Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Cesta do Velkých Uher

Johanca Uherský

Relace františkána generálnímu ministrovi řádu, psaná roku 1320 v tatarském ležení u Baškirie — v téže zemi, kterou bratr Julián znal jako Velké Uhry.

Ctihodnému otci v Kristu, bratru Michaelovi¹ z řádu menších bratří², vzdává bratr Johanca³ Uherský a ostatní menší bratři, kteří pro Boha putují po nejširší severní říši Tatarů z horlivosti o čest a o duše, pokornou úctu spolu s naléhavými modlitbami v Pánu Ježíši Kristu.

Ať Vaše zbožná otcovská milost ví, že těm, kdo chtějí pracovat pro Kristovo jméno a táhnou s tatarskými leženími, se dostává té největší úrody duší. Křtíme a biřmujeme, kážeme a vyučujeme, zpovídáme a posilujeme skoro bez ustání, často a zpravidla až do hluboké noci. V některých krajích totiž křesťanského lidu přibývá tak, že podle našeho odhadu zbývá nevěřících sotva o něco málo víc než polovina.

Tataři si válečnou silou podrobili různé národy z křesťanského lidu a nechávají je, ať se dál drží svého zákona a své víry. Ani trochu se nestarají o to, kdo se jaké víry drží — jen ať svým pánům konají, k čemu je vyhlášený zákon zavazuje: světské služby, daně a poplatky a doprovod do války. Ba nechávají ty křesťany v takové svobodě, že se mnozí z nich žení, drží velikou čeleď a někdy zbohatnou víc než jejich vlastní páni. A ti páni se neodváží sáhnout na majetek svých služebníků, ba dokonce jim neříkají služebníci, nýbrž druhové. Když ale páni táhnou do bitvy, táhnou za nimi jejich poddaní ozbrojeni, věrně slouží, bojují po jejich boku proti Saracénům a dodržují, k čemu se zavázali.

Saracéni se ale potulují v okolí, sužují je a snaží se strhnout zpátky ty, kdo se obrátili z Tatarů, i jiné. Někdy je od víry odvrátí, protože tu nemá kdo je učit křesťanskému zákonu.

Saracéni, kteří mají svůj vlastní Mohamedův zákon, mají mezi sebou jistou sektu, která u nich platí za řeholní; její bratry nazývají falsarii⁴. Nosí meče po ruce, aby každému, kdo promluví proti jejich zákonu, hned pohrozili. Přesto trpělivě snášejí, když křesťané vychvalují náš zákon, Krista, Marii i svaté — jen ať nehaní Mohameda. V jejich zákoně je mnoho z Lukášova evangelia. Tvrdí, že Maria byla panna a že Kristus byl v ní počat božím dechem. Ale popírají, že Kristus je Bůh. Přesto ho uctívají sedmkrát denně, hned po Mohamedovi, na zvuk veliké trouby z nějaké věže nebo zvonice, a nazývají ho největším z proroků po Mohamedovi. Sedmkrát tak podle zákona nechají řemeslné práce a oddají se modlitbě a uctívání. Že to takhle zachovávají, vidí denně křesťané v městech Apulie⁵ a Hispánie, mezi nimiž tam žijí.

Naši bratři, kteří v Tatarsku pobývají poblíž nich v klášterech nebo ve stálých domech, přinášejí mnoho užitku: kážou, udělují obráceným i jiným církevní svátosti a z almužen, které dostávají, vykupují velmi mnoho chudých zajatců. Ale mnohem větší úrodu mají ti, kdo chtějí táhnout s ležením, jak spolehlivěji učí zkušenost vykoupená námahou.

Proto, ačkoli bratři usazení ve městech nemohou svá místa opustit, aniž by přišlo nazmar převelké množství duší, sluší se, aby Vaše otcovská milost a prozíravost co nejdřív opatřila pro tatarské provincie a jejich rozličná vojska vhodné bratry z mnoha různých království, vybrala k tomu ty, kdo k tomu mají vnuknutí, a poslala je tam — hlavně z Angličanů, Uhrů a Němců, kterým půjde jazyk snáz. Ať vědí, že kdo se v tomhle slituje nad dušemi nevěřících, vykoupenými Kristovou krví, a přijde nám na pomoc, získá jich Bohu mnoho tisíc. Kdyby někoho odrazovala skoupá a nuzná strava, ať si své sousto namočí do octa a žluči, které Kristus okusil na kříži. A koho by odrazovala dřina, ať si vzpomene na Kristovu únavu a na jeho práce — a všechno mu půjde zlehka, vždyť jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží.

Povím jisté věci, které musí pohnout každým.

Když jsem já, bratr Johanca, se dvěma uherskými bratry a jedním Angličanem vystoupil až do Baškirie⁶, velikého národa poddaného Tatarům, ti dva uherští bratři nás kvůli záležitostem víry opustili a já jsem se zmíněným Angličanem, jménem Vilémem⁷, zůstal šest let bez přerušení. Soudci Baškirů tam byli Tataři. Pokřtění sice nebyli, ale byli prosáklí nestoriánským bludem, a když jsme jim kázali naši víru, přijali ji s radostí. Zato knížete celé Baškirie jsme i s větší částí jeho dvora našli skrz naskrz nakaženého saracénským bludem. Když jsme jim kázali, řekli: „Kdybyste byli přišli první, tuhle víru bychom určitě přijali. Jenže pro knížata je hanba, aby lehkovážně odešla od zákona, který už jednou přijala, a přestoupila k jinému.“

Nepolevovali jsme ale v učení víry a všemi způsoby, které nám byly možné — Písmem, znameními, rozumovými úvahami — jsme dokázali, že celá saracénská učenost se neopírá o žádný rozumový důvod ani o průkazný zázrak, jak je tomu u zákona křesťanů, jehož zjevné zázraky se v těch krajích projevily, jak hned povím. A ukázali jsme, že ten zákon je ďábelský a že do něj ďábel obezřetně přimíchal dobré se zlým, aby se odstranilo podezření a tím spíš oklamal prosté lidi. Tu se rozzuřili a hleděli nás zabít. Byli jsme zajati a surově uvězněni, obtíženi železy a mučeni hladem, špínou žaláře, hnusem červů a smrtelným zápachem a s radostí jsme vyhlíželi smrt; ale oni, ohromeni strachem z Tatarů, se toho neodvážili. Tataři totiž mají křesťany rádi, kdežto ty nenávidí a pronásledují.

Když jsme ještě byli v Baškirii, přišel jakýsi posel ze země Sibur⁸. Tu obkličuje severní moře. Je úrodná na potraviny, ale má nesmírně tuhou zimu — tak tuhou, že pro přespříliš veliké spousty sněhu tehdy skoro žádná zvířata nemohou chodit, kromě psů té země. Čtyři velcí psi totiž táhnou jeden vozík, na kterém může sedět jeden člověk s potřebnou stravou a oděvem. Ten národ stahuje z hlavy mrtvého člověka kůži i s vlasy a uctívá ji jako svého boha; staženou kůži z obličeje chovají ve svých domech a ctí ji jako domácího boha.

Přesto říkají, že bůh křesťanů je silnější než všichni ostatní bohové. Když je někdy tísní nějaká nouze, vzývají boha křesťanů a často dostanou, oč prosí. Jednou totiž na ně mělo táhnout vojsko přes velmi rozlehlý led. Zděsili se a dali se s velikým řevem a křikem vzývat boha křesťanů a přinesli mu oběti. A hned z boží milosti zůstaly ostatní části té země zmrzlé natvrdo, zatímco ten led, přes který mělo vojsko přejít, celý rázem roztál. A zatímco mnozí tonuli jako faraonovo vojsko⁹ v Rudém moři, ostatní se vrátili domů s prázdnou a s nepořízenou. A když je jednou postihl mor, řekli jejich věštci: „Všichni zemřete, pokud se nestanete křesťany.“ Když to slyšeli, dalo se jich mnoho pokřtít od jakéhosi ruského schizmatického kněze. Ruské království je totiž stejně jako řecké v rozkolu s římskou církví¹⁰, hlavně kvůli tvrzení, že Duch svatý nevychází ze Syna, a to tvrzení chtějí odvolat. A i křtí jinak než my: říkají „ať je pokřtěn služebník Kristův“ a tak dál, jak to uvádí Mistr sentencí¹¹. Protože ale ten Rus ani neuměl, ani se neodvažoval je náležitě poučit, zůstali v dřívějším bludu jak pokřtění, tak nepokřtění.

Z toho je dost jasné, že by se ten národ rychle obrátil, kdyby měl někoho, kdo by ho Kristovu víru učil. Sami to ostatně přiznávají. Vysvítá to i z jedné věci, kterou nesluší pominout. Zmíněný posel, který přišel ze Siburu, totiž přinesl vzkaz od jistého tatarského soudce toho národa našemu křesťanskému soudci Baškirů, a to přesně těmito slovy: „Slyšel jsem, bratře můj, že máš u sebe čtyři latinské křesťanské kněze. Prosím tě, pošli k nám dva z nich, takové, kdo mohou a mají náš lid pokřtít. Budou-li chtít bydlet ve městech, postavíme jim kostely a domy na kterémkoli místě Siburu, kde budou chtít. Budou-li chtít táhnout s naším ležením, obstaráme jim všechno potřebné. A jestli u nás zůstat nebudou chtít, doneseme je až k vám na svých hlavách — jen ať nás pokřtí a naučí svou víru. Jestli ale k nám přijít nebudou chtít, ať Bůh z jejich rukou žádá duše jich všech, které by mohli zachránit.“

Náš křesťanský soudce ten vzkaz vyslechl a poslal k nám s prosbou, abychom k tomu národu přešli. My jsme po tom nesmírně toužili, jenže nám v tom bránila převelmi prudká nemoc, kterou jsme si z toho žaláře odnesli. Nijak jsme nemohli a museli jsme se vrátit k bratřím nebo zůstat.

Potom ti baškirští páni přišli k císařskému dvoru a naléhavě žádali o bratry. Pro náš malý počet jsme jim ale nemohli dát nikoho, aniž bychom nechali zahynout ty, mezi nimiž jsme žili. Je nás totiž na udržení těch míst málo a některá už jsme opustili. Ať tedy Kristus vnukne vám, otče, i římské církvi, jak takový nedostatek napravit. Ať si bratři uvědomí, že tohle je čirá pravda, a ať uváží, co podniknou pro Krista — zvlášť ti nejvzdělanější: čím vynikajícího jsou vzdělání, jehož si doma v jejich provinciích skoro necení, tím většího užitku a vážnosti by tam byli — totiž ti, kdo mají obzvlášť bystrý rozum. Ať tedy uváží, co je třeba udělat, aby jejich knižní moudrost, vydobytá tolikerou prací a tolika probdělými nocemi, nezůstala doma jakoby docela pohřbená, když by tam, totiž u nás, byla jako hořící lampa.

Dáno v tatarském ležení u Baškirie, léta Páně 1320.