Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

VI. Pokusy o mír

1.

Ústavní stav, který panuje ve všech parlamentních státech, je ten, že ministr je odpovědný zastupitelskému sboru. Musí skládat účty z toho, co učinil. Jeho činy podléhají posouzení kritikou zastupitelského sboru. Vysloví-li se většina zastupitelského sboru proti ministru, musí odejít.

Tuto funkci kontroly nad zahraniční politikou vykonávaly v rakousko-uherské monarchii delegace.

Kromě toho však bylo v uherské ústavě ustanovení, že uherský ministerský předseda je své zemi za zahraniční politiku odpovědný, a proto se „zahraniční politika monarchie má vést v dorozumění mezi příslušným ministrem zahraničí a uherským ministerským předsedou“.

Záleželo nyní zcela na osobnosti uherského ministerského předsedy, jak to ustanovení vykládal. Již za Buriána nastal stav, že všechny, i ty nejtajnější telegramy a zprávy byly ihned sdělovány hraběti Tiszovi, který pak také získával vliv na všechna rozhodnutí a taktické postupy. Tisza měl zcela eminentní pracovní výkonnost; vždy našel čas zabývat se vedle svých četných resortních záležitostí velmi důkladně zahraniční politikou, a bylo proto nutné získávat ho stále pro každý jednotlivý krok. Kontrola zahraniční politiky u nás tedy byla dvojí: delegací a uherským ministerským předsedou.

Jakkoli velká byla má úcta a vážnost k hraběti Tiszovi a jakkoli těsné bylo přátelství, které nás pojilo, představoval jeho nepřetržitý dohled a jeho zasahování přece jen zcela nezměrnou obtíž v chodu věcí. Už v normálních dobách nebývá snadné překonat vedle všech obtíží, s nimiž se ministr zahraničí setkává, ještě i tuto. Ve válce se to manželství stalo nemožností.

Bezpodmínečným předpokladem takové dvojvlády by bylo, aby uherský ministerský předseda posuzoval všechny otázky ze stanoviska celé monarchie, a ne ze stanoviska maďarocentrického — předpoklad, který u Tiszy jako u všech Uhrů chyběl. Tisza to popíral. Často mi řekl, že nezná jiný patriotismus než uherský, že však je v uherském zájmu zůstat s Rakouskem pohromadě — jenže právě tím viděl všechno dění v nesprávném světle. Nikdy by nepostoupil čtvereční metr Uher, proti plánovanému postoupení Haliče nevznesl ani nejmenší námitku. Byl by raději nechal svět zahynout, než by vydal Sedmihradsko, ale o Tyroly se nezajímal prakticky vůbec.

Nehledě k tomu nechával však vůbec platit jiná pravidla pro Rakousko než pro Uhry. Pro Uhry nechtěl připustit ani nejmenší změnu vnitřních poměrů, „protože se nesmějí odehrávat pod vnějším tlakem“; když jsem pod tlakem starostí o výživu ustoupil ukrajinským přáním a tlumočil rakouské vládě ukrajinské přání po rozdělení Haliče na dvě části, byl s tím Tisza úplně srozuměn. Ale šel ještě dál. Stavěl se i proti každému zvětšení monarchie, protože by se tím oslabil uherský vliv. Tak byl po celý život odpůrcem rakousko-polského řešení a úhlavním nepřítelem trialistické myšlenky; chtěl, má-li už vůbec být, připustit Polsko nanejvýš jako rakouskou provincii. Nejraději by však byl Polsko přenechal Německu. Dokonce ani připojení Rumunska k Uhrám nechtěl, protože by se tím oslabil maďarský živel v Uhrách. Přístup Srbů k moři pokládal za vyloučený, protože chtěl mít srbské zemědělské produkty, kdykoli je potřeboval; nechtěl však ani otevřené dveře pro srbská prasata, protože nechtěl nechat stlačovat cenu uherských. Tisza šel ve své ingerenci ještě dál: přísně dbal na paritu při obsazování zahraničních diplomatických postů. Já jsem se však tím tak přísně řídit nemohl. Pokládal-li jsem Rakušana X za schopnějšího k vyslaneckému místu než Uhra Y, musel jsem vzít jeho, třebas tím nastala disparita.

Tato právně podložená, ale ve válce neproveditelná a nesnesitelná ingerence Uher vedla k různým konfliktům mezi Tiszou a mnou — a dnes, kdy je mrtev, nezanechávají ve mně ty scény nic jiného než pocit živé lítosti nad lecjakým prudkým slovem, kterého jsem užil. Došli jsme později ke kompromisu: Tisza mi slíbil, že bude zasahovat jen v nejnaléhavějších případech, a já jsem slíbil jemu, že nic důležitého nepodniknu bez jeho souhlasu. Brzy po té dohodě byl ze zcela jiného důvodu císařem propuštěn.

Jeho propuštění jsem, přes obtíže, které působil, živě litoval. Neboť za prvé nebylo maďarocentrické stanovisko Tiszovou zvláštností, holdovali mu všichni maďarští politici; za druhé měl Tisza tu jednu velkou přednost, že nechtěl prodlužovat válku za účelem výbojů; přál si opravu hranice proti Rumunsku, jinak nic. Kdyby tedy došlo k mírovým jednáním, podporoval by mě v nich při zhruba takovém postupu, aby se za základ vzal status quo ante. Jeho podpora však — a to byl třetí důvod — měla velkou cenu, neboť to byl muž, který uměl bojovat; ztvrdl a zestárl na bojišti parlamentní práce, neimponovalo mu nic a nikdo — a byl věrný jako zlato. Na jeho slově se mohly stavět domy. Za čtvrté konečně byl ten přímý muž jedním z mála, kdo císaři vždy zcela otevřeně a bez ostychu říkali pravdu — a toho bylo třeba císaři i nám všem.

Bylo mi proto předem jasné, že změna nepřinese v mé situaci žádné zlepšení. Esterházy, který po Tiszovi následoval, sice nikdy nevznášel proti mé politice námitky; zato mi chyběla ta silná ruka, která držela Uhry v pořádku, a ten přísný hlas, který varoval císaře, a Wekerle mi nenabízel tentýž stupeň spolehlivosti jako Tisza, snad také jen proto, že jsem s ním nikdy nevstoupil do podobného přátelského poměru jako k Tiszovi.

Ačkoli jsem měl s Tiszou četné konflikty, zůstává přece jednou z mála krásných vzpomínek na dobu mého úřadování, že jsem s tím vzácným mužem až do jeho smrti zůstal ve vpravdě přátelských vztazích. Po mnoho let se Uhry jmenovaly István Tisza. Tisza byl muž, jehož smělý, mužný charakter, jehož tvrdý, rozhodný smysl, jehož nebojácnost a ryzost ho vysoko povznášely nad všednost. Byl to celý muž se skvělými vlastnostmi a velkými chybami, muž, jakých je v Evropě málo — přes jeho chyby. Velké postavy vrhají dlouhé stíny, ale velký byl a vyřezaný ze dřeva, z něhož byli dělaní hrdinové antiky, oni hrdinové, kteří uměli bojovat a umírat. Jak často jsem mu vyčítal, že svým nešťastným pusztovým patriotismem kope hrob sobě i nám všem. Nedal se změnit, byl strnulý a nepoddajný jako nikdo jiný, a jeho největší chybou bylo, že po celý život zůstal v zajetí té malicherné politiky, která nedohlédne za humna. Nechtěl vydat čtvereční metr, svého času ani Rumunsku, ani Čechům, ani Jihoslovanům. V životní dráze toho vzácného člověka je strašlivá tragika. Bojoval a zápasil jako nikdo jiný za svůj národ a svou zemi; po léta stál v průlomu a chránil své a své Uhry svou širokou mužnou hrudí, a přece byla jeho politika strnulé nepoddajnosti jednou z hlavních příčin rozpadu Uher, které tak vroucně miloval, rozpadu, který ještě umíraje sám viděl, když věčně prokletá vražedná ruka dokonala své zbabělé dílo.

Tisza mi jednou se smíchem vyprávěl, že mu kdosi řekl, že jeho největší chybou je, že přišel na svět jako Maďar.

Shledávám tu charakteristiku výstižnou. Jako člověk a jako muž byl vynikající. Maďarský dědičný hřích jeho způsobu myšlení, všechny předsudky a chyby maďarocentrického uvažování ho zkazily.

Uhry a jejich ústava, dualismus, byly ve válce jedním z našich neštěstí.

Kdyby arcivévoda František Ferdinand neměl žádný jiný plán než skoncovat s dualismem, zasloužil by si už proto být milován a obdivován. Uherská politika vypěstovala za Aehrenthala a Berchtolda srbské rozpory, znemožnila jakékoli spojenectví s Rumunskem, provedla za války hladovou blokádu Rakouska, zabránila jakékoli vnitřní reformě a nakonec ještě v posledním okamžiku, z malicherného, krátkozrakého egoismu Károlyiho, rozbila frontu. Ten tvrdý soud o vlivu Uher ve válce zůstává pravdou přes nepochybně vynikající výkony uherských vojsk. Uher je sám o sobě tvrdý, smělý, mužný charakter, proto téměř vždy dobrý voják; bohužel však uherská politika v průběhu posledních padesáti let zkazila mnohem víc, než mohl statečný uherský voják ve válce zachránit.

Jeden Uher mi za války na mé výtky jednou řekl: aspoň jedno prý musím přiznat — Uhry že máme jisté; ty že jsou pevně připoutány k Rakousku. Ano, odpověděl jsem mu, Uhry jsou k nám pevně připoutány, ale tak, jako je připoután kámen, který si tonoucí uvázal kolem krku.

Kdybychom válku neprohráli, byl by potom boj na život a na smrt s maďarským národem nevyhnutelný, protože si nelze představit žádnou rozumnou evropskou konstelaci, která by se dala s maďarskými aspiracemi a vladařskými plány uvést v soulad.

Ale za války byl otevřený boj proti Budapešti ovšem nemožný.

Zda národy, které kdysi tvořily habsburskou monarchii, budou kdy znovu sjednoceny, zůstává nerozhodnuto; dojde-li k tomu, pak nás nechť laskavý osud uchrání návratu dualismu.

Dne 26. prosince 1916 — čtyři dny po mém nástupu do úřadu — jsem dostal Tiszův dopis, v němž mi následujícím způsobem sděloval svůj názor na taktiku, kterou je třeba sledovat:

„Všichni evropští neutrálové se cítí mnohem více ohroženi Anglií než námi. Události v Řecku, Rumunsku atd., jakož i komerční tyranie Anglie nám musí hnát vítr do plachet, a také rozdíl v našem postoji k mírovým myšlenkám oproti postoji Dohody obrátí — bude-li důsledně a obratně dále veden — sympatie k naší skupině mocností.

Z toho hlediska vidím hlavní nebezpečí v tom, že by náš nutně opatrný postoj ohledně sdělení válečných cílů mohl vzbudit domnění, že i my si s mírovou myšlenkou pohráváme jen z taktických ohledů, aniž bychom o mír vážně usilovali.

Museli bychom proto opatřit naše zástupce akreditované u neutrálů (přičemž největší váha by padla na Španělsko, Švédsko a Holandsko) potřebnými instrukcemi, aby mohli náš opatrný postoj doprovodit potřebným vysvětlením a vyložit důvody, které nás právě v zájmu míru musejí zdržovat od předčasného nebo dokonce jednostranného uveřejnění našich podmínek.

Už oboustranné uveřejnění podmínek by otevřelo dveře dokořán nelibé kritice válečných stran v obou táborech a snadno by přivodilo zostření situace; jednostranné sdělení válečných cílů by válečným stranám nepřátelské skupiny, které jsou ještě u kormidla, prostě poskytlo záminku, aby všechno zkazily.

Právě v zájmu míru proto může sdělení mírových podmínek proběhnout jen vzájemně a důvěrně; mohli bychom však jednotlivým neutrálům dávat různé náznaky o tom, že naše válečné cíle se kryjí s trvalými zájmy lidstva a světového míru, že náš hlavní cíl — zabránit ruské světovládě na kontinentu a anglické na moři — je v zájmu celého neutrálního světa a že naše mírové podmínky nebudou obsahovat nic, co by ohrožovalo budoucí světový mír a mohlo být neutrální stranou namítáno.

Dovoluji si předložit tato hlediska Tvé úvaze a zůstávám v srdečném přátelství

Tvůj oddaný
Tisza.“

Můj předchůdce v úřadě Burián učinil ještě krátce před svým odchodem spolu s Bethmannem mírový návrh. Téměř posměšně odmítavá odpověď Dohody je patrně ještě všem v paměti. Od té doby, co nepřátelství ustala a byla příležitost mluvit se členy Dohody, slýchám často výtku, že ta mírová nabídka byla pro Dohodu nepřijatelná, protože byla učiněna tónem vítěze, který nepříteli mír „povoluje“. Ačkoli nechci popírat, že tón té mírové nabídky byl velmi sebevědomý — dojem, který musel být ještě zesílen Tiszovými řečmi v uherském parlamentu —, domnívám se přece, že i kdyby byla sepsána jinak, měla by málo vyhlídek na úspěch. Buď jak buď, příkré odmítnutí ze strany Dohody posílilo tehdy postavení válkychtivých vojáků, kteří nyní se zvýšenou vehemencí hájili stanovisko, že všechno mluvení o míru je ze zlého a že se boj musí vést do krajnosti.

V zimě 1917 tiše zaklepala Itálie: k jakým územním ústupkům by se monarchie odhodlala? Nebyl to dotaz italské vlády, nýbrž krok soukromníka, který mi byl tlumočen spřátelenou vládou. Takové demarše je ovšem nesmírně těžké prozkoumat v jejich vnitřní hodnotě. Může se stát, že vláda použije soukromé osobnosti k tomu, aby učinila první krok — ba pravděpodobně to učiní, chce-li zahájit rozhovor —, může však také být, že se někdo bez pověření a bez vědomí své vlády o něco takového pokusí. Posledně jmenované případy se za dobu mého úřadování opakovaně vyskytly.

Zastával jsem vždy stanovisko, že takové mírové ohmatávání je třeba přijímat velmi opatrně, ale vstřícně, i tehdy, když svůj ministerský původ nedokáže a priori prokázat. V daném případě se však věc měla tak, že se Itálie od svých spojenců určitě ani nechtěla, ani nemohla odloučit. Neboť i kdyby ten úmysl měla, dostala by se jeho provedením do konfliktu s Anglií, jejímž válečným cílem přece nebyly italské aspirace, nýbrž poražení Německa. Separátní mír s Itálií — odloučení Itálie od jejích spojenců — byl tedy zcela vyloučen, všeobecný mír však možný teprve tehdy, až se podaří dorozumění mezi západními mocnostmi a Německem.

Ten dotaz tedy nemohl sledovat jiný účel než konstatovat stupeň naší válečné únavy. Kdybych odpověděl, že jsem ochoten vydat tu či onu provincii, bylo by to zaúčtováno jako uspokojivý příznak naší rostoucí slabosti, nepřiblížilo by nás to však k míru, nýbrž naopak od něho vzdálilo.

Odpověděl jsem proto ve velmi vstřícné formě, že monarchie nesleduje žádné výboje a je ochotna jednat na základě předválečného držebního stavu. Nato už žádná odpověď nenásledovala.

Později, po zhroucení, mi bylo z ovšem nekompetentního místa vytýkáno, že má taktika byla chybná, neboť Itálie by se tehdy od svých spojenců odloučila a uzavřela separátní mír. Další vyprávění této kapitoly dokazují neudržitelnost té výtky. Ostatně dnes už není těžké konstatovat, že po celou dobu války nenastal ani okamžik, v němž by Itálie myšlenku odloučit se od svých spojenců byť jen ventilovala.

V posledních dnech února 1917 nastala pozoruhodná událost: 26. února se u mne objevila osobnost, která se dokázala legitimovat jako povolaný zástupce neutrální mocnosti, a sdělila mi z pověření své vlády, že má rozkaz dát mi vědět, že protivníci nebo jeden z nich jsou ochotni uzavřít s námi mír a že podmínky toho uzavření míru by pro nás byly příznivé. Zejména prý o odtržení Uher nebo Čech od říše už nebude řeč. Jsem-li prý ochoten na ten podnět přistoupit, mám prý ihned touž cestou sdělit své podmínky, upozorňuje se mě však, že návrhy nepřátelské vlády jsou nulitní v okamžiku, kdy se o tom kroku dozví kterákoli jiná vláda spřátelená s ní nebo s námi.

Doručitel té zprávy nevěděl víc, než co obsahovala ta demarše. Závěrečná pasáž dávala poznat, že jedna z nepřátelských mocností chce jednat bez vědomí ostatních.

Ani okamžik jsem nepochyboval, že jde o Rusko, a můj zpravodaj mě v tom přesvědčení posílil, ačkoli výslovně zdůraznil, že to nemůže říci s určitostí. Odpověděl jsem ihned telegraficky prostřednictvím intervenující neutrální mocnosti dne 27. února, že Rakousko-Uhersko je samozřejmě ochotno ihned učinit konec dalšímu prolévání krve a nechce z míru vytěžit žádný jakkoli utvářený zisk, neboť vedeme, jak už bylo několikrát zdůrazněno, přece jen obrannou válku. Musím však upozornit na to, že poněkud nejasná formulace dotazu mi nedává zcela jasně poznat, zda se stát, který se na nás obrací, chce uzavřít mír s námi samotnými, nebo s celou naší skupinou mocností, a musím položit důraz na to, že se od svých spojenců odloučit nedáme. Jsem však ochoten nabídnout své dobré služby jako zprostředkovatel pro případ, který jsem očekával, že stát, který se na nás obrací, je ochoten k míru s celou naší skupinou mocností. Zaručuji utajení, protože pokládám prozatím za zbytečné dorozumívat se s našimi spojenci. K tomu teprve nastane okamžik, až se situace vyjasní.

Nato následovala 9. března další odpověď, která zjevně mé stanovisko přijímala, otázku, zda jde o mír s námi samotnými, nebo s našimi spojenci, však přímo nezodpověděla. Abych co nejrychleji vytvořil jasno a neztrácel čas, odpověděl jsem ihned: Žádám nepřátelskou mocnost, aby poslala důvěrníka do neutrální země, kam bych já sám ihned odeslal delegáta, a připojil jsem, že doufám, že ta schůzka bude mít zdárný výsledek.

Na ten druhý telegram už nikdy odpověď nepřišla. O sedm dní později, 16. března, byl car sesazen z trůnu. Šlo tu zjevně o jeho poslední pokus o záchranu, který by snad, kdyby následoval o několik týdnů dřív, byl mohl změnit nejen osud Ruska, nýbrž osud celého světa.

Ruská revoluce nás postavila před zcela novou situaci. Buď jak buď, nebylo pochyb, že východ nabízel bližší možnost uzavřít mír, a všechny naše snahy směřovaly k tomu, využít prvního možného okamžiku, aby se s ruskou revolucí uzavřel ten mír, který už car, zachvácený pádem, uzavřít nemohl.

Byl-li rok 1917 na jaře poznamenán začátkem ponorkové války a všemi těmi nadějemi, které se z německé strany vázaly na její úspěch a jím podmíněný obrat situace, ukázalo se v létě toho roku, že výsledek ponorkové války sice nedosahuje kladených očekávání, že však Anglii působí vážnou starost. V té době panovaly v Anglii velké obavy, zda a jak ponorkovou válku paralyzovat. Dokud se nové protiprostředky neosvědčily, nevědělo se na Temži, zda budou stačit — teprve v průběhu léta se poznalo, že ničicí nástroje proti ponorkám a princip lodních „konvojů“ přinášejí úspěchy.

Na počátku léta 1917 tedy zatím přicházely nanejvýš příznivé zprávy o anglických a francouzských poměrech. Z Madridu, odkud vždy přicházela velmi pravdivá hlášení, přišly zprávy, že španělští lodní důstojníci, kteří se z Anglie vrátili do Madridu, vyprávěli, že se tamní situace v posledních týdnech velmi zhoršila a že už neexistuje žádná důvěra ve vítězství. Úřady zabavují všechny docházející potraviny pro vojsko a muniční dělníky; brambory a mouka jsou pro chudší třídy nedostupné, většina použitelných námořníků byla povolána k válečnému loďstvu, takže pro obchodní loďstvo jsou k dispozici jen méněcenné posádky, ale i ty je pro strach z ponorek těžké sehnat, takže v současnosti mnoho britských obchodních lodí pro nedostatek obsluhy nepluje. To byl zhruba tenor španělských hlášení, která pocházela z různých zdrojů. Podobné, byť v poněkud jiné formě, se hlásilo z Francie. Z Paříže se hlásilo, že se tam uplatňuje velká válečná únava. Definitivní vítězství prý je takřka vzdáno, chce se prý bezpodmínečně skončit ještě před začátkem zimy, a mnohé směrodatné osobnosti jsou prý přesvědčeny, že protažení války do zimy by mělo za následek revoluci podobně jako v Rusku.

Ve stejnou dobu přišly z Cařihradu zprávy, že jedna z nepřátelských mocností tam zaklepala kvůli separátnímu míru. Turecká vláda odpověděla, že se od svých spojenců odloučit nedá, že je však ochotna diskutovat o všeobecném míru na bezanexním základě. Talaat Paša1 mi ten dotaz i odpověď ihned sdělil. Nato hlas z nepřátelské skupiny mocností umlkl. Současně přicházely zprávy z Rumunska, které dýchaly velkými obavami z rostoucího ruského rozkladu a daly poznat, že Rumunsko pokládá svou hru za prohranou. V Rusku činily revoluce a ochromení armády pokroky.

To vše dohromady činilo celkový obraz pro nás nadějnějším a dávalo za pravdu těm, kdo stále tvrdili, že ještě nějaké „vytrvání“ — abych užil toho od té doby ominózního slova — přinese úspěch.

Každý ministr zahraničí musí za války přikládat zprávám důvěrníků závažný význam, který nelze podceňovat. Hermetické uzavření, které za světové války rozdělilo Evropu na dva oddělené světy, to činilo dvojnásob nutným. Z povahy zpráv důvěrníků však plyne, že musejí být přijímány vždy s jistou skepsí, a to z různých důvodů; ony osobnosti, které píší a vyprávějí nikoli z materiálního, nýbrž z politického zájmu, z politické náklonnosti a sympatie nebo z podobných ideálních důvodů, jsou ovšem už povahou věci povzneseny nad podezření, že by chtěly z osobních důvodů referovat optimističtěji, než je oprávněné. Ale jsou vystaveny klamům. I národy podléhají náladám, a nálady mas nemusejí být ještě rozhodující pro směr směrodatných činitelů. Francie byla válkou unavena, ale nakolik byli směrodatní činitelé touto náladou — s naší válečnou únavou ostatně nesrovnatelnou — ovlivněni, prokázáno nebylo.

U důvěrníků, kteří to řemeslo provozují jako výdělek, se vedle vysvětlitelných a pochopitelných omylů velmi snadno vkrádá ještě přání vzbudit podávanými zprávami uspokojení a radost, aby tak nakonec nepřišli o výnosné místo. Domnívám se, že člověk vždy udělá dobře, bude-li zprávy důvěrníků, ať už plynou z jednoho, nebo z druhého ze zmíněných zdrojů, odhadovat o padesát procent pesimističtěji, než jsou sepsány. Vždy mnohem pesimističtější názor, který ve srovnání s Berlínem panoval ve Vídni, se zakládal především na rozdílném hodnocení zpráv přicházejících z nepřátelské země. Berlínu bylo ovšem také jasné, že čas běží proti nám — ačkoli Bethmann jednou pokládal za nutné říci v říšském sněmu opak —, ale němečtí vojenští činitelé a politici viděli situaci u protivníků jinak než my.

Když byl císař Vilém v létě 1917 v Laxenburgu2, vyprávěl mi jednotlivé případy rapidně rostoucí hladové nouze v Anglii a byl upřímně udiven, když jsem mu odvětil, že jsem sice přesvědčen, že ponorková válka působí na Temži velké starosti, o hladové nouzi však tam jistě není řeč. Řekl jsem císaři, že velká otázka zní, zda ponorková válka bude skutečně citelně rušit transport amerických vojsk, jak to tvrdili němečtí vojenští činitelé, nebo ne, varoval jsem však před tím, brát jednotlivé obrazy nálad a momentky z dohodových zemí příliš vážně.

Po začátku neomezené ponorkové války — budiž to opakováno — panovaly v Anglii velmi vážné obavy. To se zdá prokázáno. Byly to však obavy, nikoli ještě skutečnosti. Jedna osobnost, která věděla, jak se věci mají, a která za mnou v létě 1917 přišla z neutrální ciziny, mi řekla: Uskuteční-li se polovina obav chovaných na Temži, je válka na podzim skončena — mezi londýnskými obavami a berlínskými nadějemi na jedné straně a nastalými skutečnostmi na druhé však zela velká propast, která byla v německé psýše přeskočena.

Buď jak buď, pokládám za nepochybné, že léto 1917 přes ohlášený příchod Ameriky představovalo fázi, která se zdála nadějnější. Byli jsme neseni vlnou a šlo o to, využít konjunktury co nejvíc. Německo muselo být přivedeno do nálady uzavřít mír, kdyby mírová vlna nabyla na intenzitě.

Pojal jsem proto rozhodnutí navrhnout císaři, aby sám přinesl první oběť a v Berlíně dokázal, že pro mír není jen slovy. Aby mě zmocnil prohlásit v Berlíně, že pro případ, že se Německo dorozumí s Francií o alsasko-lotrinské otázce, je Rakousko ochotno postoupit Halič nově zakládanému Polsku a vší silou se zasadit o to, aby ta velkopolská říše byla připojena k Německu; nikoli inkorporována, ale například formou personální unie. Císař a já jsme jeli do Kreuznachu, kde jsem návrh učinil nejprve Bethmannovi a Zimmermannovi a potom v přítomnosti císaře Karla a Bethmanna císaři Vilémovi. Nenásledovalo ani bezpodmínečné přijetí, ani odmítnutí, nýbrž porady skončily německou žádostí, aby bylo možno si tu otázku rozmyslet.

Byl jsem si u toho návrhu úplně vědom jeho dosahu. Kdyby Německo nabídku přijalo a kdybychom my pak při očekávaných jednáních s Dohodou nedosáhli podstatných změn londýnského paktu, platili bychom válku sami. Neboť pak bychom museli uspokojit nejen Itálii, Rumunsko a Srbsko, nýbrž ztratili bychom i připojení Polska, v něž jsme vždy doufali jako v jistou kompenzaci. I císař Karel viděl situaci jasně, byl však přesto ihned odhodlán učinit krok, který jsem mu navrhl.

Domníval jsem se však tehdy — snad mylně —, že Londýn a Paříž budou moci za jistých okolností prosadit změnu londýnského paktu. Teprve delší dobu poté následovalo definitivní odmítnutí naší nabídky ze strany Německa.

V dubnu, tedy ještě dřív, než padlo rozhodnutí o našem návrhu, jsem napsal císaři Karlovi zprávu, v níž jsem mu vylíčil naši situaci, se žádostí, aby ji předal dál císaři Vilémovi.

Ta zpráva zněla:

„Nechť mi Vaše Veličenstvo dovolí s onou otevřeností, která mi byla povolena od prvního dne mého jmenování, rozvinout svůj odpovědný názor na situaci.

Je úplně jasné, že naše vojenská síla spěje ke konci. Rozvádět o tom teprve dlouhé podrobnosti by znamenalo zneužívat čas Vašeho Veličenstva. Odkazuji jen na docházející surovinu pro výrobu munice, na úplně vyčerpaný lidský materiál a především na tupé zoufalství, které se pro podvýživu všech vrstev lidu zmocnilo obyvatelstva a které činí další snášení válečných útrap nemožným.

Byť i doufám, že se nám podaří ještě nejbližší měsíce vydržet a provést úspěšnou defenzivu, je mi přece úplně jasné, že další zimní kampaň je úplně vyloučena, jinými slovy, že se koncem léta nebo na podzim musí za každou cenu skončit.

Nejdůležitější je bezpochyby zahájit mírová jednání v době, kdy naše odumírající síla ještě nedošla nepřátelům do plného vědomí. Přistoupíme-li k Dohodě v okamžiku, kdy dění uvnitř říše činí blížící se zhroucení zjevným, bude každá demarše marná a Dohoda nepřistoupí na žádné podmínky kromě těch, které znamenají úplné zničení Ústředních mocností. Začít tedy včas je otázkou kardinální důležitosti.

Nemohu zde ponechat stranou téma, na němž stojí celá má argumentace. Je to revoluční nebezpečí, které stoupá nad obzorem celé Evropy a které, podporováno Anglií, představuje její nejnovější způsob boje. Pět monarchů bylo v této válce sesazeno z trůnu, a ohromující lehkost, s níž byla nyní svržena nejsilnější monarchie světa, nechť přispěje k tomu, aby se člověk zamyslel a vzpomněl si na větu: Exempla trahunt [příklady táhnou]. Nechť mi nikdo neodpovídá, že v Německu nebo Rakousku-Uhersku jsou poměry jiné, nechť nikdo nenamítá, že pevné kořeny monarchistické myšlenky v Berlíně nebo ve Vídni takový postup vylučují. Tato válka otevřela novou éru světových dějin: nemá vzory a nemá spisy, do nichž by bylo možno nahlédnout. Svět už není týž, jaký byl před třemi lety, a marně bude člověk hledat ve světových dějinách analogie ke všemu tomu, co se dnes stalo všedním.

Státník, který není slepý nebo hluchý, musí vnímat, jak tupé zoufalství obyvatelstva denně vzrůstá: musí slyšet to temné hřmění, které je v širokých masách slyšitelné, a musí, je-li si své odpovědnosti vědom, s tím činitelem počítat.

Vašemu Veličenstvu jsou známy tajné zprávy místodržitelů. Dvě věci jsou jasné. Na naše Slovany působí ruská revoluce silněji než na říšské Němce a odpovědnost za pokračování války je mnohem větší pro monarchu, jehož země je sjednocena jen poutem dynastie, než pro toho, u něhož národ sám bojuje za svou národní samostatnost. Vaše Veličenstvo ví, že tlak, který na obyvatelstvo doléhá, dosáhl stupně, který se prostě stává nesnesitelným; Vaše Veličenstvo ví, že luk je napjat natolik, že každým dnem může prasknout. Vyjdou-li však jednou najevo vážnější nepokoje u nás nebo v Německu, je nemožné takový fakt před cizinou utajit, a v tom okamžiku se i všechny další snahy dosáhnout míru staly bezvýslednými.

Nemyslím, že vnitřní situace je v Německu podstatně jiná než zde, jen se obávám, že se v Berlíně ve vojenských kruzích oddávají jistým klamům. Jsem pevně přesvědčen, že i Německo stejně jako my došlo na okraj svých sil, jak to ostatně odpovědní političtí činitelé Berlína vůbec nepopírají.

Jsem skálopevně přesvědčen, že, bude-li se Německo pokoušet vést další zimní kampaň, dojde i uvnitř říše k převratům, které se mi zdají mnohem horší než mír uzavřený monarchy. Nejsou-li monarchové Ústředních mocností s to v nejbližších měsících uzavřít mír, pak to učiní národy přes jejich hlavy, a pak smetou vlny revolučního dění všechno to, zač naši bratři a synové dnes ještě bojují a umírají.

Nechtěl bych zajisté držet žádnou oratio pro domo [řeč ve vlastní věci], ale prosím Vaše Veličenstvo, aby si milostivě ráčilo vzpomenout, že když jsem jako jediný už dva roky předpovídal rumunskou válku, kázal jsem jen hluchým uším, a že jsem, když jsem dva měsíce před vypuknutím války prorokoval téměř den jejího začátku, nenašel nikde víry. Právě tak přesvědčen, jako jsem byl o své tehdejší diagnóze, jsem o své dnešní, a nemohu dost naléhavě opakovat, abychom nebezpečí, která vidím růst, nepodceňovali.

Americké vyhlášení války bezpochyby situaci podstatně zostřilo. Může ovšem být, že uplynou měsíce, než bude Amerika moci vrhnout na válečné jeviště síly, které by stály za řeč, ale moment morální, moment, že Dohoda doufá v novou mocnou pomoc, posouvá situaci v náš neprospěch, protože naši nepřátelé mají před sebou značně více času a mohou čekat déle, než jsme toho bohužel schopni my. Jaký další průběh vezmou ruské události, nelze dnes ještě říci. Doufám — a to je vlastně úhelný bod celé mé argumentace —, že Rusko na dlouhou dobu, snad navždy, ztratilo svou údernou sílu a že ten důležitý moment lze využít. Přesto očekávám, že bezprostředně nastane francouzsko-anglická, pravděpodobně i italská ofenziva, přece však věřím a doufám, že se nám podaří oba ty útoky odrazit. Podaří-li se to — a počítám s tím, že se to může stát za dva až tři měsíce —, pak musíme, dřív než Amerika znovu posune vojenský obraz v náš neprospěch, učinit širší, podrobnější mírový návrh a nelekat se toho, abychom případně přinesli veliké, těžké oběti.

V Německu se kladou velké naděje na ponorkovou válku. Pokládám ty naděje za klamné. Ani na okamžik nepopírám pohádkové výkony německých mořských hrdinů, s obdivem přiznávám, že počet měsíčně potopených tun je cosi pohádkového, ale konstatuji, že Němci očekávaný a předpovídaný úspěch nenastal.

Vaše Veličenstvo si vzpomene, že nám admirál Holtzendorff při své poslední přítomnosti ve Vídni s určitostí předpověděl, že zostřená ponorková válka dá Anglii do šesti měsíců mat. Vaše Veličenstvo si dále vzpomene, jak jsme všechny ty předpovědi potírali a prohlašovali, že sice nepochybujeme o tom, že ponorková válka Anglii poškodí, že však očekávaný úspěch bude patrně paralyzován pravděpodobným vstupem Ameriky do války. Dnes uplynuly dva a půl měsíce (tedy téměř polovina ohlášené lhůty) od začátku ponorkové války a všechny zprávy, které máme z Anglie, se shodují v tom, že na zhroucení toho nejmohutnějšího a nejnebezpečnějšího z našich protivníků není ani pomyšlení. Jestliže Vaše Veličenstvo přes své vážné pochybnosti ustoupilo německému přání a nechalo rakousko-uherské loďstvo zúčastnit se ponorkové války, nestalo se tak proto, že bychom byli německými argumenty přesvědčeni, nýbrž proto, že Vaše Veličenstvo pokládalo za absolutně nutné postupovat ve věrném zbraňovém společenství ve všech oblastech s Německem, a protože jsme nabyli přesvědčení, že Německo od jednou pojatého rozhodnutí zahájit zostřenou ponorkovou válku bohužel už nelze odvrátit.

Ale dnes by snad i v Německu nejnadšenější přívrženci ponorkové války měli začít poznávat, že ten prostředek vítězství nerozhodne, a doufám, že ta bohužel nesprávná myšlenka, že Anglie bude za několik málo měsíců donucena k míru, ztratí půdu i v Berlíně. Nic není v politice nebezpečnější než věřit tomu, co si člověk přeje, nic není osudnější než zásada nechtít vidět pravdu a oddávat se utopickým iluzím, z nichž musí dříve nebo později následovat strašlivé probuzení.

Ani za několik měsíců nebude Anglie, hnací činitel války, donucena složit zbraně, ale snad — a v tom přiznávám ponorkové válce omezený úspěch — snad si Anglie za několik měsíců udělá propočet, zda je chytré a rozumné vést tuto válku à outrance [do krajnosti] dále, nebo zda není státnicky prozíravější vstoupit na zlaté mosty, staví-li jí je Ústřední mocnosti, a pak by nastal okamžik pro rozsáhlé a bolestné oběti ze strany Ústředních mocností.

Vaše Veličenstvo, kryto mou odpovědností, odmítlo opakované pokusy našich nepřátel odloučit nás od našich spojenců, protože Vaše Veličenstvo není schopno nečestného jednání. Ale Vaše Veličenstvo mě současně pověřilo říci spojeneckým státníkům Německé říše, že jsme na konci svých sil a že Německo s námi už nebude moci počítat déle než do pozdního léta. Ty rozkazy jsem provedl a němečtí státníci mě nenechali na pochybách, že i pro Německo je další zimní kampaň naprosto vyloučena, a v té jediné větě je vlastně obsaženo vše, co mám říci:

Můžeme ještě několik týdnů čekat a zkoušet, zda se naskytnou možnosti mluvit s Paříží nebo Petrohradem. Nepodaří-li se to, pak musíme — ještě včas — vynést svou poslední kartu a učinit ony krajní propozice, které jsem dříve naznačil.

Vaše Veličenstvo podalo důkaz, že nemyslí egoisticky a že od německého spojence nežádá žádnou oběť, kterou by Vaše Veličenstvo samo nebylo ochotno nést. Více nemůže nikdo žádat.

Bohu a svým národům je však Vaše Veličenstvo povinno zkusit vše, aby zabránilo katastrofě zhroucení monarchie; před Bohem a svými národy má Vaše Veličenstvo svatou povinnost hájit své národy, dynastický princip a svůj trůn všemi prostředky a do posledního dechu.“

Nato následovala 11. května tato úřední odpověď říšského kancléře, která přišla od císaře Viléma k císaři Karlovi a od něho ke mně:

„Podle rozkazu Vašeho Veličenstva prosím, abych k opět přiloženému exposé pana c. a k. ministra zahraničí z 12. min. m. směl nejponíženěji přednést následující:

Od sepsání exposé přešli Francouzi a Angličané na západě k ohlášené velké průlomové ofenzivě za bezohledného nasazení silných lidských mas a nesmírného válečného materiálu na široké frontě. Německá armáda zadržela mohutný nápor početně daleko silnějších nepřátel: na hrdinství mužstva a ocelové vůli velitelů se roztříští, jak jsme pevně oprávněni doufat, i další útoky.

Se stejnou důvěrou smíme podle všech dosavadních zkušeností války posuzovat situaci spojenecké armády na Soči.

Východní frontě politické převraty v Rusku značně odlehčily, s ofenzivou Rusů ve větším stylu už není třeba počítat. Rostoucí ulehčení tamní situace by uvolnilo další síly, i kdyby se silné uzavření ruských hranic proti lokálnímu přenesení revolučního hnutí ukázalo nutným. Tím přírůstkem by se poměr sil na západě posunul v náš prospěch. Odlehčení na východě by dále opatřilo rakousko-uherské monarchii další lidský materiál k úspěšnému provedení bojů na italské frontě až do skončení války.

Surovin pro výrobu munice je v obou spojeneckých monarchiích dostatek. Naše zásobovací situace je taková, že při krajní šetrnosti vystačíme do nové sklizně. Totéž by mělo platit pro Rakousko-Uhersko, zvláště vezme-li se v úvahu podíl rumunských dodávek, který mu přísluší.

K válečným úspěchům armády se řadí činy našeho loďstva. Když admirál von Holtzendorff směl přednášet Jeho Apoštolskému Veličenstvu o plánované ponorkové válce, byly zde předtím vyhlídky na úspěch toho dalekosáhlého opatření důkladně prozkoumány a očekávané vojenské výhody přesně zváženy proti politickému riziku. Nezavírali jsme oči před poznáním, že vyhlášení námořní uzávěry kolem Anglie a Francie přivodí vstup Spojených států amerických do války a v pozdějším následku odpadání dalších neutrálních států. Byli jsme si zcela vědomi toho, že tím naši protivníci získají morální a hospodářské posílení, byli jsme však a jsme přesvědčeni, že výhody ponorkové války tu nevýhodu daleko předčí. Těžiště světového boje, který vzal svůj počátek na východě, se v průběhu doby v rostoucí míře posunulo na západ, kde anglická houževnatost a vytrvalost měnícími se prostředky stále znovu oživují a zocelují odpor našich nepřátel. Příznivý konečný úspěch byl pro nás možný jen rozhodným útokem na ohnisko nepřátelských sil, to jest na Anglii.

Úspěchy a účinky, které ponorková válka dosud přinesla, jdou daleko nad tehdejší propočty a očekávání. Nejnovější výroky vedoucích mužů v Anglii o rostoucích výživových obtížích a stoupajícím přerušování dodávek, jakož i příslušné úvahy tisku, obsahují zajisté naléhavý apel na lid k nejkrajnějšímu vypětí sil, nesou však zároveň ráz vážné starosti a svědčí o nouzi, do níž se Anglie dostala.

Státní tajemník Helfferich podal na zasedání hlavního výboru říšského sněmu dne 28. min. m. podrobný výklad o účincích ponorkové války na Anglii. To exposé bylo uveřejněno v ‚Norddeutsche Allgemeine Zeitung‘ z 1. t. m. Smím se v té věci nejponíženěji odvolat na přílohu3.

Podle nejnovějších zpráv se potravinový diktátor lord Devonport4 s ohledem na nedostatečný přísun obilí viděl nucen navrhnout nové rozdělení nákladového prostoru. Nákladový prostor je však už tak zúžen, že pro obilí lze dát k dispozici více jen za cenu toho, že se na jiném místě citelně poškodí vedení války. Nehledě ke vzdání se zámořských expedic by se daly lodě uvolnit okleštěním toho dovozu, který zabírá mnoho prostoru. Anglie však potřebuje velmi značná množství přepravního prostoru nejen pro potraviny, nýbrž i pro přísun rudy, aby udržela válečný průmysl, a důlního dřeva, aby udržela těžbu uhlí v potřebné výši. Ani rudy těžené v Anglii, ani dřevo dostupné v zemi neumožňují jakékoli omezení v přidělování lodního prostoru v těch dvou oblastech. Už nyní, po třech měsících ponorkové války, je jisté, že mezery, které ponorková válka trhá v dostupném nákladovém prostoru, stlačí životní úroveň obyvatelstva na nesnesitelnou míru a ochromí válečný průmysl tak, že bude nutno vzdát se naděje porazit Německo přesilou munice a děl. Nedostatek přepravního prostoru zřejmě dále zabrání tomu, aby eventuální zvýšený výkon Ameriky v oboru válečného průmyslu vyrovnal snížený výkon Anglie. Tempo, v němž ponorková válka ničí lodní prostor, vylučuje možnost, že by stavba nových lodí mohla vytvořit potřebný nákladový prostor. Jeden měsíc ponorkové války zničí víc, než loděnice Anglie vyrobily za celý poslední rok. I tisíc hlasitě ohlášených amerických dřevěných lodí by pokrylo jen ztráty čtyř měsíců, kdyby už byly zde. Přijdou však pozdě. V Anglii znalci věci už veřejně vyslovili, že jsou jen dvě možnosti, jak uniknout ničivému účinku ponorkové války: buď stavět lodě rychleji, než je Němci ničí, nebo rychleji ponorky ničit, než je Němci staví. První se už ukázalo nemožným. Ztráty ponorek však daleko zaostávají za jejich novou výstavbou.

Anglie musí podle toho počítat s progresivně stoupajícími ztrátami lodního prostoru.

V rostoucí míře se v Anglii budou účinky ponorkové války projevovat i na výživě lidu, na všech individuálních i státních energiích.

Hledím proto konečnému výsledku ponorkové války vstříc s plnou důvěrou.

Podle tajných, ale jistých zpráv se ministerský předseda Ribot5 nedávno před italským velvyslancem v Paříži vyjádřil, že Francie spěje k vyčerpání. Ta slova padla před začátkem nejnovější francouzsko-anglické ofenzivy. Od té doby přinesla Francie krvavé oběti, které se při zachování nynější intenzity boje do zastavení ofenzivy vystupňují do nesmírných rozměrů.

Francouzský národ vykazuje v této válce zajisté mimořádné výkony, státní organismus však není s to nést to nesmírné zatížení donekonečna. Zvrat nálady, kterou ve Francii všemi možnými povzbuzujícími prostředky uměle udržují na výši, se zdá nevyhnutelný.

Pokud jde o naši vlastní vnitřní situaci, nepřehlížím obtíže, které tvoří nevyhnutelný následek těžkého boje a odříznutí od světového moře. Mám však pevnou důvěru, že se nám podaří ty obtíže překonat bez trvalého ohrožení síly národa a obecného blaha, bez větší krize a bez ohrožení státního soustrojí.

Ačkoli máme podle toho právo posuzovat celkovou situaci jako příznivou, jsem přece v plné shodě s hrabětem Czerninem ve sledování cíle přivodit co nejdříve čestný mír, který bude odpovídat zájmům říše a našich spojenců. Sdílím i názor pana ministra, že je třeba využít důležitého momentu oslabení Ruska a že je třeba zahájit obnovenou mírovou akci v okamžiku, kdy politická a vojenská iniciativa spočívá ještě v našich rukou. Hrabě Czernin počítal s tímto okamžikem za dva až tři měsíce, kdy nepřátelské ofenzivy dojdou svého konce. Skutečně by příliš silně podtržená mírová ochota byla v současnosti — při napjatých očekáváních Francouzů a Angličanů v rozhodující úspěch jejich ofenzivy a při dosud nezmizelých nadějích Dohody na nové probuzení ruské aktivity — nejen odsouzena k bezvýslednosti, nýbrž by zdáním beznadějného vyčerpání Ústředních mocností, které v ní spočívá, znovu oživila síly protivníků. V tomto okamžiku by se dal všeobecný mír koupit jen podrobením se vůli našich nepřátel. Takový mír by však lid nesnesl a přivolal by na monarchii osudná nebezpečí. Klid, rozhodnost a i navenek dokumentovaná důvěra se mi proto zdají více než kdy jindy na místě. Vývoj událostí v Rusku proběhl dosud v náš prospěch. Boj stran je z oblasti politických, hospodářských a sociálních požadavků v rostoucí míře tlačen na těsně vymezené pole otázek války a míru a stále více to vypadá, jako by se trvale u moci mohla udržet jen ta strana, která nastoupí cestu k míru s Ústředními mocnostmi. Naším vážným úkolem je pozorně sledovat a podporovat vývojový a rozkladný proces v Rusku a s přicházejícími ruskými sondážními pokusy sice bez okázalého empressement [horlivosti], ale přece věcně zacházet tak, aby vedly ke skutečným mírovým jednáním. Pravděpodobnost mluví pro to, že se Rusko bude chtít vyhnout zdání zrady na svých spojencích a hledat modus, který fakticky přivodí mírový stav mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi, navenek však případnou dohodu mezi oběma stranami představí jako preludium k všeobecnému míru.

Jako jsme se v červenci 1914 postavili v bezvýhradné spojenecké věrnosti po bok Rakouska-Uherska, tak se i na konci světové války najdou základy pro mír, který oběma těsně spojeným monarchiím přinese záruku slibné budoucnosti.“

Za tou optimistickou Bethmannovou odpovědí zjevně nestál jen motiv vlít nám poněkud více důvěry v budoucnost, nýbrž správný pocit příznivější konstelace, která byla ve vzduchu — neboť Berlín ovšem dostával z nepřátelských zemí podobné zprávy jako my.

V té době jsem dostal Tiszův dopis, v němž se vyskytla následující pasáž:

„Různé zprávy přicházející z nepřátelské ciziny nenechávají nikoho na pochybách o tom, že válka spěje ke svému konci. Teď jde především o to zachovat si dobré nervy a dohrát partii s chladnou krví. Jen teď žádné známky slabosti. Naši nepřátelé se nestali mírumilovnějšími ze všeobecné lásky k lidem, nýbrž protože nahlédli, že nás nelze zničit.

Prosím Tě, abys dále nemluvil ve smyslu své zprávy z 12. dubna. Pesimistický názor vedoucího naší zahraniční politiky by teď musel všechno zkazit. Vím, že jsi opatrný, ale prosím Tě, abys uplatnil svůj vliv, aby i Jeho Veličenstvo a jeho okolí dávalo navenek najevo důvěru. Ještě jednou: Jakkoli dobře to stojí, nikdo s námi už nebude chtít mluvit, nebude-li věřit v naši odolnost — a v tu nebude věřit, nebude-li naše spojenectví stát na pevných nohou.“

Bylo jasné, že správná taktika může spočívat jen v tom, na jedné straně vyvinout nejvyšší možné úsilí na frontě i v zázemí, aby se situace ještě nějakou dobu udržela — na druhé straně podat nepřátelům důkaz, že jsme přes příznivou konstelaci ochotni k míru bez výbojů. Přiložit páku u německých vojenských činitelů se pro tu druhou akci zdálo bez vyhlídek. Právě tak málo jsem očekával od obnovené intervence ve Wilhelmstraße, a pokusil jsem se proto spojit přímo s německým říšským sněmem.

Jeden z mých politických přátel, který měl v německém říšském sněmu četné a dobré konexe, se spojil s různými vůdci v Berlíně a rozvinul jim situaci monarchie. Bylo samozřejmé, že ten pán nemohl mluvit z pověření ministerstva, nýbrž musel přednášet vlastní dojmy a názory. Byl na místě opatrný postoj, protože indiskrece mohly mít nedozírné následky. Jakmile by Dohoda nabyla dojmu, že nehodláme skončit válku z lásky k míru, nýbrž protože už nemůžeme, bylo by všechno úsilí marné. V tom měl Tisza úplně pravdu. Bylo tedy bezpodmínečně nutné, aby pán pověřený tím choulostivým posláním vystupoval způsobem, který navenek vůči Dohodě zůstal utajen, neukazoval žádnou slabost a spojoval důvěru s rozumnými válečnými cíli — a který ministerstvu umožňoval případně se od něj distancovat. Můj přítel se toho úkolu podjal se stejně velkou oddaností jako obratností a berlínským pánům, zejména Erzbergerovi67 a Südekumovi8, v krátkosti sdělil následující: Pokud může posoudit, došli jsme k rozhodujícímu bodu obratu. Nejbližší týdny prý rozhodnou, zda nastane mír, nebo bude válka à outrance [do krajnosti] pokračovat. Francie je prý unavena, nechce prý zásah Ameriky, nemusí-li to být. Donutí-li postoj Německa Dohodu k pokračování války, je prý situace velmi vážná, Rakousko-Uhersko prý už nemůže, Turecko také ne — Německo prý nemůže dovést válku samo k dobrému konci. Postavení Rakouska-Uherska je prý celému světu jasné. Rakousko-Uhersko je prý ochotno uzavřít mír bez anexí a válečných náhrad a vší silou se zasadit o to, aby se zabránilo opakování války. (Rakousko-Uhersko prý zastává stanovisko, že všestranné stejnoměrné, ale velmi rozsáhlé odzbrojení na vodě i na zemi je jediným prostředkem, jak umožnit finanční obnovu Evropy po válce.) Německo prý musí právě tak jasně jako Rakousko-Uhersko veřejně oznámit své stanovisko a prohlásit:

1. žádné anexe, žádné válečné náhrady;

2. zejména bezpodmínečné úplné uvolnění Belgie (politicky a hospodářsky);

3. všechna území obsazená Německem a Rakouskem-Uherskem budou vyklizena, jakmile oba státy obdrží zpět své území (včetně německých kolonií);

4. i Německo chce stejně jako Rakousko-Uhersko spolupracovat na všeobecném odzbrojení a vytvořit záruku, že druhá válka už nebude možná.

Takové prohlášení prý musí společně veřejně vydat německá vláda a říšský sněm.

Známá mírová rezoluce z 19. července 1917 byla výsledkem té demarše. Nejprve jí padl za oběť říšský kancléř Bethmann. Vrchní armádní velení, které ho pronásledovalo a už delší dobu vyvíjelo veškeré úsilí, aby ho odstranilo, prohlásilo takovou rezoluci za nepřijatelnou. Když byl Bethmann pryč a Michaelis9 jmenován, smířilo se s ní.

Jakkoli potěšitelná ta rezoluce sama o sobě byla, trpěla přece vrozenou vadou. Nikde ovšem nezůstalo tajemstvím, že všechno, co bylo všeněmecké nebo tomu příbuzné, tedy především německý generálský sbor, s tím usnesením nesouhlasilo a že rezoluce nemohla platit za enunciaci celého Německa. Zajisté stála drtivá většina Německa, počítáno podle hlav, za tou rezolucí, ale vedoucí muži s vlivným okruhem přívrženců ji potírali. „Hladový mír“, „mír odříkání“, „scheidemannský mír“ byly výrazy, které pro tu rezoluci razily listy a které dokazovaly velkou nespokojenost s ní. Ani německá vláda nezaujala jasné stanovisko. Dne 19. července pronesl říšský kancléř Michaelis v říšském sněmu řeč, v níž rezoluci schválil, avšak s dodatkem: „tak, jak jí rozumím já“ — dodatek, jímž zabil všechny předchozí věty.

V srpnu mi říšský kancléř napsal dopis, v němž zdůvodnil své veskrze optimistické posouzení situace a upřesnil německé názory na Belgii. Výše zmíněná věta o schválení rezoluce, „tak, jak jí rozumím já“, nalezla v tom dopise vysvětlení aspoň ohledně belgické otázky, „neboť Německo si prý chce vyhradit právo vykonávat na Belgii rozsáhlý vojenský a hospodářský vliv“.

Jeho dopis zněl:

„Berlín, 17. srpna 1917.

Milý hrabě Czernine!

Podle naší úmluvy si dovoluji v následujícím krátce vyložit své pojetí našich rozhovorů ze 14. a 15. t. m. a byl bych zvlášť vděčen, kdyby mi Vaše Excelence laskavě sdělila své stanovisko k mému výkladu.

Vnitřní hospodářská a politická situace Německa nás opravňuje k pevné důvěře, že by Německo samo o sobě vydrželo i čtvrtý válečný rok. Sklizeň chlebového obilí se vyvinula lépe, než jsme před šesti týdny předpokládali, a dopadne příznivěji než loňská. Sklizeň brambor slibuje značně vyšší výnos než ta z let 1916/17. Sklizeň krmiva odhadujeme značně nižší než vloni; při dodržení jednotného, dobře promyšleného hospodářského plánu pro Německo samo a pro obsazená území, včetně Rumunska, budeme však s to vydržet i s krmivem, jak to bylo možné i v mnohem sušším roce 1915.

Politická situace je bezpochyby vážná. Obyvatelstvo trpí válkou a touha po míru je velká; skutečná všeobecná chorobná válečná únava tu však není a pracovní výkony při řízené výživě nezůstanou za dřívějším rokem pozadu.

Změnit by se ten hospodářský a politický obraz mohl jen tím, že by se poměry u našich spojenců nebo pod tlakem Dohody u neutrálů utvářely podstatně hůře. Povážlivý posun v náš neprospěch by nastal tehdy, kdyby se proti očekávání a naději naši spojenci nebo neutrální státy dostali do takového nedostatku, že by se domnívali, že se musejí obrátit i na nás. Do jisté míry se to děje už dnes; značný nárůst těch nároků by musel ostře postihnout naši hospodářskou situaci a za jistých okolností ji dokonce ohrozit. Že situaci ve čtvrtém válečném roce bude třeba všeobecně označit za těžší než ve třetím, je nutno bez dalšího přiznat; naše vážná snaha proto bude i nadále směřovat k tomu, přivodit mír co možná brzy.

Naše upřímné mírové přání nás však nesmí svést k tomu, abychom vystoupili s novou mírovou nabídkou. Byla by to podle mého soudu hrubá taktická chyba. Naše mírová demarše z prosince minulého roku našla u neutrálních států sympatickou odezvu, naši protivníci však na ni odpověděli zvýšenými požadavky. Nový krok téhož druhu by nám byl vykládán jako slabost a prodloužil by válku; mírový podnět musí tedy nyní vyjít od nepřátel.

Vedoucím motivem mé zahraniční politiky bude vždy pečlivé pěstování našeho spojenectví s Rakouskem-Uherskem, zoceleného válečnými bouřemi, a důvěryplná, přátelská a loajální spolupráce s vedoucími státníky spojenecké monarchie. Bude-li spojenecká myšlenka — a v té snaze jsem, jak vím, zajedno s Vaší Excelencí — i nadále držena tak vysoko jako dosud, jevilo by se i našim protivníkům vyloučeným, že by jeden ze spojenců vstoupil do zvláštních jednání, která by mu snad byla nabídnuta, aniž by předem prohlásil, že ty rozhovory pokládá za možné jen z hlediska, že mají za cíl všeobecný mír. Bude-li to jasně vyjádřeno, nemělo by být námitek proti tomu, aby jednotliví ze spojenců následovali případný podnět některého z našich nepřátel a vstoupili s ním do rozhovorů o navázání míru.

V současnosti se ještě nedají stanovit určité směrnice pro takové rozhovory. Vaše Excelence byla tak laskava a položila mi otázku, zda by ‚obnovení statu quo‘ mohlo tvořit vhodný základ pro zahájení jednání. Smím své stanovisko k té otázce upřesnit takto: Jak jsem už vyjádřil v říšském sněmu, neusiluje Německo o žádné násilné posunutí mocenských poměrů po válce a je ochotno k jednáním, pokud nepřítel nebude žádat vydání německého říšského území; bude-li se pojetí ‚obnovení statu quo‘ pohybovat v tomto směru, mohla by ta formule veskrze tvořit základ pro jednání. Tím by nebyla vyloučena pro nás žádoucí možnost převést i při zachování nynějších říšských hranic dosud nepřátelské hospodářské oblasti jednáním do blízké hospodářské a vojenské souvislosti s Německem — šlo by tu o Kuronsko, Litvu a Polsko —, a tím zajistit hranice Německa a zaručit jeho životní podmínky na kontinentu i v zámoří.

Německo je ochotno vyklidit obsazená francouzská území, musí si však vyhradit mírovými jednáními hospodářsky zužitkovat pro sebe oblast Longwy a Briey10, byť ne přímým vtělením, tedy přece právním zajištěním užívání. Území stojící za řeč v Alsasku-Lotrinsku nejsme s to Francii postoupit.

Rád bych si pro jednání zachoval volnou ruku v tom, aby Belgie byla s Německem vojensky a hospodářsky spojena. Podmínky, které jsem předčítal ze záznamu o kreuznašských jednáních — vojenská kontrola Belgie až do uzavření ochranného a útočného spojenectví s Německem; získání (nebo dlouhodobý pronájem) Lutychu a vlámského pobřeží — jsou maximální požadavky vrchního armádního velení a loďstva. Vrchní armádní velení je se mnou zajedno v tom, že těch podmínek nebo podmínek jim podstatně blízkých lze dosáhnout jen tehdy, bude-li Anglii mír vnucen. Jsme však toho názoru, že značné míry hospodářského a vojenského vlivu na Belgii je třeba dosáhnout cestou jednání a že toho snad lze dosáhnout i bez příliš silného odporu, protože hospodářské nutnosti přivedou Belgii k poznání, že v jejím připojení k Německu je nejlepší záruka slibné budoucnosti.

Pokud jde o Polsko, vzal jsem na vědomí, že důvěrný podnět Vaší Excelence vzdát se Haliče a připojit tu zemi k nové polské říši se stal bezpředmětným tím, že jsem musel označit postoupení alsasko-lotrinských částí země Francii, které bylo jaksi myšleno jako protioběť, za vyloučené. Vývoj Polska v samostatnou říši se musí uskutečnit v rámci proklamace z 5. listopadu 1916. Zda se ten vývoj bude utvářet ve skutečnou výhodu pro Německo, nebo zda může vyrůst ve velké nebezpečí pro budoucnost, pro což už existuje několik příznaků a čeho je třeba se obávat zvlášť pro případ, že nám rakousko-uherská vláda nemůže hned nyní, za války, vyslovit svou plnou nezainteresovanost na Polsku a ponechat nám volnou ruku ve správě celého Polska, nechť zůstane vyhrazeno dalšímu zkoumání.

To zkoumání by se mělo vztahovat i na to, zda by při nebezpečí, které by Polsko připojené jen neochotně znamenalo pro Německo a také pro poměr mezi Německem a Rakouskem-Uherskem, nebylo politicky účelnější, aby Německo přenechalo Polsko, při zadržení pohraničních území, která se pak jeví potřebnými pro účel vojenské ochrany hranic, jeho plnému sebeurčovacímu právu, i s možností připojení k Rusku.

Otázku připojení Rumunska bude třeba dále řešit podle kreuznašských úmluv z 18. května t. r. a vyřešit v souvislosti s otázkami, které Německo zajímají stran Kuronska, Litvy a Polska.

Byla mi zvláštní radostí, milý hrabě Czernine, moci Vás zde v Berlíně uvítat a pohovořit si s Vámi s přátelskou otevřeností o různých otázkách, které nás v současnosti zaměstnávají. Doufám, že nám i v příští době trvalá přímá výměna myšlenek nabídne možnost vyjasňovat vynořující se otázky a projednávat je v plném dorozumění.

S výrazem své zvláštní úcty zůstávám Váš zcela oddaný

Michaelis.“

Odpověděl jsem říšskému kancléři, že vítám sám o sobě samozřejmé stanovisko zachovávat úplnou otevřenost, zdůraznil jsem však, že nemohu sdílet jeho optimismus. Rozvinul jsem, že rostoucí válečná únava, jak v Německu, tak u nás, činí nutným dojít včas, to jest před nástupem revolučních jevů, k míru, neboť počínající nepokoje by zkazily každý mírový pokus. Německé stanovisko v belgické otázce se mi jeví jako naprosto mylné, neboť Dohoda a Belgie by se vyloženým podmínkám nikdy nepodvolily, nemohu mu proto zamlčet, že jeho stanovisko je vážnou překážkou míru; je však i v přímém rozporu s vůlí říšského sněmu, a proto je mi i nesrozumitelné.

Pak jsem probral nutnost vyjasnit si konečně minimum válečných cílů, přičemž důležitou roli hrála i otázka, zda a jak chceme dosáhnout dobrovolného mírového připojení Polska a Rumunska k Ústředním mocnostem.

Nakonec jsem ještě jednou zdůraznil, že zastávám stanovisko německého říšského sněmu žádat mír bez anexí a náhrad a že pokládám za zcela vyloučené, že by německá vláda mohla nebo chtěla příslušné usnesení říšského sněmu ignorovat. Nejde prý o to, zda chceme bojovat dál, nýbrž zda to můžeme, a je prý mou povinností upozornit ho včas na to, že musíme dospět ke konci války.

Dr. Michaelis stál všeněmcům blíž než jeho předchůdce v úřadě.

Stupeň, v němž všeněmci situaci nechápali, byl přímo ohromující. Byl jsem u nich natolik nenáviděn, že se mi vyhýbali a měl jsem málo příležitostí s nimi jednat. Obrátit se ostatně nedali. Vzpomínám si na jediný případ, kdy mě jeden zástupce toho tisku navštívil ve Vídni, aby mi vyložil podmínky, za nichž je jeho skupina ochotna uzavřít mír: anexe Belgie, části východní Francie (Longwy a Briey), Kuronska a Litvy, vydání anglického loďstva Německu a já už nevím kolika miliard válečné náhrady atd. Přijal jsem toho pána v přítomnosti vyslance von Wiesnera11 a oba jsme měli dojem, že v daném případě může pomoci jen lékař.

Mezi ideami říšského kancléře Michaelise a našimi byla propast. Byla nepřeklenutelná. Brzy nato odešel z úřadu, aby uvolnil místo státnickému hraběti Hertlingovi.

Zhruba ve stejnou dobu se však nyní za kulisami odehrávaly velmi závažné události, které patrně rozhodujícím způsobem ovlivnily chod věcí.

Docházelo k závažným indiskrecím a vměšováním, která vycházela od osob, jež získaly vhled do diplomatického dění, aniž by byly v odpovědném postavení. Nemá smysl zde jmenovat jména, tím méně, že i odpovědní vedoucí politiky se o bližších podrobnostech toho všeho dověděli teprve mnohem později a i pak prozatím v neúplné formě — tedy v okamžiku, kdy pacifistická tendence Dohody už začínala podstatně ochabovat12.

Bylo tehdy nemožné vnést do bludiště těch křižujících se a odporujících si skutečností plné světlo. Faktem je, že na jaře nebo počátkem léta 1917 byl u směrodatných činitelů v zemích spojenců a Dohody vzbuzen dojem, že trvání Čtyřspolku je otřeseno. V okamžiku, kdy by bylo co nejsilnější zdůraznění sevřenosti našeho spojeneckého poměru potřebnější než kdy jindy, byl vzbuzen opačný dojem a Dohoda samozřejmě přivítala první známky rozkladu ve Čtyřspolku.

Nevím, zda kdy bude na místě vnést do všech událostí tehdejší doby úplné jasno. Dnes to na místě není. K vysvětlení dalšího vývoje stačí konstatovat následující. Odehrálo se tohle: Na jaře 1917 se navázaly nitky s Paříží a Londýnem. První rozhovory vzbudily dojem, že západní mocnosti jsou ochotny použít nás jako mostu k Německu a k všeobecnému míru. V poněkud pozdějším stadiu se vítr obrátil a Dohoda směřovala k separátnímu míru s námi.

Různé důležité příslušné podrobnosti jsem se dověděl teprve později, zčásti při své demisi na jaře 1918, zčásti dokonce teprve při zhroucení v zimě 1919. Nechyběly hlasy, které mi dávaly vinu za dvojí politiku, kterou rovněž tušila veřejnost, a obviňovaly mě, že jsem mluvil jinak v Berlíně než v Paříži. Ta obvinění vycházela od osobních nepřátel, kteří vědomě pomlouvali, a byla opakována jinými, kteří nic nevěděli. Skutečností je, že jsem, když jsem se o těch věcech dověděl, současně přišel k dokumentům, které dokazují, že jsem o těch věcech nejen nic nevěděl, nýbrž vědět vůbec nic nemohl.

Astronomické přístroje ukazují někdy poruchy ve vesmíru, jejichž příčina není pozorovateli zprvu vysvětlitelná. Podobně jsem tehdy z jistých příznaků cítil, aniž jsem to však mohl dokázat, že se v oněch světech, které leží za zákopy, musejí odehrávat věci, které jsou mi nesrozumitelné. Konstatoval jsem účinek, ale příčinu jsem zjistit nedokázal. V míru nakloněnější náladě Dohody zazníval cizí podtón. Na druhé straně byli ustaranější a míru nakloněnější než dřív, ale přece zase plni důvěry vzhledem k údajnému uvolnění našeho spojeneckého poměru a k naději na rozpad Čtyřspolku. Jeden můj přítel, občan neutrálního státu, mi v létě sdělil, že se z bezpečného zdroje dověděl, že se na Quai d'Orsay zjevně počítá s tím, že se monarchie hodlá od Německa odloučit. To že samozřejmě změní celou válečnou situaci.

Brzy nato přišly z neutrální ciziny velmi tajné zprávy, že jedna bulharská skupina jedná s Dohodou, za zády a bez vědomí Radoslavova13. Jakmile se u našich spojenců probudilo podezření na rozbití spojenectví, snažili se ovšem událostem předejít. Byli jsme si Radoslavovem jisti právě tak jako Talaatem Pašou; ale v obou zemích byly v práci ještě jiné proudy.

Ta nedůvěra v naše plány, probouzející se u přátel, měla ještě další nevýhodu, ovšem jen technickou, kterou však nelze podceňovat. Naši různí vyjednavači pracovali vynikajícím způsobem, ale z povahy věci plyne, že jejich jednání postupovala pomaleji než například ta, která vedli sami ministři zahraničí. Museli podle chodu konverzace vždy nejprve vyžadovat nové instrukce; byli vázanější, a tedy nuceni k vlekoucímu se tempu, jakého by odpovědní vedoucí schopni nebyli. Ventiloval jsem proto v létě 1917 myšlenku odcestovat sám do Švýcarska, kde jednání probíhala. Má cesta by však nemohla zůstat utajena, a čím víc by se ji člověk pokoušel zatajit, tím jistěji by při bohužel probuzené nedůvěře vzbudila podezření. Ne v Berlíně. Domnívám se, že jsem měl důvěru směrodatných berlínských činitelů v dostatečné míře, abych tomu zabránil; rozvinul bych říšskému kancléři situaci, a to by stačilo. Jinak však stál případ v Turecku a v Bulharsku.

V Bulharsku tlačila jedna strana k Dohodě. Kdyby Bulharsko nabylo dojmu, že se naše skupina rozpadá, zkusilo by všechno, aby se samo ihned zachránilo separátním mírem. I v Cařihradě existovala dohodová skupina; Talaat a Enver14 byli stejně spolehliví jako silní. Cesta do Švýcarska, kterou bych za vylíčených poměrů podnikl, se však mohla stát poplašným signálem ke všeobecnému sauve qui peut. Pouhý dojem, že to ty dvě balkánské země chtějí udělat — což ony tušily u nás —, by byl v Paříži a Londýně ovšem stačil k rozbití každého mírového pokusu.

Ještě v průběhu léta mírová ochota našeho protivníka rozhodně klesla. Dávalo to poznat mnoho malých příznaků, které samostatně znamenaly málo, ale všechny dohromady mnoho. Nyní začala v létě 1917 i ponorková válka ztrácet svůj první postrach. Na druhé straně viděli, že nesplní, čeho se zprvu obávali, a to nechalo ovšem znovu ožít touhu po vojenském konečném vítězství.

Oba zmíněné momenty dohromady patrně přispěly k tomu, že mírový vítr vanoucí od západu ochabl. Po celou tu dobu probíhala jednání Armand15–Revertera16. Není ještě čas mluvit o těch jednáních, která pak na jaře 1918 v souvislosti s dopisem císaře princi17 Sixtovi způsobila tolik rozrušení. Budiž jen konstatováno, že se Revertera při těch jednáních osvědčil jako stejně korektní jako obratný vyjednavač, který postupoval přesně podle instrukcí obdržených na Ballplatzu. Naše různé pokusy navázat mírové nitky platily, pokud měly svůj výchozí bod na Ballplatzu, vždy celé naší skupině mocností.

Samozřejmě však nebylo v zájmu Dohody bránit nám v odloučení od Německa, a když byl z neoficiální strany v Londýně a v Paříži vzbuzen dojem, že Německo vydáváme napospas, sabotovali jsme tím sami snahu o všeobecný mír, neboť Dohodě by ovšem bylo sympatické izolovat Německo, které platilo za „hlavního nepřítele“.

Strašlivý omyl v tom myšlenkovém pochodu koketujícím se separátním mírem byl dvojí: Za prvé nás ani ta eventualita neosvobozovala od usnesení londýnského paktu, kazila však atmosféru pro všeobecný mír. Jak jsem v době, kdy se ty věci odehrávaly, jen tušil, ale později se dověděl, trvala Itálie na slibech, které jí byly učiněny, za všech podmínek.

Na jaře 1917 konferovali Ribot a Lloyd George18 v St. Jean de Maurienne s italskou vládou o tom a pokusili se zmírnit podmínky pro případ našeho odloučení od Německa. Itálie to odmítla a trvala na svém úpisu, to jest i při separátním míru bychom museli postoupit Itálii Terst a Tyroly až k Brenneru, tedy zaplatit nemožnou cenu. Za druhé však musela ta separatistická taktika rozložit sílu naší skupiny, a rozložila ji.

Začne-li v bitvě jeden utíkat, strhne jen příliš snadno ostatní; nepochybuji o tom, že bulharská zvláštní jednání souvisela s výše uvedenými ději.

Účinek toho dobře míněného, ale tajného a diletantského vměšování byl tedy ten, že jsme Dohodě sugerovali naši ochotu odloučit se od svých spojenců a otřásli svou pozicí v boji o všeobecný mír tím, že jsme přece museli nahlédnout, že se ani při odloučení od Německa zmrzačení nevyhneme, že tedy separátní mír je nemožný, a že jsme dosud stále ještě sevřenému Čtyřspolku zasadili smrtelný úder.

Poněkud později, v létě, jsem dostal z Anglie zprávy o tamním úředním názoru na situaci, které se podstatně odlišovaly od optimistických zpráv důvěrníků a dokazovaly, že mírové přání pokleslo. Je samozřejmé, že anglické myšlenkové zaměření bylo pro nás vždy to nejzajímavější. Vstup Anglie do války učinil situaci tak nebezpečnou; dorozumění s ní, to jest dorozumění mezi Anglií a Německem naší intervencí, by válku ukončilo.

Ty zprávy nyní zněly tak, že Anglie je méně než kdy jindy s to mluvit s Německem, dokud nebudou zaručeny dva kardinální body: postoupení Alsaska-Lotrinska a odstranění německého militarismu.

První je prý francouzský postulát a Anglie prý musí a bude Francii v tom do krajnosti podporovat; druhý požadavek je prý nutný v zájmu budoucího světového míru. Vojenskou sílu Německa prý Anglie vždy odhadovala jako velmi značnou, ale její výkony v této válce prý předčily ještě všechna očekávání. A s úspěchy vojáků prý vzrostl i vojenský duch. Mírová rezoluce říšského sněmu prý nedokazuje nic — nebo aspoň ne dost —, neboť říšský sněm prý není pravým exponentem říše navenek; je prý paralyzován neoficiální vedlejší vládou, generály, kteří mají mnohem více moci než on. Jisté výroky generála Ludendorffa prý jsou — tak se u Dohody říkalo — důkazem, že Německo nechce žádný čestný kompromisní mír. Mimochodem se prý ani Wilhelmstraße nezdá totožná s majoritou říšského sněmu. Válka prý není namířena proti německému národu, nýbrž proti jeho militarismu, ale s ním prý je uzavření míru nemožné. Pokud jde o monarchii, zdála by se prý Anglie ochotna uzavřít s ní separátní mír, ovšem za dodržení slibů daných vlastním spojencům. Museli bychom podle toho postoupit Itálii, Srbsku a Rumunsku velké části území. Zato bychom však mohli počítat s jakýmsi připojením nově vytvořených států, jako je Polsko.

Ačkoli ty zprávy nenechávaly nikoho na pochybách o tom, že Anglie v současnosti nemyslí na žádné sblížení s Německem, zdál se přece za tím odmítavým myšlenkovým pochodem stát především strach z pruského militarismu. Měl jsem dojem, že i při příznivějším dalším vývoji by bylo snad možné vyrovnání a dorozumění v územních otázkách, ne však v té „vojenské“. Naopak: Čím silnější se ukazovala vojenská moc Německa, tím víc rostl strach Dohody, že se ta branná moc stane nepřekonatelnou, nebude-li nyní zlomena.

Nejen předehra a vypuknutí války, ale i doba válečná sama byla protkána těžkými a rušivými nedorozuměními. U nás se dlouhou dobu vůbec nechápalo, co Anglie tím heslem militarismu vlastně míní. Poukazovalo se na to, že anglické loďstvo žárlivě střeží vládu nad moři, že Francie a Rusko stojí naježeny zbraněmi, že tedy Německo při tom nehraje jinou roli než ostatní státy, že každý stát svou brannou moc utváří tak dobře a tak silně, jak může.

Anglie však pruským militarismem nerozuměla sílu německého vojska samu o sobě. Rozuměla tím kombinaci válečného ducha, směřujícího k potlačení druhých, opřeného o nejlepší a nejsilnější pozemní moc světa. To první by bylo bez toho druhého platonické — a vynikající německá armáda znamenala pro Anglii nástroj panovačných a výbojechtivých mocipánů. Podle anglického názoru bylo Německo přesně opakováním Francie za Bonaparta — nahradí-li se Napoleon mnohohlavou bytostí, která se zhruba jmenovala „císař, korunní princ, Hindenburg, Ludendorff“ —, a právě tak málo, jako Anglie kdy chtěla paktovat s Napoleonem, chtěla jednat s onou „juristickou osobností“, která jí ztělesňovala pojem výbojechtivosti a politiky násilí.

Představa, že existoval německý militarismus, se mi zdá zajisté správná, i když císař a korunní princ přitom hráli nejmenší roli. Nesprávná se mi zdá jen víra, že ten militarismus byl zvláštností Německa. Jednání ve Versailles teď patrně ukázala i veřejnosti, že existuje militarismus i jinde než na březích Sprévy.

Staré Německo nikdy nemohlo pochopit, že v nepřátelské cizině vedle jedné — řekněme — morálně neospravedlnitelné závisti skutečně panovaly strach a obavy z německých plánů a že řeči o „tvrdém“ a „německém“ míru, o „vítězství a triumfu“ byly olejem do ohně těch obav, že i v Anglii a ve Francii byly svého času proudy, které tlačily k míru vyrovnání, a že se těm pacifistickým tendencím takovými výroky nejtíže škodilo.

Do téže oblasti jako ty řečnické květy patřily podle mého názoru i letecké útoky na Anglii, které němečtí letci podnikali s největším hrdinstvím, ale nedosáhly jiného účelu než toho podráždit Anglii a ještě podnítit ke krajnímu odporu i ty, kdo smýšleli pacifističtěji. Řekl jsem to Ludendorffovi, když mě v létě 1917 navštívil na Ballplatzu, aniž bych však vzbudil sebemenší dojem.

  *

Mírový krok papežův19 a naše odpověď se odehrály před evropskou veřejností. Přijali jsme ušlechtilé návrhy Svatého otce. Nemám k tomu co dodat.

  *

Počátkem léta 1917 se stala aktuální otázka socialistické konference ve Stockholmu. Vydal jsem zástupcům naší sociální demokracie pasy a musel jsem v té věci překonat překážky. Mé příslušné stanovisko objasňuje následující dopis Tiszovi:

(Bez data)

„Milý příteli!

Slyším, že nesouhlasíš s ‚vysláním‘ socialistů do Stockholmu. Za prvé to není vyslání. Ti muži ke mně přišli z vlastního popudu a požádali o povolení k vycestování. To jsem jim dal. Byli tu Adler, Ellenbogen a Seitz20; Renner zvlášť. Oba prvně jmenovaní jsou chytří muži a vážím si jich přes všechny rozdíly, které nás dělí. Oba posledně jmenované znám málo. Ale všichni čtyři chtějí poctivě mír, a Adler zejména vůbec nechce zničení říše. Buď přinesou mír, pak to jistě bude ‚socialistický‘ mír a císař jej zaplatí ze své kapsy. To, milý příteli, vím také. Ale nelze-li válku skončit, zaplatí císař ještě mnohem víc — na to se spolehni.

Nebo mír — jak lze očekávat — nepřinesou, pak byl můj postup tím správnější, neboť pak jsem jim dokázal, že na tom, že válka nepřestává, není vinna ‚neschopnost cechovní diplomacie‘, nýbrž poměry.

Kdybych jim vycestování odepřel, prohlašovali by ještě nad mým hrobem denně, ‚že by mír učinili, kdyby je nechali vyjet‘.

Zde jsou na mě také rozhořčeni, především v panské sněmovně. K tomu přistupuje, že si lidé namlouvají, že jsem si sociální demokraty ‚koupil‘ tím, že jsem jim slíbil zabránit oktroji, přinesou-li mír. Oktroj nechci, jak víš, ale to nemá vůbec žádnou souvislost se Stockholmem, socany a mírem.

Byl jsem nedávno přítomen rakouské ministerské radě a zasadil jsem tam oktroji smrtelnou ránu — ale cítil jsem se přitom jako Daniel v jámě lvové; zvlášť N. N. byl velmi rozhněván. Jediný, kdo zjevně mé stanovisko plně sdílí, je vedle Trnky ministerský předseda Clam.

Tahle kombinace, že se jim pro ‚mou lásku k socanům‘ bere jejich oktroj, je tedy činí ještě zlostnějšími — ale jak řečeno, ta kombinace je zcela mylná.

Děláš, milý příteli, dvojí chybu. Za prvé budeme muset po válce dělat sociální politiku, ať se to jednotlivci líbí, nebo ne, a pokládám za bezpodmínečně důležité přibrat k tomu sociální demokraty. Sociální politika je ventil, který musíme otevřít, abychom vypustili přebytečnou páru — jinak bedna exploduje. Za druhé nemůže nikdo z nás ministrů vzít na sebe ani to zcela falešné zdání, že mír sabotuje. Národy snesou snad válečná muka ještě chvíli, ale jen tehdy, pochopí-li a nabudou-li správného přesvědčení, že to jinak nejde — že převládá vis maior —, že jinými slovy mír ztroskotává na poměrech, nikoli na zlé vůli nebo hlouposti ministrů.

Německočeský poslanec K. H. Wolf mi před čtením trůnní řeči v Hofburgu udělal scénu kvůli tomu: ‚prý jsme se zbláznili a v delegaci bude účtováno‘ a další podobné laskavosti — a také on vytvořil zcela mylný konex mezi vzdáním se oktroje a Stockholmem.

Úplnou pravdu máš v tom, že Německu vůbec nic není do toho, co děláme doma. Nepokusili se však ani o nejmenší ingerenci na oktroj. — Bojí-li se protiněmeckého kursu, a jsou proto jistě vnitřně pro oktroj, máme na tom jistou vinu. Berlíňané se totiž nepřetržitě bojí zrady.

Mám v horách plachetnici, která ‚táhne‘ na pravobok, to jest bezděčně a při zrovna založeném kormidle se tlačí doprava. Aby to kormidelník paralyzoval, musí vždy trochu kormidlovat k levoboku — jen tak může udržet přímý kurs. Musí ‚držet proti‘. Právě taková je vídeňská státní loď. Nepřetržitě se tlačí z kursu spojenectví.

Lze ovšem také obrátit a kormidlovat kursem Dohody, věří-li člověk, že to dokáže provést; ale pak nechť má kuráž udělat obrat celý. Tohle koketování se zradou, aniž by se spáchala, je to nejhloupější ze všeho; ztrácíme všechen terén v Berlíně a nezískáváme nic v Londýně ani v Paříži. Ale proč to píšu, vždyť jsi zcela mého názoru a nemusím Tě v tom obracet.

Ale o Stockholmu si ještě promluvíme.

Tvůj starý
Czernin.“

Tisza se skutečně dal v tom případě úplně přesvědčit a nečinil nesnáze ani ohledně uherských sociálních demokratů. Záporný výsledek stockholmské konference je znám.

Jak bylo již dříve naznačeno, není prozatím ještě možné probrat různé mírové pokusy a jednání v podrobnostech. Kromě již zmíněných jednání mezi Reverterou a Armandem došlo ještě k jiným navázáním styku, tak poněkud později k rozhovorům mezi velvyslancem Mensdorffem21 a generálem Smutsem22, o nichž se pak mluvilo v anglickém parlamentu; nepokládám za správné říkat zde o tom více. Mohu však a chci podat myšlenkový pochod, který byl od léta 1917 podkladem všech našich mírových snah a nakonec je nechal všechny ztroskotat.

Uvedené poslední zprávy odrážely názor Dohody správně. S Německem prý „prozatím“ není možné mluvit. Francie prý trvá na vrácení Alsaska-Lotrinska a celá Dohoda prý žádá definitivní odstranění německého militarismu. Pro ten požadavek prý však Německo není „zralé“, a proto je prý mluvení podle názoru Dohody bezúčelné. Jinak prý stojí věc s námi. Nabýváme prý dojmu, že bychom mohli uzavřít separátní mír za předpokladu, že jsme ochotni k obětem. Londýnská usnesení prý vytvořila hotový stav věcí, který musí být honorován. Ústupky Rumunsku, dále Trident a Terst, jakož i německé jižní Tyroly Itálii, pak postoupení jihoslovanskému státu jsou prý nevyhnutelné, právě tak jako přestavba monarchie na federalistickém základě. Naše odpověď zněla, že jednostranné postoupení rakousko-uherského a německého území v této formě je ovšem nemožné. Přesto jsme se domnívali, že by za jistých předpokladů shoda v územních otázkách snad nenarazila na nepřekonatelný odpor. Dohoda prý ovšem nesmí předepisovat podmínky, jaké může předepsat jen vítěz poraženému. Neboť jsme prý všechno spíš než poraženi. Přesto jsme sami nelpěli strnule na hraničních sloupech monarchie.

Mohli bychom si tedy myslet, že při dobré vůli ze strany Dohody je možné vyrovnání různých zájmů, nemožné že však jsou propozice jako například vydání Terstu, Bozenu a Meranu nebo i troufalost učinit mír na úkor Německa. Poukázal jsem na válečnou situaci a na úplnou nemožnost, pro kohokoli, přijmout myšlenkový pochod Dohody. Jsem prý pln důvěry v budoucnost, ale i kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych při stávající situaci uzavřít mír, který by Dohoda nemohla diktovat jinak, kdybychom zničeni leželi na zemi. Ztratit Terst a přístup k Jadranu je prý už samo o sobě zcela nemožná troufalost, právě tak jako bezpodmínečné vydání Alsaska-Lotrinska.

Neutrální státníci s mým stanoviskem souhlasili, myšlenkové zaměření Dohody se prý nepohybuje v rámci kompromisního míru, nýbrž míru vítězného. O tom prý je v neutrálních zemích jasno. Zejména v Anglii prý jsou však různé proudy. Ne všichni prý smýšlejí jako Lloyd George. Hlavní věcí prý přece je dostat se nejprve k rozhovoru, pak se prý leccos může vyjasnit. Ty myšlenky jsem vždy chytal oběma rukama. Největší obtíž spočívala, jak mě ujišťovali, v následujícím názoru Dohody: Německo prý prokázalo nepopsatelnou vojenskou sílu, nebylo prý však na válku dostatečně připraveno; nenahromadilo prý dost surovin, dost potravin a nepostavilo prý dost ponorek. Dohoda si prý říká, že uzavře-li nyní mír, bude Německo možná souhlasit i s nepříznivými podmínkami, ale jen proto, aby získalo čas a využilo míru jako oddechu k novým válkám. Dohoní prý zameškané a pak „udeří znovu“. Proto prý je pro Dohodu předběžnou podmínkou každého míru, nebo i jen každého rozhovoru o jeho podmínkách, jistota odstranění německého militarismu. Odvětil jsem, že nikdo nechce další válku a že jsem s Dohodou zcela zajedno v tom, že je třeba pro to vytvořit záruky. Nemožné prý však je jednostranné odzbrojení a vykleštění Ústředních mocností nebo Německa. Nechť si člověk jen představí: armáda stojící hluboko v nepřátelské zemi, plná sebevědomí a naděje, jistá vítězstvím a plná důvěry, má jednoho krásného dne složit zbraně a zmizet ze zemského povrchu. Takovou propozici prý nemůže nikdo přijmout, možné a nutné prý však je všeobecné odzbrojení všech mocností. Odzbrojení, zavedení rozhodčího řízení pod mezinárodní kontrolou a pro všechny. To je prý podle mého názoru přijatelný základ. Rozvinul jsem však své obavy, že mocipáni Dohody v té otázce právě tak málo jako v územní hodlají přikládat stejnou míru na sebe jako na nás, a že bez toho předpokladu ovšem nejsem s to tu myšlenku u nás a u našich spojenců životaschopně utvářet. Buď jak buď, stojí prý ten pokus za práci.

Dlouho a často se mluvilo o středoevropské otázce, která je prý postrachem Dohody, neboť znamená nezměrný mocenský přírůstek Německa. V Paříži a Londýně prý chtějí mnohem raději učinit monarchii nezávislou na Německu, a zavrhují proto s odporem každé další přiblížení Vídně k Berlínu. Odvětili jsme, že to stanovisko Dohody pro nás není nové. Zmrzačení usneseními londýnského paktu nás nutí hledat tu orientaci. Nehledě ke cti a spojenecké povinnosti bojuje přece Německo, jak věci stojí, téměř více za nás než za sebe samo. Kdyby dnes Německo, jak jsme věděli, uzavřelo mír, ztratilo by Alsasko-Lotrinsko a svou vojenskou převahu na zemi — my bychom však museli Italy, Srby a Rumuny za jejich válečnou pomoc zaplatit ze svého území.

Z různých stran jsem slyšel, že u Dohody jsou muži, kteří to stanovisko úplně chápou. Ale co prý má Dohoda dělat? Itálie prý vstoupila do války jen na základě londýnských slibů, Rumunsko prý rovněž dostalo pevná ujištění a „heroické Srbsko“ prý musí být odškodněno Bosnou a Hercegovinou. Leckdo na Seině a Temži prý lituje skutečnosti vytvořené londýnskou konferencí, ale smlouva prý je smlouva a ani Londýn, ani Paříž prý nemohou nechat své spojence na holičkách. Ostatně prý se u Dohody soudí, že jak nová srbská, tak nová polská říše, případně i Rumunsko by mohly vstoupit do jistého poměru k monarchii. O podrobnostech toho poměru prý ještě ani oni sami nemají jasno. Naše odpověď zněla: Měli bychom postoupit Halič Polsku, Sedmihradsko a Bukovinu Rumunsku a Bosnu s Hercegovinou Srbsku za vágní ujištění užšího poměru těch států k ubohým zbytkům monarchie, které nám budou ponechány. Nebyly prý to dvorské nebo dynastické zájmy, jež nás vedly. Prosadil jsem prý sám u císaře obětovat Halič Polsku, ale ty ústupky Itálii! Zeptal jsem se jednou jednoho neutrálního státníka, zda má jasno v tom, co znamená, aby Rakousko dobrovolně vydalo prapůvodně německé Tyroly až k Brenneru — bouře, kterou by takový mír rozpoutal, by vyvrátila z kořenů víc než ministra, který by ten mír uzavřel. Řekl jsem svému partnerovi v rozhovoru, že jsou oběti, které člověk nemůže za živa přinést, za žádných podmínek. Nevydal bych německé Tyroly, ani kdybychom stáli mnohem hůř, než stojíme. Připomněl jsem svému partnerovi v rozhovoru obraz, který představuje saně pronásledované vlky. Muž postupně odhazuje svou kožešinu, svůj kabát a co jinak má, před smečku, aby ji zdržel a zachránil se — ale vlastní dítě nevyhodí, raději podstoupí to nejkrajnější. Tak jsem cítil pro německé Tyroly. Nejsme prý v situaci muže na saních, neboť díky bohu máme zbraně, abychom se vlků ubránili — ale ani v nejkrajnějším případě bych nepřijal mír, který na nás žádá Bozen a Meran.

Můj zpravodaj se těm argumentům neuzavíral, mínil však, že tím způsobem nemůže spatřit žádný konec války. Anglie prý je ochotna vést válku ještě deset let a za všech okolností rozdrtí Německo, ne národ, proti němuž prý neexistuje žádné nepřátelství — (stále znovu přicházel ten klamný argument) —, nýbrž německý militarismus. Anglie prý je sama v nouzovém postavení. Budiž prý opakováno, nebude-li dnešní Německo v této válce zničeno, bude prý zesíleno zbrojit dál; o tom prý jsou v Londýně přesvědčeni; bude prý pak za několik let mít místo sta ponorek tisíc, a pak prý je Anglie ztracena. V Anglii prý se proto bojuje také o vlastní existenci a Anglie prý je ve své vůli železná. Ví prý, že ta práce je těžká, ale neochabne prý. V Londýně se prý vyvolává příklad napoleonských válek: „What man has done man can do again.“ (Co muži jednou dokázali, mohou dokázat znovu.)

Při všech rozhovorech vycházel vždy najevo ten strach z pruského militarismu a opakovaně následoval podnět, že kdybychom se chtěli prohlásit se všeobecným odzbrojením srozuměni, bylo by to samo o sobě už velkou výhodou a mohutným krokem k míru.

Z té úvahy, že militarismus je největší překážkou každého sblížení, vzešla má řeč pronesená 2. října 1917 v Budapešti o nutnosti vytvoření „nového světového řádu“.

Mluvil jsem v Budapešti před auditoriem stranických vůdců. Musel jsem přitom uvážit, že příliš pacifistický tón by měl doma i v cizině účinek opačný, než byl úmysl. Doma by byly slabé síly odporu ještě více ochromeny, v cizině by v tom spatřili konec naší bojeschopnosti a vzdálili by se ještě dále od všech mírových úmyslů.

Pasáž mé tehdejší řeči, která se týkala vytvoření nového světového řádu, zněla:

„Velikému francouzskému státníku Talleyrandovi se připisuje výrok, že slova jsou tu k tomu, aby zahalovala myšlenky. Může být, že ten výrok byl správný pro diplomacii jeho století, pro dnešní dobu si stěží dovedu představit větu, která by byla méně výstižná. Miliony, které bojují, ať už v zákopech, nebo v zázemí, chtějí vědět, proč a za co bojují, mají právo dovědět se, proč mír, který si celý svět přeje, dosud nenastal.

Když jsem byl postaven na svůj post, využil jsem první příležitosti otevřeně prohlásit, že nechceme páchat žádná násilí, že však také žádná nesneseme a že jsme ochotni vstoupit do mírových jednání, jakmile naši nepřátelé přijmou to stanovisko kompromisního míru. Domnívám se, že jsem tím mírovou ideu rakousko-uherské monarchie, byť ve všeobecných obrysech, přece jen jasně postavil. Leckdo doma i ve spřátelené cizině mě pro tu otevřenou řeč kritizoval — argumenty těch kritizujících pánů mě v správnosti mého názoru posílily; neberu z toho, co jsem řekl, nic zpět, v přesvědčení, že drtivá většina zde i v Rakousku mé stanovisko schvaluje. Po tomto předeslání mě to dnes nutká říci veřejnosti něco o tom, jak si c. a k. vláda vůbec představuje další vývoj úplně zničených evropských právních poměrů.

Ve velkých obrysech je náš program znovuvybudování světového řádu, který by správněji bylo označit jako vybudování nového světového řádu, uložen v naší odpovědi na mírovou nótu Svatého otce. Dnes mi tedy může jít jen o to ten program doplnit a především podat vysvětlení o tom, jaké úvahy nás přivedly k tomu postavit tyto zásady, převracející dosavadní systém.

Širším kruhům se může zdát překvapivé, ba nepochopitelné, že se Ústřední mocnosti a zejména Rakousko-Uhersko chtějí napříště vzdát vojenského zbrojení, když přece v těchto těžkých letech našly ochranu proti mnohonásobné přesile jen ve své vojenské moci. Válka nevytvořila jen nové skutečnosti a poměry, vedla i k novým poznáním, která otřásla základy dřívější evropské politiky. Mezi mnoha jinými politickými tezemi se rozplynula především i ta, která se domnívala, že Rakousko-Uhersko je umírající stát. Bylo to dogma o nastávajícím rozpadu monarchie, které ztěžovalo naše postavení v Evropě a z něhož vzešlo všechno nepochopení pro naše životní potřeby. Jestliže jsme se v této válce ukázali veskrze zdraví a přinejmenším rovnocenní, pak z toho plyne, že můžeme nyní počítat s plným pochopením svých životních nutností v Evropě a že naděje podrobit nás silou zbraní jsou zničeny. Do okamžiku, v němž jsme pro to podali důkaz, jsme se nemohli vzdát ochrany zbrojení a vystavit se tomu, aby areopag ovlivněný legendou o našem nastávajícím zhroucení zacházel s našimi životními otázkami nepříznivě. Od okamžiku, kdy je ten důkaz podán, jsme však schopni složit současně se svými protivníky zbraně a upravit své případné spory rozhodčím soudem a pokojně. To nové poznání, které si ve světě prorazilo cestu, nám nabízí možnost odzbrojovací a rozhodčí myšlenku nejen přijmout, nýbrž, jak vy, moji pánové, víte, už delší dobu se vší silou zasazovat o její uskutečnění.

Evropa musí být po této válce bezpochyby postavena na nový mezinárodní právní základ, který nabízí záruky trvanlivosti. Ten právní základ musí být, jak se domnívám, v podstatě čtverého druhu:

Za prvé musí nabízet jistotu, že už nemůže být žádná odvetná válka, a to z žádné strany; chceme mít dosaženo toho jednoho, abychom svým vnukům mohli zanechat jako odkaz, že zůstanou ušetřeni hrůz podobné příšerné doby, jakou právě prožíváme. Žádné mocenské posunutí válčících států toho dosáhnout nemůže. Cesta, jak k tomu cíli dojít, je jedině ta zmíněná cesta mezinárodního světového odzbrojení a uznání rozhodčího řízení. Je zbytečné říkat, že se to opatření odzbrojení nikdy nesmí obracet proti jednotlivému státu nebo proti jednotlivé skupině mocností a že musí samozřejmě zahrnout zemi, vodu i vzduch ve stejné míře. Ale válka jako prostředek politiky musí být potírána. Na mezinárodním základě pod mezinárodní kontrolou musí následovat všeobecné, rovnoměrné a postupné odzbrojení všech států světa a branná moc musí být omezena na nezbytně nutné. Vím velmi dobře, že toho cíle je nesmírně těžké dosáhnout a že cesta, která k němu vede, je plná obtíží, dlouhá a trnitá. A přece jsem pevně přesvědčen, že se po ní jít musí a že se po ní půjde, zcela lhostejno, zda to jednotlivec pokládá za žádoucí, nebo ne. Je velkým omylem věřit, že svět po této válce zase začne tam, kde v roce 1914 přestal. Katastrofy, jako je tato válka, nepřecházejí bez hlubokých stop, a nejstrašlivější neštěstí, které by nás mohlo potkat, by bylo, kdyby zbrojní soutěž po uzavření míru pokračovala, neboť by to znamenalo hospodářskou zkázu všech států. Už před touto válkou byla vojenská břemena tíživá — ačkoli zrovna my si musíme říci, že Rakousko-Uhersko zdaleka nebylo na vojenské výši, když bylo válkou překvapeno; dřívější opomenutá zbrojení dohnalo teprve během války —, ale po této válce by při volné zbrojní soutěži byla břemena pro všechny státy prostě nesnesitelná. Tato válka naučila, že je nutno počítat s mnohonásobkem dřívějšího zbrojení. Aby státy po této válce zůstaly při volné zbrojní soutěži na výši, musely by všechno zdesateronásobit, musely by mít desetkrát tolik dělostřelectva, muničních továren, lodí a ponorek než dříve a také nepoměrně více vojáků, aby ten aparát mohly uvést v chod — roční vojenský rozpočet všech velmocí by musel obnášet několik miliard —, to je nemožné; při všech těch břemenech, která budou všechny válčící státy po uzavření míru vláčet s sebou, by ta vydání, opakuji to, znamenala zkázu národů. Vrátit se však k relativně nepatrnému zbrojení z doby před rokem 1914 by bylo pro jednotlivý stát zcela a úplně nemožné, neboť by tím byl natolik v nevýhodě, že by jeho vojenská síla nic nevážila a jeho výdaje by se tedy staly úplně bezúčelnými. Kdyby se však vůbec mohlo podařit vrátit se všeobecně na relativně nepatrnou úroveň zbrojení roku 1914, pak by to už znamenalo mezinárodní snížení zbrojení, jenže by ovšem nemělo žádný smysl nejít dál a skutečně neodzbrojit.

Z té úzké soutěsky existuje jediné východisko: mezinárodní úplné světové odzbrojení. Ohromná loďstva nemají už žádný účel, zaručí-li státy světa svobodu moří, a pozemní armády by musely být zredukovány na nepatrnou míru, kterou vyžaduje udržení vnitřního pořádku. A jen na mezinárodním základě, to jest pod mezinárodní kontrolou, je to možné. Každý stát se bude muset vzdát něčeho ze své samostatnosti, aby zajistil světový mír. Pravděpodobně dnešní generace konec toho velkého pacifistického hnutí vůbec nezažije v jeho úplnosti; může se jen pomalu prosazovat, ale pokládám za naši povinnost postavit se mu do čela a učinit vše lidsky možné, abychom jeho prosazení urychlili. Při uzavření míru musejí být jeho základní principy stanoveny.

Byl-li prvním principem ten obligatorního mezinárodního rozhodčího soudnictví a všeobecného odzbrojení na zemi, je druhým ten svobody volného moře a odzbrojení na moři. Říkám úmyslně: volné moře, neboť nerozšiřuji tu myšlenku na mořské úžiny a rád přiznávám, že pro spojující námořní cesty budou muset platit zvláštní předpisy a pravidla. Jsou-li ty dva první právě uvedené momenty objasněny a zajištěny, pak odpadá i každý důvod pro územní zajištění, a to je třetí základní princip nového mezinárodního právního základu. Krásné a vznešené nótě, kterou Jeho Svatost papež adresovala celému světu, je ta myšlenka podkladem. Nevedli jsme válku, abychom činili výboje, a neplánujeme žádná násilí. Přijmou-li mezinárodní odzbrojení, po němž z celého srdce toužíme, naši dnešní nepřátelé a stane-li se skutečností, pak nepotřebujeme žádná územní zajištění; v tom případě se můžeme vzdát zvětšení rakousko-uherské monarchie, ovšem za předpokladu, že i nepřítel úplně vyklidil naše vlastní území.

Čtvrtou zásadou, kterou je třeba dodržet, aby byl po té zlé době zaručen svobodný, mírový vývoj světa, je svobodná hospodářská činnost všech a bezpodmínečné vyhnutí se budoucí hospodářské válce. Hospodářská válka musí být bezpodmínečně vyloučena z každé budoucí kombinace. Musíme mít, dřív než uzavřeme mír, naprostou jistotu, že se naši dnešní protivníci té myšlenky zřekli. To jsou, moji velectění pánové, základní principy nového světového řádu, tak jak mi tanou na mysli a jak všechny spočívají na všeobecném odzbrojení. I Německo se přece ve své odpovědi na papežskou nótu nejdůrazněji přihlásilo k ideji všeobecného odzbrojení — a i naši dnešní protivníci si ty principy aspoň zčásti už osvojili. Jsem ve většině bodů jiného názoru než pan Lloyd George, ale v tom, že už nemá být odvetná válka, v tom se shodujeme.“

Ohlas mé řeči u Dohody předčil pesimistická očekávání. Aby se nemusela přiblížit myšlence vlastního odzbrojení, byly mé výklady ocejchovány jako pokrytectví a mírová past. O tom nebudiž řeči.

Kdyby byla Dohoda tehdy odpověděla, ať podám důkaz, ať vytvořím záruku, že Německo bude odzbrojovat, dala by mi tím možnost vyvinout s pomocí národů co největší tlak na vůdce Německa. Tak mi sama vyrazila zbraň z ruky. Neboť rezonance z Berlína zněla: Tady je důkaz, že Dohoda odmítá i náš příslib odzbrojení, jako odmítá všechno, co od nás přichází. Je jen jedno východisko — boj do krajnosti a vítězství.

Dohoda znovu donutila národy Ústředních mocností následovat generály bezpodmínečně.

Nikdy za celou dobu svého úřadování jsem nedostal tolik dopisů jako po té své řeči. Pro i proti a obojí se stejnou impetuozitou. Pršely „rozsudky smrti“ — zvláště z Německa —, posměch a výsměch se střídaly s upřímnou sympatií a souhlasem.

Na podzim 1917 mírové hnutí viditelně ochablo. Fiasko ponorkové války vyšlo jasně najevo. Anglie poznala, že je s to to nebezpečí překonat. Němečtí vojenští činitelé ještě mluvili o úspěších námořní války, které se prý daly určitě očekávat, ale tón jejich řečí se přece jen změnil. O sražení Anglie během několika málo měsíců už nebyla řeč, nové zimní tažení platilo za jisté. Ale přece Němci trvali na tom, že se zklamali sice v termínu, nikoli však v účinku ponorkové války vůbec — Anglie se prý zhroutí. Ostatně prý měla ponorková válka ten úspěch, že západní fronta zůstala stát; bez ní by se prý byla zhroutila.

Vojenské auspicie se na podzim změnily. Konec války na východě byl viditelný a situaci ovládla eventualita vrhnout ohromné masy vojska na západ a tam konečně přece prorazit.

Ponorková válka tedy nepřinesla rozhodnutí na vodě, ale umožnila konečné rozhodnutí na zemi, znělo nové vojenské stanovisko. Paříž a Calais budou dobyty.

V těch různých fázích vojenských nadějí a očekávání jsme plavali jako člun na bouřlivém moři. Potřebovali jsme, abychom mohli přistát v mírovém přístavu, vojenskou vlnu, která by nás donesla blíž ke břehu — teprve pak jsme mohli hodit lano dorozumění na zachraňující břeh. Dokud nepřítel setrvával na tom, že chce mluvit jen s rozdrcenými a vykleštěnými Ústředními mocnostmi, bylo všechno marné.

V úspěch ponorkové války jsem nikdy nevěřil. V průlom na západní frontě jsem věřil a nadějí, že zlomí strnulou zničující vůli našich nepřátel, jsem žil v zimě 1917/18.

Dokud mírové podmínky našich protivníků byly ty dříve zmíněné, nebyl nemožný jen mír — nemožný byl i krajní tlak na Německo, neboť slova: „Německé vojsko bojuje ještě víc za zachování Rakouska-Uherska než za vlastní existenci“ byla pravda.

Hrozivě a zlověstně stálo před námi usnesení londýnské smlouvy. Vtiskovalo nám stále znovu zbraně do rukou a hnalo nás do pole.

  *

V době, kdy se tyto řádky píší — v červenci 1919 —, Rakousko už dávno neexistuje. Je tu už jen malá, zchudlá, bídná země jménem Německé Rakousko, země bez armády, bez peněz, bezmocná, hladovějící a téměř zoufalá. Ta země slyší mírové podmínky ze St. Germain. Slyší, že má vydat Tyroly až k Brenneru, že má hory Andrease Hofera dát Italům. A bezbranně a bezmocně, jak jen je, vykřikuje ze zoufalství a v divoké bolesti, panuje tu jen jeden hlas: že je ten mír nemožný.

Jak mohla rakouská vláda ten londýnský diktát přijmout v době, kdy naše armády stály daleko venku v nepřátelské zemi, neporaženy a nezlomeny, kdy jsme měli nejsilnější pozemní moc světa za spojence a největší generálové války pevně věřili v průlom a konečné vítězství?!

Požadavek, abych byl v roce 1917 nebo 1918 přijal mír, který celý německorakouský lid v roce 1919 odmítá — to je šílenství. Ale snad je v tom šílenství metoda. Metoda užít každého prostředku, aby se zdiskreditoval „starý režim“.

  *

Počátkem srpna 1917 došlo ke sblížení mezi Anglií a Německem, které bohužel ihned ztroskotalo. Jedna neutrální mocnost zaklepala na podnět Anglie v Německu ohledně Belgie. Německo odvětilo, že je ochotno jednat s Anglií o belgické otázce přímo a ústně. Tlumočením té vstřícné odpovědi však Německo nepověřilo onu neutrální mocnost, která anglický návrh tlumočila, nýbrž z mně neznámých důvodů důvěrníka příslušejícího k jinému neutrálnímu státu. Ten se patrně dopustil indiskrecí, a ve Francii, kam pověsti o té zprávě pronikly, lidé znervózněli. Na Seině prý byl ten krok pojat tak, jako by Anglii zajímala belgická otázka více než ta alsasko-lotrinská.

Důvěrník pověřený Berlínem pokládal tím svůj úkol za ztroskotaný a nechal Berlínu vzkázat, že nálada Dohody je následkem toho, že se to stalo známým, taková, že by každý krok z německé strany byl už předem odsouzen skončit nezdarem.

Vláda zmíněného důvěrníka se však té věci přesto z vlastní iniciativy ujala a poslala německou odpověď do Londýna. Odpověď Anglie prý nikdy nepřišla.

To je líčení, které mi bylo post festum [dodatečně] dáno z Berlína a které bezpochyby odráží berlínský názor. Zda ten děj byl ve všech podrobnostech přesně takový, respektive zda se přitom neudálo ještě leccos dosud neznámého, se přece jen nezdá prokázáno.

Za války člověk viděl všechno dění za zákopy jen zakaleně — jako přes závoj, a podle jiných zpráv, které mi došly později, není prokázáno, zda Anglie přece jen odpověď nedala; zda byla dána a cestou zadržena nebo co se s ní stalo, není mi známo. V Berlíně prý nedošla.

Bojovná řeč, kterou Asquith23 27. září pronesl, prý s tím ztroskotaným pokusem souvisela a sloužila k uklidnění vlastních spojenců.

Zda by to navázání při šťastnější režii vedlo k výsledku, se mi však zdá přinejmenším velmi pochybné. Z těch srpnových dnů pochází dříve zmíněný dopis říšského kancléře Michaelise, který rozvinul belgické projekty, jež byly buď jak buď ještě daleko vzdáleny anglickému myšlenkovému pochodu. A i kdyby belgická otázka byla mohla být vyřešena, zůstávala stále ještě alsasko-lotrinská, která vázala Anglii a Francii, a především ta odzbrojení — propast, která oba tábory dělila, zůstávala vždy tak velká, že se zdálo stěží myslitelné přes ni přehodit most.

Teprve v lednu 1918 jsem se dověděl anglickou verzi. Podle ní učinili Němci první krok a anglická vláda se prý nezachovala odmítavě, pak už však o tom nebylo nic slyšet. Ve „Vorwärts“ se však prý četlo, že ten podnět se udál následkem usnesení korunní rady, potom však prý zase nabyl vrchu vojenský vliv. Ten případ prý náladu vedoucích mužů v Anglii nezlepšil.

  *

Počátkem léta 1917 jsme pluli s příznivým mírovým větrem a naděje dojít k dorozumění se sice jevila ještě velmi vzdálená, ale ne jako utopie. Nakolik k tomu, že se válečná vůle Dohody opět zatvrdila, přispěla naděje rozštěpit naši skupinu a nakolik selhání ponorkové války, ovšem určit nelze. Oba momenty buď jak buď spolupůsobily. Než jsme s jednáními dospěli na mrtvý bod, stála věc tak, že bychom i při separátním míru museli usnesení londýnské konference přijmout. Zda by Dohoda ten základ opustila, kdybychom zachovali přímý kurs, nedostali se neoficiálními pletichami do falešného světla separatistických přání a mohli díky tomu klidně a důsledně pracovat dál, také není prokázáno a prokázat se nedá. Po zhroucení v zimě 1919 jsem slyšel jako bilanci následující: Když se Clemenceau24 dostal k moci, byl kompromisní mír s Německem vyloučen. Zastával stanovisko, že Německo musí být definitivně poraženo a rozdrceno — naše jednání však začala ještě za Brianda25 a Clemenceau přišel k moci teprve tehdy, když mírová jednání začala dezorientovaně váznout.

Pokud jde o Rakousko-Uhersko, byly by Francie a Anglie separátní mír z naší strany uvítaly i za Clemenceaua; i v tom případě bychom však museli honorovat usnesení londýnské konference.

Tak stála mírová otázka. Jak by se vyvinula, kdyby se neprovozovala matoucí dvojí politika — není ovšem prokazatelné.

Nerozvíjím zde žádné domněnky, nýbrž konstatuji skutečnosti. A skutečností zůstává jen to, že selhání ponorkové války na jedné straně a politika vedená za zády odpovědných mužů na straně druhé byly důvodem, proč příznivý okamžik nevyužit minul a mírové pokusy uvázly. Přičemž opakuji, že ta skutečnost sama o sobě ještě nedokazuje, že by mírové pokusy neztroskotaly i později, kdyby ty dva výše uvedené momenty nebyly nastaly.

Na podzim se stalo úplně jasným, že boj pokračuje. Mé řeči v delegacích se pokoušely nenechat nikoho na pochybách o tom, že jsme věrni spojenectví. Když jsem řekl: „Neznám rozdíl mezi Štrasburkem a Terstem“ — říkal jsem to v první řadě pro Sofii a Cařihrad, neboť otřesení Čtyřspolku bylo největším nebezpečím.

Ještě jsem doufal, že kolísající půdu spojenecké politiky zase podepřu a všeobecného míru dosáhnu buď na vojensky se hroutícím východě — nebo že jej uvidím uzrát následkem doufaného německého průlomu na západní frontě.

Když jsem několik měsíců po své demisi, v létě 1918, mluvil v panské sněmovně o zahraniční politice a ještě jednou veřejně varoval před tím, nechat podrýt trvání Čtyřspolku — když jsem řekl: „Čest, spojenecká povinnost a pud sebezáchovy nás nutí bojovat po boku Německa“ — tu mi nebylo rozuměno. Zdá se, že veřejnosti nebylo jasné, že naše partie musela být definitivně prohrána v okamžiku, kdy se u Dohody uchytí víra, že se Čtyřspolek rozpadá. Neznala veřejnost londýnské úmluvy? Nevěděla, že separátní mír by nás bezbranné vydal těm krutým podmínkám? Nevěděla, že německá armáda byla štít, který nám nabízel poslední a jedinou možnost uniknout údělu rozkouskování?

Můj nástupce zachoval týž kurs jako já, patrně i ze stejných důvodů poctivosti a pudu sebezáchovy. Podrobnosti, které se v té věci udály v létě 1918, mi nejsou známy.

Pak se události překotily. Nejprve přišly naše příšerné porážky v Itálii, pak průlom Dohody na západní frontě a nakonec bulharské odpadnutí, které se od léta 1917 pomalu připravovalo. 2.

Jako ve všech zemích, tak i u Dohody existovaly za války různé proudy. Nástupem Clemenceaua do úřadu nabyl, jak zmíněno, vrchu válečný cíl Německo definitivně zničit.

Těm, jimž tajné zprávy, které má ministr zahraničí přirozeně k ruce, nebyly k dispozici, se snad mohlo zdát, jako by Dohoda byla v otázce zničení vojenské síly Německa někdy ochotna k ústupkům. Domnívám se, že tomu tak snad bylo na jaře 1917, ale později už ne. Výše uvedený názor byl klamný proto, že mírnější tónina, kterou bylo slyšet i později, vycházela od nekompetentních míst. Především Lansdowne mluvil a psal mírověji, ale rozhodující pro Anglii byl Lloyd George.

Při různých navázáních styku s Anglií jsem se pokoušel vyzkoumat, jakými opatřeními má nebo může být vojenské vykleštění Německa zaručeno — a narážel jsem přitom vždy na neviditelnou zeď. Nikdy nebylo možné konstatovat, jak si Anglie provedení toho hesla představuje.

Vysvětlení spočívalo v tom, že prostě není jiná možnost silný, sebevědomý národ úplně odzbrojit než jej pobít — a že nám ten cíl při rozhovorech nechtěli otevřeně přiznat. Vyslanci proto nemohli navrhnout žádný diskutovatelný modus — a co se jinak vedle toho slyšelo od jiných návrhů, nebylo rozhodující.

Lansdowne, snad i Asquith by se možná spokojili s parlamentním režimem, který by vzal moc císaři a dal ji říšskému sněmu. Lloyd George ne, aspoň později už ne. Známá řeč anglického premiéra, „odzbrojovací smlouva s Německem by byla paktem mezi liškou a mnoha husami“, řekla to, co skutečně mínil.

Po mé dříve zmíněné budapešťské řeči, která našla v tisku a veřejném mínění za Kanálem tak posměšné přijetí, mi bylo z jednoho místa v Anglii řečeno, že „czerninovská formule“ by mohla přinést řešení otázky. Ale to zase nebyl Lloyd George, kdo tak mluvil.

Při nepopsatelné nedůvěře, kterou Clemenceau a anglický premiér a s nimi převážná část Anglie a Francie chovali k úmyslům Německa, nebylo myslitelné opatření, které by v Londýně a v Paříži mohlo dát potřebné záruky pro mírovou budoucí politiku. Německo mohlo od léta 1917 dělat cokoli, Lloyd George by to byl vždy odmítl jako nedostatečné.

Následkem toho bylo později i pro další průběh války zcela vedlejší, že Německo nejen neudělalo vůbec nic, aby se pokusilo odstranit anglické obavy, nýbrž naopak nepřetržitě lilo olej do toho ohně.

Vojenské Německo, ve válce směrodatné, nemyslelo skutečně ani okamžik na to, vstoupit po válce do odzbrojení pod mezinárodní kontrolou. Po mé budapešťské řeči se se mnou v Berlíně zacházelo nikoli nepřátelsky, ale soucitně, tak jak se zachází s někým, kdo se pomátl na rozumu. Pokud možno se tomu tématu vyhýbali, zacházeli se mnou šetrně a raději se nedotýkali těch „bludných představ“. Jen Erzberger mi oznámil svůj plný souhlas.

Kdyby Německo zvítězilo, byl by jeho militarismus vyrostl do nesmírnosti. Mluvil jsem v létě 1917 na západní frontě s četnými vysokými generály, kteří všichni shodně prohlašovali, že zbrojení se musí po válce provozovat dál v nesrovnatelně větší míře; srovnávali válku s první punskou, po níž budou následovat další a na něž je třeba se připravit — zkrátka versailleská taktika, trvale vztyčovat prapor násilí, byla i taktikou generálů, všeněmců, vlastenecké strany atd. Na smíření národů po válce nemysleli zrovna tak málo, jako na ně nemyslela Rada čtyř ve Versailles. A v tom proudu násilnických úmyslů se bezmocně šplouchali císař, vláda a říšský sněm.

Vojenskému duchu se dařilo na Sprévě, jako se dnes ještě daří na Seině a Temži. Lloyd George a Clemenceau najdou četné své dvojníky pod berlínskými Lipami. Foch a Ludendorff se liší jen tím, že jeden je Francouz a druhý Němec; jako lidé jsou si podobní jako vejce vejci.

Dohoda zvítězila a mnoho milionů nad tím jásá a přísahá na to, že politika násilí byla ta správná. Teprve budoucnost dokáže, zda to není strašlivý omyl. Ty statisíce, které padly a jejichž mladý, kvetoucí život by byl zachráněn, kdyby nám byl mír v roce 1917 umožněn, ty mrtvé už triumf vítězství neprobudí. Zdá se mi, že Dohoda vyhrála příliš, vyhrála příliš důkladně. Šílenství militarismu, který přes všechny orgie umírá, slavilo snad ve Versailles své poslední triumfy.

  *

Shrnuto je historickou pravdou mírového hnutí za dobu mého úřadování to, že všeobecně nechtěla kompromisní mír ani Dohoda, ani všemocná vojenská strana vládnoucí v Německu. Obě chtěly zvítězit a poraženému protivníku vnutit násilný mír. Vedoucí mužové Německa — především Ludendorff — nikdy neměli poctivý úmysl Belgii hospodářsky a politicky zase úplně uvolnit, tím méně chtěli přinášet oběti, chtěli na východě i na západě dobývat a jejich násilnické úmysly pracovaly proti každé pacifistické tendenci Dohody, sotva se jen tiše pohnula. Na druhé straně byli vedoucí mužové Dohody — Clemenceau vždy a Lloyd George buď jak buď později — rovněž pevně rozhodnuti Německo rozdrtit, a využívali ovšem pokračujících německých hrozeb k tomu, aby ve vlastních zemích udusili každé pacifistické hnutí a stále znovu dokazovali, že kompromisní mír s Berlínem by byl „paktem mezi liškou a husou“.

Dohoda nabyla díky postoji vedoucích německých vojenských činitelů přesvědčení, že dorozumění s Německem je zcela nemožné, a sama zarytě lpěla na mírových podmínkách, které opět pro neporažené Německo nebyly přijatelné. Tady se uzavírá circulus vitiosus [bludný kruh], který ochromoval každou zprostředkující činnost.

Byli jsme vklíněni mezi ty dva směry a nebyli s to jít vlastní cestou, protože Dohoda, vázána sliby svým spojencům, už o nás rozhodla (londýnská smlouva a přísliby Rumunsku a Srbsku). Nemohli jsme proto vyvíjet krajní tlak na Německo tak dlouho, dokud se nám nepodařilo prosadit anulování těch smluv.

Počátkem léta 1917 se zdálo, že se na obzoru vynořuje možnost dorozumění. Dříve zmíněné události ji zmařily.

1. Talaat paša (1874–1921) — Osmanský ministr vnitra 1913–1918 a velkovezír 1917–1918. Hlavní organizátor genocidy Arménů; roku 1921 zavražděn v Berlíně.↩︎

2. Laxenburg — Zámek jižně od Vídně, od roku 1917 sídlo císaře Karla a Zity.↩︎

3. Helfferichovo exposé je reprodukováno v příloze. (Pozn. aut.)↩︎

4. lord Devonport (1856–1934) — Britský ministr pro kontrolu výživy prosinec 1916 – červen 1917, první britský „potravinový diktátor“.↩︎

5. Alexandre Ribot (1842–1923) — Francouzský ministerský předseda a ministr zahraničí březen – září 1917.↩︎

6. Matthias Erzberger (1875–1921) — Poslanec německého říšského sněmu za stranu Centrum, předkladatel mírové rezoluce z července 1917. V listopadu 1918 podepsal za Německo příměří a roku 1921 byl za to zavražděn.↩︎

7. V té době mi ještě nebyla známa skutečnost, že má tajná zpráva císaři byla předána panu Erzbergerovi a že ji neudržel v tajnosti. (Od té doby to vyšlo veřejně najevo z odhalení hraběte Wedela.) (Pozn. aut.)↩︎

8. Albert Südekum (1871–1944) — Poslanec německého říšského sněmu za sociální demokracii.↩︎

9. Georg Michaelis (1857–1936) — Německý říšský kancléř červenec – říjen 1917.↩︎

10. Briey — Briey a Longwy, lotrinská železnorudná pánev v německé okupaci od roku 1914; její anexe byla jádrem německých válečných cílů.↩︎

11. Friedrich rytíř von Wiesner (1871–1951) — Sekční rada rakousko-uherského ministerstva zahraničí, od roku 1918 vyslanec. V červenci 1914 vedl v Sarajevu vyšetřovací komisi.↩︎

12. Odhalení, která proti Erzbergerovi učinili hrabě Wedel a Helfferich, tvoří jen článek toho řetězu. Erzberger byl přitom veskrze bona fide [v dobré víře]. (Pozn. aut.)↩︎

13. Vasil Radoslavov (1854–1929) — Bulharský ministerský předseda 1913 – červen 1918. Premiér, který Bulharsko přivedl k Ústředním mocnostem.↩︎

14. Enver paša (1881–1922) — Osmanský ministr války a zástupce vrchního velitele 1914–1918. Jeden z hlavních organizátorů genocidy Arménů.↩︎

15. hrabě Abel Armand — Major francouzské zpravodajské služby, účastník tajných rozhovorů s hrabětem Reverterou ve Fribourgu roku 1917.↩︎

16. Nikolaus hrabě Revertera (1866–1951) — Rakousko-uherský legační rada, pověřený Czerninem tajnými sondážemi ve Francii.↩︎

17. princ Sixtus Bourbonsko-Parmský (1886–1934) — Bratr císařovny Zity, prostředník tajných mírových sondáží císaře Karla u Francie roku 1917. Zveřejnění aféry v dubnu 1918 zlomilo Czerninovu kariéru.↩︎

18. Lloyd George (1863–1945) — David Lloyd George, britský ministerský předseda od prosince 1916 do října 1922.↩︎

19. Benedikt XV. (1854–1922) — Vlastním jménem Giacomo della Chiesa, papež od září 1914. Mírovou nótu válčícím mocnostem vydal 1. srpna 1917.↩︎

20. Karl Seitz (1869–1950) — Rakouský sociálnědemokratický poslanec, v letech 1923–1934 vídeňský starosta.↩︎

21. Albert hrabě Mensdorff-Pouilly (1861–1945) — Rakousko-uherský velvyslanec v Londýně 1904–1914. V prosinci 1917 vedl v Ženevě tajné rozhovory s generálem Smutsem.↩︎

22. Jan Christiaan Smuts (1870–1950) — Jihoafrický generál a člen britského válečného kabinetu.↩︎

23. Herbert Henry Asquith (1852–1928) — Britský ministerský předseda 1908 – prosinec 1916.↩︎

24. Georges Clemenceau (1841–1929) — Francouzský ministerský předseda od listopadu 1917 do ledna 1920. Zveřejněním Czerninova dopisu v dubnu 1918 ho donutil k demisi.↩︎

25. Aristide Briand (1862–1932) — Francouzský ministerský předseda říjen 1915 – březen 1917.↩︎