Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

III. Vilém II.

Císař Vilém stál tak dlouho viditelně ve středu světodějných událostí, bylo o něm napsáno tolik, že se vlastně celému světu jeví známým. A přece se domnívám, že je namnoze posuzován nesprávně.

Je známo, že červenou nití, která se táhla charakterem a celým myšlenkovým pochodem Viléma II., bylo jeho pevné přesvědčení o jeho „panování z Boží milosti“ a o „dynastických citech, nevykořenitelně vrostlých do německého národa“. Také Bismarck věřil v dynastický cit Němců. Mně se zdá, že obecně dynastický cit národů existuje právě tak málo jako obecně republikánský, u Němců právě tak málo jako kdekoli jinde, nýbrž jen cit spokojenosti nebo nespokojenosti, který se podle toho projevuje pro dynastii a státní formu, nebo proti nim. Bismarck sám byl důkazem správnosti té argumentace. Byl, jak sám vždy tvrdil, „skrznaskrz dynastický“, ale jen dokud žil císař Vilém I.; Viléma II., který s ním špatně zacházel, nemiloval a ze svých citů nedělal tajemství. Pověsil obraz toho „mladého muže“ do prádelny a napsal o něm knihu, kterou nebylo možné pro útoky, jež obsahovala, uveřejnit. Monarchisté, kteří si ze své zděděné věrnosti k panovnickému domu nárokují zásluhu, klamou sami sebe o svých citech; jsou monarchisty, protože tu státní formu pokládají za nejuspokojivější. A republikáni, kteří údajně oslavují „majestát lidu“, mají při tom de facto na mysli sami sebe. Národ se však natrvalo vždy přikloní k té státní formě, která mu nejspíše přináší pořádek, práci, blahobyt a spokojenost. U devadesáti devíti procent obyvatelstva je vlastenectví a jejich nadšení pro tu či onu státní formu vždy jen otázkou žaludku. Dobrý král je jim milejší než špatná republika a naopak — státní forma je prostředek k účelu, účelem je však spokojenost ovládaných. Ani se svobodou ovládaných nemá státní forma vůbec nic společného. Monarchická Anglie je přesně tak svobodná jako republikánská Amerika, a bolševici celému světu ad oculos [očividně] demonstrovali, že proletariát provozuje tu největší tyranii.

Prohraná válka panovníky smetla, ale i republika se udrží jen tehdy, vštípí-li národům přesvědčení, že se jí lépe daří uspokojovat masy, než se to dařilo monarchiím — důkaz, který — jak se mi zdá — německorakouská republika dosud ještě zůstala dlužna.

Přesvědčení, že tyto samozřejmosti nejsou jen mylné, nýbrž zavrženíhodné a trestuhodné omyly, že božská vůle postavila panovníka na jeho místo a také jej tam udržuje — to přesvědčení bylo v německém národě systematicky pěstováno a tvořilo nedílnou součást myšlení, které bylo vštípeno i císaři. Všechny jeho výroky jsou laděny na ten základní tón, všechny dýchají tou myšlenkou. Každý člověk je však produktem svého zrození, své výchovy a své zkušenosti. A při posuzování Viléma II. je třeba brát v úvahu, že byl od mládí klamán a že mu byl ukazován svět, který vůbec neexistuje. Všem panovníkům by se mělo vykládat, že je jejich národ vůbec nemiluje, že jsou mu v nejlepším případě zcela lhostejní, že za nimi neběhá z lásky a nezírá na ně z lásky, nýbrž ze zvědavosti, že jim nejásá z nadšení, nýbrž ze zábavy a z „psiny“ a stejně rád by pískal, jako jásá — že na „věrnost poddaných“ není nejmenšího spolehnutí, že vůbec nemají úmysl být věrni, nýbrž chtějí být jen spokojeni, že panovníky trpí, dokud k tomu buď jsou vedeni vlastní spokojeností, nebo, není-li tomu tak, dokud nemají sílu je zahnat. To by byla pravda a její znalost by panovníky uchránila před jinak nevyhnutelnými mylnými závěry.

Císař Vilém je toho školním příkladem. Nedomnívám se, že je vladař, který by byl prodchnut lepší vůlí než císař Vilém. Žil jen pro své povolání — tak, jak je chápal —, všechno jeho myšlení a snažení kroužilo kolem německého pólu. Rodina, rozptýlení, zábava, vše u něho ustupovalo za tu jednu myšlenku učinit německý národ velikým a šťastným a takovým jej udržet, a kdyby dobrá vůle stačila k vykonání velikých věcí, musel by císař Vilém veliké věci vykonat. Od počátku byl nepochopen. Řečnil, pronášel výroky a dělal gesta, která měla získat nejen posluchače, nýbrž svět, a tak často tím odpuzoval. Ale nikdy si neuvědomil skutečný účinek svých činů, protože byl systematicky klamán a sváděn nikoli ani tak svým okolím v užším smyslu, jako celým německým národem. Kolik milionů těch, kdo za ním dnes jen metají kletby, se nedokázalo uklonit dost hluboko, když se objevil na obzoru v lesku celé své nádhery, kolik jich bylo oblaženo, padl-li na ně jen císařský pohled — a všichni si dnes patrně nejsou jasně vědomi, že sami nesou vinu na tom, že císaři předstírali svět, který nikdy neexistoval, a vehnali jej do směru, do něhož by se jinak nikdy nedostal. Zajisté nelze popírat, že celý naturel Viléma II. byl pro ten německý způsob zvláště vnímavý a že panovníci, kteří jsou méně talentovaní, méně živí, méně výmluvní a především méně naplněni potřebou sami vystupovat, jsou jedu popularity méně vystaveni, než byl on.

Měl jsem náhodou příležitost studovat císaře Viléma ve velmi důležité fázi jeho života. V pověstných listopadových dnech roku 1908, kdy se v říšském sněmu strhly veliké bouře proti císaři Vilémovi, kdy jej tehdejší říšský kancléř kníže Bülow1 víceméně vydal napospas, byl jsem s císařem pohromadě u jednoho přítele. Ačkoli s námi, cizími hosty, kteří mu byli vzdálenější, o tom tématu nemluvil, byl přece ohromující dojem, který na něj ty berlínské události učinily, úplně viditelný, a já měl pocit, že ve Vilémovi II. vidím člověka, který s očima rozšířenýma hrůzou poprvé ve svém životě vidí svět tak, jaký skutečně je. Viděl na obzoru vystupovat brutální skutečnost, která se mu jevila jako ohyzdná grimasa. Snad poprvé ve svém životě ucítil lehké chvění pod nohama svého trůnu. Zapomněl to poučení příliš rychle. Kdyby ten ohromující dojem, který převládal několik dní, byl zůstal trvalejším, snad by jej to bylo pohnulo sestoupit z oblaků, do nichž jej vyzdvihlo jeho okolí a jeho národ, a hledat zase pevnou půdu pod nohama. A naopak: kdyby německý národ s císařem častěji naložil tak tvrdě jako tehdy, byl by jej mohl vyléčit.

Zvláštní podrobnost, příznačná pro celý způsob, jakým s císařem Vilémem zacházeli i někteří páni z jeho okolí, se udála při té příležitosti: měl jsem na cestě tam v jedné německé nádražní restauraci, v níž jsem musel vyčkat příjezdu dalšího vlaku, příležitost studovat rozčilení obyvatelstva nad berlínskými událostmi a vidět malou vlnu, která nesla téměř revoluční ráz. Hustě naplněná restaurace se rozléhala hovorem o událostech dne a prudkou kritikou císaře, a náhle se jeden z mužů postavil na stůl a pronesl plamennou řeč proti hlavě státu. Ještě zcela pod dojmem té scény, která se právě odehrála, jsem ji vyprávěl pánům z císařova okolí, kteří měli z té příhody stejně jako já nanejvýš nepříjemný dojem a zapřísahali mě, abych císaři o tom neříkal ani slovo. Jeden pán však co nejenergičtěji odporoval a prohlásil, že se to naopak musí císaři sdělit ve všech podrobnostech, a pokud vím, té patrně nepříliš příjemné úlohy se také ujal. Ten případ je však symptomatický. Přání uchránit císaře všeho nepříjemného, ušetřit mu každou, i tu nejodůvodněnější kritiku, vždy jej jen chválit a vynášet do nebes, nikdy mu však neukázat, že je i kárán, to systematické pěstování císařovy božskosti, které v jádře nevzešlo ani z lásky k jeho osobě, ani z jakýchkoli dynastických momentů, nýbrž z čistě egoistického přání nic si nepokazit a nevystavovat se nepříjemnostem, ten nezdravý a nemužný stav musel natrvalo působit jako jed oslabující tělo i ducha. Rád věřím, že císař Vilém, který kritice odvykl do zcela neobyčejné míry, ne vždy usnadňoval svému okolí, aby bylo otevřené a pravdivé. Ale přesto zůstává správné, že ta oslabující atmosféra, která jej obklopovala, byla prvním a posledním důvodem všeho zla na jeho dvoře. V mladších letech se císař Vilém ne vždy přísně držel ústavnosti: později tu chybu úplně odložil a nikdy nejednal bez vědomí svých rádců. V době, kdy jsem s ním měl úředně co činit, mohl platit za vzor ústavního postupu. U tak mladého, nezkušeného pána, jakým byl císař Karel, bylo dvojnásob nutné udržet zásadu ministerské odpovědnosti v plném rozsahu. Protože podle našeho zákona císař „stál nad zákonem a byl neodpovědný“, byla zásada, že nesmí podniknout žádný vládní akt bez vědomí a schválení odpovědného ministra, bezpodmínečně nutná, a císař František Josef se té zásady držel jako evangelia.

Císař Karel, který byl pln dobré vůle, ale bez jakékoli politické průpravy a zkušenosti, měl být k té ústavní činnosti teprve vychován. Bohužel na to ne všichni pamatovali a ne všichni na to dbali.

Po mé demisi v dubnu 1918 se deputace ústavní a střední strany panské sněmovny dostavila k ministerskému předsedovi Dr. Seidlerovi2 a zdůraznila důležitost přísně ústavního režimu. Dr. Seidler tehdy prohlásil, že přejímá plnou odpovědnost za „dopisovou aféru“.

To bylo nesmyslné. Dr. Seidler nemohl převzít odpovědnost za události, které se odehrály o celý rok dříve — tedy v době, kdy vůbec nebyl ministrem —, odhlédneme-li od toho, že se prokazatelně ani během svého ministerství o příslušných událostech nic nedověděl, nýbrž poznal císařův názor na věc teprve po mé demisi.

Právě tak dobře mohl převzít odpovědnost za sedmiletou válku nebo za bitvu u Hradce Králové. V letech 1917 a 1918, kdy jsem měl s císařem Vilémem úředně co činit, byl jeho ostych před nepříjemnými rozpravami tak silný, že často působilo největší obtíže dostat k němu to nutné. Vzpomínám si, že jsem jednou na úkor ohledů, jimiž je člověk císaři povinen, musel soukromou rozpravu přímo vynutit. Byl jsem s císařem Karlem na východní frontě a vystoupil jsem ve Lvově, abych tam nastoupil do vlaku císaře Viléma a jel s ním dvě hodiny; měl jsem mu leccos přednést, ale nebylo mezi tím nic zvlášť nepříjemného. Nevím proč, ale císař zjevně očekával trapné výměny názorů a kladl vyžádané rozpravě mezi čtyřma očima pasivní odpor. Pozval mě do jídelního vozu k první snídani, a tam jsme seděli ve společnosti asi deseti pánů, takže nebyla možnost věcnou konverzaci začít. Snídaně byla dávno skončena a císař nevstával. Musel jsem jej několikrát a naposledy velmi výslovně požádat, aby mi umožnil soukromý přednes, až konečně vstal — pak ale ještě přibral k rozmluvě jednoho pána z německého ministerstva zahraničí, jako by u něho chtěl najít ochranu proti očekávaným výpadům. Vůči cizím nebyl císař Vilém nikdy příkrý, což se vůči jeho vlastním lidem prý stávalo častěji.

U císaře Karla byla situace ovšem zcela jiná. Císař Karel nebyl nikdy nevlídný, ba nikdy jsem jej neviděl hněvivého nebo zlého. Nebylo třeba ani nejmenší odvahy říkat mu nepříjemné věci, neboť nebezpečí prudké odpovědi nebo jakékoli nepříjemné reakce nebylo. Přesto bylo i u císaře Karla přání věřit jen příjemnému a nepříjemné odsouvat tak silné, že kritika nebo pokárání neulpěly, každopádně žádný trvalý dojem učinit nedokázaly. Ale i u císaře Karla to bylo okolí v užším a širším smyslu, které znemožňovalo přesvědčit jej o brutální skutečnosti. Tak jsem měl jednou na zpáteční cestě z fronty delší výměnu názorů s ním. Vytýkal jsem mu nevím už jaký bod jeho vládní činnosti a hájil stanovisko, že jeho činy vyvolávají nepříznivý dojem nejen u mne, nýbrž v celé monarchii. Řekl jsem mu v průběhu hovoru, ať si vzpomene, s jak neobyčejně velikými nadějemi celá monarchie při jeho nastoupení na trůn k němu vzhlížela, a ať mi věří, že již ztratil osmdesát procent důvěry. Hovor skončil bez výsledku, císař zůstal přátelský jako obvykle, ačkoli pochopitelně obsahem mých výkladů nebyl příjemně dotčen. O několik hodin později jsme projížděli jedním městem, a nejen nádraží, nýbrž i všechny budovy podél nádraží až nahoru po střechy byly černé lidmi, kteří císařský vlak vítali máváním šátky a nepopsatelným jásotem. A tytéž scény se opakovaly na různých jiných nádražích, jimiž jsme projížděli. Císař se s úsměvem ke mně otočil a jeho pohled mi ukázal, jak skálopevně je přesvědčen, že všechno, co jsem mluvil o jeho klesající popularitě, je mylné, neboť živý obraz, který měl právě před očima, mu dokazuje opak. V době, kdy jsem byl v Brestu Litevském, začaly ve Vídni nepokoje vzniklé z nedostatku potravin, které měly vzhledem k celé situaci, a protože se nevědělo, jakého stupně ještě nabudou, do sebe cosi hrozivého. Když jsem s císařem situaci probíral, mínil s úsměvem: „Jediný, kdo se nemá vůbec čeho bát, jsem já; bude-li se to opakovat, půjdu mezi lid, a pak uvidíte, jak mi budou provolávat slávu.“ Týž císař o několik měsíců později zmizel ze scény tiše a nepovšimnut, a mezi všemi těmi tisíci, kteří mu provolávali slávu a jejichž nadšení pokládal za pravé, se také nenašel ani jediný, který by pro něj byl hnul alespoň malíčkem. Zažil jsem scény nadšení, které by skutečně dokázaly oklamat i chladného a skeptického posuzovatele lidové psýchy. Viděl jsem císaře a císařovnu obklopené plačícími ženami a muži, téměř zadušené deštěm květin, viděl jsem lidi klesat na kolena a zvedat ruce, jako když se vzývá božstvo — a nemohu objektům těch nadšených holdů zazlívat, že to pozlátko pokládali za pravé zlato a zapustili kořeny ve víře, že je lid osobně miluje, asi tak, jako milují otec nebo matka vlastní děti. Je pochopitelné, že císař a císařovna po takových dojmech pokládali vše, co se jim o kritice a nespokojenosti v lidu říkalo, za nesmyslné řeči a zůstávali tvrdošíjně přesvědčeni, že násilné otřesy sice mohou nastat v jiných zemích, ale u nich ne. Každý prostý státní občan, který nějakou dobu zaujímal vyšší postavení, zažívá přece na sobě samém ve zmenšeném měřítku něco podobného. Mohl bych uvést mnoho jmen mužů, kteří se nedokázali uklonit dost hluboko, dokud jsem byl u moci, a po mé demisi rychle přešli na druhou stranu ulice, aby se vyhnuli pozdravu, protože se báli, že by na ně mohla zpětně působit císařská nemilost. Ale prostý státní občan měl po desetiletí před svým vzestupem příležitost poznat svět, a je-li normálně založen, bude servilitou za svého úřadování pohrdat stejně jako chováním lidí poté. Panovníkům ta životní škola chybí, a odhadují proto psýchu světa obvykle nesprávně. V té tragikomedii jsou však oni těmi svedenými.

Méně pochopitelné je, když se odpovědní rádcové, kteří jsou povinni odlišovat skutečnost od komedie, rovněž nechají klamat a z takových příhod vyvozují zcela mylné politické závěry. V roce 1918 jel císař v doprovodu ministerského předsedy Dr. Seidlera do jihoslovanských provincií, aby tam vyzkoumal náladu. Přirozeně tam našel stejné přijetí jako všude; zvědavost hnala lidi na jeho cestu, tlak úřadů na jedné straně a naděje na císařskou přízeň na druhé vyvolaly stejné ovace jako v jiných „nepochybně dynastických provinciích“. A nejen císař, i Seidler se vrátili triumfálně a zdůrazňovali své pevné přesvědčení, že vše, co se v parlamentu a v listech mluví o jihoslovanských separatistických tendencích, je holý nesmysl a překroucení, že by nikdy nesouhlasily s odloučením od habsburského trůnu.

Svedou-li takové výjevy nadšení a dynastické věrnosti oslavované panovníky, nejsou — opakuji to — vinni v první řadě panovníci, nýbrž ti sami, kdo ty scény pořádají a provozují, a ti, kdo opomenou panovníky poučit. Zajisté, takové poučení, které se ovšem, lidsky pochopitelně, děje proti přirozenosti poučovaného, může uspět jen tehdy, mluví-li zhruba všichni, kdo tvoří panovníkovo okolí, stejně bezohlednou formou pravdu. Neboť když z deseti lidí ten či onen prohlásí, že to vše není pravé, a ostatní odporují a prohlašují, že „láska lidu“, která vychází najevo, je ohromující, bude panovník vždy nakloněn věřit raději těm mnohým příjemným než těm nemnoha nepříjemným rádcům. Chtěně nebo nechtěně se panovníci všichni zdráhají probudit se z hypnózy — ale to je lidské.

Ovšem byli i v nejužším okolí císaře Viléma muži, jejichž mužná hrdost nesnesla před císařským trůnem velké zatížení; obecně však trpěli byzantinismem Německa více, než aby se z něho radovali. Vždy jsem shledal, že nejservilnější nebyli ti, kdo žili u dvora, nýbrž generálové, admirálové, profesoři, úředníci, zástupci lidu a učenci, kteří císaře vídali zřídkakdy.

Speciálně v druhé polovině války nebyli směrodatní muži kolem císaře Viléma zajisté žádní byzantinci — především ne Ludendorff. Celému Ludendorffovu naturelu byl každý byzantinismus cizí. Byl energický, smělý, cílevědomý a sebevědomý; dráždil jej každý odpor a ve svých slovech nebyl vybíravý. Přitom mu bylo zcela lhostejné, zda má před sebou svého císaře, nebo někoho jiného — šel proti každému, kdo se mu postavil do cesty.

Ale kolik starostů, městských radních, univerzitních profesorů, poslanců — zkrátka mužů z lidu a z vědy — se po léta před císařem Vilémem klanělo až k zemi; císařské slovo je opájelo — a kolik z nich je dnes mezi těmi, kdo starý režim a jeho výstřelky, především císaře samého, odsuzují.

Úřední styk s císařem Vilémem byl pro jeho politické rádce během války velmi ztížen tím, že téměř nikdy nebyl v Berlíně, nýbrž stále v hlavním stanu. I u císaře Karla velmi ztěžovalo věci to, že nebýval ve Vídni.

V létě 1917 byl císař Karel například v Reichenau, kam je nutná dvouhodinová jízda autem; byl jsem u něho dvakrát až třikrát týdně a ztrácel jsem tak na cestě tam a zpět a na audienci vždy pět až šest hodin, které jsem se pak musel snažit nahradit prodlouženou noční prací. Do Vídně nechtěl za žádnou cenu, přes všechny pokusy různých svých rádců jej přemluvit. Mám z jistých císařových výroků dojem, že důvodem těch stálých odmítnutí byla starost o zdraví dětí. Sám byl tak nenáročný, že jeho pohodlí nemohlo být důvodem toho stálého odmítání. Jakkoli byl císař Karel mírný, jeho okolí mu nerado odporovalo.

Po Conradově odchodu nebyl také mezi generály v Badenu již nikdo, kdo by císaři oponoval.

Veliké nepříjemnosti mi přineslo císařovo přání dát arcivévodovi Josefu Ferdinandovi3 znovu velení. Arcivévoda platil za viníka od Lucku. Nemohu posoudit, zda neprávem — jak císař tvrdil —, nebo právem, ale skutečnost, že u veřejnosti již nepožíval žádné důvěry, byla nesporná.

Náhodou jsem se dověděl, že jeho opětovné nastoupení je na spadnutí. Nuže, do toho čistě vojenského opatření mi samozřejmě v jádru vzato vůbec nic nebylo. Musel jsem však počítat s náladou obyvatelstva, které nesneslo další zatěžkávací zkoušky, a s tím, že se po Conradově odchodu nenašel v císařově okolí již nikdo, kdo by sebral tu nepatrnou odvahu říci mu pravdu. Jediný generál, o němž jsem věděl, že s císařem ještě mluvívá bezohledně otevřeně, byl Alois Schönburg4 — a ten byl kdesi na italské frontě. Tak jsem já císaři řekl, že to opětovné jmenování je nemožné, a odůvodnil jsem to tím, že arcivévoda veškerou důvěru zázemí ztratil a že nelze od matek žádat, aby vydaly své syny velení generála, v němž všechny spatřovaly viníka lucké katastrofy. Císař zůstal při tom, že je to nespravedlivé, že arcivévoda vinu nenese. Odvětil jsem, že i kdyby tomu tak bylo, musí arcivévoda rezignovat, neboť důvěru světa jednou ztratil, a krajní vypětí sil národů nelze žádat a nelze ho dosáhnout, dává-li se velení generálům, kteří se setkávají s jednomyslnou nedůvěrou.

Mé snahy zůstaly bezvýsledné.

Nastoupil jsem proto jinou cestu a poslal jsem k arcivévodovi jednoho pána z ministerstva zahraničí s žádostí, aby se velení dobrovolně vzdal.

Nutno uznat, že se Josef Ferdinand zachoval velmi loajálně a vznešeně: na tu žádost sám Jeho Veličenstvu ohlásil, že se velení na frontě vzdává, aby císaři neuškodil. Mezi arcivévodou a mnou pak došlo ještě ke krátké výměně dopisů, kterou arcivévoda vedl podrážděnou a ne přespříliš zdvořilou formou — postup, který jsem mu nezazlíval vzhledem k okolnosti, že mé vměšování mu zmařilo opětovné povolání do velení.

Jeho pozdější jmenování velitelem letectva se stalo bez mého vědomí, bylo však neškodné ve srovnání s dřívějšími plány.

Byzantinismus však nabyl v Berlíně bezpochyby mnohem odpudivějších forem, než tomu kdy bylo ve Vídni. Již sama skutečnost, že vysocí hodnostáři líbali císaři Vilémovi ruku, by byla ve Vídni zcela nemožným postupem. Nikdy jsem nezažil, že by se u nás někdo, a byl by mezi nejservilnějšími, snížil k takovému jednání — jednání, které bylo v Berlíně něčím zcela všedním. Viděl jsem to velmi často. Tak daroval císař Vilém po plavbě na „Meteoru“ v Kielském týdnu dvěma německým pánům jehlice do kravaty na památku té plavby. Předal jim je, a můj údiv byl veliký, když oba za to políbili císařskou ruku.

Na Kielský týden přicházeli vždy i četní cizinci: Američané, Angličané a Francouzi. Císař Vilém se jimi mnoho zabýval a téměř vždy byli pod kouzlem jeho osobnosti. Pro Ameriku měl Vilém II. zjevně slabost — dojem jeho citů vůči Anglii se těžko popisuje. Vždy jsem měl dojem, že císař malou sympatii, které se v Anglii těšil, pociťoval jako rušivý nedostatek a rád by byl na Temži oblíben a že nezdar té snahy u něho vyvolával jistou mrzutost. Byl si přirozeně zcela jasně vědom, že způsob, jakým je v Anglii osobně hodnocen, musí působit na anglicko-německé vztahy, a jeho přání být v Anglii dobře posuzován nevzešlo tedy z osobní ješitnosti, nýbrž z politických zájmů.

Dojem, že okázalé vystupování císaře Viléma, celý jeho způsob, „jak se nést“, v Anglii neodpuzovaly, ale přece ztěžovaly „vzájemné porozumění“, dávala i líčení, která se týkají styku mezi císařem a králem Eduardem.

Král Eduard uměl, jak známo, jednat s lidmi jako málokdo v Evropě a jeho zájem o zahraniční politiku byl vždy dominující. Byl by představoval nejideálnější typ velvyslance. Strýc a synovec si nikdy dobře neporozuměli, a to už v době, kdy synovec byl císařem a mnohem starší strýc stále ještě princem — rozdíl v postavení, který věčně posměšný Kiderlen5-Wächter charakterizoval slovy: „Princ waleský nemůže svému o osmnáct let mladšímu synovci odpustit, že dělá lepší kariéru než on sám.“

Osobní sympatie a osobní neshody ve vedoucích sférách však mohou ovlivnit světové dějiny. Politiku dělají lidé a vždy ji budou dělat a osobní vztahy při tom vždy budou hrát jistou roli. Kdo může dnes říci, zda by se běh světa nebyl stal jiným, kdyby panovníci Anglie a Německa byli homogennější povahy? Obkličovací politika krále Eduarda přece začala teprve tehdy, když nabyl — podle mého názoru nesprávného — přesvědčení, že dorozumění s císařem Vilémem je nemožné.

Císaři Vilémovi bylo povahou zatěžko přizpůsobit se cizím ideám a myšlenkovým směrům, a během let se ta obtíž zvětšovala. To byla vina jeho okolí v nejširším smyslu.

V atmosféře, v níž císař Vilém žil, musela zahynout i nejlepší rostlina. Císař mohl říkat nebo dělat, co chtěl: ať to bylo správné, nebo nesprávné — narazil na nejnadšenější obdiv a chválu. Vždy se našli lidé po tuctech, kteří přinášeli svůj zbožňující obdiv.

Například za války vyšla kniha „Císař v poli“ od Dr. Bogdana Kriegera6. Císař Vilém mi ji v květnu 1917 v Kreuznachu7 daroval s věnováním vztahujícím se k válce. Ta kniha obsahuje přesný popis toho, co císař během tažení dělal — ale nic než vnější podrobnosti; kam jel, kde snídal, s kým mluvil, jaké vtipy dělal, jak byl oblečen, jak mu zářilo oko atd.; dále proslovy k vojskům, zcela nezajímavá a bezvýznamná slova, která jednotlivým vojákům říkal, a podobně. A celek je obklopen, protkán a prosycen bezmezným, nezměrným obdivem, neustálou chválou. Císař mi tu knihu dal při mém odjezdu a já ji ve vagoně prolistoval.

O několik týdnů později se mě jeden německý důstojník, který byl mému odjezdu přítomen, zeptal, co o té knize soudím; odvětil jsem mu, že je to braková literatura, která císaři škodí, a že by bylo v jeho zájmu ji konfiskovat. Důstojník odvětil, že to je i jeho názor, císař však byl prý z mnoha stran ujišťován, že je to vynikající dílo, které rozněcuje ducha armády, a proto je rozšiřuje. Později jsem jednou v hovoru při diner upozornil hraběte Hertlinga8 na ten spis a radil mu, aby takové produkty, které císaři škodí víc než jakýkoli pamflet, potlačil. Starý pán zlostí zrudl a prohlásil, „že je to vždy totéž: lidé, kteří se chtějí císaři vlichotit, mu takové věci přinášejí. Tu knihu mu — Hertlingovi — teprve nedávno neobyčejně chválil jeden univerzitní profesor. Císař přece vůbec nemá čas tu veteš číst a takovým lichotkám naletí; sám ji také nečetl, nechá si ji však nyní předložit.“

Nevím, kdo ten univerzitní profesor byl, ale v každém případě nebyl ve stálém okolí císařově, právě tak málo jako autor té knihy. Měl jsem v tom případě, jako častěji, dojem, že mnozí páni ze suity císaře Viléma s tím směrem vůbec nesouhlasili. Ale německý národ jako celek jim ztěžoval proti tomu vystoupit. Dvůr nebyl v tom proudu servility vůdcem, nýbrž tím postrkovaným.

Velvyslanec princ Hohenlohe9 hovořil během mého úřadování velmi často s císařem Vilémem; mluvil s ním vždy neobyčejně otevřeně a volně a přece s ním zůstal stále v nejlepším poměru. Zajisté to bylo pro cizího velvyslance snazší než pro říšského Němce, ale přece to dokazuje, že to císař snesl, dálo-li se to ve správné formě.

Císař Vilém byl ve své zemi oslavován a vynášen do nebes, nebo v malé části tisku tendenčně tupen a zesměšňován. Ten poslední směr však do té míry nesl charakter osobního nepřátelství za každou cenu, že tím byla jeho výtka a priori diskreditována. Kdyby se byly častěji našly vážné listy a hlasy, které by nepochybně existující chyby císařovy důstojně probraly a pokáraly, zároveň však uznaly jeho veliké a dobré vlastnosti, bylo by to lepší — a kdyby bylo o něm napsáno víc knih, které by místo hloupých historek, opakování jeho vtipů, popisování jeho obleku a sypání kadidla vyprávěly, že ten muž je uvnitř zcela jiný, než jak se dává, že je pln nejlepší vůle a pln vášnivé lásky k Německu, že ve své hluboké religiozitě často zápasí sám se sebou a se svým Bohem a ptá se, zda je to správná cesta, kterou jde, že ve své lásce k německému národu byl mnohem poctivější než mnozí Němci k němu, že on je nikdy neklamal, ale byl jimi ustavičně klamán — i to by bylo lepší a především pravdivější.

Císař Vilém, který nepochybně, co se nadání a talentu týče, stojí nad průměrem lidí, by se zajisté, kdyby přišel na svět jako obyčejný smrtelník, stal velmi schopným důstojníkem, architektem, inženýrem, poslancem nebo čímkoli; jeho veliké nadání by bylo přineslo plody, kdyby byl nucen hledat svou cestu tápavě mezi ostny kritiky. Při stávající nekritičnosti ztratil míru, a to bylo jeho neštěstí. Císař Vilém I. byl podle všeho, co se o něm člověk dočetl, zcela jiná povaha, a přece to Bismarck s ním jistě často neměl snadné, ačkoli Bismarckova loajalita a dynastická podřízenost patrně nikdy neublížila jeho bezohledné otevřenosti. Ale císař Vilém I. byl „self made man“ na trůně; když se dostal k vládě, jeho říše kolísala, s pomocí vynikajících mužů, které dovedl najít a udržet, ji podepřel a přes Hradec Králové a Sedan zbudoval velkou Německou říši. Pro Viléma II. by platilo slovo básníkovo: „Co zdědil jsi po otcích svých10, nabuď toho, abys to měl.“ Vilém II. přišel na trůn, když Německo dosáhlo vrcholu své moci. Nevytvořil jako jeho děd vlastní prací to, co vlastnil, jemu to bez námahy padlo do klína, a na celý jeho duševní vývoj měla ta skutečnost veliký vliv.

Císař Vilém byl zábavný, zajímavý vypravěč. Dalo se mu naslouchat hodiny, aniž se člověk nudil. Císaři mají ovšem obecně tu výhodu, že snadno najdou auditorium — ale císaři Vilémovi by člověk rád naslouchal, i kdyby byl obyčejným měšťanem. Mluvil o umění, vědě, politice a hudbě, náboženství a astronomii a byl vždy podnětný. Ne že by se vše, co říkal, zdálo správné, naopak se často dával strhnout k velmi napadnutelným závěrům — ale největší chybu, kterou člověk ve společnosti mít může, chybu nudit ostatní, tu neměl nikdy.

Byl-li císař Vilém ve slovech a gestech vždy velmi silný, byl speciálně během války přece ve svých činech podstatně méně samostatný, než se obecně předpokládá. A v tom bodě spočívá podle mého názoru jeden z hlavních důvodů, z něhož ve veřejnosti vyplývá mylné posuzování celé vládní činnosti císaře Viléma. Mnohem více, než veřejnost věří, byl tím postrkovaným, nikoli postrkujícím, a osobuje-li si dnes Dohoda právo být žalobcem i soudcem v jedné osobě a dělat císaři proces — pak je to, odhlédneme-li ode všeho ostatního, nesprávné a nespravedlivé proto, že císař Vilém jak v předehře války, tak i během války nikdy nehrál roli, kterou mu Dohoda připisuje.

Ten ubožák prodělal zlé věci a snad jej ještě horší čekají. Byl nesen příliš vysoko, než aby nespadl strašlivě hluboko. Osud jej zřejmě vyvolil, aby odpykal vinu, která, pokud vůbec existuje, není ani tak jeho jako vinou jeho země a jeho doby. Zkázou císaře Viléma byl byzantinismus Německa, ten byzantinismus, který jej opletl a ovinul jako popínavá rostlina strom — ten nedohledně veliký zástup lichotníků a kariéristů, který jej v neštěstí opustil. A císař Vilém byl jen zvlášť výrazným exponentem své třídy. Všichni moderní panovníci mají tu nemoc, jen byla u císaře Viléma silněji vyvinuta, a proto také silněji k vidění než u ostatních. Jsa od mládí jedu chvály zvlášť přístupný, v epoše, v zemi a na dvoře, kde mělo líbání ruky domovské právo, přitom v čele jednoho z největších a nejsilnějších států světa, s téměř neomezenou mocí, podlehl onomu osudnému údělu, jemuž lidé podlehnout musí, ztrácejí-li reálnou půdu pod nohama a začínají-li věřit ve svou božskost.

Odpykává vinu, která není jeho. Do své samoty si může vzít útěchu, že vždy chtěl jen to nejlepší. A přes všechno, co se dnes o Vilémovi II. mluví a píše, platí pro něj plně a zcela to krásné slovo: „Pokoj na zemi lidem dobré vůle.“ Stahuje-li se ze světa, může si jako nejdražší statek vzít s sebou své dobré svědomí.

A snad bude moci Vilém II. na sklonku svého života říci, že poznal, že v lidském životě není štěstí a neštěstí — nýbrž jen rozdíl v síle snášet svůj osud.

Nikdy nebyla válka v programu Viléma II.

Nemohu říci, kde byly v jeho duchu vytyčeny hranice role, kterou Německu přisoudil, a zda se výtky, které se proti němu vznášejí, „že ve svých ambicích pro Německo šel příliš daleko“, dají ospravedlnit, či nikoli. Na výlučnou světovládu Německa zajisté nikdy nemyslil, neboť nebyl tak naivní, aby věřil, že jí může dosáhnout bez války, ale jeho plány zajisté směřovaly k tomu, aby Německo trvale stálo mezi prvními mocnostmi světa. Vím určitě, že císaři jako jeho ideál tanula na mysli myšlenka dospět ke světovému dorozumění s Anglií a jaksi se s Anglií o svět rozdělit. V jeho myšlenkovém pochodu bylo při tom rozdělení světa přisoudit jistou roli ještě Rusku a Japonsku, pro ostatní státy, zvláště pro Francii, neměl mnoho pochopení, jsa proniknut přesvědčením, že to jsou národy v sestupu. Tvrdí-li se dnes, že Vilém tu válku úmyslně připravil a pak rozpoutal, odporuje to jeho desítky let trvající mírové vládní činnosti. Ve svém díle „Předehra světové války“ píše Helfferich11 o postoji císaře Viléma během balkánských zmatků a zmiňuje: „Pro postoj německého císaře v této pro německou politiku obtížné situaci, která má velikou podobnost se situací z července 1914, je příznačný telegram, který Vilém II. tehdy adresoval říšskému kancléři tohoto obsahu: Spojenecká smlouva s Rakouskem-Uherskem nás nutí pochodovat, napadne-li Rusko Rakousko-Uhersko. Pak bude vtažena i Francie a Anglie za takových okolností patrně rovněž nezůstane klidná. Sporné otázky, které jsou nyní na pořadu, jsou s tím nebezpečím v nepoměru. Nemůže být smyslem spojenecké smlouvy, abychom, aniž jsou ohroženy životní zájmy spojence, museli pro rozmar spojence jít do boje na život a na smrt. Kdyby se ovšem mělo ukázat, že druhá strana zamýšlí útok, pak bude nutno vzít každé nebezpečí na sebe. Toto klidné a pevné stanovisko, které jediné mohlo zachovat mír, bylo pro německou politiku směrodatné i v dalším vývoji. Udrželo se jak vůči silnému ruskému tlaku, tak i vůči jinak zaměřeným tendencím a přechodným rozladěním ve Vídni.“ Zda ve Vídni panovalo rozladění, nevím — ale jinak pokládám to líčení za úplně správné.

Bylo již výše zmíněno, že všechna ta ostrá slova, která císař metal do světa, vzešla z mylné představy o jejich účinku. Císař chtěl imponovat, chtěl snad dokonce vyděsit, to rád přiznávám, ale chtěl jednat podle zásady: Si vis pacem, para bellum [chceš-li mír, připravuj se na válku], a chtěl okázalým zdůrazňováním vojenské síly Německa odradit mnohé nepřátele a závistníky své říše od toho, aby oni sami vyhlásili válku jemu. Zde ani na okamžik nebude popíráno, že ten postoj byl často nešťastný a chybný, nebudiž popíráno, že přispěl k vypuknutí světové války — ale tvrdí se, že císaři chyběl dolus [úmysl] válčení, že mluvil slova a podnikal věci, které měly proti jeho vůli účinek rozdmýchávající válku.

Kdyby se byli v Německu našli muži, kteří by škodlivý účinek, jejž jeho vystupování s sebou neslo, nezatajovali, nýbrž císaři vylíčili rostoucí nedůvěru celého světa — kdyby se nenašel jeden nebo dva, ale po tuctech muži takového druhu, zajisté by to na císaře udělalo dojem. Je ovšem správné, že Prus je ze všech lidí na světě ten, kdo se nejméně dokáže vmyslet do psýchy jiného člověka, a snad bylo v císařově okolí skutečně málo mužů, kteří stoupající obavy světa rozpoznali. Snad mnozí z těch, kdo císaři nepřetržitě vzdávali chválu, byli skutečně a poctivě toho názoru, že jeho vystupování je to správné. Ale mezi německými politiky posledních desetiletí bylo příliš mnoho chytrých mužů, než aby se nedalo věřit, že mnozí z nich měli jasný obraz situace, a zůstává pravdou, že ze šetrnosti k císaři a především k sobě samým nenašli odvahu zacházet s ním tvrdě a bezohledně mu říci pravdu do očí.

To nejsou výtky, to jsou vzpomínky — ale vzpomínky, které se nezdají zbytečné v době, kdy má být z císaře Viléma udělán obětní beránek celého světa. Zajisté, jaký už císař byl, takový experiment by se neobešel bez toho, že by bylo nejprve nutno překonat jistý odpor. Na ty první z jeho poddaných, kteří by si dovolili s císařem skutečně jednou promluvit bez obalu, by se patrně nejprve hledělo trochu udiveně, a k tomu se nechtěl nikdo propůjčit, nikdo nechtěl začít. Kdyby se však našli muži, kteří by tak postupovali bez ohledu na sebe samé, dostavil by se nepochybně úspěch, neboť císař nebyl jen dobré vůle, byl také vnímavý, a důsledná, cílevědomá práce na základě nebojácné poctivosti by na něj byla učinila dojem. Přitom byl císař skrznaskrz dobrý, blahovolný člověk. Působilo mu upřímnou radost činit dobro. Také byl prost nenávisti vůči nepřátelům. V létě 1917 se mnou mluvil o osudu svrženého cara a o svém přání mu pomoci a dostat jej eventuálně do Německa. A to přání nevzešlo jen z dynastických, nýbrž z lidských motivů. Opakovaně zdůrazňoval, že každá touha po pomstě je mu zcela vzdálená a že „sraženého protivníka zase zvedne“.

Domnívám se, že císař Vilém viděl mraky, které se na politickém obzoru kupily stále černější, ale byl zajisté upřímného a poctivého přesvědčení, že vznikly bez jeho nejmenšího zavinění, že vzešly jen ze závisti a žárlivosti a že není jiného prostředku, jak hrozící válečné nebezpečí držet v šachu, než právě ta okázale nasazená póza síly a neohroženosti. „Síla a moc Německa musí být denně vytrubována do světa, neboť dokud se nás bojí, nic nám neudělají“ — to byla zhruba teze na Sprévě. A echo světa křičelo zpátky: „To ustavičné honosení se německou silou, ty věčné pokusy o zastrašení dokazují, že Německo chce tyranizovat celý svět.“

Když válka vypukla, byl císař proniknut skálopevným přesvědčením, že jde o jemu vnucenou obrannou válku, a to přesvědčení s ním sdílela drtivá většina německého národa. Mohu výše zmíněné závěry vyvozovat jen z celé psýchy císaře a jeho okolí, jak ji znám, a z nepřímých zpráv. Jak jsem již zdůraznil, neměl jsem poslední léta před válkou a také ještě ty dva roky po vypuknutí války nejmenší přímý kontakt s Berlínem.

Když jsem císaře v zimě 1917 ve své funkci ministra zahraničí opět spatřil, shledal jsem jej zešedivělým, ale stále ještě stejně živým jako dříve. Přes okázale předváděnou jistotu ve vítězství se domnívám, že Vilém II. měl v zimě 1917 již pochybnosti o výsledku války a byl naplněn nejvroucnějším přáním dospět ke snesitelnému konci. Když jsem mu v průběhu jedné z našich prvních rozmluv domlouval, aby se nebál žádné oběti, jen aby válku skončil, přerušil mě slovy: „Ale co chcete? Nikdo nechce mír horoucněji než já. Ale slyšíme to přece den co den, ti druzí nechtějí mír, dokud nebude Německo rozdrceno.“ Ta odpověď byla správná, neboť všechny anglické projevy vrcholily v téže větě: Germaniam esse delendam12 [Germánie musí být zničena]. Přesto jsem se pokusil císaře přemluvit, aby nabídl oběť Alsaska-Lotrinska, a dal jsem výraz svému přesvědčení, že Francii bude stěží možno pohnout k tomu, aby válku dále vedla, jestliže sama dosáhne všeho toho, co žádá její národní ideál. Domnívám se, že císař, kdyby měl naprostou jistotu, že to válku skutečně skončí, a kdyby se zbavil obavy, že by takovou bolestnou nabídku Německo pociťovalo jako nesnesitelnou, že, říkám, by císař sám za sebe souhlasil. Ale obava, že právě takový mír se ztrátami po všech přinesených obětech vžene německý národ do zoufalství, byla u něho rozhodující.

Ani dnes se nedá vůbec konstatovat, zda ta obava nebyla správná. V roce 1917 a ještě i 1918 byla víra ve vítězný konec v Německu tak silná, že je přinejmenším velmi pochybné, zda by byl německý národ s vydáním Alsaska-Lotrinska souhlasil. V říšském sněmu byly proti tomu všechny strany, i sociální demokraté.

Vysoký německý činitel mi na jaře 1918 řekl: „Měl jsem dva syny. Jeden zůstal na bitevním poli, ale raději dám ještě toho druhého, než abych se vzdal Alsaska-Lotrinska“; a tak jako on smýšleli mnozí.

Během těch půldruha roku, v nichž jsem samozřejmě často měl příležitost sejít se s Vilémem II., prodělalo jeho duševní rozpoložení přirozeně také různé fáze. Po velikých vojenských úspěších, například po zhroucení Ruska a Rumunska, se jeho generálům stále znovu dařilo získat jej pro svůj dobyvačný program, a byl by to mylný názor, kdyby se věřilo, že se Vilém II. veskrze a nepřetržitě držel myšlenky: „Především jen mír!“ Kolísal, byl někdy pesimističtější, někdy optimističtější, a tím se měnily i jeho mírové cíle. Ale je přece lidsky jen pochopitelné, že změněné situace na válčišti ovlivnily i psýchu jednotlivce, a žádný člověk v Evropě nebyl takových výkyvů prost.

Počátkem září 1917 psal například císaři Karlovi o nastávajícím útoku na italské frontě a v témž dopise se našla pasáž: „Doufám, že možnost společné ofenzivy našich spojeneckých vojsk oživí i náladu Tvého ministra zahraničí. K jiné než k důvěryplné náladě nemáme podle mého soudu při uvážení celkové situace důvod.“ I jiné dopisy a výroky císařovy dokazují ty výkyvy v jeho náladě. Mimochodem se rád, stejně jako Wilhelmstraße13, držel taktiky stavět vůči „válkou unavenému Rakousku-Uhersku“ na odiv důraznou jistotu ve vítězství, aby posílil naši odolnost.

Velikou zásluhu o zachování dobrých přátelských vztahů mezi Vídní a Berlínem si získal arcivévoda Fridrich. Nebylo vždy snadné řešit choulostivé otázky vedení války bez rozladění. Poctivý, přímý způsob arcivévodův a jeho vždy přátelské, skromné vystupování často zachránily obtížné situace.

Po zhroucení a po převratu, když se tupení císařské rodiny stalo zcela bezpečným podnikem, zalíbilo se jistým listům házet blátem i po arcivévodovi Fridrichovi. Nic z toho na něm neulpí. Ten princ je vznešený, bezvadně ryzí charakter a vždy vystupoval proti zlořádům. Lecčemu zabránil; nemohl-li zabránit všemu, nebyla to jeho vina.

Válkou unavený a po míru toužící v nejpravějším smyslu slova byl korunní princ Vilém, když jsem jej po mnoha letech v létě 1917 opět spatřil. Odcestoval jsem na francouzskou frontu, abych se s ním sešel a pokusil se, zda není možné jeho prostřednictvím vyvinout tlak ve smyslu povolnosti především na vládnoucí vojenské činitele.

Dlouhá rozmluva, kterou jsem s ním vedl, mi dokázala, že se — byl-li kdy válečně naladěn — stal úplným pacifistou. Z mého deníku:

Na západní frontě 1917.

Jedeme k Camp des Romains. Po skupinách, abychom na auta neupoutali pozornost nepřátelského dělostřelectva, neboť místy je cesta nepříteli na očích. Jsem přidělen k Bethmannovi. Mluvili jsme o vojácích a Bethmann řekl: „Generálové po mně patrně budou házet ruční granáty, až mě spatří.“ Má strašlivě těžké postavení vůči těm zastáncům vítězného míru.

Vysoko nad námi nepřátelský letec. Krouží a čerta se stará o šrapnely, které kolem něho praskají. Střelba ustává a ten lidský pták krouží dál ve svých nedosažitelných výškách. Z dálky je slyšet dělostřeleckou palbu jako vzdálený hrom.

Od Camp des Romains nejsou francouzské linie daleko, pár set metrů. Tu a tam padne výstřel a je slyšet zavýt granát, jinak je ještě klid. Je ještě příliš časně, střelba obvykle začíná teprve k desáté hodině, v poledne ustává — přestávka na oběd — a odpoledne pokračuje.

Při zpáteční cestě začíná denní dělostřelecká bitva. Na celé linii to nepřetržitě duní.

Saint-Mihiel.

Zastavili jsme v Saint-Mihiel. Zůstalo tu mnoho Francouzů. Byli zadrženi jako rukojmí, aby město nebylo ostřelováno. Na náměstí stáli lidé kolem a prohlíželi si kolonu aut.

Mluvil jsem se starou ženou, která stranou od ostatních seděla na schodech před domem. Řekla: „Nikdy už se to neštěstí nenapraví. Horší už to být nemůže, než je. Mně je jedno, co se stane. Nejsem odsud. Můj jediný syn padl, můj dům shořel, nemám už co ztratit. Nemám už nic než nenávist k Němcům, a tu odkážu Francii.“ A dívala se mimo mne do prázdna. Mluvila bez vášně — jen strašlivě smutně.

Ta příšerná nenávist! Generace budou klesat do hrobu, než ta záplava nenávisti opadne. A je vyrovnání, kompromisní mír možný při téhle psýše národů? Nemusí to dojít tak daleko, že jeden z obou bude ležet na zemi a bude zničen?

Saint-Privat.

Na cestě do Met jsme projížděli Saint-Privat. Podél silnice leží pomníky, které vyprávějí o roce 1870. Všude historická, krví hnojená půda. Každý kámen a každá skvrna mluví o minulých velkých dobách. Zde bylo zaseto símě myšlenky odvety, o kterou se nyní zápasí.

Bethmann, zdá se, uhodl mé myšlenky. Každá oběť by byla pro Německo snesitelnější, míní, než postoupení Alsaska, protože by tím Německo muselo vymazat jednu z nejskvělejších epoch svých dějin.

Sedan.

Na cestě do korunního princova kvartýru.

Tam leží ten malý dům, kde se konalo historické setkání Bismarcka a Napoleona III. Žena, která tam tehdy bydlela, zemřela teprve před několika týdny. Viděla přicházet Němce podruhé. Nějakého Moltkeho zase patrně přivedli s sebou — Bismarck chybí. Ale ta podrobnost starou ženu patrně příliš nezajímala.

U korunního prince.

Pěkný, malý dům, mimo obec. Našel jsem tam vyzvání korunního prince, abych k němu ihned přišel, a tak jsme mluvili skoro hodinu mezi čtyřma očima, ještě před večeří. Nevím, zda byl korunní princ kdy válečně naladěn, jak lidé vyprávějí, ale dnes už není. Chce mír, touží po něm, jen neví, jak k němu dojít. Mluvil velmi klidně a rozumně. Byl by pro to přinést i územní oběti, ale zdá se také věřit, že by to Německo nesneslo. V kontrastu mezi skutečnou vojenskou situací, důvěryplnými očekáváními generálů — a obavami, které sedí v hlavě vojenského laika, je ta veliká obtíž. A pak to přece není jen Alsasko-Lotrinsko. Zničení německého militarismu znamená na Temži přece jednostranné odzbrojení Německa. Může armáda, která stojí daleko v nepřátelské zemi a jejíž generálové jsou přesvědčeni o konečném vítězství, může národ, který není poražen, toto snést?

Přesto jsem korunnímu princi domlouval, aby se svým otcem o tom postoupení promluvil. Byl s tím zcela srozuměn. Pak jsem jej jménem císařovým pozval do Vídně, což slíbil učinit, jakmile dostane povolení.

Po návratu mu císař napsal dopis, který jsem navrhl já, v němž se vyskytla tato pasáž:

„Můj ministr zahraničí mi ohlásil zajímavou rozmluvu, kterou měl tu čest s Tebou mít, a všechny Tvé výroky mě ze srdce potěšily, protože se v nich tak přesně zrcadlí můj názor na situaci. Přes všechny nadlidské výkony našich vojsk vyžaduje situace v zázemí bezpodmínečně konec války ještě před zimou, to platí pro Německo právě tak jako pro nás. Turecko už vydrží jen velmi krátce a s ním ztrácíme i Bulharsko, pak jsme sami dva, a nadcházející jaro přinese Ameriku a ještě posílenou Dohodu. Mám na druhé straně jisté náznaky, že bychom Francii mohli získat pro sebe, kdyby se Německo mohlo rozhodnout k jistým územním obětem v Alsasku-Lotrinsku. Získáme-li Francii, jsme vítězi, a Německo se může jinak vydatně odškodnit. Ale nechci, aby Německo tu oběť neslo samo. Chci sám nést lví podíl té oběti a prohlásil jsem Jeho Veličenstvu Tvému otci, že jsem za výše zmíněných podmínek ochoten nejen vzdát se celého Polska, nýbrž i postoupit Halič Polsku a pomoci tu říši připojit k Německu. Německo by na východě získalo říši, zatímco by na západě vydalo část své země. V roce 1915 jsme, aniž bychom žádali jakoukoli podstatnou kompenzaci, v zájmu našeho spolku na prosby Německa nabídli věrolomné Itálii Trentino, abychom se vyhnuli válce. Dnes je Německo v podobné, avšak daleko nadějnější situaci. Ty jako dědic německé císařské koruny jsi oprávněn vhodit své závažné slovo na váhu, a vím, že Jeho Veličenstvo Tvůj otec to stanovisko ohledně Tvé spolupráce plně a zcela sdílí. Proto Tě prosím, abys v této pro Německo i pro Rakousko-Uhersko rozhodující hodině uvážil celkovou situaci a spojil své snahy s mými, aby se válka rychle a čestným způsobem skončila. Setrvá-li Německo na svém odmítavém stanovisku a zničí možný mír, je situace v Rakousku-Uhersku velmi kritická.

Zcela zvláště by mě potěšilo, kdybych si s Tebou mohl co nejdříve promluvit, a slib, který jsi mi vzkázal po hraběti Czerninovi, že nás brzy navštívíš, mě těší zcela mimořádně.“ Odpověď korunního prince byla velmi přátelská a vstřícná, pohybovala se však ve všeobecných frázích, a bylo jasné, že se německým vojenským činitelům podařilo udusit jeho snahy v zárodku. Když jsem Ludendorffa o nějaký čas později potkal v Berlíně, byl můj názor potvrzen slovy, jimiž mě oslovil: „Co jste to udělal s naším korunním princem, vždyť je úplně ochablý? Ale zase jsme ho nafoukli.“

Ta hra byla vždy táž. V poslední době války platila v Německu jediná vůle, a tou byla vůle Ludendorffova. Jeho myšlení bylo pouze boj a jeho duše vítězství.

Bernhard kníže von Bülow (1849–1929) — Německý říšský kancléř 1900–1909.↩︎
Ernst Seidler von Feuchtenegg (1862–1931) — Rakouský ministerský předseda od června 1917 do července 1918.↩︎
arcivévodovi Josefu Ferdinandovi (1872–1942) — Arcivévoda z toskánské větve habsburského rodu, velitel 4. armády od října 1914 do června 1916. Po anšlusu byl roku 1938 zatčen gestapem a tři měsíce vězněn v Dachau; zbytek života strávil ve Vídni pod stálým dohledem.↩︎
Alois kníže Schönburg-Hartenstein (1858–1944) — Rakousko-uherský generál. Za války velel XX. sboru v jižním Tyrolsku a na Soči, na konci války 6. armádě. Ve třicátých letech rakouský ministr obrany.↩︎
Alfred von Kiderlen-Wächter (1852–1912) — Německý státní tajemník zahraničí 1910–1912.↩︎
Bogdan Krieger (1863–1931) — Hohenzollernský dvorní bibliotekář, vydavatel obrazové série „Císař v poli“.↩︎
Kreuznach — Bad Kreuznach, sídlo německého Velkého hlavního stanu v roce 1917.↩︎
Georg hrabě von Hertling (1843–1919) — Bavorský ministerský předseda 1912–1917, německý říšský kancléř od listopadu 1917 do října 1918.↩︎
Gottfried princ Hohenlohe-Schillingsfürst (1867–1932) — Rakousko-uherský velvyslanec v Berlíně 1914–1918.↩︎
Co zdědil jsi po otcích svých — Goethe, Faust I, scéna „Noc“: „Was du ererbt von deinen Vätern hast, erwirb es, um es zu besitzen.“ Czernin verš uvádí bez jména básníka.↩︎
Karl Helfferich (1872–1924) — Německý státní tajemník financí 1915–1916, poté státní tajemník vnitra a vicekancléř do října 1917.↩︎
Germaniam esse delendam — Obměna věty, jíž Cato starší podle tradice končil každou řeč v senátu: Ceterum censeo Carthaginem esse delendam – ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.↩︎
Wilhelmstraße — Berlínská ulice, v níž sídlil německý úřad zahraničí; jméno se užívalo pro německou zahraniční politiku jako celek.↩︎