Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 23 – V sovětských úřadech

Petrovskij,¹ předseda Všeukrajinského ústředního výkonného výboru, nejvyššího vládního orgánu jihu, seděl za psacím stolem zabrán do hromady listin. Je to muž středních let a prostřední postavy; jeho typicky ukrajinskou tvář lemuje černý vous a oživují ji inteligentní oči a podmanivý úsměv. Jako rolník-komunista, kterého Moskva jmenovala do vysokého úřadu, si uchoval demokratické a prosté způsoby.

Když se Petrovskij dozvěděl o poslání naší výpravy, projevil největší zájem. „Jsem pro ni z celého srdce,“ řekl. „Je to skvělé, ten nápad shromáždit materiál o naší velké revoluci pro poučení dnešních i budoucích pokolení. Pomohu vám, jak jen budu moci. Tady na Ukrajině najdete bohatství dokumentů o všech politických změnách, které jsme od roku 1917 prodělali. Pravda,“ pokračoval, „nedospěli jsme ještě k tak dobře zorganizovaným a uspořádaným poměrům jako v Rusku. Vývoj naší země byl docela jiný a od roku 1918 žijeme v neustálém zmatku. Teprve před dvěma měsíci jsme vyhnali Poláky z Kyjeva² – ale vyhnali jsme je nadobro,“ srdečně se zasmál.

„Ano, vyhnali jsme je nadobro,“ opakoval po chvíli. „Ale musíme udělat víc; musíme dát těm prokletým Polákům za vyučenou – polským panům, myslím,“ opravil se. „Naše dobrá Rudá armáda je teď už skoro u bran Varšavy. Polský proletariát je připraven svrhnout jho svých utlačovatelů; čeká jen, až mu podáme pomocnou ruku. Očekáváme, že tam každým dnem vypukne revoluce,“ uzavřel důvěrně, „a pak se sovětské Polsko federativně spojí se sovětským Ruskem, jako to udělala Ukrajina.“

„Nemyslíte, že taková útočná politika může mít škodlivé následky?“ zeptal jsem se. „Hrozba vpádu může roznítit vlastenecký zápal.“

„Ale jděte!“ zasmál se předseda. „Vy zřejmě neznáte revoluční náladu polských dělníků. Celá země je v plamenech. Rudou armádu tam uvítají ‚chlebem a solí‘, jak se u nás říká – přijmou ji srdečně.“

Hovor se stočil k situaci na jihu. Práce na organizaci sovětských poměrů v oblastech vyklizených Poláky podle Petrovského postupuje velmi uspokojivě. Co se týče hospodářské situace, Ukrajina bývala velkou živitelkou Ruska, ale rolníci hodně utrpěli konfiskacemi a loupežemi bílých vojsk. Rolníci však poznali, že jen za komunistů mají zajištěno užívání své půdy. Je pravda, že mnozí z nich jsou kulaci, tedy bohatí sedláci, kterým se nelíbí, že se mají o své přebytky dělit s Rudou armádou a s dělníky. Ti a početné kontrarevoluční bandy velmi ztěžují práci sovětské vlády. Zvlášť mnoho potíží působí Machno. Ale zelení a ostatní bandité jsou postupně likvidováni a Machno bude brzy také odstraněn. Vláda vyhlásila proti těmto nepřátelům sovětů nelítostnou válku a rolnictvo jí v jejím úsilí pomáhá.

„V Rusku jste o Machnovi jistě slyšel,“ poznamenal Petrovskij a zkoumavě se na mě podíval. „Kolem jeho jména vzniklo mnoho legend a někomu připadá skoro jako hrdina. Ale tady na Ukrajině se o něm dozvíte pravdu. Je to obyčejný loupežnický ataman, nic víc. Pod maskou anarchismu přepadá vesnice a města, ničí železniční spoje a s ďábelským potěšením vraždí komisaře a komunisty. Ale brzy jeho řádění učiníme konec.“

Neustále přicházely mladé úřednice, nosily listiny a vyřizovaly telefonáty. Většina z nich byla bosa, některé měly nové střevíce na vysokém podpatku bez punčoch. Předseda čas od času přerušil rozhovor, aby nahlédl do papírů; některé podepsal, jiné postoupil tajemníkovi. Zdálo se však, že chce v našem hovoru dychtivě pokračovat; rozváděl obtížné problémy, které přináší Ukrajina, opatření přijatá k zajištění vyšší těžby uhlí, reorganizaci železnic a očistu odborů od protisovětských vlivů.

Mluvil nenuceně, řečí dělníka, jehož přirozenou inteligenci zbystřila zkušenost ve škole života. Jeho pojetí komunismu je prostá věc: silná vláda a odhodlání prosadit její vůli. Není to otázka experimentování ani ideálních možností. Jeho obraz bolševické společnosti nemá stíny. Mocná ústřední autorita, důsledně uskutečňující svou politiku, by podle jeho přesvědčení vyřešila všechny problémy. Opozice musí být odstraněna; rušivé živly a štváči, kteří popuzují rolnictvo proti sovětskému režimu, jako Machno, musí být rozdrceni. Zároveň by se měla rozšířit práce politprosvětu (politické osvěty); zvláště mládež musí být vychována tak, aby pokládala bolševiky za revoluční předvoj lidstva. Celkem vzato je komunismus otázkou správného účetnictví, jak pravdivě řekl Lenin;³ otázkou soupisu skutečného i možného bohatství země a zajištění jeho rovného rozdělení.

Řeč se stále vracela k nespokojenosti rolníků. Povstanci⁴ (ozbrojené vzbouřené rolnictvo), připustil Petrovskij, sehráli v revoluci životně důležitou úlohu. Opakovaně zachránili Ukrajinu, ba i Rusko, v nejkritičtějších chvílích. Partyzánskou válkou rozvrátili a demoralizovali rakousko-německá vojska a zabránili jim, aby táhla na Moskvu a potlačila sovětský režim. Odrazili útok intervence na jihu tím, že kladli odpor francouzským a italským divizím, které Dohoda vylodila v Oděse,⁵ aby podpořila nacionalistické Direktorium v Kyjevě, a rozprášili je. Bojovali proti Děnikinovi a jiným bílým generálům a měli velký podíl na tom, že Rudá armáda mohla vítězit. Ale některé živly mezi povstanci se teď přidaly k zeleným a jiným bandám, které bojují proti komunistům. Tvoří také většinu Machnových sil, které mají dokonce kulomety a dělostřelectvo. Machno je obzvlášť nebezpečný. Kdysi sloužil v Rudé armádě, ale vzbouřil se a otevřel frontu Děnikinovi, za kterou zradu ho Trockij prohlásil za psance.⁶ Od té doby Machno bojuje proti bolševikům a pomáhá nepřátelům revoluce.

Z vedlejší kanceláře, kterou obýval Petrovského tajemník, náš rozhovor neustále rušil hlasitý hovor a hysterický ženský hlas. „Copak se to tam děje?“ zvolal nakonec předseda a vykročil ke dveřím. Když je otevřel, vyběhla proti němu mladá selka a vrhla se mu k nohám.

„Zachraňte nás, batjuško!“ volala. „Smilujte se!“

Petrovskij jí pomohl vstát. „Co se stalo?“ zeptal se vlídně.

Mezi vzlyky vyprávěla, že její muž, který přijel z armády domů na dovolenou, jel do Charkova navštívit nemocnou matku. Tam ho při pouliční razii zatkli jako pracovního dezertéra.⁷ Nemohl prokázat svou totožnost, protože ho cestou do města okradli; všechny doklady i peníze byly pryč. Poslal jí zprávu o svém neštěstí; ale než se dostala do města, dozvěděla se, že jejího muže odvezli s transportem jiných vězňů. Od té doby se o něm už nic nedozvěděla. „Ach, batjuško, určitě ho zastřelili,“ naříkala, „a on rudoarmějec, který bojoval proti Děnikinovi.“

Petrovskij se snažil rozrušenou ženu uklidnit. „Vašemu muži se nic nestane,“ ujišťoval ji, „jestli prokáže, že je voják.“

„Ale už ho někam odvezli,“ sténala, „a dezertéry střílejí. Ach, Pane Bože, smiluj se nade mnou!“

Předseda ženu vyslechl a pak, zřejmě přesvědčen o pravdivosti jejího příběhu, nařídil tajemníkovi, aby jí vystavil „papír“, který jí při pátrání pomůže. Žena se uklidnila a pak Petrovskému v návalu citu políbila ruku a vzývala svaté, aby „žehnali dobrému komisaři“.

* * *

V ústředí odborů jsem zastihl příval lidí, valící se chodbami. Muži, ženy a děti se tlačili v kancelářích a naplňovali chodby křikem a tabákovým kouřem. Bylo to zbědované shromáždění – podvyživení a otrhaní lidé; ženy v kartounových šátcích, muži v dřevěných laptích s tlustou podrážkou, děti většinou bosé. Hodiny stáli ve frontě a probírali své starosti. Jejich mzdy, stěžovali si, se sice neustále zvyšují, ale nestačí držet krok s rostoucími cenami potravin. Týdenní práce nestačí na koupi dvou liber chleba. Navíc jim dluží tříměsíční mzdu: vláda nemá dost peněz. Sovětské výdejny nemají dost potravin; každý se musí postarat sám o sebe, nebo hladovět. Někteří přišli požádat o desetidenní uvolnění z práce a o svolení navštívit příbuzné na venkově. Tam by dostali pár liber mouky nebo pytel brambor, aby rodina na chvíli vyžila. Ale takovou výsadu je těžké získat: nové dekrety poutají dělníka k továrně, tak jako byli za starých časů rolníci připoutáni k půdě. A přece je vesnice jejich jedinou nadějí.

Jiní přišli požádat svou odborovou organizaci o pomoc při hledání ztracených bratrů, otců a mužů, kteří náhle zmizeli – nepochybně je sebrali při častých raziích jako vojenské nebo pracovní dezertéry. Marně se pídili po zprávách v různých úřadech; snad pomůže odborový svaz.

Po dlouhém čekání jsem byl přijat tajemníkem Rady odborů. Ukázalo se, že je to mladý muž, kterému nebylo víc než třiadvacet, s bystrýma, inteligentníma očima a nervózním chováním. Předsedu prý odvolali na zvláštní poradu, sdělil mi tajemník, ale on sám pomůže naší výpravě, jak jen bude moci. Pochyboval však, že bychom ve městě našli mnoho cenného materiálu. Většina byla zanedbána nebo zničena – v bouřlivých revolučních dnech, jimiž Charkov prošel, nebyl čas na takové věci myslet. Ale všechny záznamy, které se najdou, mi nechá předat. Ještě lépe, dá mi oběžník pro tajemníky místních odborových svazů a já si budu moci materiál, který potřebuji, osobně vybrat a v archivech nechat jeho opisy.

Sám tajemník mi mohl o pracovních poměrech ve městě a v gubernii říci jen málo, protože úřad převzal teprve nedávno. „Nejsem místní,“ řekl. „Poslali mě z Moskvy teprve před několika týdny. Víte, soudruhu,“ vysvětloval, zřejmě v domnění, že jsem členem komunistické strany, „bylo nutné zlikvidovat celé vedení rady i většiny svazů. V jejich čele byli menševici. Řídili organizaci podle zásady údajné ochrany zájmů dělníků. Ochrany proti komu?“ rozčiloval se. „Chápete, jak kontrarevoluční je takové pojetí! Jen menševický plášť, pod kterým provádějí svou opozici proti nám. Za kapitalismu odborový svaz podkopává zájmy buržoazie; ale u nás je budovatelský. Dělnické organizace musí pracovat ruku v ruce s vládou; vlastně jsou skutečnou vládou, nebo jednou z jejích životně důležitých součástí. Musí být školou komunismu a zároveň uskutečňovat v průmyslu vůli proletariátu, jak ji vyjadřuje sovětská vláda. Taková je naše politika a každou opozici odstraníme.“

Do kanceláře rychle vešel tmavý, podsaditý muž prostřední postavy a tázavě se na mě podíval. „Soudruh z centra,“ představil mě tajemník, „poslali ho shromažďovat údaje o revoluci. To je náš predsedatel,“ vysvětlil.

Předseda Rady odborů mi spěšně podal ruku. „Promiňte,“ řekl, „jsme zavaleni prací. Musel jsem odejít ze zasedání mzdové komise před jeho skončením, protože mi telefonovali, abych přišel na důležitou poradu našeho stranického výboru. Menševici ve vězení vyhlásili hladovku a my o tom máme rozhodnout.“

Když jsme vyšli z kanceláře, obklopil předsedu hlučící dav. „Drahý tovarišč, jenom minutku, prosím,“ žadonil starý dělník. „Bratr leží v tyfu a já pro něj nemůžu sehnat žádné léky.“

„Kdy dostaneme zaplaceno? Dlužíte nám za tři měsíce,“ naléhal jiný.

„Jděte do svého svazu,“ poradil mu predsedatel.

„Ale já odtamtud právě jdu.“

„Nemám čas, tovarišč, teď nemám čas,“ opakoval předseda napravo i nalevo a jemně se prodíral davem.

„Ach, batjuško,“ vykřikla nějaká žena a chytila ho za ruku. Byla to ta mladá selka, kterou jsem potkal v Petrovského kanceláři. „Zastřelili mi muže?“

Předseda vypadal zmateně. „Kdo je váš muž?“ zeptal se.

„Rudoarmějec, tovarišč. Sebrali ho při pouliční razii jako pracovního dezertéra.“

„Dezertér! To je zlé.“ Když došel na ulici, kývl mi na rozloučenou rukou, vyskočil do automobilu, který na něj čekal, a odjel.