Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 27 – Dále na jih

7. srpna 1920. – Náš vlak se pomalu plazí krajinou a na každém kroku nám známky zpustošení připomínají dlouhá léta války, revoluce a občanských sporů. Městečka a města na naší cestě vypadají zbídačeně, obchody jsou zavřené, ulice liduprázdné. Sovětské poměry se zavádějí postupně, na některých místech rychleji než na jiných.

V Poltavě¹ nenacházíme ani sovět, ani ispolkom, obvyklou formu bolševické vlády. Městu místo toho vládne primitivnější revkom, samozvaný revoluční výbor, který za bílých režimů působí v podzemí a ujímá se vlády, kdykoli Rudá armáda obsadí nějaký kraj.

Kremenčug a Znamenka² poskytují známý obraz malého jižního městečka s malým tržištěm, které bolševici zatím trpí a které je středem jeho obchodního i společenského života. V nerovných řadách se selky rozvalují na pytlích brambor nebo dřepí na bobku a směňují mouku, rýži a fazole za tabák, mýdlo a sůl. Sovětskými penězi se tu pohrdá, skoro nikdo je nebere, kdežto carskije jsou žádané a občas se dává přednost i kerenkám.

Celé starší obyvatelstvo města jako by bylo na tržišti, všichni smlouvají, prodávají nebo kupují. Mezi lidmi krouží sovětští milicioneři s puškou přes rameno a tu a tam je v davu nápadný muž v kožené bundě a čepici – komunista nebo čekista. Lidé se jim zřejmě straní a v jejich přítomnosti se rozhovor tlumí. Politickým otázkám se všichni vyhýbají, nářek nad „strašnou situací“ je však všeobecný; každý si stěžuje na nedostatečný pajok, na nepravidelnost, s jakou se vydává, a na celkový stav hladu a bídy.

Stále častěji potkáváme muže a ženy židovského vzhledu se štvaným výrazem v očích a stále hrůznější jsou historky o pogromech, k nimž v okolí došlo. Mladých lidí je vidět málo – ti jsou v sovětských institucích, kde pracují jako zaměstnanci vlády. Mladé ženy, které občas potkáváme, mají polekaný, vystrašený pohled a mnoho mužů má v obličeji ošklivé jizvy, jako po seku šavlí nebo mečem.

Ve Znamence zjistí Henry Alsberg, americký novinář, který doprovází naši výpravu, že ztratil peněženku se značnou částkou cizích peněz. Vyptávání selek na tržišti vynese jen chytrácky prostoduchý úsměv a dotčené zvolání: „Copak já vím!“ Navštívíme místní policejní stanici v chabé naději na radu nebo pomoc a dozvíme se, že celý sbor byl právě narychlo poslán do okolí, kam prý zaútočila rota machnovců.

Ztracené peníze už nedoufáme získat zpět a vracíme se na nádraží. K našemu úžasu není muzejní vagon nikde k vidění. S hrůzou se dozvídáme, že ho před hodinou připojili k vlaku, který odjel do Kyjeva přes Fastov.³

Uvědomujeme si, jak vážné je naše postavení: uvízli jsme ve městě bez hotelů a restaurací, kde se za sovětské peníze, jediné, které máme, nedá koupit žádné jídlo. Zatímco o situaci rokujeme, zpozorujeme na vzdálené vedlejší koleji vojenský zásobovací vlak, který se pomalu dává do pohybu. Rozběhneme se k němu a za cenu několika škrábanců se nám podaří naskočit. Komisař, který má vlak na starost, zprvu proti naší přítomnosti rázně protestuje a nijak neskrývá podezření, které naše náhlé objevení vzbudilo. Stojí to mnoho přemlouvání a předvádění úředních dokladů, než se byrokrat uklidní. Při šálku čaje začne roztávat a prostá ruská pohostinnost pomáhá navázat přátelské vztahy. Brzy jsme zabráni do debaty o revoluci a aktuálních problémech. Náš hostitel je komunista „z mas“, jak to sám nazývá. Velmi obdivuje Trockého a jeho metody „železného koštěte“. Revoluce podle něho může zvítězit jen štědrým užíváním meče; morálka a cit jsou buržoazní pověry. Jeho představa o socialismu je dětinská, jeho znalosti o širším světě co nejchabější. Jeho argumenty jsou ozvěnou známých úvodníků oficiálního tisku; je si jist, že celá západní Evropa brzy vzplane revolucí. Rudá armáda už stojí před branami Varšavy, tvrdí, a brzy do ní vstoupí a zajistí vítězství polského proletariátu, který povstal proti svým pánům.

Pozdě odpoledne dorazíme do Fastova, kde nás vřele uvítají naši kolegové z výpravy, kteří kvůli našemu zmizení prožili úzkostné hodiny.