Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

VII. Wilson

S ubýváním mírové ochoty v nepřátelském táboře jsme na podzim 1917 stáli před eventualitou: buď uzavřít separátní mír a přijmout již několikrát rozvinuté následky války s Německem a následné zmrzačení monarchie na základě londýnských usnesení — nebo bojovat dál a s pomocí svých spojenců zlomit zničující vůli svých nepřátel.

Rozpoutalo-li Rusko světovou válku, byla to Itálie, kdo trvale bránil kompromisnímu míru tím, že setrvávala na tom, že za všech okolností dostane celé rakouské území, které jí bylo roku 1915 přislíbeno. Rozdělení rolí u Dohody bylo za války takové, že Francie přispěla nejvíce krví, Anglie vedle svých pohádkových vojenských výkonů válku spolu s Amerikou financovala, Itálie však měla diplomatické vedení. Dnes je ještě příliš málo známo a patrně teprve později vejde do obecného povědomí, v jaké míře italská diplomacie v této válce vedla a dominovala. I naše vítězství v Itálii by situaci změnila jen tehdy, kdyby utrpěné porážky byly přivodily italskou revoluci, a tím úplný převrat tamního režimu — možnost, která zajisté v zásadě existovala; královská vláda však nebyla našimi vítězstvími ve svém postoji ovlivněna, a i kdybychom pronikli ještě mnohem dál, setrvala by na svém stanovisku v očekávání, že konečné vítězství bude muset přivodit sice ne Itálie sama, ale její spojenci.

Tak stála situace, když vystoupil Wilson se svými 14 body.

Přednost Wilsonova programu, která bila celému světu do očí, spočívala v jeho příkrém protikladu k ustanovením londýnského paktu. V Londýně bylo sebeurčovací právo národů pošlapáno, německé Tyroly byly rozdány Itálii. Wilson to zapověděl a prohlásil, že národy nesmějí být proti své vůli posouvány sem a tam jako kameny ve hře. Wilson řekl, že „každé řešení územní otázky, kterou tato válka nadhodila, musí být učiněno v zájmu a ve prospěch příslušného obyvatelstva, a nikoli jako součást pouhého vyrovnání nebo kompromisu nároků soupeřících míst“, a dále, že „všechny jasně vymezené národní nároky mají dojít nejširšího uspokojení, jakého se jim může dostat, aniž by se vnášely nové prvky nebo zvěčňovaly staré prvky sváru a nepřátelství, které by mír Evropy, a tím celého světa pravděpodobně brzy zase rušily; — všeobecný mír, na takovém základě zřízený, lze projednávat“ — a další podobné.

Vystoupení toho jasného a bezpodmínečně přijatelného programu zdánlivě umožňovalo ze dne na den pokojné vyřešení světového konfliktu. V očích milionů lidí otevíral ten program svět nadějí. Za oceánem vyšla nová hvězda a všichni k ní vzhlíželi. Zdálo se, že povstal mocný muž, který jediným silným pohybem smete londýnské úmluvy, a tím znovu otevře bránu kompromisnímu míru.

Pro mne od prvního okamžiku dominovala otázka: Jaké naděje má Wilsonův program skutečně se prosadit proti Londýnu, Paříži a především proti Římu?

Tajné zprávy, které jsem dostával z dohodových zemí, naznačovaly, že těch 14 bodů nebylo naprosto sepsáno v dorozumění s Anglií, Francií a Itálií; na druhé straně jsem byl a jsem dodnes pevně přesvědčen, že Wilson mluvil čestně a upřímně a skutečně v provedení svého programu věřil.

Velkým početním omylem Wilsonovým bylo jeho úplně mylné odhadnutí reálných mocenských poměrů uvnitř Dohody na jedné straně a ohromující neznalost národnostních poměrů v Evropě a zvláště v Rakousku-Uhersku na straně druhé, jež musely jeho mocenské postavení a jeho vliv na jeho spojence ještě značně oslabit. Neboť pro evropskou Dohodu nebylo nesnadné zavést Wilsona obratně do národnostního houští, nechat ho v něm uvíznout a zabloudit a nedat mu už najít žádné východisko. Wilsonova teorie nás tedy zatím nepřivedla o krok dál.

Vyrovnání z roku šedesátého sedmého zavedlo v Rakousku-Uhersku německo-maďarskou převahu. Před padesáti lety byl nacionalismus ještě mnohem méně vyvinutý než dnes. Národy ještě spaly, u Čechů, Slováků a Jihoslovanů, u Rumunů a Rusínů byl národní život sotva probuzen. Tak se mohlo před 50 lety stanovit leccos, co klamalo a slibovalo naději natrvalo. Sjednocení Italů a Němců však působilo dál — nebo snad bylo jen prvním znamením přicházejícího světového hnutí; buď jak buď jsme s druhou polovinou minulého století vstoupili do vrcholné konjunktury národnostní politiky.

Národnostní problém světa byl v habsburské monarchii zvlášť soustředěný, a proto zvlášť viditelný. Chemik může ve své retortě zapouzdřit různé látky a prvky světa a provádět na nich své studie, a bude je provádět tímto způsobem, neboť látky se budou v retortě chovat podle věčných zákonů právě tak jako ve vesmíru. Tak bylo možno po desetiletí studovat v habsburské monarchii účinek nevyřešených národnostních otázek a konstatovat jejich třaskavý účinek, dřív než tytéž otázky vyhodily ve válce do povětří celý svět.

Pan Wilson při vydání svých 14 bodů zjevně velmi jasně cítil nutnost úpravy národnostního světového problému a poznal, že habsburská monarchie, jednou uspořádána, by mohla sloužit světu za školní příklad, jako dosud sloužila za odstrašující příklad. Přehlédl jen za prvé, že při úpravě národnostních otázek nesmí být žádný „protivník“ a žádný „spojenec“, protože ty rozdíly jsou dočasné, kdežto národnostní problém zůstává, — přehlédl, že to, co platí pro Čechy, musí platit i pro Irsko, a že Arméni chtějí žít svůj vlastní národní život zrovna tak jako Ukrajinci, a že i barevné národy Afriky a Indie jsou lidé se stejnými právy jako bílí. Přehlédl dále, že dobrá vůle a přání spravedlnosti zdaleka ještě nestačí k vyřešení národnostního světového problému. Tak se stalo, že pod jeho patronátem a údajně na základě jeho 14 bodů nebyla národnostní otázka vyřešena, nýbrž prostě obrácena, pokud nezůstala vůbec nedotčena. Byli-li dosud vládnoucími Němci a Maďaři, stali se teď utlačovanými. Byli versailleskými usneseními vydáni cizonárodním státům. Za deset let, snad ještě dřív, se však obě skupiny mocností, jak dnes existují, dávno rozpadnou, budou dominovat zcela jiné konstelace — a jen třaskavina znovu nevyřešených národnostních otázek bude působit dál a v dohledné době vyhodí svět zase do povětří.

Pan Wilson, který znal program londýnského paktu, národnostní obtíže však odhadoval příliš málo, patrně doufal, že bude moci uzavřít kompromis mezi italskou výbojnou politikou a svou ideální politikou. V té otázce však neexistoval most mezi Římem a Washingtonem. Buď lze dobývat právem vítěze — to byla politika Orlandova1 a Clemenceauova, nebo se svět upraví podle zásad národnostní spravedlnosti — jak chtěl Wilson —, pak se ideálu sice také nedosáhne, — každý ideál je nedosažitelný, ale člověk se mu podstatně přiblíží. Zvítězit může jen moc, nebo právo. Nelze však osvobodit Čechy, Poláky a jiné a současně vydat tyrolské Němce, alsaské Němce a sedmihradské Maďary cizonárodní vládě — to nelze ze stanoviska spravedlnosti a ne s nadějí na trvání. Že to lze mocí a pro přechodný okamžik, to přece dokázaly Versailles a St. Germain.

Vyřešení národnostní otázky bylo bodem, kolem něhož politické kyvadlo Františka Ferdinanda celý život oscilovalo. Zda by se mu to bylo podařilo, je jiná otázka, ale pokusil by se o to. Ani císař Karel se té nutnosti neuzavíral. Císař František Josef byl příliš starý a příliš konzervativní, než aby ten experiment podstoupil — pro něho platilo Quieta non movere [nehýbat tím, co je v klidu]. Bez mohutné pomoci zvenčí nebylo možné ten pokus proti německo-maďarskému odporu za války podniknout, a proto se zdál okamžik tak nadějný, když Wilson vystoupil se svými 14 body, a přes velkou skepsi, s níž se washingtonské poselství setkalo v německé a také v naší veřejnosti, byl jsem ihned odhodlán chopit se té nitě.

Opakuji, že jsem nikdy nepochyboval o čestnosti a upřímných úmyslech Wilsonových — jako o nich nepochybuji ani dnes —, naproti tomu mé pochybnosti o jeho moci prosadit své ideje byly od prvního okamžiku velmi živé. Bylo jasné, že válčící Wilson byl nesrovnatelně silnější než ten, který seděl u mírového stolu. Dokud se bojovalo, byl Wilson pánem světa. Potřeboval jen odvolat svá vojska z evropského válečného jeviště a Dohoda by se dostala do nejobtížnější situace. Zůstalo mi vždy nepochopitelné, proč prezident Spojených států toho mohutného tlakového prostředku neužil, dokud byl ještě čas, aby prosadil své válečné cíle.

Už zmíněné důvěrné zprávy, které jsem dostal brzy po objevení 14 bodů, ve mně vzbudily obavu, že Wilson situaci nepoznává a nečiní praktická opatření, aby své vyhlášené vůli zjednal i skutečnou platnost, a že podceňuje odpor Francie a zejména Itálie. Logickým, praktickým důsledkem Wilsonova programu by bylo veřejné anulování londýnského paktu, ba muselo jím být, abychom mohli poznat, podle jakých zásad můžeme vstoupit do mírových jednání. Nic podobného se nestalo a propast, která zela mezi mírovými myšlenkami Wilsonovými a Orlandovými, zůstala.

Dne 24. ledna 1918 jsem ve výboru rakouské delegace veřejně zaujal stanovisko ke 14 bodům a prohlásil jsem je — pokud se týkaly nás, a nikoli našich spojenců — za vhodný základ k jednáním. Zhruba současně jsme zahájili potřebné kroky, abychom získali jasno, jak by se podle Wilsonových idejí mělo těch 14 teoretických bodů prakticky provést. Jednání se nezdála beznadějná.

Mezitím běžela brestská jednání. Ačkoli jejich výsledek, který představoval vítězství německého militarismu, jistě na Wilsona nepůsobil zrovna povzbudivě, zdá se přece, že ta chytrá hlava poznala jasněji než leckterý Rakušan, že jsme v nouzovém postavení a že vina za to, že Německo činí skryté anexe, nestíhá Vídeň. Prezident aspoň řekl 12. února — tedy po vyhlášeném brestském míru — v řeči před Kongresem: „Zdá se, že hrabě Czernin hledí na základy míru jasným okem a nezdá se, že by je zatemňoval. Vidí, že nezávislé Polsko, utvořené ze všeho nesporně polského obyvatelstva, které spolu sousedí, je věcí evropské dohody a musí být ovšem přiznáno, dále že Belgie musí být vyklizena a obnovena, lhostejno jaké oběti a ústupky to s sebou přinese, a dále že národnostní snahy musejí být uspokojeny, dokonce i v jeho vlastní říši, ve společném zájmu Evropy a lidstva. Mlčí-li o otázkách, které se dotýkají zájmů a úmyslů jeho spojenců blíže než Rakouska-Uherska samotného, je to ovšem jen proto, že se cítí nucen za jistých okolností odkázat na Německo a Turecko. Tím, že uznává důležité, v úvahu přicházející zásady a nutnost otevřeně je převést v čin a že s nimi souhlasí, cítí přirozeně, že Rakousko-Uhersko může na válečné cíle, jak byly vyjádřeny Spojenými státy, přistoupit s menšími nesnázemi, než je to možné Německu. Byl by patrně šel ještě dále, kdyby nemusel brát ohled na spojenectví Rakouska-Uherska a jeho závislost na Německu“ — a dále praví pan prezident v téže řeči z 12. února: „Odpověď hraběte Czernina, v podstatě adresovaná mně a reagující na mou řeč z 8. ledna, je nesena ve velmi přátelském tónu. Spatřuje v mém prohlášení dostatečně povzbuzující sblížení s názorem jeho vlastní vlády, aby ospravedlnil svou víru, že poskytuje základ k podrobnému projednání cílů oběma vládami,“ a dále: „Musím říci, že odpověď hraběte Hertlinga je velmi neurčitá a velmi matoucí. Je plná dvojsmyslných vět a není jasné, kam vede. Ale je jistě nesena v tónu velmi odlišném od tónu řeči hraběte Czernina a zjevně s opačným účelem.“

Je jasné, že když hlava státu, který je s námi ve válce, mluvila o ministru zahraničí tak vstřícným způsobem, byla plna nejlepších úmyslů dospět k dorozumění. Mé příslušné pokusy byly přerušeny mou demisí.

V těch posledních týdnech svého úřadování jsem definitivně ztratil důvěru císařovu. Nesouviselo to s wilsonovskou otázkou, ani to nebyl přímý následek mé politiky vůbec. Příčinou byly názorové rozdíly mezi různými osobnostmi z císařova okolí a mou maličkostí. Ty konflikty nabyly ostrosti, která činila ten stav neudržitelným. Síly, které se proti mně spikly, způsobily, že se mi zdálo nemožné dosáhnout ještě svého cíle, který byl pro své obtíže dosažitelný jen při plné důvěře císařově. Přes všechny pověsti a vyprávění namířené proti mně nebudu o těch podrobnostech mluvit, dokud k tomu nebudu donucen líčeními, která by vyšla z kompetentního místa. Jsem dnes ještě přesvědčen, že jsem byl meritorně úplně v právu. Formálně jsem v právu nebyl, protože jsem neměl ani obratnost, ani trpělivost odpor ohýbat, nýbrž jsem jej chtěl zlomit a postavil jsem situaci před „buď — anebo“.

Vittorio Emanuele Orlando (1860–1952) — Italský ministerský předseda od října 1917 do června 1919.↩︎