Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Cesta do Velkých Uher

Dopis bratra Juliána

Vlastní zpráva bratra Juliána biskupovi z Perugie, papežskému legátovi, z počátku roku 1238, po nedokončené druhé cestě.

Ctihodnému muži, otci v Kristu, z boží milosti biskupovi z Perugie¹, legátovi apoštolského stolce — bratr Julián² z bratří řádu kazatelů v Uhrách, služebník Vaší Svatosti, úctu tak povinnou jako oddanou.

Podle uložené poslušnosti jsem měl jít do Velkých Uher s bratry, které mi přidělili. Chtěli jsme se na uloženou cestu vydat, ale když jsme došli až na nejzazší hranice Rusi³, dozvěděli jsme se, jak se věci mají doopravdy: že ti, kterým se také říká pohanští Uhři, i Bulhaři a přemnohá království jsou Tatary naprosto zpustošeni. Co jsou tedy Tataři zač a jaké jsou víry, o tom vám tímto listem podám přímou zprávu, jak nejlépe dovedu.

Někteří mi vyprávěli, že Tataři dřív obývali zemi, kterou teď obývají Kumáni, a že jsou po pravdě syny Izmaelovými; proto také Izmaelité⁴ chtějí být dnes nazýváni Tatary. Země, z níž kdysi vyšli, se jmenuje Gotta⁵ — tak ji pojmenoval Ruben.

První tatarská válka začala takhle. V zemi Gotta žil pán jménem Gurgutha⁶. Měl sestru, pannu, která po smrti rodičů stála v čele svého rodu a vedla si prý po mužsku. Napadala jednoho sousedního knížete a olupovala ho o jeho majetek. Po nějakém čase se o to pokusila znovu a chtěla toho knížete, rodem Tatara, přepadnout jako obvykle. On se však měl na pozoru, svedl s ní bitvu a v boji měl navrch. Zajal ji, dřívější svou protivnici, a když obrátil její vojsko na útěk, znásilnil ji v zajetí; a na znamení větší pomsty ji, už zneuctěnou, potupně sťal.

Když se to doneslo Gurguthovi, bratru té dívky, poslal k onomu muži posla a vzkázal mu prý toto:

Dozvěděl jsem se, žes mou sestru zajal, zneuctil a sťal. Věz, že jsi tím proti mně spáchal zlý skutek. Jestli ti snad má sestra nedala pokoj a škodila ti na movitém majetku, mohl ses obrátit na mě a žádat na ni spravedlivý soud. A jestli ses chtěl pomstít vlastníma rukama, porazil jsi ji a zajal a zneuctil — mohl sis ji vzít za ženu. Jestli jsi ale měl v úmyslu ji zabít, neměl jsi ji vůbec zneuctívat. Takhle jsi mi uškodil dvojnásob: panenskou čistotu jsi potupil a ji jsi bídně vydal na smrt. Proto věz, že se s tebou za smrt té dívky střetnu vší silou.

Když to kníže, ten vrah, uslyšel a viděl, že se neubrání, opustil vlastní zemi a uprchl se svými lidmi k sultánovi z Ornachu⁷.

V té době žil v zemi Kumánů jistý kníže jménem Vithat⁸. O jeho bohatství se vyprávěly tak slavné věci, že se prý i stáda na pastvinách napájela ze zlatých žlabů. Pro to bohatství ho napadl jiný kumánský kníže od řeky Buc⁹ jménem Gureg a porazil ho. Poražený Vithat utekl se dvěma syny a s hrstkou těch, kdo z nebezpečí bitvy vyvázli, k témuž sultánovi z Ornachu. Sultán ale pamatoval na křivdu, kterou mu Vithat kdysi snad způsobil, protože býval jeho sousedem: sotva ho přijal, dal ho v bráně pověsit a jeho lid si podrobil. Oba synové se hned dali na útěk k Euthetovi, a protože jinde útočiště neměli, vrátili se právě k tomu Euthetovi, který jejich otce i je samotné předtím oloupil. Ten, zachvácen divokou zuřivostí, chtěl staršího z nich zabít koňmi.

Mladší se chtěl zachránit útěkem a přišel ke Gurguthovi, knížeti Tatarů, o němž už byla řeč. Naléhavě ho prosil, aby se na Euthetovi pomstil, protože jeho otce oloupil a bratra zabil. Říkal, že z toho vzejde dvojí: Gurguthovi zůstane čest a jemu samému se dostane odplaty a pomsty za bratrovu smrt a za otcovo oloupení. Tak se to také stalo.

Po tomto vítězství prosil ten mladík knížete Gurguthu podruhé — aby se pomstil i na sultánovi z Ornachu za bídnou smrt jeho otce. Dodával, že i lid, který po otci zůstal a který tam byl držen skoro jako v zajetí, bude jeho vojsku na tažení oporou. Gurgutha, už dvojím vítězstvím rozjařený na srdci i na mysli, se horlivě chopil toho, oč ho mladík žádal, vytáhl proti sultánovi a dobyl slavného a čestného vítězství.

Teď už tedy Gurgutha, onen tatarský kníže, opřen o chvályhodné vítězství takřka ze všech stran, vytáhl s plnou válečnou silou proti Peršanům kvůli jakýmsi válkám, které spolu dřív vedli. I tam zvítězil se ctí a celé perské království si úplně podrobil. To ho udělalo ještě smělejším. Měl se za silnějšího, než je kdokoli na zemi, a začal táhnout proti královstvím s úmyslem podmanit si celý svět. Nejdřív přitáhl do země Kumánů, porazil je a jejich zemi si podrobil.

Odtud se obrátili k Velkým Uhrám, od nichž pocházejí naši Uhři, a čtrnáct let je dobývali; v patnáctém roce je ovládli — tak nám to vlastními ústy vyprávěli sami pohanští Uhři. Když je ovládli, obrátili se na západ a za rok nebo o málo víc opanovali pět největších pohanských království. Dobyli Sascii¹⁰, Bulharsko a k tomu šedesát pevně opevněných hradů, tak lidnatých, že z jediného z nich mohlo vytáhnout padesát tisíc ozbrojených vojáků. Dobyli také Wedin¹¹, Merowii¹² a Poydowii¹³ a království Mordvinů, které mělo dvě knížata. Jedno z nich se se vším lidem a se svou družinou podrobilo tatarské nadvládě; druhé se s hrstkou lidí stáhlo do nejpevnějších míst, aby se tam bránilo, bude-li s to.

Teď, když jsme pobývali na hranicích Rusi, víme zblízka, jak se to má: celé tatarské vojsko, které táhne na západ, se rozdělilo na tři části. Jedna část od řeky Ethil na hranicích Rusi přitáhla od východní strany k Suzdali¹⁴. Druhá zamířila na jih, už k hranicím Rjazaně¹⁵ — to je další ruské knížectví — a tu nikdy nedobývali. Třetí se usadila proti řece Donu u hradu Ovcheruch¹⁶, což je další ruské knížectví. Čekají ale na to, o čem nám vlastními ústy vyprávěli sami Rusové, Uhři a Bulhaři, kteří u nich byli dřív: až příští zimou zamrzne země, řeky i bažiny, bude pro to celé množství snadné vyplenit celou Rus, celou ruskou zemi.

Tomu všemu ale rozumějte tak, že kníže Gurgutha, který tu válku kdysi začal, je už mrtev. Místo něho teď vládne jeho syn Chaym¹⁷ a sídlí ve velkém městě Ornach, jehož království jeho otec dobyl hned napoprvé.

Sídlí takhle. Má palác tak veliký, že jedněmi dveřmi vjede tisíc jezdců; ukloní se mu a zase vyjedou, pořád v sedle. Kníže si dal zřídit lože veliké a vysoké, spočívající na zlatých sloupech — lože, říkám, zlaté a přepychově přikryté. Na něm sedí jako ve slávě, oděný do nejnádhernějších rouch. Dveře toho paláce jsou celé ze zlata. Jeho jezdci jimi projíždějí s úklonou a nic se jim nestane. Cizí poslové ale — ať projíždějí dveřmi na koni, nebo jdou pěšky — jakmile se nohou dotknou prahu, srazí je tam na místě meč. Každý cizinec musí projít s nejhlubší úctou.

Sídlí tedy v takové nádheře a svá vojska rozeslal do různých zemí: jedno, jak se domníváme, za moře — a co tam natropilo, slyšeli jste i vy. Druhé, početné, poslal podél moře na všechny Kumány, kteří utekli do uherských krajů. Třetí vojsko, jak jsem řekl, obléhá celou Rus.

A abych vám pověděl i o jejich způsobu boje. Prý střílejí z luku dál, než bývá u ostatních národů zvykem, a při první srážce to prý nevypadá, že by stříleli — spíš jako by šípy pršely. K boji mečem a kopím se prý hodí míň.

Svůj šik řadí takhle: nad deseti muži stojí jeden Tatar¹⁸, nad sto muži jeden setník. Dělají to z vychytralosti, aby se mezi nimi nemohli nijak schovat zvědové, kteří by se tam dostali; a kdyby snad někdo z nich ve válce ubyl, aby se dal bez meškání nahradit; a aby ten lid, sebraný odevšad, nemohl nijak zradit — vždyť ho posbírali z různých jazyků a národů. Ve všech královstvích, která ovládnou, bez meškání zabíjejí knížata a velmože, u kterých je naděje, že by se jednou mohli postavit na odpor. Vojáky a silné sedláky schopné boje ženou ozbrojené před sebou do bitvy, bez jejich svolení. Ostatní sedláky, kteří se k boji hodí míň, nechávají obdělávat zemi. Ženy, dcery a příbuzné všech pobitých i těch, které poslali do boje, rozdělují mezi jednotlivé muže ponechané na práci v poli — každému jich přidělí dvanáct nebo i víc — a ukládají jim, aby se napříště nazývali Tatary.

Vojákům, které takhle ženou do boje, se za dobrý boj a za vítězství dostane jen malého díku. Když v bitvě padnou, nestará se o ně nikdo. Když v bitvě ustoupí, Tataři je na místě zabijí. Proto ti, kdo bojují, raději touží padnout v bitvě, než aby je srazily tatarské meče. Bijí se tedy udatněji — ne aby zůstali naživu, ale aby zemřeli rychleji. Opevněné hrady nedobývají útokem: nejdřív zpustoší zemi a lid oloupí, pak lid té země shromáždí a ženou ho do boje, aby dobýval jeho vlastní hrad. O tom, jak velká jsou všechna jeho vojska, vám nepíšu nic — jen tolik, že vojáky schopné boje ze všech království, která ovládl, žene před sebou do bitvy.

Mnozí to tvrdí jako jistou věc a kníže ze Suzdale¹⁹ mi uložil, abych uherskému králi ústně vyřídil, že se Tataři dnem i nocí radí, jak přijít a ovládnout křesťanské království uherské. Prý mají v úmyslu přijít a dobýt Řím i to, co leží za Římem. Proto poslal Chaym k uherskému králi posly. Ti šli zemí Suzdal a kníže ze Suzdale je zajal a odebral jim list určený králi. Ty posly jsem i já se svými druhy viděl. List, který mi kníže ze Suzdale dal, jsem donesl uherskému králi. Je psán pohanským písmem, ale tatarským jazykem. Král proto našel mnoho lidí, kteří ho dokázali přečíst, ale nikoho, kdo by mu rozuměl. Když jsme procházeli Kumánií, našli jsme tam jednoho pohana, který nám jej vyložil. Zní takhle:

Já, Chaym, posel nebeského Krále, jenž mi dal moc nad zemí, abych ty, kdo se mi podrobí, povyšoval k sobě, a ty, kdo se staví na odpor, srážel.

Divím se ti, králi uherský. Poslal jsem k tobě posly už třicetkrát. Proč mi ani jednoho z nich neposíláš zpět? Neposíláš mi ani své posly, ani list. Vím, že jsi král bohatý a mocný. Máš pod sebou mnoho vojáků. Sám vládneš velkému království. Proto se mi podrobuješ dobrovolně těžko. Bylo by pro tebe lepší a prospěšnější, kdyby ses mi podrobil dobrovolně. Dozvěděl jsem se také, že držíš pod svou ochranou Kumány, mé otroky. Proto ti přikazuji: napříště je u sebe nedrž. Ať kvůli nim ve mně nemáš nepřítele. Jim se totiž uniká snáz než tobě. Oni chodí bez domů, se stany, a snad uniknou. Ale ty bydlíš v domech, máš hrady a města — jak ty unikneš mým rukám?

Ani tohle nepominu. Když jsem ještě zůstával u římské kurie, vypravili se přede mnou do Velkých Uher čtyři moji bratři. Šli zemí Suzdal a na hranicích toho knížectví potkali pohanské Uhry na útěku před Tatary; ti by byli katolickou víru rádi přijali. Sotva se ale bratři obrátili ke křesťanským Uhrám, dozvěděl se to kníže ze Suzdale, rozhněval se, povolal je zpátky a zakázal jim kázat těm Uhrům římskou víru. Proto je ze své země vyhnal, ale bez příkoří. Bratři se nechtěli vrátit a tak snadno se vzdát cesty, kterou už urazili, a odbočili k městu Recessue, aby zjistili, jestli se dostanou dál do Velkých Uher, nebo k Mordvinům, nebo přímo k Tatarům. Dva bratry tam nechali, najali si tlumočníky a o nedávno minulém svátku apoštolů Petra a Pavla došli k druhému mordvinskému knížeti. Ten právě toho dne, kdy přišli, vytáhl a se vším lidem i družinou se podrobil Tatarům, jak jsme řekli výše. Co se s těmi dvěma bratry stalo potom, jestli jsou mrtví, nebo je ten kníže odvedl k Tatarům, se neví vůbec. Dva bratři, kteří zůstali, se divili, proč se tamti nevracejí, a kolem nedávného svátku svatého Michala poslali tlumočníka, aby o jejich osudu získali jistotu. Mordvini ho přepadli a zabili.

Já a moji druhové jsme viděli zemi obsazenou Tatary a kraje opevněné; viděli jsme také, že tu naše práce žádné ovoce nepřinese. Vrátili jsme se tedy do Uher. Prošli jsme mnoha vojsky a mezi lupiči, ale pomohly nám přímluvné modlitby a zásluhy svaté církve a došli jsme k našim bratřím a do kláštera bez úhony a bez pohromy.

Když tedy takový boží bič přichází a přibližuje se k synům církve, Kristovy nevěsty, ať Vaše Svatost ve své prozíravosti bedlivě rozhodne, co mají tihle bratři dělat a jak si mají počínat.

A aby z toho nic nezůstalo nepověděno, oznamuji Vaší Otcovské milosti ještě toto. Jeden ruský duchovní nám vypisoval leccos z dějin knihy Soudců a říkal, že Tataři jsou Madiánité²⁰, kteří táhli spolu s Cethym proti synům Izraele a Gedeon je porazil, jak se vypráví v knize Soudců. Ti Madiánité pak na útěku usedli u jisté řeky jménem Thartar²¹, a podle ní se tihle jmenují Tataři.