Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 37 – První dny roku 1921

Vojenské fronty jsou zlikvidovány; občanská válka skončila. Země si oddychla. Dohoda přestala financovat kontrarevoluci, blokáda však trvá dál. Dnes už se všeobecně uznává, že naděje na brzkou revoluci v Evropě je pouhá vidina. Západní proletariát, zapletený doma do těžkého zápasu se sílící reakcí, nemůže Rusku nijak pomoci. Sovětská republika je odkázána sama na sebe.

Všechny myšlenky se obracejí k hospodářské obnově. Komunistické kruhy a oficiální tisk vzrušeně diskutují o úloze dělníků v nynější situaci.¹ Připouští se, že militarizace práce selhala. Zdaleka nebyla produktivní, jak se tvrdilo; její účinky byly naopak rozkladné a demoralizující. Jakou novou úlohu svěřit proletariátu, to je palčivý problém, mezi předními bolševiky však o něm nepanuje jednota. Lenin tvrdí, že odbory nejsou připraveny řídit průmysl: jejich hlavním posláním je být „školami komunismu“ a v hospodářské oblasti se podílet jen postupně, stále větší měrou. Zinovjev a jeho stoupenci se stavějí na Leninovu stranu a jeho názory rozvádějí. Trockij však nesouhlasí a trvá na tom, že dělníci budou ještě dlouho neschopni průmysl řídit. Požaduje „pracovní frontu“, podřízenou železné kázni vojenského tažení. Proti tomuto pojetí se dělnické živly zasazují o okamžitou demokratizaci správy průmyslu. Vyloučení odborů z rozhodující úlohy v hospodářském životě je podle nich skutečnou příčinou žalostného stavu. Jsou přesvědčeni, že revoluční proletariát, který porazil veškerý ozbrojený odpor, zvítězí nad nepřítelem i na hospodářském poli. Dělníkům se však musí dát příležitost: naučí se to při práci.

Po celé zemi zuří diskuse, na jejímž vyústění závisí hospodářská budoucnost lidu.

* * *

Mnoho anarchistů zatčených v Charkově v předvečer potlačené konference bylo převezeno do Moskvy. Někteří jsou v Butyrkách, jiní jsou drženi incommunicado ve „vnitřní věznici“ Čeky. Jsou mezi nimi Volin, A. Baron a Lea, žena mého přítele Josifa Emigranta. Josif je prý mrtev. Se souhlasem charkovských úřadů se v doprovodu dvou přátel vydal do Machnova tábora, aby pomohl s dojednáváním podmínek dohody. Cestou všichni tři zmizeli – zabiti, jak se předpokládá, právě když vstoupili do vesnice, v níž probíhal pogrom.² Proslýchá se, že za tragédii nesou odpovědnost bolševici, ale nedokážu uvěřit, že by se dopustili takové zrady.

S pomocí Angeliky Balabanovové se přimlouváme za oběti porušeného příměří mezi sovětskou vládou a Machnem. Téměř všichni spadají pod to, co komunisté nazývají idějnyje anarchisté (anarchisté z přesvědčení); a Lenin mě ujistil, že strana k nim chová vlídné smýšlení. Angeličino úsilí mi zajistilo schůzku s Lacisem, vedoucím „Oddělení tajných operací“ Vé-Čeky, který má tyto případy na starosti. Když jsem se však v domluvenou hodinu dostavil, oznámili mi, že Lacis, jemuž byl účel mé návštěvy znám, nařídil, aby mě nevpouštěli.

Stále jsem věřil, že je možné navázat mezi sovětskou vládou a anarchisty přátelštější vztahy, a obrátil jsem se na vlivné komunisty. Veliký úkol obnovy země, naléhal jsem, vyžaduje vzájemné porozumění a spolupráci. Moji bolševičtí přátelé však ten návrh s opovržením odbývají jako utopický, i když někteří z nich jsou ochotni pomoci k propuštění určitých jednotlivců tím, že se za ně „zaručí“. Nakonec se rozhoduji obrátit se na samotného Lenina. V písemném podání mu líčím situaci a vykládám důvody – revoluční, etické i prospěchové –, proč by v zájmu společné věci měli být političtí vězni propuštěni.

Marně čekám na odpověď. Brány vězení zůstávají zavřené. V různých částech země dochází k dalšímu zatýkání.

13. února. – Petr Kropotkin zemřel osmého tohoto měsíce.³ Ačkoli to nebylo docela nečekané, ta zpráva mnou hluboce otřásla. Pospíšil jsem si z Petrohradu do Dmitrova, kde se už sešla řada osobních přátel zesnulého. Téměř celá obec doprovodila ostatky k vlaku do Moskvy. Malé děti posypávaly cestu borovými větvemi a prostí venkované dojemně vzdali poctu muži, kterého mezi sebou milovali.

Sovětská vláda nabídla, že pohřeb převezme, ale Kropotkinova rodina a jeho soudruzi odmítli. Mají za to, že Petr, který celý život popíral stát, nemá být po smrti urážen jeho pozornostmi. Pohřební komise, kterou ustavily moskevské anarchistické organizace, požádala Lenina, aby dovolil uvězněným soudruhům zesnulého zúčastnit se pohřbu svého přítele a učitele. Lenin souhlasil a Ústřední výbor strany doporučil Čece, aby anarchisty dočasně propustila. Komise mě pověřila, abych věc zařídil, a tak jsem dostal příležitost navštívit vězně v Butyrkách. Shromáždilo se kolem mě přes dvacet z nich – bledé, umučené tváře, dychtivé oči a horoucí zájem o život, o který jsou připraveni.

Ve „vnitřní věznici“ Čeky mi bylo dovoleno vidět A. Barona, mluvčího anarchistů, kteří jsou tam vězněni. Doprovázel mě Jarčuk,⁴ sám teprve nedávno propuštěný. „Nejspíš budete brzy zase u nás,“ poznamenal k němu vyšetřovatel s jízlivou grimasou.

Protože všechny dopravní prostředky, tiskárny a materiály jsou znárodněny, byla komise nucena požádat Moskevský sovět, aby jí umožnil uskutečnit pohřební program. Po značném zdržení bylo povoleno vydat jednodenní čtyřstránkový list na památku zesnulého, úřady však trvají na tom, aby rukopisy – ačkoli jsou věnovány výhradně ocenění Kropotkina jako učence, člověka a anarchisty – byly předloženy cenzuře.

Čeka odmítla anarchistické vězně propustit bez záruky pohřební komise, že se vrátí. Když byla tato záruka dána, oznámila mi Mimořádná komise, že „při přezkoumání se zjistilo, že nejsou žádní anarchisté, které by bylo možné propustit“. Následovala horlivá výměna „názorů“ mezi Moskevským sovětem v osobě jeho předsedy Kameněva a Čekou, jež nakonec vyústila ve slavnostní slib, že všichni uvěznění moskevští anarchisté se budou smět pohřbu zúčastnit.

Ve Sloupovém sále Domu odborů leží vystaveny ostatky Petra Kropotkina. Kolem máry jde nepřetržitý proud dělníků, studentů a rolníků, aby zesnulému vzdali poslední poctu. Venku čeká obrovský zástup, aby ostatky doprovodil na místo posledního odpočinku. Vše je připraveno; rekviem už zaznělo, stanovená hodina odchodu už minula. Anarchističtí vězni však nepřišli. Naléhavé dotazy na Čece přinášejí protichůdné informace: kolektivní záruka komise prý nestačí – muži se odmítají pohřbu zúčastnit – už byli propuštěni.

Je po poledni. Pohřeb se zdržuje. Je zřejmé, že Čeka naši dohodu sabotuje. Rozhodujeme se protestovat tím, že ze sálu demonstrativně odneseme vládní a komunistické věnce. Hrozba veřejného skandálu úřady rychle přivede k rozumu a do čtvrt hodiny přichází sedm vězňů z „vnitřní věznice“.⁵ Ujišťují nás, že anarchisté z Butyrek byli propuštěni a vzápětí se k nám připojí.⁶

Dlouhý průvod se pomalu vine ke hřbitovu. Studenti, zavěšení do sebe, tvoří po obou stranách nesmírného zástupu živý řetěz. Slunce jasně svítí na tvrdý, třpytivý sníh. Černé anarchistické prapory, prokládané záblesky šarlatu, vlají nad námi jako truchlivé paže lásky.

Na památku velikého anarchistického učence a učitele má být založeno Kropotkinovo muzeum.⁷ Výbor anarchistických organizací, který má podnik na starosti, požádal Emmu Goldmanovou a mě, abychom pomohli s jeho zřízením. Naše další spolupráce s Muzeem revoluce se stala nemožnou kvůli svévolnému postoji Istpartu. Práce pro Kropotkinovo muzeum má navíc větší bezprostřední význam a silněji oslovuje mé sympatie. Rozvázal jsem svůj poměr k Muzeu revoluce a přijal místo tajemníka Kropotkinovy pamětní komise.