Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Cesta do Velkých Uher

O Velkých Uhrách

Protokol, který pro papeže Řehoře IX.¹ pořídil Riccardus² z vyprávění bratra Juliána o jeho první cestě za Uhry, kteří zůstali na Východě. Sepsán roku 1237.

V kronikách křesťanských Uhrů³ se našla zpráva, že existují ještě jedny Uhry, větší, z nichž kdysi vyšlo sedm vojvodů se svými lidmi hledat zemi k usídlení, protože jejich vlastní už tolik obyvatel neuživila. Prošli mnoha královstvími a mnohá rozvrátili, až přišli do země, které se dnes říká Uhry a tehdy se jí říkalo pastviny Římanů⁴. Tu si ze všech zemí vybrali k bydlení a národy, které tam tenkrát žily, si podrobili. Nakonec je svatý Štěpán⁵, jejich první král, přivedl ke katolické víře — zatímco dřívější Uhři, od nichž tihle pocházejí, zůstali v nevíře a jsou pohany dodnes.

Když tedy bratři kazatelé⁶ tohle v uherských kronikách našli, bylo jim líto Uhrů, o nichž teď věděli, že z nich sami vzešli a že dosud setrvávají v bludu nevíry. Vyslali za nimi čtyři bratry s tím, ať je s boží pomocí najdou, kdekoli to půjde. Ze spisů starých autorů věděli, že jsou kdesi na východě; kde přesně, netušili vůbec.

Vyslaní bratři podstoupili mnoho útrap a hledali je po moři i po souši déle než tři roky. Pro četná nebezpečí na cestách je však nenašli — až na jednoho z nich, kněze jménem Otto⁷, který se dostal dál jen pod jménem kupce. Ten v jakémsi pohanském království narazil na lidi onoho jazyka a od nich se bezpečně dozvěděl, v kterých končinách sídlí. Do jejich země ale nevstoupil, nýbrž se vrátil do Uher, aby s sebou vzal víc bratří a ti aby se s ním vydali zpátky a hlásali jim katolickou víru. Útrapy ho však zlomily. Po osmém dni od svého návratu, když stihl vylíčit celou cestu, kudy je hledat, odešel ke Kristu.

Bratři kazatelé toužili po obrácení nevěřících, a tak znovu vyslali čtyři bratry, aby onen národ hledali. Ti přijali od svých bratří požehnání, vyměnili řádový hábit za světský, nechali si narůst vousy a vlasy po pohanském způsobu a přes Asěňovo Bulharsko⁸ a Romanii⁹, s průvodem a na náklady pana Bély, nynějšího uherského krále¹⁰, došli až do Konstantinopole. Tam se nalodili a po třiatřiceti dnech připluli do země, která se jmenuje Sychia¹¹, do města zvaného Matrica¹².

Tamní vládce i lid se prohlašují za křesťany, mají řecké písmo a řecké kněze. O knížeti se říká, že má sto žen. Všichni muži si holí hlavu docela dohola a pečlivě si pěstují vousy; výjimkou jsou urození, kteří si na znamení urozenosti nechávají nad levým uchem pár vlasů a zbytek hlavy si holí celý.

Tam se zdrželi padesát dní, protože čekali na doprovod, v nějž doufali. Bůh jim dal milost v očích paní, která stála nade všemi sto královými ženami, takže je přijala s podivuhodnou vlídností a opatřovala jim všechno, co potřebovali. Na její radu a s její pomocí se odtud vydali dál a třináct dní šli pustinou, kde nenašli ani domy, ani lidi. Pak přišli do země zvané Alanie¹³, kde křesťané a pohané žijí promíšeně.

Kolik je tam vsí, tolik je vládců, a žádný z nich není druhému nijak podřízen. Vládce tam vede nepřetržitou válku proti vládci a ves proti vsi. V době orby jdou všichni muži z jedné vsi na pole najednou a ozbrojeni, také sklízejí všichni společně a dělají to na souvislém kuse půdy. A cokoli mají na práci mimo ves, ať jde o obstarávání dřeva, nebo o jiné věci, jdou vždy všichni pospolu a ozbrojeni. Jinak nemohou po celý týden vycházet ze svých vsí v malém počtu z žádného důvodu, aniž by riskovali život. Jedinou výjimkou je neděle od rána do večera. Tu světí s takovou úctou, že v ní může každý — ať provedl cokoli zlého a ať má kdekoli nepřátele — chodit bezpečně, bez zbraně i se zbraní, dokonce i mezi těmi, komu zabil příbuzné nebo jinak ublížil.

Ti, kdo tam nesou jméno křesťanů, dodržují tohle: nepijí ani nejedí z nádoby, v níž uhynula myš nebo z níž žral pes, dokud ji dřív nepožehná jejich kněz. Kdo to poruší, přestane mezi křesťany patřit. Zabije-li ale někdo z nich jakkoli člověka, nedostane za to ani pokání, ani požehnání — vražda u nich neznamená vůbec nic. Kříž ctí tak, že chudí lidé, domácí i cizí, kteří si nemohou dovolit početný doprovod, projdou kdykoli bezpečně mezi křesťany i mezi pohany, když připevní jakýkoli kříž na žerď s praporcem a ponesou jej zvednutý.

Z toho místa nemohli bratři sehnat nikoho, kdo by s nimi šel dál, pro strach z Tatarů, o nichž se říkalo, že jsou nablízku. Dva z nich se proto vrátili, zbylí dva vytrvali, a v té zemi pak zůstali šest měsíců v krajní nouzi; po celou tu dobu neměli ani chléb, ani jiný nápoj než vodu. Jeden z bratří, kněz, vyráběl lžíce a ještě pár jiných věcí a za ně občas dostali trochu prosa, ale uživit se z toho dokázali jen velmi skrovně. Rozhodli se tedy, že dva ze svého středu prodají a za utrženou cenu ostatní započatou cestu dokončí. Kupce však nenašli, protože neuměli orat ani mlít. Nouze je tak donutila: dva z nich se z těch končin vrátili do Uher, ostatní tam zůstali, protože od započaté cesty nechtěli upustit.

Nakonec získali doprovod několika pohanů, vydali se na cestu a šli pustinou bez přestání sedmatřicet dní. Za tu dobu jim muselo stačit dvaadvacet placek upečených v popelu, tak malých, že by je snědli do pěti dnů a ani by se jimi nenasytili. Ten bratr, který byl sice zdráv, ale bez sil, proto vyvedl druhého z pustiny s největší námahou a bolestí, přesto rád. Nemocný bratr litoval víc toho zdravého než sebe a často mu říkal, ať ho v pustině nechá jako mrtvého a jako neužitečný pahýl, aby se kvůli starosti o něj nezanedbalo boží dílo. Ten s tím ale nikdy nesouhlasil a lopotil se s ním na cestě až do jeho smrti. Pohanští průvodci si mysleli, že mají peníze, a při prohledávání je málem zabili.

Pustinu prošli docela bez cesty a bez stezky a sedmatřicátého dne přišli do saracénské země, která se jmenuje Uela¹⁴, do města Bunda. Nocleh tam u nikoho sehnat nedokázali a museli zůstat venku na poli, v dešti a v zimě. Zdravý bratr přes den chodil po městě a žebral pro sebe i pro nemocného; něco k pití i jiné věci se mu sehnat podařilo, hlavně od knížete toho města. Ten poznal, že je křesťan, a almužnu mu dával rád, protože kníže i lid té krajiny veřejně říkají, že se brzy mají stát křesťany a podřídit se římské církvi. Odtud šli dál do jiného města. Tam onen nemocný bratr, kněz jménem Gerard¹⁵, zesnul v Pánu v domě Saracéna, který je přijal pro Boha, a tam je i pohřben.

Bratr Julián potom zůstal sám a nevěděl, jak se dostat dál. Dal se proto do služby jednomu saracénskému knězi a jeho ženě; ten se chystal do Velkého Bulharska, a tak tam došli spolu. Velké Bulharsko¹⁶ je veliké a mocné království s bohatými městy, ale všichni tam jsou pohané. V tom království se veřejně mluví o tom, že se brzy mají stát křesťany a podřídit se římské církvi; den ale podle svých slov neznají, tak to prý slyšeli od svých mudrců.

V jednom velkém městě té země, z něhož prý vychází padesát tisíc bojovníků, našel bratr uherskou ženu. Pocházela z té země, kterou hledal, a do těch končin ji provdali. Ta bratrovi ukázala cesty, kudy má jít, a ujistila ho, že Uhry, které hledá, bez pochyby najde dva dny cesty odtud. Tak se také stalo. Našel je totiž u veliké řeky Ethyl¹⁷.

Když ho uviděli a pochopili, že je to křesťanský Uher, nemálo se z jeho příchodu zaradovali. Vodili ho po domech a vsích a svědomitě se vyptávali na krále a na království svých bratří, křesťanských Uhrů. Cokoli jim chtěl předložit o víře i o jiných věcech, poslouchali s největší pozorností, protože mají úplně stejný uherský jazyk: rozuměli jemu a on jim. Jsou to pohané a o Bohu nemají ani ponětí, modly však neuctívají. Žijí jako zvířata, půdu neobdělávají, jedí koňské a vlčí maso a podobné věci, pijí kobylí mléko a krev. Mají dost koní i zbraní a ve válkách jsou velmi zdatní. Z vyprávění starých vědí, že tihle Uhři od nich pocházejí; kde ale jsou, nevěděli.

Tataři jsou jejich sousedé. Pustili se s nimi do boje, ale přemoci je ve válce nedokázali — v první bitvě je naopak Uhři porazili. Proto si je Tataři zvolili za přátele a spojence a společně pak patnáct království dočista zpustošili.

V té uherské zemi našel bratr Tatary i posla tatarského vládce, který uměl uhersky, rusky, kumánsky, německy, saracénsky a tatarsky. Ten řekl, že tatarské vojsko, které tehdy stálo pět dní cesty odtamtud, chce táhnout proti Německu; čekali ale na druhé vojsko, které vyslali zničit Peršany. Řekl také, že za zemí Tatarů je převeliký národ, vyšší a mohutnější než všichni ostatní lidé, s hlavami tak velkými, že se k jejich tělům nijak nehodí; a že se ten národ chystá vyjít ze své země, bojovat s každým, kdo se mu postaví, a zpustošit všechna království, která dokáže podrobit.

Když tohle všechno bratr pochopil, rozhodl se k návratu, ačkoli ho Uhři zvali, aby zůstal. Vedly ho k tomu dva důvody. Za prvé: kdyby se pohanská království a země Rusů, které leží mezi křesťanskými Uhry a jimi, dozvěděly, že tamní Uhry někdo zve ke katolické víře, zle by to nesly a napříště by patrně hlídaly všechny cesty — bály by se, že kdyby se ti tamější s těmito spojili křesťanstvím, podrobí si všechna království mezi nimi. Druhý důvod: říkal si, že kdyby zanedlouho zemřel nebo onemocněl, byla by jeho námaha nadarmo, protože ani on sám by u nich nic nepořídil, ani by se bratři v Uhrách nemohli dozvědět, kde ten národ je.

Když se tedy chtěl vrátit, ukázali mu tíž Uhři cestu, kterou se dostane zpět rychleji. Na zpáteční cestu se bratr vydal tři dny před svátkem narození svatého Jana Křtitele. V cestě odpočíval jen pár dní, jel po vodě i po souši a druhého dne po narození Páně vstoupil do uherských bran. Rusí a Polskem přitom projel na koni.

Při návratu z oněch Uher projel po řece za patnáct dní královstvím Mordvinů¹⁸. Jsou to pohané a lidé tak krutí, že u nich nic neznamená ten, kdo nepobil mnoho lidí. Když někdo jde po cestě, nesou před ním hlavy všech lidí, které zabil, a čím víc hlav se před kým nese, tím je váženější. Z lidských lebek dělají poháry a raději z nich pijí. Kdo nezabil člověka, tomu se nedovolí vzít si ženu. Od svých věštců se dozvěděli, že se mají stát křesťany, a tak poslali ke knížeti Velkého Vladimiru¹⁹, což je ruská země, která s nimi sousedí, aby jim poslal kněze, který by je pokřtil. Ten odpověděl: To nepřísluší mně, ale římskému papeži. Je totiž blízko doba, kdy všichni musíme přijmout víru římské církve a podřídit se její poslušnosti.