Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 33 – Temný lid

Železniční spojení mezi Oděsou a Nikolajevem je přerušeno, ale dozvěděli jsme se, že o půlnoci 6. září má do toho města odjet nákladní auto, které patří námořnímu Osobému otdělu (Čece).

V doprovodu tajemnice jsem se už časně večer vydal na místo odjezdu. Celé hodiny jsme bloudili neznámými ulicemi a klikatými uličkami, aniž bychom smluvené místo našli. Má společnice se mě ustrašeně držela; pověst Oděsy jako města bezpráví a brutality tamního banditského živlu nás naplňovala úzkostí. Ve tmě jsme ztratili orientaci a stále jsme kroužili křivolakými uličkami u doků, když tu náhle zazněl rozkaz: „Stůj, kdo tam?“ a stáli jsme proti strážím, které na nás mířily puškami. Naštěstí jsme si opatřili vojenské heslo.

„Tula – Tar…“

„Tarantas,“¹ dokončil voják, nechal nás projít a ukázal nám cestu.

Bylo po druhé hodině ráno, když jsme dorazili k námořnímu Otdělu. Žádné auto však nebylo v dohledu a zmocnilo se nás hluboké zklamání při pomyšlení, že jsme propásli vzácnou příležitost dostat se do Nikolajeva. Na Čece jsme se na naše dotazy neochotně dozvěděli, že auto ještě nepřijelo a nikdo neví, kdy přijede.

Noc jsme strávili na ulici, protože čekisté nám nedovolili zůstat uvnitř. V pět hodin ráno auto přijelo, vysoko naložené šatstvem a střelivem pro nikolajevskou posádku. Rychle jsme vylezli nahoru a brzy se k nám přidala řada vojáků, které doprovázely ženy. Všechno se zdálo připraveno k odjezdu, když šofér oznámil, že benzin, který mu vydali, nestačí, aby nás dovezl do cíle, 200 mil² na severovýchod. Malý, zavalitý námořník, kterému říkali komendant a který měl zřejmě cestu na starosti, hrubě nařídil, aby všichni z auta slezli. Když jeho rozkaz nikdo neuposlechl, vytáhl revolver a všichni jsme pospíšili, abychom ho poslechli.

„Teď už vám šťávy stačit bude,“ prohlásil.

Vojáci protestovali: jsou přece eskorta vyslaná, aby zásilku doprovodila do Nikolajeva. Opilý námořník jim za nadávek a klení svolil, aby jeli, a oni vylezli zpátky a vytáhli za sebou několik děvčat.

„Žádné jalovice!“ křičel námořník, ale ženy, které se natáhly na náklad, si ho nevšímaly. Komendant se prudce pohádal se šoférem, obviňoval ho, že zdržuje odjezd, a vyhrožoval mu zatčením. Řidič se hájil, že auto nebylo včas naloženo; že přijelo pozdě, není jeho vina. Čekista klel a láteřil způsobem, který předčil všechno, co jsem kdy předtím v Rusku slyšel; pestrou složitost jeho kleteb nelze do angličtiny převést ani přibližně. Mezitím počet cestujících vzrostl. Námořník zuřil, znovu vytáhl svůj colt a donutil všechny slézt. Třikrát se to opakovalo a nikdo se opilému komendantovi neodvážil vzepřít. Stáli jsme v lijáku, nepřikryté šatstvo na autě promáčelo a šofér předstíral, že má práci se strojem, ale přitom kradmo pozoroval čekistu. Ten za chvíli odešel ze dvora, načež zmizel i řidič. Za hodinu se vrátil s velkým kanystrem a za ním přišlo asi deset mužů a žen. Oznámil, že je všechno připraveno, a nově příchozí se začali drát o místa. Konečně se obrovský stroj dal do pohybu; živá masa nahoře se zoufale něčeho chytala, jak jsme postupně nabírali rychlost. „S takovým nákladem neujedete ani polovinu cesty!“ křičel komendant, který vyběhl na ulici a výhrůžně mával revolverem.

Auto uhánělo přes kopce, dolů do údolí a napříč poli; šofér jel bezohledně a každou chvíli ohrožoval naše životy, když se stroj prodíral přes velké díry v zemi nebo se divoce řítil dolů z příkrých svahů. Naše cesta vedla podél moře a přes pustinu, na níž byly dosud patrné stopy dřívějších bojů. Rozsáhlé panství Suchomlinova, velkého ruského magnáta, se před námi táhlo na míle daleko, docela opuštěné; proslulý dobytek si přivlastnili vesničané a půda teď ležela ladem. „Není osivo,“ poznamenal lakonicky jeden z rolníků. „K čemu by to bylo?“ odpověděl jiný.

V dálce se plazily dlouhé řady vozů tažených voly a naložených moukou a bramborami – výnos rozvjorstky, který se vezl do Oděsy.

Námořníci, hovorní a veselí, si krátili čas tím, že si utahovali ze tří rolníků, typických Ukrajinců. Ti snášeli jejich vtipy dobromyslně, poněkud zastrašeni, a ne vždy chápali plný smysl ruské hantýrky. S vojáky, kteří byli sami Ukrajinci, byli mnohem přátelštější a brzy si začali vyměňovat zážitky. Pocházeli z Krasného Sela; rozvjorstka uvalená na jejich vesnici byla velmi vysoká a místní sovět je poslal do Oděsy, aby vymohli snížení dávky. Ve velkém městě však ničeho nedosáhli; celé dny stáli ve frontách v různých úřadech a nic nepořídili. Většina úředníků se jim jen vysmála, jiní si jich nevšímali. Jeden komisař jim dokonce vyhrožoval zatčením. Život je těžší než kdykoli předtím, stěžovali si. Za cara byli nevolníky; bílí generálové jim brali syny a dobytek. Do bolševiků vkládali velké naděje. „Ale ať přijde kdokoli, je to stejné,“ vzdychali rolníci; „pro nás chudáky je to pořád stejné.“

Dva z vojáků se účastnili tažení proti Machnovi a vyměňovali si zážitky. Otevřeně mluvili o jeho hrdinských kouscích, o originálních metodách, díky nimž porážel mnohem silnější vojska, a o tom, kolikrát ho obklíčila bílá nebo rudá armáda, a on přesto vždycky unikl, často zcela zázračným způsobem. Obdivovali chytrou lest, kterou Machno dobyl Jekatěrinoslav, tehdy v rukou Petljury.³ Hrstka jeho mužů, převlečených za rolníky, přešla most vedoucí do dolní části města se zbraněmi ukrytými ve vozech. Když se dostali na druhou stranu, nečekaně zahájili palbu na Petljurovy muže, kteří střežili přístupy. Nenadálý útok vyvolal mezi posádkou paniku a Machnova armáda město snadno dobyla.

„Musíme ho chytit,“ uzavřel jeden z vojáků, jako by se ospravedlňoval, „ale to se mu nedá upřít, je to molodec (chlapík).“

Oba kdysi padli do Machnova zajetí. Mysleli si, že nastala jejich poslední hodinka, když je spolu s jinými zajatci vedli před obávaného baťka. Štíhlý mladý muž s ostrýma, pronikavýma očima se před ně přísně postavil a začal k nim řečnit. Bolševičtí komisaři nejsou o nic lepší než bílí generálové, říkal; jedni i druzí utlačují lid a okrádají rolníky. On, Machno, bude bránit revoluci proti všem nepřátelům. Slíbil, že zajatci dostanou na vybranou, zda se přidají k povstancům, nebo půjdou domů, ale rudí vojáci se báli, že se jim Machno posmívá. Přesto slovo dodržel.

„Baťko zabíjí jenom Židy a komisaře,“ protáhl jeden z rolníků.

Večer jsme zastavili v Krasném Sele v kraji německých kolonií.⁴ Malé dřevěné domky, obílené a čisté, byly příjemným protikladem k doškovým, špinavým izbám ruského mužika. Mužů bylo vidět málo, většinu odvedli do bílé nebo rudé armády. Venku byly jen ženy, děti a velmi staří sedláci. Se svou společnicí jsem šel za skupinou námořníků a vojáků, kteří hledali nocleh. Když jsme se blížili, vesničané vyděšeně utíkali do domů. Námořníci jim poručili, aby přinesli jídlo, ale ženy s pláčem prosily o slitování a volaly Boha za svědka, že nedávná rozvjorstka jim vzala poslední zásoby. Mohly nabídnout jen chléb a domácí sýr. Čekisté jim nadávali, sahali po zbraních a žádali, aby je zavedly do sklepa. Tam si přivlastnili všechno jedlé, co našli.

Sklíčen jsem se se svou společnicí vzdálil, abychom si sami našli pohostinství. Zpráva o příjezdu „komisařů“ se roznesla a domy byly zatarasené. Po mnoha marných pokusech jsme byli vpuštěni do chaty na samém konci vesnice. Bydlela v ní žena se třemi dětmi; nejstarší byla čtrnáctiletá dívka, kterou matka při našem příchodu schovala. Přijala naši nabídku, že zaplatíme, a předložila nám černý chléb a kyselé mléko. Brzy začali přicházet sousedé. Ostýchavě stáli na prahu, pozorovali nás nepřátelskýma očima a šeptem si vyměňovali poznámky. Postupně nabyli důvěry, přistoupili ke stolu a dali se do hovoru. O událostech v širém světě neměli nejmenší ponětí; dokonce i to, co se dělo v Rusku, jim bylo naprosto nepochopitelné. Věděli, že car už není a že rolník dostal svobodu. Ale cítili, že ti nahoře na „temný lid“ ušili nějaký obrovský podvod. Neustále je trápí vojsko, stěžovali si; na vesnici se stále snášejí vojáci všeho druhu i ozbrojenci bez uniforem, vybírají dávky, zabavují a plení. Jednoho po druhém jim odvedli muže, často ani nevěděli, do jaké armády, a pak začali brát chlapce, už šestnáctileté. Generálové a komisaři přicházejí a odvážejí poslední, co zbylo, a teď už je všechen dobytek pryč a pole se nedají obdělávat jinak než ručně, po malých kouscích, a pomáhat musí i ty nejmenší děti. Starší děvčata často odvlečou důstojníci a vojáci a ona se pak vracejí zraněná a nemocná. V sousední vesnici trestná výprava zbičovala na návsi staré sedláky. V jednom místě třicet verst od Krasného se po odchodu komisařů oběsilo osmnáct rolníků.

„Je to jinde stejně zlé?“ zeptala se má hostitelka. „Jak je to v Německu? Moji lidé pocházejí odtamtud.“

„V Německu byla také revoluce,“ sdělil jsem jí. „Císař je pryč.“

„Re-vo-lu-ce?“ opakovala v naprostém nepochopení. „Mělo Německo válku?“

Noc jsem strávil na hromadě slámy v kůlně a časně ráno jsem se připojil k naší skupině. Výjevy z předchozího dne se opakovaly po celé naší cestě.

* * *

Nikolajev, velmi staré město a kdysi významné středisko stavby lodí, sehrál v dějinách ruského dělnického a socialistického hnutí přední úlohu. Byl dějištěm první velké stávky v zemi, v raných letech devatenáctého století.⁵ V období „nihilistů“ a „Narodné vůle“⁶ tu probíhala rozsáhlá podzemní revoluční činnost. V pozdějších letech byl Nikolajev sídlem „Jihoruského svazu“,⁷ jedné z prvních sociálně demokratických skupin na dolní Ukrajině, jejímž duchovním vůdcem byl Trockij. Mezi starými archiváliemi jsme narazili na dokumenty týkající se případu Nečajeva, které se sem jakousi podivnou cestou dostaly, ačkoli tento slavný terorista v tomto městě nikdy zatčen nebyl. Objevili jsme také policejní „pátrací příkazy“ vydané na Lopatina,⁸ Bakunina⁹ a jiné proslulé revolucionáře toho období.

Nikolajev si dosud uchovává něco ze své dřívější krásy, ačkoli jeho bulváry přišly o všechny stromy; vykáceli je během dvoudenního bezvládí mezi odchodem bílých a příchodem bolševiků. Ulice jsou tísnivě tiché: město leží přímo v dráze Vrangelova postupu. Komunisté horečně usilují o to, aby obyvatelstvo pozvedli k jednotné obraně; obracejí se zvláště na proletáře a připomínají jim, jak dělníky vraždil Slaščov,¹⁰ Vrangelův hlavní generál, nechvalně proslulý jako kat dělníků.¹¹

Postoj okolních krajů působí bolševikům velké starosti. Rolnictvo se proti sovětskému režimu neustále bouří a svévolné metody pracovní mobilizace odcizily dělníky. Dokumenty, které jsem prostudoval v odborech, a statistiky o rozdělování pracovní síly (rabsil) a o dezerci ukazují, že téměř každá vesnice v Chersonské a Nikolajevské gubernii kladla ozbrojený odpor. Přesto rolníci nemají s Vrangelovým monarchismem žádné sympatie; jeho vítězství by je mohlo připravit o půdu, kterou zabrali velkostatkům. Několik venkovských sovětů vyslalo do Nikolajeva delegáty, aby úřady ujistili o svém odhodlání bojovat proti bílým. Povzbuzeni tím vedou komunisté mezi rolnictvem podél Vrangelovy trasy usilovnou agitaci.

Strach z bílých oživil vyprávění o jejich ukrutnostech. Židovské obyvatelstvo žije ve smrtelné hrůze, protože předchozí obsazení města provázely strašlivé pogromy. V „podzemní“ restauraci blízko Domu sovětů vyprávějí hosté případy téměř neuvěřitelného barbarství. Mluví bez rozdílu o bílých, zelených, Marusji,¹² Machnovi a jiných, kteří v různých dobách město obsadili. Tvrdí se, že Marusja, amazonka záhadné totožnosti, se drancování zdržuje: „zabíjí jen komunisty a komisaře“. Někteří tvrdí, že je to Machnova sestra (ačkoli ten žádnou nemá), jiní, že je to selské děvče, které přísahalo pomstu bolševikům, protože jejího milého zabila trestná výprava.

„Čert ví, kdo všichni to jsou,“ poznamenává hostinská. „Když tu byl Machno naposled, lidé říkali, že s ním viděli Marusju. V docích bili a okrádali Židy.“

„Mýlíte se,“ namítá mladý sovětský úředník, kterého mi přidělili na pomoc při práci. „Pomáhal jsem vyšetřovat muže, které tehdy pochytali. Byli to zelení a Grigorjevovi bandité. Marusja tehdy ve městě vůbec nebyla.“

„Slyšela jsem mluvit samotného Machna,“ poznamenala Věra, hostinčina dcera, mladá studentka. „Bylo to na náměstí a kdosi vedle něho držel velký černý prapor. Říkal lidem, že se nemají čeho bát a že nedopustí žádné výstřelky. Řekl, že každého, kdo se pokusí o pogrom, nemilosrdně potrestá. Udělal na mě velmi příznivý dojem.“

„Ať dělá pogromy kdokoli,“ odsekla její matka, „my Židé jsme vždycky první oběti.“

„Židé a komisaři,“ opravuje mladík.

„Vy jste obojí – měl byste si dát pozor,“ dobíral si ho jeden z hostů.

„Radši si sundejte tu kurtku (koženou bundu),“ varuje jiný.