Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 34 – Bolševický soud

Když jsem se dozvěděl, že staré policejní spisy má v držení Mimořádná komise, navštívil jsem Burova, predsedatele Čeky. Velmi vysoký a statný, hrubých rysů a strohého vystupování, působil na mě dojmem četníka romanovského režimu. Mluvil úsečným, rozkazovačným tónem, vyhýbal se mému pohledu a zdálo se, že víc než o mé poslání se zajímá o velkého sibiřského psa, který ležel po jeho boku. Nedovolil mi prozkoumat archivy Třetího oddělení,¹ slíbil však, že vybere nějaký materiál, o který by mohlo mít zájem muzeum, a požádal mě, abych přišel příští den.

Jeho chování nepůsobilo přesvědčivě a jeho ujištěním, že mi v mém úsilí pomůže, jsem příliš nevěřil. Druhého dne ráno mi jeho tajemník oznámil, že Burov byl příliš zaneprázdněn, aby se mé žádosti věnoval, ale že ho mohu zastihnout v revolučním tribunálu,² kde právě probíhá soudní přelíčení.

Na pódiu tribunálu seděli za stolem pokrytým rudým suknem tři muži; stěnu za nimi zdobily litografie Lenina a Trockého. U stolku pod pódiem seděl obžalovaný, štíhlý mladý muž s drobným knírkem, a vedle něho starší muž, jeho obhájce. Burov, s obrovským psem u nohou, vystupoval jako státní žalobce. Lavice obsadili svědkové a v uličkách stáli vojáci, aby udržovali pořádek.

Vězeň byl obviněn z „kontrarevoluční činnosti“; obvinění vznesla mladá žena na tom základě, že ji „udal bílým jako komunistku“. Svědky vyslýchala nejprve obhajoba, potom žalobce a soudci. Z jejich výpovědí vyšlo najevo, že vězeň a jeho žalobkyně léta bydleli v témž domě a že se o nich vědělo, že spolu mají důvěrný poměr. Přelíčení se vleklo ospale a nezajímavě, dokud se obhájce nepokusil prokázat, že žena, nyní členka Čeky, vedla dříve nemravný život. Burov se na svém místě pomalu zvedl, namířil na advokáta prstem a otázal se: „Vy se opovažujete útočit na pověst Mimořádné komise?“ Obhájce se bázlivě dovolával ochrany soudu. Předsedající soudce ve vysokých botách a manšestrové kazajce, který vypadal velmi unaveně a usrkával studenou kávu, vyjádřil svůj revoluční soucit s oběťmi společenských poměrů zrušeného kapitalistického řádu a vyplísnil obhájce, že setrvává v buržoazních předsudcích.

Burov vyslýchal svědky obhajoby o jejich dřívějším způsobu života a o tom, ke které politické straně se nyní hlásí. O vězni mluvil jako o „tom darebáckém kontrarevolucionáři“ a podařilo se mu vymámit kladné odpovědi na otázky, na něž titíž svědkové předtím odpověděli záporně. Jedna z nich, mladá žena, vypověděla, že obžalovaný má dobrou pověst a není stoupencem žádné politické strany. Když se nad ní Burov tyčil, vypadala vystrašeně. Zasypával ji otázkami a ona se zamotala. Jako uhranutá čekistovým rozkazovačným hlasem nakonec připustila, že obžalovaný je její bratr.

Obecenstvem projel výbuch rozhořčení. Na lavici přede mnou rozčileně vykřikl jakýsi stařec: „Vy jste ji zastrašil! Vůbec s ním není příbuzná – je to moje dcera!“ Předsedající soudce zakřičel: „Ticho!“ a nařídil, aby rušitele zatkli pro „chování urážející vysoký tribunál“.

Během polední přestávky se mi naskytla příležitost promluvit si s Burovem. Upozornil jsem ho na povahu výpovědí. Jsou bezcenné, namítl jsem; svědkové byli zastrašeni. Burov byl velmi potěšen. „S námi nejsou žádné žerty, a oni to vědí,“ řekl a dal najevo, že všechny nekomunisty je třeba pokládat za přirozené nepřátele bolševického režimu.

„Důkazy jsou pochybné,“ pokračoval jsem; „bude vězeň odsouzen?“

„Budu žádat ‚nejvyšší míru trestu‘,“ odpověděl a použil přitom úřední výraz pro trest smrti.

„Ale ten člověk může být nevinný,“ ohradil jsem se.

„Jak můžete takhle mluvit, tovarišč?“ pokáral mě. „Vy mluvíte o důkazech! Vždyť strýc toho chlapa byl zarytý buržuj, velký bankéř. Utekl s bílými a celá jeho rodina jsou kontrarevolucionáři. Takové chlapíky je nejlepší razmenjat“ („rozměnit“ – výraz, jímž se na jihu označuje poprava bez soudu).

Když jsem odcházel ze soudní síně, vstoupil jsem nedopatřením do malé místnosti, kde na lavici seděly dvě ženy. „Tovarišč z centra,“ pozdravila mě jedna z nich; „viděla jsem vás včera u Burova.“

Zřejmě mě považovala za úředníka moskevské Čeky a hned se mi začala svěřovat. To ona prý vznesla proti vězni obvinění. Bílí je zatkli spolu, a když je přivedli na policejní stanici, obžalovaný cosi pošeptal důstojníkovi. Co řekl, neslyšela, ale byla si jistá, že kývl jejím směrem. Zavřeli je oba, po nějaké době však muže propustili, kdežto ji měli zastřelit. Byla si naprosto jistá, že ji ten muž udal jako bolševičku – ačkoli tehdy bolševičkou nebyla. Od té doby se stala komunistkou a teď pomáhá bojovat proti kontrarevolucionářům, „stejně jako vy, tovarišč,“ dodala významně.

Její tvář, nechutně nalíčená, ba i s namalovanými rty, byla hrubá a smyslná. Oči jí planuly pomstychtivostí a vědomím moci. Její společnice, mladší a hezčí, se jí nápadně podobala.

„Jste sestry?“ zeptal jsem se.

„Sestřenice,“ odpověděla mladší. „Káťa lže,“ vybuchla prudce, „žárlí – ten muž ji opustil – nestál o ni – chce se pomstít.“

„Jako by stál o tebe!“ posmívala se druhá. „Jsi mladší – nic víc. A je to špinavý kontrarevolucionář.“

Dveře se otevřely a vešla nějaká žena. Vypadala velmi staře, ale držení měla vznešené a její smutná tvář byla v rámu sněhobílých vlasů krásná. „Jste svědkyně?“ obořila se na ni čekistka. „Předvolali vás?“

„Ne, má milá,“ odpověděla stará paní klidně; „přišla jsem sama od sebe.“ Dobrotivě se usmála a pokračovala měkkým, melodickým hlasem: „Poslyš, děvenko, jsem stará žena a brzy umřu. Přišla jsem říct pravdu. Proč bys měla zavinit smrt toho chlapce?“ Vlídně pohlédla na čekistku. „Rozmysli si to, drahoušku. Nic zlého ti neudělal.“

„Ale udělal!“ odsekla druhá zlostně.

„Má drahá,“ prosila stará paní a laskavě jí položila ruku na paži, „co bylo, to bylo. Měl tě rád a pak tě rád mít přestal – zaslouží si za to smrt, drahoušku? Ach, jsem stará a za svůj život jsem viděla mnoho zla. Musíme pořád dál nenávidět a zabíjet –“

„K soudu!“ zavolal do místnosti voják. Obě dívky spěšně vstaly, uhladily si vlasy a vyšly ven.

„Musíme pořád jen nenávidět a zabíjet?“ opakovala stará žena, když za nimi pomalu odcházela.