Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

X. Brest Litevský

V létě 1917 jsme dostávali zprávy, podle nichž se nastávající mír s Ruskem jevil pravděpodobným. Zpráva ze 13. června 1917, kterou jsem dostal z neutrální ciziny, zněla:

„Ruský tisk, měšťanský i socialistický, odráží následující dění:

Na frontě i v zázemí panuje urputný názorový spor o ofenzivě proti Ústředním mocnostem, kterou žádají spojenci a kterou nyní i Kerenskij1 s velikým vynaložením projevů pronášených na svých cestách propaguje. Bolševici, tedy sociální demokraté pod vedením Leninovým2, a jejich tisk vystupují rozhodným způsobem proti takové ofenzivě. Ale i velká část menševiků, tedy strany Čcheidzeho3, k níž náležejí současní ministři Ceretěli4 a Skobelev5, je proti ofenzivě, a ten názorový rozdíl ohrožuje i v té otázce jednotu strany, beztak jen s námahou udržovanou. Část menševiků, takzvaní internacionalisté, protože chtějí znovu zřídit Internacionálu, nazývaní také zimmerwaldští nebo kienthalští, pod vedením Trockého6 (vlastně Bronštejna), který se vrátil z Ameriky, dále Larina7, Martova, Martynova atd., kteří se vrátili ze Švýcarska, stojí v té otázce jako v otázce vstupu menševických sociálních demokratů do prozatímní vlády v rozhodném protikladu k většině strany. Naproti tomu Lev Dejč8, jeden ze zakladatelů marxistické sociální demokracie, otevřeně na sjezdu ze strany vystoupil, protože je mu příliš málo vlastenecká a nežádá konečné vítězství. Je s Georgijem Plechanovem9 jednou z hlavních opor ruských ‚sociálpatriotů‘, kteří se podle svých novin jmenují skupina ‚Jedinstvo‘, ale nepřicházejí vůbec v úvahu ani počtem, ani vlivem. Tak dochází k tomu, že oficiální orgán menševiků, ‚Rabočaja gazeta‘, je nucen zaujmout středové postavení a přináší například více článků, které brojí proti ofenzivě.

Ze strany sociálních revolucionářů, kterou v kabinetě zastupuje ministr orby Černov10 a která se snad stává nejsilnější ruskou stranou, protože se jí podařilo vést celé rolnické hnutí ve svých kolejích — byli přece na všeruském kongresu rolnických poslanců zvoleni do výkonného výboru rady rolnických poslanců převážně sociální revolucionáři a žádný sociální demokrat —, je rovněž část, a jak se zdá ta větší a vlivnější, rozhodně proti ofenzivě. Zřetelně se to projevuje v hlavních orgánech strany ‚Dělo naroda‘ a ‚Zemlja i volja‘. Jen malá část bez zjevného vlivu, která se seskupila kolem orgánu ‚Volja naroda‘, vystupuje jako Plechanovova skupina bezpodmínečně pro ofenzivu k odlehčení spojencům, stejně jako měšťanský tisk. Naproti tomu je Kerenského strana, trudovici, jakož i jim blízko stojící lidoví socialisté, které v kabinetě zastupuje ministr výživy Pešechonov11, ještě nerozhodnuta, má-li Kerenského na této cestě následovat. Ústní informace a výroky ruského tisku, jako například ‚Reči‘, praví, že zdravotní stav Kerenského vzbuzuje obavy, že v blízké době dojde k letální katastrofě. Oficiální orgán rady dělnických a vojenských poslanců, ‚Izvestija‘, naproti tomu často velmi důrazně zdůrazňuje, že ofenziva musí být bezpodmínečně podniknuta. Je příznačné, že řeč ministra orby Černova na rolnickém kongresu byla vyložena tak, že je Černov proti ofenzivě, a že byl nucen se vůči svým ministerským kolegům kvůli tomuto výkladu ospravedlňovat.

Zatímco tedy v zázemí panuje o otázce ofenzivy prudký názorový spor, není fronta podle hlášení ruského tisku všech stran, který ty symptomy zčásti s radostí, zčásti se smutkem komentuje, k takové ofenzivě valně nakloněna. Především je proti ofenzivě pěchota. Válečné nadšení panuje jen u důstojníků, u jízdy nebo u její části a u dělostřelectva. Příznačně jsou pro válku i kozáci. Ti mají ovšem i jiný důvod, úspěchem na frontě eventuálně svrhnout revoluční režim. Zatímco totiž ruští rolníci jinak většinou nedisponují více než pěti děsjatinami půdy, tři miliony jsou dokonce bez půdy, má každý kozák čtyřicet děsjatin, a při výkladech o agrárním problému se na tu nespravedlnost stále znovu poukazuje. To je dostatečný podnět pro zvláštní postavení, které kozáci v revoluci zaujímají, i pro to, proč byli dříve vždy nejvěrnějšími oporami carovými.

Nanejvýš příznačné pro náladu na frontě jsou následující podrobnosti:

V zasedání z 30. května všeruského kongresu důstojnických delegátů učinil podle sdělení ‚Reči‘ z 31. května zástupce důstojníků 3. jelizavetgradského husarského pluku, který vystupoval pro ofenzivu, následující charakteristické sdělení: ‚Vy všichni víte, jakého rozsahu nabyl nepořádek na frontě. Pěchota přesekává drátová vedení, která ji spojují s její baterií. Pěchota prohlašuje, že vojáci více než jeden měsíc nezůstanou na frontě, nýbrž půjdou domů.‘

Velmi instruktivní je i zpráva jednoho frontového delegáta, který doprovázel francouzské a anglické většinové socialisty na frontu. Tu zprávu otiskl orgán menševiků, tedy Čcheidzeho, Ceretěliho a Skobeleva, ‚Rabočaja gazeta‘, v číslech z 18. a 19. května. Těm dohodovým socialistům bylo se vší zřetelností na frontě řečeno, že ruská armáda za imperialistické cíle Anglie a Francie nechce ani nemůže bojovat dál. Stav dopravy, proviantu a furáže, jakož i ohrožení revolučních vymožeností válkou, která se ještě dále vleče, vyžadují prý rychlé ukončení války. Tu náladu na frontě prý angličtí a francouzští socialističtí delegáti přijali ne bez nevole. Nato prý se od nich žádalo, aby převzali i závazek sdělit ty ruské zkušenosti na západní frontě (ve Francii). Velmi zlá slova prý padla i o Americe; ruští frontoví zástupci prý otevřeně mluvili o vykořisťovatelské politice Ameriky vůči Evropě a spojencům. Vedle toho prý se žádalo co nejrychlejší svolání mezinárodní socialistické konference a její obeslání a podpora anglickými a francouzskými většinovými socialisty. Na jednom ze shromáždění na frontě se prý francouzským a anglickým socialistům dostalo následující odpovědi:

‚Sdělte svým soudruhům, že od vašich vlád a národů očekáváme pevná prohlášení o vzdání se výbojů a kontribucí. Neprolijeme ani kapku krve pro imperialisty, ať už jsou to Rusové, Němci, nebo Angličané. Očekáváme co nejrychlejší dorozumění mezi pracujícími všech národů o ukončení války, potupné a věstící ruské revoluci zhoubu, protože se vleče. Neuzavřeme žádný separátní mír, ale řekněte svým, aby sami rychle sdělili své válečné cíle.‘

Podle té zprávy prý francouzští socialisté úplně změnili názor. Zdá se, že to potvrzují i hlášení o postoji Cachinově a Moutetově na francouzském socialistickém sjezdu. Naproti tomu byli Angličané nepovolní až na Sanderse, který se Rusům poněkud přiblížil.

Podle soukromé informace zdejšího ministerstva zahraničí bylo na ministra munice Thomase na ruské frontě při jedné z jeho válečných řečí stříleno.

Dezorganizaci na frontě líčí frontový voják nebo důstojník Kušin v téže ‚Rabočaja gazetě‘ z 26. května takto:

‚Stále jasněji a zřetelněji se ukazuje vášnivé puzení po míru, ať je to mír jakýkoli, ba i po separátním míru se ztrátou deseti gubernií, jen aby byl člověk vysvobozen z utrpení války. O tom se vášnivě sní, i když se o tom ještě nemluví na shromážděních a v rezolucích, i když všechny sebevědomé prvky armády proti tomu směru puzení po míru bojují.‘ Aby se to paralyzovalo, existuje prý jen jedna cesta: aby vojáci viděli důrazný boj demokracie o mír a rychlé ukončení války.

Všeruský kongres rad dělnických a vojenských delegátů a armádních organizací fronty, scházející se 1./14. června v Petrohradě, má jako první bod denního pořádku: Válka. Otázky obrany a boje o mír. V tom okamžiku bude vláda patrně muset vystoupit s prohlášením o odpovědi spojenců ohledně válečných cílů, která došla do Petrohradu již před začátkem června. Ten kongres také pravděpodobně definitivně rozhodne o obeslání stockholmské konference a jmenuje zástupce. Jako bod 4 stojí na denním pořádku národnostní otázka. Mezi petrohradskou radou dělnických a vojenských poslanců a ukrajinským vojenským kongresem zasedajícím v Kyjevě vypukl otevřený konflikt kvůli formování ukrajinské armády. Ustavení vlastního ‚ukrajinského armádního generálního komitétu‘ ten konflikt ještě prohloubilo.

O vzrůstajícím vnitřním zmatku, zostření národnostního sporu, vyhrocení agrární a průmyslové otázky bude ještě později podáno souvislé a podrobnější hlášení.“

Koncem listopadu jsem napsal jednomu ze svých přátel následující dopis, který zde reprodukuji in extenso [v plném rozsahu], protože věrně podává můj tehdejší názor na situaci:

„Vídeň, 17. listopadu 1917.

Milý příteli!

Po dlouhém dni, bohatém na starosti, zlost a námahy, Ti chci ještě napsat, abych Ti odpověděl na Tvé tak pozoruhodné výklady; styk s Tebou mě přivádí na jiné myšlenky a dává mi aspoň na chvíli zapomenout na bídu všedního dne.

Píšeš mi, že jsi slyšel, že to mezi císařem a mnou už není dobré, a lituješ toho. Ano, lituji toho také, už proto, že to stupňuje tření denního pracovního stroje až k nesnesitelnosti. Neboť jak něco takového pronikne na veřejnost — proniká velmi rychle —, vrhnou se všichni mužští a ženští nepřátelé s obnovenou silou na to bolavé místo v naději, že mě svrhnou; ti dobří lidé jsou jako supi — tou mršinou jsem já —, na míle daleko větří, že by mohli najít zaměstnání, a přiletí. A jaké lži vymýšlejí a jaké intriky spřádají, aby existující rozdíly zvětšili, je hodno obdivu. Ptáš se, kdo jsou tedy ti moji tak dychtiví nepřátelé?

Především ti, které sám uhodneš.

V druhé řadě jsou to nepřátelé, které má každý ministr a kteří sestávají z velkého počtu těch, kdo chtějí přijít na jeho místo, a konečně je to řada politických šašků z Jockey Clubu, kteří jsou rozmrzelí, protože ode mne očekávali osobní výhody a já je poslal na procházku. Č. 3 jsou obveselující quantité négligeable, č. 2 jsou nebezpeční, ale č. 1 jsou smrtelní.

Dlouho to se mnou tedy v žádném případě už nepotrvá. Díky bohu kyne vysvobození. Chtěl bych jen tak rád ještě rychle skoncovat s Ruskem a tím snad přece vytvořit možnost všeobecného míru. Zprávy z Ruska se všechny shodují v tom, že tamní vláda chce bezpodmínečně, a to co nejrychleji, uzavřít mír. Němci jsou však pro ten případ plni důvěry. Mohou-li vrhnout své masy na západ, nepochybují o tom, že prorazí, vezmou Paříž a Calais a budou přímo ohrožovat Anglii. Takový úspěch však může přinést mír, dá-li se pak Německo samo pohnout k tomu, aby se vzdalo výbojů. Nedovedu si aspoň představit, že by Dohoda po ztrátě Paříže a Calais nepřistoupila na mír inter pares [jako rovný s rovným]; každopádně by se pak muselo vynaložit co největší úsilí. Hindenburg dosud dodržel vše, co předpověděl, to je třeba mu nechat, a celé Německo pevně věří i v jeho nastávající úspěchy na západě — předpokladem je ovšem osvobozená východní fronta, to jest mír s Ruskem. Ruský mír se tedy může stát prvním stupněm na žebříku ke světovému míru.

Dostal jsem v posledních dnech spolehlivé zprávy o bolševicích. Vůdcové jsou téměř veskrze Židé se zcela fantastickými idejemi a nezávidím zemi, které vládnou. Ale nás zajímá přirozeně v první řadě jejich mírové přání, a to se zdá existovat; nemohou vést válku dál.

Na ministerstvu jsou zde zastoupeny tři směry; jeden nebere Lenina vážně a pokládá ho za jepici, druhý tomu sice nevěří, ale zpěčuje se jednat s revolucionářem toho druhu, a třetí sestává, pokud vím, zhruba ze mne samotného a bude jednat, přes možnou jepici a nepochybnou revoluci. Čím kratší dobu bude Lenin u moci, tím rychleji se musí jednat, neboť žádná pozdější ruská vláda nezačne válku znovu — a ruského Metternicha jako partnera si opatřit nemohu, není-li tu.

Němci ‚dělají drahoty‘ a nemají pravou chuť jít do jednání s Leninem, patrně také z dříve zmíněných důvodů; přitom jsou nedůslední jako často. Němečtí vojenští činitelé — kteří, jak známo, celou německou politiku vedou — udělali, jak se mi zdá, všechno pro to, aby svrhli Kerenského a na jeho místo přivedli ‚něco jiného‘. To ‚jiné‘ je teď tu a chce uzavřít mír, musí se tedy sáhnout, i když ten partner vnuká sebevíc pochybností.

Přesné zprávy o těch bolševicích získat nelze, lépe řečeno, získat jich lze velmi mnoho, ale odporují si. Začínají tím, že ničí všechno, co připomíná práci, blahobyt a kulturu, a vyhlazují buržoazii. O ‚svobodě a rovnosti‘ není v jejich programu zjevně už řeči, nýbrž o bestiálním potlačování všeho, co není proletariát. Ruská buržoazie je skoro tak zbabělá a hloupá jako naše a nechává se porážet jako skopci.

Ten ruský bolševismus je zajisté evropské nebezpečí, a kdybychom měli sílu vynutit si vedle snesitelného míru pro sebe ještě i zákonné poměry v cizích zemích, bylo by správné s těmi lidmi vůbec nejednat, pochodovat na Petrohrad a udělat pořádek; tu sílu však nemáme, neboť potřebujeme co nejrychlejší mír ke své záchraně a nemůžeme ten mír dostat, nepřijdou-li Němci do Paříže, do Paříže však mohou přijít jen tehdy, dostaneme-li volnou celou východní frontu. Tím se kruh uzavírá. To všechno jsou věci, které tvrdí sami němečtí vojenští činitelé, a proto je tak nelogické od nich, vadí-li jim nyní zjevně osoba Leninova.

Předevčírem jsem ten dopis nemohl dokončit a doháním to dnes. Včera byl zase z jedné strany, kterou uhodneš, učiněn pokus vyložit mi výhody separátního míru. Mluvil jsem o tom s císařem a řekl jsem mu, že by to byl postup muže, který se ze strachu před smrtí zastřelí. Já že to udělat nemohu, ale že jsem velmi rád ochoten odejít pod jakýmkoli heslem, a jistě že najde muže, kteří budou ochotni se o to pokusit. Londýnská konference se usnesla na rozdělení monarchie, na tom nemůže už nic změnit ani separátní mír z naší strany. Rumuni, Srbové a Italové dostanou obrovské kusy, Terst je ztracen — zbytek se rozpadne v jednotlivé státy, část českou, polskou, uherskou a německou. Kontakt mezi těmi novými státy bude velmi nepatrný — jinými slovy, separátní mír má za výsledek, že se nejprve zmrzačená monarchie pak rozkouskuje. Než však k tomu výsledku dojdeme, musíme bojovat dál, a to proti Německu, které ovšem ihned uzavře mír s Ruskem a obsadí monarchii. Němečtí generálové nebudou tak hloupí, aby čekali, až Dohoda vpadne přes Rakousko do Německa, nýbrž postarají se o to, aby se válečným jevištěm stalo Rakousko. Neukončíme tedy tím válku, jen vyměníme protivníka a vydáme jednotlivé dosud ještě ušetřené provincie, jako Tyroly a Čechy, válečné lítici — abychom nakonec přece byli rozbiti.

Na druhé straně můžeme snad za několik měsíců mít všeobecný mír společně s Německem — snesitelný kompromisní mír —, podaří-li se německá ofenziva. Císař se choval spíše mlčenlivě. V jeho okolí táhne jeden doprava, druhý doleva; nezískáváme přitom nic u Dohody a ztrácíme stále více na důvěře v Berlíně. Chce-li člověk přeběhnout k nepříteli, ať to tedy udělá, le remède sera pire que le mal [lék bude horší než nemoc], ale ustavičně předvádět zradu, aniž by se provedla, nemohu pokládat za chytrou politiku.

Domnívám se, že dosáhneme snesitelného kompromisního míru; ztratíme něco ve prospěch Itálie a přirozeně nic jiného za to nezískáme. Budeme dále muset změnit celou strukturu monarchie — po způsobu Fédération Danubienne [podunajská federace], kterou chtějí ve Francii —, a je mi ovšem ještě nejasné, jak to lze provést proti Uhrám a Němcům. Ale doufám, že válku přežijeme, a doufám, že tam naproti revidují ustanovení své londýnské konference. Jen ať nejprve nechají starého Hindenburga vtáhnout do Paříže, pak Dohoda pronese to vykupující slovo, že je ochotna jednat. V tom okamžiku jsem však odhodlán pokusit se o to nejkrajnější a veřejně apelovat na národy Ústředních mocností a zeptat se jich, zda chtějí bojovat dál kvůli výbojům, nebo chtějí mír.

Co nejrychleji skoncovat v Rusku, pak zlomit zničující vůli Dohody a uzavřít mír — i se ztrátami: to je můj plán a naděje, z níž žiju. Přirozeně bude po dobytí Paříže všechno ‚směrodatné‘ — kromě císaře Karla — žádat ‚dobrý‘ mír, a ten v žádném případě nedostaneme — odium, ‚že jsem zkazil mír‘, vezmu na sebe.

Tak, doufám, vyvázneme z války s odřenýma ušima. Ale staré časy se už nikdy nevrátí. Nový světový řád se zrodí v křečích a bolestech. Řekl jsem to před nějakým časem veřejně ve své budapešťské řeči za dost všeobecné nelibosti.

Dlouhý se ten dopis stal a večer je pozdní. Měj se dobře a dej brzy zase o sobě vědět.

Tvůj
Czernin.“

O mírových jednáních v Brestu Litevském nechávám mluvit svůj deník. Přes mnohé mylné názory, které se v následujících záznamech nalézají, a přes různé nedůležité podrobnosti je nekrátím, protože v té formě dávají, jak se domnívám, jasný obraz vývoje:

19. prosince 1917.

Odjezd z Vídně, ve středu 19., ve 4 hodiny, Severní nádraží. Tam jsem už našel shromážděné pány Gratze12, Wiesnera, Colloreda, Gautsche13 a Andriana, dále polního podmaršálka Csicserics14 se dvěma pány a majora Flecka15 z Badenu.

Využil jsem cesty, abych polnímu podmaršálkovi Csicserics podal obraz svých úmyslů a taktiky, kterou je třeba zvolit. Prohlásil jsem mu, že podle mého přesvědčení Rusko učiní návrh na všeobecný mír a že na ten návrh ovšem musíme přistoupit. Naději, že bude v Brestu navázán všeobecný mír, jsem prý ještě zdaleka nevzdal. Nepřijme-li Dohoda, bude prý aspoň volná cesta k separátnímu míru. Poté jsem delší dobu hovořil se sekčním šéfem Gratzem a vyslancem von Wiesnerem; ty rozhovory více či méně vyplnily celý den.

20. prosince 1917.

V pět hodin a několik minut jsme dorazili do Brestu. Na nádraží se dostavil náčelník generálního štábu Ober Ostu generál Hoffmann16 asi s deseti pány svého doprovodu, dále vyslanec von Rosenberg17 a Mérey18 s několika pány. Pozdravil jsem pány na perónu a po krátkém rozhovoru přišel Mérey se mnou do vlaku, aby mi vylíčil události posledních dnů. Všeobecně pojímá Mérey celou situaci ne nepříznivě a věří, že — nepředvídané incidenty vyloučeny — se nám může podařit dojít v dohledné době na zelenou větev.

V šest hodin jsem jel ke generálu Hoffmannovi, abych mu oplatil návštěvu, a slyšel jsem od něho zajímavé podrobnosti o psýše ruských delegátů a o způsobu, jímž tak šťastně uzavřel příměří. Měl jsem dojem, že generál spojuje s věcnou znalostí a energií velikou obratnost a klid, ale i mnoho pruské brutality, které mu umožnily pohnout Rusy přes zpočátku vznesený odpor k velmi příznivému příměří. Nějaký čas poté přišel podle úmluvy princ Leopold Bavorský19 a měl jsem s ním krátký, bezvýznamný rozhovor. Šli jsme nato společně k jídlu, jehož se účastní celý štáb Ober Ostu, čítající na sto osob. Obraz, který ta večeře nabízí, je patrně jeden z nejpodivuhodnějších, jaké lze vidět. Předsedá princ Bavorský. Vedle prince seděl vůdce ruské delegace, Žid jménem Ioffe20, teprve nedávno propuštěný ze Sibiře, k němu se připojovali generálové a ostatní delegáti. Nehledě ke zmíněnému Ioffemu je nejmarkantnější osobností delegace švagr ruského ministra zahraničí Trockého jménem Kameněv21, který, rovněž revolucí propuštěný z vězení, nyní hraje vynikající roli. Třetí delegát je madame Bicenko22, žena, která má za sebou bohatou minulost. Její muž je malý úředník, ona sama se brzy přidala k revolučnímu hnutí. Před dvanácti lety zavraždila generála Sacharova23, kterého socialisté jako gubernátora jakéhosi ruského města pro jeho energii odsoudili k smrti. Přistoupila ke generálovi s prosebnou žádostí a držela revolver schovaný pod zástěrou. Když generál začal tu žádost číst, vystřelila mu čtyři kule do těla a zabila ho na místě. Přišla na Sibiř, kde strávila dvanáct let svého života zčásti v samovazbě, později ve zmírněné trestní vazbě, a i jí vrátila svobodu teprve revoluce. Ta podivuhodná žena, která se na Sibiři naučila francouzsky a německy natolik, že umí číst, aniž by však uměla mluvit, protože neví, jak se slovo vyslovuje, je typem vzdělaného ruského proletariátu. Je nesmírně tichá a uzavřená, má podivuhodný odhodlaný rys kolem úst a oči, které chvílemi vášnivě vzplanou. Všechno, co se kolem ní děje, se jí zdá vlastně lhostejné. Jen když řeč přijde na veliké principy mezinárodní revoluce, pak se najednou probudí, celý její výraz se změní a připomíná dravce, který náhle vidí před sebou kořist a chystá se na ni vrhnout.

Po jídle jsem poprvé dlouze hovořil s panem Ioffem. Celá jeho teorie se zakládá na tom zavést sebeurčovací právo národů na nejširším základě na celém světě a přimět ty osvobozené národy k tomu, aby se trvale navzájem milovaly. Že takový proces bude zatím zahrnovat občanskou válku celého světa, pan Ioffe nepopírá, míní však, že taková válka, která by uskutečnila ideály lidstva, je spravedlivá a hodna svého cíle. Omezil jsem se na to prohlásit panu Ioffemu, že musí na Rusku dokázat, že bolševismus zahajuje šťastný věk, a podaří-li se mu to, pak teprve dobude svými idejemi svět. Dokud však nebude ten důkaz podán na příkladu, sotva se panu Leninovi podaří vnutit světu své myšlenkové okruhy. Jsme prý ochotni uzavřít všeobecný mír bez kontribucí a anexí a úplně srozuměni s tím, nechat pak ruské poměry vyvíjet se tak, jak se ruské vládě zdá správné. Jsme prý také rádi ochotni se od Ruska něčemu naučit, a bude-li mít se svou revolucí úspěch, pak prý vnutí Evropě své myšlenkové okruhy, ať chceme, nebo ne. Zatím prý je však na místě největší skepse a upozorňuji ho, že napodobení ruských poměrů podnikat nebudeme a každé vměšování do svých vnitřních poměrů si kategoricky vyprošujeme. Setrvá-li prý dále na tom utopickém stanovisku přesadit své ideje i k nám, pak prý bude lepší, aby hned příštím vlakem zase odcestoval, neboť pak prý není mír možný. Pan Ioffe na mne udiveně pohlédl svýma měkkýma očima, chvíli mlčel a pak řekl tónem pro mě navždy nezapomenutelným, přátelským, skoro bych řekl prosebným: „Doufám přece, že se nám podaří rozpoutat revoluci i u vás.“

To poslední věřím také, i bez laskavé pomoci Ioffeho — o to se už postarají národy samy, setrvá-li Dohoda na svém stanovisku, že se nechce vyrovnat.

Podivuhodní jsou ti bolševici. Mluví o svobodě a smíření národů, o míru a svornosti, a přitom mají být nejukrutnějšími tyrany, jaké dějiny poznaly — vyhlazují měšťanstvo prostě a jejich argumenty jsou kulomety a šibenice. Dnešní rozhovor s Ioffem mi dokázal, že ti lidé nejsou poctiví a ve lži předčí všechno to, co se vytýká cechovní diplomacii — neboť provozovat takové potlačování měšťanstva a současně mluvit o svět oblažující svobodě jsou lži.

21. prosince 1917.

V poledne jsem jel se všemi svými pány na oběd k princi Bavorskému. Bydlí v malém zámečku, půl hodiny jízdy autem od Brestu. Zdá se, že se zabývá velmi mnoho vojenskými záležitostmi a je mnoho ve službě.

První noc jsem zůstal ve svém vlaku, a zatímco jsme obědvali, přestěhovali se naši lidé se zavazadly do našeho bytu. Obýváme malý dům, kde jsem shromážděn se všemi rakousko-uherskými pány, bezprostředně vedle důstojnického kasina, a je tu všechno pohodlí, jaké si tu člověk může přát. Odpoledne jsem strávil pracemi se svými pány a večer přijeli delegáti tří spojenců. Měl jsem ten večer hned první rozhovor s Kühlmannem mezi čtyřma očima a ihned jsem s určitostí zjistil, že není vůbec pochyb, že Rusové učiní návrh na všeobecný mír a že jej musíme přijmout. Kühlmann je napůl mého názoru; přirozeně bude formule znít: „Nikdo nesmí anektovat nebo žádat kontribuci“ — přistoupí-li na to Dohoda, jsme na konci toho příšerného utrpení. Bohužel to pravděpodobně není ten případ.

22. prosince 1917.

Dopoledne bylo věnováno první poradě mezi spojenci, v níž byly akademicky stanoveny základy právě sdělené a probrané s Kühlmannem. Odpoledne se konalo první plenární zasedání, které zahájil princ Bavorský a pak je vedl dr. Kühlmann. Bylo rozhodnuto, že se předsednictví povede střídavě podle latinské abecedy jmen mocností, tedy Allemagne, Autriche [Německo, Rakousko] atd. Dr. Kühlmann požádal pana Ioffeho, aby nám rozvinul zásady, které mají podle jeho názoru být položeny za základ budoucího míru, a ruský delegát pak rozvinul novinami již známých šest základních směrnic. Vzali jsme návrh na vědomí a prohlásili, že po poradě mezi sebou dáme co nejdříve odpověď. To byl průběh prvního krátkého zasedání mírového kongresu.

23. prosince 1917.

Časně zrána jsme s Kühlmannem vypracovali svou odpověď. Bude známa z listů. Stála těžkou práci. Kühlmann je osobně pro všeobecný mír, bojí se však námitky vojenských činitelů, kteří chtějí uzavřít mír teprve tehdy, až definitivně zvítězí. Konečně se to přece podařilo. Obtíž pak začala zase s Turky. Ti prohlásili, že musejí trvat na tom, aby ihned po uzavření míru s Ruskem byl Kavkaz ruskými vojsky vyklizen — návrh, který Němci nepřipustili, protože by tím implicite [mlčky] museli připustit, že i Polsko, Kuronsko a Litvu současně vyklidí, požadavek, jehož u Německa nebylo možné dosáhnout. Po tvrdém boji a opakovaném úsilí se teprve podařilo Turky od jejich postulátu odvést. Druhá námitka Turků směřovala k tomu, že vměšování do vnitřních poměrů ze strany Ruska není dost jasně odmítnuto. Turecký ministr zahraničí však prohlásil, že vnitřní poměry v Rakousku-Uhersku jsou pro ruské vměšování ještě nebezpečnější půdou než turecké, a nebudu-li mít námitky, odloží i on ty své.

Bulhaři, kteří jsou zastoupeni bulharským ministrem spravedlnosti Popovem24 jako šéfem a kteří zčásti nerozumějí německy, zčásti sotva francouzsky, a začali proto celý náš elaborát chápat teprve později, odložili své stanovisko na 24.

24. prosince 1917.

Dopoledne i odpoledne hodiny trvající konference s Bulhary, v nichž jsme se Kühlmann a já na jedné straně a bulharští zástupci na druhé tvrdě srazili. Bulharští delegáti žádali přijetí pasáže do elaborátu, podle níž by se pro Bulharsko učinila výjimka z bezanexní formule a připustilo by se, že získání rumunských a srbských území nesmí pro Bulharsko platit za anexi. Ta klauzule by samozřejmě učinila celou naši práci nulitní a nemohla být za žádných okolností připuštěna. Konverzace byla místy velmi rozrušená a bulharští delegáti zašli až k výhrůžce, že odcestují, nepovolíme-li. Kühlmann a má maličkost zůstali úplně pevní a sdělili jim, že nemáme nic proti jejich odjezdu, nemáme také nic proti tomu, aby dali samostatnou odpověď, ale že na protokolu, který jsme oba redigovali, se už nic nezmění. Protože se nedalo dojít ke konci, bylo plenární zasedání odsunuto na 25. a bulharští delegáti telegrafovali do Sofie o nové instrukce.

Bulhaři dostali zamítavou odpověď a zjevně i pokárání, které jsme ostatně očekávali. Byli velmi sklíčení a nedělali dále žádné cavyky, aby se připojili ke všeobecné akci. To je tedy potud v pořádku.

Odpoledne jsem měl zase spor s Němci. Němečtí vojenští činitelé se „obávají“, že by Dohoda mohla na všeobecný mír přistoupit, protože nemohou válku uzavřít „bez zisku“. Nelze to plácání poslouchat.

Nastanou-li na západní frontě velká vítězství, která němečtí generálové určitě očekávají, vystoupí jejich osobivost do nesmírna a ještě více ztíží všechna jednání.

25. prosince 1917.

Dnes se konalo plenární zasedání, v němž jsme Rusům podali svou odpověď na jejich mírovou nabídku. Měl jsem předsednictví a odevzdal jsem odpověď, načež Ioffe odvětil. Všeobecná mírová nabídka je tedy učiněna a čeká se na výsledek. Aby se neztrácel čas, bude se však pokračovat v jednáních týkajících se Ruska. Tím bychom byli o velký krok dál a snad přes to nejtěžší. Nelze vědět, zda včerejší den neznamená rozhodující bod obratu v dějinách světa.

26. prosince 1917.

V devět hodin ráno začala speciální jednání. Program projektovaný Kühlmannem, výlučně hospodářské a zastupitelské otázky, byl tak rychle a hladce vyřízen, že se už v jedenáct hodin muselo zasedání pro nedostatek látky přerušit. Snad dobré znamení.

Dnešního dne použijí naši pánové k tomu, aby výsledky porady shrnuli do protokolu, neboť zítra se koná pokračování, až přijdou na přetřes územní otázky.

26. prosince 1917.

Večer před jídlem sdělil Hoffmann Rusům německé plány ohledně okrajových provincií. Situace je tato: dokud trvá válka na západě, nemohou Němci Kuronsko a Litvu vyklidit, neboť nehledě k tomu, že si je chtějí podržet jako zástavu pro všeobecná mírová jednání, tvoří ty země část jejich zbrojních dílen. Železniční materiál, továrny, především obilí jsou nepostradatelné, dokud válka trvá. Že je teď nemohou ihned vyklidit, je přirozené. Dojde-li k míru, má rozhodnout sebeurčovací právo obsazených území. Tu je však ta velká obtíž, jak to sebeurčovací právo vyjádřit.

Rusové přirozeně nechtějí, aby se hlasování konalo, dokud jsou německé bajonety v zemi — a Němci zase říkají, že bezpříkladný bolševický terorismus zfalšuje každý volební výsledek, protože „buržuji“ přece podle bolševického názoru nejsou lidé.

Mou ideu kontroly neutrální mocností odmítli vlastně všichni. Za války se prý k tomu žádná neutrální mocnost nepropůjčí, a do všeobecného konce prý německé obsazení nesmí zůstat. De facto se obě sporné strany bojí teroru druhé strany a obě jej chtějí samy provozovat. — — Času je tu dost. Jednou nejsou hotovi Turci, pak zase Bulhaři, pak dělají drahoty Rusové — a zasedání se zase odloží nebo se sotva začaté přeruší.

Čtu nyní paměti z Francouzské revoluce. Velmi dobová četba vzhledem k tomu, co je v Rusku a co může přijít v celé Evropě. Bolševici tehdy ještě nebyli, ale muži, kteří pod heslem svobody tyranizují svět, byli tehdy v Paříži právě tak jako dnes v Petrohradě. Charlotte Cordayová řekla: „Nezabila jsem člověka, nýbrž divou bestii.“ — Zmizí i tihle bolševici, a kdo ví, zda se pro Trockého nenajde nějaká Cordayová.

27. prosince 1917.

Rusové jsou zoufalí; zčásti chtěli odcestovat, mysleli, že se Němci prostě vzdají všeho obsazeného území, respektive že je vydají bolševikům. Dlouhá zasedání mezi Rusy, Kühlmannem a mnou, chvílemi s Hoffmannem. Formuloval jsem následující:

1. Dokud není uzavřen všeobecný mír, nemůžeme obsazené území vydat; patří k našim velkým zbrojním dílnám (továrny, dráhy, obdělaná pole atd.).

2. Po všeobecném míru má v Polsku, Kuronsku a Litvě rozhodnout o údělu těch národů lidové hlasování, o formě toho hlasování je třeba ještě jednat, aby Rusové získali jistotu, že hlasování proběhne bez nátlaku. To zjevně nevyhovuje ani jedněm, ani druhým. Situace velmi zhoršena.

Odpoledne. Vzrůstající zhoršení situace. Zuřivé telegramy od Hindenburga o „vzdání se“ všeho, Ludendorff telefonuje každou hodinu; nové výbuchy zuřivosti. Hoffmann velmi podrážděn. Kühlmann „chladný“ jako vždy. Rusové prohlašují nejasné formulace Německa ohledně svobody hlasování za nepřijatelné.

Prohlásil jsem Kühlmannovi a Hoffmannovi, že s nimi půjdu až do nejkrajnějšího, ale ztroskotá-li jejich úsilí, vstoupím s Rusy do separátních jednání, neboť Berlín jako Petrohrad právě oba nechtějí neovlivněné hlasování. Rakousko-Uhersko však nechce nic než konečně mír. Kühlmann mé stanovisko chápe a říká, že by sám raději odešel, než aby to nechal ztroskotat. Mám mu prý své stanovisko dát písemně, „posílí to jeho pozici“. Stalo se. Telegrafoval to císaři.

28. prosince 1917.

Nálada mdlá. Nové rozhořčené výbuchy z Kreuznachu. Naproti tomu v poledne telegram Busscheův: Hertling prý měl přednes u císaře Viléma a ten je prý úplně spokojen. Kühlmann mi říká: „Císař je jediný rozumný člověk v celém Německu.“

Shodli jsme se nakonec na komisionální formuli, to jest v Brestu se vytvoří komise ad hoc, která má do podrobností vypracovat plán vyklizení a hlasování. To je tant bien que mal [jakž takž] prozatímní východisko. Všichni jedou domů referovat a příští zasedání se koná 5. ledna 1918.

Rusové zase poněkud veselejší.

Večer při večeři jsem jménem Rusů a Čtyřspolku pronesl děkovnou řeč princi Leopoldovi. Odpověděl hned a velmi mile, ale pak mi řekl: „To bylo přece přepadení.“ Pro mne to bylo také jedno, neboť Němci mě požádali, abych mluvil, teprve během večeře.

Večer v deset hodin odjezd do Vídně.

Dny od 29. do 3. ráno jsem byl ve Vídni. Dvě dlouhé audience u císaře mi daly příležitost referovat mu o Brestu. Schvaluje samozřejmě úplně stanovisko dosáhnout míru, bude-li to jen trochu možné.

Poslal jsem spolehlivého důvěrníka do okrajových provincií, aby vyzkoumal, jaká je tam vlastně nálada. Hlásí, že všechno je proti bolševikům, co není samo bolševické. Celé měšťanstvo, rolníci, zkrátka všechno, co něco vlastní, se třese před těmi rudými lupiči a chce k Německu.

3. ledna 1918.

Zpáteční cesta.

Cestou do Brestu, v šest hodin odpoledne, jsem na jedné stanici dostal následující šifrový telegram barona Gautsche, který zůstal v Brestu:

„Od ruské delegace došel dnes ráno následující Hughesův telegram25 z Petrohradu: ‚Generálu Hoffmannovi. Pro pány zástupce německé, rakousko-uherské, bulharské a turecké delegace. Vláda ruské republiky pokládá za nutné vést další jednání na neutrální půdě a sama navrhuje přeložit jednání do Stockholmu. Co se týká zaujetí stanoviska k návrhům, jak byly ze strany německé a rakousko-uherské delegace pojaty v bodech 1 a 2, jsou vláda ruské republiky i všeruský ústřední výkonný výbor rad dělnických, vojenských a rolnických poslanců v plné shodě s naší delegací vysloveným míněním toho názoru, že ty návrhy odporují zásadě národního sebeurčení dokonce i v té omezené formulaci, která je dána v bodě 3 odpovědní deklarace Čtyřspolku z 12. min. m. Předseda ruské delegace: A. Ioffe.‘ Major Brinkmann26 uvědomil o výše uvedeném telefonicky německou delegaci, již jsoucí na cestě sem. Pan von Kühlmann nechal zpět telefonovat, že bude v cestě pokračovat a dorazí dnes večer do Brestu.“

Jedu samozřejmě rovněž dál a pokládám ten manévr Rusů spíše za blaf; kdyby nepřijeli, budeme jednat s Ukrajinci, kteří už mají být v Brestu.

Ve Vídni jsem z politiků viděl Becka27, Baernreithera28, Hausera29, Wekerleho, Seidlera a několik jiných. Résumé je od všech: „Mír musí být uzavřen — ale separátní mír bez Německa je nemožný.“

Jak to mám udělat, mi nikdo neřekl, nepřijme-li rozum ani Německo, ani Rusko.

4. ledna 1918.

V noci strašlivá sněhová bouře, topení ve vlaku zamrzlo, a pobyt proto málo útulný. Ráno při probuzení v Brestu stály na vedlejších kolejích vlaky Bulharů a Turků. Je nádherný den, zima, vzduch jako v St. Moritz. Šel jsem ke Kühlmannovi, nasnídal se s ním a probral události v Berlíně. Zdá se, že tam panovalo neblahé rozrušení. Kühlmann navrhl Ludendorffovi, aby jel do Brestu s ním a jednal sám. Po rozhovorech trvajících několik hodin se však ukázalo, že Ludendorff vlastně sám pořádně nevěděl, co chce, a spontánně prohlásil, že pokládá za zbytečné jet s ním do Brestu, „nanejvýš by tam mohl něco zkazit“. Milý bože, dej tomu muži takové jasné okamžiky častěji! Zdá se, že celá ta zášť vychází spíše ze žárlivosti vůči Kühlmannovi než z věcných motivů, protože svět nemá nabýt dojmu, že mír přinesla „diplomatická obratnost“, nýbrž výlučně vojenské úspěchy. Zdá se, že generál Hoffmann byl císařem Vilémem vynikajícím způsobem přijat, a on i Kühlmann dávají najevo, že jsou s výsledkem své cesty spokojeni.

Probrali jsme odpovědní telegram do Petrohradu, který odmítá konferenci ve Stockholmu, a další eventuální taktiku. Shodli jsme se v tom, že kdyby Rusové nepřijeli, museli bychom vypovědět příměří a riskovat, jak se k tomu Petrohrad zachová. Panovala v tom úplná jednota mezi Kühlmannem a mnou. Přesto byla nálada jak u nás, tak u Němců dost sklíčená. Není pochyb, že kdyby Rusové jednání definitivně přerušili, stane se situace velmi trapnou. Jediná záchrana situace spočívá v rychlých a energických jednáních s ukrajinskou deputací, a začali jsme proto s tou prací hned odpoledne téhož dne. Je tedy naděje, že aspoň s ní bude v dohledné době dosaženo kladného výsledku.

Večer po jídle přišla depeše z Petrohradu, která oznamovala příjezd delegace včetně ministra zahraničí Trockého. Bylo zábavné vidět, v jaký jásot všichni Němci propukli, a teprve ta náhle a tak bouřlivě propukající veselost dokázala, jak silný byl tlak, který na ně mohlo mít, že Rusové nepřijdou. Není pochyb, že to znamená velký pokrok, a všichni máme pocit, že nyní je mír skutečně na cestě.

5. ledna 1918.

V sedm hodin ráno jeli někteří z nás s princem Leopoldem Bavorským na hon. Železničním vlakem se urazila asi dvacet až třicet kilometrů dlouhá trasa, odtud otevřenými auty do nádherného pralesa, který měří dvě stě až tři sta čtverečních kilometrů. Počasí velmi studené, ale krásné, mnoho sněhu a příjemná společnost. Lovecky to bylo pod veškeré očekávání. Jeden z princových pobočníků nastřelil divočáka, jiný střelil dva zajíce, to bylo vše. Návrat v šest hodin večer.

6. ledna 1918.

Dnes se konaly první rozhovory s ukrajinskými delegáty, kteří jsou až na svého šéfa úplně přítomni. Ukrajinci se od ruských delegátů silně odrážejí. Podstatně méně revoluční, mají nesrovnatelně větší zájem o svou vlastní zemi a menší zájem o všeobecný socialismus. Nezajímají se vlastně o Rusko, nýbrž výlučně o Ukrajinu, a celé jejich úsilí směřuje k tomu, osamostatnit se co nejrychleji. Zda má být ta samostatnost úplná, mezinárodní, nebo myšlená jako samostatnost v rámci ruského federativního státu, se jim zdá ještě nejasné. Zjevně měli ti velmi inteligentní ukrajinští delegáti v úmyslu použít nás jako odrazového můstku, z něhož se chtěli vrhnout na bolševiky. Jejich tendence směřovala k tomu, abychom uznali jejich samostatnost, pak by s tím fait accompli [hotová skutečnost] předstoupili před bolševiky a přinutili je přijmout je jako rovnocenné spoluúčastníky. Náš zájem je však buď dostat Ukrajince na náš mírový základ, nebo vrazit klín mezi ně a Petrohraďany. V odpověď na jejich touhu po samostatnosti jsme jim proto prohlásili, že jsme ochotni ji uznat, přijmou-li Ukrajinci sami následující tři body: 1. ukončení jednání v Brestu Litevském, a ne ve Stockholmu; 2. uznání starých státních hranic mezi Rakouskem-Uherskem a Ukrajinou a 3. nevměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí druhého. Příznačně na tu propozici dosud odpověď nepřišla!

7. ledna 1918.

Dopoledne přijeli všichni Rusové pod vedením Trockého. Nechali hned vzkázat, že se omlouvají, nebudou-li se už objevovat při společných jídlech. Ani jinak je není vidět a zdá se, že vane podstatně jiný vítr než minule. Německý důstojník, který ruskou delegaci přivezl sem z Dvinska30, hejtman baron Lamezan31, o tom vyprávěl zajímavé podrobnosti. Za prvé tvrdil, že zákopy před Dvinskem jsou úplně vylidněné a že se tam kromě několika málo stanovišť vůbec žádní Rusové nenacházejí, dále že delegaci na nesčetných stanicích očekávaly deputace, které všechny žádaly mír. Trockij prý odpovídal vždy nanejvýš obratným a vstřícným způsobem, byl však prý stále sklíčenější. Baron Lamezan má dojem, že Rusové jsou ve zcela zoufalé náladě, protože mají jen na vybranou vrátit se buď bez míru, nebo se špatným mírem, a v obou případech by byli smeteni. Kühlmann řekl: „Ils n'ont que le choix à quelle sauce ils se feront manger.“ [Mají na vybranou jen to, s jakou omáčkou je sní.] Odpověděl jsem mu nato: „Tout comme chez nous.“ [Zrovna jako u nás.]

Právě přichází telegram o demonstracích v Budapešti proti Německu. Na německém konzulátě byla vytlučena okna, zřetelné znamení, jaká by byla nálada, kdyby mír ztroskotal na našich postulátech.

8. ledna 1918.

Turecký velkovezír Talaat Paša dorazil v noci a právě mě navštívil. Zdá se být bezpodmínečně pro to mír uzavřít, patrně však má spíše v úmyslu postrčit mě do popředí při eventuálním konfliktu s Německem a sám zůstat v pozadí. Talaat Paša je jedna z nejschopnějších tureckých hlav a snad ta nejenergičtější.

Byl před revolucí malý telegrafní úředník a náležel k revolučnímu komitétu. Zachytil jako takový telegram vlády, který mu dokázal, že revoluční snahy byly odhaleny a hra ztracena, nebude-li se ihned jednat. Telegram potlačil, varoval revoluční komitét a pohnul jej k tomu, aby ihned udeřil. To se podařilo; sultán byl sesazen a Talaat se stal ministrem vnitra. Se železnou energií postupoval nyní sám proti protisnahám. Později se stal velkovezírem a ztělesňoval spolu s Enverem Pašou vůli a moc Turecka.

Dnes odpoledne se koná teprve porada pěti šéfů spojenců a Ruska. Poté plenární zasedání.

Zasedání bylo opětovně odloženo, protože Ukrajinci stále ještě nejsou s přípravami hotovi. Pozdě večer jsem hovořil s Kühlmannem a Hoffmannem a ohledně taktiky jsme si dost dobře porozuměli. Řekl jsem jim ještě jednou, že s nimi a za jejich postuláty půjdu do nejkrajnějšího, v okamžiku však, kdy Němci jednání s Ruskem definitivně přeruší, si musím vyhradit politiku volné ruky. Oba se zdáli mé stanovisko dost dobře chápat, zejména Kühlmann, který by, kdyby šlo po něm, jednání určitě ztroskotat nenechal. V podrobnostech jsme se shodli na tom, že budeme ve formě podobné ultimátu žádat pokračování jednání v Brestu Litevském.

9. ledna 1918.

Podle zásady, že úder je nejlepší kryt, jsme se rozhodli nenechat ruského ministra zahraničí vůbec přijít ke slovu, nýbrž ihned vypálit své ultimátum.

Trockij přišel s velkou řečí a úspěch našich útoků byl tak silný, že ihned požádal o odročení, protože nová situace vyžaduje nová usnesení. Přeložení konference do Stockholmu by byl náš konec, neboť by bylo zcela vyloučeno držet odtamtud bolševiky všech zemí stranou, a to, čemu se od počátku ze všech sil snažíme zabránit — že nám budou vyrvány otěže a to vedení převezmou ty živly —, by nevyhnutelně nastalo. Nyní je třeba vyčkat, co přinese zítřek; buď vítězství, nebo definitivní konec jednání.

Trockij je nepochybně zajímavý, chytrý člověk a velmi nebezpečný protivník. Má zcela vynikající řečnický dar, rychlost a obratnost repliky, jaké jsem viděl jen zřídka, a k tomu celou tu drzost, která odpovídá jeho rase.

10. ledna 1918.

Zasedání se právě konalo. Trockij ve veliké, na celou Evropu propočtené, svého druhu skutečně krásné řeči úplně ustoupil. Přijímá, jak prohlašuje, německo-rakousko-uherské „ultimátum“ a zůstává v Brestu Litevském, protože nám nechce udělat tu radost svalit na Rusko vinu za pokračování války.

V návaznosti na Trockého řeč byla ihned ustavena komise, která se bude muset zabývat choulostivými územními otázkami. Dbal jsem na to, abych se do komise dostal, protože chci mít nad těmi tak důležitými jednáními trvalou kontrolu. Nebylo to tak snadné, protože předložené otázky se vlastně týkají jen Kuronska a Litvy, tedy ne nás, nýbrž Německa.

Večer jsem měl opět dlouhou konferenci s Kühlmannem a Hoffmannem, v níž se generál a státní tajemník dost živě střetli. Opojen úspěchem našeho ultimáta předloženého Rusku si Hoffmann přál pokračovat v témž tónu a Rusy „ještě pořádně praštit po hlavě“. Kühlmann a já jsme zastávali opačné stanovisko a žádali, aby se vstoupilo do klidných a věcných jednání a bod po bodu vyjasnilo a nejasné odsunulo stranou. Teprve až bude ta čisticí práce provedena, mají se zbylé nevyjasněné body shrnout a pak si eventuálně telegraficky vyžádat od obou císařů direktivy k rozhodnutí. Je to nepochybně nejjistější cesta, jak zabránit krachu a vykolejení.

Vypukl nový konflikt s Ukrajinci. Ti žádají uznání své samostatnosti a prohlašují, že odcestují, nedojde-li k němu.

Adler mi ve Vídni vyprávěl, že Trockij má svou knihovnu, na níž mu hodně záleží, ve Vídni — myslím u jistého pana Bauera32. Řekl jsem Trockému, že mu ji nechám poslat, bude-li mu na tom záležet. Doporučil jsem mu pak několik válečných zajatců, tak L. K. a W., o nichž se říká, že se s nimi se všemi nakládá více či méně špatně. Trockij to vzal na vědomí, prohlásil, že je proti týrání válečných zajatců, a slíbil, že se poptá; zdůraznil však, že to vstřícné stanovisko nesouvisí s otázkou knihovny, že by moji žádost byl zohlednil za všech okolností. Knihovnu chce mít.

11. ledna 1918.

Dopoledne i odpoledne dlouhá zasedání komise o územních otázkách. Z naší strany jsou v ní Kühlmann, Hoffmann, Rosenberg a jeden sekretář, dále má maličkost, Csicserics, Wiesner a Colloredo, Rusové jsou úplně přítomni, avšak bez Ukrajinců. Prohlásil jsem Kühlmannovi, že chci být přítomen jen jako sekundant, protože německé zájmy jsou v té otázce nesrovnatelně více dotčeny než naše. Zasahuji jen čas od času.

Trockij učinil odpoledne taktickou chybu. V řeči vystupňované až k prudkosti nám prohlásil, že hrajeme falešnou hru, že chceme anexe a dáváme těm anexím plášť sebeurčovacího práva. Nikdy prý s tím nebude souhlasit a raději jednání přeruší, než aby takto pokračoval. Kdybychom byli poctiví, dovolili bychom prý, aby zástupci Polska, Kuronska a Litvy přijeli do Brestu, aby nám nezávisle na nás vyslovili své názory. Tu je třeba zmínit, že od začátku jednání se spor točí o to, zda jsou legislativní sbory existující dnes v obsazených územích oprávněny mluvit jménem svých příslušných národů, nebo ne, bod, který my potvrzujeme a Rusové popírají. Přijali jsme ihned Trockého návrh nechat zástupce těch zemí přijet sem, ale dodali jsme, že přijmeme-li jejich svědectví, budeme pak i jejich úsudek pokládat za směrodatný pro sebe.

Je charakteristické pozorovat, jak rád by Trockij vzal zpět, co řekl. Našel se však ihned v nové situaci, zachoval kontenanci a požádal o přerušení zasedání na čtyřiadvacet hodin, protože se musí po naší tak rozsáhlé odpovědi poradit se svými kolegy. Doufám, že Trockij nebude dělat obtíže. Kdyby mohli být přibráni Poláci, byla by to výhoda. Obtížné je, že i Němci Poláky raději nechtějí, protože znají jejich protipruskou náladu.

11. ledna 1918.

Radek33 měl výstup s německým šoférem, který měl dohru. Generál Hoffmann dal Rusům k dispozici auta, aby se jimi projížděli; tentokrát nebylo auto včas na místě a Radek udělal šoférovi hrubou scénu, ten si stěžoval a Hoffmann vzal šoféra v ochranu. Zdá se, že Trockij shledává Hoffmannovo stanovisko oprávněným, a celé delegaci zakázal, aby se vůbec ještě projížděla. Teď to mají. Dobře jim tak.

Nikdo ani necekl. Vůbec mají před Trockým svatou úctu. Ani při zasedáních nesmí nikdo otevřít ústa, je-li Trockij přitom.

12. ledna 1918.

Hoffmann pronesl svou nešťastnou řeč. Celé dny na ní pracoval a byl na ten úspěch velmi hrdý. Kühlmann a já jsme mu nezatajili, že tím nedosáhl nic jiného, než že poštval zázemí proti nám. To na něj učinilo jistý dojem, který však byl setřen promptně došlou Ludendorffovou chválou. Situace je každopádně zostřena, což bylo zbytečné.

15. ledna 1918.

Dnes jsem dostal dopis jednoho z našich místodržitelů, který mě upozorňuje, že katastrofa vyvolaná nedostatkem potravin stojí bezprostředně přede dveřmi.

Telegrafuji ihned císaři následující:

„Dostal jsem právě dopis místodržitele N. N., který ospravedlňuje všechny mé Vašemu Veličenstvu stále opakované obavy a konstatuje, že stojíme ve výživové otázce bezprostředně před katastrofou. Situace nastalá frivolitou a neschopností ministrů je strašlivá a obávám se, že už je příliš pozdě na to zadržet úplné zhroucení, které je třeba očekávat v nejbližších týdnech. Můj zpravodaj o tom píše: ‚Z Uher dostáváme jen nepatrná množství, z Rumunska ještě deset tisíc vagonů kukuřice, zůstává pak schodek nejméně třiceti tisíc vagonů obilí, bez nichž prostě musíme zahynout. Šel jsem, když jsem se tu situaci dověděl, k ministerskému předsedovi, abych s ním o tom mluvil. Řekl jsem, jak situace je, bude za několik málo týdnů stát náš válečný průmysl, naše železniční doprava, zásobování armády se stane nemožným, musí se zhroutit, a ta katastrofa musí vést ke zhroucení Rakouska a následkem toho i Uher. Odpověděl mi na každou jednotlivou z těch otázek ‚Ano, tak to je‘ a dodal, že se děje vše, aby se přivodila změna, zejména co se týká uherských dodávek. Nikomu, ani Jeho Veličenstvu se však prý nepodařilo něčeho dosáhnout. Lze prý jen doufat, že nás nějaký deus ex machina uchrání nejhoršího.‘“

Připojil jsem k tomu:

„Nenalézám slov, abych správně označil apatický stav Seidlerův. Jak často a jak snažně jsem Vaše Veličenstvo prosil, aby konečně energicky zasáhlo a přinutilo Seidlera na jedné straně a Hadika34 na druhé udělat pořádek. Ještě odsud jsem Vaše Veličenstvo písemně zapřísahal, aby jednalo, dokud je ještě čas. Všechno bylo marné.“

Rozvinul jsem pak, že jediná pomoc může ještě spočívat v tom dostat co nejrychleji výpomoc z Německa a pak násilím zrekvírovat zásoby nepochybně v Uhrách ještě existující, a požádal jsem císaře nakonec, aby dal rakouskému ministerskému předsedovi ten telegram na vědomí.

16. ledna 1918.

Zoufalé volání o pomoc z Vídně kvůli potravinám. Mám se prý ihned obrátit na Berlín o pomoc, protože jinak stojí katastrofa přede dveřmi. Odpověděl jsem generálu Landwehrovi35 následující:

„Dr. Kühlmann telegrafoval do Berlína, má však málo naděje na úspěch. Jediná naděje spočívá ještě v tom, že Jeho Veličenstvo, jak jsem radil, ihned a nejnaléhavěji samo telegrafovalo císaři Vilémovi. Vyhrazuji si po svém návratu zastávat před Jeho Veličenstvem své stanovisko v tom smyslu, že je nemožné vést zahraniční politiku dále, selhává-li výživný aparát v podobě, která vyšla najevo. Ještě před několika málo týdny Vaše Excelence zcela určitě řekla, že vydržíme do nové sklizně.“

Současně jsem telegrafoval císaři:

„Docházející telegramy dokazují, že situace u nás začíná být kritická. Co se týká výživové otázky, budeme moci zhroucení uniknout jen za dvou podmínek: za prvé, že nám Německo prozatímně vypomůže, za druhé že toho provizoria použijeme k tomu udělat pořádek ve výživovém aparátu, který funguje pod veškerou kritikou, a zachytit ještě zásoby v Uhrách existující.

Vylíčil jsem právě dr. Kühlmannovi celou situaci a ten bude telegrafovat do Berlína. Vidí to však velmi černě, protože Německo samo má veliký nedostatek. Domnívám se, že jediná naděje na úspěch té demarše by byla ta, aby Vaše Veličenstvo dalo ihned vojenskými orgány odeslat Hughesův telegram přímo císaři Vilémovi, v němž ho naléhavě požádáte, aby sám intervenoval a výpomocí obilím zabránil jinak nevyhnutelnému vypuknutí revoluce. Upozorňuji ještě zcela výslovně na to, že začátek nepokojů u nás v zázemí učiní zdejší uzavření míru definitivně nemožným. Jakmile ruští vyjednavači zpozorují, že je u nás revoluce na postupu, neuzavřou žádný mír, protože celá jejich spekulace je propočtena na ten činitel.“

17. ledna 1918.

Špatné zprávy z Vídně a okolí; veliké stávkové hnutí, které je třeba přičíst zkrácené moučné kvótě a vlekoucímu se průběhu brestských jednání. Slabost vídeňské vlády se zdá nebrat konce.

Telegrafoval jsem do Vídně, že mám naději časem zajistit zásoby z Ukrajiny, podaří-li se jen udržet u nás ještě nejbližší týdny klid, a zapřísahal jsem pány, aby udělali, co je v jejich silách, aby zdejší mír nezkazili. Téhož dne večer jsem telegrafoval ministerskému předsedovi dr. Seidlerovi:

„Živě lituji, že nemám moc paralyzovat všechny chyby, kterých se dopustily resorty pověřené výživou.

Německo kategoricky prohlašuje, že nemůže pomoci, protože samo má příliš málo.

Kdyby mě Vaše Excelence nebo Vaše resorty včas na to upozornily, byla by ještě možnost obstarat rumunské zásoby. Jak věci nyní stojí, nevidím jiné východisko než nejbrutálnějším násilím zrekvírovat uherské obilí a dopravit je do Rakouska, dokud nemůže přijít rumunské a doufejme i ukrajinské obilí.“

20. ledna 1918.

Jednání došla k tomu konci, že Trockij prohlásil, že chce pro něj nepřijatelné požadavky Němců předložit v Petrohradě, zavázal se však závazně vrátit. Přibrání zástupců z okrajových provincií chce jen tehdy, může-li si ty osoby sám vybrat. To je nepřijatelné. S Ukrajinci, kteří se přes své mládí ukazují jako dost zralí na to, aby pro ně příznivé situace využili, jdou jednání také jen s námahou z místa. Nejprve žádali východní Halič pro novou „Ukrajinu“. To nebylo diskutovatelné. Pak se stali skromnějšími, ale od té doby, co u nás vypukly nepokoje, vědí, jak to u nás stojí a že musíme uzavřít mír, abychom dostali obilí. Teď žádají zvláštní postavení východní Haliče. Ta otázka musí být rozhodnuta ve Vídni a rakouská vláda musí pronést rozhodující slovo.

Seidler a Landwehr ještě jednou telegraficky prohlašují, že bez ukrajinského obilí katastrofa bezprostředně hrozí. Na Ukrajině jsou potraviny, dostaneme-li je odtud, lze nejhoršímu zabránit.

Situace je následující: bez přísunů zvenčí musí — podle Seidlera — za několik málo týdnů nastat hromadné umírání. Německo a Uhry nedodávají více. Všichni poslové hlásí, že Ukrajina má veliké přebytky. Otázka je jen, dostaneme-li je odtud včas. Doufám v to. Nedojdeme-li však rychle k míru, budou se nepokoje doma opakovat, a s každou demonstrací ve Vídni se zdejší mír prodražuje — neboť pánové Sevrjuk36 a Levickyj37 odečítají stupeň naší hladové nouze na těch nepokojích jako na teploměru. Kdyby lidé, kteří ty demonstrace udělali, věděli, jak si tím ztížili přísun ukrajinských potravin! Byli jsme tak blízko tomu uzavřít mír!

Východohaličskou otázku přenechám rakouské vládě; ta musí být rozhodnuta ve Vídni. Cholmskou otázku38 beru na sebe. Nemohu a nesmím, abych nám zachoval polské sympatie, přihlížet, jak statisíce hladovějí, dokud ještě existuje možnost pomoci.

21. ledna 1918.

Cesta do Vídně. Dojem z vídeňských nepokojů je ještě větší, než jsem myslel, a působí katastrofálně. Ukrajinci už nejednají, oni diktují!

Ve vlaku jsem při dočítání dřívějších protokolů našel záznamy o poradách konaných 1. srpna s Michaelisem. Podle nich tehdy řekl náměstek státního tajemníka von Stumm39:

„Německé ministerstvo zahraničí je prý ve spojení s Ukrajinci a separatistické hnutí na Ukrajině je prý velmi silné. K podpoře svého hnutí vznesli Ukrajinci požadavek, aby jim bylo přislíbeno sjednocení s gubernií Cholm a s Ukrajinci obývanými územími východní Haliče. Dokud Halič patří Rakousku, je prý požadavek po východní Haliči nesplnitelný. Něco jiného by prý bylo, kdyby byla Halič spojena s Polskem, pak by prý bylo postoupení východní Haliče možné.“

Zdá se, že ta nemilá záležitost je už dlouho Němci prejudikována.

Dne 22. ledna se konala porada, která rozhodla o ukrajinské otázce. Císař debatu uvedl, načež mi udělil slovo. Rozvinul jsem zatím obtíže, které stojí v cestě míru s Petrohradem a které jsou už z výše uvedených záznamů mého deníku známé. Vyslovil jsem pochybnost, zda se podaří dospět ke všeobecnému míru naší skupiny s Petrohradem. Pak jsem rozvinul průběh jednání s Ukrajinci. Referoval jsem, že Ukrajinci původně žádali postoupení východní Haliče, což jsem odmítl. Právě tak prý vznesli postuláty ohledně rusínských území Uher, které prý ztroskotaly na mém odepření. Nyní prý žádají rozdělení Haliče na dvě části a vytvoření samostatné rakouské provincie z východní Haliče a Bukoviny. Zdůraznil jsem závažné následky, které musí přijetí ukrajinského postulátu mít na další vývoj rakousko-polské otázky. Protislužba Ukrajinců má prý spočívat v tom, že se v mírovém instrumentu uzavře obchodní dohoda, která nám umožní okamžitý odběr obilí. Dále by prý Rakousko-Uhersko požadovalo pro Poláky žijící na Ukrajině nejplnější reciprocitu.

Zdůraznil jsem výslovně, že pokládám za svou povinnost referovat o stavu mírových jednání, že však rozhodnutí nemůže být na mně, nýbrž na celé vládě, především na rakouském ministerském předsedovi. Rakouská vláda musí rozhodnout, zda ta oběť může být přinesena, nebo ne, přičemž jsem ovšem pány nenechal na pochybách, že při odmítnutí ukrajinských přání pravděpodobně nedojdeme k výsledku ani s touto zemí, a proto budeme nuceni přijet z Brestu Litevského domů bez jakéhokoli míru.

Po mně se ujal slova ministerský předseda dr. von Seidler, zdůraznil především nutnost okamžitého uzavření míru a pak osvětlil otázku vytvoření ukrajinské korunní země zejména z parlamentního hlediska. Ministerský předseda mínil, že i přes očekávanou prudkou opozici Poláků najde dvoutřetinovou většinu pro přijetí příslušného návrhu zákona ve sněmovně. Nezatajoval si pravdu, že to řešení vyvolá prudké parlamentní boje, zdůraznil však ještě jednou svou naději na udržení dvoutřetinové většiny i proti polské delegaci. Po Seidlerovi mluvil uherský ministerský předseda dr. Wekerle. Uvítal především, že Ukrajincům nebyly učiněny žádné ústupky ohledně Rusínů žijících v Uhrách. Čisté ohraničení národností je prý v Uhrách neproveditelné. Uherští Rusíni jsou prý mimochodem na ještě příliš nízkém kulturním stupni, než aby se jim dala národní samostatnost. Dr. Wekerle co nejdůrazněji varoval před tím, dopustit vměšování zvenčí i v Rakousku, nebezpečí takového kroku je prý velmi veliké, dostali bychom se tím prý na nakloněnou rovinu a museli bychom prý setrvat na stanovisku, že monarchie jakékoli vměšování zvenčí důsledně odmítá. Résumé Wekerleho bylo přece jen proti stanovisku rakouského ministerského předsedy.

Ujal jsem se nato slova podruhé, abych prohlásil, že jsem si eminentního dosahu a velkých nebezpečí, která ten krok zahrnuje, úplně vědom. Je prý pravda, že se tím vydáváme na nakloněnou rovinu, ale neklame-li vše, nacházíme se už dlouho z důvodů války na té nakloněné rovině a nemůžeme vědět, kam až ještě sklouzneme. Položil jsem dr. Wekerlemu přímou otázku, co má odpovědný vedoucí zahraniční politiky dělat, když mu jak rakouský ministerský předseda, tak oba ministři výživy shodně prohlašují, že uherská výpomoc potravinami nám může pomoci už jen přes nejbližší dva měsíce a že po té době je zhroucení úplně nevyhnutelné, nedostaneme-li přísuny obilí z nějaké jiné strany. Když mi dr. Wekerle při těch výkladech odporujíce skočil do řeči, prohlásil jsem, že kdyby on, Wekerle, obilí do Rakouska dodával, byl bych první, kdo by se s radostí postavil na jeho stanovisko, dokud však setrvává na svém kategorickém odmítnutí a tvrdí, že nám nemůže nic dodat, nacházíme se v situaci muže, který je ve třetím patře hořícího domu a vyskočí z okna, aby se zachránil. Ten muž nebude v tom okamžiku myslet na to, zda si zláme nohy, nebo ne, dá přednost možné smrti před jistou. Je-li situace skutečně taková, že bychom za dva měsíce stáli bez veškerých potravin, museli bychom z té situace vyvodit důsledky. Dr. Seidler se nato ujal slova podruhé a souhlasil s mými výklady v plném obsahu.

V průběhu další debaty se mluvilo o pravděpodobnosti definitivního ztroskotání rakousko-polského řešení v souvislosti s ukrajinským mírem a ventilovala se otázka, jaká nová konstelace by z toho ztroskotání vzešla. Nato se ujal slova sekční šéf dr. Gratz, aby o té otázce referoval. Dr. Gratz zdůraznil, že rakousko-polské řešení musí ztroskotat i bez přijetí ukrajinských požadavků, protože německé postuláty to řešení činí nemožným. Němci prý žádají, nehledě ke zcela nesmírným územním okleštěním Kongresového Polska, potlačení polského průmyslu, spoluvlastnické právo na polských železnicích a státních doménách, jakož i převalení části válečného dluhu na Poláky. Tak oslabené, sotva životaschopné Polsko, které musí být přirozeně nanejvýš nespokojeno, bychom prý k sobě nemohli připojit. Dr. Gratz hájil stanovisko, že by bylo chytřejší vrátit se k již jednou ve všeobecné formě diskutovanému programu, k onomu projektu, který přenechává sjednocené Polsko Německu a chce za to prosadit připojení Rumunska k monarchii. Dr. Gratz to stanovisko zeširoka rozvinul. Císař pak shrnul najevo vyšlé názory tak, že je třeba usilovat především o mír s Petrohradem a s Ukrajinou a že je třeba s Ukrajinou vstoupit do jednání na základě rozdělení Haliče na dvě části. Otázka, zda je třeba rakousko-polské řešení definitivně opustit, nebyla definitivně vyřešena, nýbrž zatím odložena.

Na závěr se ujal slova ještě společný ministr financí Burián, který právě tak jako dr. Wekerle varoval před rakouským stanoviskem. Burián zdůraznil, že válka patrně vnitřní strukturu monarchie změní, ta přestavba však prý musí přijít zevnitř, a ne zvenčí, má-li být monarchii k požehnání. Zdůraznil dále, že projde-li rakouské stanovisko rozdělení Haliče na dvě části, je forma, kterou je přitom třeba zvolit, velké důležitosti. Baron Burián radil nepřijímat příslušnou klauzuli do mírového instrumentu, nýbrž stanovit ji v tajné příloze. V té formě vidí on, Burián, ještě jedinou možnost zeslabit těžké následky rakouskou vládou žádaného postupu. — —

Potud záznamy o poradě, které jsou v mém deníku. Rakouská vláda byla tedy o dohodě projektované s Ukrajinou nejen včas zpravena; ta se naopak uskutečnila na její přímé přání, na její ingerenci a na její odpovědnost.

28. ledna 1918.

Večer jsem dorazil do Brestu.

29. ledna 1918.

Přijel Trockij.

30. ledna 1918.

Konalo se první plenární zasedání. Není pochyb, že revoluční dění v Rakousku a v Německu vystupňovaly naděje i petrohradských na převrat do nesmírna, a zdá se mi skoro vyloučeno dojít s Rusy ještě k výsledku. Z okolí Rusů proniká, že vypuknutí světové revoluce s určitostí ohlašují pro nejbližší týdny, a jejich taktika směřuje k tomu získat trochu času a ten okamžik vyčkat. Konference nenabídla žádný zvláštní výsledek, jen špičkování mezi Kühlmannem a Trockým. Dnes je první zasedání komise o územních otázkách, kde převezmu předsednictví a budu projednávat naše územní záležitosti.

Jediné zajímavé na nové konstelaci se zdá být to, že se poměr mezi Petrohradem a Kyjevem značně zhoršil a že kyjevská komise už není bolševiky vůbec uznávána za samostatnou.

1. února 1918.

Zasedání pod mým předsednictvím o územních otázkách s petrohradskými Rusy. Můj úmysl směřuje k tomu vyhrát petrohradské a Ukrajince proti sobě a dojít aspoň buď s jedněmi, nebo s druhými k míru. Mám přitom ještě tichou naději, že uzavření míru s jednou stranou vykoná na druhou tak silný tlak, že se snad přece může dojít k míru s oběma.

Jak se dalo očekávat, prohlásil se Trockij na mou otázku, zda uznává, že Ukrajinci smějí o své hranici s námi jednat sami, co nejrozhodněji proti, načež jsem po krátkém sem a tam navrhl zasedání odročit a svolat plenární zasedání, aby si kyjevští a petrohradští ty otázky mezi sebou vyjasnili.

2. února 1918.

Požádal jsem Ukrajince, aby konečně jednou mluvili s petrohradskými otevřeně, a úspěch byl skoro až příliš velký. Hrubosti, které dnes ukrajinští zástupci hodili petrohradským na hlavu, byly přímo groteskní a dokazují, jaká propast je mezi těmi dvěma vládami a že to není naše vina, nemůžeme-li je přivést pod jednu mírovou střechu. Trockij byl v rozloženém stavu, až ho bylo člověku líto. Úplně bledý hleděl křečovitě před sebe a nervózně kreslil na svůj piják. Tlusté kapky potu mu perlily po čele. To trapné pocítění, být před nepřáteli nadáván vlastními spoluobčany, musel hluboce prožívat.

Nedávno tu byli oba bratři Richthofenové40. Starší sestřelil v leteckém boji něco přes šedesát, mladší „jen“ něco přes třicet nepřátelských letců. Starší má obličej jako mladá, hezká dívka. Vyprávěl mi, „jak se to dělá“. Je to prý velmi jednoduché; musí se prý jen přijít zcela blízko k nepřátelskému letci, zezadu, a pak pevně střílet — pak prý ten druhý spadne. Jen musí prý člověk přemoci „vlastního zbabělce“ a nelekat se přiletět zcela blízko k protivníkovi. Moderní hrdinové.

Při příležitosti obou Richthofenů se vyprávěly dvě hezké historky:

Angličané vypsali cenu na hlavu toho staršího. Když se to Richthofen dověděl, nechal jim letáky vzkázat, že jim práci usnadní, aby ho snáze poznali, a jeho aparát bude od zítřka natřen křiklavě rudě. Když jeho letka příštího rána vyjela z hangáru, byly všechny aparáty křiklavě rudé. Jeden za všechny a všichni za jednoho.

Druhá historka: Richthofen a jeden Angličan kroužili kolem sebe a stříleli po sobě jako zběsilí. Přibližovali se stále víc a už si docela zřetelně mohli rozeznat navzájem rysy tváře. Najednou se cosi vzpříčí v Richthofenově kulometu a on nemůže dál střílet. Angličan udiveně pohlédne a sotva Richthofenovu situaci zpozoruje, zamává rukou, odvrátí se a odletí. Fair play! Rád bych toho Angličana znal, abych mu řekl, že je v mých očích větší než hrdinové antiky.

3. února 1918.

4. února 1918.

Příjezd do Berlína. Odpoledne nic, protože se Němci radí mezi sebou.

5. února 1918.

Celý den zasedání. Několikrát jsem se prudce srazil s Ludendorffem. Žádoucí jasnost je, i když ještě ne dosažena, přece každopádně na postupu. Jde vedle vyjasnění taktiky pro Brest o to konečně jednou písemně stanovit, že jsme zavázáni bojovat jen za předválečný držební stav Německa. Ludendorff prudce oponoval a řekl: „Uzavře-li Německo mír bez zisku, pak válku prohrálo.“

Když se kontroverze stále víc vyhrocovala, strčil do mě Hertling a šeptl mi: „Nechte ho, my dva to uděláme spolu bez Ludendorffa.“

Vypracuji teď elaborát ihned a pošlu jej Hertlingovi.

Večer: jídlo u Hohenlohů.

6. února 1918.

7. února 1918

se konal můj rozhovor s Trockým. Vzal jsem s sebou Gratze, který všechna má do něho vložená očekávání ještě daleko předčil. Začal jsem tím, že jsem Trockému řekl, že mám dojem, že přerušení a obnovení války bezprostředně hrozí, a rád bych věděl, zda je to zcela nevyhnutelné, dřív než se ten závažný krok učiní. Prosím proto pana Trockého, aby mi otevřeně a jasně řekl ony podmínky, které může přijmout. Trockij nato velmi otevřeným a jasným způsobem rozvinul, že není vůbec tak naivní, jak se mu zjevně podsouvá, nýbrž velmi přesně ví, že moc je nejsilnější ze všech argumentů a že Ústřední mocnosti jsou s to vzít Rusku provincie. Opakovaně prý chtěl už na konferencích Kühlmannovi stavět most a řekl mu, že nejde o svobodné sebeurčovací právo národů v okupovaných provinciích, nýbrž o nahé brutální anexe, a před mocí že se musí sklonit. Nikdy prý se nevzdá svých zásad a nikdy prý neprohlásí, že uznává ten výklad sebeurčovacího práva národů. Němci prý ať jasně a zřetelně prohlásí, jaké jsou hranice, které požadují, on prý před celou Evropou konstatuje, že jde o brutální anexi, že však Rusko je příliš slabé, aby se jí bránilo. Jen Moonsundské ostrovy42 se mu zdají představovat nestravitelné sousto. V druhé řadě, a to je velmi příznačné, prohlásil Trockij, že nikdy nemůže připustit, abychom uzavřeli mír s Ukrajinou, neboť Ukrajina prý už není v rukou rady, nýbrž v rukou jejích vojsk. Tvoří prý část Ruska a uzavření míru s ní by znamenalo vměšování do vnitřních záležitostí Ruska. Zdá se, že se ta věc má tak, že před zhruba deseti dny skutečně ruská vojska dorazila do Kyjeva, od té doby jsou však zase vyhnána a rada má nadále moc v rukou. Zda Trockij o tom posledním není informován, nebo zda mluví úmyslně nepravdu, není jisté, zdá se mi však spíše ten první případ.

Poslední naděje dojít s Petrohradem k dorozumění zmizela. V Berlíně byla zachycena výzva petrohradské vlády, která štve německé vojáky, aby zavraždili císaře a generály a sbratřili se se sověty. Nato přišel telegram císaře Viléma Kühlmannovi s rozkazem jednání ihned ukončit a žádat kromě Kuronska a Litvy ještě i neobsazená území Livonska a Estonska — to vše, bez ohledu na sebeurčovací právo národů.

Ta podlost bolševiků činí jednání nemožnými. Nemohu Německu zazlívat, že je ten postup rozhořčuje; ale ten příkaz z Berlína přesto nesmí být proveden. Livonsko a Estonsko do toho zatahovat nechceme.

8. února 1918.

Dnes večer má být podepsán mír s Ukrajinou. První mír v této příšerné válce. Sedí tedy rada skutečně ještě v Kyjevě? Vasilko mi ukazuje Hughesovu depeši, datovanou ze 6. t. m. z Kyjeva zdejší ukrajinské delegaci, a Trockij můj návrh vyslat rakouského důstojníka generálního štábu na místo, aby nám přinesl autentickou zprávu, odmítl. Zjevně tedy bylo jeho tvrzení, že jsou bolševici už pány Ukrajiny, jen lest! Mimochodem hlásí Gratz, že Trockij, s nímž dnes ráno mluvil, je o našem úmyslu uzavřít ukrajinský mír přece dnes velmi deprimován. To mě posiluje v rozhodnutí podepsat. Gratz sjednal na zítra zasedání s petrohradskými, tam se vyjasní, zda je dohoda možná, nebo je přerušení nevyhnutelné. Každopádně není pochyb, že brestské intermezzo spěje velkými kroky ke svému konci.

Po uzavření míru s Ukrajinou jsem dostal od císaře následující telegram:

„Dvorní vlak, 9. února 1918.

Hluboce dojat a oblažen zprávou o uzavření míru s Ukrajinou Vám, milý hrabě Czernine, říkám z plného srdce dík za Vaši cílevědomou a úspěšnou práci.

Připravil jste Mi tím nejkrásnější den Mé dosud dost starostmi naplněné doby vlády a Já úpěnlivě prosím Boha všemohoucího, aby Vám dále pomáhal na té tvrdé stezce — k blahu monarchie a jejích národů.

Karel.“

11. února 1918.

Trockij odmítá podepsat. Válka skončila, ale mír žádný není.

Zhoubný účinek vídeňských nepokojů osvětluje následující hlášení pana von Skrzyńského43, de dato [ze dne] Montreux z 12. února 1918. Skrzyński píše: „Slyším ze spolehlivého zdroje, že Francie vydala následující heslo: On était déjà tout disposé à commencer à causer avec l'Autriche. Maintenant on se demande, si elle est encore assez solide pour le rôle qu'on voulait lui faire jouer. On craint de baser toute une politique sur un état que menace déjà peut-être le sort de la Russie.“ [Byli jsme už zcela ochotni začít s Rakouskem rozmlouvat. Teď se ptáme, je-li ještě dost pevné pro úlohu, kterou mu chtěli dát hrát. Je obava zakládat celou politiku na státu, jejž snad už ohrožuje osud Ruska.] A Skrzyński připojuje: „V úplně posledních dnech jsem slyšel: On s'est décidé d'attendre quelque temps.“ [Rozhodli se nějakou dobu vyčkat.]

Naše situace během jednání s Petrohradem byla podle toho následující: Bylo nemožné pohnout Němce k tomu, aby se postavili na stanovisko vzdání se Kuronska a Litvy. Fyzickou moc jsme neměli. Tlak, který na jedné straně vyvíjelo vrchní armádní velení, a neupřímná hra Rusů na straně druhé to činily nemožným. Stáli jsme proto před alternativou buď se při podepsání míru od Německa odloučit a podepsat separátní mírový instrument, nebo společně se třemi spojenci dohotovit mír, který obsahoval skrytou anexi ruských okrajových provincií.

První alternativa zahrnovala velké nebezpečí, že se ve Čtyřspolku už viditelná trhlina rozšíří v propast. Čtyřspolek už takové experimenty nesnášel. Stáli jsme před posledním mohutným vojenským vypětím a sevřenost Čtyřspolku nesměla být za žádných podmínek znovu otřesena. Na druhé straně existovalo nebezpečí, že Wilson, jediný státník světa, který byl ochoten přistoupit k myšlence kompromisního míru, dostane uzavřením míru mylný obraz našich úmyslů. Doufal jsem tehdy — a v tom jsem se nezklamal —, že ta eminentní hlava situaci prohlédne a pozná, že jsme v nouzovém postavení. Jeho řeči pronesené po brestském míru na naši adresu, o nichž byla zmínka dříve, správnost mé domněnky potvrdily.

Mír s Ukrajinou vznikl pod tlakem propukající hladové nouze. Nese charakteristiku svého zrození na sobě. To je správné. Ale právě tak správné je, že jsme přes fakt, že jsme z Ukrajiny dostali podstatně méně, než jsme doufali, bez těch přísunů vůbec nemohli žít do nové sklizně. Statisticky prokazatelně došlo z Ukrajiny na jaře a v létě 1918 dvaačtyřicet tisíc vagonů. Bylo by bývalo nemožné obstarat ty potraviny odkudkoli jinud. Miliony lidí byly tím zachráněny od smrti hladem, to nechť uváží ti, kdo ten mír odsuzují.

Je dále nepochybné, že díky velkým zásobám, které na Ukrajině byly, mohlo do Rakouska dojít nesrovnatelně větší množství, kdyby aparát pro obstarávání a dopravu fungoval jinak.

Pan státní tajemník pro výživu mi na mou žádost dal v květnu 1919 k uveřejnění následující statistické údaje:

„Krátké vylíčení organizace dovozu obilí z Ukrajiny (na základě brestlitevského míru) a jeho výsledky:

Poté, co se nejprve s velkým úsilím podařilo přivodit přiměřenou dohodu s Německem o rozdělení ukrajinských odběrů, byla do Kyjeva odeslána mise, v níž byli zastoupeni nejen vládní úředníci, nýbrž i nejkvalifikovanější a nejzkušenější odborníci, které vláda mohla přibrat.

I Německo a Uhry vyslaly odborníky, mezi nimi osobnosti, které disponovaly desetiletí dlouhou zkušeností v ruském obilním obchodě a stály ve službách jak německých, tak dohodových obilních firem (tak například bývalí zaměstnanci směrodatné francouzské obilní firmy Louis Dreyfus).

Oficiální mise dorazila v polovině března do Kyjeva a začala ihned se svou prací. Už poměrně krátký čas stačil k poznání, že se té práci stavějí do cesty zcela mimořádné překážky. Ukrajinská vláda, která v Brestu Litevském prohlásila, že je schopna vyvézt velmi značná množství potravin, údajně přes milion tun, byla mezitím vystřídána jinou vládou. Kabinet, který byl u kormidla, nejevil žádnou zvláštní náklonnost nebo aspoň spěch splnit závazek v té výši, nýbrž hned se snažil dokázat, že je to z rozmanitých důvodů úplně nemožné.

K tomu přistoupilo, že v brestském míru byla formálně předvídána výměna z ruky do ruky, vývozní zboží za vývozní zboží, ale ani Německo, ani Rakousko-Uhersko nebyly ani přibližně schopny takové zbožní protihodnoty (žádáno bylo především textilní zboží) dodat.

Muselo se podle toho myslet na to zprvu dostat zboží, které je třeba nakoupit, na úvěr, a ukrajinská vláda byla i po delších a naprosto ne jednoduchých jednáních nakloněna dát k dispozici valutové úvěry (proti dobropisům marek a korun v Berlíně a ve Vídni). Příslušné smlouvy byly uzavřeny a obě Ústřední mocnosti na to vyzvedly celkem šest set čtyřicet tři miliony karbovanců.

Naproti tomu mohl rublový syndikát, který byl pod vedením německé velkofinance uzavřen nejvýznamnějšími berlínskými, vídeňskými a budapešťskými bankami, v prvních měsících rozvinout jen zcela nepatrnou činnost.

Už uskutečnění toho syndikátu bylo spojeno s velkými obtížemi, především ztrátami času, a i pak se ten aparát ukázal jako velmi těžkopádný. Každopádně obstaral jen poměrně nepatrná množství rublů, takže nákupní organizace na Ukrajině trpěla zvláště zpočátku chronickým nedostatkem platebních prostředků. Ovšem i lepší úprava peněžní otázky by přece jen v několika lépe zásobených okresech přivodila rozhodující změnu, neboť základní obtíží byl právě nedostatek zásob. Skutečnost, že Kyjev a Oděsa samy stále stály před nebezpečím chlebové krize, charakterizuje patrně nejlépe tu situaci.

Na Ukrajině se právě v nejsilnější míře projevila skutečnost čtyřletých válečných zmatků a bolševických zničení (listopad 1917 až březen 1918); osetí a výnos všude poklesly; pokud však zásoby byly, byly bolševiky při jejich ústupu na sever zčásti zničeny, zčásti odvlečeny. Přesto průzkumy provedené v zemi prokázaly existenci jistých, byť i skromnějších stavů, a pracovalo se nyní na výstavbě nákupní organizace. Námi a Německem původně plánovaný volný nákup na Ukrajině však nemohl být převeden v čin, neboť ukrajinská vláda prohlásila, že chce tu organizaci postavit sama, na čemž se vší žárlivostí a tvrdošíjností trvala. Nyní však byla v zemi autorita zničena revolucí a potom bolševickým vpádem, rolnictvo zradikalizováno, statky revolucionáři obsazeny a rozkouskovány. Autorita vlády byla tím k obstarávání obilí naprosto nedostatečná; na druhé straně však byla přece jen dost velká (jak jednotlivé případy dokázaly), aby nám připravila překážky, ba nepřekonatelné obtíže.

Muselo se tedy jít s vládou společně, to jest přivodit s ní kompromis. Po týdny trvajících jednáních k tomu konečně došlo za nejsilnějšího diplomatického tlaku, a podle toho byla podepsána smlouva z 23. dubna 1918. Předvídala zřízení německo-rakousko-uherské hospodářské centrály; prakticky řečeno: velký obilní nákupní dům, do něhož Ústřední mocnosti vyslaly řadu svých nejzkušenějších obilních odborníků, obeznámených s ruskými poměry dlouholetou činností.

Zatímco byl však celý ten aparát ještě v ustavování, ztratili ve Vídni (pod dojmem výsledků císařovy cesty do severních Čech) trpělivost; vojenští činitelé se domnívali, že se už nemají dívat na práci komerční civilní organizace ve vojensky obsazené Ukrajině, a tak byl generálním štábem vymožen císařský rozkaz, jímž byly rakousko-uherské části vojska pověřeny obstaráváním v jimi obsazených okresech. K provedení té akce byl do Oděsy vyslán (do té doby v Rumunsku činný) generál, který odtud nyní zahájil vojenskou separátní akci. Jako platebního prostředku se užilo korun, které se odebíraly z Vídně. Válečný obilní dopravní ústav byl císařským příkazem vydaným na vládu přiměn dát ministerstvu války k dispozici sto milionů korun, kteréžto prostředky byly finančním aparátem toho ústavu skutečně poskytnuty.

Ta vojenská akce a její provedení civilní akci během její výstavby velmi poškodily a dále silnou nabídkou korunových bankovek mimořádně poškodily hodnotu naší valuty na Ukrajině. Nadto se korunové bankovky, které se tak na Ukrajinu dostaly do oběhu, pašováním přes Švédsko dostaly na skandinávské a holandské trhy a o několik měsíců později tam nepochybně přispěly ke známému pádu kurzu koruny.

Rakousko-uherská vojenská separátní akce našla na německé straně velmi odmítavé posouzení, a když jsme v nejvyšší potravinové nouzi (v polovině května) museli vyžádat německé výpomoci až do nové sklizně, byly povoleny jen pod podmínkou, že vojenské zvláštní akce Rakouska-Uherska v budoucnu přestanou a vedení na Ukrajině vůbec přejde na Německo.

Doufalo se tehdy v silnější přísuny, zejména z Besarábie, kde byla z německé strany zřízena obstarávací organizace, jejíž podporu rumunská vláda přislíbila. Ta naděje však byla zklamána stejně, jako v červnu a červenci stále více selhávala Ukrajina. Země byla prostě téměř úplně zbavena jakýchkoli větších zásob; přitom se obstarávací aparát nikdy pořádně nerozběhl, protože systém nejvyšších cen byl namnoze narušován přeplácením ze strany našeho vojska.

Mezitím byly učiněny všechny přípravy k zachycení sklizně 1918. Obstarávací organizace byla mezitím poněkud pevněji podložena a vybudována, nutné osobní vztahy byly namnoze už navázány, a bylo by patrně možné dostat ze země větší množství. Zatím však musela být pokryta potřeba ukrajinských měst, kde místy panovala přímo hladová nouze, pak potřeba ukrajinských a konečně velmi značných německých a rakousko-uherských okupačních vojsk. Teprve po vytvoření jistých zásob pro ty skupiny potřeby chtěla ukrajinská vláda povolit vývoz, kteréžto stanovisko muselo být samo o sobě schváleno.

Brzy však muselo být poznáno, že osetí v celé zemi mimořádně pokleslo — následek úplně nejistých právních poměrů, jaké po agrární revoluci existovaly. Místní činitelé byli nyní pod dojmem té skutečnosti málo nakloněni povolovat vývozy, a došlo formálně k uzavírání po okresech — zcela podobně, jak jsme to zažili i u nás.

Především se však nyní pod dojmem německých vojenských porážek stala mimořádně citelnou (už dříve často pozorovatelná) agitace dohodových agentů. Postavení kyjevské vlády dosazené Německem bylo nesmírně slabé. I bolševické živly, stále ještě činné v celé zemi, pracovaly se stoupajícím úspěchem proti naší organizaci. To všechno práci v září a říjnu ztěžovalo — a pak přišlo zhroucení.

I obtíže, které nabízel dopravní problém, byly nesmírné; přísuny se musely odbavovat buď k Černému moři, pak přes ně a nakonec od ústí Dunaje nahoru, anebo napříč celou Haličí. K tomu opakovaně chyběly vagony, i uhlí na Ukrajině; docházelo i k odporu tamních železničářů, kteří byli poštváni bolševiky, a podobně.

Jakkoli vedl nedostatek zásob na Ukrajině samé i omezenost našich ruských platebních prostředků k tomu, že se naděje, které se při uzavření brestlitevského míru všeobecně chovaly, ani přibližně nesplnily, lze přece tvrdit, že k překonání neslýchaně velkých obtíží bylo vykonáno lidsky možné. Zejména se přibráním nejpovolanějších a nejzkušenějších firem obilního obchodu těch sil využilo, jak jen to bylo možné.

Na závěr budiž ještě poukázáno na to, že dovozní organizace byly — nehledě k již zmíněnému zásahu vojenské správy a jím způsobeným systémovým výkyvům — namnoze narušovány velmi rozsáhlým pašeráctvím, které bylo provozováno zejména z Haliče. Protože se při tom pašeráctví ušetřila vysoká ukrajinská vývozní dávka, byly nejvyšší ceny stanovené ukrajinskou vládou stále znovu přepláceny. To pašeráctví bylo mimochodem ostatně namnoze podporováno i vídeňskými směrodatnými činiteli; vůbec velmi uškodila nervozita, která namnoze panovala ve vedoucích vídeňských vládních místech a často veřejně kritizovala vlastní organizační opatření nebo rušila sotva učiněná nařízení, dřív než mohla vůbec nabýt účinnosti. Nemá mimochodem zůstat nezmíněno, že i Německo provozovalo nikoli nepatrné, neoficiálně podporované pašeráctví, které zpětně nepříznivě působilo na oficiální dovozní organizace a opět přimělo rakouská místa učinit totéž.

Přes všechny překážky dodal postavený aparát, jak lze vyrozumět z následujícího přehledu, přece jen nikoli nepatrná množství potravin do smluvních států, celkem zhruba dvaačtyřicet tisíc vagonů potravin, i když dovezená množství bohužel neodpovídala původně chovaným očekáváním.

PŘEHLED

dovozů provedených z Ukrajiny od počátku nastoupení ukrajinských dovozů (jaro 1918) do listopadu 1918.

I. Artikly válečného obilního dopravního ústavu (obilí, mlýnské výrobky, luštěniny, krmivo, osivo).

Celkem dovezeno pro smluvní státy (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko)

113 421 tun

z toho pro Rakousko-Uhersko 57 382 tun (obilí a mouka z toho . . . . 46 225 tun). II. Artikly Rakouské ústřední nákupní společnosti.

(celkem 30 757 vagonů) — (celkem 13 037 vagonů)

Artikly dovezené pod II. představují hodnotu zhruba 450 milionů korun.

Rozsah artiklů dovezených pašeráckou cestou neoficiálně do smluvních států se odhaduje na 15 000 vagonů (asi polovina oficiálních dovozů).“

  *

Tak skončila ta fáze, fáze, která se nám zdála důležitá, zatímco jsme ji prožívali, a která přece nebyla ničím jiným než fází bez dalšího významu, protože bez trvalého účinku. Vlny války se přes brestský mír přelily a zničily jej jako stavbu z písku na mořském břehu, kterou příliv spláchne.

Slovo o „chlebovém míru“ jsem nerazil já, nýbrž starosta Weiskirchner44 při příležitosti mého přijetí vídeňskou obecní radou na Severním nádraží. Miliony, jimž těch dvaačtyřicet tisíc vagonů zachránilo život, mohou jeho slovo opakovat bez posměchu.

1. Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881–1970) — Ruský ministerský předseda červenec – listopad 1917.↩︎

2. Vladimir Iljič Lenin (1870–1924) — Předseda Rady lidových komisařů od listopadu 1917.↩︎

3. Nikoloz Čcheidze (1864–1926) — Menševik, předseda petrohradského sovětu v roce 1917.↩︎

4. Irakli Ceretěli (1881–1959) — Menševik, ministr ruské Prozatímní vlády v roce 1917.↩︎

5. Matvej Skobelev (1885–1938) — Menševik, ministr práce ruské Prozatímní vlády v roce 1917. Jeden z autorů formule „mír bez anexí a kontribucí“.↩︎

6. Lev Davidovič Trockij (1879–1940) — Vlastním jménem Bronštejn, lidový komisař zahraničních věcí sovětského Ruska 1917–1918 a vedoucí sovětské delegace v Brestu Litevském. Zavražděn v Mexiku.↩︎

7. Jurij Larin (1882–1932) — Menševik-internacionalista, roku 1917 přešel k bolševikům.↩︎

8. Lev Dejč (1855–1941) — Jeden ze zakladatelů ruského marxismu, roku 1917 spoluredaktor Plechanovova listu „Jedinstvo“.↩︎

9. Georgij Plechanov (1856–1918) — Zakladatel ruského marxismu; roku 1917 vedl skupinu Jedinstvo, která podporovala pokračování války.↩︎

10. Viktor Černov (1873–1952) — Vůdce socialistů-revolucionářů, ministr zemědělství Prozatímní vlády roku 1917. Předsedal Ústavodárnému sněmu, který bolševici po jediném dni rozehnali.↩︎

11. Alexej Pešechonov (1867–1933) — Ministr zásobování ruské Prozatímní vlády od května 1917.↩︎

12. Gusztáv Gratz (1875–1946) — Sekční šéf hospodářské sekce rakousko-uherského ministerstva zahraničí, hlavní hospodářský vyjednavač monarchie v Brestu Litevském i v Bukurešti.↩︎

13. baron Gautsch — Legační tajemník rakousko-uherského ministerstva zahraničí.↩︎

14. Maximilian Csicserics von Bacsány (1865–1948) — Rakousko-uherský polní podmaršálek, vojenský zástupce monarchie při jednáních v Brestu Litevském.↩︎

15. major Fleck — Rakousko-uherský major v Czerninově doprovodu v Brestu Litevském.↩︎

16. Max Hoffmann (1869–1927) — Německý generálmajor, náčelník štábu velitelství východní fronty. V Brestu Litevském prosazoval tvrdou linii i proti Kühlmannovi a Czerninovi.↩︎

17. Frederic von Rosenberg (1874–1937) — Německý vyslanec, člen německé delegace v Brestu Litevském; později německý ministr zahraničí.↩︎

18. Kajetán Mérey z Kapos-Mére (1861–1931) — Rakousko-uherský velvyslanec, do Czerninova příjezdu vedl delegaci v Brestu Litevském.↩︎

19. princ Leopold Bavorský (1846–1930) — Německý generál polní maršál, od srpna 1916 vrchní velitel německých vojsk na východní frontě.↩︎

20. Adolf Ioffe (1883–1927) — Předseda sovětské delegace v Brestu Litevském do ledna 1918.↩︎

21. Lev Kameněv (1883–1936) — Bolševický vyjednavač o příměří v Brestu Litevském. Zastřelen za velké čistky.↩︎

22. Anastasija Bicenková (1875–1938) — Levá socialistka-revolucionářka, jediná žena u brestského vyjednávacího stolu. Zastřelena za velké čistky.↩︎

23. generál Sacharov — Ruský generál, člen sovětské delegace v Brestu Litevském.↩︎

24. Christo Popov — Bulharský ministr spravedlnosti 1913–1918, vedoucí bulharské delegace v Brestu Litevském.↩︎

25. Hughesův telegram — Tiskový telegraf, přístroj, jímž držela sovětská delegace z Brestu Litevského přímé spojení s Petrohradem.↩︎

26. major Brinkmann — Německý štábní důstojník v Brestu Litevském, styčný důstojník pro ruskou delegaci.↩︎

27. Max Wladimir svobodný pán von Beck (1854–1943) — Rakouský ministerský předseda 1906–1908. Za jeho vlády bylo zavedeno všeobecné volební právo do říšské rady.↩︎

28. Josef Maria Baernreither (1845–1925) — Německočeský politik, rakouský ministr bez portfeje 1916–1917.↩︎

29. prelát Hauser — Rakouský duchovní a křesťanskosociální politik.↩︎

30. Dvinsk — Ruské pevnostní město, od roku 1915 bezprostředně za frontou; dnes Daugavpils v Lotyšsku.↩︎

31. baron Lamezan — Německý hejtman, který přivezl ruskou delegaci z Dvinska do Brestu Litevského.↩︎

32. Otto Bauer (1881–1938) — Rakouský sociálnědemokratický teoretik, od listopadu 1918 státní tajemník zahraničí Německého Rakouska.↩︎

33. Karl Radek (1885–1939) — Člen sovětské delegace v Brestu Litevském, žádal revoluční válku. Zemřel v sovětském lágru.↩︎

34. János hrabě Hadik (1863–1933) — Uherský ministr pro výživu 1917–1918. V říjnu 1918 byl sedmnáct hodin uherským ministerským předsedou.↩︎

35. Ottokar Landwehr von Pragenau (1868–1944) — Rakousko-uherský generálmajor, od roku 1917 předseda Společného výboru pro výživu.↩︎

36. Oleksandr Sevrjuk (1893–1941) — Vedoucí delegace Ukrajinské lidové republiky v Brestu Litevském, v únoru 1918 podepsal mír s Ústředními mocnostmi.↩︎

37. Mykola Levyckyj (1883–1939) — Advokát a člen Ukrajinské centrální rady, člen delegace Ukrajinské lidové republiky v Brestu Litevském.↩︎

38. Cholmská otázka — Cholmská gubernie byla roku 1912 vyčleněna z Království polského. Brestlitevská smlouva s Ukrajinskou lidovou republikou ji přiřkla Ukrajině, což vyvolalo polské pobouření.↩︎

39. Wilhelm von Stumm (1869–1935) — Podstátní tajemník německého ministerstva zahraničí 1916–1917.↩︎

40. bratři Richthofenové (1892–1918) — Manfred von Richthofen, „Červený baron“, nejúspěšnější stíhací pilot války, padl v dubnu 1918; jeho bratr Lothar (1894–1922).↩︎

41. Mykola Vasylko (1868–1924) — Bukovinský ukrajinský politik, poslanec rakouské říšské rady a zástupce Ukrajinské centrální rady ve Vídni. V Brestu Litevském prosadil tajný protokol, jímž se Rakousko-Uhersko zavázalo spojit východní Halič a severní Bukovinu v jednu korunní zemi.↩︎

42. Moonsundské ostrovy — Západoestonské ostrovy Saaremaa, Hiiumaa, Muhu a Vormsi, obsazené německou operací Albion v říjnu 1917.↩︎

43. Aleksander Skrzyński (1882–1931) — Rakousko-uherský diplomat, po válce polský ministr zahraničí a ministerský předseda.↩︎

44. Richard Weiskirchner (1861–1926) — Vídeňský starosta 1913–1919. Od něho pochází slovo „chlebový mír“.↩︎