Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 29 – Kyjev

Chreščatyk,¹ hlavní kyjevská třída, pulzuje intenzivním životem. Přímý jako šíp se přede mnou prostírá, nádherný široký bulvár, který se táhne daleko do dálky a nakonec mizí v překrásném Kupeckém sadu,² kdysi chloubě města. Starobylý Kyjev, vzdorující bouřím času i lidských sporů, stojí malebně krásný, zářivá mozaika duhově se třpytící zeleně, zlatých chrámů a klášterů exotické architektury a zelení oděných kopců, které se tyčí na březích Dněpru majestátně plynoucího pod nimi.

Nedávné dny oživily krvavé výjevy, jichž bylo staré město svědkem v minulých staletích, kdy o ně bojovali Mongolové a Tataři, kozáci, Poláci a divoké domácí kmeny. Ale ještě krvavější a zuřivější byly boje včerejška. Cizí okupační armády, německá, maďarská a rakouská, domácí hajdamaci,³ Poláci, Rusové – každý proměnil starobylé město v jatka. Skoropadskij, Petljura, Děnikin, jako divocí atamani Gogolových povídek, mezi sebou soupeřili, kdo víc naplní potoky, jež barví Dněpr do ruda v těchto nejtemnějších dnech Ruska.

Neuvěřitelná vitalita člověka! Zlořečená, a přece požehnaná krátkost lidské paměti! Dnes vypadá město jasně a pokojně – zapomenuta jsou jatka, zapomenuty oběti včerejška.

Ulice plné ruchu a barev nápadně kontrastují s chorobným vyčerpáním severních měst. Obchody a restaurace jsou otevřené a cukrárny vystavují lákavé pirožnyje, sladkosti, které ruské srdce tolik miluje. Většina obchodních vývěsních štítů je dosud na svých obvyklých místech, některé rusky, jiné ukrajinsky; ukrajinské převládají od slavného Skoropadského výnosu, kdy musely být přes noc všechny štíty „ukrajinizovány“. Bulváry jsou plné lidí, ženy jsou mohutnější a méně krásné než v Charkově, muži neteční, těžkopádní, nevzhlední.

Je to měsíc, co Poláci opustili město: bolševici ještě neměli čas plně zavést svůj režim. Zprávy o polském ničení, tak horlivě šířené v Moskvě, se však ukazují jako nepodložené. Nepřítel nadělal jen málo škod, kromě toho, že vypálil několik železničních mostů na okraji města. Slavný Sofijský chrám a Michajlovský monastýr⁴ stojí nedotčeny ve své impozantní nádheře. Čičerin tedy bezdůvodně protestoval před celým světem proti „neslýchanému vandalství“ vůči těmto skvostům staré architektury.⁵

Sovětské instituce poskytují známý obraz podle moskevského vzoru: shluky ztrhaných, unavených lidí, kteří vypadají hladově a apaticky. Typické a smutné. Chodby a kanceláře jsou přeplněné žadateli, kteří chtějí povolení, aby směli to či ono udělat, nebo aby byli od toho či onoho osvobozeni. Labyrint nových dekretů je tak spletitý, že úředníci dávají přednost snadnější cestě a matoucí otázky řeší „revoluční metodou“, podle svého „svědomí“, zpravidla k nespokojenosti žadatelů.

Všude jsou dlouhé fronty a spousta psaní a přehazování „papírů“ a dokladů, o něž se starají sovětské baryšni (slečny) na vysokých podpatcích, kterými se to v každé kanceláři hemží. Pokuřují cigarety a živě rozebírají výhody jednotlivých úřadů podle množství vydávaného pajoku, symbolu sovětské existence. Dělníci a rolníci s obnaženými hlavami přistupují k dlouhým stolům. Uctivě, ba podlézavě se dožadují informací, prosí o „poukaz“ na oblečení nebo o „lístek“ na boty. „Nevím,“ „Ve vedlejší kanceláři,“ „Přijďte zítra,“ zní obvyklá odpověď. Ozývají se protesty a nářky, prosby o pozornost a radu. Občas někdo ve frontě po dnech marného úsilí ztratí trpělivost a místnost naplní, nad hluk a kouř, proud pravých ruských kleteb. Ale když spěšně vejde komisař, opožděný ze schůze stranického výboru, vřava utichne a baryšni předstírají, že jsou zabrané do práce. Vypadá ztrhaně a ustaraně: na stole se mu vrší papíry, které čekají na jeho pozornost, a do hodiny ho čekají na další schůzi. Šťastný žadatel, kterého vyslechne; blažený, jestliže se v jeho věci něco podnikne.

Průmysl je na nízké úrovni, hlavně pro nedostatek surovin a uhlí. Dekret o militarizaci práce se uplatňuje s velkou přísností; dělníci v dílnách a továrnách jsou pevně připoutáni ke svým pracovištím. Stroje jsou však zanedbané, většina je rozbitá a chybí řemeslníci, kteří by je dokázali dát do pořádku. Muži jsou na svých místech a předstírají práci, ve skutečnosti však zahálejí nebo potají vyrábějí zapalovače, klíče, zámky a jiné předměty pro vlastní potřebu nebo na prodej.

Mnohé továrny jsou úplně zavřené, jiné pracují s minimálním výkonem. Cukrovary, nejdůležitější průmysl jihovýchodu, pracují s velkou ztrátou. Pro naprosté znehodnocení sovětských peněz je stát nucen platit svým zaměstnancům výrobky, hlavně cukrem ze starých zásob. Při shánění dokumentů pro muzeum shromažďuji úřední statistiky, z nichž vyplývá, že na výrobu jednoho pudu (asi 40 liber) cukru vydá vláda třicet pět, často dokonce padesát pět liber starého cukru. Úředníci si uvědomují mimořádnou vážnost situace, cítí se však bezmocní. Někteří skepticky, jiní s fatalismem příznačným pro jejich národ, se dál vlečou ve svém šlapacím kole.

V civilních i vojenských úřadech panuje horečná činnost, žalostně neorganizovaná. Téměř každé odvětví pracuje samostatně, bez vztahu k ostatním sovětským institucím, často v naprosté nevědomosti o politice a opatřeních ostatních výkonných orgánů, ba i v rozporu s nimi. Dochází k podivným příhodám. Tak předseda Všeukrajinského výkonného výboru rozeslal všem sovětským institucím telegrafickou žádost, aby práci naší výpravy podporovaly, kdežto tajemník strany současně vydal rozkaz proti nám, v němž naše poslání odsuzuje jako pokus připravit Ukrajinu o její historické dokumenty a hrozí, že materiál, který jsme shromáždili, zabaví.

Rada odborů sídlí v obrovské budově na Chreščatyku, kde býval hotel Savoy.⁶ V letech 1918 a 1919 hrál tento orgán nanejvýš důležitou úlohu; jeho práce zahrnovala celé pole proletářských zájmů a jeho autorita spočívala na vyslovené vůli průmyslových mas. Postupně však byla rada zbavena moci; vláda převzala její podstatné funkce a z odborů udělala výkonné a správní složky státní mašinérie. Volební princip byl zrušen a nahrazen jmenováním komunistů.

V ústředí odborů panuje velký zmatek. Stejně jako v Charkově byla celá rada a většina vedení místních odborových organizací nedávno „likvidována“ jako menševická nebo komunistům nenakloněná a Moskva jmenovala nové funkcionáře. V odborech je cítit totéž ovzduší potlačované nervozity jako v ostatních vládních institucích. Bolševici se ve městě necítí bezpečně a kolují tvrdošíjné pověsti o komunistických nezdarech na polské frontě, o Vrangelově postupu z Krymu, o tom, že Oděsu dobyli bílí, a o Machnově činnosti v Kyjevské gubernii.

Při své práci přicházím do styku s T–, ukrajinským komunistou, s nímž jsem se seznámil minulou zimu v Charitoňjevském jako s členem delegace, která přijela do Moskvy žádat pro Ukrajinu větší nezávislost a sebeurčení. Je středního věku, absolvent univerzity a revolucionář za romanovského režimu opakovaně vězněný. Jako činný borotbista (levý sociální revolucionář Ukrajiny) se podřídil kázni, když se jeho strana spojila s komunisty.

Má však „soukromé názory“, které, dlouho potlačované, hledají úlevu. „Nevadí mi o těch otázkách mluvit s vámi,“ poznamenává s důrazem na zájmeno, „ačkoli vím, že nejste komunista –“

„Ale jsem,“ přeruším ho, „ovšem ne bolševik ani stoupenec vlády, nýbrž svobodný, anarchistický komunista.“

„Ne náš druh komunisty. Přesto jste starý revolucionář. Hodně jsem o vás slyšel v Moskvě a mohu vám říkat soudruhu. S vámi ovšem nesouhlasím, ale nesouhlasím ani s politikou své strany. Ukrajina není Rusko – je velká chyba, že s námi ‚centrum‘ zachází, jako bychom jím byli. Mohli bychom získat lid na svou stranu, kdybychom měli větší místní samosprávu a víc nezávislosti. Naše ukrajinská strana vynaložila veškeré úsilí, aby o tom Moskvu přesvědčila, ale bez výsledku. Jsme republika jen podle jména; ve skutečnosti jsme pouhá ruská gubernie.“

„Chcete úplné odtržení?“

„Ne. Chceme být s RSFSR ve federaci, ne jí podřízeni. Jsme stejně dobří komunisté jako oni v Moskvě, ale náš vliv by tu byl mnohem větší, kdyby nás nechali volně jednat. Poměry a potřeby lidu známe lépe než ti, kdo sedí v Kremlu. Vezměte si například nedávné hromadné sesazení vedení odborů. Obrátilo to proti nám celé dělnictvo. Totéž se děje v ostatních sovětských institucích. Teprve včera si mi jeden šofér stěžoval na naše ‚moskevské metody‘. Toho muže povolali na frontu, ale nedávno mu zemřela žena a zůstal mu na krku ochrnutý chlapec. Snažil se dostat dítě do nějaké nemocnice nebo ústavu, ale jeho žádost, psanou ukrajinsky, mu vrátili s příkazem ‚napsat ji rusky‘. A to po dvou týdnech čekání! Teď se má ten muž do dvou dnů připojit ke svému pluku. Divíte se, že nás lidé nenávidí? ‚Centrum‘ naše návrhy přehlíží a my jsme bezmocní.“

Kritika Moskvy je mezi ukrajinskými komunisty všeobecná. Často ke svému překvapení a zděšení odhaluji v jejich nevoli vůči nadvládě Kremlu zjevný antisemitismus. Anekdoty a slovní hříčky, které kolují v sovětských institucích, jsou tímto duchem zabarveny, i když některým nechybí vtip. Mezi lidem vůbec je nenávist k Židům prudká, i když její činné projevy jsou zatím v útlumu. Přesto nejsou vzácností příhody, jako byla ta dnes ráno na Podolu,⁷ proletářské čtvrti města, kde jeden muž na tržišti v amoku s nožem v ruce křičel: „Bijte Židy, zachraňte Rusko!“ Pobodal několik lidí, než ho přemohli. Říká se, že ten muž byl šílený hladem a nemocí, ale jeho cítění je bohužel příliš rozšířené, než aby takové vysvětlení potřebovalo.

Kyjev uprostřed bývalého ghetta⁸ ještě zvýšil počet svého židovského obyvatelstva, které přišlo do většího města v naději, že tu najde poměrné bezpečí před ustavičnou vlnou pogromů, která se přes gubernii přelévá od roku 1917. Ať byli političtí páni jakkoli proměnliví – s jedinou výjimkou bolševiků –, Žid byl vždycky první obětí, věčným mučedníkem. Všichni se shodují, že nejbrutálnější a nejbezohlednější byli Děnikin a Poláci. Za Poláků nebyl prost protižidovských výstřelků ani Kyjev a na Podolu došlo opakovaně k pogromům.

V městské knihovně čtu v jedné nedávné publikaci od muže velkých literárních a intelektuálních schopností: „Pogromy jsou smutné, ale jestliže je to jediný způsob, jak se zbavit bolševiků, pak musíme mít pogromy.“