Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Cesta do Velkých Uher

List krále Bély IV.

Prosba uherského krále o pomoc po tatarském vpádu. Psáno 11. listopadu, bez udání roku; vzniklo mezi lety 1247 a 1254.

Nejsvětějšímu otci a pánu v Kristu Inocenci¹, z boží milosti nejvyššímu veleknězi přesvaté římské církve, Béla, z téže milosti král uherský, úctu ve všem stejně povinnou jako oddanou.

Uherské království je po vpádu Tatarů z větší části obrácené v pustinu a je jako ovčinec plotem obklopené rozličnými národy nevěřících: od východu Rusy, Kumány a Brodníky, od jihu Bulhary a bosenskými heretiky², proti nimž právě teď bojujeme se svým vojskem, a od západu a severu Němci. Od těch by naše království mělo pro stejné vyznání víry pocítit, jak se sluší, nějaký užitek z pomoci. Místo ovoce však musí cítit trny války těch, kdo mu náhlými nájezdy drancují statky.

Proto, a nejvíc kvůli Tatarům — bát se jich se naše království naučilo z válečné zkušenosti, tak jako se témuž naučily ostatní národy, kterými Tataři prošli — jsme si vyžádali radu prelátů a předáků svého království a uznali jsme za vhodné utéci se ke Kristovu náměstku a k jeho bratřím jako k jedinému a poslednímu ochránci v nejkrajnějších potřebách křesťanské víry. Jen ať nás, ba spíš Vás v nás a v ostatních křesťanech, nepotká to, čeho se bojíme.

Den co den k nám totiž docházejí zprávy o Tatarech: že se obrátili nejen proti nám — a hněvají se na nás nesmírně proto, že jsme po tak veliké ráně odmítli být jejich poddanými, zatímco všechny ostatní národy, na kterých vyzkoušeli svou sílu, se jim poddaly jako poplatné, a zvlášť kraje, které na východě sousedí s naším královstvím: Rus, Kumánie, Brodníci³ a Bulharsko, které dřív z velké části podléhaly naší vládě — ale dokonce i proti celému křesťanstvu. A jak mnozí důvěryhodní lidé tvrdí s jistotou, pevně se rozhodli, že v krátké době vypraví proti celé Evropě své nesčíslné vojsko.

Bojíme se také, že přijde-li ten národ, naši lidé nedokážou — nebo ani nebudou chtít — ukrutné tatarské zuřivosti se zbraní čelit a ze strachu se podrobí jejich jhu, i proti naší vůli, jako to už udělali jejich ostatní výše zmínění sousedé. Leda by prozíravým opatřením apoštolského stolce bylo naše království bezpečněji a mocněji opevněno, aby lid, který v něm žije, nabyl útěchy.

Píšeme to hlavně ze dvou důvodů: aby nás nikdo nemohl obvinit, že jsme neudělali, co bylo v našich silách, ani že jsme byli nedbalí. Pokud jde o to, co bylo v našich silách, říkáme toto: všechno, co se v té věci dalo ze zkušenosti uzavřít, jsme uzavřeli — vydali jsme sebe i všechno své tatarským silám a úskokům, které jsme do té doby neznali. Z nedbalosti nás obvinit nelze nijak. V době, kdy Tataři ještě bojovali v našem království proti nám, jsme se v té věci obrátili na tři přední dvory celého křesťanstva: na Váš, který křesťané pokládají a mají za paní a učitelku všech dvorů; na císařský, jemuž jsme se kvůli tomu dokonce rozhodli podřídit, kdyby nám byl v době té pohromy poskytl náležitou pomoc a podporu; a dali jsme oslovit i dvůr francouzský. Od nich ode všech jsme nedostali žádnou útěchu ani pomoc — jen slova.

Uchýlili jsme se tedy k tomu, co bylo v našich silách: pro dobro křesťanstva jsme pokořili královský majestát a dvě své dcery⁴ jsme dali za manželky dvěma ruským knížatům a třetí knížeti polskému. Učinili jsme to proto, abychom se skrze ně a skrze jiné své přátele na východě dovídali zprávy o Tatarech, které zůstávají hluboko skryté, a abychom tak mohli alespoň o něco snáz odolávat jejich pokusům a lstivým úkladům. Přijali jsme do svého království i Kumány — a žel bohu, pohany teď šlapeme po těch, kdo jsou církvi nevěrní! Svého prvorozeného syna jsme navíc kvůli obraně křesťanské víry oženili s jednou Kumánkou⁵, abychom se tím vyhnuli horšímu a abychom získali nějakou příležitost přivést je ke křtu, jak jsme to už mnohokrát udělali.

Z toho i z dalšího si přejeme, aby Svatosti nejvyššího velekněze zřetelným důkazem vysvitlo, že v tolika útrapách jsme od žádného křesťanského knížete ani národa v Evropě nedostali užitek z jakékoli pomoci — kromě domu jeruzalémského špitálu. Jeho bratři nedávno na Vaši žádost pozvedli zbraně proti pohanům a schizmatikům na obranu našeho království a křesťanské víry. Část z nich jsme už umístili na ohroženější místo, totiž na pomezí zadunajských Kumánů a Bulharů; právě tudy také tatarské vojsko v době vpádu do našeho království našlo cestu k nám.

O tom místě pak zamýšlíme a doufáme, že — dá-li Pán zdar našemu dílu i dílu řečených bratří a uzná-li apoštolský stolec za vhodné udělit jim svou přízeň — budeme skrze ně moci rozšiřovat výhonky katolické víry podél celého toku Dunaje až ke Konstantinopolskému moři, a tak budou moci poskytovat potřebnou pomoc i římské říši a Svaté zemi. Druhou část jsme umístili doprostřed svého království na obranu hradů, které dáváme stavět podél Dunaje, protože náš lid na to zvyklý není.

K tomu totiž směřuje naše mnohokrát zvážená rada: pro nás i pro celou Evropu by bylo spasitelnější, kdyby byl Dunaj opevněn tvrzemi. To je totiž voda sváru. Zde se Herakleios⁶ postavil Chosroovi na obranu římské říše a zde jsme i my, ať jsme byli sebevíc tísněni a tehdy nesmírně poraněni, deset měsíců vzdorovali Tatarům — a naše království bylo tenkrát téměř docela bez pevností a bez obránců. Kdyby je Tataři ovládli, čehož ať nás Bůh uchová, měli by otevřenou bránu do ostatních zemí katolické víry: jednak proto, že na té straně nestojí mezi nimi a křesťany moře, jednak proto, že by tam mohli umístit své rodiny a svá stáda, kterých mají podivuhodné množství, lépe než kdekoli jinde.

Vezměme si za příklad Totylu⁷. Přišel z východu, aby si podrobil západ, a hlavní sídlo si zřídil uprostřed Uherského království; a proti císařům, kteří bojovali ze západu, aby si podrobili východ, ukládal uvnitř hranic našeho království velké množství toho, co je potřeba k vystrojení vojska.

Ať tedy prozíravá Svatost nejvyššího velekněze v těchto věcech zasáhne a dřív než rána zhnisá, ať na ni ráčí přiložit spásný lék. Velmi mnoho moudrých lidí se totiž podivuje, že za nynějšího stavu věcí Vaše Otcovství strpělo, aby francouzský král, vznešený úd církve, dostal svolení odejít z hranic Evropy. Podivují se tomu nemálo a nepřestávají se divit ani tomu, že apoštolská mírnost pamatuje na mnohé — tak na Konstantinopolskou říši a na zámořské kraje — ačkoli kdyby ty padly, čehož ať nás Bůh uchová, neuškodilo by to obyvatelům Evropy tolik, jako kdyby Tataři ovládli samotné naše království.

Dovoláváme se proto Boha i člověka: ta věc je tak naléhavá a tak veliká, že kdyby nám nebránila rozmanitá nebezpečí cest, neposílali bychom jen posly, které posíláme, ale přišli bychom osobně k Vašim nohám — abychom to vyhlásili před tváří celé církve, abychom se ospravedlnili a vyžádali si svolení dohodnout se s Tatary, byť bychom to udělali neradi, kdyby nám Vaše otcovská svatost v té věci pomoc neposkytla a nouze dolehla.

Prosíme tedy, aby svatá matka církev vzala v úvahu — když ne naše, tedy aspoň zásluhy svatých králů, našich předchůdců. Ti se vší oddaností a úctou uchovali mezi ostatními knížaty světa v čistotě víry a poslušnosti sebe i svůj lid, který svým kázáním podrobili pravověrné víře. Za to apoštolský stolec jim i jejich nástupcům, dokud po nich nastupovali, bez vyzvání přál zdar a chvílemi sliboval všechnu milost a přízeň, kdyby nastala nouze.

Nuže, těžká nouze teď podle všeho jistě nastává. Otevřete otcovské nitro a v době tak velikého pronásledování podejte ruku s náležitou pomocí na obranu víry a pro obecné dobro. Jinak — kdybychom v prosbě tak příznivé a pro všechny, kdo poslouchají římskou církev, tak nutné utrpěli odmítnutí, čemuž uvěřit nedokážeme — byli bychom nouzí donuceni žebrat o pomoc ne jako synové, ale jako nevlastní synové, jako bychom byli vyhnáni mimo otcovo stádo.

Dáno v Potoku⁸ na den svatého Martina, biskupa a vyznavače, třetího dne před idami listopadovými⁹.