Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 30 – V různých kruzích

S pomocí R–, tajemníka jednoho významného odborového svazu, jsem pro výpravu shromáždil mnoho cenného materiálu. R– je menševik, který nějakým nevysvětleným způsobem unikl nedávnému „očistnému procesu“. Myslí si, že ho zachránila jeho známá obliba mezi dělníky. „Bolševici mě mají na očích, ale zatím mě nechali na pokoji,“ řekl významně.

R– se ve městě, jeho muzeích, knihovnách a archivech dobře vyzná a při hledání údajů a dokumentů mi velmi pomohl. Mnoho cenného se ztratilo a ještě víc zničili sami dělníci kvůli své bezpečnosti v době německé okupace a bílého teroru. Značná část odborových archivů se však zachovala, dost na to, aby se z nich daly zrekonstruovat dějiny hrdinného zápasu odborů od jejich počátků a v bouřlivých dnech revoluce a občanské války. Po celou tu dobu hráli menševici úlohu intelektuálních vůdců, kdežto bolševici a anarchisté byli pro dělníky revoluční inspirací.

Ústředí Rady odborů se jaksi stalo skladištěm podivné směsi dokumentů. Dostaly se sem policejní a četnické spisy, zápisy ze zasedání dumy a finanční statistiky, jen aby tu upadly v zapomnění. Shodou okolností jsem v jedné zanedbané zásuvce objevil první Petljurův Univerzál,¹ vzácný dokument, který obsahuje původní prohlášení zásad a cílů ukrajinské národní demokracie. Jeden komunistický úředník si ho nárokuje jako svůj „osobní majetek“, s nímž se je ovšem za úplatu ochoten rozloučit. Pro vysokou požadovanou cenu je teď věc předmětem korespondence s muzeem.

V menševických kruzích je nálada vůči bolševikům velmi zahořklá. Všeobecně se tu má za to, že komunisté, dříve sociální demokraté, zradili Marxe a zdiskreditovali socialismus. „Asijští revolucionáři,“ nazývá je R–. Mezi Trockým a katem Stolypinem² není podle něho žádný rozdíl, jejich metody jsou totožné. Ba za Mikuláše II. bylo víc politického života než dnes. Bolševici, údajní marxisté, si myslí, že dekrety a terorem změní neměnný zákon společenského vývoje; přeskočí takříkajíc na žebříku pokroku několik příček najednou. Únorová revoluce byla v podstatě buržoazní, ale Lenin se ji pokusil násilím bezvýznamné menšiny zvrátit v revoluci sociální. Výsledkem je naprostý krach všech nadějí. Komunisté se podle R– už dlouho neudrží. Rusko je na pokraji naprostého hospodářského zhroucení. Staré zásoby potravin jsou vyčerpány, výroba téměř ustala. Militarizace práce selhala. Trockého propočty o postupném zvyšování výkonu na „pracovní frontě“ se rozplynuly stejně jako bolševická proroctví o světové revoluci. Továrna není bojiště. Přeměna země v tábor nucených prací tvořivému úsilí neprospívá. Rozdělila lid na otroky a otrokáře a vytvořila mocnou třídu sovětských byrokratů. A co je nejzávažnější, obrátila proti komunistům i uvědomělejší dělníky. Bolševici se teď nemohou spolehnout ani na rolníka, ani na proletariát; celá země je proti nim. Nebýt hloupé politiky Dohody, byli by dávno smeteni. Blokáda a vpády jim nahrály. Bolševici potřebují válku, aby se udrželi u moci; nynější polské tažení se jim náramně hodí. Je to však poslední komunistické stéblo. Zlomí se a krvavý bolševický experiment skončí. „Dějiny je zapíšou jako úhlavní nepřátele revoluce,“ uzavřel R– důrazně.

* * *

Páteční večer. – Na jídelním stole v domě reb Zachareho, starého sionisty, hoří tři svíčky, které paní domu požehnala podle ortodoxního obřadu. Celá rodina se sešla ke slavnostní příležitosti. Chybí však tradiční polévka a maso: podávají se sledě a kaša a malé kousky chale, sobotního chleba, teď jen zčásti z pšeničné mouky. Kromě rodičů jsou přítomny dvě dcery a osmnáctiletý syn. Nejstarší chlapec – „Jmenoval se Jankel,“ říká reb Zachare s těžkým povzdechem. „Teď by mu bylo třiadvacet, budiž jeho památka požehnána“ – byl zabit při pogromu, který Děnikinovi lidé uspořádali těsně předtím, než město definitivně vyklidili.³ Snažil se bránit sestru – tu nejmladší, tehdy teprve patnáctiletou. Byli spolu na návštěvě u přítele na Podolu, když do ulice vtrhla tlupa, plenila dům za domem, loupila a vraždila.

Stará paní sedí v koutě a tiše pláče. V očích dívek je ztuhlý výraz hrůzy, jaký jsem v poslední době viděl často. Mladík přistoupí k matce a něžně na ni promluví. Jako praví sionisté rozmlouvají členové rodiny mezi sebou starou hebrejštinou; když se obracejí na mě, zjevně mi vycházejí vstříc a mluví jidiš.

„Za bolševiků jste aspoň chráněni před pogromy,“ poznamenám.

„V jistém smyslu,“ připouští starý muž, „ale za pogromy jsou odpovědni bolševici. Ano, ano, měli jsme je i za cara,“ přeruší můj protest, „ale nebyly ani zdaleka takové jako ty, které jsme zažili od té doby. Nenávist k nám vzrostla. Pro gojim teď bolševik znamená Žida; komisař je žid (hanlivé označení Žida) a každý Hebrej se činí odpovědným za vraždy Čeky. Celý život jsem prožil v ghettu a v minulých letech jsem viděl pogromy, ale nikdy tak hrozné věci jako od té doby, co se bolševici dostali do Moskvy.“

„Ale oni žádné pogromy nedělali,“ naléhám.

„I oni Židy nenávidí. Oběťmi jsme vždycky my. Za komunistů nemáme násilné pogromy luzy; aspoň já jsem o žádném neslyšel. Ale máme ‚tiché pogromy‘, soustavné ničení všeho, co je nám nejdražší – našich tradic, zvyků a kultury. Zabíjejí nás jako národ. Nevím, jestli to není ten nejhorší pogrom,“ dodá hořce.

Po chvíli se k tématu vrátí:

„Někteří pošetilí Židé jsou pyšní na to, že naši lidé jsou ve vládě a že Trockij je ministrem války. Jako by Trockij a jemu podobní byli Židé! K čemu je to všechno, ptám se, když náš národ musí trpět jako dřív, a ještě víc?“

„Židé byli zrovnoprávněni s nežidy politicky i společensky,“ namítnu.

„Zrovnoprávněni v čem? V bídě a zkaženosti. Ale ani v tom si nejsme rovni. Žid toho musí snášet víc než ostatní. Do továrny se nehodíme – vždycky jsme byli obchodníci, kupci, a teď nás úplně zruinovali. Zaseli zkaženost do naší mládeže, která teď myslí jen na moc; nebo na to, jak se dát pro zisk k Čece. To tu dřív nikdy nebylo. Ničí sen o Palestině, našem pravém domově; potlačují každé úsilí vychovávat naše děti v pravém židovském duchu.“

* * *

V Kulturlize⁴ se scházejí židovští spisovatelé, básníci a učitelé, většinou členové Volkspartei⁵ z doby, kdy tuto politickou stranu zastupoval v Radě její ministr pro židovské záležitosti. Dříve byla liga mocnou organizací s 230 pobočkami po celém jihu, která vyvíjela kulturní činnost mezi souvěrci. Organizace musela za různých politických změn mnoho snášet; bolševici byli zprvu snášenliví, a dokonce její osvětové úsilí finančně podporovali. Postupně však pomoc odňali a lize začali klást do cesty překážky. Komunisté se mračí na příliš nacionalistický ráz její práce. Zvlášť nepřátelsky se staví Jevkom,⁶ židovská sekce strany. Učitelé ligy a starší žáci byli mobilizováni do státní služby a pole její působnosti se zúžilo. Na venkově musela většina poboček úplně zaniknout, ale v Kyjevě umožňuje oddanost a vytrvalost jejích vůdčích duchů lize pokračovat.

Je to jediná oáza nestranického duševního a společenského života ve městě. Ačkoli je nyní její činnost omezená, těší se mezi židovskou mládeží stále velké oblibě. Její výtvarné kurzy kreslení, malby a sochařství jsou horlivě navštěvovány a divadelní studio vychovává velmi slibné mladé herce a herečky. Zkoušky, kterých jsem se zúčastnil, zvlášť zkouška hry „Konec světa“, posmrtného díla neznámého dramatika, byly jedinečné uměleckým pojetím a mocné výrazem.

Mladší lidé, kteří Kulturligu navštěvují, sní o Sionu a spoléhají na pomoc Anglie,⁷ která má židovskému národu zajistit jeho tradiční domov. Se západním světem a s nedávnými událostmi nejsou v kontaktu, ale jejich důvěra v naděje, které vzbudil Židovský kongres, je neotřesená. Nějak, někdy, nejspíš dokonce v nepříliš vzdálené budoucnosti, se má stát ta velká událost a židovstvo bude opět usazeno v Palestině. V té vroucí víře protloukají své živobytí den za dnem, duševně živoří a tělesně strádají. Jejich dřívější zdroje obživy byly zrušeny a vláda jim přidělila chlebový lístek čtvrté kategorie. Ten je bolševickou nálepkou buržuje; tak se teď označuje inteligence, ačkoli ve skutečnosti se bohatá střední třída hned po vypuknutí revoluce uchýlila do bezpečí. Nenávist k buržoazii byla přenesena na intelektuály a úřední agitace tohoto ducha pěstuje a stupňuje. Vydávají je za nepřátele proletariátu, zrádce revoluce – v lepším případě za spekulanty, ne-li za činné kontrarevolucionáře. Hrozivou vlnu, která se proti nim valí, nelze zastavit. A nejde o samovolný výbuch lidového cítění. Plameny rozdmýchává Moskva. Bolševičtí agenti z centra, posílaní sem jako náčelníci a „instruktoři“, soustavně probouzejí nejnižší pudy. Sám Zinovjev ostře káral místní komunisty a své „proletářské bratry“ za shovívavost k buržoazii. „Ještě chodí po vašich ulicích,“ zvolal na veřejném shromáždění, „oděni do nejlepších šatů, kdežto vy chodíte v hadrech. Bydlí v přepychových domech, kdežto vy se plazíte ve sklepích. Takové věci už nesmíte trpět.“

Po návštěvách komunistických vůdců vždycky následují nové „rekvizice u buržoazie“. Metoda je prostá. Domovník dostane příkaz sestavit seznam držitelů lístků čtvrté kategorie. Většinou jsou to intelektuální proletáři – učitelé, spisovatelé, vědci. Ale lístek čtvrté kategorie je jejich zkázou: jsou zákonnými oběťmi rekvizice. Oděvy, prádlo, domácí potřeby – všechno se zabavuje jako údajné izlišky (přebytky).

„Nejtragičtější na tom je,“ řekl C–, známý spisovatel píšící jidiš, „že se izlišky jen zřídka dostanou ke svému proletářskému určení. Všichni víme, že opravdu cenné zabavené věci se nedostanou dál než do Čeky, kdežto staré a skoro nepotřebné hadry se posílají odborům k rozdělení mezi dělníky.“

„Často člověk ani neví, kdo ‚rekviruje‘,“ poznamenal jeden člen ligy, „někdy to dělají čekisté na vlastní pěst.“

„Neexistuje žádná náprava?“ zeptal jsem se. „Nikdo neprotestuje?“

C– odmítavě mávl rukou. „Poučili jsme se,“ odpověděl, „z osudu těch, kdo se odvážili.“

„Proti bolševickým ‚revolučním pořádkům‘, jak tomu říkají, se protestovat nedá,“ řekla mladá učitelka. „Já jsem to zkusila. Stalo se to takhle. Jednoho dne, když jsem se vrátila do svého pokoje, našla jsem v něm usazeného cizího člověka. Když jsem chtěla vědět, co tam dělá, oznámil mi, že mu pokoj přidělili, a ukázal mi doklad z bytového úřadu. ‚A co mám dělat já?‘ zeptala jsem se. ‚Můžete spát na podlaze,‘ odpověděl a natáhl se na mou postel. Stěžovala jsem si u vyšších míst, ale věcí se odmítli zabývat. ‚Pokoj je dost velký pro dva,‘ trvali na svém, ačkoli to vůbec nebyla pravda. ‚Ale vy jste mi do pokoje dali cizího muže,‘ prosila jsem. ‚Brzy se seznámíte,‘ ušklíbli se, ‚my rozdíl pohlaví neděláme.‘ Nějaký čas jsem bydlela u přátel, ale ti měli takovou tlačenici, že jsem si musela hledat jiné ubytování. Celé dny jsem stála frontu v bytovém úřadě, ale poukaz na pokoj nebylo možné dostat. Můj vedoucí mi mezitím vyhrožoval, že mě udá pro zanedbávání práce, protože většinu času jsem trávila v sovětských úřadech. Nakonec jsem si stěžovala u Rabkrinu, který má chránit zájmy proletariátu. Jeho zmocněnec mě vyzval, abych bydlela v jeho pokoji, a já jsem mu dala facku. Dal mě zatknout a dva měsíce mě drželi v Čece pro ‚sabotáž‘.“

„Mohlo to skončit hůř,“ poznamenal někdo.

„A když vás propustili,“ vyptával jsem se, protože mě příběh té ženy zaujal, „co jste udělala s pokojem?“

Smutně se usmála. „Ve vězení Čeky jsem se mnohému naučila,“ řekla. „Když mě pustili, vyhledala jsem jednoho člena bytového úřadu. Naštěstí jsem si uschovala pár jemných francouzských střevíců a ty jsem mu darovala. ‚Malý dárek pro vaši ženu,‘ řekla jsem mu a bylo mi celkem jedno, která z nich ho dostane, protože je o něm známo, že jich má několik. Do čtyřiadvaceti hodin jsem dostala nádherný velký pokoj, zařízený v pravém buržoazním stylu.“

* * *

Slunce zapadlo, ulice jsou tmavé, řídká světla matně blikají v mlhavém vzduchu. Když na cestě do ispolkomu zahýbám za roh Chreščatyku, ocitám se uprostřed rozrušeného davu obklíčeného vojáky a milicí. Je to oblava, pátrání po pracovních dezertérech. Muži a ženy jsou zadržováni uvnitř vojenského kordonu, aby je odvedli na stanici k výslechu. Okamžité propuštění zajišťuje jen komunistická legitimace. Zatčení znamená zadržení na dny, ba týdny – a já mám naléhavou schůzku v komunistickém ústředí. Marně vysvětluji milicionerům, že mě očekává tovarišč Vetoškin.⁸ Ani jméno mocného předsedy výkonného výboru na ně nezapůsobí. Nejvyšší mocí je teď Rada práce a obrany⁹ a ta nařídila zadržet každého a vyšetřit, kde je zaměstnán. Zatčení muži a ženy prosí, dohadují se a předkládají doklady, ale vojáci zůstávají netečně neoblomní a všem velí, aby se seřadili. Žádám, abych mohl mluvit s velícím důstojníkem, ale milicioner zůstává po mém boku a mé protesty přechází. Najednou se dav vpředu začne strkat a tlačit: na rohu propukla rvačka. Můj strážce se vrhne dopředu a já, využívaje situace, přejdu ulici a vstoupím do budovy ispolkomu.

Na schodech mi jde naproti Vetoškinův tajemník. Omlouvám své zpoždění příhodou s oblavou a naznačuji, že by bylo žádoucí organizovat takové věci s lepším systémem a úsudkem. Tajemník vyjadřuje lítost nad hloupým a nezodpovědným způsobem razie, ale ničevo ne podělaješ (nedá se nic dělat), ujišťuje mě s přesvědčením.

Komunistický banketní sál je zalitý světlem; stěny jsou vyzdobeny rudými prapory a nápisy a karmínová dekorační látka rámuje velké portréty Lenina a Trockého, s malou podobiznou Lunačarského na méně nápadném místě. Dlouhý jídelní stůl se prohýbá pod rozmanitým ovocem a vínem a hostům pozvaným na počest francouzských a italských delegátů,¹⁰ kteří město navštívili, se podává vybraná hostina. Předsedá Angelika Balabanovová; po jejím boku sedí Vetoškin a jiní vysocí sovětští hodnostáři města a mezi nimi hojně mužů ve vojenských uniformách.

Je to oficiální shromáždění komunistické aristokracie; Emma Goldmanová a já jsme jediní přítomní nebolševici, zvláště pozvaní naší společnou přítelkyní Angelikou. Její mateřsky prostá osobnost se do této společnosti nehodí. V jejím pohledu je hluboký smutek, náznak nesouhlasu s veškerou parádou a „okázalostí“, s nimiž se při té příležitosti vystupuje. Její pozornost zaměstnávají místní muži po jejím boku, kteří se snaží zalíbit důležité osobnosti „z centra“. Jiní baví zahraniční delegáty; francouzsky mluvící tovarišči dostali místa vedle nich. Víno je dobré a nešetří se jím, jídlo je vynikající. Ovzduší postupně ztrácí strnulou formálnost a nad banketním stolem se rozhostí volnější duch.

S kávou začínají projevy. Ruský proletariát s komunistickou stranou jako svým předvojem je veleben jako praporečník sociální revoluce a vyslovuje se pevné přesvědčení o brzkém zhroucení kapitalismu na celém světě. Nebýt prokleté Dohody, která zemi vyhladovuje a podporuje ozbrojenou kontrarevoluci, bylo by Rusko – tak se tvrdí – rájem pracujících s plnou svobodou a blahobytem pro všechny. Menševici a sociální revolucionáři, zrádci revoluce, byli v zemi umlčeni, ale v cizině tito lokajové kapitalismu, Kautští,¹¹ Lafarguové¹² a jim podobní, pokračují ve svém jedovatém díle, pomlouvají komunisty a hanobí revoluci. Je proto dvojnásob vítané, že zahraniční delegáti přijeli do Ruska seznámit se se skutečnou situací a že navštěvují Ukrajinu, kde mohou na vlastní oči spatřit veliké dílo, které komunisté vykonali.

Pohlédnu na delegáty. Sedí nehnutě během dlouhých projevů v cizí řeči a ani Angeličino mistrné tlumočení do francouzštiny, obohacené její osobností a vášnivou výmluvností, na ně zřejmě nedělá dojem. Čtu v jejich tvářích zklamání. Snad doufali v méně oficiální, důvěrnější rozpravu o revolučních problémech. Nepochybně slyšeli o četných rolnických povstáních a trestných výpravách, o častých stávkách, o Machnově hnutí a všeobecném odporu proti komunistům. Řečníci se však těmto věcem pečlivě vyhnuli a snažili se vylíčit obraz jednotného lidu, který spolupracuje v „diktatuře proletariátu“ a nadšeně podporuje její „předvoj, komunistickou stranu“.

Pozdě v noci, když doprovázím zahraniční delegáty na nádraží, mám příležitost poznat, co cítí. „Pozorování, která jsme v Rusku učinili, a materiál, který jsme shromáždili,“ poznamená jeden z nich, „bolševická tvrzení úplně vyvracejí. Pokládáme za svou povinnost říci lidem doma celou pravdu.“

Druhý den ráno v pasáži, kde se nakupují potraviny, aby se doplnil skrovný pajok, potkávám hloučky lidí, kteří naříkají a pláčou. Nic se neprodává: předchozího večera navštívily úřady malé pekárny a ovocné krámky a všechno jejich zboží zrekvírovaly. Nad obchodníky i jejich zákazníky visí hluboká sklíčenost. S pocitem křivdy ukazují na velká lahůdkářství na Chreščatyku, kterých se nikdo nedotkl. „Ty mají ochranu,“ říká někdo rozhořčeně.

„Můj Bože, můj Bože!“ naříká jedna žena. „To my chudáci jsme dali delegátům ten banket.“

* * *

Představili mi ji jako Galinu – mladou ženu v selském oděvu, ale ladné postavy a se zamyšlenýma modrýma očima. „Galina?“ podivil jsem se. „Ano, Machnova žena.“¹³

Údiv a strach o její bezpečnost se ve mně potýkaly s obdivem k její odvaze. Její přítomnost v Kyjevě, přímo v doupěti Čeky, znamená jistou smrt, kdyby ji poznali. A přece se odvážila čelit bezprostřednímu nebezpečí a velkým obtížím, když přecházela frontu. Má ve městě nějaké záležitosti za povstance, řekla; přinesla také vzkaz od Nestora: velice si přeje, abychom ho s Emmou Goldmanovou navštívili. Není daleko od města a dalo by se zařídit, abychom se s ním mohli setkat.

Chovala se zdrženlivě, skoro ostýchavě; ve svých názorech však byla velmi rozhodná a vyjadřovala se jasně a určitě. Vypadala tak křehce a osaměle, že jsem si drtivě uvědomoval velké nebezpečí, jemuž se vystavuje. Připomínala mi drobného Davida, který povstává, aby porazil Goliáše.

„Nebojím se,“ řekla prostě. „Víte, obvykle Nestora doprovázím a on je vždycky v čele svých mužů,“ dodala s tichou hrdostí.

S velkým zápalem mluvila o Machnových vojenských schopnostech, o jeho veliké oblibě mezi rolnictvem a o úspěchu jeho tažení proti Děnikinovi. Nebyla však nekritická ani slepá uctívačka hrdinů. Naopak, mnohem víc se zabývala významem a smyslem povstaleckého rolnického hnutí než úlohou jeho jednotlivých vůdců. V machnovščině vidí naději na osvobození Ruska ze jha bílých generálů, pomeščiků (statkářů) a bolševického komisařství. Jedno je jí stejně nenávistné jako druhé, obojí stejně podvrací svobodu a revoluci.

„Hnutí povstanců,“ řekla, „pokládám za jedinou opravdovou proletářskou revoluci. Bolševismus je panství komunistické strany, falešně nazývané diktaturou proletariátu. Má velmi daleko k našemu pojetí revoluce. Je to vláda kasty, socialistické inteligence, která pracujícím vnutila své teorie. Jejím cílem je státní komunismus, v němž dělníci a rolníci celé země slouží jako zaměstnanci jediného mocného vládního pána. Výsledkem je to nejbídnější otroctví, útlak a vzpoura, jak to vidíme na každém kroku. Ale lid sám – proletáři města i venkova – má úplně jiný ideál, i když z velké části jen instinktivní. Nedbá na žádné strany a je nepřátelský k politickým intelektuálům; nedůvěřuje nepracujícím, výsadním živlům. Naším cílem je třídní organizace revolučních pracujících mas. To je smysl velkého ukrajinského hnutí a jeho nejlepším výrazem je machnovščina. Bez pomoci vlády nebo politických stran rolníci vyhnali statkáře; vlastním úsilím si zajistili půdu. Jejich vojenské oddíly úspěšně bojovaly se všemi kontrarevolučními silami. Bolševici se svou Rudou armádou obvykle přišli do už osvobozeného kraje, aby tam ve městě i na venkově nastolili své panství a vyhlásili svou diktaturu. Divíte se, že je lid nenávidí a bojuje proti nim stejně zahořkle jako proti bílým?“

Je typickou představitelkou ukrajinských povstalců, typu ukutého v tavicím kotli tvrdého revolučního života. Celou noc jsme hovořili o palčivých problémech jihu, o potřebách rolnictva a o činnosti povstanců, jejichž milovaným a téměř uctívaným vůdcem je baťko¹⁴ Machno, Stěnka Razin revoluce.

Vyprávěla o veliké oddanosti rolnictva Nestorovi a zajímavé příhody z jeho tažení. Jednou, když se Machno s malým oddílem ocitl v obklíčení velké bolševické přesily, dal ve vesnici obsazené nepřítelem uspořádat svatbu. Machnovi muži se v půjčených svátečních šatech zúčastnili oslavy a své proslulé „upilované“ pušky měli schované na těle. Uprostřed hodokvasu, když už byli rudoarmějci pod vlivem kořalky, kterou jim vesničané štědře nalévali, zahájili domnělí svatebčané palbu, posádku překvapili a obrátili na útěk.

Pouhá zmínka o Machnově jménu, říkala Galina, nahání nepříteli hrůzu a často se k jeho oddílům přidávají celé roty Rudé armády. Komisaři a komunisté – pro povstance jedno a totéž – nenacházejí slitování, ale prostý voják má vždycky na vybranou, zda u něho zůstane, nebo odejde na svobodu.

„Tak tomu bylo i s Grigorjevovou armádou,“ pokračovala svým melodickým hlasem. „Slyšel jste o něm, že ano, soudruhu? Byl to carský důstojník, ale když vypukla revoluce, stal se z něho žoldnéř na vlastní pěst. Nějaký čas byl s Petljurou, pak proti němu bojoval a později se přidal k Rudé armádě. Byl to jen vojenský dobrodruh, i když ne bez jistých schopností. Byl velmi ješitný, rád si říkal Ataman Chersonštiny, protože své největší úspěchy měl v té gubernii. Později se obrátil proti bolševikům a vyzval Machna, aby s ním šel společně. Ale Nestor zjistil, že se Grigorjev chystá přidat k Děnikinovi; kromě toho měl na svědomí mnoho pogromů. Zvlášť zvěrské bylo vraždění Židů, které zorganizoval v Jekatěrinoslavi loni v květnu (1919).¹⁵ Machno se rozhodl ho odstranit. Svolal shromáždění, na které byl pozván i ataman se svými muži. Bylo to velké shromáždění, kterého se zúčastnilo dvacet tisíc rolníků a povstanců.¹⁶ Nestor Grigorjeva veřejně obvinil z kontrarevolučních úmyslů, vinil ho z pogromů a označil ho za nepřítele lidu. Ataman a jeho štáb byli na místě popraveni. Téměř všechny jeho oddíly se přidaly k našim povstancům.“

Galina mluvila o popravách klidným, obyčejným tónem, jako o věcech, které se běžně stávají. Život na Ukrajině, mezi povstaleckým rolnictvem, učinil z ustavičného boje a násilí obvyklý chod její existence. Jen občas trochu zvýšila hlas rozhořčením, když přišla řeč na zprávy o štvaní proti Židům, jehož se prý dopouštějí povstanci. Takové nízké překrucování ji hluboce pobuřovalo. Tyto historky prý úmyslně šíří bolševici. Nikdo by takové výstřelky netrestal přísněji než Nestor. Někteří z jeho nejlepších soudruhů jsou Židé; řada jich je v Revoluční radě a v jiných složkách armády. Málokdo je mezi povstanci tak milován a vážen jako Josif Emigrant, který je Žid a Machnův nejlepší přítel.

„Nejsme takoví barbaři, jak nás líčí,“ řekla s okouzlujícím úsměvem. „Ale víc se o nás dozvíte, až nás navštívíte, a to, doufám, nebude dlouho trvat.“

Toužebně naslouchala zprávám ze západního světa a zahrnovala mě otázkami o životě v Americe a o postoji tamních dělníků k Rusku. Úloha žen „na druhé straně“ ji nesmírně zajímala a dychtila po knihách, které se tímto tématem podrobně zabývají. Posmutněla, když se dozvěděla, že se ve Spojených státech o ukrajinském rolnickém hnutí neví téměř nic, ale rychle se vzpamatovala a poznamenala: „Přirozeně, jsme přece tak odříznuti. Ale jednou se to dozvědí.“

Noc přešla v úsvit a ráno nastalo až příliš rychle. Byl nejvyšší čas, aby se Galina vydala na cestu. S lítostí nás opustila a vyjádřila přesvědčení, že se brzy setkáme v Machnově táboře. Zcela klidně vyšla z domu, zatímco my jsme ji se zatajeným dechem doprovázeli v povzdálí ze strachu, aby ji někdo náhodou nepoznal, což by pro tu odvážnou dívku mělo osudné následky.