Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 35 – Návrat do Petrohradu

Po několikadenním pobytu jsme Nikolajev opustili a vraceli se do Oděsy týmž nákladním autem námořní správy. Jeli jsme dřívější cestou a byli jsme znovu svědky dřívějších výjevů. Přijetí, jehož se nám dostávalo, bylo ještě nepřívětivější než předtím.

Tu a tam nabídl některý dobrosrdečný voják, že zaplatí sovětskými penězi, ale vesničané naříkali, že s „barevnými papírky“ nic nesvedou, a prosili o „manufakturu“. Šofér vytáhl plechovku zvodnatělého benzinu, kterou přemluvil jednoho starého rolníka, aby za ni dal uzenou šunku, když ho ujistil, že je to „nejlepší petrolej v Rusku“. Sousedé protestovali, ale stařec, příliš vyděšený, než aby odmítl, vzácné maso vydal a mumlal: „Pán Bůh se nad námi smiluj a dej, ať brzy odjedete.“

V Oděse se dozvídáme, že Rudá armáda je od Varšavy v plném ústupu¹ a že Vrangel neustále postupuje od jihovýchodu. Znepokojivá situace znemožňuje, aby výprava pokračovala. Naše obavy zvyšuje okolnost, že povolení k užívání našeho vagonu vyprší 31. října; po tomto dni má železniční komise právo vagon okamžitě zabavit, a tím bychom nejspíš přišli o náš materiál. Na opakované dopisy a telegramy nám Narkomput (Lidový komisariát dopravy) v Moskvě neodpověděl. Nezbývá nám než pospíšit zpět do Petrohradu a odevzdat muzeu naši sbírku, která se tak rozrostla, že zabírá celou teplušku (nákladní vagon).

20.–30. září. – Konečně jsme Oděsu opustili a pomalu, po malých úsecích, putujeme na sever. Tratě jsou ucpané vojenskými vlaky, „mrtvými“ lokomotivami a rozbitými vagony. Ve Znamence narážíme na týl dvanácté armády, která v nepořádku ustupuje. Bolševici vyklízejí místa podél trasy, kudy se očekává polský postup. Rozsáhlá území zůstala zcela bez vlády: komunisté odešli a Poláci nepronásledují. Rudá armáda se valí zpět ke Kyjevu a Charkovu. Náš vlak je neustále zdržován nebo odstavován na vedlejší kolej, aby uvolnil cestu vojsku. Kdyby nepřítel postoupil, mohla by být naše výprava zcela odříznuta od severu a ocitla by se mezi Vrangelovými vojsky na jihu a jihovýchodě a Poláky na severu a severozápadě.

Postupujeme jen o několik mil denně a projíždíme Birzulou, Vaňarkami, Žmerinkou a Kazatinem.² Komunisté už velkou pohromu nepopírají. Polské tažení skončilo naprostým debaklem a Vrangel žene Rudou armádu před sebou. Tvrdí se, že se Machno spojil s kontrarevolučním generálem. Sovětské noviny, které tu a tam najdeme v „osvětové kanceláři“ na nádražích, cejchují vůdce povstanců jako Vrangelova pomocníka. Metody komunistického tisku známe, a tak „zprávám“ nevěříme, ale naši touhu dozvědět se, jak se věci skutečně mají, ještě zvyšuje vytrvalá pověst, že Anglie požaduje, aby bolševici Ukrajinu úplně vyklidili.

Přístupy ke Kyjevu jsou zablokované a jsme zadrženi dvanáct verst od města. Po dvou dnech posunování se konečně dostáváme na dohled osobního nádraží, kde zůstáváme přes noc. Kyjev se vyklízí. Při návštěvě ústředí odborových svazů nezastihneme nikoho z předních funkcionářů: chystají se k odjezdu pro případ „revoluční nutnosti“. Hodně se dohaduje, zda bolševici před vydáním města propustí politické vězně, protože nepřítel nepochybně popraví všechny revolucionáře, kteří mu padnou do rukou. Na ulicích zápasí radost z odchodu komunistů se strachem z nenáviděných Poláků.

Když ráno vstanu v devět (podle nového času; podle slunce v sedm), s překvapením nenacházím své šaty na obvyklém místě. V domnění, že si ze mě přátelé vystřelili, je jdu vzbudit. Všechno moje oblečení a osobní věci zmizely: byli jsme okradeni! Zloděj zřejmě vlezl dovnitř otevřeným oknem chodby; v půdě rozměklé deštěm jsou dosud otisky jeho bosých nohou. Jsme si jisti, že krádež spáchali milicioneři, kteří hlídají hranici dříví asi třicet stop od našeho vagonu. Byla měsíčná noc. Nikdo nemohl vlézt oknem, aniž by ho strážný viděl. V každém případě to byl zoufalý podnik, neboť takové činy se nyní trestají smrtí. Rozhovory s vojáky, vyptávání ani vyšetřování krádež neobjasní a v hloubi duše jsme rádi. Ztráta, jakkoli velká, nestojí za lidský život.

2. října. – Jedeme ke Kursku. Stále doufáme, že se budeme moci vrátit na jih přes Jekatěrinoslav, ale vytrvale se šíří pověsti, že to město dobyl Vrangel.

Nádherný podzimní den, jasný a slunečný. Kraj je bujný – pole černé půdy, pralesy dubů a jedlí. Ale počasí se ochlazuje a náš vagon je nevytápěný, protože chybí suché dříví. Zásoby máme téměř vyčerpané; ani vynalézavé kuchařské umění Emmy Goldmanové nedokáže z prázdné spíže vyčarovat jídlo.

Večer vzácný západ slunce nad západním svahem, obzor žhne zářivou červení. Široké purpurové pruhy plují na azurovém pozadí, jehož spodek je světle žlutý, s roztřepenými okraji. Teď nebe zakrývají husté lesy. Mezi stromy zahlédnu záblesky blednoucího ohně. Pomalu míjíme větrné mlýny starodávného ruského typu a selské chaty s doškovými střechami a obílenými stěnami; působí melancholicky. Ženy pracují na polích; děti ženou stádo černých ovcí. Osamělý rolník se vleče za párem volů zapřažených do pluhu primitivní konstrukce. Kraj je rovný, plochý, jednotvárný. Stmívá se; svíčky nám došly.

V houstnoucí tmě sedí naše malá komuna kolem stolu a vyměňujeme si vzpomínky. Dnes je to rok, co jsem byl propuštěn z federální věznice.³ Rok bohatý na zkušenosti: horečné dny agitace proti odvodům a odporu proti světovému krveprolití, zatčení a zadržení na Ellis Islandu, potají provedená deportace a pak – Rusko a život revolučního období.

S dojemnou zvědavostí, s jakou se Rus zajímá o všechno americké, jsou naši kolegové vyprávěním zcela zaujati. Mrakodrap, ono smělé úsilí vzhůru, je pro ně symbolem dalekého světa. Ačkoli americký industrialismus teoreticky znají, jejich víra v „svobodu“ té země je tradiční, zakořeněná, a když slyší vylíčení skutečných poměrů našeho hospodářského a politického života, kruté procitnutí je nemine. Jsou zvyklí představovat si „Američana“ jako gentlemana velkorysé a ušlechtilé povahy s nádechem mužné bezstarostnosti, takřka blízké „zajímavému šílenství“, a tak je hluboce otřese obraz vězeňského života s jeho mučením samovazbou, podzemní kobkou a „bull ringem“.⁴ I za nejkrutějšího carského režimu, ujišťují mě, se s politickými vězni zacházelo lépe, a to i v nejhorších kasematách Petropavlovské a Šlisselburské pevnosti.

„Je to možné,“ ptá se už potřetí naše tajemnice, „aby ve svobodné, kulturní Americe mohl být vězeň léta držen v samovazbě bez vycházek a bez návštěv?“⁵

Teprve před rokem, a jak daleko se to všechno zdá, jak vzdálené přítomnosti! Tmou se řítí dlouhé vlaky s dělostřelectvem: revoluční armáda je poražena na všech frontách. Teskná píseň vojáků, chvíli ruská, chvíli ukrajinská, svírá srdce tíživým smutkem, zatímco se náš vlak pomalu plíží rovinami severní Ukrajiny.

21. října. – Jasný, studený den. Na zemi leží první sníh v tomto roce, Moskva poskytuje známý pohled a po naší dlouhé nepřítomnosti se tu cítím jako doma.

V Komisariátu zahraničních věcí dychtivě vstřebávám novinky. Dvanáctá armáda kvapně ustoupila od Varšavy, ale Poláci nepronásledují. Teď se oficiálně uznává, jak vážnou a nákladnou chybou celé tažení bylo a jak neopodstatněná byla očekávání revoluce v Polsku. Doufá se, že se podaří rychle sjednat mír bez příliš velkých obětí na straně Ruska.

Šťastnější jsou zprávy z ostatních front. Východní Sibiř byla vyčištěna od posledních zbytků Kolčakovy armády pod velením atamana Semjonova.⁶ Na Krymu je Vrangel téměř úplně rozdrcen,⁷ a nemalý podíl na tom má, jak se otevřeně přiznává, Machno. Povstanci nejenže nepomáhali kontrarevolučním silám, jak se tvrdilo, ale zapojili se do boje proti bílému generálovi. Tento obrat byl výsledkem politicko-vojenské dohody mezi bolševiky a Machnem,⁸ jejíž hlavní podmínkou z Machnovy strany bylo okamžité propuštění uvězněných anarchistů a machnovců a záruka svobody slova a tisku pro ně na Ukrajině. Telegram, jímž tehdy Machno žádal o přítomnost Emmy Goldmanové a mé při jednáních, k nám nedošel. Komisariát zahraničních věcí ho nepředal.

Naše obavy o Henryho Alsberga se rozptýlily: je nyní bezpečně v Rize, protože mu po nuceném návratu z jihu bylo dovoleno opustit Rusko. Albert Boni⁹ a Pat Quinlan¹⁰ jsou v Čece, aniž byl uveden jakýkoli určitý důvod jejich zadržení. Paní Harrisonová, moje bývalá sousedka z Charitoňjevského, je držena jako britská špionka.¹¹ Nuorteva,¹² sovětský zástupce v New Yorku, byl ze Spojených států deportován a nyní stojí v čele britsko-amerického oddělení Komisariátu zahraničních věcí. Rozenberg,¹³ nevrlý a nevychovaný důvěrný tajemník Čičerinův, všemocný a srdečně neoblíbený, se chystá odjet na Dálný východ „s důležitým posláním“, jak mi sděluje. Mimochodem, jakoby dodatečně, se zmíní o „zítřejším pohřbu“ a já se s otřesem dozvídám o smrti Johna Reeda. Výprava má dnes večer odjet do Petrohradu, ale rozhodujeme se odjezd odložit, abychom mohli prokázat poslední poctu našemu zesnulému příteli.

Čerstvý hrob podél Kremelské zdi, naproti Rudému náměstí, na čestném místě posledního odpočinku mučedníků revoluce. Stojím na jeho okraji a podpírám Louise Bryantovou,¹⁴ která se zcela poddala svému žalu. Přispěchala z Ameriky, aby se po dlouhém odloučení setkala s Jackem. V Petrohradě se s ním minula, pokračovala do Moskvy a tam se dozvěděla, že Reed dostal rozkaz jet do Baku na Kongres národů Východu.¹⁵ Ještě se zcela nezotavil z následků svého věznění ve Finsku a namáhavou cestu se mu podnikat nechtělo. Ale Zinovjev naléhal; bylo nezbytné, řekl, aby byla zastoupena Amerika, a Jack jako dobrý stranický voják uposlechl. Jeho oslabený organismus však nevydržel útrapy ruského cestování a jeho smrtelné nákazy. Reeda přivezli zpět do Moskvy v kritickém stavu. Přes úsilí nejlepších lékařů zemřel 16. října.¹⁶

Nebe je zahalené šedí. Ve vzduchu je déšť a plískanice. Mezi slovy řečníků bubnuje déšť na Jackovu rakev a odděluje věty, jako by do ní zatloukal hřebíky. Jasné a oblé jako kapky vody dopadají oficiální smuteční projevy na sluch s tupou bezvýznamností. Louise se choulí na mokré zemi. S obtížemi ji přemlouvám, aby vstala, a skoro ji zvedám na nohy. Zdá se omámená a nevnímá pocty truchlících straníků. Bucharin,¹⁷ Reinstein¹⁸ a zástupci komunistických sekcí Evropy a Ameriky velebí předvoj světové revoluce, zatímco se Louise zoufale drží dřevěné rakve. Jen mladý Feodosov, který Jacka znal a měl ho rád a bydlel s ním, vyzařuje do ledové plískanice paprsek tepla. Kollontajová mluví o ušlechtilém mužství a velkorysé duši, jimiž Jack byl. S bolestnou upřímností se sama sebe ptá – nepodlehl John Reed nedostatku opravdového kamarádství…

Muzeum je s úspěchem naší výpravy velmi spokojeno. Na znamení uznání nás správní rada požádala, abychom pokračovali v práci na Krymu, který je nyní zcela osvobozen od bílých vojsk. Povolení k užívání vagonu bylo prodlouženo do konce roku.

Ale nezávislý, nestranický charakter činnosti muzea zřejmě nelibě nesou komunistické kruhy v Moskvě. Tvrdí, že domovem takové instituce by mělo být spíš hlavní město než Petrohrad. Tento nápad se prý prosazuje jako protiváha rostoucí moci Zinovjeva. Působí určité vlivy, které se snaží okleštit pole působnosti muzea. S překvapením se dozvídáme, že v centru byl zřízen zvláštní orgán s výhradní pravomocí shromažďovat materiál k dějinám Ruské komunistické strany. Nová organizace, známá jako Istpart,¹⁹ si na základě svého komunistického charakteru nárokuje dohled nad muzeem a oznámila, že hodlá řídit budoucí výpravy.

Tato situace ohrožuje účinnost naší práce. Na žádost muzea jsem opakovaně jezdil do Moskvy a snažil se dosáhnout smírné dohody. Lunačarskij, s nímž jsem věc projednal, uznává oprávněnost našeho stanoviska. Ale Istpart nadále prosazuje svou nadřazenost, nárokuje si náš vagon a trvá na tom, že bude výpravy řídit tak, že do jejich čela postaví politického komisaře.

Postoj Istpartu je nepřátelský svobodné iniciativě a nejlepšímu úsilí. Svědčí také o nedostatku důvěry. Kdyby na něm trval, vylučovalo by to moji další spolupráci. Za žádných okolností bych nemohl souhlasit s dohledem komisaře, jehož povinnosti jsou prakticky totožné se špiclováním a udáváním. Několik mých kolegů z výpravy, mezi nimi Emma Goldmanová, sdílí tento názor.

Během jednání bylo navrženo, abychom navštívili Dálný sever a shromáždili historické doklady z období okupace Dohodou a Prozatímní vlády Čajkovského.²⁰ Istpart tvrdí, že o tento podnik nemá zájem, a vzdává se dohledu nad ním. Příležitost vítáme a rozhodujeme se podniknout krátkou cestu do Archangelsku přes Moskvu, kde je třeba vyřídit formality.

V hlavním městě nacházíme své přátele ve velkém zděšení. Bolševici prý svou dohodu s Machnem zrádně porušili. Sotva povstanci pomohli porazit Vrangela, nařídil Trockij jejich odzbrojení. Rudá vojska je obklíčila a napadla, ale podařilo se jim vyprostit a nyní byla znovu vyhlášena otevřená válka. Mezitím se anarchisté, kteří o tomto vývoji nevěděli, sjeli ze všech částí země do Charkova, kde se měla 1. prosince konat konference v souladu s Machnovou dohodou s bolševiky. Všichni, spolu s mnoha místními anarchisty, byli zatčeni,²¹ mezi nimi moji přátelé Volin²² a Baron,²³ široce známí jako muži vysokého idealismu a revoluční oddanosti. O jejich bezpečí panují nejhorší obavy.