Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

IX. Polsko

Patentem z 5. listopadu 1916 prohlásili oba císařové Polské království za existující. Při svém nástupu do úřadu jsem nalezl situaci tak, že Poláci byli podrážděni proti mému předchůdci v úřadě, protože tvrdili, že Německo nám chtělo nově vytvořené Polské království přenechat a hrabě Burián tu nabídku odmítl. Zdá se, že u té verze působila nedorozumění, neboť Burián to líčení označil za nesprávné.

Zacházení s polskou otázkou bylo vedle všeho ostatního ze tří důvodů spojeno s největšími obtížemi. Prvním důvodem byl zcela odlišný názor, který o ní měli kompetentní činitelé rakousko-uherské monarchie. Zatímco se rakouská vláda chovala k takzvanému rakousko-polskému řešení příznivě, kladl mu hrabě Tisza největší odpor. Zastával stanovisko, že politická struktura monarchie nesmí být připojením Polska změněna a že Polsko smí být eventuálně připojeno jako rakouská provincie, nikdy však jako trialistický činitel monarchie.

Příznačný pro jeho myšlenkový pochod je dopis, který mi 22. února 1917 — tedy velmi brzy po mém nástupu do úřadu — napsal de dato [ze dne] Budapešť. Zní: „Vysokorodý hrabě!

Je mi vzdáleno podněcovat diskuse o otázkách, které dnes nemají aktuálnost a které ji nejvýš pravděpodobně nedosáhnou ani při uzavření míru. Na druhé straně bych však rád zamezil nebezpečí, aby se z té okolnosti vyvozovaly mylné závěry, že jsem jisté jevy, pozorované v korespondenci našich diplomatických zástupců, mlčky vzal na vědomí.

Veden výlučně tímto hlediskem dovoluji si obrátit pozornost Vaší Excelence k okolnosti, že takzvané rakousko-polské řešení polské otázky bylo opakovaně, tak například v telegramu č. 63 pana von Ugrona1, označeno za trialistické.

Vůči tomu pojmenování jsem nucen poukázat na okolnost, že v první periodě války, tedy v době, kdy rakousko-polské řešení stálo v popředí, shodli se všichni kompetentní činitelé monarchie na tom, že připojení Polska k monarchii nesmí za žádných okolností zasáhnout do její dualistické struktury.

Ta zásada byla tehdejšími vedoucími ministerstva zahraničí a oběma ministerskými předsedy výslovně uznána a nebožtík Jeho Veličenstvo císař a král František Josef ji se souhlasem vzal na vědomí. Doufám, že smím předpokládat, že ten názor sdílí i Vaše Excelence, každopádně však musím, abych předešel nedorozuměním, prohlásit, že královská uherská vláda v tom spatřuje základní pilíř celého svého politického systému, od něhož by nebyla za žádných okolností s to se odchýlit.

Bylo by to podle našeho soudu osudné pro celou monarchii. Při nejistotě situace v rakouském státě, kde by německý živel i po odtržení Haliče zaujímal nanejvýš nejisté postavení a stál proti mocným proudům, které by snadno mohly nabýt vrchu, kdyby se poměrně menší část Němců, ať už z důvodů sociálnědemokratických, politicko-reakčních nebo konfesijních, odtrhla od ostatních německých stran, znamenalo by zařazení nového polského prvku jako třetího činitele rovnocenného s Rakouskem a Uhrami do našeho ústavního organismu takový prvek nejistoty, bylo by spojeno s takovými riziky pro další orientaci politiky habsburské velmoci, že by mě ze stanoviska velmocenského postavení monarchie naplnilo jen s největšími obavami, kdyby se tomu novému rusko-polskému prvku, který nám v tolika ohledech stojí cize a který je z hlediska životních zájmů Rakouska i Uher tak málo spolehlivý, dostalo tak převažující role.

Jen setrvání u dualismu, podle něhož zůstává polovina politického vlivu na společné záležitosti u Uher a uherský a německý prvek dohromady disponuje bezpečnou většinou v delegacích, může dát dynastii i oběma pod jejím žezlem spojeným státům dostatečnou záruku pro budoucnost.

Není v monarchii žádný jiný činitel, jehož všechny životní zájmy by byly tak naprosto srostlé se zájmy dynastie a velmocenského postavení monarchie, jako Uhry. I těch nemnoho, u nichž jasné poznání té pravdy upadlo během posledních mírových desetiletí v zapomnění, poučila nynější válka lépe.

Udržení podunajské monarchie jako životaschopné, akceschopné velmoci je v nejpravějším smyslu slova životní podmínkou pro existenci uherského státu. Byla to fatalita pro nás všechny, že se právě tento národ, vybavený tak velkým státním smyslem a tak obětavý pro všechny státní a národní cíle, nemohl po staletí zcela věnovat službě společné věci. Zápas o řešení světodějného problému, jak uvést potřeby velmocenského postavení v soulad s nezávislostí uherského státu, přivolal těžké zkoušky, staletá tření a boje.

Puzení Uher po nezávislosti nenabylo formy odtrženeckých snah. Velcí vůdcové našich bojů za svobodu trvání habsburské velmoci nenapadali. I v těžkých zkouškách těch bojů nesledovali jiný cíl než dosáhnout od koruny zajištění zaručených národních práv.

Svobodné a nezávislé chtěly Uhry zůstat pod žezlem Habsburků, nechtěly se dostat pod žádnou cizí vládu, chtěly zůstat svobodným národem, který je svým králem spravován podle svých zákonů a není podřízen žádné jiné vůli. Opakovaně byla ta zásada vyslovena v základních státních zákonech v nejslavnostnější formě (tak v letech 1723 a 1791) a konečně bylo ve vyrovnání roku 1867 nalezeno řešení, které ji učinilo živoucí pravdou a její provedení zajistilo způsobem pro velmocenské postavení příznivým.

V přípravném období vyrovnání z roku šedesátého sedmého byly Uhry chudou a poměrně malou částí tehdejší monarchie, a přece tehdy velcí státníci Uher svůj státoprávní plán založili na dualismu a paritě, neboť to je jediná možnost, která při tolika příležitostech uznanou a odpřísáhnutou nezávislost Uher v rámci moderního ústavního státního života uskutečňuje.

Politická struktura monarchie, která by pro Uhry znamenala možnost být v nejdůležitějších vztazích státního života majorizovány a tím podrobeny cizí vůli, by zase zmařila všechno, čeho bylo po tolikerém zápase a utrpení, po tolikeré neužitečné ztrátě sil konečně k blahu nás všech dosaženo a co nese své požehnané plody i v této válce. Museli by se proto právě ti, kdo se vždy věrně a pevně zasazovali o vyrovnání z roku 1867, s plným důrazem postavit proti každému trialistickému experimentu.

Velmi bych litoval, kdyby ohledně té otázky existovaly názorové rozdíly mezi nynějšími odpovědnými politickými vedoucími monarchie. I pro ten případ bych pokládal za zbytečné tu neaktuální otázku nyní rozhodovat. Každopádně by se však ve styku s Poláky mělo vyhýbat výrazům, které by v nich pro nepravděpodobný, ale přece ne nemožný případ nového vystoupení rakousko-polského řešení pěstovaly očekávání, jež by mohla mít za následek jen nejtěžší komplikace.

Rozvážnější Poláci se přece smířili s tím, že dualistická struktura monarchie nemůže být dotčena a že připojení Polska může proběhnout formou připojení k rakouskému státu s rozsáhlou autonomií, a bylo by v nejvyšší míře neopatrné a škodlivé oživovat znovu aspirace, jejichž uskutečnění se jeví v nejvyšší míře povážlivým nejen z uherského stanoviska, nýbrž i z hlediska budoucnosti monarchie. Račiž Vaše Excelence přijmout výraz mé vynikající úcty.

Tisza.“

Otázka, jak bude budoucí Polsko postaveno k monarchii, zůstala stále nevyjasněna; já jsem nepřetržitě zastával stanovisko, že Polsko musí být připojeno jako samostatná říše, Tisza z něho chtěl udělat provincii. Když císař Tiszu propustil, ačkoli měl většinu parlamentu pro sebe, nezměnila se situace ani v polské otázce. Neboť Wekerle se musel z výše uvedeného důvodu Tiszovu stanovisku v těchto jako téměř ve všech ostatních otázkách přizpůsobit, protože byl jinak v menšině.

Otázka volební reformy nebyla vlastním důvodem Tiszova propuštění, neboť jeho nástupci mohli z výše uvedeného důvodu jednat jen tak, jak Tisza poroučel, a jako vůdce většiny, jímž zůstal i po svém propuštění, nemohla být proti jeho vůli provedena žádná volební reforma. Tisza se domníval, že císař zamýšlí ukout proti němu koaliční většinu, a neshledával to potěšitelným, ale logickým.

Druhou obtíží byl postoj Němců vůči Polsku. Už při obsazení Polska jsme vyšli špatně a Němci zabrali převážnou část země. Byli silnější na bojišti, vždy a při každé příležitosti, a vyvozovali z toho důsledek, že si i při každém úspěchu nárokovali lví podíl. To nebylo v podstatě ani nelogické, ale diplomatická a politická činnost se tím nesmírně ztěžovala, protože byla vždy prejudikována vojenskými skutečnostmi a odsouvána do pozadí. Německo tedy stálo, když jsem nastoupil do úřadu, na stanovisku, že má na Polsko převažující právo, a nejjednodušším řešením by prý bylo, abychom vyklidili území, které jsme obsadili. Bylo samozřejmě jasné, že takový požadavek nemohu přijmout a musím se postavit na stanovisko, že naše vojska Lublin za žádných okolností neopustí. Němci se s tím řešením po dlouhých kontroverzích smířili tant bien que mal [jakž takž]. V dalším vývoji prošlo německé stanovisko různými variantami. Všeobecně kolísalo vždy mezi dvěma: buď se prý Polsko musí připojit k Německu — germánsko-polské řešení —, anebo musí velké části svého území pod titulem hraničních rektifikací postoupit Německu, zbytek prý bude přenechán nám nebo sobě samému. Obě řešení pro nás nebyla přijatelná, první proto, že vystoupením polské otázky vstoupila naše haličská do akutního stadia a bylo by vyloučeno udržet Halič trvale u monarchie odděleně od ostatního Polska. Nikoli tedy z dobyvačných důvodů, nýbrž z přání neobětovat Halič bezúčelně jsme se museli bránit proti germánsko-polskému řešení.

Druhá německá varianta byla právě tak neproveditelná, protože Polsko zmrzačené hraničními rektifikacemi k nepoznání by bylo, i kdyby bylo spojeno s Haličí, tak nespokojeným činitelem, že by se zdálo bez vyhlídek vycházet s ním harmonicky.

Třetí obtíž konečně představovali Poláci sami, kteří sice přirozeně chtěli vytlouci co největší zisk ze svého osvobození, které provedly Ústřední mocnosti, sami však ke svému budoucímu štěstí přispívali velmi málo, pokud přicházela v úvahu vojenská podpora. Panovaly u nich různé proudy. První byl pro Dohodu. Druhý, tak zejména Biliński, byl pro Ústřední mocnosti, a to zejména tehdy, když se nám vojensky dařilo.

Všeobecně byla polská politika ta, exponovat se co možná málo pro jednu ze skupin a nakonec se připojit k vítězům. Nutno přiznat, že ta taktika měla úspěch.

Nehledě k těmto obtížím panovalo v polských politických kruzích téměř stále veliké nervózní rozrušení, které nesmírně ztěžovalo klidné věcné jednání. Už v první době vznikala mezi polskými vůdci a mou maličkostí nedorozumění o tom, co zamýšlím — nedorozumění, která ke konci mé činnosti vzrostla až v zatrpklé nepřátelství Poláků vůči mně. Dne 10. února 1917, tedy celý rok před Brestem Litevským, jsem dostal z Varšavy zprávu, že pan von Biliński zjevně nepoznal mé stanovisko, dané skutečnostmi, pokládá naděje za přísliby a tím stupňuje polská očekávání nad oprávněnou míru. Telegrafoval jsem proto našemu zástupci následující:

„16. února 1917.

Prohlásil jsem panu von Bilińskému, jakož i různým jiným Polákům, že je nemožné dělat při nevyjasněné evropské situaci vůbec nějaké polské projekty do budoucna. Prohlásil jsem, že ‚rakousko-polské řešení‘, po němž touží všichni naši Poláci, nachází i mé sympatie, že však nejsem s to říci, zda to řešení bude dosažitelné, právě tak málo, jako bych mohl dnes předpovídat opak. Prohlásil jsem konečně, že celá naše politika ohledně Polska může spočívat jen v tom držet si otevřené dveře pro všechny budoucí eventuality.“

Připojil jsem, že náš zástupce se při tom uvedení na pravou míru může odvolat na můj přímý příkaz. V lednu 1917 se o polské otázce jednalo; účelem té porady bylo stanovit v hlavních rysech směrnice politiky, kterou je třeba zvolit. Rozvinul jsem nejprve modality dříve zmíněné německé žádosti, abychom vyklidili Lublin, a ony důvody, které mě zadržely od toho, abych tomu přání vyhověl. Zdůraznil jsem, že se mi nezdá pravděpodobné, že by válka byla z naší strany ukončena mírovým diktátem; to znamená, použito na Polsko, že ani polskou otázku nebudeme moci vyřešit bez přičinění Dohody, a že proto nemá valný smysl vytvářet faits accomplis [hotové skutečnosti], dokud válka trvá. Hlavní věcí prý je zůstat uvnitř země a při uzavření míru dosáhnout rakousko-polského řešení cestou jednání společně s Dohodou a spojenci. V tom smyslu prý je třeba politiku vést. Po mně mluvil hrabě Tisza, který se mnou v tom souhlasil, že se německému postulátu vyklidit Lublin nepovolilo. Ohledně budoucnosti zdůraznil uherský premiér, že vždy zastával stanovisko přenechat náš nárok na Polsko Německu za hospodářské a finanční kompenzace. Svého času prý s tím názorem neprorazil. V současnosti existující kondominium je prý především pro překotnost německé politiky neudržitelné, a on, hrabě Tisza, se prý proto vrací ke svému již opakovaně zdůrazněnému názoru, že máme hledět dostat se co nejdříve se ctí z té aféry. Žádné kondominium, které musí vést jen k dalším třenicím, nýbrž postoupení naší polské části Německu za hospodářské kompenzace.

Rakouský ministerský předseda hrabě Clam zastával proti tomu rakouské stanovisko, podle něhož je sjednocení všech Poláků pod habsburským žezlem jediným žádoucím řešením, a proto je třeba usilovat o rakousko-polskou formuli.

Debata vyzněla tak, že dveře k rakousko-polskému řešení nemají být zabouchnuty a že máme vzhledem k nemožnosti okamžitého definitivního řešení setrvat u politiky, která umožňuje budoucí sjednocení všech Poláků pod habsburským žezlem.

Po odmítnutí návrhu ze strany Německa použít Haliče jako kompenzace za Alsasko-Lotrinsko se na tom programu setrvávalo přes mnohé fáze a varianty, až stále větší německá přání upravit hranice vytvořila situaci, která silně zpochybnila životaschopnost rakousko-polské myšlenky. Kdybychom nebyli mohli vytvořit Polsko, které by bylo díky sjednocení drtivé většiny všech Poláků spokojené a dobrovolně se k monarchii připojilo, nebylo by rakousko-polské řešení žádným štěstím, neboť bychom k mnoha nespokojeným prvkům monarchie přidružili jen nové. Protože odpor vycházející od generála Ludendorffa nebylo možno zlomit, vystoupila v pozdějším stadiu přechodně myšlenka usilovat místo Polska o připojení Rumunska k monarchii. To bylo opětovné přijetí staré myšlenky Františka Ferdinanda, sjednocení Rumunska se Sedmihradskem a těsného připojení k monarchii. Byli bychom v tom případě ztratili Halič ve prospěch Polska, ale dostali bychom za to v Rumunsku jistou kompenzaci, jak co se týká obilí, tak co se týká ropy, a pro monarchii jako pro Poláky se zdálo lepší připojit je sjednocené k Německu, než aby se následkem vídeňsko-berlínských rozepří roztrhli.

Proti myšlence připojení Rumunska stály nyní zase téměř nepřekonatelné vnitřní obtíže. Díky své geografické poloze by se to připojení Rumunska bylo samozřejmě muselo uskutečnit k Uhrám. Tisza, jemuž ta myšlenka sama o sobě nebyla sympatická, by s ní byl souhlasil, kdyby bylo připojené Rumunsko spravováno z Pešti a v maďarském smyslu, to jest inkorporováno do Uher. To muselo ze zřejmých důvodů učinit celou myšlenku iluzorní, neboť Rumuni by ze svého sjednocení neměli žádnou výhodu, kdyby při něm museli přijít o svou národní samostatnost. Na druhé straně vznášela rakouská vláda proti tomu oprávněné námitky, že se pomýšlí na budoucí kombinaci, při níž by Uhry byly rozšířeny o bohatou a velkou zemi a Rakousko o právě takovou zmenšeno, a žádala kompenzace v nějaké formě. Přechodně se vynořila myšlenka připojit Bosnu a Hercegovinu definitivně k Rakousku jako náhradu — ale všechny ty myšlenky a plány byly spíše přechodné povahy, zrozené z obtíží, které se v Berlíně a ve Varšavě stále obnovovaly, a zase se od nich odstoupilo, když se ukázalo, že překážky zakotvené v dualismu jsou tak veliké, že se zdají nepřekonatelné. Vracelo se k původní myšlence rakousko-polského řešení, ačkoli bylo nemožné dosáhnout jednoznačného prohlášení Němců o přijatelné západní hranici Polska. Teprve v úplně poslední době mého úřadování vystoupila rumunská myšlenka znovu do popředí, zčásti pro Poláky zatrpklé kvůli chełmské otázce, zčásti pro vlastní požadavky, které Německo vznášelo a které činily rakousko-polské řešení nemožným.

Souběžně s těmi snahami běžel projekt o budoucí konstelaci monarchie vůbec. Císař zastával, jak se mi dodnes jeví, správné stanovisko, že struktura monarchie bude muset být změněna i po snesitelném výsledku války a že bude nutná nová výstavba na mnohem vyhraněnějším národnostním základě. Použito na Poláky, znamenal ten projekt rozdělení východní a západní Haliče a samostatné postavení rusínské části.

Když jsem v Brestu Litevském pod tlakem propukajících hladových revolt ukrajinským požadavkům nevyhověl, ale dal jsem svůj souhlas předložit otázku rozdělení Haliče rakouské korunní radě, vedla mě přitom myšlenka, že takovou akcí zůstáváme přísně v rámci onoho programu, který byl pro monarchii vůbec zamýšlen.

Blíže mluvím o podrobnostech té otázky v příští kapitole, zde však chci jen jako příklad toho, jakého stupně nabylo nepřátelské štvaní proti mně, konstatovat následující případ. Z mnoha stran byla rozšiřována pověst, že císař Polákům prohlásil, „že jsem prý mír s Ukrajinou uzavřel bez jeho vědomí a proti jeho vůli“. Je zcela vyloučeno, že by císař takové prohlášení mohl učinit, neboť mírové podmínky s Kyjevem byly výsledkem ad hoc svolané korunní rady, na níž — jak to protokol dokazuje — císař a dr. Seidler ty podmínky podporovali.

Velké rozhořčení Poláků nad mým postupem v Brestu Litevském bylo i jinak neodůvodněné. Nikdy jsem Polákům chełmský okres nesliboval, nikdy jsem se vůbec nezavázal k určitým hranicím, a kdybych to udělal, politicky velmi chytří polští vůdcové by mi neuvěřili, neboť velmi dobře věděli, že ty hranice nejméně závisejí na vídeňských usneseních. Kdybychom válku prohráli, neměli bychom už co mluvit; kdyby došlo ke kompromisnímu míru, byl by Berlín tou mocnější stranou, která obsadila největší část země, — ta otázka by však pak byla rozhodnuta na společné konferenci.

Stále znovu jsem různým polským vůdcům prohlašoval, že doufám v co možná spokojené, a proto i ve svých hraničních nárocích co nejvíce nasycené Polsko (byly okamžiky, kdy jsme se tomu cíli zdáli velmi blízko), ale nikdy jsem netajil, že jsou mým přáním všemožnými vlivy kladeny velmi těsné hranice, respektive že stojí na velmi labilním základě. Rozdělení Haliče na dvě části bylo vnitřní otázkou Rakouska. Dr. Seidler se za ně vřele zasazoval a dal v korunní radě výraz naději prosadit to opatření parlamentní cestou a proti odporu Poláků.

I o té otázce mluvím v příští kapitole.

Těsně s polskou otázkou souvisel takzvaný „středoevropský“ projekt.

Německo mělo ze zřejmých a velmi pochopitelných důvodů živý zájem na užším připojení a mne vždy vedla myšlenka zužitkovat ten důležitý ústupek ve správném okamžiku, abych jím kompenzoval případné německé oběti a tím podporoval kompromisní mír.

V první době svého úřadování jsem ještě doufal, že dosáhnu revize londýnského paktu. Doufal jsem, jak už bylo zmíněno, že Dohoda u toho pojatého usnesení o rozbití monarchie nezůstane, a nepřistupoval jsem proto blíže ke středoevropské otázce, protože její nadhození by bylo naši situaci vůči Paříži a Londýnu ještě více zkomplikovalo. Když jsem později musel poznat, že Dohoda strnule setrvává na usneseních rozdělit nás za všech okolností a že změna jejích úmyslů je vůbec možná jen vojenským násilím, pokusil jsem se nechat podmínky středoevropské myšlenky dopodrobna vypracovat a vyjasnit a pak ten hotový ústupek, který měl být Německu přiznán, uchovat a ve správný okamžik vynést.

Přitom se mi celní unie zdála aspoň prozatím neproveditelná, naproti tomu nová užší obchodní smlouva žádoucí, užší spojení — po válce doufejme silně redukovaných — armád však neškodné. Byl jsem přesvědčen, že kompromisní mír přinese s sebou odzbrojení, a tím silně ovlivní důležitost vojenských úmluv, dále že uzavření míru bude mít za následek jiný poměr všech států navzájem — že tedy politická a vojenská ustanovení dohody, kterou je třeba uzavřít s Německem, nejsou tak důležitá jako hospodářská.

Vypracování toho programu se však setkalo s nejprudším odporem císařovým. Zejména nebyl nakloněn žádnému vojenskému sbližování.

Když pokus přistoupit k té otázce ztroskotal na odporu koruny, nařídil jsem na vlastní pěst porady o hospodářských otázkách. Císař mi nato napsal dopis, v němž další jednání zakázal. Odpověděl jsem na ten dopis věcnou zprávou, v níž jsem zdůraznil nutnost v jednáních pokračovat.

Ta otázka se pak stala mezi císařem a mnou „bolavým místem“. Svolení k dalším jednáním nedal; já jsem je přesto vedl dál. Císař o tom věděl, ale ke svému zákazu už se nevracel. Veliké nároky Němců jednání mimochodem nesmírně ztěžovaly, takže se s velkými přestávkami ve vlekoucím se tempu táhla až do mého odchodu z úřadu.

Po něm jel císař s Buriánem do německého hlavního stanu. V návaznosti na to pak pokračovala salcburská jednání, zjevně ve zrychleném tempu.

1. Stephan von Ugron (1862–1948) — Rakousko-uherský vyslanec, 1917–1918 u generálního guvernéra ve Varšavě, roku 1918 zástupce monarchie v Kyjevě.↩︎