Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

IV. Rumunsko

Mé jmenování vyslancem v Bukurešti na podzim 1913 bylo pro mě zcela nečekané a velmi proti mé vůli. Stalo se z iniciativy arcivévody Františka Ferdinanda. Nikdy jsem nepochyboval, že mě arcivévoda bude chtít někdy později uplatnit v politice; za života císaře Františka Josefa mě to zastihlo překvapivě.

Ve Vídni panoval v té době veliký rozpor v posuzování rumunské otázky. Prorumunský směr bojoval proti protirumunskému. Exponentem prvního byl arcivévoda František, s ním, byť méně vyhraněně, Berchtold — exponentem druhého Tisza a s ním zhruba celý uherský parlament. První směr si přál užší připojení Rumunska k monarchii, druhý nahradit to spojenectví spojenectvím s Bulharskem; oba se však shodovaly v přání, aby se jednou úplně vyjasnilo, jak s tím spojenectvím vlastně je a zda máme za Karpaty přítele, nebo nepřítele. Můj předchůdce Karel Fürstenberg1 o tom sice referoval zcela jasně a zcela správně, sdílel však osud mnohých vyslanců: nevěřilo se mu.

Konkrétní úloha, která mi byla uložena, směřovala tedy k tomu, za prvé prozkoumat, zda to spojenectví má nějakou praktickou cenu, a v případě, že budu negativního názoru, navrhnout takové prostředky a cesty, které by je mohly učinit životaschopným. Musím zde vsuvkou poznamenat, že mé jmenování vyslancem v Bukurešti vyvolalo bouři v uherském parlamentu. Důvodem rozhořčení nad mou volbou, tehdy v Uhrách dost obecně rozšířeného, byla brožura, kterou jsem napsal několik let předtím a v níž jsem napadl maďarskou politiku, ovšem dost vehementní formou. Hájil jsem stanovisko, že politika potlačování národů se natrvalo nedá udržet a že Uhry mohou mít budoucnost jen tehdy, když s tou politikou definitivně skoncují a přiznají národům plnou rovnoprávnost. Ta brožura mi byla v Budapešti neobyčejně zazlívána a zástupci v uherském parlamentu chovali obavu, že bych nyní mohl v Rumunsku inaugurovat politiku, která by ve smyslu myšlenkového pochodu brožury byla namířena proti oficiální vídeňské a pešťské politice. To byla doba, kdy jsem se seznámil s Tiszou. Měl jsem s ním dlouhou a velmi otevřenou rozpravu o celé otázce a řekl jsem mu, že na stanovisku, které jsem ve své brožuře zastával, musím trvat, protože odpovídá mému pevnému přesvědčení, že však plně uznávám, že jsem v okamžiku přijetí vyslaneckého postu povinen zařadit se jako kolečko do velkého státního stroje a loajálně podporovat politiku Ballplatzu. Pokládám to stanovisko i dnes za zcela oprávněné. Jednotná politika by byla zcela vyloučena, kdyby každý podřízený úředník chtěl uvádět v život své vlastní názory, ať jsou správné, nebo nesprávné, a já sám bych jako ministr nikdy nebyl strpěl vyslance, který by se pokoušel samostatně provozovat politiku odchylnou od mé. Tisza mě požádal, abych mu dal čestné slovo, že nepodniknu žádné úsilí, abych do sedla pozvedl politiku protichůdnou té vídeňsko-pešťské, a já jsem s tím vyslovil souhlas za předpokladu, že arcivévoda následník trůnu to řešení přijme. S posledně jmenovaným jsem pak měl rovněž rozpravu a setkal jsem se ihned s jeho plným souhlasem se svým postupem, který odůvodnil takto: dokud je následníkem trůnu, nebude se ani on nikdy pokoušet inaugurovat politiku, která by odporovala politice císařově. Proto také ode mne nemůže nic podobného očekávat. Přijde-li na trůn, bude se ovšem snažit zjednat platnost svým vlastním názorům, v tom případě ho však už budu moci v jeho snahách podporovat nikoli v Bukurešti, nýbrž pravděpodobně na jiném postu. Arcivévoda mě požádal, abych ten post přijal z přátelství k němu, a nakonec jsem se k tomu rozhodl, když mi Berchtold slíbil, že nejdéle za dva roky nebude mému opětovnému odchodu dělat žádné obtíže.

Arcivévoda František čerpal své prorumunské smýšlení z velmi chatrného zdroje. Rumunsko neznal téměř vůbec. Byl, pokud vím, jedinkrát v zemi, a to na krátké návštěvě u krále Carola v Sinaii, a přátelské přijetí, kterého se jak jeho choti, tak jemu od starého královského páru dostalo, dobylo jeho srdce útokem, a on zaměnil krále Carola s Rumunskem. To byl opět důkaz, jak silně osobní vztahy směrodatných činitelů ovlivňují politiku národů. Starý královský pár přivítal arcivévodu na nádraží, královna objala a políbila vévodkyni a nechala ji jet do zámku po své pravici. Zkrátka, bylo to poprvé, kdy se s vévodkyní z Hohenbergu zacházelo jako s rovnoprávnou manželkou jejího muže podle zavedených forem. Těch několik hodin v Rumunsku užíval arcivévoda radosti, kterou každý z nás pociťuje jako něco zcela přirozeného, že totiž vlastní žena je totéž co muž, nikoli něco méněcenného, co je odsouváno dozadu. Na vídeňském dvorním plese musela vévodkyně kráčet za všemi arcivévodkyněmi a nenašla pána, který by jí nabídl rámě. V Rumunsku byla jeho ženou a ceremoniál se nestaral o její narození. Jak už byl arcivévoda založen, cenil si toho důkazu přátelského taktu od krále neobyčejně vysoko, a od té doby mělo pro něj Rumunsko zvláštní kouzlo. Kromě toho měl správný pocit, že při změně jistých politických poměrů lze dosáhnout skutečně úzkého spojeneckého poměru mezi Rumunskem a námi. Cítil víc, než věděl, že sedmihradská otázka leží jako veliký blok mezi Vídní a Bukureští a že ten blok, jednou odklizený, by změnil celý obraz.

První část mé úlohy, konstatovat, v jakém stavu se to spojenectví vůbec nachází, nebyla těžká, neboť už první dlouhé rozhovory s králem Carolem mě nenechaly na pochybách, že stařičký monarcha sám pokládá to spojenectví za velmi nejisté. Král Carol byl neobyčejně chytrý, velmi opatrný a rozvážný muž a nebylo snadné přimět jej k řeči, měl-li úmysl mlčet. Otázku životaschopnosti spojenectví jsem vyjasnil tou formou, že jsem králi při třetí nebo čtvrté audienci navrhl, aby bylo spojenectví pragmatizováno, to jest aby je ratifikovaly parlamenty ve Vídni, Pešti a Bukurešti. Zděšení, které ten návrh u krále vyvolal, pouhá myšlenka, že by mohlo být vyzrazeno přísně střežené tajemství, že vůbec nějaké spojenectví existuje — to zděšení mi dokázalo, jak zcela nemožné je za daných poměrů povolat tu mrtvou literu k životu.

Mé zprávy uložené na Ballplatzu nenechávají žádnou pochybnost o tom, že jsem tu první mi položenou otázku zodpověděl tím způsobem, že jsem co nejkategoričtěji prohlásil, že spojenectví s Rumunskem není za panujících okolností nic jiného než bezobsažný cár papíru.

Druhá otázka, zda existují prostředky a cesty, jak učinit spojenectví živým, a které ty prostředky a cesty jsou, byla teoreticky právě tak snadno zodpověditelná, jako byla prakticky těžko proveditelná. Jak již zmíněno, překážkou skutečně užších vztahů mezi Bukureští a Vídní byla velkorumunská otázka, to jest rumunská touha po národním sjednocení s „bratry v Sedmihradsku“. Proti té touze stálo samozřejmě příkře maďarské stanovisko. Je nyní zajímavé a pro celou tehdejší situaci příznačné, že mi brzy po mém nástupu do úřadu učinil v Rumunsku později tak pověstný válečný štváč Nicolae Filipescu2 návrh, aby bylo Rumunsko sjednoceno se Sedmihradskem a aby celé to sjednocené Velké Rumunsko pak vstoupilo do poměru k monarchii, asi jako Bavorsko k Německé říši. Přiznávám otevřeně, že jsem se té myšlenky chopil oběma rukama, neboť vyšla-li ze strany, která byla odjakživa právem pokládána za monarchii nejnepřátelštější, nebylo vůbec pochyby, že by se jí umírněné živly Rumunska chopily s ještě větším zadostiučiněním. Domnívám se i dnes ještě, že ta myšlenka, tehdy provedená, by byla měla za následek skutečné připojení Rumunska k monarchii, že by pak uveřejnění spojenectví nenarazilo již na žádný odpor a že by nás následkem toho i vypuknutí světové války bylo zastihlo v jiné situaci. Bohužel ta myšlenka ztroskotala již ve svém úplně prvním stadiu na nejpříkřejším a nejostřejším odporu Tiszově. Císař František Josef se postavil úplně na stanovisko hraběte Tiszy, a bylo zcela vyloučeno něčeho argumenty dosáhnout. Na druhé straně přece v té době nikdo nemyslil na to, že veliká válka, a tím zkouška spojenectví, bezprostředně hrozí, a já jsem se nad svými nezdařenými snahami utěšoval tím, že jsem měl pevnou naději, že ta, jak se mi zdálo a dnes ještě zdá, velkorysá myšlenka za vlády arcivévody Františka jistě stane skutečností.

Při mém příchodu do Rumunska se právě měnila vláda. Konzervativní vláda Maiorescova3 udělala místo liberální vládě Brătianově. Vládní taktika krále Carola byla zcela svérázná. Od počátku měl zásadu nikdy nepostupovat násilím nebo i jen větší energií proti škodlivým proudům ve vlastní zemi, nýbrž vždy ustupovat pokusům o vydírání, jimž byl stále vystaven. Znal svůj národ velmi přesně a věděl, že se musí obě strany, konzervativci jako liberálové, střídavě pouštět ke žlabu, dokud se u něho dostatečně nenasytí a nebudou připraveny udělat zase místo těm druhým. Téměř každá změna vlády se odehrávala stejným způsobem: opozice, která se chtěla dostat k moci, začala vyhrožovat a hrát si s revolucí. Vyhlásilo se nějaké heslo, zcela nemožný požadavek, vehementně se žádal a lid se pro něj rozvášnil; stávající vláda, která ten požadavek vůbec nemohla splnit, odstoupila, a opozice, jednou přišedši k vládě, už nemyslila na to dodržet, co slíbila. Starý král tu hru znal zcela přesně a nechával opoziční vodu vždy stoupat tak dlouho, až šla jeho vládě po krk, pak vyměnil své muže a přihlížel, dokud hra nezačala znovu. V Rumunsku je zvykem, že každá z obou stran, když se dostane k moci, vymění celý aparát až po posledního úředního sluhu. To opatření stálé výměny má zřejmé stinné stránky. Ostatně nelze popřít, že je praktické potud, že činí použití násilných prostředků zbytečným. Právě vylíčeným způsobem se dostala do sedla i Brătianova4 vláda roku 1913. Maiorescu vládl k úplné spokojenosti krále i klidně smýšlejícího obyvatelstva země. Právě bukurešťským mírem a „dobytím“ Dobrudže dosáhl v očích Rumunů velikého diplomatického úspěchu. Vtom vystoupil Brătianu s požadavkem velikých agrárních reforem. Ty agrární reformy jsou jedním z koníčků rumunské politiky, na nějž se stále znovu nasedá, jakmile jde o to zapřáhnout chudé zbědované rolníky před vůz vlastní agitace, a vždy znovu se ten manévr daří díky stále velmi nedostatečné inteligenci rumunského rolnického obyvatelstva, vždy znovu tahají té či oné straně kaštany z ohně a vždy znovu jsou jednoduše odstrčeni stranou, jakmile je účel splněn. I Brătianu, jednou vyzdvižen do sedla, už vůbec nemyslil na to dodržet dané sliby, nýbrž vedl kurs, který nastoupil Maiorescu, klidně dál.

Přesto bylo podstatně obtížnější dojít s Brătianem v otázce zahraniční politiky ke zdárnému výsledku, než by to bylo bývalo s Maiorescuem, protože první měl úplně západoevropskou orientaci a v hloubi srdce byl prostě germanofob. Jedním z rozdílů mezi liberály a konzervativci vždy bylo, že liberálové dostali pařížské vychování, mluvili jen francouzsky a německy neuměli, zatímco konzervativci byli podle vzoru Carpova5 a Maiorescuova berlínskými odnožemi. Protože myšlenka připoutat Rumunsko změnou vnitřní uherské politiky definitivně a pevně k nám nebyla prosaditelná, stala se přirozeně a jaksi automaticky aktuální myšlenka nahradit Rumunsko Bulharskem. Ta myšlenka, která byla především hraběti Tiszovi neobyčejně sympatická, zase nemohla být provedena, protože po bukurešťském míru roku 1913 bylo úplně vyloučeno dostat Rumunsko a Bulharsko pod jeden klobouk a spojenectví se Sofií by Rumunsko hnalo přímo do nepřátelského tábora. Proti poslední eventualitě se z výše uvedených důvodů vzpíral jak Berchtold, tak arcivévoda následník trůnu, a i císař František Josef patrně tu eventualitu viděl nerad — a tak zůstalo vše při starém, Rumunsko nebylo získáno, ani nahrazeno Bulharskem, ve Vídni se spokojili s tím ponechat ostatní budoucnosti.

Po společenské stránce nebyl rok, který jsem před válkou strávil v Rumunsku, nepříjemný. Vztahy, které rakousko-uherský vyslanec měl jak ke dvoru, tak k četným bojarům, byly přátelské a příjemné, a nikdo by v té době nebyl mohl věřit, jaké záplavy nenávisti zakrátko narazí na rakousko-uherské hranice.

Za války se pak stal i společenský život nepříjemným, jak dokazuje tento příklad: v Bukurešti žil nadporučík princ Sturdza6, který byl známý exaltado [exaltovanec, horká hlava] a rváč a zarytý úhlavní nepřítel Rakouska-Uherska. Toho muže jsem osobně neznal a nebyly tu žádné osobní momenty, když jednoho dne začal s tím, že mě v novinách veřejně tupil jako exponenta monarchie. Když jsem na jeho články samozřejmě nereagoval, napsal mi v listě „Adevărul7“ otevřený dopis, v němž mi sdělil, „že mi při první příležitosti veřejně vrazí políček“. Telegrafoval jsem Berchtoldovi a vyžádal si císařské povolení, abych se s tím individuem mohl střílet, protože byl důstojník, a tedy podle našich pojmů satisfakceschopný. Císař František Josef mi dal říci, že je vyloučeno, aby se vyslanec dueloval v zemi, v níž je akreditován, a ať si stěžuji u rumunské vlády. Šel jsem nato k Brătianovi, který prohlásil, že nemůže dělat absolutně nic. Podle zákonů a pravidel země prý není cizí vyslanec proti takovým urážkám chráněn. Kdyby Sturdza své hrozby provedl, bude prý zavřen, předtím prý se nedá nic dělat.

Prohlásil jsem nato Brătianovi, že stojí-li věc takto, budu v budoucnu vycházet jen s revolverem a toho muže zastřelím, kdyby se mě dotkl; žije-li člověk v zemi, která má mravy „Divokého západu“, musí se podle toho postupovat. Nadporučíkovi jsem dal vzkázat, že budu denně přesně v jednu hodinu obědvat v hotelu Boulevard. Tam si pro kulku může přijít, chce-li.

Když jsem příště opět spatřil císaře Františka Josefa, vyptával se, jak to šlo dál, a já jsem mu vyprávěl svůj rozhovor s Brătianem a svůj pevný úmysl pomoci si sám. Císař odvětil: „Přirozeně se nemůžete nechat bít. Máte úplně pravdu. Jen ho zastřelte, jestli se vás dotkne.“

Sturdzu jsem pak ještě několikrát potkal v restauracích i v salonech, aniž se pokusil své hrozby provést. Ten muž, který měl naturel odvážného dobrodruha, pak dezertoval k ruské armádě a bojoval v ní proti nám v době, kdy bylo Rumunsko ještě neutrální. Pak jsem jej ztratil z očí. Úplná svoboda tisku, spojená se surovostí tamních mravů, hnala nejrozmanitější květy, a i vlastní králové byli často tupeni. Král Carol8 mi v té věci vyprávěl drastické příklady. Když byl král Ferdinand9 ještě neutrální, objevil se v jednom humoristickém listě obrázek, který představoval krále mířícího na zajíce, a pod ním stál zajícův výkřik: „Slyš, můj milý, ty máš dlouhé uši, já mám dlouhé uši, ty jsi zbabělec, já jsem zbabělec. Bratře, proč na mne střílíš?“

Ta svoboda tisku se dnem vypuknutí války proměnila v opak a byla nahrazena nejostřejší cenzurou a diktaturou.

Rumunsko je zemí protikladů: krajinných, sociálních i klimatických. Hornatý sever se svými nádhernými Karpaty patří k nejkrásnějším horským krajům; pak přichází nekonečná, nevýslovně jednotvárná, úrodná rovina Valašska, která se zase mění v rajské údolí Dunaje. Zvláště na jaře, když Dunaj každoročně zaplavuje široké úseky, nabízí ten pás země nepopsatelná kouzla. Připomíná tropy. Pralesy stojící ve vodě, s rozptýlenými ostrovy, kde život bujně vzrůstá. Není krásnější krajiny pro lovce. Všechny druhy dravých ptáků, volavky, kachny, pelikány a jiné ptáky tu člověk potkává vedle vlka a divoké kočky, a celé dny se dá v tom ráji veslovat a toulat se, aniž se člověk unaví.

Rumuni mají obecně málo smyslu pro sport, protože nejsou tělesné námaze nakloněni. Jakmile mohou, opouštějí zemi a tráví svůj čas v Paříži nebo na Riviéře. Ta cestovní touha je u nich tak silná, že byl vytvořen zákon, který každého Rumuna pod hrozbou jinak vyšší daně nutí strávit část roku v zemi. Od zčásti nezměrně bohatých bojarů se venkovské obyvatelstvo odráží svou zoufalou chudobou. Rumunský sedlák je kulturně ještě ohromně zaostalý, přece však je to pilný, klidný, skromný typ, jehož dojemná nenáročnost stojí v křiklavém protikladu k horním vrstvám.

Společenské poměry horních deseti tisíc jsou komplikované tím, že otázka titulu hraje od zrušení šlechty roli jako nikde na světě. Zhruba každý Rumun nosí šlechtický titul, nějak si jej odvozuje, neobyčejně si na něm zakládá a zazlívá cizincům neznalost příslušné vědy. Obecně půjde člověk nejjistěji, když každého tituluje mon prince [knížepane]. Za druhé je pro neustálé rozvody a opětovné sňatky cizinci ztíženo proniknout do vnitřní souvislosti bukurešťské společnosti. Téměř každá žena je alespoň jednou rozvedená a znovu provdaná, a z toho vyplývají komplikované příbuzenské poměry na jedné straně a tolik narušených osobních vztahů na druhé, že patří k nejobtížnějším úkolům pozvat dvacet Rumunů — a především Rumunek — k jídlu, aniž by se někde narazilo.

Za starého režimu patřilo k úlohám mladších pánů přidělených vyslanectví dokázat svůj klíčící diplomatický talent obratným sestavením takových seznamů k diner a vyhnutím se všem hrozícím úskalím. Protože se však „otázka pořadí“ v Rumunsku bere právě tak vážně, jak je neupravená — téměř každá dáma si nárokuje pro sebe první místo —, je správné „placírování“ u diner rovněž ještě otázkou vysokých diplomatických schopností. V Bukurešti byl tucet dam, které vůbec přijaly pozvání jen tehdy, byly-li si jisty, že budou i placírovány na prvním místě. Můj předchůdce v úřadě rozťal gordický uzel těch obtíží tím, že nechal servírovat u četných malých stolů a vytvořil tak veliký počet „prvních míst“, aniž ovšem mohl ani tímto prostředkem uspokojit všechny ambice.

Zprávu o zavraždění arcivévody následníka trůnu jsem dostal v Sinaii od Brătiana. Ležel jsem tehdy následkem influenzy v posteli, když se u mě Brătianu telefonicky dotázal, zda vím něco o tom, že vlak arcivévodův měl v Bosně nehodu a že jak on, tak vévodkyně jsou mrtvi. Po tom prvním poplašném volání brzy následovaly správnější zprávy a nenechaly nikoho na pochybách o velikosti katastrofy. První dojem v Rumunsku byl dojem nejhlubší a nejupřímnější soustrasti a opravdové konsternace. Nikdy Rumunsko nemyslilo na to, že by se mu mohlo podařit splnit ve válce sen svých národních přání, vždy bylo vedeno jen nadějí, že přátelské vyrovnání s monarchií může sjednocení všech Rumunů uskutečnit, a právě v tom ohledu vkládali v Bukurešti největší naděje do arcivévody následníka trůnu. Tak se zdálo, že s jeho smrtí bylo pohřbeno i Velké Rumunsko, a z toho pocitu je třeba chápat onen upřímný zármutek, který tehdy zachvátil všechny kruhy Rumunska. Pověstný Take Ionescu10 po obdržení zprávy v salonu mé ženy hořce plakal a kondolence, které jsem dostal, neměly charakter, který takové manifestace obvykle nesou, nýbrž byly výbuchy skutečné a upřímné bolesti. Ruský vyslanec Poklewski11 prý učinil surový výrok, který zhruba směřoval k tomu, „že není důvodné dělat kvůli tomu incidentu tolik povyku“, a všeobecné rozhořčení, které to slovo vyvolalo, dokazuje, jak silné byly sympatie, jichž zavražděný v té zemi požíval.

Jako jednou ranou se však změnila celá situace, jakmile vešlo ve známost ultimátum. Nikdy jsem se neoddával iluzím o rumunské psýše a bylo mi také úplně jasné, že upřímná lítost nad zavražděním arcivévody vzešla přirozeně z egoistických motivů, a to, jak řečeno, z obavy, že se nyní bude třeba vzdát národních přání. Ultimátum a válečné nebezpečí, které se z hodiny na hodinu hrozivě objevovalo na obzoru, převrátilo celou rumunskou psýchu a nechalo ji náhle rozpoznat, že jejího cíle lze dosáhnout i jinou cestou: ne mírově, nýbrž válečně, ne s monarchií, nýbrž proti ní. Nikdy bych nepokládal za možné, že se takový obrat může skutečně během několika hodin uskutečnit. Pravé i hrané rozhořčení nad tónem ultimáta bylo na denním pořádku a všeobecný výrok zněl: „L’Autriche est devenue folle.“ [Rakousko se zbláznilo.] Ženy a muži, kteří se mnou po rok stáli v dobrém, přátelském poměru, se náhle stali zahořklými nepřáteli, všude člověk narážel na směs rozhořčení a probouzející se dychtivosti, že teď konečně bude možné splnit nejžhavější přání srdce. Ještě v některých kruzích nálada po několik dní kolísala. Před vojenskou mocí Německa měli Rumuni svatý respekt a rok 1870 byl u mnohých Rumunů v ještě příliš svěží paměti. Když ale Anglie vstoupila do řad našich odpůrců, zmizela i ta obava, a od toho okamžiku bylo drtivé většině Rumunů jasné, že splnění jejich aspirací je již jen otázkou času a otázkou diplomatické obratnosti. Vlna nenávisti a dobyvačné touhy, která se na nás hnala, byla v prvním stadiu války mnohem silnější než v různých pozdějších stadiích, protože Rumuni, jako ostatně my všichni, udělali tu chybu, že počítali s mnohem kratším trváním války, a proto věřili, že rozhodnutí je mnohem blíž, než ve skutečnosti bylo. Teprve později, po velikých úspěších Němců na západě, po Gorlici a po podrobení Srbska, vystoupily mezi Rumuny různé proudy, které se zasazovaly o zdržovací politiku. V úplně prvním okamžiku bylo kromě Carpa a jeho malé skupiny více či méně vše pro to vrhnout se na nás ihned.

Zcela sám, jako skála v burácejícím moři té nenávisti, stál ubohý starý král Carol se svým německým srdcem. Dostal jsem příkaz přečíst mu ultimátum v tutéž hodinu, kdy bylo předáváno v Bělehradě, a dojem, který ta četba na starého krále učinila, mi zůstane věčně nezapomenutelný. On, chytrý, starý politik, ihned rozpoznal nezměrný dosah toho kroku, a nedočetl jsem tu listinu do konce, když mě bledý jako mrtvola přerušil výkřikem: „To je světová válka!“ Trvalo dlouhou dobu, než se vůbec dokázal vzpamatovat a začal hledat ta východiska, která mu dávala naději, že by snad přece mohlo být umožněno ještě mírové řešení. Musím zde vsuvkou poznamenat, že nějaký čas předtím byl car se Sazonovem v Constanțe a konalo se tam setkání s královskou rumunskou rodinou. Odcestoval jsem den po carově odjezdu do Constanțy, abych poděkoval, neboť mi král propůjčil velkokříž jednoho ze svých řádů, zjevně aby dokázal, že přes Rusko nezapomíná na své spojenectví, a při té příležitosti mi vyprávěl zajímavé podrobnosti o té návštěvě. Nejzajímavější bylo jeho vylíčení rozhovoru s ruským ministrem zahraničí. Na jeho otázku, zda Sazonov pojímá evropskou situaci jako stejně zajištěnou jako on, král sám, odvětil Sazonov přisvědčivě: „Pourvu que l’Autriche ne touche pas à la Serbie.“ Ten výmluvný výrok jsem samozřejmě ihned ohlásil do Vídně, ale ani Vídeň, ani král, ani já jsme tehdy ten myšlenkový pochod úplně nepochopili. Poměr mezi Srbskem a monarchií nebyl v té době horší, spíše lepší než obvykle, a nebyl tu ani nejmenší úmysl z naší strany udělat Srbům něco zlého. Podezření, že Sazonov již tehdy věděl, že se ze srbské strany něco proti nám chystá, nelze proto odmítnout.

Na ten Sazonovův výrok mě nyní král upomněl a tázal se, zda jsem to tak důležité faktum do Vídně neohlásil. Přisvědčil jsem, ale zároveň jsem zdůraznil, že ten výrok je pro mě o důvod víc věřit, že atentát byl zločin dlouho předem připravený a vykonaný pod ruskou patronací.

Podnět k podezření, že atentát byl rusko-rumunský, dal už svého času debrecínský zločin, který tehdy vzbudil tolik pozornosti.

Dne 24. února 1914 uveřejnila „Uherská korespondenční kancelář“ tuto zprávu:

„Dnes dopoledne se v úřední místnosti nově zřízeného řeckokatolického uherského biskupství, které se nachází ve druhém patře paláce obchodní a živnostenské komory v ulici Ference Deáka, udála strašlivá exploze, a to v úřední místnosti zástupce biskupova, vikáře Mihálye Jaczkovicse12, v níž se kromě něho nacházel i sekretář János Slepkovszky13. Oba byli roztrháni na kusy. V sousední místnosti se zdržoval řeckokatolický biskup István Miklóssy, který však kupodivu zůstal nezraněn. V jiné místnosti se nacházel advokát a právní zástupce biskupství Sándor Csatth, který byl výbuchem smrtelně zraněn. Ve třetí místnosti byli zabiti biskupův sluha a jeho žena. Veškeré stěny kancelářských prostor se zřítily a celá budova byla silně otřesena. Exploze způsobila v domě takovou paniku, že se všichni jeho obyvatelé rozprchli v divokém útěku. V sousední soudní budově ve Werbőczyho ulici byly tlakem vzduchu roztříštěny veškeré okenní tabulky. Uvolněné tašky padaly na ulici a zranily několik chodců. Čtyři mrtví a ranění byli dopraveni do nemocnice. Biskup opustil zděšeně budovu a odebral se do bytu jednoho přítele. Dcera biskupova zástupce Jaczkovicse utrpěla na zprávu o tragické smrti svého otce záchvat šílenství. Příčinu exploze se dosud nepodařilo zjistit.“

Byl jsem brzy do té záležitosti zapleten potud, že se Uhry a Rumunsko navzájem obviňovaly z původství toho činu, což zavdalo podnět k četným intervencím a opravám, dále protože byl v Bukurešti zatčen údajný pomahač vraha Cătărăua14, jehož totožnost byla brzy zjištěna, jehož vydání Uhrám jsem měl prosadit. Ten muž jménem Mandazescu byl obviněn, že vrahu Cătărăuovi opatřil falešný pas.

Cătărău, rumunský Rus z Besarábie, po atentátu beze stopy zmizel. Hned přicházely zprávy ze Srbska, hned z Albánie, že byla nalezena jeho stopa, vždy se však ty zprávy ukázaly jako nepravdivé. Náhodou jsem se o něm dověděl něco bližšího. Jel jsem rumunskou lodí z Constanțy do Cařihradu a náhodou jsem slyšel, jak spolu mluví dva rumunští lodní důstojníci a jeden řekl: „To bylo ten den, kdy nám policie přivedla na palubu Cătărăua, aby jej nepozorovaně dopravila pryč.“ Později byl Cătărău zjištěn v Káhiře, odkud rovněž zřejmě uprchl s pomocí rumunských přátel. Od té doby jsem jeho stopu prozatím ztratil.

Nebudiž tvrzeno, že rumunská vláda byla do toho komplotu zapletena — ale rumunské úřady do něho zapleteny byly; vždyť v balkánských zemích podobně jako v Rusku stále provozují vedle vlády svou hru všelijaké bandy jako „Crna ruka“, „Narodna odbrana“ atd.

Byl to politický zločin spáchaný ruskými nebo rumunskými tajnými společnostmi — a vlády obou zemí projevily každopádně nápadně malý zájem jít věci na kloub a vydat viníky trestu.

Dne 15. června téhož roku jsem z bezpečného zdroje dostal zprávu, že byl Cătărău spatřen v Bukurešti. Chodil se zcela bez ostychu za bílého dne procházet, aniž mu v tom kdokoli bránil. Pak zmizel.

Abych se však vrátil ke své rozmluvě s králem: strachem trýzněný starý král odeslal ještě téhož večera telegramy do Bělehradu a do Petrohradu, oba toho obsahu, že by ultimátum mělo být beze zbytku přijato.

Nevýslovné otřesení, které se v duši králově odehrávalo, když jako blesk z čistého nebe náhle spatřil před sebou světovou válku, se vysvětluje tím, že zcela přesně věděl, že se konflikt mezi tím, co uznával za čest a povinnost, a jeho národem musí náhle projevit. Ten ubohý starý muž ten boj probojoval, jak dovedl, a v něm zůstal. Král Carol na tu válku zemřel. Poslední týdny byly pro starého pána mučením, neboť příkazy, které jsem mu měl vyřizovat, pociťoval jako rány bičem. Měl jsem podle příkazu zkusit vše, abych dosáhl toho, aby Rumunsko podle spojenectví okamžitě kooperovalo, a musel jsem jít tak daleko, že jsem jej upomínal, že „dané slovo nepřipouští vytáčky, že smlouva je smlouva a jeho čest mu velí tasit meč“. Vzpomínám si na skutečně dojemnou scénu, kdy se starý král, hlasitě plačící, vrhl na svůj psací stůl a třesoucíma se rukama se pokoušel strhnout si z krku řád Pour le mérite, který stále nosil. Mohu bez jakéhokoli zveličování říci, že jsem jej pod těmi ustavičnými mravními ranami kyjem viděl chřadnout a že duševní rozčilení, která prodělal, bezpochyby zkrátila jeho život.

Královna Alžběta15 to všechno věděla, ale nezazlívala mi můj postup, protože chápala, že příkazy vyřizuji, a ne vydávám.

Královna Alžběta byla dobrá, chytrá a dojemně prostá žena, žádná básnířka, „qui court après l’esprit“ [která se honí za duchaplností], nýbrž žena, která viděla svět smířlivými, poetickými brýlemi. Mluvila ráda a dobře a její výklady měly vždy poetické kouzlo. Na jejím schodišti viselo nádherné mořské plátno, které jsem obdivoval, a navazujíc na to, vyprávěla stará paní o moři, o své malé vile v Constanțe, která leží na konci vyčnívajícího nábřeží téměř v moři, o svých dojmech na širém moři, o svých cestách; a vždy, když mluvila, prosvítala ta veliká touha po všem dobrém a krásném, která v ní přebývala. A vyprávěla:

„Moře žije. Kdyby existoval symbol pro pojem věčnosti, bylo by to moře. Nekonečné ve své velikosti a věčné ve svém pohybu. Zasmušilý den s větrem. Jedna za druhou se valí skleněné vodní hory, překotí se a tříští na skalnatém břehu. Jako zasněžené to vypadá všemi těmi malými bílými hřebeny vln. A moře dýchá. Příliv a odliv jsou jeho nádech a výdech. Příliv je hnací síla, která pumpuje masy vody od rovníku k severnímu pólu. Tak pracuje dnem i nocí, rok co rok, století za stoletím. Nestará se o pomíjivé bytosti, které se nazývají pány světa, o ty jepice, které přicházejí a zase odcházejí, sotva že přišly. Moře zůstává a pracuje. Pracuje pro všechny, pro lidi, zvířata i rostliny, neboť bez moře by na zemi nebylo organického života. Moře je ten veliký filtr, který jediný způsobuje výměnu látek nutnou k životu. Nespočetné řeky splachují v průběhu tisíciletí zemi do moře. Každá řeka nepřetržitě nese do oceánu zemi a písek, a moře ty zemské látky přebírá, jeho proudy je nesou daleko ven na širé moře, a pomalu, zcela zvolna, v běhu časů moře rozrušuje a rozemílá vše, co přebírá. Neboť moře má čas. Na tisíc let víc nebo míň mu nezáleží. Všechny ty těžké zemské látky klesají na mořské dno, rozvlákněny, rozemlety, proměněny v prach, a na mořském dně zůstávají ležet. Dlouhá tisíciletí, snad miliony let — kdo ví.

Ale jednou, zcela náhle, začne moře putovat. Všechna pevnina přece byla jednou mořem a všechny kontinenty se zrodily z moře. Tedy jednoho dne se někde z moře zvedne země. Její zrození má revoluční charakter, zemětřesení, chrlící krátery, řítící se města a umírající lidé — ale nová země je tu. Nebo ale putuje pomalu, zcela neviditelně, pár metrů za století, stahuje se zpět a činí zemí, co dříve patřilo jemu. A tak vrací zemi zase látku, kterou jí uloupilo, ale prosátou, zjemnělou, opět schopnou života a život tvořící. To je moře a jeho práce.“

Tak vypráví ta stará, poloslepá žena, která svůj milovaný obraz sama už vůbec nemůže vidět, a pak vypráví, jak ona sama moře zbožňuje a jak její prasynovci a praneteře mají tutéž vášeň jako ona a jak s nimi zase omládne, když jim vypráví o starých časech.

Hodiny jí lze naslouchat, aniž se člověk nudí, a pokaždé si odnese pěkné slovo a pěknou myšlenku, když ji opouští.

Takové úvahy lze ovšem číst věcněji a správněji v geologických knihách. Ale ve slovech Carmen Sylvy se vždy napolo nevědomky chvěje poetická struna. To je to, co ji činí tak přitažlivou.

I o politice mluvila ráda. A její politika se jmenovala: král Carol. Byl jen on a stále jen on. Po jeho smrti, když byla řeč o tom, že všechny státy světa v té strašlivé válce ztrácejí, řekla: „Rumunsko už ztratilo to nejdražší, co mělo.“ Nikdy nemluvila o svých vlastních básních a dílech. V politice pro ni vedle krále Carola existovalo jen jedno: Albánie. Stará paní měla vášnivou lásku k princezně z Wiedu, a proto nejživější zájem o zemi, v níž tato žila. Rozhovor o Wiedech mi dal příležitost vidět starého krále nevlídného ke své ženě. Bylo to jedinkrát, co jsem to zažil. Bylo to v Sinaii a já seděl — jako často — u krále. Královna vešla, což jinak nikdy nedělala, a přinesla telegram princezny z Wiedu, která si už nevím co pro Albánii přála. Král odmítl, královna naléhala, a tu se starý pán rozzlobil: ať jej prý nechá na pokoji, má prý v hlavě jiné věci než Albánii.

Po smrti krále Carola ztratila svou životní pružnost. Hlodala na ní i ta tolik změněná politika. Milovala svého synovce Ferdinanda — jako vůbec měla místo jen pro lásku ve svém srdci — a chvěla se před tím, že by mohl „spáchat zradu“. Vzpomínám si, že mi jednou plačíc řekla: „Uklidněte mě, řekněte mi, že to nikdy neudělá.“ Nemohl jsem té ubohé staré ženě dát jistotu — ale laskavý osud ji uchránil před tím, aby zažila vyhlášení války.

Později — nedlouho před svou smrtí — byla stará královna ohrožena úplnou slepotou. Přála si podrobit se operaci šedého zákalu u francouzského lékaře, který přirozeně musel cestovat přes monarchii, aby se mohl dostat do Bukurešti. Na její přání jsem intervenoval ve Vídni a císař František Josef ihned dal rozkaz tu cestu povolit.

Po zdařilé operaci poslala královna jednomu z mých dětí vlastnoručně napsanou malou báseň a připojila, že je to první dopis od chvíle, kdy opět vidí. Zároveň jsem se dověděl, že je stará paní znovu politicky velmi znepokojena.

Napsal jsem jí tento dopis:

„Vaše Veličenstvo,

co nejvroucněji děkuji za tu pěknou báseň, kterou jste poslala mému chlapci. — Že mi bylo dopřáno něčím přispět k tomu, aby bylo Vašemu Veličenstvu vráceno světlo očí, je samo o sobě odměnou a nepotřebuje vpravdě žádných díků — a že Vaše Veličenstvo adresuje první opět psaná slova mým dětem, těší mě a dojímá.

Ostatně ať se Vaše Veličenstvo netrápí politickými starostmi. Nepomáhá to. Prozatím podrží Rumunsko politiku blahé paměti krále; co přinese budoucnost, ví jen Bůh sám.

Všichni jsme zrnka prachu v tom strašlivém orkánu, který se žene přes svět, a bezvolně jsme smýkáni sem a tam — zda vstříc zániku, nebo vzkříšení, zůstává otevřeno. Ne zda žijeme nebo umíráme, je hlavní věc, nýbrž jak to činíme. A král Carol nám všem v tom může sloužit za vzor. Doufám, že král Ferdinand nikdy nezapomene, že mu jeho strýc odkázal s trůnem i politické vyznání víry, vyznání cti a věrnosti, a vím, že Vaše Veličenstvo je nejjistější strážkyní toho testamentu.

Vašeho Veličenstva

vděčně nejoddanější Czernin.“

Řekl-li jsem, že král Carol ten boj probojoval, jak právě dovedl, chtěl jsem tím říci, že od nikoho nelze žádat, aby se stal jiným, než vždy byl. Energii, činorodost a odvahu riskovat král patrně nikdy neměl ve zvláštní míře, a v té době, kdy jsem jej poznal, jako starý muž, už vůbec ne. Byl chytrý diplomat, vyrovnávající síla, rozený prostředník, člověk vyhýbající se obtížím, žádná povaha, která se žene vpřed a riskuje. To se muselo vědět, a proto se nemohlo věřit, že se král pokusí postavit se na naši stranu proti jasné vůli celého Rumunska. Kdyby byl král jiné povahy, byl by se podle mého názoru mohl toho experimentu s úspěchem odvážit. Král měl v Carpovi muže zcela neobyčejné, ba bezohledné činorodosti a energie. A ten muž se od prvního okamžiku dal králi pro takovou akci k dispozici. Kdyby král bez ptaní nařídil mobilizaci, podařilo by se energii starého Carpa jistě ji i provést. Jak ale tehdejší vojenská situace byla, vpadla by rumunská armáda ruské do zad, a podle vší pravděpodobnosti by první úspěch na bitevních polích obraz úplně změnil a společně prolitá krev vítězných bojů by zrodila ono společenství, které mělo tvořit duši našeho spojenectví a nikdy netvořilo. Ale muž té kvality král nebyl, nemohl vyskočit ze své kůže o nic víc než kterýkoli jiný člověk, a to, co učinil, odpovídalo úplně té činnosti, kterou po desetiletí vykonával na trůně.

Dokud král žil, byla dána naprostá jistota, že Rumunsko proti nám neudeří. Neboť s touž houževnatou chytrostí, s níž vždy dovedl zabránit agitaci ve své zemi, by zabránil i mobilizaci proti nám. Přišlo by mu přitom vhod, že Rumuni přece na rozdíl od Bulharů nejsou válečně založeni a že Rumunsko nikdy nemělo úmysl při tom tažení mnoho riskovat. Kunktátorská politika v chytré ruce králově by tedy udeření proti nám určitě zdržela do nekonečna.

Ihned po vypuknutí války začala známá hra Brătianova, která spočívala v tom, že se rumunská vláda záměrně a vědomě postavila mezi obě skupiny mocností, nechala se oběma hnát a strkat, od obou vytěžila co možná nejvíc výhod a vyčkávala okamžik, kdy se silnější dá rozpoznat jako takový, aby pak napadla slabšího.

Ani v letech 1914 až 1916 nebylo Rumunsko nikdy skutečně neutrální. Vždy zvýhodňovalo naše nepřátele a ze všech sil mařilo všechny naše akce.

Velikou roli hrály transporty koní a zvláště dělostřelecké munice do Turecka v létě 1915, o které jsme žádali. Turecko bylo tehdy velmi ohroženo a naléhavě žádalo o munici. Kdyby se rumunská vláda postavila na stanovisko nenabízet vůbec žádné výhody žádné z válčících mocností, bylo by to ze stanoviska neutrality korektní — ona však to stanovisko nikdy nezaujala a například Srbům vždy povolovala ruské transporty munice po Dunaji a projevila tak velikou jednostrannost. Když všechny pokusy nic neplatily, byla munice jinými cestami alespoň zčásti dopravena.

I ruští vojáci mohli kdykoli vstoupit na rumunskou půdu, aniž byli obtěžováni, zatímco naši byli ihned internováni.

Jednou přistáli omylem v Rumunsku dva rakouští letci a byli přirozeně ihned internováni. Byl to kadet jménem Berthold a jeden četař, jehož jméno mi vypadlo z paměti.

Posílali mi z vězení volání o pomoc a já jsem jim dal říci, ať se snaží získat povolení k návštěvě u mne. Několik dní nato se kadet objevil v doprovodu rumunského důstojníka, který jej hlídal. Důstojník zůstal před domem na ulici. Dal jsem zavřít bránu, posadil kadeta do jednoho ze svých automobilů a nechal jej vyjet zadní branou a odvézt do Giurgiu16, kde přešel Dunaj a za dvě hodiny byl volný.

Důstojník se po marném čekání vzdálil, ale jeho protesty přišly pozdě.

Ubohý četař, který zůstal sám, nato již nedostal povolení přijít na vyslanectví. Prorazil však v noci oknem ven a přišel bez povolení. Schoval jsem jej načas u sebe a pak jsem jej dopravil po železnici do Uher. I on se šťastně dostal přes hranici.

Brătianu mi později můj postup vytýkal, což jsem kvitoval tím, že jsem mu řekl, že to je následek jeho nedodržované neutrality. Kdyby nechával naše vojáky stejně neobtěžovány jako ruské, nebyl bych nucen postupovat takto. V hloubi svého srdce Brătianu patrně nikdy vážně nepochyboval o tom, že Ústřední mocnosti podlehnou, a jeho sympatie, vyvolané nejen výchovou, nýbrž i touto politickou spekulací, byly vždy při Dohodě. Pak nastaly v pozdějším průběhu okamžiky, kdy se Brătianu zdál do jisté míry kolísat. Zcela zvláště to platí v době naší veliké ofenzivy proti Rusku. Průlom u Gorlice17 a nezadržitelný postup do nitra Ruska měly v Rumunsku ohromující účinek. Brătianu, který strategii nápadně málo rozuměl, prostě nedokázal pochopit, že ruské miliony, o nichž se domníval, že jsou již na bezpečném postupu proti Vídni a Berlínu, náhle zpětně odtékají a že pevnosti jako Varšava padají jako domky z karet. Tehdy byl neklidný a patrně měl špatné noci. Na druhé straně začali ti, kdo od počátku, byť ne austrofilní, tak přece ne austrofobní byli, náhle zvedat hlavy a větřit příležitost. Vítězství Ústředních mocností vyvstalo na obzoru jako nová eventualita. To byl ten historický moment, v němž mohlo být Rumunsko získáno k aktivní kooperaci. Ne Brătianova vláda. Brătianu sám by nikdy a za žádných okolností s námi nešel, ale kdybychom se tehdy odhodlali vyzdvihnout do sedla Maiorescovu nebo Marghilomanovu18 vládu, byli bychom mohli dostat rumunskou armádu na svou stranu. V té věci byly předloženy konkrétní návrhy. Abychom ten plán provedli, byli bychom ovšem museli Maiorescově vládě přislíbit územní ústupky v Uhrách — Maiorescu to žádal jako předpoklad svého převzetí úřadů, a ten postulát ztroskotal na strnulém odporu Uher. Je to strašlivě spravedlivý trest, že ty ubohé Uhry, které tolik přispěly k naší definitivní porážce, trpěly jeho následky nejtíže a že to byli jimi tak pohrdaní a pronásledovaní Rumuni, kdo sklidil největší triumfy v uherských nivách.

Mezi četnými výtkami, které mi byly v posledních měsících činěny, je i ta, že jsem už jako vyslanec v Rumunsku měl „jít“, když mé návrhy ve Vídni nebyly přijaty. Ty výtky spočívají na zcela mylné představě o kompetencích a o odpovědnosti. Podřízený úředník má povinnost vylíčit situaci tak, jak ji vidí, a činit ty návrhy, které se mu zdají správné, ale odpovědnost za politiku nese ministr zahraničí, a vedlo by to k nejnemožnějším a nejabsurdnějším poměrům, kdyby každý vyslanec z odmítnutí svých návrhů vyvozoval důsledek, svou demisi. Kdyby museli úředníci demisionovat vždy, když jsou nespokojeni se směrem svých představených, museli by demisionovat zhruba všichni.

Špionáž a kontrašpionáž samozřejmě v té válce hnaly mnoho květů. V Rumunsku se tím Rusko zabývalo zvlášť silně.

V říjnu 1914 se mi udál trapný incident. Jel jsem automobilem z Bukurešti do Sinaie a měl jsem ve své tašce politické spisy; ta taška byla omylem jednoho sluhy místo do automobilu přivázána vzadu. Během jízdy byla taška odvázána a ukradena. Ihned jsem vynaložil veškeré úsilí, abych ji dostal zpět, což se mi podařilo teprve po zhruba třítýdenním hledání a velmi značných výlohách. Byla nalezena u jednoho sedláka v jeho stodole a on zjevně neodcizil nic než cigarety, které v ní byly. Po okupaci Bukurešti našimi vojsky se však v bytě pana Brătiana našly kopie a fotografie všech mých papírů.

Hned po ztrátě tašky jsem ve Vídni nabídl svou demisi, která však byla císařem Františkem Josefem odmítnuta.

Rudá kniha o Rumunsku, kterou uveřejnil Burián19 a která obsahuje výtah z mých nejpodstatnějších příslušných zpráv, dává dost jasný obraz o jednotlivých fázích té doby a o přibližujícím se válečném nebezpečí. Porážky, které Rumunsko přechodně utrpělo, daly prozatím za pravdu všem těm, kdo varovali před předčasným zásahem. Aby se situace vylíčila jasně, je třeba zde vysvětlit, že v poslední době před vstupem Rumunska do války byly v té zemi vlastně jen dvě strany; jedna byla ta nám nepřátelská, která si přála okamžité vyhlášení války, druhá ta „přátelská“, která pokládala situaci za ještě nezralou a radila ještě něco vyčkat, až budeme dostatečně oslabeni. Ten „přátelský“ směr triumfoval v době našich úspěchů. K němu patřila, domnívám se, i královna Marie20. Byla od počátku války pro to „bojovat po boku Anglie“, jak se vždy cítila jen Angličankou, jen se zdá — alespoň v posledním okamžiku —, že shledala okamžik udeření předčasným. Měl jsem několik dní před vyhlášením války u ní „rozlučkový oběd“, který byl zvláštní tím, že jsme oba věděli, že za několik dní budeme nepřáteli. Po obědě jsem využil příležitosti říci jí, „že jsem rovněž o situaci orientován, ale že Bulhaři budou v Bukurešti dřív než Rumuni v Pešti“ — klidně na ten hovor přistoupila, jak byla vůbec otevřená povaha, která i pravdu snesla. Naše cenzurní úřady zachytily několik dní později dopis dvorní dámy, která tomu obědu byla přítomna a který nebyl určen pro naše uši: obsahoval popis toho „déjeuner fort embêtant“ [krajně otravný oběd] a nebylo v něm o mně mnoho lichotivého.

Královna Marie víru v konečné vítězství nikdy neztratila. Snad nebyla s Brătianem ve všech fázích jeho taktiky zajedno, ale vyhlásit nám válku bylo vždy v jejím programu. I v těžké době zničujících porážek nesla hlavu vzhůru. Jedna z jejích přítelkyň mi později vyprávěla, že když se z jihu, severu a západu blížily k Bukurešti naše armády, když dnem i nocí duněla země pod ustavičným hřměním děl, klidně činila přípravy k odjezdu v pevném přesvědčení, že se vrátí „jako císařovna všech Rumunů“. Brătianu se po dobytí Bukurešti, jak mi bylo vyprávěno, úplně zhroutil — byla to královna Marie, kdo jej těšil a dodával mu odvahy. Anglická krev se u té ženy nikdy nezapřela. Když jsme obsadili celé Valašsko, dostal jsem naprosto jisté zprávy, podle nichž telegrafovala z Jas21 králi Jiřímu a doporučovala jeho další ochraně svůj „malý, ale statečný národ“. Když jsme uzavírali bukurešťský mír, byl na mne vyvíjen silný nátlak, abych královský pár sesadil. Nebylo by to ovšem na situaci nic změnilo, neboť Dohoda by je po vítězství zase dosadila — ale nikoli z toho důvodu, který jsem nemohl předvídat, nýbrž z motivů, o nichž bude řeč později, jsem se těm snahám vzepřel, ačkoli mi bylo rovněž úplně jasné, že královna Marie zůstane vždy naší nepřítelkyní.

Vyhlášení války přivedlo vše, co bylo rakousko-uherské nebo německé, do zlé situace. Potkával jsem četné přátele z rakousko-uherské kolonie, které rumunští vojáci surově hnali ranami pažeb a zavírali. Viděl jsem štvanice, které byly groteskní a odpudivé; celé dny trvala ta krutá hra.

Ve Vídni zůstali všichni občané nepřátelských států ušetřeni šikany. Jako ministr jsem přechodně nařídil represivní opatření proti rumunským státním občanům a sdělil to vládě v Jasech, protože nebylo jiného prostředku, jak zmírnit úděl našich ubohých zavlečených; jakmile neutrální mocnost referovala o humánnějším zacházení, byli zase propuštěni.

Když jsme se objevili v okně nebo v zahradě vyslanectví, lidé nás tupili a vysmívali se nám, a na nádraží při odjezdu se ke mně mladý úředník, kterého jsem požádal o informaci, otočil zády.

O půldruha roku později jsem byl znovu v Bukurešti. Vlna vítězství nás vynesla nahoru a my přicházeli uzavřít mír. Byli jsme opět předmětem pouličního zájmu, ale jiného druhu. V divadle nám připravovali ovace a já jsem nemohl jít po ulici, aniž bych za sebou měl zástup obdivovatelů.

Násilní vůči bezbranným a úslužní vůči mocným — existují krásnější rysy v charakteru národů. —

Tehdy tedy bylo vyslanectví a zhruba sto padesát členů kolonie, mezi nimi četné děti, internováno, a prožili jsme zlých deset dní, protože nám nebylo jasné, zda nás vůbec nechají odjet, nebo ne. Zajímavé zůstávají tři zeppelínové útoky, které jsme měli příležitost v Bukurešti spoluprožít a které nám v nádherných měsíčných, bezmračných nocích tropického nebe zanechaly nezapomenutelný dojem.

Ve svém deníku nalézám tyto zápisy: Bukurešť, srpen 1916.

I mé ženě a dceři Rumuni vyhlásili válku. Deputace složená ze dvou úředníků rumunského ministerstva zahraničí se objevila v jedenáct hodin v noci v redingotu a cylindru v Sinaii v mé vile, vybubnovala mou ženu ze spánku a prohlásila jí při svitu svíčky — osvětlení je kvůli zeppelínům zakázáno —, že Rumunsko nám vyhlásilo válku. Mluvčí při tom řekl: „… vous a déclaré la guerre.“ [… vám vyhlásilo válku.] Pak oběma ženám přečetl celé vyhlášení války. Brătianu mi dal říci, že nechá mou ženu a dceru i celé vyslanectví přijet zvláštním vlakem do Bukurešti.

Bukurešť, září 1916.

Vlastně Rumuni očekávali okamžitý zeppelínový útok. Dosud nepřišel, a oni už jsou zase důvěřivější a prohlašují, že je to z Německa pro zeppelíny příliš daleko, že tedy nepřijdou. Zdá se, že nevědí, že Mackensen22 má zeppelíny v Bulharsku. Ale kdo ví, jestli přijdou.

Bukurešť, září 1916.

Minulou noc zeppelín přece přišel. Kolem třetí hodiny nás probudilo pronikavé poplašné hvízdání policie, které znamenalo: „Telefon hlásí, že přeletěl Dunaj.“ A zároveň začaly zvonit všechny kostelní zvony. A náhle je úplně ticho a tma. Jako veliké, zlé zvíře se město stahuje, tiché a zarputilé, a čeká na nepřátelský útok. Nikde světlo ani zvuk. Tak tam leží, to veliké město, pod nádherným hvězdným nebem a čeká. Uplyne čtvrthodina, dvacet minut, tu náhle padne, člověk neví kde, výstřel; a jako by to byl signál, práská to na všech stranách. Protiletadlová děla pálí nepřetržitě a i policie statečně pomáhá a střílí díry do vzduchu. Na co střílejí? Není vůbec nic vidět. Teď začínají i světlomety svou hru. Tápavě prohledávají nebe od východu k západu, od severu k jihu, míhají se po nebeské klenbě, ale nemohou jej najít. Je vůbec tady, nebo je to všechno hra rozrušených rumunských nervů?

Náhle jej je slyšet. Zcela zřetelně je slyšet mlít vrtule, jako veliká lodní vrtule to zní nad námi. Člověk věří, že jej musí být vidět, v hvězdnaté noci, tak blízko to zní — šumění vrtulí doznívá směrem ke Cotroceni23. A tu padá i první bomba. Jako náraz větru to zní, jak sviští vzduchem, a pak třesk exploze — a druhá a třetí. Střelba nabývá na prudkosti. Ale zdá se, že střílejí jen po hluku, nemohou jej vidět. Křečovitě hledají světlomety. Teď jej jeden zachytil. Podivně vypadá ta vzducholoď. Jako malý zlatý doutník. Ale zcela zřetelně jsou vidět obě gondoly, a světlomet ji už nepouští, a teď ji zachytil i druhý. Vypadá to, jako by ten vzdušný křižník stál na nebi bez hnutí, ostře osvětlen světlomety zprava i zleva, a teď začínají děla teprve doopravdy. Kolem dokola zeppelínu praskají šrapnely v rudém světle — nádherný ohňostroj — ale nemožno říci, kam zásahy dopadají a zda mu hrozí nebezpečí. Zeppelín se zmenšuje a zmenšuje, zdá se rapidně stoupat. Náhle miniaturní doutník zmizel, svazky paprsků světlometů sahají do prázdna a rozčileně jako rozmrzelé začínají se nanovo míhat po nebi.

Úplně ticho je najednou. Je pryč? Je útok už za námi? Byl zasažen a nucen přistát? Minuty plynou. My jsme už dávno všichni na balkoně, i ženy, a sledujeme tu vzrušující hru. Tu náhle zase ten známý zvuk, který člověk, jednou slyšený, už nezapomene, jako by se blížil hvízdající náraz větru, a pak temný třesk exploze. Ale tentokrát je to dál ven směrem k fortům. A zase to práská ze všech stran a kulomety štěkají na přátelský měsíc; světlomety zuří jako šílené po nebi a nemohou jej najít. Zase třeskne bomba, tentokrát povážlivě blíž. Teď je slyšet zase mlít vrtule, hlasitěji a hlasitěji. Šrapnel praskne bezprostředně nad vyslanectvím, hvízdajíce letí kulky do zahrady, a teď je nad námi. Zřetelně je slyšet šumění obrovské vrtule, ale jakkoli se namáháme, nemůžeme jej vidět. A zase třeskají bomby — ale dál a dál. Pak je zase ticho. Podivně působí to náhlé ticho po tom strašlivém hluku. Minuty plynou. Nic se už nehýbe. Na východě se objevuje první jemný svit svítajícího jitra. Pomalu blednou hvězdy.

Někde pláče dítě. Daleko. Zvláštní, jak zřetelně to člověk slyší v tiché noci. Dělá to dojem, jako by se město trýzněné strachem neodvažovalo pohnout a dýchat ze strachu, že by se ta obluda mohla vrátit. Ale kolik takových nocí jej ještě čeká? Pořád ještě to dítě pláče. V tichu toho pohádkového jitra, které se teď pomalu rozbřeskuje, zní ten pláč jako pronikavý falešný tón. Nekonečně smutný. A není ten ubohý dětský hlas jen echem milionů, které ta strašlivá válka vehnala do zoufalství?

Krvavě rudé teď vychází slunce. Několik hodin mají Rumuni čas spát a nabrat novou sílu. Ale první návštěva zeppelínu nebude poslední, to teď vědí všichni. Bukurešť, září 1916.

Tisk je rozhořčen nad nočním útokem. Bukurešť prý je sice pevnost, ale musí se přece vědět, že děla už nejsou ve fortech! „Adevărul“ prý napsal, že hrdinské obranné boje měly veliký úspěch. Vzducholoď prý se těžce poškozená zřítila poblíž Bukurešti. Komise prý se odebrala na místo, aby zjistila, zda to byl letec, nebo zeppelín!!

Bukurešť, září 1916.

Dnes v noci tu byl zase, a to překvapivě. Zdá se, že přiletěl z druhé strany, od Ploješti24, každopádně jej strážci na Dunaji přehlédli. K ránu viděla noční stráž vyslanectví, která má pečovat o to, aby nikde v domě nesvítilo světlo, jak se obrovská masa pomalu snáší na vyslanectví, zcela hluboko až těsně nad střechu. Tam zůstal několik minut viset a orientoval se. Nikdo si jej nevšiml, dokud náhle nespustil své stroje a těsně u vyslanectví nesvrhl svou první bombu. Musel přiletět velmi vysoko a pak se úplně tiše snést. Dům vyslance Tresnea Crecianu prý dostal přímý zásah a dvacet četníků, kteří v něm byli, je prý mrtvo; dále byl poškozen královský zámek. Vláda zjevně není spokojena s úspěchy obranné akce a utěšuje se tím, že cvik dělá mistra. O cvik patrně nebude v nejbližší době nouze.

Náš odjezd je stále znovu odsouván pod všemi možnými záminkami. Chvíli se zdálo, že můžeme domů přes Bulharsko. Ta myšlenka se Brătianovi velmi zamlouvala, neboť v bulharské ochotě viděl záruku, že Bulharsko žádný útok nechystá. Ten účet dělal bez hostinského. E. a W. mají veliké starosti, protože je Rumuni zadržují a zjevně chtějí pověsit jako špiony. Prohlásil jsem jim: „Zůstaneme všichni, nebo odcestujeme společně. Vydán nebude nikdo.“ Zdá se, že je to poněkud uklidnilo.

Jak se dalo očekávat, měly ty noční návštěvy pro nás nepříjemnou dohru. Rumuni si zjevně namlouvali, že nejde o zeppelíny, nýbrž o rakousko-uherské vzducholodě a že moje přítomnost ve městě poskytuje jistou ochranu proti těm útokům; po prvním útoku prohlásili, že za každého zabitého Rumuna bude popraveno deset Rakušanů nebo Uhrů, a nepřátelské zacházení, jemuž jsme byli vystaveni, ještě vzrostlo. Jídlo, které nám nosili, bylo stále horší a bylo ho stále méně, a nakonec nám odřízli vodovod; při tropické teplotě, která panovala, a při hromadném přeplnění jednoho domu, který byl normálně počítán na dvacet lidí a měl sto sedmdesát obyvatel, vznikly tím během čtyřiadvaceti hodin neudržitelné poměry, výpary způsobily, že několik lidí ihned onemocnělo vysokou horečkou a nebylo možno sehnat ani lékaře, ani lékárnu. Jen díky energické intervenci holandského vyslance, pana van Vredenburcha25, který převzal ochranu našich státních příslušníků, se nakonec podařilo ty poměry odstranit a zabránit vypuknutí epidemie.

Dobrý bonmot v těch dnech utrousil náš vojenský atašé, podplukovník baron Randa26: Jeden z našich rumunských otrokářů přišel na svou každodenní návštěvu a pronesl jeden z oněch velkohubých proslovů, v nichž Rumuni svá nastávající vítězství oslavovali. V Randově odpovědi padlo slovo: „Mackensen.“ Rumun byl udiven tím jemu neznámým jménem a odvětil: „Qu’est ce que c’est que ce Mackensen? Je connais beaucoup d’Allemands, mais je n’ai jamais fait la connaissance de Mr. Mackensen.“ [Co je to za Mackensena? Znám mnoho Němců, ale s panem Mackensenem jsem se nikdy nepoznal.] „Eh bien“ [Nuže] — odpověděl Randa a poklepal mu na rameno — „vous la ferez, cette connaissance, je vous en garantis.“ [tu známost uděláte, to vám zaručuji.] Tři měsíce nato Mackensen obsadil celé Valašsko a rezidoval v Bukurešti — a v té době se patrně i našemu Rumunovi stalo to jméno běžnějším.

Konečně jsme byli posunuti domů přes Rusko a měli jsme třítýdenní, přece jen zajímavou cestu přes Kyjev, Petrohrad, Švédsko a Německo domů. Tři týdny žít ve vlaku se bude leckomu zdát dlouhé. Ale jako je v životě vše zvyk, zvykli jsme si na to do té míry, že mnozí z nás nemohli první noci ve vídeňských postelích spát, protože nám chybělo drncání jízdy. Měli jsme ostatně ve svém zvláštním vlaku všechen komfort, a zvláště jedno zpestření, když jsme byli poblíž Kyjeva v malé stanici jménem Baratinskaja na rozkaz Brătianův na několik dní zastaveni. Důvod nebyl nikdy objasněn, pravděpodobně byly příčinou obtíže při odjezdu rumunského vyslance v Sofii a přání zacházet s námi jako s rukojmími. Cesta napříč nepřátelskou zemí byla dost svérázná. V té době se právě v Haliči sváděly vražedné bitvy a my dnem i nocí potkávali nekonečné vlaky, které vlekly veselé, smějící se vojáky na frontu, a ty, které přivážely zpět bledé, obvázané, sténající raněné.

Obyvatelstvo nás všude potkávalo neobyčejně přátelsky a z nenávisti, kterou jsme pocítili v Rumunsku, nebylo rovněž ani stopy. Vše, co jsme viděli, stálo ve znamení železného pořádku a největší disciplíny. Nikdo z nás nepokládal za možné, že ta říše stojí v předvečer revoluce, a když se mě po mém návratu císař František Josef zeptal, zda jsem získal záchytné body pro vypuknutí revoluce, popřel jsem to co nejrozhodněji.

Starý císař to zaznamenal nelibě. Vyslovil se později k jednomu pánovi ze svého okolí: „O Rumunsku referoval Czernin velmi správně, ale na své cestě Ruskem spal.“

Vývoj rumunských poměrů během války se rozpadá do tří fází. První fáze zahrnuje dobu vlády krále Carola. Během té doby byla neutralita zaručena. Na druhé straně nebylo v těch měsících možné dosáhnout kooperace Rumunska, protože jsme si v té první válečné době stáli vojensky tak nepříznivě, že by se veřejné mínění Rumunska nebylo dalo dobrovolně pohnout k válce po našem boku, a jak již dříve zmíněno, násilný postup neodpovídal charakteru králově.

Jiné byly poměry ve druhé fázi, která zahrnuje dobu od smrti krále Carola do naší porážky u Lucku. Ta druhá fáze přinesla největší vojenské úspěchy, které Ústřední mocnosti ve válce vůbec měly. Do té epochy spadá sražení Srbska a dobytí celého Polska, a budiž opakováno, v těch měsících by bývalo možné dosáhnout aktivní kooperace Rumunska. Přesto zde musím výslovně konstatovat, že jestliže politické předpoklady pro takový zásah Rumunska vytvořeny nebyly, nelze to klást za vinu tehdejšímu ministru zahraničí, nýbrž vis maior [vyšší moc], která se tomu postupu postavila v podobě uherského veta. Bylo již dříve zmíněno, že by se Maiorescu dal pro takovou kooperaci získat jen tím, že by Rumunsko dostalo kus uherského státu. V důsledku zcela odmítavého postoje Ballplatzu nebylo to území nikdy přesně vymezeno, patrně však šlo zhruba o Sedmihradsko a o kus Bukoviny. Nemohu říci, zda by se byl hrabě Burián, kdyby býval volný od jiných vlivů, toho plánu chopil, ale jisté je, že nemohl, i kdyby sebevíc rád jednal, tu myšlenku prosadit proti uherskému parlamentu. Podle ústavy byl uherský parlament v uherském státě suverénní, a bez použití ozbrojeného násilí by Uhry nikdy nebyly svolily k tomu, aby vydaly části vlastního státu. Je však nasnadě, že by bývalo nemožné provokovat v době světové války ještě i ozbrojený konflikt mezi Vídní a Peští. Můj tehdejší německý kolega von dem Bussche27 zcela sdílel můj názor, že by Uhry měly přinést územní oběť, aby umožnily zásah Rumunska. Domnívám se, že tehdy, podobně jako před italským vyhlášením války, byl i přímo ve Vídni v tom smyslu vyvíjen jistý tlak z Berlína — tlak, který jen přispěl k tomu, že Tiszův odpor ještě zesílil a prohloubil. Pro Německo byla ta otázka přece také mnohem jednodušší, neboť by svůj velký zisk platilo z cizí kapsy. Postoupení Bukoviny by se pravděpodobně bylo dalo prosadit, protože se Stürgkh nechoval odmítavě, ale to samotné Rumunům nestačilo.

Že odpor proti postoupení Sedmihradska vychází z Uher, bylo úplně jasné. Ale ten odpor nebyl specialitou Tiszovou, neboť kdokoli z uherských politiků by stál v čele kabinetu, hájil by totéž stanovisko.

Poslal jsem tehdy k Tiszovi důvěrníka, který mu měl vysvětlit situaci a zapřísahat jej mým jménem, aby ten ústupek učinil. Tisza se choval k poslovi velmi zdrženlivě, napsal mi však pak dopis, v němž jednou provždy prohlásil, že dobrovolné postoupení uherské půdy je vyloučeno; „na kohokoli, kdo by se pokusil vzít byť jen jediný čtvereční metr uherské půdy, se bude střílet“.

Tak se nedalo nic dělat. A přece se domnívám, že to byla jedna z nejdůležitějších fází války, která by byla, kdyby bývala využita, mohla ovlivnit konečný výsledek. Vojenský výpad do boku ruské armády by byl — podle názoru našich vojáků — výhodou, kterou vůbec nelze odhadnout, a geniální průlom u Gorlice by byl teprve tím dosáhl úspěchu. Politika vojáky nepodpořila, a tak zůstala Gorlice strategickým silovým výkonem bez trvalého účinku.

Odmítavé uherské stanovisko se vysvětlovalo dvojím: za prvé nebyli Uhři postoupení vlastního území nakloněni už v zásadě, a za druhé nevěřili — až do posledního okamžiku —, že Rumunsko trvale neutrální nezůstane a že proto dříve nebo později budeme muset bojovat proti Rumunsku, nestrhneme-li je včas na svou stranu. Tisza můj příslušný „pesimismus“ stále potíral a do posledního okamžiku se držel toho, že se Rumunsko „neodváží“ na nás zaútočit. Jen tak se dá vysvětlit, že Rumuni mohli při svém vpádu do Sedmihradska tak překvapit a ukořistit tak bohaté zásoby. Mohl jsem se i o četné Rakušany a Uhry žijící v Rumunsku — kteří po vyhlášení války, jež překvapilo i je, propadli strašlivému osudu — mnohem lépe postarat, kdybych je byl směl na blížící se katastrofu zřetelněji a obecněji upozornit — ale Tisza mě v několika dopisech zapřísahal, abych nevyvolával paniku, „protože by měla nevypočitatelné následky“. Protože jsem nevěděl a nemohl vědět, nakolik ta požadovaná tajnost souvisí s našimi vojenskými protipřípravami, musel jsem ji přísně dodržovat. Burián zjevně do jisté míry mým zprávám věřil, alespoň dal nějaký čas před vyhlášením války rozkaz nechat tajné akty a hotové peníze dopravit do Vídně a pověřil Holandsko ochranou našich státních občanů — ale Tisza mi mnohem později přiznal, že mé referování pokládal za příliš pesimistické a že se bál nařídit zbytečné vyklizení Sedmihradska.

Po nečekaném vpádu vzbouřily panika a hněv v uherském parlamentu vysoké vlny. Byl jsem nanejvýš ostře kritizován, protože nikdo nepochyboval, že mé nesprávné referování vysvětluje nedostatek příprav. Tu byl zase Tisza zcela sám sebou, když zvýšeným hlasem do sálu zvolal, „že to není pravda, že jsem referoval správně a včas varoval a že mne nestíhá žádná vina“ — a tím vzal vinu, jak odpovídalo pravdě, na sebe. Strach neznal žádný a nikdy se nepokusil krýt se za někoho. Když jsem po cestě Ruskem trvající týdny dorazil do Vídně a tam se teprve velmi opožděně dověděl všechny ty podrobnosti, poděkoval jsem Tiszovi za ten poctivý, loajální způsob, jímž mě hájil. S oním poněkud ironickým úsměvem, který mu byl vlastní, odpověděl, že to bylo přece zcela samozřejmé.

Byl to však pro rakousko-uherského úředníka vůbec ne tak samozřejmý zážitek. Viděli jsme v monarchii tolik zbabělců na ministerských lavicích, tolik mužů, kteří projevili tolik odvahy vůči podřízeným jako patolízalství nahoru a zbabělosti vůči křičící opozici, že muž jako Tisza působil už svým protikladem k té kastě vykupujícím a osvěžujícím dojmem.

Několikrát se Rumuni pokusili vydírat nějaký územní ústupek za udržení své neutrality. Proti tomu jsem se vždy bránil a byl jsem v tom zcela zajedno s Ballplatzem. Rumuni by takový ústupek strčili do kapsy a nás by přirozeně později přesto napadli, aby dostali ještě víc. Pro vojenskou kooperaci se mi územní postoupení zdálo na místě, neboť jednou v poli, nemohlo se již Rumunsko obrátit a vázalo tím trvale svůj osud na náš.

Třetí fáze konečně zahrnuje relativně krátké období mezi naší porážkou u Lucku a rumunským vypuknutím války a nebyla nic jiného než poslední agonie umírající neutrality.

Válka visela ve vzduchu a byla s určitostí předvídatelná.

Jak se nedalo očekávat jinak, vyvolala ta tak nedostatečná diplomatická příprava na světovou válku živou kritiku naší diplomatické činnosti, a kdyby bylo v úmyslech Ballplatzu přivodit válku, nelze popřít, že pro to učinil nanejvýš nedostatečnou přípravu.

Ta kritika však nezasáhla jen Ballplatz, nýbrž vešla i do podrobností tím, že se zabývala kvalifikací jednotlivých zahraničních zástupců. Vzpomínám si na článek v jednom z nejčtenějších listů Vídně, který obsahoval srovnání „vynikajícího“ vyslance v Sofii a zhruba všech ostatních, to jest všech těch, kteří se nacházeli ve státech, jež buď svou kooperaci odepřely, nebo dokonce proti nám vytáhly do pole.

Rád bych zde, abych se vyhnul nedorozumění, konstatoval, že podle mého názoru byl náš tehdejší vyslanec v Sofii, hrabě Tarnowski28, jedním z nejlepších a nejschopnějších diplomatů Rakouska-Uherska, že však úhel pohledu, pod nímž byl v té kritice chvalně vyzdvižen, byl sám o sobě úplně mylný. Kdyby byl hrabě Tarnowski v Paříži, Londýně nebo Římě, nezaujaly by ty státy určitě přes jeho nepopiratelné schopnosti jiný postoj než ten, který zaujaly, a na druhé straně by zajisté četní jiní vynikající úředníci diplomatického sboru byli splnili svou úlohu v Sofii právě tak dobře jako hrabě Tarnowski.

To má jinými slovy znamenat, že je nepatřičný požadavek žádat od zástupce v cizině, aby vedoucím způsobem ovlivňoval politiku státu, u něhož je akreditován. Co lze od diplomatického zástupce požadovat, je, aby situaci správně odhadl. Velvyslanec nebo vyslanec musí vědět, co vláda státu, u níž je, udělá. Stanoví-li nesprávné diagnózy, je třeba jej kárat. Nemožné však je, aby zástupce, ať je kdokoli, získal nad cizím státem takovou moc, aby jeho politiku dirigoval v jím žádaném smyslu. Politika státu se bude vždy řídit těmi pravidly, která se příslušné vládě jeví jako životní potřeba, a bude vždy ovlivňována činiteli, které stojí zcela mimo ingerenci cizího zástupce.

Jak si diplomatický zástupce opatří správné informace, je jeho věc. Bude se muset snažit neomezovat svůj styk jen na jistou společenskou vrstvu, nýbrž zůstávat v kontaktu jak s tiskem, tak i s jinými vrstvami obyvatelstva.

Jednou z výtek proti „starému režimu“ bylo jeho údajné upřednostňování aristokratů v diplomacii. Ta výtka je zcela mylná. Nebyli upřednostňováni aristokraté, nýbrž vyplývalo z povahy toho řemesla, že majetek a společenská uhlazenost byly pro výkon povolání výhodné. Atašé nebyl placen, a aby mohl v cizině vystupovat stavu přiměřeně, byl od něho požadován doklad, že pobírá jistou dost vysokou rentu z domova. Ta zásada vzešla z nouze, respektive z odmítavého postoje zastupitelských sborů dotovat ministerstvo zahraničí lépe. Následek byl, že do diplomatických služeb mohli vstoupit jen synové bohatých rodičů. Řekl jsem jednou poslancům, kteří u mě v té věci intervenovali, že změna systému bude záviset jen na nich a jejich větší štědrosti.

Jistá společenská uhlazenost byla pro diplomata starého režimu právě tak nutná jako potřebný domácí příplatek a znalost cizích řečí. Dokud jsou v Evropě ještě dvory, bude dvorní život vždy existovat jako centrum společenského ruchu, a diplomaté museli mít do těch kruhů přístup. Mladý muž, který neví, zda se jí vidličkou, nebo nožem, při tom nesehraje dobrou roli — proto není jeho společenská průprava lhostejnou vedlejší věcí. Nebyli tedy upřednostňováni aristokraté, nýbrž zámožní mladí lidé s evropskými společenskými způsoby.

To nemá, jak již řečeno, znamenat, že diplomat má svou úlohu vidět v tom, jen se objevovat na společenských slavnostech horních deseti tisíc; ale patří to k jeho povinnostem, neboť se na těch místech mnoho doví, co se jinde dovědět nemůže. Vedle toho má diplomat spřádat své nitě i jiným směrem. Má být v kontaktu se všemi kruhy, z nichž může čerpat informace.

Individuální obratnost a osobní horlivost jednotlivce při tom přirozeně vždy budou hrát velikou roli. Velmi důležité jsou však i prostředky, které vláda svým zahraničním misím dává k dispozici.

Jsou — nevím, zda mám říci: na rozdíl od Západu — jsou na Východě lidé, kteří nejsou imunní vůči působení zlata. Prostředky, jimiž vyslanec nebo velvyslanec disponuje, budou proto při všech jeho akcích mít vždy velmi veliký význam. V Rumunsku například Rusko již dávno před válkou podrylo celý terén. Již dávno před válkou se nelekalo milionových výdajů, aby si v té zemi naklonilo náladu veřejnosti. Většina listů byla pevně v ruských rukou; četné v politickém životě směrodatné osobnosti byly vázány ruskými zájmy — zatímco Německo a Rakousko-Uhersko ty přípravné práce opomenuly. Tak došlo k tomu, že Rusko mělo při vypuknutí války nesmírný náskok před Ústředními mocnostmi, náskok, který byl tím těžší dohnat, že Rusko od prvního dne války otevřelo svá zlatá stavidla ve zvýšené míře a zaplavilo Rumunsko rubly.

Lze-li v té činnosti, která válku tak málo připravovala, spatřovat nový důkaz, že Ústřední mocnosti s takovou nepočítaly, můžeme v ní na druhé straně nalézt i vysvětlení pro leckterou zdánlivě menší aktivitu jejich zástupců. Můj předchůdce v Bukurešti, Karel Fürstenberg, si ve velmi správném odhadu situace vyžádal z Vídně větší dispoziční fond, který mu byl s poukazem na to, že nejsou peníze, odepřen. Po začátku války už ministerstvo neskrblilo, pro mnohé akce však bylo příliš pozdě.

Zda oficiální Rusko čtyři týdny před atentátem na následníka trůnu s tímto a s vypuknutím války v tom okamžiku již počítalo, zůstává nerozhodnuto. Nejdu tak daleko, abych to tvrdil, ale jedno je jisté, že Rusko válku připravovalo jako v dohledné době nevyhnutelnou a pracovalo k tomu, aby s ním Rumunsko kooperovalo. Když byl car měsíc před dramatem v Sarajevu v Constanțe, vykonal jeho ministr zahraničí Sazonov krátkou návštěvu i v Bukurešti. Odtud podnikl společně s Brătianem vyjížďku do Sedmihradska. O té exkurzi, za daných poměrů přinejmenším málo taktní, jsem se dověděl teprve po vykonaném činu, musím však dát za pravdu Berchtoldovi, který mi tehdy dal na vědomí svůj údiv nad postupem obou ministrů.

V roce 1914 jsem náhodou vyslechl rozhovor dvou Rusů. Seděli v hotelu Capșa29, restauraci později známé jako protirakouský štvavý podnik, u vedlejšího stolu a mluvili zcela nahlas a nenuceně francouzsky. Zdálo se, že se stýkají s ruským vyslancem, a probírali nastávající carovu návštěvu v Constanțe. Jak jsem později zjistil, byli to dva důstojníci v civilu. Shodovali se v tom, že císař František Josef už nemůže dlouho žít a že změna na trůně je ten moment, v němž nám Rusko musí vyhlásit válku.

Byli to zjevně exponenti onoho „loajálního“ směru, který nám chtěl vyhlásit válku bez předchozí vraždy — a rád připouštím, že většina válkychtivých pánů nacházejících se v Petrohradě patřila k témuž směru.

Karel Emil princ Fürstenberg — Rakousko-uherský vyslanec v Bukurešti 1911–1913, Czerninův bezprostřední předchůdce.↩︎
Nicolae Filipescu (1862–1916) — Rumunský konzervativní politik, nejhlasitější zastánce vstupu do války na straně Dohody.↩︎
Titu Maiorescu (1840–1917) — Rumunský ministerský předseda 1912–1913, literární kritik a zakladatel spolku Junimea.↩︎
Ion I. C. Brătianu (1864–1927) — Rumunský ministerský předseda 1914 – leden 1918 a znovu od listopadu 1918. Czerninův hlavní protihráč v Bukurešti.↩︎
Petre P. Carp (1837–1919) — Rumunský konzervativní politik, ministerský předseda 1900–1901 a 1910–1912. Nejvýraznější rumunský germanofil.↩︎
kníže Sturdza — Rumunský nadporučík a publicista listu „Adevărul“, který Czernina jako vyslance veřejně napadal.↩︎
Adevărul — Bukurešťský deník, za války vyhraněně protirakouský.↩︎
Král Carol — Carol I. zemřel 10. října 1914, v týž den, kdy na trůn nastoupil Ferdinand. Vyprávění o době, kdy byl „král Ferdinand ještě neutrální“, od něj tedy pocházet nemohlo. Autorova nepřesnost; text se neopravuje.↩︎
král Ferdinand (1865–1927) — Ferdinand I. rumunský, synovec Carola I. a od 10. října 1914 jeho nástupce. Dne 27. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko pod jeho vládou válku Rakousku-Uhersku.↩︎
Take Ionescu (1858–1922) — Rumunský politik, vedle Filipesca hlavní zastánce vstupu do války na straně Dohody a připojení Sedmihradska.↩︎
Stanislav Poklevskij-Kozell — Ruský vyslanec v Bukurešti, Czerninův hlavní protihráč o rumunskou orientaci. Po revoluci zůstal v Bukurešti jako představitel „bílého“ Ruska.↩︎
Mihály Jaczkovics (1858–1914) — Generální vikář řeckokatolické hajdúdorožské eparchie. Zahynul při bombovém atentátu v Debrecíně, mířeném na biskupa Miklóssyho.↩︎
János Slepkovszky — Sekretář hajdúdorožského biskupství, jedna z obětí debrecínského atentátu v únoru 1914.↩︎
Ilie Cătărău (1888 – asi 1955) — Besarabský iredentistický aktivista. V září 1913 poškodil Árpádův pomník u Brašova, v únoru 1914 poslal dopisní bombu do Debrecína.↩︎
královna Alžběta (1843–1916) — Rumunská královna, choť Carola I.; pod literárním jménem Carmen Sylva vydávala básně a povídky.↩︎
Giurgiu — Rumunský dunajský přístav naproti bulharskému Ruse.↩︎
Gorlice — Město v Haliči, kde 2. května 1915 začal průlom ruské fronty.↩︎
Alexandru Marghiloman (1854–1925) — Rumunský ministerský předseda březen – listopad 1918. V květnu 1918 podepsal bukurešťský mír.↩︎
Stephan hrabě Burián (1851–1922) — Rakousko-uherský ministr zahraničí leden 1915 – prosinec 1916 a znovu duben – říjen 1918. Czerninův předchůdce i nástupce.↩︎
královna Marie (1875–1938) — Rumunská královna od října 1914, vnučka královny Viktorie a cara Alexandra II. Patřila k nejsilnějším zastáncům vstupu Rumunska do války na straně Dohody.↩︎
Jasy — Iași v Moldavsku; po pádu Bukurešti v prosinci 1916 provizorní hlavní město Rumunska.↩︎
August von Mackensen (1849–1945) — Německý generál polní maršál, od srpna 1916 velitel skupiny armád v Rumunsku, poté vojenský guvernér okupovaného Rumunska.↩︎
Cotroceni — Bukurešťský palác, postavený v letech 1893–1895; rezidence rumunského krále Ferdinanda a královny Marie.↩︎
Ploješť — Ploiești, středisko rumunské ropy. Rafinerie zničila na podzim 1916 britská demoliční mise.↩︎
Carel van Vredenburch (1874–1927) — Nizozemský vyslanec v Bukurešti 1910–1917. Po vypovězení války Rumunskem převzal ochranu rakousko-uherských státních příslušníků.↩︎
Maximilian von Randa (1874–1941) — Rakousko-uherský vojenský atašé v Bukurešti 1914–1916, od roku 1917 rytíř von Randa. V únoru 1918 tajný vyslanec císaře Karla ke králi Ferdinandovi.↩︎
Hilmar von dem Bussche-Haddenhausen (1867–1939) — Německý vyslanec v Bukurešti 1914–1916, poté náměstek státního tajemníka německého ministerstva zahraničí.↩︎
Adam hrabě Tarnowski (1866–1946) — Rakousko-uherský vyslanec v Sofii 1911–1916, poté jmenovaný velvyslancem ve Washingtonu. Wilson ho nepřijal, takže nikdy nepředal pověřovací listiny.↩︎
Capșa — Cukrárna, kavárna, restaurace a hotel na bukurešťské Calea Victoriei, společenské a politické středisko města.↩︎