Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Cesta do Velkých Uher

Úvod

Ve třináctém století žila v uherských kronikách zpráva, že kdesi na východě zůstala druhá, starší vlast. Odtud prý kdysi vyšlo sedm vojvodů se svými lidmi, protože je rodná země neuživila, a po dlouhém putování se usadili v Panonii. Ti, kdo zůstali, podle téhož podání nikdy nepřijali křest a žijí dodnes jako pohané. Uherští dominikáni vzali tu zprávu vážně natolik, že se vydali ty zapomenuté soukmenovce najít.

První čtveřice se vrátila s prázdnou. Hledala přes tři roky po moři i po souši a jediný z nich, kněz Otto, se dostal až k lidem, kteří mluvili jejich jazykem — vydával se přitom za kupce. Vrátil se pro posily a osmý den po návratu zemřel. Stihl jen říct, kudy se tam jde.

Druhá čtveřice vyšla v polovině třicátých let. Bratři si oholili tonzury, nechali narůst vousy a vlasy po pohanském způsobu a s doprovodem a na náklady krále Bély se dostali do Konstantinopole. Odtud po moři třiatřicet dní na druhý břeh Černého moře, pak přes zemi, kde byla jediným bezpečným dnem v týdnu neděle, a dál pouští. Dva se vrátili. Zbylí dva prožili šest měsíců v takové nouzi, že se rozhodli dva ze svého středu prodat do otroctví, aby ostatní mohli pokračovat — a nenašli kupce, protože neuměli orat ani mlít. Pak zemřel kněz Gerard v domě jednoho Saracéna, který bratry přijal z lásky k Bohu.

Zůstal jediný: bratr Julián. Dal se do služby k saracénskému knězi a jeho ženě, doprovodil je do Velkého Bulharska a tam mu jedna uherská žena, provdaná z hledané země, ukázala cestu. Dvě denní cesty odtud, u veliké řeky, našel Julián Uhry. Rozuměl jim a oni jemu.

To je asi nejpodivnější okamžik celé knihy. Člověk z Ostřihomi nebo z Budína stojí někde u Volhy, mluví se zcela neznámými lidmi svým vlastním jazykem a ti se ho vyptávají na krále a na království svých křesťanských bratří. Polí neobdělávají, pijí koňské mléko a krev, v koních a zbraních mají nadbytek a jsou, jak Riccardus poznamenává, nejstatečnější v boji. A nedaleko od nich táboří Tataři, s nimiž kdysi bojovali a kteří si je nakonec vzali za spojence.

Právě tam, mezi svými nalezenými soukmenovci, potkal Julián tatarského vyslance, který uměl šest jazyků a řekl mu, že tatarské vojsko stojí pět dní cesty odtud a chystá se na Německo. S tou zprávou spěchal Julián domů. Vyšel tři dny před svátkem svatého Jana Křtitele a do uherských bran vstoupil druhý den po Vánocích.

O tom všem vypráví první text této knihy. Není to Juliánovo vlastní vyprávění, ale protokol, který z něho pořídil Riccardus pro papeže Řehoře IX. O Riccardovi samém se neví nic: v žádném jiném soudobém prameni se nevyskytuje a není jisté ani to, zda byl dominikán.

Druhý text už je Juliánův vlastní. Roku 1237 vyrazil znovu, tentokrát z papežského pověření, a nedošel. Na hranicích Rusi se dozvěděl, že Velké Uhry — země, kterou našel sotva před rokem — už neexistují. Jeho dopis biskupovi z Perugie, papežskému legátovi, je zprávou zpravodajskou: odkud Tataři přišli, jak vedou válku, jak je uspořádáno jejich vojsko. Střílejí dál než ostatní národy a při prvním nárazu to není střelba, ale jakoby pršely šípy. Jeden Tatar velí deseti mužům, jeden stovkář stu, aby se mezi ně nemohl vmísit zvěd a aby se ztráty daly okamžitě nahradit. Podmaněné ženou před sebou do boje a kdo ustoupí, je bez milosti zabit, takže ti podmanění bojují zuřivěji než sami Tataři — ne aby přežili, ale aby to měli rychleji za sebou.

A dopis nese ještě něco. Suzdalský kníže dal Juliánovi s sebou chánův list uherskému králi, psaný pohanským písmem a tatarským jazykem. Král našel dost lidí, kteří jej uměli přečíst, ale nikoho, kdo by rozuměl; přeložil jej až jeden pohan cestou. Jeho text Julián cituje a končí větou, která patří k nejznámějším v evropském středověku: Ty však bydlíš v domech, máš hrady a města — jak ty unikneš mým rukám?

Nikdo tomu nevěřil. Za tři roky přišli.

Třetí text je dopis Bély IV. papeži Inocenci IV., psaný někdy mezi lety 1247 a 1254, tedy po vpádu. Je to prosba o pomoc a zároveň výčet toho, co z Uher zbylo: země z větší části obrácená v pustinu, obklopená jako ovčinec plotem rozličnými národy nevěřících. Od souvěrců na západě by Béla čekal nějaký užitek z pomoci, místo ovoce ale sklízí trny jejich vlastní války. A v závěru to, kvůli čemu se list dodnes cituje: nedostane-li pomoc, bude se muset s Tatary dohodnout, a nebude to z dobré vůle.

Čtvrtý text je o osmdesát let mladší. Františkán Johanca Uherský píše roku 1320 generálnímu ministrovi svého řádu z tatarského ležení u Baškirie — tedy z té samé země, kterou Julián znal jako Velké Uhry a kterou mezitím Mongolové smetli a spravují. Poměry popisuje překvapivě: Tataři nechávají křesťany při jejich víře a nestarají se, kdo jaký zákon drží, jen ať platí a jdou s nimi do pole; poddaní křesťané bývají bohatší než jejich páni, a ti si na jejich majetek netroufnou a říkají jim druhové, ne sluhové. Potíže dělají Saracéni — Johanca s druhy skončil v železech, o hladu a mezi červy, a nezabili je jen ze strachu z Tatarů.

Nejpozoruhodnější část jeho dopisu je ovšem jinde. Do Baškirie přišel posel ze země Sibur, kterou obkližuje severní moře. Je úrodná, ale zima je tam tak tuhá, že se pro sníh nic nepohne kromě psů — čtyři velcí psi utáhnou vozík s jedním člověkem a potravou. Tamní lidé stahují z hlavy mrtvého kůži i s vlasy a uctívají ji jako svého boha, kůži z obličeje chovají doma jako domácího bůžka. A přitom říkají, že bůh křesťanů je ze všech nejsilnější, protože když na ně kdysi táhlo vojsko přes led a oni toho boha s velikým řevem vzývali, led pod vojskem roztál jako kdysi moře pod faraonem. Ten posel nese vzkaz tatarského soudce ze Siburu baškirskému soudci: slyšel jsem, bratře, že máš u sebe čtyři latinské kněze, pošli mi dva. Postavíme jim kostely a domy, kde budou chtít. Nebudou-li chtít u nás zůstat, doneseme je k vám na svých hlavách — jen ať pokřtí a naučí nás svou víru. A jestliže přijít nechtějí, ať Bůh z jejich rukou žádá duše jich všech, které mohli spasit.

Johanca odpovídá, že nemohli: z vězení si odnesli nemoc. A končí stížností, kterou by podepsal leckterý misionář kterékoli doby — že bratří je málo a že by se v Asii hodili zvlášť ti nejučenější, protože doma si jejich vzdělanosti nikdo zvlášť neváží a leží tam jako pohřbená, zatímco tady by svítila jako lampa.

Ediční poznámka

Všechny čtyři texty jsou v této knize přeloženy z edic devatenáctého století.

Juliánův dopis a list Bély IV. vydal Beda Dudík ve svém Iter Romanum (Vídeň 1855), v oddílu nazvaném „K velké mongolské potopě“. Juliánův dopis pořídil přímo z vatikánského rukopisu, který kolacionoval 7. května 1853 spolu s dr. Bethmannem, a připojil k němu odchylky starší Hormayrovy edice z roku 1842. Bélův list vzal z rukopisu Vallicellské knihovny.

Dudíkovo vydání je i jinak pozoruhodné. V popisu téhož kodexu srovnává Juliánovu zprávu o Tatarech s písní o velikých bojích křesťanů s Tatary z Rukopisu královédvorského a shledává mezi nimi nápadnou shodu — psal roku 1855, kdy ještě nikdo nepochyboval, že je Rukopis pravý.

Riccardův protokol a Johancův dopis Dudík neotiskl. Pro ně jsme použili diplomatické přepisy rukopisů, které jsou dnes k dispozici; Johancův dopis se dochoval v jediném kodexu cambridgeské univerzitní knihovny a je ze všech čtyř textů pravopisně nejdivočejší.

Překlad se drží čtení předloh. Tam, kde je latina porušená a kde se nabízí oprava, ponecháváme znění rukopisu a opravu uvádíme ve vysvětlivce; totéž platí pro jména, která nemají doloženou českou podobu a zůstávají v textu v latinské formě. Omyly a vnitřní rozpory, kterých mají tyto texty několik, z textu neodstraňujeme — patří k němu stejně jako to ostatní.