Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

Úvod

Kněz z Tipperary

Thomas Carve se narodil kolem roku 1590 ve vsi Mobarnan v irském hrabství Tipperary. Správně se jmenoval Carew a hlásil se k příbuzenství se stejnojmenným anglonormanským rodem; Irové mu říkali Ó Corráin.¹ Mládí prožil nejspíš v okruhu Butlerů z Ormondu, jimž podle vlastních slov vděčil za všechno. Stal se katolickým knězem a působil zřejmě v diecézi Leighlin.² Starší literatura tvrdí, že studoval v Oxfordu, doložené to však není. Latinu psal plynně, ale spíše po způsobu středověkých kronik než klasiků.

Butlerové byli anglonormanský rod, který od 14. století držel hrabský titul z Ormondu a patřil k nejmocnějším v jižním Irsku, v hrabstvích Kilkenny a Tipperary. Hlava rodu Jakub Butler, jemuž Carve věnoval tuto knihu, byl vychován jako protestant, většina rodu však zůstala katolická. Katolík z Irska měl pod anglickou vládou doma jen omezené vyhlídky, a tak mnoho mladších synů šlechtických rodin hledalo uplatnění v cizích armádách, nejčastěji ve Španělsku a ve Francii, od dvacátých let 17. století také ve službách císaře. Jedním z nich byl Walter Butler z Roscrey, příbuzný hrabat z Ormondu. Roku 1631 přišel s irským plukem, který jeho příbuzný Jakub Butler naverboval v Polsku, k císařskému vojsku, osvědčil se při obraně Frankfurtu nad Odrou a dosáhl hodnosti plukovníka. Kolem takových mužů se v císařské armádě vytvořilo malé společenství Irů, Skotů a Angličanů, katolíků i protestantů, kteří se navzájem znali, podporovali a sloužili v týchž plucích. Patřili k nim i Skotové Jan Gordon a Walter Leslie a Ir Walter Devereux, kteří spolu s Butlerem připravili v únoru 1634 zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu.

Carve sám píše, že ho „meč ze severu“ vytrhl z Irska kolem roku 1630 už potřetí. O dřívějších cestách nic bližšího neříká. Vydavatel souborného vydání Michael Kerney soudil, že Carve poprvé odešel do Německa už roku 1624 a strávil u Waltera Butlera jako kaplan čtyři roky; to je však jen jeho domněnka. Jisté je, že se Carve po několikaleté službě vrátil domů a znovu vyrazil. Této poslední cestě, na níž ho jeho církevní představený propustil k „vznešeným přátelům v císařském vojsku“, věnuje první díl Itineráře mnoho místa.

Itinerář a jeho vydání

Kniha nese latinský titul Itinerarium, tedy cestopis nebo cestovní deník, s dodatkem „s historií činu Butlera, Gordona, Leslieho a jiných“. První díl Carve dokončil v zimním ležení ve Friedbergu ve Wetterau na jaře 1639; censor jej schválil ve Frankfurtu 30. dubna a autor podepsal věnování Jakubu Butlerovi 1. května 1639. Kniha vyšla v Mohuči na autorův náklad. Psal ji, jak sám říká, „ve válečných stanech“, za zvuku bubnů a děl, a omlouvá se proto za její neuhlazenost.

Kniha měla úspěch. Roku 1640 vydal mohučský knihkupec Johannes Baltasar Kuntz její německý překlad s pokračováním do konce roku 1639³ a v září téhož roku nové latinské vydání, podle titulu třetí. Od prvního se podle Kerneyho liší hlavně připojenou kapitolou XXXV a doplněním dvou nápisů na Valdštejna; Kuntz je opatřil vlastním věnováním bratřím z Reiffenbergu. Druhý díl Itineráře vyšel v Mohuči roku 1641 a Carve k němu připojil krátké pojednání o rodu Butlerů, jak to slíbil v předmluvě k prvnímu dílu, a také obhajobu proti svým kritikům. Třetí díl, věnovaný znovu Ormondovi, vyšel ve Špýru roku 1646⁴ bez schválení censora; přestože předmluva slibuje líčení až do roku 1645, text náhle končí rokem 1643. Kerney z toho usuzoval, že se Carvovi nepřátelé snažili vydání zabránit a autor dal rukopis narychlo vytisknout daleko od nich.

Všechny tři díly jsou velmi vzácné. Souborné vydání připravoval londýnský nakladatel William Pickering už ve čtyřicátých letech 19. století, ale práce uvázla v polovině. Teprve antikvář Bernard Quaritch koupil vytištěné archy, dal knihu dokončit a roku 1859 ji vydal ve stu výtiscích s anglickou předmluvou a rejstříkem; předmluvu napsal a vydání připravil Michael Kerney.⁵ Kerney sebral i to málo, co je o Carvově životě známo, a z jeho předmluvy pochází většina údajů tohoto úvodu.

Co obsahuje první díl

První tři kapitoly jsou stručným úvodem: řada císařů od Jindřicha Ptáčníka po Ferdinanda III. a výklad o tažení Gustava Adolfa do říše. Pak začíná vlastní cestopis. Carve se loučí s přáteli, odjíždí přes Waterford do Anglie, s obdivem popisuje Londýn a se lstí, k níž byli nuceni sáhnout všichni katolíci, si opatřuje průvodní list. Po moři se dostává do Hamburku a do Gdaňska, koncem října 1634 se vydává na jih přes Toruň, Poznaň a Vratislav, kterou projíždí převlečen za kupce, a přes Slezsko a Čechy do Prahy. Odtud vyráží počátkem ledna 1635 za svým patronem. Cestou přes Cheb, Kronach, Aschaffenburg, Wertheim a Heilbronn se dozvídá, že Walter Butler zemřel 25. prosince 1634 v dobytém Schorndorfu; zastihne už jen rakev.

Zde do cestopisu vstupuje Butlerův příběh: jeho služba u Frankfurtu nad Odrou, Valdštejnovy úspěchy a nádhera, jeho pád a vražda v Chebu 25. února 1634. Carve u ní nebyl a Chebem projížděl téměř o rok později. Píše však jako kaplan a důvěrník Butlerův a později Devereuxův, tedy z nejbližšího okolí vrahů, a podle toho, co slyšel od nich a od jejich lidí. Pro něho je Valdštejn zrádce a jeho vrahové věrní služebníci císaře; čin líčí jako spravedlivý trest. K vyprávění připojil sbírku posměšných i obranných nápisů na Valdštejna, které kolovaly po jeho smrti, a opisy listin, především plzeňský revers z 12. ledna 1634, jímž se důstojníci zavázali Valdštejnovi věrností, a císařský mandát o jeho sesazení.

Po Butlerově smrti přešel Carve ke krajanům v pluku Waltera Devereuxe, toho, který Valdštejna v Chebu probodl. S ním byl na jaře 1635 u obléhání Augsburku a potom téměř dva roky v Lotrinsku, kde vévoda Karel IV., Carvův obdivovaný hrdina, s císařskými vojsky bojoval proti Francouzům o návrat do své země. Počátkem roku 1637 se pluk vrátil do Německa, táhl Hesenskem a Saskem a připojil se ke Gallasovu vojsku, které pronásledovalo Banéra do Pomořan. Carve popisuje zpustošenou zemi a strašlivou zimu 1637/38, kterou vojsko strávilo v nouzi a hladu. Rok 1638 prožil ve Vestfálsku a v hrabství Schaumburg, kde císařští porazili falckého knížete Karla Ludvíka. Z doslechu líčí kapitulaci Breisachu na horním Rýně. Kniha končí zimním ležením ve Friedbergu roku 1639 a návštěvou tamní synagogy; kapitola XXXV, připojená až roku 1640, vypráví o odchodu z Friedbergu.

Jak Carva číst

Carve sám říká, že zapsal „všechno, velké i malé“, co buď viděl na vlastní oči, nebo slyšel od očitých svědků. Obojí je v knize promícháno a ne vždy je snadné je rozlišit. Nejcennější jsou místa, kde vypráví o sobě: o cestě válkou zpustošenou Evropou, o cenách potravin v obleženém Augsburku, o zimních leženích, o tom, jak se vojáci a jejich kaplani obtloukali od jednoho tábora k druhému. Vyprávění o velkých událostech, u nichž nebyl, je převzaté, často z druhé ruky a se všemi chybami, které se do takových zpráv dostávají. Carve se plete v datech a v pořadí událostí, přehání počty vojáků a děl a jména cizích osob a míst nezřídka komolí. Na nejdůležitější omyly upozorňují poznámky.

Nestranný není. Je katolický kněz a horlivý stoupenec císaře, protestanty nazývá kacíři a Švédy nepřítelem. O Butlerovi a jeho druzích píše jako jejich přítel a dlužník a čin v Chebu bez výhrad hájí. Právě proto je jeho svědectví zajímavé: ukazuje, jak Valdštejnův pád viděli a vysvětlovali ti, kdo jej provedli, a jak chtěli, aby jej viděl svět. Kerney připomíná, že Carva používali angličtí historici třicetileté války, často bez uvedení zdroje, a že podle Williama Coxe stojí líčení Valdštejna v životopise Gustava Adolfa od Waltera Harta téměř výhradně na Carvovi.⁶

Kerney o Carvovi píše, že v jeho povaze se snoubila prostota a pověrčivost s divokou energií, láskou k cestování a hrubými způsoby vojáka; byl by prý mečem vládl nejméně tak dobře jako perem. Čtenář to pozná sám: Carve věří zázrakům, o nichž vypráví, a o irských divech píše se stejnou vážností jako o obléhání měst. Jeho popis Irska, opřený o kritická slova svatého Bernarda v životopise svatého Malachiáše, pohoršil irské vojáky v Německu natolik, že proti němu psali dopisy i hanopisy. Carve na ně odpověděl v druhém dílu.

Pozdější život

Po vydání prvního dílu se Carve stal vrchním kaplanem anglických, skotských a irských vojsk v císařské službě a zůstal jím do roku 1643. Devereux zemřel roku 1639 v Praze. Kolem roku 1643 se Carve usadil ve Vídni jako apoštolský notář a chorální vikář u svatého Štěpána. Kromě Itineráře vydal stručný přehled německých válek let 1617 až 1641 (1641), dílo o irských dějinách Lyra seu Anacephalaeosis Hibernica (Vídeň 1651, rozšířené vydání Sulzbach 1666) a spis o slušném chování Galateus (1669). Ve stáří se dostal do ostrého sporu s irským františkánem Antonínem Bruodinem,⁷ který napadl jeho Lyru; poslední odpověď, plnou nadávek, vydal Carve roku 1672 a uvádí v ní, že mu je dvaaosmdesát let. Kdy zemřel, není známo; starší údaj, že zemřel roku 1664, je mylný.⁸

K tomuto vydání

Překládáme první díl Itineráře podle souborného vydání z roku 1859, které převzalo text vydání z roku 1640, a porovnali jsme jej s prvním tiskem z roku 1639. Kapitola XXXV je jen ve vydání 1640 a 1859. Kde se obě vydání liší v něčem podstatném, například ve jméně, čísle nebo datu, říká to poznámka. Vlastní jména, která se nepodařilo spolehlivě ztotožnit, ponecháváme v podobě originálu a poznámka na nejistotu upozorňuje; ostatní jména uvádíme v dnes obvyklé podobě. Carvovy omyly v textu neopravujeme, vysvětlují je poznámky.

Věnování Jakubu Butlerovi, předmluva ke čtenáři a censura jsou přeloženy na začátku knihy. Věnování knihkupce Kuntze bratřím z Reiffenbergu, které patří k vydání z roku 1640, je zařazeno v příloze. Kerneyho anglickou předmluvu nepřekládáme; co v ní je o Carvovi a o vydáních jeho díla, shrnuje tento úvod.

Překlad vznikl s pomocí umělé inteligence a prošel redakcí proti latinskému textu obou vydání. Není to vědecká edice. Chce být spolehlivým a čtivým zpřístupněním svědectví irského kněze, který prošel třicetiletou válkou s vojskem a zapsal, co viděl a slyšel.