Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 24 – Josif Emigrant

Malý, štíhlý muž kolem třicítky, s lesklýma tmavýma očima posazenýma daleko od sebe a s tváří zvláštně smutnou. Výraz jeho očí mě dodnes pronásleduje: hned truchlivé, hned rozhněvané, zrcadlí celou tragiku jeho židovského původu. Jeho úsměv vypovídá o laskavosti srdce, které trpělo a naučilo se chápat. Když mi vyprávěl, co v revoluci zažil, neustále mi táhla hlavou myšlenka, že to byl právě jeho trpělivý, podmanivý úsměv, co přemohlo brutalitu jeho pronásledovatelů.

Znal jsem ho z Ameriky, jeho i jeho přítelkyni Leu, dívku s líbeznou tváří a neobyčejným sebeovládáním a odhodláním. Oba byli léta činní v radikálním hnutí ve Spojených státech, ale volání revoluce je přivedlo zpět do rodné země v naději, že pomohou ve velkém díle osvobození. Pracovali s bolševiky proti Kerenskému a Prozatímní vládě a spolupracovali s nimi v bouřlivých říjnových dnech, které „tolik slibovaly duhu“, jak smutně poznamenal Emigrant. Brzy však komunisté začali potlačovat ostatní revoluční strany a Josif¹ odešel s Leou na Ukrajinu, kde pomáhali zorganizovat Jižní konfederaci anarchistických skupin pod jménem Nabat² (Poplach).

Pod pseudonymem „Emigrant“, jímž se podepisuje v Nabatu, orgánu konfederace, je Josif na jihu všeobecně známý a pro svůj idealismus a slunnou povahu velmi milovaný. Energický a činorodý, neúnavně pracuje mezi ukrajinským rolnictvem a všude je duší a inspirací proletářských kroužků.

Opakovaně jsem ho a jeho přátele navštívil v anarchistickém knihkupectví Volnoje bratstvo (Svobodné bratrství). Byli svědky četných politických změn na Ukrajině, bílí je věznili a Děnikinovi vojáci je týrali. „Bolševici nás štvou neméně,“ řekl Emigrant; „nikdy nevíme, co s námi udělají. Jednou nás zatknou a zavřou nám klub a knihkupectví; jindy nás nechají na pokoji. Nikdy se necítíme bezpečně; neustále nás sledují. V tom mají proti bílým velkou výhodu; za bílých jsme mohli pracovat v podzemí, ale komunisté skoro každého z nás osobně znají, protože jsme vždycky stáli bok po boku s nimi proti kontrarevoluci.“

Emigrant, kterého jsem dříve znal jako nanejvýš mírumilovného člověka, mě překvapil svým bojovným nadšením pro Machna, jemuž důvěrně říká Nestor. Strávil s ním mnoho času a pokládá ho za skutečného anarchistu, který bojuje proti reakci zleva i zprava. Josif působil v Machnově táboře jako vychovatel a učitel; sdílel každodenní život povstanců a doprovázel je na jejich taženích, sám však nebojoval. Je hluboce přesvědčen, že bolševici lid zradili. „Dokud byli revoluční, spolupracovali jsme s nimi,“ řekl. „Vždyť my anarchisté jsme po celou revoluci vykonávali jedny z nejodpovědnějších a nejnebezpečnějších úkolů. V Kronštadtu, na Černém moři, na Uralu i na Sibiři, všude jsme obstáli se ctí. Ale jakmile komunisté získali moc, začali odstraňovat všechny ostatní revoluční živly, a teď jsme úplně postaveni mimo zákon. Ano, bolševici, ti arcirevolucionáři, nás postavili mimo zákon,“ opakoval hořce.

„Nedala by se najít nějaká cesta ke sblížení?“ navrhl jsem a měl jsem na mysli svůj úmysl nadhodit tu věc Rakovskému,³ ukrajinskému Leninovi.

„Ne, je příliš pozdě,“ odpověděl Josif rozhodně. „Opakovaně jsme to zkoušeli, ale bolševici pokaždé porušili své sliby a naše dohody zneužili jen k tomu, aby rozložili naše řady. Musíte pochopit, že komunistická strana se teď stala plnokrevnou vládou, která se snaží vnutit lidu svou moc, a dělá to nejdrastičtějšími metodami. Už není naděje, že by se bolševici dali obrátit zpět na revoluční cestu. Dnes jsou nejhoršími nepřáteli revoluce, daleko nebezpečnějšími než Děnikinové a Vrangelové, které rolnictvo jako nepřátele zná. Jedinou nadějí Ruska je nyní násilné svržení komunistů novým povstáním lidu.“

„Nevidím žádné známky, že by to bylo možné,“ namítl jsem.

„Celé rolnictvo na jihu je jim zahořkle nepřátelské,“ odpověděl Josif, „ale musíme ovšem jeho slepou nenávist přeměnit v uvědomělou vzpouru. V tomto ohledu pokládám Machnovo hnutí povstanců za nanejvýš slibný počátek velkého lidového povstání proti nové tyranii.“

„Slyšel jsem o Machnovi mnoho protichůdných historek,“ poznamenal jsem. „Líčí ho buď jako ďábla, nebo jako světce.“

Josif se usmál. „Od té doby, co jsem se dozvěděl, že jste v Rusku,“ řekl vážně, „doufal jsem, že sem přijedete.“ Ztišeným hlasem dodal: „Nejlepší způsob, jak zjistit pravdu o Machnovi, by bylo prozkoumat to sám.“

Tázavě jsem se na něj podíval. V knihkupectví jsme byli sami, až na mladou ženu, která se zabývala něčím u regálů. Josifovy oči zabloudily na ulici a jeho pohled spočinul na dvou mužích, kteří rozmlouvali na chodníku. „Čeka,“ prohlásil lakonicky, „pořád se tu potlouká.“

„Chci vám něco navrhnout,“ pokračoval, „ale musíme najít bezpečnější místo. Zítra večer se s vámi sejde několik soudruhů. Přijďte do dači⁴ –,“ jmenoval letní dům, který obýval jeden přítel, „ale dejte pozor, aby vás nikdo nesledoval.“

V dače, která stála v parku na okraji města, jsem zastihl řadu Josifových přátel. Ujišťovali mě, že se v tom útočišti cítí bezpečně; ale štvaný výraz je neopouštěl a mluvili ztlumenými hlasy. Kdosi poznamenal, že mu ta příležitost připomíná studentská léta za Mikuláše II.,⁵ kdy se studenti scházeli v lesích, aby diskutovali o zakázaných politických otázkách. „V tom ohledu se nic nezměnilo,“ dodal smutně.

„V každém ohledu je to nesrovnatelně horší,“ prohlásil důrazně snědý Ukrajinec.

„Neberte ho doslova,“ usmál se Josif, „to je náš zarytý pesimista.“

„Myslím to doslova,“ trval na svém Ukrajinec. „Z revoluce nezbylo dost ani na fíkový list, kterým by se zakryla bolševická nahota. Rusko nikdy předtím nežilo pod tak absolutním despotismem. Socialismus, komunismus, jakpak ne! Nikdy jsme neměli méně svobody a rovnosti než dnes. Jen jsme vyměnili Mikuláše za Iljiče.“

„Vy vidíte jen formy,“ vmísil se mladý muž, kterého mi představili jako Básníka, „ale v dnešním Rusku je podstata, která vám uniká. Je tu duchovní revoluce, která je symbolem a zárodkem nové Kultur. Neboť každá Kultur,“ pokračoval, „je organický celek mnohotvárného uskutečnění; je to poznávání něčeho v souvislosti s něčím jiným. Jinými slovy vědomí. Nejvyšším výrazem takové Kultur je vědomí člověka o sobě samém jako o duchovní bytosti, a v Rusku se dnes tato Kultur rodí.“

„Nemůžu sledovat vaši mystiku,“ odsekl Pesimista. „Kde vidíte to vzkříšení?“

„Není to vzkříšení; je to nové zrození,“ odpověděl Básník zamyšleně. „Rusko se neskládá jen z revolucionářů a kontrarevolucionářů. Jsou tu jiní, ve všech vrstvách společnosti, a těm se všechna politická dogmata zprotivila. Jsou tu miliony vědomí, která se bolestně probojovávají k novým měřítkům skutečnosti. Ve svých duších prožili nesmírný střet života a smrti; zemřeli a znovu ožili. Dospěli k novým hodnotám. V nich je nastávající úsvit nové ruské Kultur.“

„Ach, revoluce je mrtvá,“ poznamenal malý, hladce oholený muž středních let v uniformě Rudé armády. „Když si vzpomenu na říjnové dny a na mohutné nadšení, které zachvátilo zemi, uvědomuji si, do jakých hlubin jsme klesli. Tenkrát byla opravdu svoboda a bratrství. Vždyť lid se tak radoval, že se na silnicích líbali i úplně cizí lidé. A i později, když jsem na Uralu bojoval proti Čechoslovákům,⁶ byla armáda plná nadšení. Každý se cítil svobodným člověkem, který brání revoluci, jež je jeho. Ale když jsme se vrátili z fronty, zjistili jsme, že se bolševici ve jménu své strany prohlásili za naše diktátory. Je mrtvá, naše revoluce,“ uzavřel s hlubokým povzdechem.

„Mýlíte se, příteli,“ ohradil se Josif. „Bolševici sice pokrok revoluce zbrzdili a snaží se ji úplně zničit, aby si zajistili politickou moc. Ale duch revoluce žije, navzdory nim. Březen 1917 byl jen revolučními líbánkami, šišláním milenců. Byl čistý a neposkvrněný, ale nedovedl se vyslovit, byl bezmocný. Skutečná vášeň měla teprve přijít. Říjen vzešel z lůna samotného Ruska. Pravda, z bolševiků se stali jezuité, ale revoluce vykonala mnoho – zničila kapitalismus a podkopala zásady soukromého vlastnictví. Ve své dnešní konkrétní podobě je bolševismus soustavou nejbezohlednějšího despotismu. Zorganizoval socialistické otroctví. A přesto prohlašuji, že ruská revoluce žije. Neboť vůdcové a nynější formy bolševismu jsou prvkem dočasným. Jsou chorobnou křečí ve všeobecném procesu. Záchvat pomine; zdravá revoluční podstata zůstane. Všechno, co je v lidských dějinách dobré a cenné, se vždycky rodilo a rozvíjelo v ovzduší zla a zkaženosti, mísilo se s ním a proplétalo. Takový je úděl každého zápasu za svobodu. Platí to i o dnešním Rusku a naším posláním je dodávat pomoc a sílu tomu ušlechtilému a pravdivému, trvalému v tomto zápase.“

„Asi proto máte takovou slabost pro Machna,“ vmísil se rudoarmějec.

„Machno představuje skutečného ducha Října,“ odpověděl Josif vřele. „V revolučních povstancích, jimž velí, je jediná naděje země. Ukrajinský rolník je anarchistou z instinktu a zkušenost ho naučila, že všechny vlády jsou v podstatě stejné – berou mu všechno a nic mu na oplátku nedávají. Chce se jich zbavit; chce, aby ho nechali, ať si svůj život a své záležitosti uspořádá sám. Bude proti nové tyranii bojovat.“

„Jsou to kulaci s maloburžoazními představami o vlastnictví,“ odsekl Pesimista.

„Takový živel tam je,“ připustil Josif, „ale velká většina není toho druhu. Pokud jde o machnovské hnutí, nabízí pro propagandu to nejširší pole. Nestor, sám anarchista, nám dává ve své armádě nejplnější možnost pracovat, a dokonce nám dodává tiskoviny a stroje na vydávání našich novin a letáků. Území, které Machno drží, je jediné místo, kde vládne svoboda slova a tisku.“

„Jenže ne pro komunisty,“ odsekl voják.

„Machno právem pokládá komunisty za stejně kontrarevoluční jako bílé,“ odpověděl Josif. „Ale pro revolucionáře – pro anarchisty, maximalisty a levé sociální revolucionáře – je v oblastech povstanců plná svoboda jednání.“

„Machno se může nazývat anarchistou,“ ozval se M–, anarchista-individualista, „ale s Josifem v hodnocení významu jeho hnutí naprosto nesouhlasím. Jeho ‚armádu‘ pokládám jen za zvětšenou tlupu vzbouřených rolníků bez revolučního cíle a uvědomění.“

„Dopouštěli se brutalit a pogromů,“ dodal Pesimista.

„K výstřelkům došlo,“ odpověděl Josif, „tak jako se stávají v každé armádě, komunistickou nevyjímaje. Ale Nestor je nemilosrdný k těm, kdo se provinili štvaním proti Židům. Většina z vás četla jeho četná provolání proti pogromům a víte, jak přísně takové věci trestá. Vzpomínám si například na příhodu ve Verchním Tokmaku.⁷ Byla příznačná. Stalo se to asi před rokem, 4. nebo 5. května 1919. Machno jel s několika členy svého vojenského štábu z fronty do Huljajpole, svého hlavního stanu, na poradu se zvláštními sovětskými vyslanci, kteří přijeli z Charkova.⁸ Na stanici Verchnij Tokmak si Nestor všiml velkého plakátu s nápisem: ‚Bijte Židy! Zachraňte Rusko! Ať žije Machno!‘ Nestor si dal zavolat přednostu stanice. ‚Kdo vyvěsil ten plakát?‘ zeptal se. ‚Já,‘ odpověděl úředník, rolník, který bojoval proti Děnikinovi. Bez dalšího slova ho Machno zastřelil. Tak zachází Nestor se štváči proti Židům,“ uzavřel Josif.

„Slyšel jsem mnoho historek o zvěrstvech a pogromech, kterých se dopustily Machnovy oddíly,“ poznamenal jsem.

„To jsou lži, které úmyslně šíří bolševici,“ tvrdil Josif. „Nenávidějí Nestora víc než Vrangela. Trockij jednou řekl, že by bylo lepší, kdyby Ukrajinu dostal Děnikin, než aby tam Machno mohl dál působit. A má k tomu důvod: surová vláda carských generálů by brzy obrátila rolnictvo proti nim a umožnila by tak bolševikům je porazit, kdežto šíření machnovščiny, jak se Machnovu hnutí říká, s jejími anarchistickými idejemi ohrožuje celou bolševickou soustavu. Pogromy připisované Machnovi se při vyšetřování vždycky ukážou jako dílo zelených nebo jiných banditů. Ve skutečnosti vedou Machno a jeho štáb neustálou agitaci proti náboženským a národnostním pověrám a předsudkům.“

Ačkoli se přítomní v názoru na povahu a význam machnovščiny zásadně rozcházeli, shodovali se, že Nestor sám je jedinečná postava a jedna z nejvýraznějších osobností na revolučním obzoru. Pro svého obdivovatele Josifa však ztělesňuje ducha revoluce, jak se projevuje v cítění, myšlení a životě vzbouřeného rolnictva Ukrajiny.