Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 28 – Fastov po pogromu

12. srpna 1920. – Naše malá skupinka se pomalu vleče po nedlážděné, prašné cestě, která vede téměř v přímé čáře k tržišti uprostřed města. Místo vypadá opuštěně. Domy stojí prázdné, většina bez oken, dveře vylomené a pootevřené – tíživý pohled na zkázu a zpustošení. Všude kolem je ticho; připadáme si jako na hřbitově. Když se blížíme k tržišti, naše skupina se rozdělí a každý jde svou cestou, aby se sám něco dozvěděl.

Kolem jde žena, zaváhá a zastaví se. Odsune si šátek z čela a hledí na mě s údivem ve smutných starých očích.

„Dobré jitro,“ oslovím ji v jidiš.

„Vy nejste zdejší,“ řekne vlídně. „Nevypadáte jako naši lidé.“

„Ano,“ odpovím, „nedávno jsem přijel z Ameriky.“

„Ach, z Ameriky,“ povzdechne si toužebně. „Mám tam syna. A víte, co se tu s námi děje?“

„Moc ne, ale rád bych se to dozvěděl.“

„Ach, jen dobrý Bůh ví, čím jsme prošli.“ Hlas se jí zlomí. „Promiňte, nemůžu si pomoct“ – setře si slzy z vrásčité tváře. „Zabili mi muže před očima… Musela jsem se dívat, bezmocná… Nemůžu o tom mluvit.“ Stojí přede mnou sklíčeně, shrbená víc žalem než věkem, jako symbol bezmezné tragédie.

Když se trochu vzpamatuje, řekne: „Pojďte se mnou, jestli se chcete něco dozvědět. Pojďte k reb Mojšemu,¹ ten vám všechno poví.“

Jsme na tržišti. Dvojitá řada otevřených stánků, ne víc než tucet, zchátralých a opuštěně vyhlížejících, skoro bez zboží. Hrst hrubozrnné soli, několik bochníků černého chleba hustě posetých žlutými tečkami slámy, trochu volného tabáku – to je celá zásoba. Peníze téměř nikdo neplatí. Těch pár zákazníků obchoduje výměnou: asi deset liber chleba za libru soli, několik dýmek tabáku za cibuli. U pultů stojí postarší muži a ženy, mezi nimi několik děvčat. Mladé muže nevidím. Ti, jako většina mužů a žen schopných práce, jak se dozvídám, už dávno potají opustili město ze strachu před dalšími pogromy. Odešli pěšky, jedni do Kyjeva, druzí do Charkova, v naději, že ve větším městě najdou bezpečí a obživu. Většina z nich do cíle nikdy nedošla. Potravin byl nedostatek – odešli bez zásob a většina jich cestou zemřela zimou a hladem.

Obklopí mě staří trhovci. „Chaje,“ šeptají staré ženě, „kdo je to?“

„Z Ameriky,“ odpoví, a v hlase jí zazní paprsek naděje, „přijel se dozvědět o pogromech. Jdeme k reb Mojšemu.“

„Z Ameriky? Z Ameriky?“ V jejich hlasech je úžas a zmatek. „Přijel z takové dálky, aby nás našel? Pomůžou nám? Ach, dobrý Bože na nebesích, kéž je to pravda!“ Mluví několik hlasů najednou, všechny rozechvělé potlačovaným vzrušením náhlé naděje, obnovené víry. Kolem nás se tlačí další lidé; obchod se zastavil. Všímám si, že podobné skupinky obklopují nedaleko i mé přátele.

„Šá, šá, dobří lidé,“ napomíná je má průvodkyně, „ne všichni najednou. Jdeme k reb Mojšemu; ten mu všechno poví.“

„Ach, minutku, jen minutku, vážený pane,“ chytí mě zoufale za paži bledá mladá žena. „Můj muž je tam, v Americe. Neznáte ho? Rabinovič – Jankel Rabinovič. Je tam dobře známý; určitě jste o něm musel slyšet. Jak se mu daří, povězte mi, prosím.“

„Ve kterém městě je?“

„V Nju Jorku, ale od války jsem od něho neměla žádný dopis.“

„Můj zeť Chajim je v Americe,“ vpadne do toho žena se sněhobílými vlasy; „možná jste ho viděl, ne?“ Je velmi stará a shrbená a zřejmě nedoslýchá. Přiloží si ruku za ucho, aby zachytila mou odpověď, a svrasklou tvář jako citron ke mně úzkostně a s očekáváním zvedá.

„Kde je váš zeť?“

„Co říká? Nerozumím,“ naříká.

Okolostojící jí křičí do ucha: „Ptá se, kde je Chajim, tvůj zeť?“

„V Americe, v Americe,“ odpovídá.

„V Americe,“ opakuje muž vedle mě.

„Amerika je velká země. Ve kterém městě je Chajim?“ ptám se.

Hledí zmateně, pak koktá: „Nevím – teď si zrovna nevzpomenu – já –“

„Bobe (babičko), vždyť máš jeho dopis doma,“ křičí jí do ucha malý chlapec. „Psal ti, než začaly boje, nepamatuješ?“

„Ano, ano! Počkáte, gutinker (dobrý člověče)?“ prosí stará žena. „Hned jdu pro ten dopis. Třeba mého Chajima znáte.“

Těžce odchází. Ostatní mě zahrnují otázkami o příbuzných, přátelích, bratrech, manželích. Skoro každý z nich má někoho v té daleké Americe, která je pro tyto prosté lidi jako pohádková země – země zaslíbená, země míru a bohatství, šťastné místo, odkud se vrací jen málokdo.

„Možná byste vzal dopis mému muži?“ ptá se bledá mladá žena. Najednou se tucet lidí začne dožadovat svolení napsat a poslat po mně dopisy svým milovaným „tam v Americe“. Slíbím, že jejich poštu vezmu, a zástup se pomalu rozptýlí s prosebným napomenutím, abych na ně počkal. „Jen pár slov – hned jsme zpátky.“

„Pojďme k reb Mojšemu,“ připomene mi má průvodkyně. „Oni vědí,“ dodá a mávne rukou k ostatním, „donesou své dopisy tam.“

Když vyrážíme, zadrží mě vysoký muž s uhlově černým vousem a planoucíma očima. „Buďte tak laskav, minutku.“ Mluví tiše, ale s velkým úsilím ovládá své pohnutí. „Já nemám v Americe nikoho,“ říká, „nemám nikoho nikde. Vidíte ten dům?“ V hlase se mu nervózně chvěje, ale ovládne se. „Tamhle naproti, s rozbitými okny, přelepenými papírem. Tam zabili mého starého otce, budiž Všemohoucím požehnána jeho památka, a mé dva mladší bratry. Rozsekali je šavlemi. Starému muži uřízli pejes (zbožné kadeře u spánků) i s ušima a rozpárali mu břicho… Utekl jsem s dcerou, abych ji zachránil. Podívejte, tamhle je, u třetího stánku vpravo.“ Oči mu zalijí slzy, když ukazuje na dívku, která stojí pár kroků od nás. Je jí asi patnáct, má oválnou tvář, jemné rysy, je bledá a křehká jako lilie a má nanejvýš zvláštní oči. Hledí přímo před sebe a ruce jí přitom mechanicky ukrajují kusy chleba z velkého kulatého bochníku. V očích má týž strašný výraz, jaký jsem nedávno poprvé spatřil ve tvářích velmi mladých dívek v městech postižených pogromy. Pohled divé hrůzy ztuhlý ve strnulé zírání, který mi sevře srdce. Ještě si však neuvědomuji pravdu a zašeptám jejímu otci: „Slepá?“

„Ne, není slepá,“ vykřikne. „Kéž by Bůh dal – ne, mnohem horší. Takhle se dívá od té noci, kdy jsem s ní utekl z domu. Byla to strašná noc. Jako divá zvěř sekali, bodali a běsnili. Schoval jsem se s mou Rosele ve sklepě, ale ani tam jsme nebyli v bezpečí, a tak jsme utíkali do blízkého lesa. Cestou nás chytili. Vzali mi ji a mě nechali ležet jako mrtvého. Podívejte –“ Sejme klobouk a já vidím dlouhou sečnou ránu po šavli, jen zčásti zhojenou, která mu jizví stranu hlavy. „Nechali mě ležet jako mrtvého,“ opakuje. „Když vrahové po třech dnech odešli, našli ji na poli a od té doby je taková… s tím pohledem v očích… od té doby nepromluvila… Ach, můj Bože, proč mě tak trestáš?“

„Milý reb Šolem, nerouhejte se,“ napomíná ho má průvodkyně. „Copak trpíte jen vy? Víte o mé velké ztrátě. Všichni sdílíme stejný osud. Vždycky to byl osud nás Židů. Neznáme cesty Boží, požehnáno budiž Jeho svaté jméno. Ale pojďme k reb Mojšemu,“ obrátí se ke mně.

Za pultem někdejšího koloniálu stojí reb Mojše. Je to Žid středních let s inteligentní tváří, na níž už zbyla jen vzpomínka na laskavý úsměv. Je starousedlík a starší v synagoze, zná každého obyvatele a celou historii místa. Patřil k zámožným mužům města a ani teď neodolá pokušení pohostinnosti, která je jeho národu tak vlastní. Bezděčně zabloudí očima k regálům, docela prázdným až na několik prázdných lahví. Místnost je ošuntělá a sešlá; tapety visí v popraskaných pásech a odhalují omítku zažloutlou vlhkostí. Na pultu leží několik bochníků černého chleba posetých slámou a malý tácek se zelenou cibulkou. Reb Mojše se shýbne, vytáhne zpod pultu láhev sodovky a nabídne mi ten poklad s úsměvem dobrotivého přivítání. Na tváři jeho ženy, která potichu látá v koutě, se objeví zděšení, když reb Mojše zahanbeně odmítne nabízenou platbu. „Ne, ne, to nemohu,“ říká s prostou důstojností, ale já vím, že je to vrchol obětavosti.

Když se reb Mojše dozví, proč jsem do Fastova přijel, pozve mě ven na ulici. „Pojďte se mnou,“ říká, „ukážu vám, co nám udělali. Ačkoli pro oči toho moc není“ – pohlédne na mě zkoumavě – „pochopit to mohou jen ti, kdo to prožili, a možná“ – na okamžik se odmlčí – „možná i ti, kdo s námi v našem velikém zármutku opravdu cítí.“

Vyjdeme z krámu. Naproti je velké prázdné prostranství, uprostřed poseté starými prkny a rozbitými cihlami. „To byla naše škola,“ poznamená reb Mojše. „Tohle je všechno, co z ní zbylo. Ten dům nalevo, se zavřenými okenicemi, patřil Zalmanovi, našemu učiteli. Zabili tam šest lidí – otce, matku a čtyři děti. Našli jsme je všechny s hlavami rozbitými pažbami pušek. Tamhle za rohem, celá ulice – vidíte, každý dům vydrancovaný při pogromu. Takových ulic máme mnoho.“

Po chvíli pokračuje: „V tomhle domě se zelenou střechou vyvraždili celou rodinu – devět lidí. Vrahové ho taky zapálili – můžete se podívat rozbitými dveřmi – uvnitř je všechno spálené a ohořelé. Kdo to udělal?“ opakuje mou otázku beznadějným tónem. „Spíš se zeptejte, kdo to neudělal. Nejdřív přišel Petljura, pak Děnikin, pak Poláci, a k tomu bandy všeho druhu; kéž je stihnou černé roky. Bylo jich mnoho a vždycky to byla táž kletba. Trpěli jsme od všech, pokaždé když město přešlo do jiných rukou. Ale Děnikin byl ze všech nejhorší, horší dokonce než Poláci, kteří nás tak nenávidí. Když tu byli děnikinovci naposledy, trval pogrom čtyři dny.² Ach, Bože!“

Náhle se zastaví a rozhodí rukama. „Ach, vy Američané, kteří žijete v bezpečí, víte, co to znamená, čtyři dny! Čtyři dlouhé, hrozné dny a ještě hroznější noci, čtyři dny a čtyři noci a jatka bez ustání. Ty výkřiky, ty jekoty, ty pronikavé jekoty žen, které viděly, jak jim děti trhají na kusy přímo před očima… Slyším je ještě teď… Krev mi tuhne hrůzou… Přivádí mě to k šílenství… Ty pohledy… Krvavá hromada masa, která byla kdysi mým vlastním dítětem, mou krásnou Mirele… Bylo jí teprve pět let.“ Zhroutí se. Opírá se o zeď a celé tělo se mu otřásá vzlyky.

Brzy se vzpamatuje. „Teď jsme uprostřed nejhůř postižené části,“ pokračuje. „Promiňte mi mou slabost; nedokážu o tom mluvit se suchýma očima… Tamhle je synagoga. My Židé jsme v ní hledali bezpečí. Velitel nám to řekl. Jak se jmenoval? Kéž je mi zlo tak cizí jako jeho temné jméno. Jeden z Děnikinových generálů; Velitel, tak se mu říkalo. Jeho muži šíleli krvežíznivostí, když už nebylo co krást. Víte, vojáci a sedláci si myslí, že v každém židovském domě se dá najít zlato. Kdysi to bylo zámožné město, ale boháči, kteří s námi obchodovali, žili v Kyjevě a v Charkově. Zdejší Židé se jen tak živili, jen pár z nich si žilo pohodlně. Nu, ty mnohé pogromy je už dávno připravily o všechno, co měli, zničily jim obchody a vyplenily domovy. Přesto nějak žili. Víte, jak to je se Židem – je zvyklý na příkoří, snaží se z toho vytěžit, co se dá. Ale Děnikinovi vojáci – ach, to se rozpoutala gehenna. Zuřili, když nenašli nic, co by vzali, a ničili, co nechtěli. To byly první dva dny. Ale třetím dnem začalo zabíjení, většinou šavlemi a bodáky. Třetího dne nám Velitel nařídil, abychom se uchýlili do synagogy. Slíbil nám bezpečí a my jsme tam přivedli své ženy a děti. Ke dveřím postavili stráž, aby nás chránila, jak řekl Velitel. Byla to past. V noci přišli vojáci; byli s nimi i všichni výtečníci z města. Přišli a žádali naše zlato. Nechtěli věřit, že žádné nemáme. Prohledávali svaté svitky, trhali je a šlapali po nich. Někteří z nás se na to strašné znesvěcení nemohli klidně dívat. Protestovali jsme. A pak začala jatka. Ta hrůza, ach, ta hrůza… Ženy bité, znásilňované, muži sekaní šavlemi… Někteří z nás prorazili stráž u dveří a utíkali jsme do ulic. Jako pekelní psi nás pronásledovali, sekali, zabíjeli a štvali nás z domu do domu. Ještě celé dny potom byly ulice poseté zabitými a zmrzačenými. Nedovolili nám přiblížit se k našim mrtvým. Nedovolili nám pohřbít je ani pomoci raněným, kteří sténali v bolestech a prosili o smrt… Nemohli jsme jim podat ani sklenici vody… Stříleli každého, kdo se přiblížil… Přišli vyhladovělí psi z celého okolí; ucítili kořist. Viděl jsem, jak trhají údy mrtvým, bezmocným raněným… Žrali živé… naše bratry…“

Znovu se zhroutil. „Psi je žrali… žrali je…“ opakuje mezi vzlyky.

Někdo se k nám blíží. Je to lékař, který po skončení posledního pogromu ošetřoval nemocné a raněné. Vypadá jako typický Rus z řad inteligence, s vtisknutou pečetí idealisty a studenta. Těžce kulhá a jeho rychlý pohled zachytí mou nevyslovenou otázku. „Památka na ty dny,“ říká a pokouší se o úsměv. „Hodně mě to trápí a v práci mi to značně překáží,“ dodává. „Nemocných je mnoho a já jsem celý den na nohou. Nejsou žádné povozy – odvedli všechny koně a dobytek. Právě jdu k ubohé Fáně, jedné ze svých beznadějných pacientek. Ne, ne, dobrý člověče, nemá smysl, abyste ji navštěvoval,“ odmítne gestem mou prosbu, abych ho směl doprovodit. „Je to jako mnoho jiných tady; hrozný, ale běžný případ. Byla ošetřovatelkou, starala se o ochrnutou mladou dívku. Bydlely v pokoji v prvním patře jednoho domu nedaleko. V přízemí byli ubytováni vojáci. Když začal pogrom, drželi vojáci ochrnutou dívku i její ošetřovatelku jako zajatkyně. Co se tam dělo, se nikdo nikdy nedozví… Když vojáci konečně odešli, museli jsme do pokoje dívek vylézt po žebříku. Ti surovci zaneřádili schodiště lidskými výkaly – nedalo se tam přiblížit. Když jsme se k těm dvěma děvčatům dostali, ochrnutá byla mrtvá v náručí ošetřovatelky a ta byla úplně šílená. Ne, ne; nemá smysl, abyste ji viděl.“

„Pane doktore,“ říká reb Mojše, „proč nepovíte našemu americkému příteli, jak jste přišel k úrazu? Měl by slyšet všechno.“

„Ale to není důležité, reb Mojše. Máme tolik horších věcí.“ Když naléhám, pokračuje: „Nu, není to dlouhý příběh. Postřelili mě, když jsem se blížil k raněnému, který ležel na ulici. Byla tma, a když jsem šel kolem, slyšel jsem někoho sténat. Sotva jsem sestoupil z chodníku, střelili mě. Byla to noc pogromu v synagoze. Ale moje nehoda, člověče – to nic není, když pomyslíte na tu noční můru ve skladišti.“

„Ve skladišti?“ zeptal jsem se. „Co se tam stalo?“

„To nejhorší, co si dovedete představit,“ odpovídá lékař. „Ty výjevy nedokáže žádná lidská síla popsat. Nebyla to tam vražda – ve skladišti zabili jen několik lidí. Šlo o ženy, dívky, dokonce i děti… Když vojáci řádili v synagoze, mnoha ženám se podařilo dostat na ulici. Jako nějakým instinktem se potom shromáždily ve skladišti – velké kůlně, která se už mnoho let nepoužívala. Kam jinam měly ženy jít? Doma bylo příliš nebezpečno; lůza pátrala po mužích, kteří uprchli ze synagogy, a vraždila je na ulici, v jejich domovech, kdekoli je našla. A tak se ženy a dívky sešly ve skladišti. Bylo pozdě v noci, místo bylo temné a tiché. Téměř se bály dýchat, aby jejich úkryt neodhalili výtečníci. Během noci našly cestu do skladiště další ženy a také někteří jejich muži. Leželi tam všichni, schoulení na podlaze, v mrtvém tichu. Výkřiky a jekot z ulice k nim doléhaly, ale byli bezmocní a každou chvíli se báli, že je objeví. Jak se to stalo, nevíme, ale někteří vojáci je opravdu našli. Pogrom tam v obvyklém smyslu nebyl. Bylo to horší. Sám Velitel nařídil, aby kolem skladiště postavili kordon vojáků, aby se tam nedělal pogrom a aby nikdo nesměl odejít bez jeho svolení. Zprvu jsme nechápali, co to znamená, ale strašná pravda nám brzy došla. Druhou noc přijelo několik důstojníků se silným oddílem, všichni na koních a s lucernami. V jejich světle si prohlíželi tváře žen. Vybrali pět nejkrásnějších dívek, vyvlekli je ven a odjeli s nimi. Vraceli se tu noc znovu a znovu… Přijížděli každou noc, vždycky s lucernami. Nejdřív brali nejmladší, dívky patnáctileté a dvanáctileté, dokonce i osmileté. Pak brali starší a vdané ženy. Zůstaly jen úplné stařeny. Ve skladišti bylo přes čtyři sta žen a dívek a většinu z nich odvlekli. Některé se už nikdy nevrátily živé; mnohé později našli mrtvé na cestách. Jiné opustili podél cesty ustupující armády… vracely se po dnech, po týdnech… nemocné, zmučené, každá z nich nakažená strašnými nemocemi.“

Lékař se odmlčí a pak si mě vezme stranou. „Může cizí člověk pochopit celou hloubku našeho neštěstí?“ ptá se. „Kolik pogromů jsme vytrpěli! Ten poslední, Děnikinův, trval osm dní. Pomyslete, osm dní! Přes deset tisíc našich lidí bylo povražděno; tři tisíce zemřely zimou a na zranění.“ Pohlédne k reb Mojšemu a dodá chraplavým šeptem: „Není v našem městě žena nebo dívka starší deseti let, která by nebyla zneuctěna. Některé čtyřikrát, pětkrát, až čtrnáctkrát… Říkal jste, že se chystáte do Kyjeva. V tamní městské nemocnici najdete sedm dětí, dívek mladších třinácti let, které se nám podařilo umístit tam k léčení, většinou chirurgickému. Každá z těch dívek byla znásilněna šestkrát i vícekrát. Řekněte to Americe – bude ještě mlčet?“