Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

V. Zostřená ponorková válka

Mé jmenování ministrem zahraničí bylo namnoze vykládáno tak, že císař Karel provádí politický testament svého strýce Františka Ferdinanda. Ačkoli arcivévoda František Ferdinand měl úmysl učinit mě svým ministrem zahraničí, nemělo přece mé jmenování za císaře Karla s tím plánem vůbec nic společného. Mé jmenování císařem Karlem vzešlo především z jeho tehdy silného přání odloučit se od hraběte Buriána a z nedostatku jiných kandidátů, kteří by se císaři zdáli vhodní. Rudá kniha, kterou hrabě Burián uveřejnil po vypuknutí války s Rumunskem, patrně obrátila pozornost císaře Karla na mou maličkost.

Ačkoli byl císař Karel jako arcivévoda po mnoho let mým bezprostředním sousedem v Čechách — byl posádkou v Brandýse1 nad Labem —, přece jsme si nikdy nepřišli blíž. Byl za všechna ta léta nejvýš jednou až dvakrát u mne, a i to byly návštěvy bez jakéhokoli politického nádechu. Teprve v první zimě války, když jsem byl z Rumunska v hlavním stanu v Těšíně, pozval mě tehdejší arcivévoda Karel, abych zpáteční cestu vykonal společně s ním. Při té železniční jízdě, která trvala několik hodin, se z největší části mluvilo o politice, ovšem rozhovor se vztahoval méně na všeobecnou politiku než na Rumunsko a balkánské otázky. V každém případě jsem nikdy nepatřil k těm, kdo měli důvěru arcivévody, a mé povolání na Ballplatz mi přišlo zcela překvapivé.

I má první audience začala delším rozhovorem o Rumunsku a o otázce, zda bylo možné válce s Bukureští zabránit, či nikoli.

Císař byl tehdy pod dojmem naší první mírové nabídky, kterou Dohoda tak příkře odmítla. I v německém hlavním stanu v Pleß, kam jsem o několik dní později dorazil, silně ovlivnila náladu odpověď Dohody. Hindenburg a Ludendorff, kteří byli patrně proti Buriánovu mírovému kroku, prohlásili mi, že jen definitivní vítězství nabízí možnost válku skončit, a císař Vilém mi sdělil, „že nabídl ruku k míru, že ho nato Dohoda uhodila do tváře — a že teď zbývá jen válka do krajnosti“.

V té době začala v německých hlavách strašit otázka zostřené ponorkové války. Prozatím to bylo jen německé námořnictvo, především Tirpitz2, které té myšlence neustále dělalo reklamu. Hohenlohe3, který byl díky svým vynikajícím konexím vždy velmi dobře informován, psal již několik týdnů před osudným rozhodnutím, že námořnictvo jde za tím cílem. Bethmann tomu rozhodně nakloněn nebyl, stejně jako Zimmermann4. Chytré opatrnosti prvního z nich odpovídalo, že takové experimenty podstupoval nerad; Bethmann byl absolutně spolehlivý, poctivý, chytrý partner, ale nezměrný růst vojenské autokracie je třeba přičítat především jeho naturelu, náchylnému ke smířlivosti. Na takového Ludendorffa nestačil a ten ho krok za krokem vytlačoval. Má první přítomnost v Berlíně mi dala příležitost probrat ponorkovou otázku velmi podrobně s říšským kancléřem, a shodli jsme se ve své nechuti k tomuto bojovému prostředku. Ovšem Bethmann již tehdy zdůrazňoval, že o takových v první řadě vojenských opatřeních musí i v první řadě rozhodovat vojenští činitelé, protože jen oni jsou s to správně odhadnout jejich úspěch, a takové úvahy ve mně hned od počátku vzbudily obavu, že vojenské argumenty politické námitky, jakkoli odůvodněné, prostě smetou. Při té mé první návštěvě v Berlíně, při níž ta otázka samozřejmě dominovala, mi kancléř vyložil, že jeho situace je tak obtížná proto, že vojenští činitelé pozemní i námořní prohlašují, že při odmítnutí zostřené ponorkové války již nemohou za západní frontu ručit. Tím ho vystavili železnému tlaku, neboť jak měl on — kancléř — sám převzít záruku, že se fronta udrží? Skutečně se nebezpečí nasazení neomezené ponorkové války brzy stupňovalo víc a víc a Hohenlohovy zprávy nenechávaly nikoho na pochybách o dalším vývoji věcí v Berlíně. Dne 12. ledna referoval Hohenlohe:

„Otázka rozšíření ponorkové války je, jak je Vaší Excelenci z posledních rozhovorů v Berlíně známo — čím dál akutnější.

Na jedné straně naléhají směrodatná vojenská a námořní místa na co nejbližší použití toho prostředku, o němž prohlašují, že jím mohou válku mnohem rychleji skončit, na druhé straně vyslovují státníci vážné obavy ze zpětného účinku toho postupu na Ameriku a na zbývající neutrály.

Vrchní armádní velení prohlašuje, že nová, velkoryse založená ofenziva na západě bezprostředně hrozí a že armády, které mají ten náraz odrazit, by vůbec nepochopily, kdyby se ze strany námořnictva nevynaložilo vše, aby se přísun vojsk a munice pro naše odpůrce znemožnil nebo alespoň omezil. Kdyby námořnictvo ve strašlivě těžkých bojích, jimž vojska na západní frontě znovu šla vstříc, nespolupůsobilo, učinilo by to na ducha těchto vojsk přímo zhoubný dojem.

Proti dříve zmíněným námitkám ohledně možného dojmu toho postupu na Ameriku staví vojenská místa to, že se Amerika bude střežit vstoupit do války, ba že toho ani není schopna; žalostné selhání vojenského mechanismu Spojených států v konfliktu s Mexikem je přece zřejmě jasným důkazem toho, co se dá od výkonů Ameriky v té oblasti čekat, i eventuální přerušení styků se Spojenými státy proto ještě zdaleka nemusí znamenat válku.

Ostatně opakují směrodatná námořní místa, že je třeba spolehnout se na to, že nechce-li se jim už přiznávat schopnost Anglii porazit, byly by přinejmenším s to v krátké době, a to dříve, než by Amerika vůbec mohla zasáhnout, britskou ostrovní říši natolik změkčit, že by angličtí státníci měli už jen jedno přání: sednout si s námi ke konferenčnímu stolu.

Nato řekl kancléř, kdo mu tedy ručí za to, že má námořnictvo pravdu, a v jaké situaci bychom se ocitli v případě, že by se admirálové mýlili, načež admiralita hbitě odvětila, jak si tu situaci představuje kancléř sám, kdybychom byli na podzim, aniž bychom ponorkovou zbraň použili jediným správným způsobem, z vyčerpání nuceni prosit o mír. Tak kolísá sem a tam jazýček na vahách, na nichž se zvažují šance ponorkové války, aniž by bylo možné s jistotou zjistit, který úkol je ten správný.

Nepochybně se bude muset německá vláda, a to již v nejbližší době, odhodlat k definitivnímu stanovisku v té otázce, a je zcela jasné, že — v jakémkoli smyslu to rozhodnutí padne — zasáhne velmi značně i nás. Nicméně by se mi, jakmile se na nás německá vláda v té věci obrátí, zdála na místě co největší zdrženlivost z naší strany; jak věci dnes stojí, jednoznačné rozhodnutí — která cesta je ta bezpodmínečně správná — jak již zmíněno, není možné; pokládal bych proto za málo radno, abychom se rozhodně přiklonili k tomu či onomu řešení, sňali tím z německé vlády velkou část odpovědnosti a dali jí možnost naložit ji na nás.

C. a k. velvyslanec G. Hohenlohe m. p.“

Závěrečnou pasáž citované zprávy mezitím již překonal můj telegrafický příkaz, příkaz, v němž jsem velvyslance požádal, aby se vší energií uplatnil politické argumenty mluvící proti zostřené ponorkové válce; to je zřejmé z telegramu Hohenlohova ze 13. ledna, který zní:

„Odpověď na telegram č. 15 ze včerejška.

V souladu s výše citovaným telegramem a po poradě s baronem Flotowem5 jsem ihned vyhledal státního tajemníka — kancléře jsem dnes nemohl vidět — a upozornil jej podle intencí Vaší Excelence na to, že se přece nemá zapomínat, že následky ponorkové války neseme zrovna tak jako Německo, z čehož německé vládě vzniká povinnost vyslechnout i nás. Že se Vaše Excelence již během Svého zdejšího pobytu proti tomu vyslovila, je vedoucím německým státníkům známo, já že však přicházím ještě jednou jako tlumočník Vaší Excelence, abych ta varování před každým ukvapením opakoval. Dále jsem s důrazem uvedl všechny argumenty mluvící proti ponorkové válce, jejichž výčtem nechci Vaši Excelenci zdržovat o nic víc než protiargumenty, Vaší Excelenci rovněž dostatečně známými, které proti nim postavil státní tajemník. Ta obě stanoviska jsem ostatně krátce shrnul ve své včerejší zprávě v této věci č. 6 P.

Obzvláště však pan Zimmermann zdůraznil, že podle všech zpráv, které mu docházejí, stále více nabývá přesvědčení, že Amerika, speciálně po odpovědi Dohody panu Wilsonovi, kterou je třeba vylíčit jako potupu jemu učiněnou, pravděpodobně vůbec nenechá dojít k roztržce s Ústředními mocnostmi.

Učinil jsem, co bylo v mých silách, abych stále znovu zdůrazňoval odpovědnost, kterou Německo při rozhodnutí té otázky přebírá za sebe i za nás, přičemž jsem velmi důrazně podtrhl, že než padne v té věci rozhodnutí, musí být bezpodmínečně vyžádán i náš názor z námořně technického stanoviska, které se mému úsudku přirozeně zcela vymyká, v čemž se mnou státní tajemník bez výhrad souhlasil.

Mám pocit, že se zde přece stále více přiklánějí k názoru, že se ponorková válka má rozvinout, dojem, který Vaše Excelence v Berlíně patrně rovněž získala. Poslední slovo pro definitivní stanovisko německé vlády v té otázce budou mít nepochybně vojenští činitelé. Podle obdržených instrukcí však budu zde stále znovu se vším důrazem uplatňovat politické argumenty mluvící proti ponorkové válce.

Baron Flotow bude mít dnes odpoledne rovněž ještě příležitost mluvit se státním tajemníkem.“

Zároveň jsem totiž ještě poslal do Berlína sekčního šéfa barona Flotowa, aby podpořil snahy Hohenlohovy a vynaložil vše, aby Německo od toho úmyslu odvrátil. Flotow mi o tom 15. ledna referoval toto:

„Během svého dvoudenního pobytu v Berlíně jsem nabyl přesvědčení, že se otázka zostřené ponorkové války pro směrodatné činitele v Německé říši v současnosti opět dostala do popředí. Ta otázka je — podle slov pana Zimmermanna — při zachování nejpřísnějšího tajemství vůči veřejnosti předmětem úvah mezi velením armády a námořnictva a mezi německým ministerstvem zahraničí; naléhavě si však prý žádá rozhodnutí. Neboť má-li dojít k neomezené ponorkové válce, musela by začít v době, kdy by se její účinky už citelně projevovaly s ohledem na nastávající mocnou anglicko-francouzskou ofenzivu na západní frontě. Tím státní tajemník poukázal na měsíc únor.

Rád bych v následujícím shrnul ty momenty, které se z německé strany uvádějí k odůvodnění nutnosti zostřeného vedení ponorkové války:

Čas prý pracuje proti nám a pro Dohodu; dokáže-li tedy Dohoda svou vůli k válce vydržet, mizí prý pro nás stále více vyhlídka na mír, který by nám nebyl vnucen. Poslední nóta našich odpůrců Wilsonovi prý však nově vyjadřuje jejich válečnou energii nevyvratitelným způsobem. Déle než do konce roku 1917 už prý Ústřední mocnosti nemohou vést válku s vyhlídkou na úspěch. Mír by tedy, nemá-li nám nakonec přijít od nepřátel, musel být uzavřen ještě v průběhu tohoto roku, to jest museli bychom jej vynutit my.

Vojenskou situaci prý nepříznivě ovlivňuje anglicko-francouzská ofenziva na západní frontě, jež v nejbližší době nastane a o níž se předpokládá, že udeří ještě strašlivější silou než poslední ofenziva na Sommě. Aby se jí čelilo, musela prý být již stažena vojska z jiných front. Z toho prý vyplývá, že s ofenzivou proti Rusku, která měla alespoň toho nepřítele srazit na kolena a která by snad před rokem bývala proveditelná, již nelze počítat.

Mizí-li tedy prý možnost přivodit rozhodnutí na východě, je prý třeba pokusit se o ně na západě, a to v době, kdy by bezohledný zásah ponorek mohl znesnadněním transportu vojsk a munice prováděného pod neutrální vlajkou zapůsobit už na nastávající anglicko-francouzskou ofenzivu.

Při odhadu účinků zostřené ponorkové války na Anglii prý nepřichází v úvahu jen přerušení přísunu potravin, nýbrž omezení jejích dopravních prostředků v takové míře, že by vedení války jako takové bylo Angličanům znemožněno. Sotva méně pronikavě by se prý ty účinky projevily i v Itálii a ve Francii; ovšem by prý byli silně zasaženi i neutrálové, to by se však snad dalo právě využít k přivození míru.

Amerika by prý sotva šla dál než k přerušení diplomatických styků; s válkou proti Spojeným státům prý dnes již nemusíme bezpodmínečně počítat.

Nelze prý přehlédnout, že Spojené státy jsou — jak to přece dokázaly vůči Mexiku — na válku špatně připraveny, že mají jen jednu obavu, a to Japonsko! Evropskou válku s Amerikou by si prý Japonsko nenechalo ujít.

Ale i kdyby Amerika do války vstoupila, nemohla by prý být hotova dříve než za tři až čtyři měsíce, a v tom časovém rozmezí prý musí být mír v Evropě vynucen. Anglie prý má podle odhadu odborníků (mimo jiné holandských obchodníků s obilím) zásoby potravin na šest týdnů, nejvýš tři měsíce.

Ponorková válka by prý mohla být proti Anglii vedena z patnácti stanic v Severním moři, takže by proplutí větší lodi do Anglie bylo sotva myslitelné. Doprava Lamanšským průlivem by prý, i kdyby nemohla být zcela znemožněna, hrála jen nepatrnou roli už proto, že železniční dopravní poměry ve Francii prý odpovídající rozvinutí vylučují.

A kdyby jednou zostřená ponorková válka byla v chodu, vedl by prý teror tím vyvolaný (potápění lodí bez varování) k tomu, že by se lodě v mnoha případech už vůbec neodvážily na moře.

V předchozím je již naznačena odpověď, která se uvádí proti argumentům, jež jsme uplatnili proti nasazení neomezené ponorkové války. Tím se také potírá názor, že by přísun obilí z Argentiny (špatná sklizeň) a ze Spojených států v současném okamžiku nehrál tu významnou roli, kterou by vyžadoval rychlý zásah ponorkové zbraně v celé její ostrosti — a to, jak řečeno, poukazem na zničení dopravních možností vůbec. Poznamenal jsem ve svých příslušných rozhovorech, že skutečnost, že Amerika bude připravena k válce teprve za tři měsíce, nevylučuje, že to bude za šest nebo osm měsíců, a že by tedy mohla zasáhnout do evropské války v době, kdy už by válka mohla být i bez vynesení té poslední karty přivedena ke konci, jaký by pro nás byl přijatelný. Nemělo by se přece zapomínat, že máme v Americe co činit s anglosaskou rasou, která — jakmile se jednou k válce odhodlá — do toho půjde s energií a houževnatostí jako Anglie, která rovněž vstoupila do války vojensky nepřipravena a dnes staví Němcům vstříc úctyhodné milionové vojsko. Ani japonské nebezpečí pro Ameriku nemohu s důvěrou brát v úvahu v době, kdy je Japonsko s Ruskem a Anglií spojeno výhodnými smlouvami a Německo je z toho světadílu vyřazeno.

Mimo jiné jsem poukázal na veliké naděje, které se svého času vkládaly do zeppelínů jako bojové zbraně.

Pan Zimmermann mi řekl: ‚Věřte mi, naše obavy nejsou menší než vaše; strávil jsem nad tím mnoho bezesných nocí. Naprostá jistota úspěchu neexistuje, existují jen propočty. Proto jsme také ještě nedospěli k rozhodnutí. Ukažte mi cestu, jak dojít k možnému míru, a jsem první, kdo ponorkovou válku zavrhne! Jak věci dnes stojí, nechali jsme se k tomu já i mnozí jiní už téměř přesvědčit!‘

Zda by se takové rozhodnutí, kdyby bezohledná ponorková válka byla schválena, nějakým způsobem ohlašovalo, nebo ne — ani na to ještě nebyla nalezena směrnice.

Státní tajemník Zimmermann mi řekl, že uvažuje o eventuálním kroku u Wilsona, jímž by se prezidentovi s poukazem na posměšný postoj Dohody v mírové otázce podalo vysvětlení postupu německé vlády a jímž by byl vyzván, aby k ochraně života a majetku amerických státních občanů označil ty lodě a plavební linie, jimiž by se měla udržovat doprava z Ameriky s ostatními neutrály.

Vídeň, 15. ledna 1917.

Flotow m. p.“

Dne 20. ledna se objevili Zimmermann a admirál Holtzendorff6 ve Vídni a konala se pod předsednictvím císaře porada. Zúčastnili se jí kromě tří jmenovaných ještě hrabě Tisza, hrabě Clam-Martinic7, velkoadmirál Haus8, generál Conrad a má maličkost. Holtzendorff rozvinul své důvody — které níže rekapituluji — a nenašel kromě admirála Hause u nikoho plný souhlas. Všechny argumenty, které vysvítají z dříve citovaných úředních spisů a z níže uvedeného ministerského protokolu, byly uplatněny, ovšem aniž na německé pány učinily sebemenší dojem. Císař, který do debaty nezasáhl, na závěr prohlásil, že chce své rozhodnutí učinit později. Na tu poradu navázala ve dvě hodiny pod mým předsednictvím na ministerstvu zahraničí další konference, jejíž protokol níže reprodukuji:

„Záznam o poradě konané dne 20. ledna 1917 na c. a k. ministerstvu c. a k. domu a zahraničí.

Účastníci: Státní tajemník německého ministerstva zahraničí Dr. Zimmermann, šéf německého námořního štábu admirál von Holtzendorff, c. a k. ministr zahraničí hrabě Czernin, královský uherský ministerský předseda hrabě Tisza, c. k. ministerský předseda hrabě Clam-Martinic, velkoadmirál Haus, německý námořní atašé ve Vídni svobodný pán von Freyberg9, c. a k. námořní atašé v Berlíně hrabě H. Colloredo-Mannsfeld10.

Dne 20. ledna se na ministerstvu zahraničí konala porada, která měla za předmět otázku zahájení zostřené ponorkové války.

Jak vysvítalo z vyjádření admirála von Holtzendorffa, staví se německé velení námořnictva na stanovisko bezpodmínečné nutnosti co nejbližšího zahájení zostřené ponorkové války. Argumenty uváděné na podporu té teze jsou známy z příslušného referování c. a k. velvyslance v Berlíně (zpráva z 12. ledna 1917, č. 6 P, telegram z 13. ledna, č. 22, jakož i c. a k. sekčního šéfa barona Flotowa — to jsou výše uvedené spisy) a mohou být shrnuty v hesla takto: Čas pracuje proti nám, mizející lidský materiál Ústředních mocností, progresivní zhoršování výsledků sklizně, nastávající anglicko-francouzská ofenziva na západní frontě se zlepšenými a rozmnoženými bojovými prostředky a z toho vyplývající nutnost zabránit přísunům potřebným k takové akci nebo je přinejmenším rušit, nemožnost přivodit rozhodnutí na souši, nutnost pozvednout klesající morálku vojsk bezohledným využitím dostupných válečných prostředků, jež by přineslo očividné úspěchy, jistota úspěchu zostření ponorkové války vzhledem k zásobám potravin Anglie stačícím jen na dva a půl až tři měsíce, jakož i znemožnění výroby munice a průmyslové produkce následkem zabránění přísunu surovin do Anglie, znemožnění přísunu uhlí do Francie a Itálie atd. atd.

Co se týče provedení, má německé námořnictvo v současnosti pro ten účel k dispozici 120 ponorek nejmodernějšího typu. Vzhledem k velikým úspěchům, které ponorková zbraň zaznamenala na počátku války, kdy bylo k dispozici jen 19 člunů starého typu, nabízí prý ten zvýšený počet bojových lodí bezpečnou záruku průrazného úspěchu.

Jako okamžik nasazení bezohledné ponorkové války je z německé strany vyhlédnut 1. únor 1917, a toho dne by byl za uzavřený prohlášen přísun k anglickým pobřežím i k západnímu pobřeží Francie. Každá loď, která by ten zákaz porušila, by byla bez předchozího varování torpédována. Tím způsobem se doufá přivést Anglii asi za čtyři měsíce k rozumu, přičemž je třeba vyzdvihnout, že se admirál von Holtzendorff expressis verbis [výslovně] vyjádřil v tom smyslu, že za úspěch ručí.

Co se nyní týče očekávaného postoje neutrálů, je i v tom ohledu názor ve směrodatných německých kruzích, ačkoli jsou si nebezpečí vědomi, optimistický. Nevěří se v zásah skandinávských států a Holandska proti nám, na kteroužto eventualitu je ostatně vojensky pamatováno. Opatření na holandské a dánské hranici by podle německého názoru zkazila chuť zemím, které přicházejí v úvahu, zvláště když bude osud Rumunska bezpochyby působit odstrašujícím příkladem. Počítá se naopak s úplným stažením neutrální plavby, která prý v přísunu Anglie činí 39 % nákladového prostoru. Ostatně chtějí prý neutrály stanovením lhůt pro stažení jejich lodí nacházejících se v den nasazení ponorkové války na moři a jinými opatřeními co nejvíce šetřit.

Ohledně Ameriky jsou z německé strany odhodláni, bude-li to jakkoli možné, zdržet Spojené státy vstřícným postojem (mimo jiné navázáním na návrhy učiněné svého času po incidentu „Lusitanie11“) od zásahu proti Ústředním mocnostem; jsou však ostatně na takové stanovisko Ameriky připraveni a počítají s ním. Z německé strany nicméně převládá názor, že Spojené státy nenechají dojít k roztržce s Ústředními mocnostmi. Kdyby to učinily, přišly by v každém případě pozdě a mohly by aktivně zasáhnout teprve tehdy, až už bude Anglie změkčena. Amerika prý není na válku připravena, což se během mexické krize zřetelně projevilo; žije prý ve strachu z Japonska, musí prý zápasit s hospodářskými a sociálními obtížemi. Kromě toho je prý pan Wilson pacifista a ten směr prý — jak se z německé strany předpokládá — bude po svém zvolení sledovat rozhodněji, a za své zvolení prý nevděčí germanofobním východním státům, nýbrž tomu, že převážně válce nepřátelské státy střední a západní spolupracovaly s Iry a Němci. Ty úvahy ve spojení s odpovědí Dohody na mírovou demarši prezidentovu — odpovědí, jež se rovnala urážce — nenasvědčovaly prý tomu, že se Amerika lehkým srdcem vrhne do války.

V předchozím jsou krátce reprodukována hlediska, která určila německý požadavek okamžitého nasazení zostřené ponorkové války a která i říšského kancléře a německé ministerstvo zahraničí pohnula k revizi jejich dosavadního názoru v této věci.

Ze strany c. a k. ministra zahraničí, jakož i obou ministerských předsedů, c. k. a královského uherského, bylo především poukázáno na zhoubné následky, které by zásah Ameriky musel mít jak ve vojenském, tak i v morálním, hospodářském a finančním ohledu; dále byly vysloveny pochybnosti, zda se uzavření Anglie skutečně podaří. Z německé strany se prý přehlíží — jak zdůraznil hrabě Czernin — možnost snížení spotřeby v Anglii a nebere se v úvahu, že u Ústředních mocností byla spotřeba během války zredukována na polovinu. Hrabě Czernin dále poukázal na to, že data německého velení námořnictva jsou přece jen velmi vágní a nepřesvědčivá. Bylo rovněž dáno k úvaze, zda by pokračování ponorkové války v dosavadních mezích (ničení průměrně 400 000 tun lodního prostoru měsíčně) nevedlo jistěji k cíli a zda by nebylo radno vynést naši poslední dobrou kartu teprve tehdy, až by všechny ostatní prostředky selhaly. Možnost začít s bezohlednou ponorkovou válkou visí prý jako Damoklův meč nad hlavami našich odpůrců a tvoří snad účinnější prostředek, jak válku rychle skončit, než bezohledné použití ponorkové zbraně, které je spojeno s nebezpečím zásahu neutrálů. Kdyby ta zbraň nepřinesla účinek, který Německo očekává, což by přece jen bylo možné, pak by se prý bylo třeba připravit na zintenzivnění válečné vůle našich nepřátel. Buď jak buď, se zmizením mírových nálad je prý třeba prozatím počítat jako se skutečností. Konečně bylo poukázáno na to, že argumenty uvedené v poslední době z německé strany vykazují úplné novum, totiž ohrožení západní fronty vzhledem k veliké očekávané anglicko-francouzské ofenzivě. Zatímco se dosud vždy říkalo, že se útoky našich odpůrců odrazí, uvádí se nyní do pole bezohledné použití námořnictva jako bezpodmínečně nutné k odlehčení pozemní armády. Jsou-li ty obavy správné, pak by ovšem musely všechny ostatní ohledy ustoupit a rizika spojená s bezohledným použitím ponorek by bylo nutno vzít na sebe. Jak hrabě Czernin, tak hrabě Tisza však o tom vyjádřili živé pochybnosti.

Pro ten případ bylo ze strany královského uherského ministerského předsedy poukázáno na nutnost okamžitě rozvinout propagandistickou činnost v neutrálních zemích a jmenovitě v Americe, která by prozatím uvedla do správného světla politické cíle a metody Ústředních mocností, zaměřené na sebezáchovu a obranu, a jejímž prostřednictvím by se později — po nasazení bezohledné ponorkové války — mělo rozvést, že právě mírové tendence Čtyřspolku mu vzhledem k úmyslu Dohody rozbít jej nenechaly jinou volbu, má-li se dospět k co nejrychlejšímu ukončení zápasu národů.

Vedoucí zahraniční politiky přislíbili učinit v tom směru nutná opatření a poznamenali, že přípravné kroky již byly podniknuty.

Velkoadmirál Haus se bez výhrad připojil k argumentaci německého velení námořnictva, když rozvedl, že s možností zásahu Ameriky ve vojenském ohledu by neměly být spojovány velké obavy, a nakonec vyzdvihl, že ze strany Dohody je v Jadranu bezohledná ponorková válka torpédováním nemocničních a transportních lodí ve skutečnosti již delší dobu praktikována. Velkoadmirál Haus doporučil, aby se toho momentu odpovídajícím způsobem využilo, což bylo ze strany obou vedoucích zahraniční politiky přislíbeno.

C. a k. ministr zahraničí nakonec poznamenal, že definitivní rozhodnutí v diskutované záležitosti musí zůstat vyhrazeno konečnému stanovisku obou panovníků, k čemuž na 26. t. m. stanovené setkání Jejich Veličenstev poskytne příležitost.“

Našel jsem u císaře, s nímž jsem po všeobecné poradě mluvil ještě odděleně, stejnou nechuť k tomu novému bojovému prostředku a stejnou obavu o jeho účinek. Věděli jsme však, že Německo je již definitivně odhodláno za všech okolností nasadit zostřenou ponorkovou válku, že tedy všechny naše argumenty již nemohou mít praktickou cenu. Zbývalo tedy uvážit, zda se máme připojit, či nikoli. Díky nepatrnému počtu našich ponorek by to, že bychom zůstali stranou, nebylo mělo veliký vliv na konečný výsledek toho experimentu a já jsem chvíli ventiloval myšlenku navrhnout císaři, abychom se v té otázce od Německa oddělili, ačkoli mi bylo jasné, že takové oddělení může velmi snadno být počátkem konce spojenectví vůbec. Obtíž však spočívala v tom, že se ponorková válka musela vést i ve Středozemním moři, neměla-li být v severních vodách zcela bez účinku; neboť kdyby bylo Středozemní moře zůstalo volné, byly by transporty volily tu cestu a pak pozemní cestu přes Itálii, Francii a Dover a tím by byly učinily severní ponorkovou válku bezúčinnou. Aby však mohlo vést ponorkovou válku ve Středozemním moři, potřebovalo Německo naše opěrné body v Jadranu, tedy Terst, Polu a Cattaro; kdybychom mu je dali k dispozici, šli bychom do ponorkové války s ním, i kdyby naše nemnohé ponorky zůstaly doma; kdybychom to neučinili, vpadli bychom Německu do zad a dostali se s ním do přímého konfliktu, který by musel vést k definitivnímu rozbití spojenectví.

Byl to opět jeden z oněch případů, které dokazují, že když silný a slabý vedou společně válku, nemůže slabý jednostranně přestat, ledaže by provedl úplný obrat a vstoupil s dřívějším spojencem do válečného stavu. To poslední nechtěl nikdo z tehdejší vlády, a tak jsme dali s těžkým srdcem svůj souhlas. Bulharsko, které se té válečné fáze neúčastnilo a své diplomatické styky s Amerikou dále udrželo, bylo potud v jiné situaci, že mohlo zůstat stranou, aniž tím německé plány paralyzovalo. Nehledě k tomu jsem byl už tehdy přesvědčen, že „nespoluúčast“ Bulharska sice navenek učiní velmi škodlivý dojem, jemu samému však vůbec nepomůže. Jeho styky s Amerikou, udržované až do posledního okamžiku, mu úděl skutečně nezmírnily.

Kdybychom bývali mohli Německo od zostřené ponorkové války odvrátit, byla by ta výhoda bývala velmi veliká; zda jsme se jí účastnili, nebo ne, bylo z hlediska toho, jak s námi Dohoda zacházela, zcela vedlejší, jak bulharský příklad dokazuje. Jakmile Amerika Německu vyhlásila válku, byl konflikt i s námi za všech okolností nevyhnutelný, neboť rakousko-uherská vojska a dělostřelectvo přece pak stála na západní frontě proti americkým. Museli jsme se dostat do války s Amerikou, jakmile se v ní nacházelo Německo.

Ani zdánlivě dále trvající mírový poměr, jaký mezi Amerikou a Bulharskem byl až do konce války, nebyl pro nás tedy možný — odhlédneme-li od toho, že Bulharsko přece, jak zmíněno, později poznalo, že mu udržované styky s Washingtonem nepřinesly ani nejmenší užitek.

Kdy Německo pochopilo, že bezmezná ponorková válka zůstává bez účinku, a je tedy strašlivou chybou, nevyšlo zcela najevo. Nejen vůči veřejnosti, ale i vůči spřáteleným kabinetům předváděli němečtí vojenští činitelé nepřetržitě co největší optimismus, a když jsem v dubnu 1918 odešel ze své funkce, zastával Berlín stále ještě stanovisko, že Anglie v té námořní válce podlehne a podlehnout musí. V dopise ze 14. prosince 1917 hlásil Hohenlohe, že kompetentní německé místo je naprosto optimistické. Zaznamenal jsem ovšem jisté známky počínajícího vystřízlivění i v německých hlavách, a Ludendorff sám mi na mé výtky odpověděl: „Ve válce je vše nebezpečné, člověk nikdy nemůže před operací přesně zjistit efekt; připouštím, že časový propočet byl chybný, konečný výsledek mi však“ — jak opětovně zdůraznil — „dá za pravdu.“ Ostatně vůdcové Německa, aby se sami ospravedlnili, zdůrazňovali, že by Amerika za všech okolností do války vstoupila a že ponorková válka byla jen posledním podnětem. Zda to skutečně odpovídá pravdě, zdá se přinejmenším pochybné. Nelze to s určitostí ani potvrdit, ani popřít.

Svět si zvykl zacházet s Hindenburgem a Ludendorffem jako s jedním celkem; patřili k sobě. Stoupali společně k nejvyšší moci a teprve v pádu byli násilně od sebe odtrženi. Při všech úředních jednáních vystupoval do popředí vždy Ludendorff. Mluvil mnoho a vždy ostře a v pruském velitelském tónu. Obvykle z toho sršely jiskry, ale zdálo se, že nikomu nic nezazlívá, a jeho hněv vyprchal tak rychle, jak vzplanul. Měl přes své nepříjemné stránky kouzlo silných povah a jeho bezpříkladnou energii a pracovní sílu jsem vždy obdivoval. Styk mezi námi byl vždy, i při velikých neshodách, naprosto korektní. Zpráva, kterou rozšířily některé noviny, že „Ludendorff mi hrozil válkou“, je prostoduchý výmysl. Že by byl při odpadnutí Rakouska-Uherska dohodová vojska pochodující přes monarchii potíral raději na našem než na říšskoněmeckém území, jsem si dokázal představit i bez příslušných ujištění. Pozdější vpád říšskoněmeckých vojsk do Tyrol — za Andrássyho doby — mě proto ani na okamžik nepřekvapil. Okolnost, že se vynikající generál Ludendorff zároveň stal státním kormidelníkem, byla neštěstím. Jeho myšlenka Dohodu zničujícím způsobem porazit, tedy pokořit ji až k bezbrannosti, byla utopie, protože nikdy nebylo možné srazit Anglii a Ameriku spolu s celým světem, který se s nimi spojil, na kolena. Ludendorffovský vítězný mír byl za všech okolností vyloučen. Co generál Ludendorff vytvořil, zkazil státník Ludendorff. Kdyby se bylo Ludendorffa podařilo pohnout k tomu, aby po svých báječných vojenských úspěších nabídl mír vykoupený ústupky, byl by mohl Německo zachránit; tak svou politikou zkazil vše, co svými vítězstvími získal. Honil se za nemožným cílem, žádal od německého národa nemožné, napínal luk, až praskl. A jeho a Hindenburga — ty dva jediné — byl by německý národ následoval. Kdyby byl Ludendorff včas doporučil mír vykoupený ústupky, bylo by se Německo podřídilo. Později ovšem už nebyla Dohoda sama připravena k žádnému vyrovnání — ale předbíhám, neboť té otázce patří příští kapitola.

Hindenburg patří k největším své doby. Bude žít dál v dějinách Německa. Byl stejně hodný obdivu jako vojevůdce i jako člověk. Byl okouzlující svou skromnou prostotou. Když jsme kdysi mluvili o fotografech, kteří obléhali každou konferenci v Berlíně, řekl starý pán: „Dožil jsem se sedmdesáti let a nikdy nikdo na mně nenašel nic zvláštního; teď najednou všichni objevili, jakou to mám mít zajímavou hlavu.“ Byl mnohem klidnější a vyrovnanější než Ludendorff, i vůči vox populi [hlas lidu] mnohem méně citlivý. Vzpomínám si, že mi Ludendorff jednou, když jsem mu domlouval, aby byl v mírové otázce povolnější, rozčileně zvolal: „Německý národ nechce mír za cenu vzdání se nároků a já nechci skončit tak, aby se po mně házelo kamením. Ani dynastie by takový mír nepřežila.“ Dynastie odešla, kamení létalo a mír za cenu vzdání se nároků skutečně nastal, ovšem mnohem strašlivější, než by byl i největší pesimista kdy mohl věřit!

Přerušení styků mezi Amerikou a Německem nastalo 3. února 1917.

Velvyslanec hrabě Tarnowski zůstal ve Washingtonu, Wilson ho však nepřijal; stýkal se výhradně s Lansingem12; měl jsem tehdy ještě naději, že budu moci ty poloúřední styky s Amerikou zachovat pro případ, že by to Amerika ponechala při přerušení styků s Německem a nevyhlásila mu válku. Německá vláda by byla raději viděla, kdybychom byli zároveň s ní diplomatické styky přerušili.

Dne 12. února se u mě ohlásil hrabě Wedel13 a jeho žádost i mé vyřízení jsou zřejmé z následujícího telegramu Hohenlohovi:

„Vídeň, 12. února 1917.

K informaci Vaší Jasnosti.

Hrabě Wedel mi podle příkazu tlumočil tato tři přání své vlády:

Hrabě Tarnowski ať nepředává své pověřovací listiny, dokud nebude situace mezi Německem a Amerikou vyjasněna.
Hrabě Tarnowski ať u pana Wilsona protestuje proti tomu, že se tento pokusil naladit neutrály proti Německu.
Při vypuknutí války s Německem ať je hrabě Tarnowski odvolán.

První dva body jsem odmítl, poslední přijal.“

Protože jsme nemohli Německu zabránit začít zostřenou ponorkovou válku, nemohla už vskutku naše úloha být žádná jiná než vynaložit vše, abychom my sami udrželi styky s Amerikou a mohli tak hrát dál jistou zprostředkovatelskou roli. Ovšem to šlo jen tak dlouho, dokud Amerika měla s Německem sice přerušené diplomatické styky, ale ne válku. Má odpověď z 5. března 1917 na americký dotaz po upřesnění našeho stanoviska vycházela z myšlenky zdržet Ameriku od přerušení styků s námi a na druhé straně pokud možno zastřít před veřejností divergenci s Německem. Ta odpověď je reprodukována v příloze. Měla potud úspěch a význam, že Amerika prozatím diplomatické styky s námi udržela. Byly přerušeny teprve 9. dubna 1917.

Následkem své odpovědi jsem měl s Istvánem Tiszou velmi živou rozepři. Dne 3. března jsem dostal tento dopis:

„Milý příteli!

Mohu v zájmu věci jen živě litovat, že jsem nedostal příležitost přečíst si definitivní znění našeho aide-mémoire před jeho předáním. Nehledě k jiným, méně závažným věcem nemohu zamlčet své trapné překvapení nad tím, že opakovaně a důrazně připouštíme, že jsme ve své nótě ‚Ancona‘ dali příslib. Obávám se, že jsme se tím postavili do velmi nemilé pozice vůči Wilsonovi, čemuž by bylo bývalo tím snazší se vyhnout, protože podle mého soudu vůbec neplatí, že jsme nějaký příslib dali.

Vyjádření názoru ještě není příslib. Aniž bych chtěl jeho mravní hodnotu jakkoli oslabovat, má přece zcela jinou juristickou povahu a nemá z hlediska třetích osob tytéž právní následky v jejich prospěch jako příslib.

Tím, že jsme — skutečně zbytečně — připustili, že jsme Američanům dali příslib, uznáváme, že z naší strany vůči nim existují závazky. Přes všechnu krásnou a obratnou argumentaci našeho memoranda nebude pro Američany těžké podat důkaz, že se náš nynější postup s tehdejším vyjádřením nekryje; bylo-li to vyjádření příslibem, pak má americká vláda právo žádat jeho splnění. A pak jsme ‚in an awkward predicament‘ [v nepříjemné situaci]. Ve své poznámce jsem uvedl, že bych teď dokazování, že jsme žádný příslib neučinili, raději vynechal. Byla by tu však bývala možnost kdykoli se k tomu vrátit. Dali jsme jim tu zbraň do ruky, a vystavili jsme se tak nebezpečí nezdaru, a velmi se obávám, že toho ještě budeme těžce litovat.

Přirozeně zůstává ta věc nyní mezi námi. Tobě jsem si však musel vylít srdce, abych mohl odůvodnit svou prosbu: dostávat text takových důležitých státních písemností, spojených s tak závažnými následky, včas, abych mohl učinit své případné poznámky. Věř mi, je to skutečně v zájmu věci a může to mít po každé stránce jen dobré následky.

V srdečném přátelství

Tvůj oddaný Tisza.“ Příloha.

„S jistou pravděpodobností je třeba předpokládat, že mírový proud v Americe činí pokroky a že prezident Wilson snad pod vlivem toho zjištění hledí rozhodnutí ve válečném smyslu alespoň odsunout. I kdybych se v tom předpokladu mýlil, bylo by v našem zájmu vyhnout se přerušení našich diplomatických styků s Amerikou, dokud to jde.

Bylo by tedy třeba sepsat odpověď na americké aide-mémoire, odeslanou co možná nejpozději, tak, aby vypadala jako meritorní pojednání o tématu předneseném z americké strany, aniž bychom však padli do pasti otázky v aide-mémoire položené.

Odpovíme-li na tu otázku ‚ano‘, může se prezident Wilson roztržce s monarchií sotva vyhnout. Dáme-li zápornou odpověď, pak jsme nechali Německo a své stanovisko zaujaté 31. ledna na holičkách.

Oporu k tomu, jak se vyhnout jasné odpovědi, nám dává samo aide-mémoire tím, že naše vyjádření učiněná ve věci ‚Ancona‘ a ‚Persia‘ klade na roveň stanovisku německé nóty ze 4. května 1916. Zůstali bychom tedy jen konsekventní, kdybychom podobně jako ve své nótě ze 14. prosince 1915 prohlásili, že se dáváme vést vlastním právním názorem.

V korespondenci s americkou vládou ve věci ‚Ancona‘, ‚Persia‘ a ‚Petrolite‘ jsme vždy pojednali konkrétní případ, aniž bychom se ponořili do příslušných zásadních právních otázek. Právě v naší nótě z 29. prosince 1915, v níž je obsaženo vyjádření názoru citované v aide-mémoire (mohlo by se také poznamenat, že naše tehdejší vyjádření názoru není žádný ‚pledge‘ [příslib], protože jsme ani nic neslíbili, ani nepřevzali závazek. Rád bych však to téma, alespoň v nynějším stadiu věci, nechal stranou), prohlásila c. a k. vláda výslovně, že obtížné mezinárodněprávní otázky souvisící s ponorkovou válkou předloží k rozpravě v pozdějším okamžiku.

K takové rozpravě se ovšem nynější válečný stav nezdál být vhodný. Mezitím však následkem jednání našich nepřátel nastaly události, vyvinul se stav, při němž nebylo možné vyhnout se intenzivnějšímu využití ponorkové zbraně i z naší strany. Naše obchodní lodě v Jadranu byly, pokud na ně nepřítel mohl dosáhnout, důsledně torpédovány bez varování. Naši odpůrci se tím postavili na stanovisko nejkrajnější bezohledné ponorkové války, aniž narazili na odpor neutrálů.

Tutéž bezohlednost vůči svobodné plavbě a bezpečnosti života neutrálů projevila Dohoda při kladení minových polí. Jako obranná zbraň k ochraně vlastních pobřeží a přístavů i jako prostředek k blokování nepřátelského přístavu bylo možno mořské miny patrně považovat za uznanou zbraň. Zcela nové je však použití té zbraně v agresivním smyslu, které vystoupilo teprve v této válce, kdy se široké oblasti otevřeného moře ležící na cestách světové dopravy osazují minovými poli a tím se doprava neutrálů na nich znemožňuje, respektive spojuje s největším nebezpečím pro život.

Je to nesrovnatelně rozsáhlejší omezení svobody pohybu a narušení zájmů neutrálů než zavedení zostřené ponorkové války na pevně ohraničených a přesně označených mořských oblastech, přičemž jsou ponechány volné cesty pro neutrální plavbu a jinými opatřeními se bere značný ohled na zájmy neutrálů.

Právě v okamžiku, kdy prezidentův apel obrácený k celému válčícímu světu časově splynul se spontánním vyjádřením naší skupiny, v němž jsme slavnostně vydali svědectví o ochotě uzavřít poctivý mír přijatelný i pro naše nepřátele, bylo nové největší anglické minové pole položeno na jedné z velkých cest světové dopravy v Severním moři a k výsměchu ušlechtilé iniciativě Spojených států ohlásila Dohoda nejbrutálnějším způsobem vyhlazovací boj proti naší skupině mocností.

Bojujeme-li co nejenergičtěji proti divoké dobyvačné válce našich nepřátel, podporujeme tím veliké cíle, které vedly americkou vládu v její akci: co nejbližší zastavení toho ohavného vraždění lidí a založení poctivého a trvalého míru, blahodárného pro celé lidstvo; cesta, na niž jsme vstoupili, vede k cíli, který je nám s americkou vládou společný, a nemůžeme se ubránit naději, že najdeme porozumění u lidu a u vlády Spojených států.

Tisza.“

Odpověděl jsem mu 5. března následující:

„Milý příteli!

Nemohu sdílet Tvůj názor. Po první nótě ‚Ancona‘ jste tehdy couvli a ve druhé nótě jste prohlásili, že ‚v podstatě souhlasíme s německým stanoviskem‘ — to bylo otevřené ustoupení a skrytý příslib.

Vůbec nevěřím, že advokátské triky Američany oklamou, a kdybychom ten příslib popírali, určitě bychom se nedostali o nic dál. Za druhé a především však vůbec neexistuje možnost slovy zdržet Američany od války, chtějí-li ji; buď míří k válce, pak nepomohou žádné nóty, nebo hledají východisko z válečného nebezpečí, pak je najdou v naší nótě.

Tolik meritorně.

Technicky bylo to, co žádáš, nemožné. Nebylo jednoduché tu nótu sepsat, zcela jsem ji přepracoval, čas ubíhal; pak ji chtělo vidět J. V., učinilo změny a sankcionovalo ji, mezitím naléhal Penfield14 a dokonce již před týdnem telegrafoval do Ameriky, aby své lidi uchlácholil; i Němci museli být pro jistou pasáž získáni.

Víš, jak rád s Tebou probírám důležité věci, ale ultra posse nemo tenetur [nikdo není povinen konat nad své možnosti] — bylo fyzicky nemožné znovu vše zvrátit a znovu získat J. V. pro jiné znění.

Ve věrném přátelství

Tvůj starý Czernin.“

Nato jsem 14. března dostal tuto Tiszovu odpověď:

„Milý příteli!

Dobrý úspěch Tvého amerického aide-mémoire vidím i já s upřímnou radostí (míněno je tehdy učiněné rozhodnutí Ameriky nepřerušit s námi styky). To však nic nemění na mém názoru, že byla škoda připustit, že jsme dali příslib. To se může v pozdějším stadiu polemiky vymstít a bylo by bývalo snadné to téma prozatím nezmiňovat.

Shledáváš mě velmi zarputilým? To závěrečné slovo v naší retrospektivní polemice jsem si neodepřel, abys mě nepokládal za lepšího, než jsem.

Na shledanou ve starém přátelství

Tvůj Tisza.“

Ponorkovou válku Tisza strpěl jen s velikou nechutí, strpěl z důvodů vis maior [vyšší moc], protože jsme nemohli německým vojenským činitelům v tom opatření zabránit a protože byl, stejně jako já, přesvědčen, že nám „nespoluúčast“ nepřinese žádnou výhodu.

Teprve mnohem později, po konci války, jsem se z dobrého zdroje dověděl, že Německo v naprosto nevysvětlitelném nepochopení situace omezilo během války stavbu dalších ponorek. Příslušná námořně technická místa se obrátila na státního tajemníka Capelleho15 a upozornila ho, že by při pozastavení všech ostatních lodních staveb bylo možno postavit pětinásobný počet ponorek. Capelle to prý odmítl s poukazem na to, „že se neví, co se má po válce s tolika ponorkami počít“. Německo mělo, jak zmíněno, přes sto ponorek; kdyby bylo mělo pět set, bylo by snad bývalo cíle dosaženo.

Tu verzi jsem — jak řečeno — slyšel teprve v zimě 19 a pravdivost toho líčení ovšem nemohu dokázat.

Zřídkakdy vyvolalo nějaké vojenské opatření tolik rozhořčení jako to potápění nepřátelských lodí bez varování. A přece bude muset objektivní posuzovatel připustit, že boj proti „dětem a ženám“ jsme nezačali my, nýbrž naši odpůrci blokádou. V oblasti Ústředních mocností zahynuly blokádou miliony lidí, a právě ti nejchudší a nejslabší — z největší části ženy a děti — byli oběťmi. Odpoví-li se na ten argument, „Ústřední mocnosti byly obléhanou pevností a Němci rovněž roku 1870 vyhladověli Paříž“, pak má ta argumentace něco do sebe. Stejně pravdivé však je — jak se to také říká v nótě z 5. března —, že se v pozemní válce nikdy nebere ohled na civilní osoby, které se vydaly do válečné zóny, a že není patrný důvod, proč by měla námořní válka podléhat jiným mravním ustanovením. Nachází-li se město nebo vesnice v bitevní oblasti, nikdy ještě ta okolnost nezabránila dělostřelectvu střílet, bez ohledu na ohrožené ženy a děti. V daném případě se však ohrožení nekombatanti nepřátelských států mohli nebezpečí velmi snadno vyhnout tím, že by nepodnikali námořní cesty.

Po zhroucení v zimě 19 jsem tu otázku podrobně probral s několika dlouholetými anglickými přáteli a shledal jsem, že zastávají stanovisko, že veliké rozhořčení nevyvolala ponorková válka sama o sobě, nýbrž krutý způsob jejího provádění, odporující mezinárodnímu právu. Němci prý vždy torpédovali nemocniční lodě, dále stříleli z děl po zachraňujících se cestujících a podobně. Proti těm vyprávěním stojí křiklavě německá líčení, která zase uvádějí podrobnosti anglické brutality, při nichž vstávají vlasy, jako například případ „Baralong16“.

Hanebné činy páchaly zajisté v ojedinělých případech všechny armády; že by německé vrchní armádní velení takové krutosti schvalovalo nebo dokonce nařizovalo, nevěřím — právě tak málo jako anglické.

Vyšetřování před mezinárodním, ale neutrálním soudním dvorem by bylo jediným prostředkem, jak do těchto věcí vnést jasno. Krutosti výše uvedeného druhu je třeba co nejpřísněji odsoudit, ať vyšly od kohokoli; sama o sobě však byla ponorková válka mravně dovoleným obranným prostředkem.

Blokáda je dnes označována za dovolené a nutné opatření — zostřená ponorková válka za zločin odporující mezinárodnímu právu. To je rozsudek moci, nikoli práva. Dějiny budou jednou soudit jinak.

Brandýs — Brandýs nad Labem, kde pozdější císař Karel sloužil u dragounského pluku a žil se Zitou.↩︎
Alfred von Tirpitz (1849–1930) — Německý velkoadmirál, státní tajemník říšského námořního úřadu 1897 – březen 1916. Nejhlasitější propagátor neomezené ponorkové války.↩︎
Velvyslanec Gottfried princ Hohenlohe-Schillingsfürst. (Pozn. aut.)↩︎
Arthur Zimmermann (1864–1940) — Německý státní tajemník zahraničí listopad 1916 – srpen 1917. Autor telegramu Mexiku, který přispěl ke vstupu Spojených států do války.↩︎
Ludwig svobodný pán von Flotow (1867–1948) — První sekční šéf a zástupce rakousko-uherského ministra zahraničí 1917–1918, v listopadu 1918 poslední ministr zahraničí monarchie.↩︎
Henning von Holtzendorff (1853–1919) — Náčelník admirálního štábu německého námořnictva 1915–1918. Autor memoranda, které slíbilo, že neomezená ponorková válka zlomí Británii do šesti měsíců.↩︎
Heinrich hrabě Clam-Martinic (1863–1932) — Rakouský ministerský předseda prosinec 1916 – červen 1917.↩︎
Anton Haus (1851–1917) — Rakousko-uherský velkoadmirál a velitel loďstva 1913–1917.↩︎
svobodný pán von Freyberg-Eisenberg-Allmendingen — Korvetní kapitán, německý námořní atašé ve Vídni.↩︎
hrabě Colloredo-Mannsfeld — Rakousko-uherský námořní atašé v Berlíně.↩︎
Lusitania — Britský parník Cunard Line, potopený 7. května 1915 německou ponorkou u irského pobřeží. Zahynulo 1 198 lidí, z toho 128 Američanů.↩︎
Robert Lansing (1864–1928) — Americký ministr zahraničí 1915–1920.↩︎
Botho hrabě von Wedel (1862–1943) — Německý velvyslanec ve Vídni 1916–1919, Tschirschkyho nástupce.↩︎
Mr. Penfield, americký velvyslanec ve Vídni. (Pozn. aut.)↩︎
Eduard von Capelle (1855–1931) — Státní tajemník německého říšského námořního úřadu 1916–1918, Tirpitzův nástupce.↩︎
Baralong — Britská past na ponorky. Po potopení ponorky U-27 v srpnu 1915 nechal její velitel postřílet přeživší německé námořníky.↩︎