Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 22 – První dny v Charkově

Práci na shromažďování materiálu jsme si mezi členy výpravy rozdělili podle schopností a sklonů. Se všeobecným souhlasem, a k jeho velké spokojenosti, připadly návštěvy stranického ústředí jedinému komunistovi mezi námi, velmi inteligentnímu a idealistickému mladíkovi. Kromě obecných povinností předsedy patří do mé působnosti odbory, revoluční organizace a pololegální či „podzemní“ sdružení.

V sovětských institucích, stejně jako mezi lidem vůbec, je cítit silně nacionalistického, ba šovinistického ducha. Pro místní je Ukrajina jediné pravé a skutečné Rusko; její kultura, jazyk a zvyky jsou prý nadřazeny severu. Nemají rádi „Rusa“ a nesnášejí nadvládu Moskvy. Nepřátelství k bolševikům je všeobecné, Čeku nenávidí každý. Dokonce i komunisté jsou pobouřeni svévolnými metodami centra a žádají větší samostatnost a sebeurčení. Ale politikou Kremlu je stavět do čela ukrajinských institucí vlastní lidi, a tak se často na jih posílá celý vlak moskevských bolševiků včetně úředníků a písařek, aby převzali určitý odbor nebo úřad. Dovezení úředníci, kteří neznají poměry a mentalitu země a často ani její jazyk, uplatňují moskevské metody a vnucují obyvatelstvu moskevské názory, takže odcizují i přátelsky naladěné živly.

* * *

Červencový den, jižní slunce nepřetržitě sálá žárem a dlažba jako by se mi pod nohama tavila. Ulice jsou plné lidí v pestrém oblečení, hra barev lahodí oku. Ukrajinci jsou lépe oblečeni a živeni než lidé v Petrohradě nebo v Moskvě. Ženy jsou nápadně krásné, s výraznýma tmavýma očima a oválnými tvářemi, olivové pleti. Muži jsou méně pohlední, často s nízkým čelem a hrubými rysy, se zřetelnou stopou mongolské krve. Většina dívek, sličných a kyprých, nosí krátké sukně a chodí s holýma nohama; jiné, dobře obuté, ale bez punčoch, jsou nesourodým zjevem. Někteří mají na nohou lapti,¹ hrubé dřevěné sandály, které hlučně klapou po dlažbě. Skoro každý žvýká oblíbené semečky, sušená slunečnicová semínka, obratně vyplivuje slupky a pokrývá špinavé chodníky bělavě šedou vrstvou.

Na rohu dva chlapci v obnošených studentských uniformách hlasitě upozorňují kolemjdoucí na horké pirožky, ruské pečivo z kynutého těsta plněné masem nebo zelím. K prodavačům se přiblíží hejno mladých děvčat, skoro ještě dětí, s napudrovanými tvářemi a karmínovými rty.

„Kolik stojí to potěšení?“ ptá se jedna tenkým, vysokým hláskem.

„Padesát rublů.“

„Ty jeden malej spekulante,“ škádlí ho dívka. „Dej mi to levnějc, viď, zlatíčko?“ přemlouvá ho a tiskne se k chlapci.

Přicházejí tři námořníci a pohvizdují si oblíbenou píseň o Stěnkovi Razinovi. „To jsou krasavice!“ prohodí jeden a bez okolků obejme nejbližší dívku.

„Hej, holky, pojďte s náma,“ poroučí druhý. „Neflákejte se kolem těch spekulantů.“

Dívky se s nemravným smíchem přidají. Ruku v ruce pochodují ulicí.

„Čert aby vzal ty sovětské kavalíry,“ zuří jeden ze studentů. „Horké pirožky, horké! Kdo koupí, kdo koupí, tovarišči!“

S notnými potížemi nacházím dům Nadi, levé sociální revolucionářky, pro niž mám vzkaz od jejích přátel v Moskvě. Na mé zaklepání otevře stará paní s laskavou tváří a sněhobílými vlasy. „Dcera je v práci,“ řekne a podezíravě si mě prohlíží. „Smím vědět, co si přejete?“

Uklidněna mým vysvětlením mě pozve dál, ale její chování zůstává ostražité. Chvíli trvá, než ji přesvědčím o svých dobrých úmyslech, a pak si začne ulevovat. Dům, v němž teď obývá jeden pokoj s dcerou, patřil jí; zbytek zabrala sovětská bytová komise. „Pro naše skromné potřeby to stačí,“ říká stará paní odevzdaně a její pohled přejede malou místnůstku s jedinou postelí, kuchyňským stolem a několika dřevěnými židlemi. „Mám teď už jenom Naďu,“ dodá a hlas se jí zachvěje.

„Děkuji Bohu, že ji mám,“ pokračuje po chvíli. „Ach, jaké strašné časy jsme prožili. Asi mi to nebudete věřit – ještě mi není padesát.“ Přejede si jemnou, hubenou rukou po bílých vlasech. „Nevím, jak je to tam, odkud přicházíte, ale tady je život košmar (noční můra). Zvykla jsem si na hlad a na zimu, ale věčný strach o dítě dělá ze života muka. Ale stěžovat si je hřích,“ zbožně se pokřižuje. „Požehnán buď Pán, že mi nechal dceru.“

Z rozhovoru se dozvídám, že jejího nejstaršího syna zabili Děnikinovi lidé; nejmladšího, Voloďu, dvacetiletého chlapce, zastřelili bolševici. Nikdy se nedozvěděla proč. „Ta strašná Čeka,“ vzdychne se slzami v očích. „Ale predsedatel (předseda) byl laskavý člověk,“ pokračuje vzápětí. „To on zachránil mou malou Naďu. I ona byla odsouzena k smrti. Jednou ji odvedli do sklepa, úplně nahou – kéž jim Bůh odpustí! Přinutili ji lehnout si na zem tváří dolů. Pak jí vystřelili nad hlavou. Ach, ta hrůza! Řekli jí, ať se přizná, a zachrání si život. Ale co se to ubohé dítě mělo přiznat? Nemělo co říct. A i kdyby mohla, nic by neřekla, protože Naděnka je jako ocel. Pak ji poslali zpátky do cely a každou noc čekala, že ji odvedou a zastřelí, a když zaslechla kroky, myslela si, že jdou pro ni. Jaká muka to dítě prožilo! Ale vždycky odváděli někoho jiného, a ti se už nikdy nevrátili. Pak si ji jednoho dne dal zavolat predsedatel a řekl jí, že nechce, aby ji zastřelili, a že může jít domů. Předtím mě Čeka ujišťovala, že dceru poslali k soudu do Moskvy. A najednou stála přede mnou – ach, tak bledá a pohublá, spíš jako přízrak sebe samé. Sláva Pánu za jeho dobrotu,“ tiše vzlyká.

Dveře se otevřou a vstoupí dívka s pytlem přehozeným přes ramena. Je mladá a půvabná, nanejvýš dvacetiletá, a tvář jí rozzařují černé, lesklé oči.

Když mě spatří, polekaně se zastaví. „Přítel,“ spěchám ji uklidnit a vyřizuji jí vzkaz, který mi svěřili v Moskvě. Hned se rozjasní, položí pytel na stůl a políbí matku. „Dneska to oslavíme, mamenko,“ oznámí; „dostala jsem pajok.“ Začne věci třídit a vesele vyvolává: „Slanečci, dvě libry; půl libry mýdla; libra rostlinného másla; čtvrt libry tabáku. To je ze sobesu“ (odboru sociální péče), vysvětluje, obracejíc se ke mně. „Jsem tam zaměstnaná, ale hlavní ‚sociální péče‘ se věnuje přídělu,“ říká žertem. „Je lepší jakostí i množstvím než ten, který dostávám na dvou dalších místech. Víte, někteří z nás musí zastávat tři nebo i čtyři místa, aby vyžili. Matka a já dostáváme dohromady libru a tři čtvrtě chleba na den, a s tímhle měsíčním pajokem a s tím, co dostávám na ostatních místech, nějak vyjdeme. Viď, mamenko?“ a znovu matku něžně obejme.

„Byl by hřích stěžovat si, dítě moje,“ odpovídá stará paní; „jiní jsou na tom hůř.“

Naďa si uchovala smysl pro humor a její stříbrný smích rozhovor často přerušuje. Velmi se strachuje o osud svých přátel na severu a nesmírně se raduje z přímých zpráv o Marusji, jak láskyplně říká Mariji Spiridonovové. Dychtivě poslouchá mé vyprávění o opakovaných návštěvách u proslulé vůdkyně levých sociálních revolucionářů, která se nyní v Moskvě skrývá. „Miluji ji a uctívám,“ prohlašuje vznětlivě; „byla hrdinkou mého života. A pomyslet, jak ji bolševici štvou! Tady na jihu,“ pokračuje klidněji, „byla naše strana skoro úplně zlikvidována. Pronásledování přimělo slabší, aby se s komunisty smířili; někteří se k nim dokonce přidali. Ti z nás, kdo zůstali věrní, se drží ‚v podzemí‘. Rudý teror je takový, že o činnosti teď nemůže být ani řeči. Když jsou papír, tiskárny a všechno ostatní znárodněné, nemůžeme vytisknout ani leták, jak jsme to dělávali za cara. Kromě toho jsou dělníci tak zastrašení a jejich nouze tak velká, že vás poslechnou, jen když jim můžete nabídnout chleba. A navíc jim otrávili mysl proti inteligenci. Ta doslova umírá hlady. Tady v Charkově² například dostávají šest až sedm tisíc rublů měsíčně, kdežto libra chleba stojí dva až tři tisíce. Nějaký vtipálek spočítal, že sovětský plat dvaceti nejpřednějších ruských profesorů se – podle dnešní kupní síly rublu – rovná částce, kterou starý režim vyčleňoval v rozpočtu na výživu hlídacího psa ve vládních institucích.“

S Naďinou pomocí se mohu spojit s několika „nesmiřitelnými“ z řad levých sociálních revolucionářů. Nejzajímavější osobností mezi nimi je N–, bývalý katoržanin³ a později lektor literatury na Lidové univerzitě v Charkově. Nedávno ho z univerzity propustili, protože politický komisař, mladý komunista, shledal, že jeho přednášky mají protimarxistickou tendenci.

„Bolševici si stěžují, že jim chybějí učitelé a vychovatelé,“ řekl N–, „ale ve skutečnosti nedovolí s nimi pracovat nikomu, leda komunistovi nebo tomu, kdo se vetře do přízně komunistické ‚buňky‘. Právě ta, stranická jednotka v každé instituci, rozhoduje o ‚spolehlivosti‘ a způsobilosti – dokonce i profesorů a učitelů.“

„Bolševici selhali,“ poznamenal ke mně při jiné příležitosti, „hlavně kvůli svému naprostému intelektuálnímu barbarství. Společenský život, stejně jako život jednotlivce, je nemožný bez určitých etických a lidských hodnot. Bolševici je zrušili a na jejich místě máme jen svévoli sovětské byrokracie a nezodpovědný teror.“

N– vyjadřuje smýšlení skupiny levých sociálních revolucionářů a jeho názory plně sdílejí jeho soudruzi. Vláda menšiny, shodují se, je nutně despotismem, založeným na útlaku a násilí. Tak vládlo 10 000 Sparťanů nad 300 000 heilótů⁴ a za Francouzské revoluce se 300 000 jakobínů snažilo ovládat 7 000 000 francouzských občanů. Nyní stejnými metodami zotročilo 500 000 komunistů celé Rusko s jeho více než 100 000 000 obyvatel. Takový režim se musí stát popřením svého vlastního původu. Ačkoli se zrodil z revoluce, jako potomek osvobozeneckého hnutí, musí popírat a převracet právě ty ideály a cíle, které mu daly život. Následkem toho je místo hlásané rovnosti křiklavá nerovnost nových společenských skupin; místo slibované svobody udušení každého lidového mínění; místo očekávané vlády bratrství a lásky násilí a teror.

Nynější situace je podle N– nevyhnutelným výsledkem bolševické diktatury. Komunisté zdiskreditovali ideje a hesla revoluce. Rozpoutali v lidu kontrarevoluční vlnu, která musí zničit vymoženosti roku 1917. Síla bolševiků je ve skutečnosti nepatrná. U moci se drží jen díky slabosti svých politických protivníků a vyčerpání mas. „Ale jejich devátý thermidor⁵⁶ musí brzy přijít,“ uzavřel N– přesvědčeně, „a nikdo se jich nezastane.“

* * *

Když jsem se pozdě večer vracel do pokoje, který mi přidělili v bytě G–, bývalého buržuje, a zjistil, že zvonek je porouchaný, klepal jsem dlouho a vytrvale, aniž kdo odpověděl. Už jsem skoro zoufal, že se dovnitř dostanu, když se ozvalo řinčení řetězů, zvedla se těžká závora, někdo zašmátral s klíči a dveře se konečně přede mnou otevřely. Nikoho jsem neviděl a zmocnil se mě nepříjemný pocit, když vtom přede mnou stanula vysoká, štíhlá postava a já poznal majitele bytu.

„Neviděl jsem vás,“ zvolal jsem překvapeně.

„Prostá opatrnost,“ odpověděl a ukázal na výklenek mezi dvojitými dveřmi, kde se zřejmě skrýval.

„Člověk dnes nikdy neví,“ poznamenal nervózně. „‚Oni‘ mají ve zvyku nás nečekaně navštěvovat. Já se umím protáhnout pryč,“ dodal významně.

Pozval jsem ho do svého pokoje a hovořili jsme až do časného rána. G–ův příběh se ukázal jako nanejvýš zajímavá stránka z nedávného života Ruska. Dříve žil v Petrohradě, kde byl zaměstnán jako strojní inženýr v Putilovském závodě⁷ a jeho švagr mu dělal asistenta. Ani jeden z nich se neúčastnil politiky, všechen čas věnovali své práci. Jednoho rána rozrušila Petrohrad vražda Urického, šéfa Čeky. G– a jeho švagr o Kannegiserovi,⁸ který čin spáchal, nikdy předtím neslyšeli, a přesto byli oba zatčeni spolu s několika sty jiných buržujů. Švagra zastřelili – omylem, jak Čeka později přiznala, protože se jeho jméno podobalo jménu jednoho vzdáleného příbuzného, bývalého důstojníka carské armády. Žena popraveného, G–ova sestra, spáchala, když se dozvěděla o osudu svého muže, sebevraždu. Sám G– byl propuštěn, pak znovu zatčen a jako buržuj poslán na nucené práce do Vologdy.⁹

„Stalo se to tak nečekaně,“ vyprávěl, „že nám nedali ani čas vzít si s sebou pár věcí. Byl větrný, studený den v říjnu 1918. Přecházel jsem Něvský cestou z práce domů, když jsem si najednou uvědomil, že celou čtvrť obklíčilo vojsko a čekisté. Zadrželi všechny. Kdo nemohl předložit legitimaci komunistické strany nebo doklad, že je sovětským zaměstnancem, byl zatčen. Ženy také, i když ty ráno propustili. Naneštěstí jsem si nechal v kanceláři aktovku se všemi doklady. Nechtěli poslouchat žádné vysvětlování ani mi dát příležitost s kýmkoli se spojit. Během osmačtyřiceti hodin všechny muže převezli do Vologdy. Moje rodina – drahá žena a tři děti – zůstala v naprosté nevědomosti o mém osudu.“ G– se odmlčel. „Dáme si čaj?“ zeptal se a snažil se skrýt pohnutí.

Když pokračoval, dozvěděl jsem se, že G– byl spolu s několika sty jiných mužů, téměř samých údajných buržujů, držen několik týdnů ve vologdské věznici, kde s nimi zacházeli jako s nebezpečnými zločinci, a nakonec byli posláni na frontu. Tam je rozdělili do pracovních čet po deseti na základě kolektivní odpovědnosti: kdyby jeden člen čety uprchl, ostatních devět by propadlo životem.

Vězni museli kopat zákopy, stavět kasárna pro vojáky a budovat cesty. Často byli nuceni vystavovat se palbě Angličanů, aby zachraňovali kulomety, které Rudá armáda za boje opustila. Podle sovětského dekretu je směli držet na frontě jen tři měsíce, ale byli nuceni zůstat až do konce tažení. Vystaveni nebezpečí, zimě a hladu, bez teplého oblečení v drsné severské zimě, řídly řady mužů den ze dne a doplňovaly se novými četami nucených pracovníků, sebranými podobným způsobem.

Po několika měsících G– onemocněl. S pomocí vojenského lékaře, odvedeného studenta medicíny, kterého znal z dřívějška, se mu podařilo dostat se domů. Ale když dorazil do Petrohradu, rodinu nenašel. Všechny buržoazní nájemníky z jeho domu vystěhovali, aby udělali místo dělníkům; po ženě a dětech nenašel ani stopu. Sražen horečkou, kterou si přinesl z fronty, byl G– poslán do nemocnice. Lékaři mu nedávali velkou naději na uzdravení, ale odhodlání najít rodinu znovu rozdmýchalo dohasínající jiskru života a po čtyřech týdnech G– opustil lůžko.

Sotva začal znovu pátrat, dostal příkaz, kterým byl jako inženýr mobilizován do strojírenské továrny na Uralu. Jeho snahy o odklad byly marné. Přátelé slíbili, že budou jeho drahé dál hledat, a on odjel na východ. Tam se svědomitě věnoval práci a provedl nutné opravy, takže továrna mohla brzy zahájit provoz. Po čase požádal o svolení vrátit se domů, ale bylo mu sděleno, že pojede jako vězeň, protože ho politický komisař udal pro „nepřátelský postoj“ k bolševikům. G– byl zatčen a poslán do Moskvy. Když dorazil do hlavního města, čekalo ho obvinění ze sabotáže. Podařilo se mu prokázat, že obvinění je nepravdivé, a po čtyřech měsících vězení byl propuštěn. Ta zkušenost ho však zasáhla natolik, že prodělal dva po sobě jdoucí záchvaty „návratného“ tyfu,¹⁰ z nichž vyšel naprosto neschopen práce. Získal povolení navštívit příbuzné v Charkově, kde se doufal zotavit. Tam ke své velké radosti a zcela nečekaně našel svou rodinu. Dlouho ho pokládali za mrtvého, protože na jejich dotazy a četné dopisy nikdo neodpovídal. G– se opět shledal se ženou a dětmi, zůstal ve městě a dostal místo v jedné místní instituci. Život v Charkově shledává mnohem snesitelnějším, i když komunistická kampaň proti intelektuálům proti nim neustále popuzuje lid.

„Bolševici udělali z inteligence třídu štvané zvěře,“ řekl G–. „Pohlížejí na nás ještě hůř než na buržoazii. Ve skutečnosti jsme na tom mnohem hůř než ona, protože buržoové mají obvykle ‚známosti‘ na vlivných místech a většina z nich má ještě něco z bohatství, které ukryli. Mohou spekulovat; ano, dokonce i bohatnout, kdežto my, příslušníci svobodných povolání, nemáme nic. Jsme odsouzeni k pomalé smrti hladem.“

Z druhé strany ulice k nám doléhaly útržky zpěvu a hudby, zřejmě z protějšího domu, jehož okna zalévalo světlo. „Jeden z komisařů Čeky,“ odpověděl můj hostitel na můj tázavý pohled. „Mimochodem, stala se mi kuriózní příhoda,“ pokračoval se smutným úsměvem. „Onehdy jsem toho čekistu potkal. Něco na něm upoutalo mou pozornost – zvláštní pocit čehosi známého, který jsem si nedovedl vysvětlit. Najednou mi to došlo – ten nový tmavohnědý oblek, co měl na sobě, vždyť byl můj! Vzali mi ho při poslední domovní prohlídce, před dvěma týdny. ‚Pro proletariát,‘ říkali.“