Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 25 – Nestor Machno

Osobnost a činnost Machna mě velice zajímaly, a tak jsem Josifa přiměl, aby mi v hlavních rysech načrtl jeho životní příběh.

Nestor se narodil velmi chudým rodičům ve vsi Huljajpole (Alexandrovský újezd, Jekatěrinoslavská gubernie, Ukrajina) a jeho dětství bylo bez slunce. Otec mu brzy zemřel a zanechal matce na starost pět malých chlapců. Už v útlém věku osmi let musel mladý Machno pomáhat rodině protloukat se životem. V zimních měsících chodil do školy, v létě ho „pronajímali“, aby pásl dobytek bohatým sedlákům. Když mu ještě nebylo dvanáct, šel pracovat na okolní statky, kde ho surové zacházení a nevděčná dřina naučily nenávidět tvrdé pány i carské úředníky, kteří vždycky stáli proti chudým. Revoluce roku 1905 přivedla Machna, tehdy teprve šestnáctiletého, do styku se socialistickými myšlenkami. Hnutí za osvobození a blaho člověka si vášnivého chlapce s bohatou obrazotvorností rychle získalo a brzy se přidal k malé skupině mladých rolnických anarchistů ve své vsi.

Roku 1908 byl Machno za revoluční činnost zatčen, souzen a odsouzen k smrti.1 Pro jeho mládí a díky úsilí jeho energické matky mu však byl trest později změněn na doživotní nucené práce. Sedm let strávil v moskevské věznici Butyrky, kde ho jeho vzpurný duch neustále přiváděl do sporů se správou. Většinu času ho drželi na samotce, spoutaného na rukou i na nohou. Svého volného času však dobře využil: četl, co mu přišlo pod ruku, a zvlášť se zajímal o politickou ekonomii, dějiny a literaturu. Únorová revoluce ho osvobodila a vrátil se do rodného kraje jako přesvědčený anarchista, značně uzrálý léty utrpení, studia a přemýšlení.

Jako jediný osvobozený politický vězeň ve vsi se Machno ihned stal středem revoluční práce. Zorganizoval pracovní komunu a první sovět ve svém kraji a soustavně povzbuzoval rolníky v odporu proti velkostatkářům. Když zemi obsadila rakousko-německá vojska a hetman Skoropadskij se s jejich pomocí snažil udusit narůstající agrární vzpouru, byl Machno jedním z prvních, kdo začal vytvářet vojenské oddíly na obranu revoluce. Hnutí rychle rostlo a zachvacovalo stále větší území. Bezhlavá odvaha a partyzánská taktika povstanců šířily mezi nepřítelem paniku, lid v nich však viděl své přátele a ochránce. Machnova sláva se šířila; stal se mstitelem ponížených a brzy v něm lidé viděli velkého osvoboditele, jehož příchod v hodině své smrti předpověděl Pugačev.23

Pokračující německý útlak a tyranie domácích pánů vedly k tomu, že se po celé Ukrajině vytvářely oddíly povstanců. Některé z nich se přidaly k Machnovi, jehož síly brzy dosáhly velikosti armády, dobře zásobené a ošacené a vyzbrojené kulomety i dělostřelectvem. Jeho vojsko tvořili většinou rolníci, z nichž se mnozí vraceli na svá pole k obvyklé práci, kdykoli byl jejich kraj na čas osvobozen od nepřítele. Ale při prvním náznaku nebezpečí se rozlehlo Nestorovo volání a sedláci opouštěli domovy, brali pušky na rameno a přidávali se ke svému milovanému vůdci, jemuž udělili čestný a láskyplný titul baťko (otec).

Duch machnovščiny zachvátil celou jižní Ukrajinu. Na severozápadě bylo také mnoho oddílů povstanců, které bojovaly proti cizím vetřelcům a bílým generálům, ale bez jasného společenského uvědomění a ideálu. Machno však přijal za svůj znak černý prapor ruských anarchistů a vyhlásil určitý program: samosprávné komuny svobodných rolníků, popření veškeré vlády a úplné sebeurčení založené na principu práce. Svobodné sověty rolníků a dělníků se měly skládat z delegátů, na rozdíl od bolševických sovětů poslanců; měly tedy být informační a výkonné, nikoli autoritativní.

Komunisté oceňovali Machnův jedinečný vojevůdcovský talent, uvědomovali si však i nebezpečí, které šíření anarchistických myšlenek představovalo pro diktaturu jejich strany. Snažili se jeho síly využít ve vlastním zájmu a zároveň usilovali o to, aby zničili samu podstatu hnutí. Pro Machnovy pozoruhodné úspěchy proti okupačním armádám a kontrarevolučním generálům mu bolševici navrhli, aby se připojil k Rudé armádě a jeho oddíly povstanců si přitom zachovaly samostatnost. Machno souhlasil a jeho vojsko se stalo třetí brigádou Rudé armády, později oficiálně nazývanou První revoluční ukrajinská divize povstanců.4 Naděje bolševiků, že vzbouřené rolníky v Rudé armádě pohltí, se však nesplnila. V Machnově oblasti zůstal vliv komunistů nepatrný a nedokázali tam udržet ani své instituce. Pod různými záminkami proto zakazovali sjezdy povstanců a postavili Machna mimo zákon v naději, že mu tím rolnictvo odcizí.

Ať však byly vztahy mezi bolševiky a Machnem jakékoli, Machno vždycky přispěchal revoluci na pomoc, kdykoli ji ohrožovali bílí. Bojoval proti každému kontrarevolučnímu nepříteli, který se snažil nastolit svou vládu nad Ukrajinou, ať to byl hetman Skoropadskij, Petljura, nebo Děnikin. Odstranil Grigorjeva,5 který kdysi sloužil komunistům a pak je zradil. Bolševici se však ducha machnovščiny báli, neustále se snažili jeho síly rozvrátit a rozprášit, a dokonce vypsali odměnu na Machnovu hlavu, stejně jako to udělal Děnikin. Opakovaná zrada komunistů nakonec vedla k úplné roztržce a přinutila Machna bojovat proti komunistům stejně zarputile jako proti reakcionářům zprava.

Josifovo vyprávění přerušil příchod přátel, s nimiž jsem se seznámil posledně v dače. Několik hodin jsme hovořili o otázkách anarchistické organizace, o obtížích činnosti tváří v tvář bolševickému pronásledování a o stále reakčnějším postoji komunistické vlády. Jak už to na Ukrajině chodí, rozhovor se však postupně stočil k Machnovi. Kdosi předčítal úryvky z oficiálního sovětského tisku, který Nestora ostře napadal a hanobil. Ačkoli ho bolševici dříve vynášeli jako velkého revolučního vůdce, teď ho líčili jako bandita a kontrarevolucionáře. Ale rolníci na jihu – Josif si tím byl jist – mají Machna příliš rádi, než aby se jim dal odcizit. Znají ho jako svého nejvěrnějšího přítele, pokládají ho za jednoho ze svých. Chápou, že neusiluje o moc nad nimi, jako o ni usilují bolševici stejně jako Děnikin. Machno má ve zvyku, když dobude město nebo městečko, svolat lid a oznámit mu, že od té chvíle si smí svůj život uspořádat tak, jak to sám pokládá za nejlepší. Vždycky vyhlašuje úplnou svobodu slova a tisku; neplní vězení ani nezačíná s popravami, jak to dělají komunisté. Nestor vlastně pokládá žaláře za zbytečné pro osvobozený lid.

„Je těžké říct, kdo má v tomhle sporu mezi bolševiky a Machnem pravdu a kdo ne,“ poznamenal rudoarmějec. „Trockij obviňuje Machna, že úmyslně otevřel frontu Děnikinovi, kdežto Machno tvrdí, že jeho ústup zavinil Trockij, který jeho divizi v kritické chvíli schválně nezásobil střelivem. Je však pravda, že Machnova činnost v Děnikinově týlu, zvlášť to, že odřízl bílou armádu od její dělostřelecké základny, umožnila bolševikům zastavit tažení na Moskvu.“6

„Jenže Machno se odmítl zúčastnit tažení proti Polákům,“ namítl Pesimista.

„A právem,“ odpověděl Josif. „Trockého rozkaz, který posílal Machnovy síly na polskou frontu,7 měl jen odstranit Nestora z jeho vlastního kraje a pak, v nepřítomnosti jeho obránců, dostat kraj pod moc komisařů. Machno ten úmysl prohlédl a protestoval proti němu.“

„Faktem je,“ trval na svém Pesimista, „že se komunisté a machnovci ze všech sil snaží vyhubit jedni druhé. Obě strany se dopouštějí nejhorších brutalit a zvěrstev. Připadá mi, že Machno nemá jiný cíl než zabíjet bolševiky.“

„Jste žalostně slepý,“ odsekl Jaša, anarchista, který zastával vysoké místo v jedné sovětské instituci, „jestliže nevidíte veliký revoluční význam machnovščiny. Je to nejvýznamnější projev celé revoluce. Komunistická strana je jen politický útvar, který se snaží – a to úspěšně – vytvořit nad výrobci novou panskou třídu, socialistické panstvo. Ale Machnovo hnutí je projevem samotných pracujících. Je to první velké masové hnutí, které se vlastními silami snaží osvobodit od vlády a nastolit hospodářské sebeurčení. V tom smyslu je naskrz anarchistické.“

„Ale anarchismus nelze nastolit vojenskou silou,“ poznamenal jsem.

„Ovšemže ne,“ připustil Josif. „Ani Nestor si to nenamlouvá. ‚Já jen vyklízím pole,‘ – to vždycky říká soudruhům, kteří ho navštíví. ‚Vyháním vládce, bílé i rudé,‘ říká, ‚a je na vás, abyste té příležitosti využili. Agitujte, šiřte své ideály. Pomozte uvolnit a uplatnit tvůrčí síly revoluce.‘ Tak se Nestor na situaci dívá.“

„Je velká chyba, že se většina našich lidí od Machna drží stranou,“ prohlásil Jaša. „Zůstávají v Moskvě nebo v Petrohradě, a co tam dokážou? Nezbývá jim nic než plnit bolševická vězení. U povstanců máme výjimečnou příležitost šířit své názory a pomáhat lidu budovat nový život.“

„Já sám,“ ohlásil Josif, „jsem přesvědčen, že revoluce je v Rusku mrtvá. Jediné místo, kde ještě žije, je Ukrajina. Tady nám skýtá bohaté naděje,“ dodal sebejistě. „Měli bychom se přidat k Nestorovi, všichni, kdo chceme být činní.“

„Nesouhlasím,“ namítl Pesimista.

„On vždycky nesouhlasí, když je třeba něco udělat,“ odsekl Josif s nenapodobitelným úsměvem, který bral osten i jeho nejostřejším slovům. „Ale vy, přátelé,“ – obrátil se k ostatním – „si musíte jasně uvědomit tohle: Říjen byl stejně jako Únor jen jednou z fází procesu společenské obrody. V Říjnu využila komunistická strana situace k prosazení svých vlastních cílů. Tím stadiem však možnosti revoluce zdaleka nejsou vyčerpány. Její pramen skrývá zřídla, která dál tryskají až do výše svého zdroje a usilují o uskutečnění svého velkého dějinného poslání, osvobození pracujících. Bolševici ustrnuli a musí ustoupit novým tvůrčím silám.“

Později večer si mě Josif vzal stranou. „Sašo,“ řekl slavnostně, „vidíte, jak zásadně se v hodnocení Machnova hnutí rozcházíme. Je nutné, abyste poznal situaci sám.“ Významně se na mě podíval.

„Rád bych se s Machnem setkal,“ řekl jsem.

Tvář se mu rozzářila radostí. „Právě v to jsem doufal,“ odpověděl. „Poslyšte, drahý příteli, mluvil jsem o tom s Nestorem – a mimochodem, teď není daleko odtud. Chce se s vámi vidět; s vámi a s Emmou, řekl. Ovšem k němu jet nemůžete,“ usmál se Josif nad otázkou, kterou mi četl v očích, „ale Nestor zařídí, že obsadí kterékoli místo, kde se váš muzejní vagon v dohodnutý den zrovna bude nacházet. Aby vás uchránil před bolševickým pronásledováním, zajme celou výpravu – rozumíte, že?“

Láskyplně mě objal kolem ramen a odvedl mě stranou, aby mi podrobnosti plánu vysvětlil.

Vysvětlivky

  1. Machno byl zatčen v srpnu 1908 (podle jiných údajů 1909); vojenský okružní soud v Jekatěrinoslavi ho odsoudil k smrti oběšením 26. 3. 1910. V Butyrkách byl vězněn od srpna 1911 (podle jiných údajů od roku 1910) do března 1917. ↩

  2. Poznámka autora: Stará tradice. Jemeljan Pugačev, vůdce velkého rolnického a kozáckého povstání za Kateřiny II., byl popraven roku 1775. ↩

  3. Jemeljan Ivanovič Pugačev (asi 1742–1775), donský kozák, který se vydával za cara Petra III. a v letech 1773–1775 vedl největší rolnické a kozácké povstání v dějinách carského Ruska. Po porážce byl vydán vlastními druhy a 10. (21.) 1. 1775 na Bolotném náměstí v Moskvě sťat a jeho tělo rozčtvrceno. ↩

  4. Machnovy oddíly byly začleněny do Rudé armády v únoru 1919 jako 3. zadněprovská brigáda 1. zadněprovské ukrajinské sovětské divize, jíž velel Pavel Dybenko; v dubnu 1919 se z brigády podle plánu velení měla stát 7. ukrajinská sovětská divize. ↩

  5. Nikifor Alexandrovič Grigorjev, ukrajinsky Nykyfor Hryhorjiv, vlastním jménem Servetnyk (1884 nebo 1885 – 1919), bývalý carský důstojník, který postupně sloužil hetmanovi, Petljurovi a od února 1919 bolševikům. V květnu 1919 se proti bolševikům vzbouřil; jeho vojska se dopustila rozsáhlých protižidovských pogromů. Dne 27. 7. 1919 byl na shromáždění povstalců ve vsi Sentovo zastřelen Machnovými lidmi. ↩

  6. Dne 26. 9. 1919 porazila Machnova armáda u vesnice Perehonivka (Peregonovka) nedaleko Umaně Děnikinovy jednotky. Během několika týdnů pak obsadila velkou část jižní Ukrajiny, mj. Alexandrovsk (dnes Záporoží), Berdjansk a Mariupol, kde se zmocnila rozsáhlých zásob střeliva bílých, a přerušila zásobovací spoje Děnikinových vojsk táhnoucích na Moskvu. ↩

  7. V lednu 1920, když se Rudá armáda vrátila na Ukrajinu, nařídilo velení 14. armády machnovcům přesun na polskou frontu. Machno rozkaz odmítl a 9. 1. 1920 ho sovětské úřady prohlásily za psance. ↩