Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 36 – Na dalekém severu

Prosinec 1920. – Jaroslavl,¹ starobylé město, leží malebně na březích Volhy. Velmi působivé jsou jeho chrámy a kláštery, krásné ukázky stavitelského umění severovýchodní Rusi feudálních dob. Smutný je však pohled na množství zbořených budov a kostelů. Na protějším břehu řeky je celá čtvrť zpustošena dělostřelectvem a požárem. Ponuré upomínky na trýznivé dny června 1918, kdy bylo potlačeno kontrarevoluční povstání,² jež vedl Savinkov,³ kdysi proslulý terorista. Víc než třetina města byla zničena a počet obyvatel klesl na polovinu.

Stín té tragédie se nad Jaroslavlí temně vznáší dodnes. Ruka, která dopadla na povstalce, byla tak těžká, že její otisk je cítit ještě teď. Lidé jsou zastrašení a děsí se už pouhé zmínky o hrozných červnových dnech.

Přes Vologdu přijíždíme do Archangelsku u ústí Severní Dviny, téměř za polárním kruhem. Město leží na pravém břehu, od nádraží je odděluje řeka, kterou přecházíme pěšky. Led je posetý selskými saněmi, některé táhnou sobi s obrovskými zahnutými parohy. Vozkové jsou celí zabalení do kožešin, vidět jsou jen jejich úzké tmavé oči a ploché laponské nosy.

Ulice jsou čisté, malé dřevěné domky dobře udržované. „Naučili jsme se to za okupace,“ poznamenává Kulakov,⁴ předseda ispolkomu. Je to mladý muž, vysoký, jemných rysů a bystré inteligence. Bílí mu zabili celou rodinu včetně malé sestry, ale Kulakov si uchoval duševní rovnováhu i lidskost.

V sovětských institucích panuje poměrný pořádek. Dlouhé fronty, tak příznačné pro bolševickou správu, tu téměř úplně chybějí. Místní lidé si osvojili soustavnost a výkonnost; „podle příkladu Američanů“, jak otevřeně přiznávají. Potravin je nedostatek, ale pajok je spravedlivější a rozdělování soustavnější než jinde. Rozhodující silou jsou komunisté, podporují však spolupráci i s ostatními složkami obyvatelstva. Zkušenost je naučila šetřit lidskými životy. Mnoho bývalých bílých důstojníků je zaměstnáno, a to i na odpovědných místech. Jejich služby jsou prý velmi uspokojivé; zvlášť ve školách jsou užiteční. Dokonce i mniši a jeptišky dostali příležitost sloužit lidu. Některé umělecké dílny vedou bývalí obyvatelé klášterů, stále v řeholním oděvu; šijí a vyšívají pro děti a učí je tomuto umění.

Sirotčince a útulky, které jsme navštívili bez ohlášení, jsou čisté a uklizené, chovanci teple oblečení a zdravého vzhledu, jejich vztahy s učiteli velmi harmonické, ba přímo láskyplné.

Spekulace s potravinami úplně ustala. Staré tržiště je téměř liduprázdné; prodávají se tu jen drobné kusy oděvu. Sovětská výdejní střediska mají ještě něco ze zásob, většinou konzervy, které tu zanechala americká mise.⁵ Na tu se vzpomíná s úctou, téměř s lítostí. Proti Angličanům však panuje značná nevole; vyčítá se jim politická stranickost v občanském zápase na Severu. Vypráví se o zničení obrovských zásob, které byly přímo před očima hladovějícího obyvatelstva potopeny v Dvině na rozkaz generála Rollinse,⁶ jenž řídil britskou evakuaci.

Srdečná spolupráce Kulakova a dalších komunistických činitelů nám umožnila shromáždit cenný materiál k dějinám Prozatímní vlády Severní oblasti.⁷ Žalostný obraz poskytuje Čajkovskij, kdysi „dědeček ruské revoluce“. Zapřel svou slavnou minulost a sloužil jako vazal Kolčaka, kterého podlézavě uznal za „nejvyššího vládce Ruska“. Úloha Čajkovského však byla tak bezmocná, že se o jeho režimu pohrdavě mluví jako o „vládě Millerově“, podle vrchního velitele kontrarevolučních sil, který brzy po britské evakuaci uprchl do Norska.⁸

Ačkoli tvoří jen malou část obyvatelstva (asi 3 000 z celkových 50 000), sehráli archangelští dělníci v dějinách města i kraje rozhodující úlohu. Na odborových shromážděních jsem se setkal s inteligentními proletářskými skupinami, jejichž nezávislost a samostatnost je klíčem k místním poměrům. Bolševici, daleko od „centra“ a nepočetní, jsou při správě věcí životně závislí na dělnickém živlu. Stranickou diktaturu zmírňuje skutečná účast pracujících. Jejich vliv je umírňující a blahodárný.

Bečin,⁹ předseda odborové rady, ztělesňuje dějiny i ducha celé revoluční epochy. Vysoký a podsaditý, prostý v řeči a přesvědčivě poctivý, je typickým severským dělníkem. V jeho osobě se Prozatímní vláda snažila potlačit vzpurný živel archangelského proletariátu. Bečin, oblíbený dělnický předák a člen místní dumy, byl obžalován z velezrady. Stal se ústřední postavou proslulého procesu, který nese jeho jméno, a byl odsouzen k živoucí smrti v hrozném vězení v Jokanze¹⁰ na zamrzlém Severu. Jeho odsouzení však stmelilo kolísající řady proti Prozatímní vládě; jeho jméno se stalo heslem sjednocené opozice. Její vzdouvající se vlny vyhnaly Dohodu z Archangelsku a Murmansku¹¹ a smetly Čajkovského režim.¹²

Jen s velkými obtížemi jsem skromného Bečina přemluvil, aby věnoval svou fotografii a autobiografický náčrt do „revoluční galerie“ muzea. Jeho přátelé mi řekli, že po svém návratu z vězení trval na tom, aby jeho portréty byly odstraněny ze sídla odborů. Na znamení uznání našeho poslání nám daroval starý karmínový prapor sovětu, poznamenaný četnými boji.

„Pracujeme ve shodě s různými frakcemi v odborech,“ řekl Bečin. „Naším jediným cílem je blaho lidu, a na tom se můžeme shodnout všichni, ať máme jakékoli politické sklony.“

S úsměvem shovívavé vzpomínky přiznal, že dříve stál na straně sociálních demokratů. „Ale menševiky tu už nemáme,“ dodal spěšně, „všichni jsme dávno vstoupili k bolševikům.“

„Soudruh z centra asi neví, jak k tomu došlo,“ poznamenal jeho pomocník. „Revoluční život si někdy dělá podivné žerty. Víte,“ pokračoval, „doslechli jsme se, že menševici a eseři v Moskvě přešli k bolševikům. Rozhodli jsme se udělat totéž. Tak se stalo, že jsme teď komunisty. Jenže ta zpráva se později ukázala jako nepravdivá,“ dodal s nádechem zklamání.

„Nikdy jsme toho nelitovali,“ řekl Bečin vážně.

Mezi Archangelskem a Murmanskem není přímé železniční spojení, a tak musíme podniknout dlouhou cestu zpět do Vologdy, abychom se dostali na pobřeží. V Petrozavodsku¹³ se dozvídáme, že kvůli neobvykle prudkým sněhovým bouřím nelze cestu nyní podniknout. Je Štědrý večer; do konce roku jsme se zavázali vrátit do Petrohradu. K naší velké lítosti se musíme cesty dál na sever vzdát.