Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 31 – Čeka

Nad domovem mého přítele Kolji, krejčího, visí smuteční závoj. Jeho žena je nemocná, děti zanedbané, špinavé a hladové. Vodovod nefunguje a vodu je třeba nosit z vedlejší ulice do čtvrtého patra. Těžkou práci vždycky dělal Kolja; jeho nepřítomnost na malou rodinu těžce doléhá.

Sousedé čas od času nemocnou ženu navštíví. „Váš muž se brzy vrátí,“ ujišťují ji bodře, ale já vím, že všechny jejich snahy ho najít byly marné. Kolja je v Čece.

Dělníci oděvní továrny, v níž můj přítel pracuje, jsou v poslední době velmi nespokojeni. Stěžují si hlavně na svévolné metody jačejky, malé skupiny komunistů, která je v každé sovětské instituci. Třenice mezi nimi a závodním výborem skončily zatčením výboru. Dělníci na protest vyhlásili stávku. Do Čeky byli vysláni tři delegáti s žádostí, aby zatčené propustila, ale ti muži zmizeli a mezi nimi byl i Kolja.

„Stávkující nazývají kontrarevolucionáři,“ řekla Koljova sestra. „Sestavili seznam ‚opozice‘ v dílně a každý den někdo chybí.“

„To jsou staré Pirrovy metody,“ poznamenala sousedka, mladá žena, která vede dětskou jídelnu.

„Pirrovy metody?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Vy neznáte Pirrovu aféru? Byla jako vystřižená z obvyklých metod Lacise,¹ tehdejšího předsedy Všeukrajinské mimořádné komise. Bylo to v létě 1919 a kyjevská Čeka pracovala –“

„Pracovala – ano, to je přesně to pravé slovo,“ skočil jí do řeči její bratr.

„Ano, ‚pracovala‘ na plné obrátky,“ pokračovala, „podle pokynů Peterse,² který sem čas od času přijížděl z Moskvy. Jeho přítomnost ve městě byla vždycky signálem k novému zatýkání a střílení. Nuže, jednoho dne oznámily sovětské noviny příjezd hraběte Pirra, brazilského vyslance. Byla jsem tehdy zaměstnána na čínském konzulátě, který na hraběcí počest uspořádal slavnostní večeři, a při té příležitosti jsem se s ním seznámila. Překvapilo mě, že Brazilec mluví výborně rusky, ale vysvětlil, že před revolucí strávil v naší zemi mnoho let. Vzdychal po starých časech a vůbec neskrýval svou nevraživost k bolševismu a jeho metodám.

„Během několika dní začal ve velkém sestavovat svůj personál. Požádal mě a mé přátele, abychom mu doporučili lidi pro práci na jeho konzulátě. ‚Jen ne bolševiky,‘ řekl. ‚Chci jen buržoy a intelektuály, kteří s komunisty nesympatizují. U mě budou v bezpečí,‘ svěřil se nám a narážel na hromadné vyhlazování inteligence Čekou. Mnozí si pospíšili nabídnout hraběti své služby a dychtili po nabízené ochraně. Pirro je všechny přijal; některé umístil ve svých kancelářích, jiné zapsal do pořadníku a zaznamenal jejich jména a adresy. Zkrátka, během krátké doby byli všichni zatčeni a většina z nich zastřelena, mezi nimi paní Popladská, Pirrova osobní tajemnice, které předstíral, že jí pomůže dostat se k manželovi do Paříže. Pirro zmizel, ale viděli ho odjíždět z města v Petersově automobilu. Brzy se rozneslo, že údajný brazilský hrabě byl agentem Čeky, provokatérem. Mnoho lidí v Kyjevě je přesvědčeno, že to byl Peters sám.“

Vyprávěl jsem své přítelkyni příhodu, která se stala brzy poté, co naše výprava přijela do města. Jednou časně ráno přišel k našemu vagonu návštěvník a žádal, aby mohl mluvit s predsedatelem. Byl to vznešeně vysoký, dobře stavěný muž, rovný jako mladá borovice, skvělý příklad tělesné mužnosti. Právě se vrátil z fronty, řekl, jako by tím chtěl vysvětlit svůj směšně bojovný vzhled: u opasku mu visely dva těžké revolvery a mezi nimi čerkeská dýka; po boku nosil dlouhou šavli a na krku mu visela obrovská poplašná píšťala ve stříbrném kování. Měl ostře řezané rysy, orlí nos a smyslné rty mu poněkud stínil plnovous. Nejnápadnější však byly jeho oči barvy oceli, chladné, ostré a pronikavé.

Představil se jako voják, který bojoval na všech bojištích Ukrajiny. Válka a krveprolévání ho však unavily, řekl; chtěl by si odpočinout nebo aspoň najít nějaké pokojnější zaměstnání. Práce naší výpravy ho zaujala. Nemohl by nám být nějak užitečný? Tak velké město jako Kyjev přece nelze za našeho krátkého pobytu důkladně prozkoumat. Navrhoval by proto, abychom ustanovili někoho z místních jako svého zástupce, který by v práci pokračoval, až výprava odjede. Pokládal by si za čest pomáhat našemu důležitému poslání.

Na jeho návrhu nebylo nic neobvyklého, protože ve větších městech zanecháváme obvykle pověřenou osobu, která pak muzeu obstarává dokumenty současných dějin. Slíbili jsme, že jeho žádost uvážíme, a za několik dní přišel znovu. Zdálo se mi, že je podivně vzrušený, snad dokonce pod vlivem alkoholu. Hned se pustil do přehnaného ujišťování, jak se hodí za našeho spolupracovníka. Zná prý všechny důležité komunisty ve městě, s většinou z nich je dokonce důvěrně zadobře. Předchozí noc strávil, jak prohlásil, ve společnosti vysoce postavených komisařů, mezi nimiž byl i předseda Čeky. Nato se dal do vyprávění o její činnosti a líčil odporné podrobnosti mučení a poprav. Mluvil se vzrůstajícím zanícením a rostoucím vzrušením. Nakonec prohlásil, že je komendant. Zastřelil prý mnoho kontrarevolucionářů a nikdy kvůli své práci neměl výčitky svědomí. Oči mu planuly divokým, krutým ohněm a náhle vytrhl z opasku dýku. Naklonil se těsně ke mně, divoce mávaje zbraní, a vykřikl: „Podívejte se na ni – je od krve až po jílec.“ Pak klesl vyčerpaně do křesla a s nádechem sentimentality zamumlal: „Už toho mám dost – jsem unavený – chci si odpočinout.“

„Podle vašeho popisu,“ poznamenala mladá žena, „to musel být X–, jeden z nejproslulejších katů gubernské Čeky. Takové výstupy mu nejsou cizí, zvlášť když je pod vlivem drog, protože je závislý na kokainu. Jednou z jeho zálib je dávat se fotografovat – takhle.“

Vstala, chvíli hledala mezi svými věcmi a podala mi malou fotografii. Představovala úplně nahého muže s revolverem v ruce v poloze, jako by rozvážně mířil. Poznal jsem v něm našeho návštěvníka.

* * *

27. srpna 1920. – Pověsti o bolševických nezdarech oddalují náš odjezd. Tvrdošíjně se hovoří o porážkách Rudé armády: Oděsa se prý evakuuje, nepřátelské loďstvo na Černém moři útočí na město a Vrangel proti němu táhne z Krymu.

Ve všeobecném zmatku se nedá zjistit nic určitého, ale z poučených kruhů jsme se dozvěděli, že se v okolí soustřeďují rudé síly. Nový vývoj, jak mi sdělil Josif, donutil Machna z gubernie ustoupit. K mé velké lítosti se náš plán setkat se s vůdcem povstanců stává prozatím neproveditelným. S velkou úzkostí myslím na Galinu a na její bezpečnost v tomto novém obratu událostí.

Naše výprava stojí před volbou vrátit se do Moskvy, nebo pokračovat dál na jih. Navzdory naléhavým radám, abychom to nedělali, se rozhodujeme pokračovat podle svého plánu, který zahrnuje Oděsu a Kavkaz.