Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 26 – Vězení a koncentrační tábor

Když vstupujeme do tábora nucených prací v Charkově, udeří nás nechutný puch. Dvůr je plný mužů a chlapců, neuvěřitelně vyhublých, pouhých stínů lidí. Žluté tváře, vytřeštěné oči, otrhaná těla, bosí – mocně mi připomínají hladovějící párie v Indii stižené hladomorem.

„Opravuje se stoka,“ vysvětluje úředník, který nás doprovází. Pracuje jen několik vězňů; ostatní apaticky postávají kolem nebo se válejí po zemi, jako by byli příliš slabí na jakoukoli námahu.

„Naší nejhorší metlou jsou nemoci,“ poznamenává průvodce. „Muži jsou podvyživení a nemají odolnost. Nemáme léky a máme nedostatek lékařů.“

Někteří vězňové naši skupinu obklopí, zřejmě nás pokládají za úředníky. „Tovarišči,“ obrací se na nás jeden mladík, „kdy komise rozhodne o mém případu?“

„Návštěva,“ odbude ho průvodce lakonicky.

„Z pajoku se nedá žít. Příděl chleba zase snížili. Žádné léky se nevydávají,“ stěžují si někteří.

Strážní jim pokynou, aby ustoupili.

Velká mužská ložnice je hrozivě přeplněná. Celou podlahu zabírají pryčny a lavice, postavené tak těsně u sebe, že se mezi nimi stěží protáhneme. Vězňové se tlačí v koutech; někteří, do pasu nazí, vybírají vši ze svých šatů, jiní sedí netečně a prázdně se rozhlížejí kolem. Vzduch je zkažený, k zalknutí.

Z vedlejšího ženského oddělení se ozývají hádavé hlasy. Když vstoupíme, jedna dívka hystericky křičí: „Opovaž se mi říkat spekulantka! Byly to moje poslední věci, co jsem prodávala.“ Je mladá a stále ještě krásná, roztržená halenka odhaluje jemná, ladná ramena. Oči jí horečně planou a propukne v suchý, dráždivý kašel.

„Bůh ví, kdo jsi,“ odsekne jí selka. „Ale pomysli na mě, se třemi maličkými doma.“ Když zahlédne naši skupinu, těžce se zvedne z lavice a prosebně natáhne ruku: „Zlatíčka, pusťte mě domů. Moje ubohé děti beze mě umřou.“

Ženy nás obklopí. Příděly jsou špatné a nedostatečné, prohlašují. Dostávají jen čtvrt libry chleba a talíř řídké polévky jednou denně. Lékař se o nemocné nestará; jejich stížnosti nikdo nebere na vědomí a vězeňská komise si jejich protestů nevšímá.

Ve dveřích se objeví dozorce. „Na místa!“ křičí rozzlobeně. „Neznáte předpisy? Žádosti posílejte komisi písemně.“

„Posílaly jsme, ale nedostaly jsme žádnou odpověď,“ volá několik žen.

„Ticho!“ poroučí dozorce.

* * *

U brány věznice na Studené hoře (Cholodnaja gora)¹ narazíme na rozrušený zástup, většinou ženy a dívky, každá s uzlíčkem v ruce. Divoce gestikulují a hádají se se strážemi. Přinesly potraviny a oblečení pro své zatčené příbuzné – podle zvyku zvaného peredača,² který je rozšířen po celé zemi, protože vláda není s to zajistit svým vězňům dostatek jídla. Stráž však odmítá dary převzít. „Nový rozkaz,“ vysvětluje, „žádná peredača.“

„Na jak dlouho?“

„Na několik týdnů.“

Lidé propuknou v zděšení a rozhořčení. Vězňové se bez peredači neobejdou. Proč ji odmítají? Mnohé ženy přišly z daleka, dokonce ze sousedních měst, aby donesly trochu chleba a brambor manželovi nebo bratrovi. Jiné si odepřely i to nejnutnější, aby nemocnému příteli opatřily nějakou malou lahůdku. A teď tenhle hrozný rozkaz!

Zástup nás zahrnuje prosbami. Doprovází nás tajemnice jednoho vysokého komisaře, sama úřednice Rabkrinu,³ mocného inspekčního úřadu, zřízeného, aby vyšetřoval a napravoval nešvary v ostatních sovětských institucích. Je to žena po středních letech, hubená, přísného vzhledu a pověst má výkonné, přísné a bezcitné ženy. Slyšel jsem, že dříve byla v Čece, jedním z jejích komendantů, jak se tu říká katům.

Některé ženy naši průvodkyni poznávají. Ze všech stran se na ni obracejí prosby, aby se přimluvila, hlasem, v němž se mísí strach s nadějí.

„Nevím, proč se peredača odmítá,“ odpovídá jim, „ale hned se na to zeptám.“

Vstoupíme do věznice a naše průvodkyně pošle pro komisaře, který má věznici na starost. Objeví se mladší muž, vychrtlý a s tuberkulózním vzhledem. „Peredaču jsme zastavili,“ vysvětluje, „protože nemáme dost lidí. Máme teď víc práce, než dokážeme zvládnout.“

„Pro vězně je to velmi tvrdé. Snad by se to dalo nějak zařídit,“ navrhuje tajemnice.

„Bohužel nedalo,“ odpovídá muž chladně. „Pracujeme nad své síly. Pokud jde o příděly,“ pokračuje, „poctiví dělníci venku na tom nejsou o nic lépe.“

Když postřehne náš nesouhlasný pohled, dodává: „Jakmile práci doženeme, peredaču zase povolíme.“

„Jak brzy by to mohlo být?“ ptá se jeden z naší skupiny.

„Snad za dva tři týdny.“

„To je dlouhá doba na hladovění.“

Komisař neodpovídá.

„Všichni tvrdě pracujeme a nestěžujeme si, tovarišč,“ kárá ho průvodkyně přísně. „Lituji, ale budu to muset ohlásit.“

Věznice zůstala taková, jaká byla za Romanovců; dokonce většina starých dozorců je dosud na svých místech. Je však mnohem přeplněnější; hygiena se zanedbává a lékařská péče téměř úplně chybí. Přesto je v ovzduší cítit jakýsi nový, nedefinovatelný duch. Komisaři i dozorcům se neformálně říká tovarišč a vězňové, dokonce i nepolitičtí, získali svobodnější, nezávislejší vystupování. Kázeň je však přísná: starý zvyk společného protestu se tvrdě potlačuje a politické vězně to opakovaně dohnalo ke krajnímu prostředku sebeobrany – hladovce.

Po chodbách se vězňové procházejí bez stráže, ale naše průvodkyně jejich pokusy přiblížit se k nám zamračeně odráží úsečným: „Nejsou to úředníci, tovarišči.“ Zdá se, že se necítí docela dobře, a rozhovorům brání. Někteří vězňové se táhnou za námi; občas se některý odvážnější ozve s prosbou, aby se někdo podíval na jeho případ. „Pošlete žádost písemně,“ napomíná ho žena, načež přijde odpověď: „Poslal jsem, už dávno, ale nic se nestalo.“

Velké cely jsou přeplněné, ale dveře jsou otevřené a muži volně vycházejí a vcházejí. K naší skupině se nepozorovaně připojí tmavovlasý mladík s ostrýma černýma očima. „Sedím na pět let,“ šeptá mi. „Jsem komunista a byla to pomsta jednoho zkorumpovaného komisaře, kterému jsem hrozil, že ho odhalím.“

Při procházce chodbami poznávám Černenka, kterého mi popsali charkovští přátelé. Čeka ho zatkla, aby mu zabránila zasednout v sovětu, do něhož ho zvolili jeho spolupracovníci v továrně. S pomocí přátelského vojáka se mu podařilo utéct z koncentračního tábora, ale byl znovu zatčen a poslán do věznice na Studené hoře. Zpomalím krok a Černenko se zařadí na konec naší skupiny. „Je tu víc politických než obyčejných zločinců,“ říká a předstírá, že mluví s vězněm vedle sebe. „Anarchisté, leví sociální revolucionáři a menševici. Zacházejí s nimi hůř než s ostatními. Jen pár bílých a jeden Američan z Kolčakovy fronty. Spekulanti a kontrarevolucionáři se můžou vykoupit. Proletáři a revolucionáři zůstávají.“

„A revizní komise?“ šeptám stranou.

„Podvod. Na naše žádosti nedbají.“

„Z čeho jste obviněn?“

„Z ničeho. Ani obvinění, ani soud. Obvyklý trest – do konce občanské války.“

Průvodkyně zahne do dlouhé tmavé chodby a vězňové zůstanou pozadu. Vcházíme do ženského oddělení.

Dvě řady cel, jedna nad druhou, čistší a světlejší než mužská část. Dveře jsou pootevřené a vězeňkyně se mohou volně pohybovat. Jedna z naší skupiny – Emma Goldmanová – žádá o svolení navštívit politickou vězeňkyni, jejíž jméno dostala od přátel ve městě. Průvodkyně váhá, pak svolí, a za chvíli se objeví mladá dívka. Je upravená a půvabná, s vážnou, smutnou tváří.

„Jak s námi zacházejí?“ opakuje otázku, která jí byla položena. „Nu, zpočátku nás drželi na samotkách. Nedovolili nám stýkat se s našimi soudruhy z mužského oddělení a na žádné naše protesty nedbali. Museli jsme se uchýlit k metodám, které jsme používali za starého režimu.“

„Dejte si pozor, co říkáte,“ napomíná ji průvodkyně.

„Mluvím pravdu,“ odsekne vězeňkyně nezaraženě. „Uchýlily jsme se k obstrukci: rozbily jsme všechno v celách a vzdorovaly jsme dozorcům. Vyhrožovali nám násilím, a tak jsme všechny vyhlásily hladovku. Sedmý den svolili, že nám nechají dveře otevřené. Teď můžeme aspoň dýchat vzduch z chodby.“

„To stačí,“ přeruší ji průvodkyně.

„Jestli nám vezmou peredaču, zahájíme hladovku znovu,“ prohlašuje dívka, když ji odvádějí.

V oddělení smrti jsou dveře cel zavřené a zamčené. Ty, kdo je obývají, není vidět a v tom živém hrobě vládne tíživé ticho. Odněkud zaznívá krátký, suchý kašel a dopadá na sluch jako zlověstné krákání. Pomalé, odměřené kroky se bolestně rozléhají úzkou chodbou. Ve vzduchu visí předtucha zla. Mysl se mi vrací k podobnému zážitku, dávno pohřbenému v hlubinách mé paměti – vyvstává přede mnou galerie „odsouzených“ v pittsburské věznici…⁴

Strážný, který nás doprovází, nadzvedne klapku pozorovacího „oka“ ve dveřích a já nahlédnu do cely smrti. V koutě stojí bez hnutí vysoký muž. Jeho tvář, rámovaná hustým černým vousem, je popelavě šedá. Oči má upřené na kruhový otvor a výraz hrůzy v nich je tak drtivý, že bezděčně ustoupím. „Smilujte se, tovarišč,“ ozve se jeho hlas jako z hrobu, „ach, nechte mě žít!“

„Zpronevěřil sovětské peníze,“ poznamenává průvodkyně bez pohnutí.

„Byla to jen malá částka,“ prosí muž. „Nahradím ji, přísahám. Jsem mladý, nechte mě žít!“

Průvodkyně otvor zaklapne.

Ještě celé dny mě ta tvář pronásleduje. Nikdy předtím jsem u člověka takový pohled neviděl. Pradávný strach se v ní vtiskl tak plasticky, že se dlouho přenášel i na mě. Hrůza tak naprostá, že z velkého, silného muže učinila jediný, všepohlcující cit – smrtelnou úzkost z náhlého zavolání, kdy se postaví tváří v tvář katovi.

Když si tyto zážitky zapisuji do deníku, vybavují se mi Zorinova slova. „Trest smrti je zrušen, naše vězení jsou prázdná,“ řekl mi brzy po mém příjezdu do Ruska. Připadalo mi to přirozené, samozřejmé. Nestavěli se revolucionáři vždycky proti takovým barbarským metodám? Nevděčili bolševici za velkou část své popularity tomu, že odsoudili Kerenského za obnovení trestu smrti na frontě v roce 1917?⁵ Mé první dojmy v Petrohradě jako by Zorinova slova potvrzovaly. Jednou, když jsem se procházel podél řeky Mojky, uviděl jsem velké vězení, zbořené hned na začátku revoluce.⁶ Sotva kámen zůstal na kameni – cely, podlahy, stropy, všechno byla jedna změť sutin, železné dveře a ocelové mříže oken hromada zprohýbaného šrotu. Leželo tu, co bývalo obávanou kobkou, teď výmluvný doklad hněvu lidu, slepě ničivého, a přece moudrého ve své instinktivní rozlišovací schopnosti. Zbyla jen část obvodových zdí budovy; uvnitř všechno do základů rozmetala zuřivost staletého utrpení a srovnávající ruka dynamitu. Pohled na zničené vězení mi připadal jako vnuknutí, jako symbol přicházejícího dne svobody, bez vězení a bez zločinu. A teď, v oddělení smrti na Studené hoře…