Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 32 – Oděsa: život a vize

2. září 1920. – Včera pozdě odpoledne jsme dorazili do Oděsy; naše malá komuna je velmi znepokojena osudem Alsberga. Náš společník na cestě, jehož veselá povaha a ochotná vstřícnost tolik přispěly k tomu, že naše putování bylo příjemnější, byl zatčen 30. srpna, když jsme stáli ve Žmerince.¹ Tamní agenti Čeky dostali z Moskvy rozkaz „vrátit amerického dopisovatele“, protože odjel na Ukrajinu „bez vědomí“ úřadů. Marně jsme se přeli a předkládali Zinovjevův dopis, který Alsbergovi dovoloval připojit se k výpravě. Odvedli ho z vlaku, aby ho pod eskortou dopravili do Moskvy. Telegramy, které jsme poslali Leninovi, Zinovjevovi a Balabanovové, v nichž jsme proti zatčení protestovali a naléhali, aby našeho přítele propustili, zůstaly dosud bez odpovědi.

Velké město, kdysi nejdůležitější přístav země, bylo zahaleno tmou, protože jeho elektrárnu před několika dny téměř úplně zničil požár. Jen s velkými obtížemi jsme našli cestu na jednu z hlavních tříd. Na rohu nás zadržel milicioner a oznámil nám, že po západu slunce je zakázáno vycházet bez zvláštního povolení. Trvalo hodně přemlouvání, než se strážník přesvědčil o naší „spolehlivosti“ a dovolil nám vrátit se k vagonu. Naše první dojmy jako by potvrzovaly znepokojivé zprávy, které jsme slyšeli cestou.

Ani v záři jasného ranního slunce není kdysi krásné město o nic veselejší. V ulicích je málo lidí; domy a parky jsou zanedbané, chodníky rozbité a špinavé. Všude jsou patrné stopy chudoby a utrpení, které po sobě zanechala cizí okupace a občanská válka. Potravin je velmi málo; ceny na trzích, které ještě smějí fungovat, jsou přemrštěně vysoké. Rolníci z okolí, soustavně vyvlastňovaní svými střídajícími se pány, nyní odmítají sít víc, než sami potřebují, a ponechávají města jejich osudu.

Navenek je Oděsa klidná a v přístavu není po nepřátelských válečných lodích ani stopy. Všude je však cítit ovzduší úzkostného napětí: v okolí prý jsou bandy zelených a Machnovy oddíly a Vrangel podle zpráv obsadil několik vesnic na severovýchodě, v okolí Rostova. V sovětských úřadech panuje nálada ostražitého qui vive; každý má zaujatý výraz, jako by naslouchal, kdy zazní první poplach, a byl připraven dát se na útěk.

V odborech vládne velký nepořádek. Nové komunistické vedení dosud nezískalo plnou kontrolu nad „zlikvidovaným“ menševickým a anarchistickým vedením. Mnozí z bývalých předáků stojí dosud v čele odborových záležitostí, protože je dělníci v otevřeném vzdoru proti komunistickým rozkazům tvrdošíjně volí. Mezi opozicí má Šachvorostov, anarchista bojovného typu, tak silné stoupence, že ho bolševici neodvážili odstranit. Díky jeho přátelskému úsilí se Rada odborů rozhodla svolat schůzi tajemníků, k nimž mám v zájmu muzea promluvit.

Nestraníci, kteří tvoří velkou většinu dělnictva, pohlížejí s pohrdáním na to, jak jsou komunisté připraveni uprchnout, jakmile se objeví nepřítel. Zvlášť námořníci zničeného Černomořského loďstva,² z nichž mnozí jsou ve městě, situaci nesou s nevolí. Masy se evakuovat nemohou, říkají; dělníci jsou odsouzeni zůstat, ať přijde kdokoli, a vybojovat to, jak nejlépe dovedou. Což odbory s pomocí rolnictva nevedly úspěšnou partyzánskou válku proti řeckým a italským vojskům³ a proti bílým generálům? Tehdy se nedělaly rozdíly mezi politickými stranami – všichni revolucionáři bojovali bok po boku. Ale pokaždé, když je nepřítel vyhnán, nastolí komunisté svou diktaturu, snaží se ovládnout revoluční výbor, který má na starosti bezpečnost města, a odstraňují staré, osvědčené bojovníky. Masy se umějí bránit proti vetřelcům, ale nesnášejí nadvládu politické strany, která se snaží revoluci monopolizovat.

* * *

Semjon Petrovič, v jehož domě trávím mnoho času, je inteligentní nestraník nezávislých názorů. Jako schopnému statistikovi mu bolševici dovolili zůstat v hospodářském odboru, kde sloužil už za předchozích režimů. Semjon je přesvědčen, že sovětská vláda bude nucena změnit své metody a postupy. „Pustošitel nemůže dlouho zůstat v zemi, kterou zpustošil“ – rád opakuje výrok připisovaný Děnikinovi. Ale bolševiky prý pronásleduje hněv bohů: i jejich nejlepší úmysly jim v praxi slouží jen ke zmatku. „Zavřeli obchody a zrušili soukromý obchod,“ opakuje Semjon Petrovič, „znárodnili, zaevidovali a sepsali všechno pod sluncem. Člověk by si myslel, že musí vládnout dokonalý pořádek. A vskutku, nemůžete přenést matraci z jednoho bytu do druhého bez zvláštního povolení příslušných úřadů. Chcete-li jet na nejbližší stanici, musíte si opatřit ‚poukaz‘; potřebujete-li arch papíru, musíte popsat několik archů žádostmi. Každá podrobnost naší existence podléhá bolševickému řízení. Zkrátka, v Oděse najdete zhruba stejnou situaci jako ve zbytku Ruska,“ ujistil mě Semjon. „Ale život jde kolem sovětského aparátu, protože život je nesrovnatelně silnější než všechny pokusy o doktrinářské řízení.“

Jako v jiných sovětských městech dostává obyvatelstvo lístky na chléb a potraviny. Kromě komunistů však jen velmi málokdo dostává tolik chleba, aby mohl žít. Na „buržoazní“ kategorie se už měsíce nevydává vůbec žádný; vlastně od té doby, co bolševici v lednu obsadili Oděsu.⁴ Příležitostně se přidělí trochu soli, cukru a sirek.

„Naštěstí trhy ještě smějí existovat,“ vysvětloval Semjon. „Vláda nedokáže z rolníků vymáčknout tolik chleba, aby uživila města. Pajok je většinou jen přelud. To mi připomíná jistého komisaře v našem odboru, vzácný typ komunisty, protože má smysl pro humor. Jednou jsem se ho zeptal, proč bolševici znárodnili všechno kromě izvozčiků (drožkářů). Jeho odpověď byla příznačná. ‚Víte,‘ řekl, ‚zjistili jsme, že když lidi nekrmíte, nějak žijí dál. Ale když nekrmíte koně, ta hloupá zvířata pojdou. Proto drožkáře neznárodňujeme.‘“

Život je opravdu silnější než dekrety; prorůstá každou skulinou socialistického pancíře. Když byl zakázán soukromý obchod a směla dál fungovat jen družstva, zachvátily najednou všechny obchody altruistické city a každý krám se ozdobil štítem EPO (družstvo). Později, když byla zavřena i družstva a legální zůstala jen kustarnoje (drobná) výroba, začaly všechny malé krámky vyrábět zapalovače a gumové podrážky z kradených automobilových pneumatik. Pak vyšly nové dekrety, které dovolovaly obchodovat jen s potravinami. Tu se v každé výloze objevily náhražky chleba a čaje, zatímco jiné zboží se prodávalo v zadních místnostech. Nakonec byly zavřeny všechny obchody s potravinami; nyní se nedovolený obchod přenesl do bytu obchodníka a obchoduje se na zadních schodech.

„Bolševici chtějí zrušit soukromý obchod a zničit spekulaci,“ poznamenal Semjon, „chtějí, aby každý žil výhradně ze své práce. A přece se nikde na světě nespekuluje tolik jako v Rusku; celou zemi zachvátila spekulační horečka. ‚Znárodnění obchodu znamená, že celý národ obchoduje,‘ říkají naši vtipálci. Pravda je, že jsme se všichni stali spekulanty,“ pokračoval smutně. „Každá rodina teď závisí víc na prodeji svého stolního a ložního prádla než na platech, které vyplácí sovětská vláda. Kupci, kteří přišli o své obchody, zůstávají dál obchodníky; a teď se k nim přidávají ti, kdo dříve byli dělníky, tělesně i duševně pracujícími. Nouze je silnější než zákony, můj milý příteli. Skuteční tovární proletáři se odtřídnili: přestali existovat jako třída, protože většina továren a závodů nepracuje. Dělníci utíkají na venkov nebo se stávají mešočniky (lidmi s pytli, překupníky). Komunistická diktatura bořila, ale budovat nedovede.“

* * *

V domě doktora L– se téměř každý večer scházejí malé skupinky místní inteligence. L–, muž široké vzdělanosti a snášenlivosti, má dům, který je neutrální půdou pro nejrozmanitější politické směry. Jeho soukromé sanatorium, krásně položené na nábřeží omývaném Černým mořem, bývalo proslulé jako jedno z nejlepších v Oděse. Bylo znárodněno, ale lékař a jeho personál jsou osvobozeni od pracovní mobilizace a zůstávají v jeho čele. Doktor L– smí dosud přijímat určitý počet soukromých pacientů a tato výsada mu umožňuje živit sebe i rodinu v poměrném pohodlí. Na oplátku musí bezplatně léčit nemocné, které do sanatoria přidělí úřady.

L– a jeho žena, sama vystudovaná lékařka, jsou pohostinní v nejlepším ruském duchu. Ačkoli jejich nynější způsob života je daleko pod úrovní dřívějších dnů, každý příchozí najde vřelé přijetí, k němuž patří i pozvání do jídelny – zvyk, který se nyní v Rusku téměř úplně vytratil. S okouzlujícím úsměvem a půvabným gestem nabízí paní L– čaj, kousky žlutých bonbonů, které doma vyrábí z řepného cukru, a obložené chlebíčky, a ve svém chování nedává ani v nejmenším najevo, jak zachraňující je její služba pro vyhladovělé hosty.

Sanatorium bylo zrekvírováno „ve prospěch proletariátu“, sděluje mi doktor s humorným zábleskem v očích, ale obývají je výhradně vysocí komunističtí funkcionáři a několik členů Čeky. Mezi nimi je i jeden komisař, který se v ústavu opakovaně léčil. Trpí akutní neurózou a je navyklý na kokain. Navzdory blízké přítomnosti hrozného samovládce nad životem a smrtí panuje v domě L– velká svoboda projevu. Mezi hosty platí mlčky dohoda, že místo je svobodným fórem, „útočištěm pro zločin myšlení“. Přesto si všímám, že když je náhodou přítomen komunista, projev je méně spontánní, víc ovládaný. Vzpomínám si, jak v Moskvě zatkli návštěvníky podobné oázy, které zradil jeden člen rodiny, bolševik. Nemohlo by takové neštěstí postihnout i tento dům? Přesto se doktor G–, hostitelův kolega a menševik, staví proti bolševikům co nejotevřeněji a zesměšňuje je jako padělané marxisty. Sionisté a literáti, kteří jsou přítomni, mezi nimi Bialik,⁵ největší žijící židovský básník, jsou ve své kritice diktatury zdrženlivější. Jejich postoj vychází z jejich lásky k židovstvu a k jeho národním tužbám. Vyprávějí o mnoha marných pokusech jejich nejváženějších představitelů dosáhnout spravedlnosti pro souvěrce, které se setkaly jen s pohrdáním a urážkami. R–, známý hebrejský spisovatel, líčí svou návštěvu u předsedy Čeky, u něhož hledal ochranu pro dva přátele, nespravedlivě obviněné ze spekulace, jimž hrozilo zastřelení. V přijímacím pokoji, kde čekal na slyšení u predsedatele, ho tupili čekisté, mezi nimiž poznal několik členů staré policie a dva známé zločince z dřívějších dob. „Urážíte sovětskou moc, když se přimlouváte za zatčené,“ řekl mu předseda Čeky. Spisovatel zdůrazňoval nevinu obviněných. „Jestliže se přimlouváte za spekulanty, nejste o nic lepší než oni,“ odsekl předseda. Oba muži byli bez soudu popraveni.

Otevřeným oknem hledím na širou hladinu Černého moře pod námi. Je klidná měsíčná noc. Tiché šumění vod příjemně doléhá k uchu, jak vlny s bílými hřebeny v hudebním rytmu dosahují břehu, jemně šplouchají o skály a tiše ustupují. Vracejí se, aby pohladily strážnou hradbu, která jako by se k nim přibližovala, jako by toužila po jejich objetí. Do pokoje zavane mírný vánek.

Rozzlobené hlasy mě vracejí ke společnosti. Mladý bundista⁶⁷ D– vede prudký spor se svým bývalým soudruhem, který se stal komunistou. D– obviňuje bolševiky, že se snížili ke spolku s proslulými oděskými zločinci, kteří byli zorganizováni do pluků a měli zbraně i kulomety.⁸ Nejprve pomohli atamanu Grigorjevovi dobýt město a později je ke stejnému účelu použili komunisté. Bolševici, zavázaní zlodějům, je v prvních dnech svého oděského režimu nechali na pokoji a „profesní svaz“ směl město „obdělávat“. Později jim sovětská vláda vyhlásila válku, ale vůdčí hlavy si zachránily život tím, že vstoupily do Čeky.

Komunista vášnivě popírá, že by mezi jeho stranou a zločinci existovala nějaká dohoda, připouští však, že v některých případech zlodějský svaz bolševikům při jejich práci pomáhal. Spor se nebezpečně vyostřuje; paní L–, která dostala strach, zvedne varovně ruku. „Přátelé, tovarišči,“ napomíná je, „prosím, ne tak hlasitě.“

„Nedělejte si starosti,“ směje se hostitel, „to je obvyklá věc, když se ti dva sejdou. Jsou to staří přátelé, a dokonce příbuzní, protože bývalý bundista si vzal bundistovu sestru.“

„Je otázka,“ poznamenává Z–, literární badatel, „zda měli bolševici se zloději formální dohodu. Ale že spolu svého času spolupracovali, víme všichni. Inu, byli to také proletáři,“ dodává sarkasticky. „Později se ovšem komunisté obrátili proti nim. Ale podobný osud postihl většinu z nás. Leví sociální revolucionáři, maximalisté, anarchisté, což všichni nebojovali spolu s komunisty proti bílým? A kde jsou teď? Ti, kdo nepadli na frontách, byli rudými diktátory zastřeleni nebo uvězněni, pokud je nepodplatili nebo nezastrašili, aby sloužili Čece.“

„Jen slaboši by si takhle zachraňovali život,“ ohrazuje se paní domu.

„Málokdo dokáže být statečný s nabitým revolverem u spánku,“ poznamenává s povzdechem doktor.

Je studený, sychravý den, když mířím do Sadové ulice. Tam se má na tajném zasedání konat menševická ustnaja gazeta (mluvené noviny) a já se tam mám setkat s předními členy strany.

„Mluvené noviny“ jsou novodobou ruskou náhražkou svobodného tisku. Potlačené socialistické a revoluční živly, zbavené možnosti vydávat své tiskoviny, se uchylují k této metodě. Scházejí se v nějakém soukromém bytě nebo v „konspirativním bytě“ jako za cara, ale v ještě větším nebezpečí a s ještě větším strachem z všudypřítomné Čeky. Do „bytu“ přicházejí jednotlivě, kradmo, jako zločinci, kteří si jsou vědomi viny a bojí se, že budou pozorováni a odhaleni. Často padnou do léčky: dům může být v rukou zasady, i když zvenčí na tom není nic znát. Kdo jednou vstoupí, byť nevinně nebo náhodou, nesmí odejít, ani sousedovo dítě, které si přišlo vypůjčit nádobí nebo trochu vody pro nemocného člena rodiny. Nikdo nesmí odejít, aby nemohl varovat možné oběti. Taková zasada trvá obvykle mnoho hodin, často dokonce několik dní a nocí; když se konečně zruší, jsou ti, kdo uvízli v síti, předáni Čece. Mají štěstí, pokud nejsou obviněni z kontrarevoluce nebo banditismu a po několika týdnech vazby je propustí. Ale „vůdci“, známí revolucionáři, jsou drženi měsíce, ba roky, bez výslechu a bez obvinění.

Stmívá se. V neosvětlené, ošuntělé místnosti lze jen stěží rozeznat asi deset mužů, kteří sedí na židlích, kouří a tlumeně hovoří. Člověk, po kterém se ptám, ještě nepřišel, a já jsem tu cizincem. Všímám si nervózních pohledů, které se ke mně obracejí; muži v mé blízkosti si mě měří s otevřeným podezřením. Jeden po druhém vstávají ze svých míst; vidím, jak se shromažďují v koutě a vrhají na mě nepřátelské pohledy. Když se k nim přiblížím, přestanou hovořit a vyzývavě si mě prohlížejí. Chovají se bojovně a zakrátko mě nepřátelský hlouček obklopí.

„Mohl bych mluvit se soudruhem P–?“ ptám se.

„A kdo vy jste?“ ozve se kdosi ironicky.

Abych rozptýlil jejich podezření, ptám se po tovariščovi Astrovovi,⁹ slavném menševickém vůdci, s nímž mám domluvenou schůzku. Následuje vysvětlování a nakonec se zdá, že jsou muži o mé totožnosti přesvědčeni. „Vy hledáte Astrova?“ ptají se udiveně. „Vy to nevíte? Neslyšel jste?“

„Co?“

„Dnes ráno ho zatkli.“

V dělnických a revolučních kruzích panuje kvůli zatčení hořké rozhořčení a vzrušení. Astrov, známý socialista, je osobnost vážená v celém Rusku. Jeho opozice vůči bolševikům je čistě intelektuální a nepřátelskou činnost proti vládě vylučuje. Říká se však, že ho úřady činí „morálně odpovědným“ za vlnu stávek, která nedávno zachvátila město. Astrovovi soudruzi jsou zoufalí, že se nemohou dozvědět, jaký osud jejich vůdce stihl. Čeka odmítá přijmout peredaču (balíček s jídlem nebo oblečením), a to je znamení, které vzbuzuje nejhorší obavy. Znamená to nejpřísnější izolaci – může to dokonce znamenat, že vězeň byl zastřelen.¹⁰

* * *

Ještě víc než v Kyjevě je v Oděse nenáviděna Čeka. Vyprávějí se děsivé příběhy o jejích metodách a o bezohlednosti jejího predsedatele, bývalého vystěhovalce z Detroitu.¹¹ Personál instituce tvoří většinou bývalí četničtí důstojníci a zločinci, jimž byl ušetřen život „za služby, které prokážou v boji proti kontrarevoluci a spekulaci“. Spekulace je stíhána zvlášť přísně a provinilcům se ukládá „nejvyšší trest“ – zastřelení. Popravy se konají denně. Odsouzence naházejí na nákladní auta, tváří dolů, a vezou je na okraj města. Dlouhou řadu vozů smrti doprovázejí jezdci, kteří divoce cválají a střílejí do vzduchu – to je varování, aby se zavřela okna. Na určeném místě se průvod zastaví. Oběti se musejí svléknout a postavit na okraj už připraveného společného hrobu. Zazní výstřely – těla, některá bez života, jiná jen zraněná, padají do jámy a spěšně se zahazují drnem.

Ale ačkoli je „spekulace“ zakázána a držení nebo směna carských peněz se často trestá smrtí, členové Čeky sami dostávají část platu v carských penězích, carskije, jejichž kupní síla je mnohonásobně vyšší než kupní síla sovětských papírů. Zakázaná měna na trzích značně obíhá a říká se, že hlavními překupníky jsou sami agenti Čeky. Odmítám tomuto nařčení uvěřit, dokud mi jeden člen výpravy nesdělí, že se mu podařilo výhodně vyměnit za sovětské peníze část carskije, které jsme úředně dostali v Moskvě. „Riskujete hodně, když měníte,“ varuji ho.

„Vůbec žádné riziko,“ odpověděl rozjařeně. „Myslíte, že mě už omrzel život, abych prodával na volném trhu? Udělal jsem to přes starého přítele a ten malý obchod pro mě vyřídil sám dobrý muž N–.“

N– je vysoce postavený soudce Čeky.

* * *

S Emmou Goldmanovou se účastním shromáždění místních anarchistů, kteří se přišli setkat se „soudruhy z Ameriky“. Velká místnost je plná pestré společnosti – studentů a dělníků, sovětských zaměstnanců, vojáků a několika námořníků. Je tu zastoupen každý nestátní směr: stoupenci Kropotkina i Stirnera,¹² přívrženci pozitivismu i bezprostřední akce a řada sovětských anarchistů, nazývaných tak pro svůj přátelský postoj k bolševikům.

Je to neformální shromáždění nejširší rozmanitosti názorů. Jedni odsuzují komunisty jako reakcionáře; jiní věří v jejich revoluční pohnutky, ale jejich metody naprosto odmítají. Několik jich pokládá nynější stadium za přechodnou, ale nevyhnutelnou fázi revoluce. Většina však historickou existenci takového období popírá. Pokrok je podle nich nepřetržitý proces, v němž každý krok předznamenává a utváří krok příští. Dlouhotrvající despotismus a teror ničí možnosti budoucí svobody a bratrství.

Nejživější diskuse se točí kolem diktatury proletariátu. Je to základní problém, který je určen tím, jak kdo revoluci pojímá, a sám zase určuje postoj k bolševikům. Mladší lidé stranickou diktaturu s jejím násilím a krveprolitím, jejími represivními opatřeními a celkovým kontrarevolučním působením bez výhrad odsuzují. Sovětští anarchisté, ačkoli litují bezohlednosti komunistické praxe, pokládají diktaturu v určitých stadiích revoluce za nevyhnutelnou. Diskuse se táhne celé hodiny a teoretická tvrzení podstatnou otázku zatemňují. Mám pocit, že léta bouří a vzruchu úplně vykořenila staré hodnoty, aniž by vyjasnila nové pojetí skutečnosti a vize.

„Můžete navrhnout něco určitého místo diktatury?“ ptám se nakonec. „Situace vyžaduje jednotný cíl.“

„To, co máme, je diktatura nad proletariátem,“ odsekne zapálený kropotkinovec.

„To je vyhýbání se otázce. Nejde o chyby a nedostatky bolševiků, ale o diktaturu samu. Nepředpokládá úspěch revoluce násilné odstranění buržoazie a vnucení vůle proletariátu společnosti? Zkrátka diktaturu?“

„Jistě,“ přisvědčuje mladá žena po mém boku, levá sociální revolucionářka, „ale ne diktaturu samotného proletariátu. Spíš diktaturu pracujících, rolnictva stejně jako městských dělníků.“

„Kdyby komunisté nepronásledovali anarchisty, byl bych s nimi,“ poznamená anarchista-individualista.

Ostatní jeho úzkou stranickost odmítají s pohrdáním, ale kropotkinovci diktaturu nepřijímají. Připouštějí, že v revolučním období mohou nastat doby, kdy je nezbytné násilí, ba i organizovaná síla. Tyto věci však musejí zůstat v rukou dělníků samých a nesmějí být zinstitucionalizovány v takových orgánech, jako je Čeka, jejíž činnost škodí a v utiskovaných masách pěstuje kontrarevolučního ducha.

Diskuse nedává naději, že by se našel základ pro společnou práci s bolševiky. Většina přítomných se léta zasvěcovala svému ideálu, trpěla pronásledováním a vězněním, až revoluce konečně zvítězila. Teď se ocitají mimo zákon i u komunistů. Hluboce je pobuřuje, že se „předvoj proletariátu“ stal katem nejlepších revolučních živlů. Propast je příliš široká, než aby se dala překlenout. S hlubokým zármutkem myslím na oddanost, schopnosti a idealismus, které jsou tak pro revoluci ztraceny, a na bratrovražedný boj, který tato situace nevyhnutelně přináší.

* * *

3. září 1920. – Vrangel prý postupuje na severozápad, když v několika střetnutích porazil Rudou armádu. Buďonného¹³ jízda ustupuje a nechává otevřenou cestu na Rostov. Aljoški,¹⁴ předměstí Chersonu, obklíčili bílí a do Oděsy proudí uprchlíci. Úřední mlčení živí nervozitu obyvatelstva a šíří se ty nejdivočejší pověsti.

Naše práce ve městě je skončena, ale nová vojenská situace znemožňuje pokračovat v cestě na jihovýchod, na Kavkaz, jak bylo původně zamýšleno. Rozhodli jsme se proto, že výprava zůstane v Oděse, zatímco dva její členové se pokusí dostat do Nikolajeva a zjistit tam, zda je možné pokračovat dál. Tímto úkolem byli pověřeni predsedatel a tajemnice.

Moji kolegové už z města odešli, aby se ubytovali ve vagonu. S naší tajemnicí, Alexandrou Šakolovou, nakládám shromážděný materiál na vůz. Je ho veliké množství a podvyživená stará kobyla sotva utáhne ten náklad. Lije, dlažba je rozbitá a kluzká; ubohé zvíře se zdá být na pokraji zhroucení.

„Váš kůň je vyčerpaný,“ poznamenám k vozkyni, selce.

Neodpovídá. Opratě jí vypadly z rukou, hlavu má skloněnou dopředu a tělem jí lomcuje jako v zimnici.

„Co se děje, matuško?“ zavolám na ni.

Vzhlédne. Oči má zarudlé a po tvářích jí stékají slzy a zanechávají za sebou pruhy žluté špíny. „Prokletí na vás!“ mumlá mezi vzlyky.

Kůň se zastavil. Déšť lije stále prudčeji, chlad se zařezává jako nůž.

„Buďte všichni prokleti!“ vykřikne prudce.

Snažíme se ji utišit. Tajemnice, rodilá Ruska, sama selského původu, starou ženu v návalu citu políbí na obě tváře. Útržkovitě se dozvídáme, že před dvěma dny přivezla do města fůru sena, část dávky své vesnice v rámci rozvjorstky. Když se vracela domů, zastavil ji rekviziční oddíl. Prosila, že jí dobytek už dávno zabavili a zůstal jí jen ten jediný kůň; jako vdova po rudoarmějci je od dalších rekvizic osvobozena. Neměla však u sebe žádné doklady a odvedli ji na policejní stanici. Komisař vyhuboval svým lidem, že k vojenské službě zabrali nezpůsobilé zvíře, a žena měla velikou radost. Ale když se chystala odejít, zadržel ji. „Na lehčí práce se váš kůň hodí,“ řekl, „odpracujete nám tři dny pracovní povinnosti.“

Pracuje už dva dny, dostává jen půl libry chleba a pro zvíře žádné krmivo kromě trochy slámy. Dnes ráno ji poslali k nám.

Většina povozů a koní byla znárodněna; ty, které jsou dosud v soukromých rukou, podléhají dočasné rekvizici Tramotu (dopravního úřadu) na určitý počet hodin týdně. Marně voláme na projíždějící izvozčiky; všichni předstírají, že jsou „v sovětské službě“. Žena propadá hysterii. Kůň zřejmě nemůže dál. Déšť máčí náš materiál, vítr rve svazky novin a odnáší vzácné listy do ulice. Nakonec hlasem a rameny přimějeme koně, aby se pohnul, a po dlouhé jízdě dorazíme na nádraží. Tam spěšně napíšeme „potvrzení“, že „zrekvírovaná selka a kůň“ splnili svou pracovní povinnost, dáme ženě kus chleba a pár pamlsků pro děti a pošleme ji domů; odchází s úklonami a opakuje: „Žehnej vám Bůh, dobrý barine (pane), Bůh vám žehnej.“