Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce
VIII. Dojmy a úvahy
Na podzim 1917 mě navštívil občan jednoho neutrálního státu, který je přesvědčeným přívržencem všeobecného odzbrojení a světového pacifismu. Jak přirozeno, začali jsme tématem volné zbrojní soutěže, toho neblahého militarismu, který byl v Anglii ztělesněn na moři a v Německu na zemi, a můj host rozvinul různé možnosti, které by po válce mohly nastat. Ve zničení Anglie nevěřil, právě tak málo jako já — pokládal však za možné, že se Francie a Itálie zhroutí. Francouzský a italský národ prý už nesnesou velkou zatěžkávací zkoušku, v Paříži a v Římě prý už není daleko k revoluci, a pak prý nastane nová fáze války. Anglie a Amerika by prý bojovaly dál samy, deset, dvacet let snad. Anglie prý není ten malý ostrov, nýbrž Austrálie, Indie, Kanada a moře, „l'Angleterre est imbattable“ [Anglie je neporazitelná], opakoval, a Amerika rovněž. Na druhé straně prý je i německá pozemní armáda neporazitelná. Vyřazení Francie a Itálie by prý rdousící blokádu dost dobře paralyzovalo, neboť pomocné zdroje těch zemí — jednou Ústředními mocnostmi dobyté — jsou prý nesmírné, a tak prý nevidí vůbec žádný konec války. Nakonec prý svět zajde na všeobecné vysílení. Můj host připomněl bajku, v níž se dva kozli potkají na úzkém mostě, ani jeden nechce uhnout a oba spolu bojují tak dlouho, až oba spadnou do vody a utonou. Vítězství jedné skupiny — tak soudil můj host — ve smyslu dřívějších válek, v tom smyslu, že vítěz sklidí bohaté výhody a poražený nese nevýhody, je prý při válce, jako je ta nynější, vyloučeno. Tout le monde perdra, et à la fin il n'y aura que des vaincus. [Všichni prohrají a nakonec nebudou než poražení.]
Často jsem na ten rozhovor zpětně myslel. Mnoho nepravdivého, a přece také zase, jak se mi zdá, mnoho pravdivého bylo ve slovech mého přítele. Francie a Itálie se nezhroutily, konec války nastal mnohem rychleji, než myslel, a neporazitelná německá armáda byla poražena. — A přece se mi chce zdát, že závěr mého partnera v rozhovoru je pravdě velmi blízko.
I vítězové mají rozvrácené finance, tak zejména Itálie a Francie, i u nich to kvasí, mzdy jsou nedostupně vysoké, všeobecně i tam vzrůstá nespokojenost, šklebí se na ně strašidlo bolševismu, a žijí z naděje, že poražené Ústřední mocnosti nyní zaplatí a tím je zachrání. Nadiktovali to v mírových podmínkách. Ale: Ultra posse nemo tenetur [nikdo není povinen konat nad své možnosti], a teprve budoucnost ukáže, do jaké míry Ústřední mocnosti ty nadiktované podmínky splnit mohou.
Od té doby, co zasedá mírový kongres ve Versailles, je evropská válka prohlášena za trvalou — Rusové proti celému světu, Češi proti Maďarům, Rumuni proti Maďarům, Poláci proti Ukrajincům, Jihoslované proti Němcům, komunisté proti socialistům — tři čtvrtiny Evropy jsou čarodějný kotel, v němž se vše provozuje, jen ne pracuje a produkuje, a marně se člověk ptá, jak tahle Evropa, která sama sebe rozsápává, opatří válečné náklady, které jí byly uloženy. Podle lidského propočtu nemohou vítězové své ztráty ani přibližně vymačkat z poražených států, a svoje vítězství proto uzavřou se značnou pasivní bilancí. Dojde-li k tomu, pak měl můj host pravdu — budou jen poražení.
Kdyby byl náš návrh z roku 1917: Německo postoupí Alsasko-Lotrinsko Francii, dostane za to připojení celého sjednoceného Polska včetně Haliče, a všechny státy odzbrojí — kdyby byl ten návrh tehdy v Berlíně přijat a Dohodou schválen, kdyby bylo Non possumus [nemůžeme — kategorické odmítnutí ze zásady] v Berlíně a římský odpor proti změně londýnského paktu nezabránily každé akci — chce se mi zdát, že ta výhoda by nebyla přišla k dobru jednostranně Ústředním mocnostem.
I Pyrrhos zvítězil u Ascula1.
*
Na různých místech, která za dobu mého úřadování oprávněně i neoprávněně mluvila do politiky, se koketovalo s myšlenkou vrazit klín mezi severní a jižní Německo a to druhé obrátit v protikladu k militaristickému Prusku k mírové vídeňské politice.
Ta myšlenka trpěla různými vrozenými vadami. Za prvé — jak už bylo rozvinuto — nebyla nejvýznamnější překážkou míru jen pruská mentalita, nýbrž dohodový program našeho rozkouskování, na němž by ani větší sblížení Bavorska a Saska s námi nebylo vůbec nic změnilo. Za druhé nebylo Rakousko-Uhersko, které se viditelně stále více rozpadalo, žádným bodem přitažlivosti pro Drážďany a Mnichov, které se sice necítí pruské, ale německé až do kostí. Nejasná a nepřiznaná myšlenka vrátit se k poměrům z doby před rokem 1866 byla anachronismus. Za třetí a hlavně však byly všechny experimenty nebezpečné, protože musely u Dohody vzbudit dojem, že se Čtyřspolek rozpadá. Režie byla proto při takové politice otázkou kardinální důležitosti, a právě ta na oněch místech obvykle chyběla.
Něco zdravého na té myšlence ovšem bylo, a jmenování bavorského hraběte Hertlinga říšským kancléřem se sice nestalo na vídeňské naléhání, ale k naší největší radosti, a moment učinit volbu, která uspokojí i Vídeň, hrál u císaře Viléma vždy roli. Hertlingem a Kühlmannem2 převzali vedení Německé říše dva Bavoři, kteří nehledě ke svým velkým osobním vlastnostem tvořili svým bavorským původem jistou přirozenou protiváhu proti pruské hegemonii — pokud to při generálském hospodaření, které se jednou rozmohlo, vůbec ještě bylo možné. Ale dál jít nebylo možné, aniž by se nadělala škoda.
S hrabětem Hertlingem jsem si rozuměl velmi dobře. Ten chytrý, vyrovnaný starý muž, který měl jen tu jednu chybu, že byl příliš starý a fyzicky už nedostatečně odolný, byl by Německo zachránil, kdyby se roku 1917 vůbec ještě dalo zachránit. V tom dravém víru, v němž se řítilo ke svému zániku, už nenašel žádnou oporu, aby se jí přidržel.
V poslední době jeho zrak neobyčejně slábl. Také se snadno unavil, a hodiny a hodiny trvající úmorné konference a porady byly nad jeho síly.