Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

II. Konopiště

Konopiště se stalo kolébkou rozmanitých bájí. Pán zámku byl první obětí strašlivého světového požáru a role, kterou před válkou sehrál, podléhá mnohým a zčásti mylným výkladům.

Arcivévoda následník trůnu byl zcela svérázná povaha. Hlavním rysem jeho charakteru byla veliká nevyrovnanost. Zřídka znal střední cestu a byl stejně žhavý v nenávisti jako v lásce. Byl nevyrovnaný ve všem, nic nedělal jako ostatní lidé, nýbrž co dělal, dělal v nadlidských rozměrech. Jeho mánie kupovat a sbírat starožitnosti byla příslovečná a přecházela do fantastična. Byl vynikající střelec a lov mu byl žádoucí už jen v největším měřítku, a počet jím složené zvěře jde do set tisíců. Několik let před svou smrtí složil svého pětitisícího jelena.

Jeho střelecká dovednost hraničila s neuvěřitelným, brokem jako kulí. Když byl na své cestě kolem světa v Indii, produkoval se u jednoho mahárádži umělecký střelec. Vyhazovaly se do výšky mince a umělecký střelec po nich střílel kulí. Arcivévoda to zkusil také a Inda porazil. Při střelbě pohrdal všemi moderními pomůckami jako puškohledem a opakovací puškou; střílel vždy z dvouhlavňové kulovnice a pro jeho neobyčejně bystré oko se puškohled jevil postradatelným. Umělecké porozumění pro parkové úpravy vedlo v posledních letech k vášni, která jej ovládla; na Konopišti znal každý strom a každý keř a své květiny miloval nade vše. Byl svým vlastním zahradníkem. Každý záhon a každá skupina byly zakládány podle jeho přesných údajů. Znal životní podmínky každé jednotlivé rostliny, jakost půdy, v níž se jí daří, a každá, i sebemenší úprava nebo změna se děla podle jeho určitého pokynu. Ale i zde se vše dálo v obrovském měřítku a sumy, které ten park pohltil, musely být ohromné. V mnohém ohledu měl arcivévoda umělecké porozumění jako málokdo; žádný obchodník mu nedokázal vnutit moderní předmět jako „starý“ a měl právě tolik vkusu jako porozumění. Naproti tomu pro něj hudba byla nepříjemným hlukem a pro básníky měl jen nevýslovné pohrdání. Wagnera nesnášel a Goethe mu neříkal vůbec nic. Zcela svérázný byl jeho nedostatek jazykového nadání. Mluvil velmi prostředně francouzsky, jinak vlastně vůbec žádnou řečí; několik útržků italštiny a češtiny. S učením maďarštiny se po léta trápil se železnou energií až do konce života; měl stále v domě duchovního, který mu dával hodiny maďarštiny. Ten učitel jej doprovázel i na cestách a v St. Moritz například bral František Ferdinand denně hodiny maďarštiny — přesto trpěl ustavičně pocitem, že se tu řeč nikdy nenaučí, a námahu, kterou mu to učení působilo, přenášel na celý maďarský národ. „Už pro jejich řeč jsou mi antipatičtí,“ byl výrok, který jsem od něho slýchal častěji. Také v posuzování lidí nebyl František Ferdinand vyrovnaný, dovedl jen milovat, nebo nenávidět, a bohužel byl počet těch, kdo patřili do druhé kategorie, podstatně větší. Není pochyby, že měl František Ferdinand v celém svém způsobu myšlení tvrdý rys, a pro všechny, kdo jej znali méně zblízka, byla ta tvrdost jeho charakteru tím nejnápadnějším na něm; a veliká nepopularita, které se těšil, má nepochybně v tom charakterovém rysu svůj původ. Zcela vynikající vlastnosti, které arcivévoda měl, veřejnost neznala, proto jej namnoze posuzovala nesprávně.

Prý nebyl vždy tak příkrý. V mládí prodělal těžkou plicní nemoc a byl po nějakou dobu lékaři považován téměř za ztraceného. Sám mi tu dobu a vše, co v ní prodělal, častěji líčil a vždy mluvil s bezmeznou roztrpčeností o lidech, kteří jej ze dne na den odsunuli stranou jako odepsaného. Dokud platil za následníka trůnu a lidé s ním počítali do budoucna, byl středem obecné pozornosti. Když onemocněl a platil za ztraceného, obrátil se svět z hodiny na hodinu a přinesl své holdy jeho mladšímu bratru Ottovi. Nechci ani na okamžik pochybovat, že na tom líčení zvěčnělého arcivévody bylo mnoho pravdy, a nikdo, kdo zná svět, nebude pochybovat o ubohém a servilním egoismu, jenž je téměř vždy podstatou holdů, které se vysokým pánům přinášejí. Ostřeji ještě než do jiných srdcí se ta zášť vryla do srdce Františka Ferdinanda a nikdy světu nezapomněl, co v těch těžkých měsících zažil a prodělal. Především to byl tehdejší ministr zahraničí hrabě Gołuchowski1, jehož údajný náhlý obrat arcivévodu těžce ranil; vždyť vždy věřil, že je mu Gołuchowski osobně oddán. Podle líčení Františka Ferdinanda prý Gołuchowski císaři Františku Josefovi prohlásil, že arcivévoda Otto2 musí nyní dostat dvůr, který mu jako následníku trůnu náleží, protože on — František Ferdinand — je prý „beztak ztracen“. Méně věc sama než způsob, jakým jej Gołuchowski „za živa pohřbil“, rozladil a ranil muže, kterého nemoc učinila ještě popudlivějším. Ale vedle Gołuchowského to byli ještě nesčetní jiní, jimž jejich chování v oné době zazlíval, a bezpříkladné pohrdání světem, které, když jsem jej poznal, bylo charakteristickým rysem celé jeho bytosti, zdá se zčásti alespoň mít původ v oněch zkušenostech z nemoci.

Také v politickém ohledu měla ta roztrpčenost trvalý vliv na celé jeho myšlení. Vyprávěl mi autentický svědek, že arcivévodovi, když těžce nemocen na jihu bojoval s tou strašlivou nemocí, padl jednoho dne do rukou článek jednoho maďarského listu, který brutální a posměšnou formou mluvil o odepsané budoucí vládě arcivévodově a stavěl na odiv zjevnou škodolibost nad touto očekávanou eventualitou. Arcivévoda, který při čtení toho článku zešedl hněvem a rozhořčením, prý chvíli zůstal tiše, načež mu uniklo to charakteristické slovo: „Teď musím vyzdravět. Teď budu žít jen svému zdraví, neboť chci vyzdravět, abych jim ukázal, že se radují předčasně.“ A nebyl-li to zajisté také jediný důvod oné prudké antipatie vůči všemu, co bylo maďarské, hrály takové osobní momenty v celém jeho myšlení bezpochyby vždy roli. Arcivévoda byl „zdatný nenávistník3“, nezapomínal snadno, a běda těm, které stíhal svou nenávistí. Na druhé straně měl ovšem jen málokomu známý, neobyčejně vřelý kout srdce; byl ideálním manželem, nejlepším otcem a věrným přítelem svých přátel. Ale počet těch, jimiž pohrdal, byl nesrovnatelně větší než počet těch, jimž věnoval svou náklonnost, a sám si také vůbec nic nenamlouval o tom, že je jednou z nejnepopulárnějších osobností monarchie. Právě v tom pohrdání popularitou však zase byla jistá velikost. Nikdy by nedokázal projevit jakoukoli vstřícnost novinám nebo jiným nástrojům, které veřejné mínění zpravidla ovlivňují ve prospěch či neprospěch. Byl příliš hrdý, než aby se ucházel o popularitu, a příliš pohrdal lidstvem, než aby na jeho úsudek něco dal.

Jako červená nit se politickým myšlenkovým pochodem arcivévodovým táhla jeho nechuť k Uhrám. Vyprávělo se mi, že v době, kdy korunní princ Rudolf4 mnoho lovil v Uhrách, zúčastňoval se těch lovů častěji i arcivévoda a že si maďarští páni udělali potěšení z toho dobírat si a zesměšňovat mladého arcivévodu v přítomnosti a k radosti podstatně staršího korunního prince. Jakkoli rád věřím, že korunní princ Rudolf mohl mít z takových žertů radost, a jakkoli málo pochybuji, že se našli lidé, kteří tu strunu rozezněli, aby si získali přízeň korunního prince — přece se domnívám, že ty mladické rozlady padaly u Františka Ferdinanda méně na váhu než již zmíněné příhody z doby jeho nemoci.

Odhlédneme-li od těch osobních antipatií, které z několika málo Maďarů přenášel na celý národ, byly tu přece velmi hluboké a odůvodněné politické příčiny, které arcivévodu v jeho odmítavém postoji vůči Uhrám utvrzovaly. František Ferdinand měl neobyčejně jemný politický čich. A ten čich mu dal rozpoznat, že uherská politika je eminentním nebezpečím pro existenci celé habsburské říše. Jeho přání zlomit maďarskou nadvládu a dopomoci národnostem k jejich právu jej nikdy neopustilo a při každém politickém rozhodnutí nebo činu zkoumal otázku z tohoto stanoviska. Byl stálým zastáncem Rumunů, Slováků a ostatních národností žijících v Uhrách a šel v tom ovšem často tak daleko, že chtěl každou otázku ihned vyřešit v protimaďarském smyslu, aniž ji vůbec objektivně a věcně zkoumal. Tato jeho tendence samozřejmě nezůstala v Uhrách tajemstvím a vyvolala tam u maďarských mocipánů silnou reakci, kterou on zase pojímal jako čistě osobní nepřátelskou opozici namířenou proti němu samému, čímž se stávající rozdíly s léty automaticky zvětšovaly a konečně vedly za Tiszova režimu k přímému nepřátelství.

Ještě silnější antipatii než proti Tiszovi měl arcivévoda proti různým jiným vůdcům v Uhrách, tak zejména proti jedné z nejvýraznějších postav tehdejší doby. Nevím přesně, co se mezi oběma stalo; vím jen, že ten pán měl několik let před katastrofou audienci v Belvederu5, která měla každopádně velmi neuspokojivý průběh. Arcivévoda mi vyprávěl, že „ten pán se dostavil s celou knihovnou, aby ze zákonů dokázal, že maďarské stanovisko je to oprávněné. On, arcivévoda, na ty zákony kašle, také to řekl. Prý se ostře střetli a ten pán se vypotácel bledý jako stěna.“

Jisté je, že ministři a ostatní úředníci šli k arcivévodovi zřídka bez bušení srdce; dokázal se na lidi tak obořit a vylekat je, že úplně ztratili hlavu. Jejich zděšení pak často bral zase za vzdor a pasivní rezistenci a stával se ještě podrážděnějším.

Na druhé straně bylo neobyčejně snadné jej odzbrojit, když jej člověk dobře znal a nenechal se zastrašit. Měl jsem s ním nesčetné scény a sám jsem při tom častěji vzkypěl, ale trvalá rozladěnost nikdy nenastala. Jednou mi na Konopišti večer po jídle udělal scénu, „protože jsem proti němu — proti arcivévodovi — ustavičně pracoval a jeho přátelství splácel zradou“. Přerušil jsem hovor prohlášením, že říká-li takové věci, není rozumná konverzace již možná; ostatně že příštího rána odjedu. Rozešli jsme se, aniž jsme si řekli „dobrou noc“. Zrána — ležel jsem ještě v posteli — se objevil v mém pokoji a řekl mi, „ať zapomenu, co včera řekl, nebylo to myšleno vážně“ atd., a mou dosud trvající rozladěnost úplně odzbrojil. Pohrdaje lidmi a vyškolen zkušenostmi, které už sám získal, nedal se oslnit servilitou, patolízalstvím a lichocením. Lidi vyslechl, ale jak často jsem od něho slyšel: „S tím nic není, to je patolízal.“ A takoví lidé u něho navždy dohráli, protože jim od té chvíle stále nedůvěřoval. Byl více než kdokoli jiný z té vysoké sféry obrněn proti jedu servility, jímž více či méně onemocní všichni panovníci.

Jeho dva nejlepší přátelé a lidé, které vedle své nejbližší rodiny měl bezpochyby nejraději, byli jeho švagr Albrecht Württemberský6 a kníže Karel Schwarzenberg7.

První, muž půvabné povahy, vysoké inteligence a politicky právě tak chytrý jako vojensky zdatný, žil s Františkem Ferdinandem v poměru pravé bratrské svornosti. Je samozřejmé, že mezi oběma panoval stav úplné parity.

Karel Schwarzenberg byl nejupřímnější, nejpoctivější a nejpřímější charakter, s jakým jsem se kdy setkal, a muž, který nikomu nezamlčel pravdu. Byl bohatý, nezávislý, sebevědomý a beze všech osobních ambicí, a bylo mu úplně lhostejné, zda se arcivévodovi to, co hájil, líbí, nebo ne. Byl jeho přítelem a pokládal za svou povinnost být otevřený a poctivý — bylo-li to nutné, i nepříjemný. Arcivévoda to chápal, cenil si toho a vážil si toho. Nedomnívám se, že je mnoho panovníků nebo následníků trůnu, kteří by jako arcivévoda Schwarzenbergův způsob snesli a ocenili.

Velmi špatně vycházel František Ferdinand s Aehrenthalem. I Aehrenthal se snadno stával příkrým a odmítavým; že však ty dva tvrdé kameny nemohly spolu mlít, mělo přece jiný důvod. Nedomnívám se, že veliké výtky, které arcivévoda proti Aehrenthalovi vznášel, vzešly z politických nebo programových rozdílů; byl to spíše Aehrenthalův způsob, který následníka trůnu stále rozlaďoval. Měl jsem příležitost číst Aehrenthalovy dopisy Františku Ferdinandovi, které měly snad neúmyslně poněkud ironickou příchuť a které v arcivévodovi vyvolávaly pocit, že „není brán vážně“. V tom bodě byl neobyčejně citlivý.

Ještě v Aehrenthalově nemoci se prý arcivévoda o umírajícím muži vyslovoval velmi nevlídně a obecné bylo tehdy rozhořčení nad bezcitností jeho výroků. Zúčastnil se jako zástupce císaře církevního rozloučení s tělem a po něm mě přijal v Belvederu. Stáli jsme na dvoře, když průvod s pohřebním vozem projížděl k nádraží; arcivévoda šel rychlým krokem do jednoho z malých vedlejších domů, který má okna do ulice, a zde ukryt, za záclonou okna, nechal průvod kolem sebe projít. Neřekl ani slovo, ale v očích měl veliké slzy. Když zpozoroval, že jsem jeho pohnutí postřehl, rychle a nevrle se odvrátil, rozmrzen podaným důkazem své slabosti. To byl zcela on. Raději chtěl být pokládán za tvrdého a bezcitného než za měkkého a slabého, a nic mu nebylo nesympatičtější než myšlenka, že by mohl vzbudit podezření, že chce sehrát dojemnou scénu. Pro mne není pochyby, že v tom okamžiku trpěl prudkými výčitkami — snad trpěl více než jiný, který by, nejsa jako on uzavřen do krajnosti, byl dal svým citům viditelný volný průchod.

Arcivévoda dokázal být neobyčejně veselý a měl výjimečně mnoho smyslu pro humor. Dovedl se smát jako mladý člověk v nejšťastnějších letech a strhoval své posluchače svou přirozenou rozjařeností.

Před několika lety byl ve Vídni jeden německý princ, který od sebe ty mnohé různé arcivévody nerozeznával, a v Hofburgu se na jeho počest konalo diner, při němž seděl vedle Františka Ferdinanda. Bylo v plánu, že má s arcivévodou příštího rána jet do okolí na tetřeví tok. Německý princ, který arcivévodu Františka Ferdinanda pokládal za někoho jiného, mu během jídla řekl: „Zítra mám jet na lov, ale slyším, že s tím nudným Františkem Ferdinandem, doufejme, že se to ještě změní.“ K té vyjížďce potom, pokud vím, vůbec nedošlo, a nevím ani, zda princ svůj omyl kdy objevil — arcivévoda se však tomu přehmatu smál ještě po několika dnech.

S velikou náklonností mluvil arcivévoda vždy o svém synovci, pozdějším císaři Karlovi. Poměr obou byl však poměrem bezpodmínečné podřízenosti synovce strýci. Také v politických rozhovorech byl arcivévoda Karel vždy jen tím, kdo výkladům Františka Ferdinanda naslouchal.

Karlův sňatek se setkal s plným souhlasem jeho strýce, i vévodkyně z Hohenbergu8 byla vždy naplněna nejláskyplnějšími city k mladému manželskému páru.

Arcivévoda byl bezpodmínečným přívržencem velkorakouského programu. Jeho myšlenkou bylo rozložit monarchii na četné více či méně samostatné národní státy, které by měly pro důležité a nezbytně nutné věci společný ústřední aparát ve Vídni, to jest jinými slovy nahradit dualismus federalismem. Dnes, kdy se po strašlivých válečných a revolučních křečích vývoj bývalé monarchie uskutečňuje v národním smyslu, bude sotva někdo, kdo by tu myšlenku ještě potíral jako utopii. V tehdejší době však měl ten plán mocné odpůrce, kteří varovali před rozbitím státu, aby se pak na jeho místě vybudovalo něco zcela nového a „údajně lepšího“, a císař František Josef byl příliš konzervativní a příliš starý, než aby na ideje svého synovce přistoupil. I to — přímé odmítnutí myšlenkového pochodu, jemuž arcivévoda holdoval — jej zraňovalo, a často si v hořkých slovech stěžoval, že u císaře nemá o nic větší slyšení než „poslední podomek v Schönbrunnu“. Dar zacházet s lidmi arcivévodovi chyběl. Nedokázal nebo nechtěl se přemáhat, a jakkoli dokázal být okouzlující, když se projevila jeho přirozená srdečnost, tak málo se mu dařilo skrýt svůj hněv, svou rozmrzelost, a tak se také vysvětluje, že poměr mezi starým císařem a jím byl stále horší a horší. Při tom tak politováníhodném poměru mezi císařem a následníkem trůnu byla vina bezpochyby oboustranná. Stanovisko starého císaře, „dokud vládnu, nemá do toho nikdo jiný co mluvit“, stálo příkře proti stanovisku arcivévodovu, „budu jednou muset pykat za vládní chyby, které se dnes dělají“, a každý, kdo zná život u dvora, bude vědět, že takové neshody mezi nejvyššími pány nikdy nemusejí dlouho čekat, než je někdo rozdmýchá a zveličí. Na každém dvoře se najdou muži, kteří si chtějí získat přízeň svého pána tím, že přilévají olej do ohně a historkami a klepy všeho druhu antipatii zvětšují. Tak tomu bylo i v daném případě, a místo aby se sblížili, odcizovali se ti dva stále víc.

Arcivévoda měl málo přátel a mezi panovníky téměř žádné. To byl jeden z důvodů jeho sblížení s císařem Vilémem. V jádře byl mezi ním a císařem Vilémem veliký rozdíl a byli to muži tak rozdílní, že skutečné přátelství v pravém smyslu slova, skutečné vzájemné porozumění nemohlo vůbec přicházet v úvahu, a také skutečně nepřicházelo. Podobný v obou charakterech byl silně vyvinutý autokratický rys, ale to bylo také zhruba vše. Arcivévodovi následníku trůnu nebyly sympatické řeči císaře Viléma, jeho zjevná touha po popularitě, kterou arcivévoda nechápal. Sám císař Vilém si arcivévodu v posledních letech bezpochyby podstatně více oblíbil, než jej měl rád původně. S německým korunním princem si arcivévoda František Ferdinand rozuměl méně dobře. Oba páni strávili několik týdnů společně v St. Moritz ve Švýcarsku, aniž se přitom nějak sblížili, přičemž ovšem tak veliký věkový rozdíl a přece mnohem vážnější životní názor arcivévodův to dokonale vysvětlují.

Uzavřenost a odloučenost, v níž arcivévoda žil, politováníhodně malý styk, který měl se širšími kruhy, způsobily, že vedle lecčehos pravdivého se o něm dostaly do oběhu nesčetné nepravdivé pověsti. Jedna z těch pověstí, která se s velikou houževnatostí udržela až do dnešních dnů, zní tak, že arcivévoda byl „válečným štváčem“ a zařadil válku do svých budoucích plánů jako nutnou kombinaci. Žádná verze není mylnější než tato. Ačkoli mi to arcivévoda nikdy otevřeně nepřiznal, jsem přece přesvědčen, že měl instinktivní pocit, že monarchie strašlivou zatěžkávací zkoušku války nevydrží, a skutečností je, že nejen nepůsobil ve prospěch války, nýbrž naopak proti ní. Vzpomínám si na neobyčejně symptomatickou epizodu; nemohu si přesně vzpomenout na datum, bylo to nějaký čas před arcivévodovou smrtí, když jeden z oněch nechvalně známých balkánských poprasků uvedl monarchii do varu a postavil na denní pořad otázku, má-li se mobilizovat, či nikoli. Byl jsem náhodou ve Vídni, kde jsem hovořil s Berchtoldem, který mluvil velmi znepokojeně o situaci a stěžoval si, že arcivévoda prý působí ve válečném smyslu. Nabídl jsem se, že arcivévodu na nebezpečí takového postupu upozorním, spojil jsem se s ním telegraficky a ujednal s ním, že ještě týž den nastoupím do jeho vlaku ve Veselí9, ve stanici, kterou projížděl zpět z Chlumce10 na Konopiště. Měl jsem k té rozmluvě jen krátký čas mezi oběma stanicemi, vzal jsem proto ihned býka za rohy a vyložil arcivévodovi pověsti, které o něm kolují ve Vídni, a nebezpečí, že by se příliš ostrým postupem na Balkáně přivolal konflikt s Ruskem. Nenašel jsem také ani nejmenší odpor ze strany arcivévodovy, a oním expeditivním způsobem, který mu byl vlastní, napsal ještě ve vlaku telegram Berchtoldovi, který vyslovoval jeho plný souhlas s vstřícným postojem a dementoval pověsti o jeho údajném opačném postoji. Jisté je, že někteří vojenští činitelé, kteří si válku přáli, arcivévodu používali, nebo lépe řečeno zneužívali, aby jeho jménem dělali válečnou propagandu, a tím o něm vyvolali tak úplně mylný úsudek. Někteří z nich zemřeli ve válce hrdinskou smrtí. Jiní zmizeli a byli zapomenuti. Nikdy nebyl mezi těmi, kdo arcivévodu vystrkovali dopředu, náčelník generálního štábu Conrad11. Ten muž nikoho dopředu nevystrkoval. Co pokládal za nutné, hájil sám otevřeně a vůči každému.

Jedna zvláštní podrobnost zaslouží v souvislosti s těmi pověstmi o arcivévodovi zmínku. Sám mi vyprávěl, že mu jedna věštkyně prorokovala, „že jednou rozpoutá světovou válku“. Ačkoli mu to věštění do jisté míry lichotilo — bylo v něm nevyslovené uznání, že s ním svět bude muset počítat jako se silným činitelem —, zdůrazňoval přece výslovně, jak nesmyslné takové proroctví je. A přece se to proroctví později vyplnilo, jen zcela jinak, než jak bylo tehdy chápáno, a nevinněji ještě nikdy žádný kníže nevyvolal krveprolití než ta ubohá oběť ze Sarajeva.

Neúměrně silně trpěl arcivévoda poměry, jež byly následkem jeho nerovnorodého sňatku. Pravá, upřímná láska, kterou ke své choti cítil, nenechala v něm zemřít přání učinit ji svou zcela, i navenek rovnoprávnou manželkou, a ustavičný odpor, na který narážel ve dvorním ceremoniálu, jej roztrpčoval a rozhořčoval nade všechnu míru. Arcivévoda měl pevný úmysl ihned po svém nastoupení na trůn přiznat své choti sice ne titul císařovny, ale postavení, které by jí bez té titulatury dalo první místo. Odůvodňoval to tím, „že bude všude, kde je on, vystupovat jako paní domu, a paní domu náleží vždy první místo. Proto bude mít přednost přede všemi arcivévodkyněmi.“ Nikdy však arcivévoda ani v nejmenším nepomyslil na to, aby převrátil nástupnictví a dosadil svého syna na místo arcivévody Karla. Byl naopak rozhodnut uveřejnit jako první úřední akt po nastoupení na trůn slavnostní prohlášení, v němž by bylo toto jeho stanovisko doloženo, aby se čelilo stále se vracejícím nepravdivým a tendenčním zprávám v té věci. Pro své děti, jimž dával všechnu lásku, jakou otcovské srdce dát může, měl vždy jen přání učinit z nich velmi zámožné, samostatné soukromníky, kteří by mohli užívat svého života bez starostí o hmotné blaho. Pro svého nejstaršího syna si uchystal titul vévody z Hohenbergu, a bylo tedy zcela v jeho smyslu, když císař Karel ten titul mladému pánovi udělil.

Pěknou vlastností arcivévodovou byla jeho neohroženost. Byl si úplně jasně vědom, že nebezpečí atentátu pro něj trvá stále, a mluvil často a úplně bez jakéhokoli pózování o těch eventualitách. Od něho jsem rok před vypuknutím války dostal zprávu, že se zednáři usnesli na jeho smrti. Jmenoval i město, kde to usnesení údajně padlo — to mi vypadlo z paměti — a uvedl jména různých rakouských a uherských politiků, kteří o tom prý museli vědět. Dále rád vyprávěl, že byl, tuším při korunovační slavnosti španělského krále, ve vlaku přidělen k jednomu ruskému velkoknížeti a těsně před odjezdem dostal zprávu, že ten velkokníže má být během jízdy zavražděn. Nepopíral, že nastoupil do svého vozu se smíšenými pocity. V St. Moritz dostal zprávu, že do Švýcarska přijeli dva turečtí anarchisté s úmyslem jej zavraždit, že se činí všemožné úsilí se jich zmocnit, dosud však že po nich nebyla nalezena žádná stopa, a aby byl na pozoru. Arcivévoda mi tehdy ten telegram ukázal. Aniž prozradil nejmenší strach, odložil jej s úsměvem stranou, protože, jak mínil, ohlášené atentáty se zřídka uskuteční. Tím více trpěla vévodkyně strachem o jeho život, a myslím, že ta ubohá žena katastrofu, jíž nakonec ona i její muž padli za oběť, stokrát v duchu předvídala. Také to byl pěkný rys arcivévodův, že z ohledu na svou ženu a její úzkostlivost trpěl stálý doprovod detektiva, jehož přítomnost jej nejen nudila, nýbrž kterou pociťoval i jako směšnou. Obával se, že kdyby se ta skutečnost roznesla, mohlo by to na něj vrhnout zdání bázlivosti, a jen aby své ženě dopřál jistého uklidnění, přinášel jí tu oběť.

Ale všechny své dobré vlastnosti skrýval téměř úzkostlivě a s jistým vzdorem si zakládal na tom, ukazovat se tvrdým a nepříjemným. Nechci se zde pokoušet omlouvat jisté rysy jeho charakteru. Jeho silně vyvinutý egoismus nelze popírat právě tak jako onu tvrdost charakteru, která pro utrpení všech těch, kdo mu osobně nestáli blízko, neměla pochopení. Nenávist si dále získával svými přísnými finančními opatřeními a svou neúprosností vůči každému podřízenému, u něhož se domníval, že mu může vytknout i tu nejmenší nepoctivost. Anekdot o tom jdou stovky, zčásti jsou pravdivé, zčásti nepravdivé. Ty malicherné charakterové rysy mu pochopitelně ve velké veřejnosti mnoho uškodily, a skutečně veliké a mužné vlastnosti, které měl, veřejnost neznala, a nepadaly tedy v jeho prospěch na váhu. Pro ty, kdo jej znali blíže, převažovaly veliké a krásné vlastnosti stokrát ty špatné.

Veliká byla vždy císařova obava z budoucích plánů arcivévodových. I starý pán měl ve svém charakteru přísný rys a v zájmu monarchie se obával prudkosti a nepoddajné mysli svého synovce.

Přitom často zase prokázal nazírání hraničící s velkolepostí. Zavražděný ministerský předseda hrabě Stürgkh12 mi například vyprávěl podrobnosti o mém tehdejším jmenování do panské sněmovny, které — jak se domnívám — starého císaře přesně charakterizují. Byl jsem do panské sněmovny navržen na přání Františka Ferdinanda, protože si přál mé vyslání do delegace a mé intenzivnější vyškolení v oboru zahraniční politiky. Nutno zmínit, že starému císaři bylo z mnoha stran donášeno, že přátelé a důvěrníci arcivévodovi pracují proti němu, císaři, což je verze, které zjevně do jisté míry věřil, díky mnohým konfliktům s Františkem Ferdinandem. Když Stürgkh uvedl mé jméno jako kandidáta do panské sněmovny, císař se na okamžik zarazil a pak řekl: „Ach ano, to je ten, který má být po mé smrti ministrem zahraničí — ano, ten ať jen přijde do panské sněmovny, aby se ještě něčemu přiučil.“ Nepochybně je v tom myšlenkovém pochodu a výroku velikost.

Obtížné byly politické rozhovory s císařem Františkem Josefem často proto, že se přísně držel resortů a s každým probíral jen to, co se ho přímo týkalo. Se mnou císař probíral, když jsem byl vyslancem, Rumunsko a Balkán, nic jiného. Různé otázky však spolu vnitřně často tak úzce souvisejí, že se to oddělování stává nemožným. Vzpomínám si na audienci, v níž jsem starému císaři referoval o rumunských plánech užšího připojení k monarchii, o plánech, které zmíním v pozdější kapitole, a přitom jsem samozřejmě musel mluvit o tom, jak si Rumuni to připojení k Uhrám představují, respektive jaké změny ve struktuře uherské ústavy jsou k tomu nutné. Císař hovor přerušil poukazem, že to je vnitřní uherská politika.

Starý císař byl téměř vždy velmi blahovolný a vlídný a ještě v úplně poslední době překvapoval svou znalostí nejmenších podrobností. Tak nemluvil o různých rumunských resortních ministrech jako o „ministru orby“ nebo „ministru obchodu“, nýbrž uváděl vždy jejich jména, aniž se kdy zmýlil.

Naposledy jsem jej viděl po svém definitivním návratu z Rumunska, v říjnu 1916, a shledal jsem jej tehdy stále ještě jasným a duševně svěžím, avšak tělesně silně sešlým.

Císař František Josef byl grandseigneur v nejpravějším smyslu slova. Byl císařem. Zůstával vždy nepřístupný. Každý, kdo od něho odcházel, byl pod dojmem, že stál před císařem. V důstojnosti jakožto exponent monarchické ideje byl všem panovníkům Evropy daleko nadřazen.

V době velikých vojenských úspěchů Ústředních mocností byl pochován. Nyní leží v císařské hrobce, ale od jeho smrti se zdá, že uplynulo století. Svět se změnil.

Proud lidí se den co den valí kolem toho malého kostela, ale snad nikdo již nemyslí na toho, kdo v něm tiše a zapomenut leží a kdo přece po dlouhá desetiletí byl „Rakouskem“, jehož osoba byla jediným, co ještě dávalo společné centrum státu, jenž se stále více rozpadal.

Tam nyní odpočívá ode všeho svého soužení a všech svých starostí; ženu, syna i přátele viděl umírat, pohled na umírající říši mu osud alespoň ušetřil.

František Ferdinand byl ostře vytesaný charakter s mnoha hranami; měl veliké chyby, žádný objektivní posuzovatel to nebude popírat, ale nebyl z těch, kterých je třináct do tuctu. Jakkoli dojímavé byly okolnosti jeho smrti — snad to pro něj bylo štěstí. Je sotva myslitelné, že by se arcivévoda, jednou na trůně, byl se svými idejemi dokázal prosadit. Budova monarchie, kterou by rád podepřel a upevnil, byla již natolik zpuchřelá, že nesnesla žádný silnější zásah, a nebýt té války zvenčí, rozmetala by ji pravděpodobně revoluce zevnitř — nemocný byl stěží ještě s to tu operaci vydržet. Na druhé straně se zdá nepochybné, že by arcivévoda následník trůnu s celou vehemencí a impulzivitou svého charakteru podnikl pokus změnit strukturu monarchie od základu, a jakkoli je zbytečné zde spekulovat o možnosti zdaru — jak lze lidsky předvídat, ten experiment by se nebyl zdařil a on by byl pod troskami hroutící se monarchie zabit.

Je konečně také zbytečné vyslovovat dohady o tom, jak by se arcivévoda choval, kdyby válku a převrat zažil. Domnívám se, že by se jeho postoj ve dvojím ohledu lišil od toho, který byl zvolen. Za prvé by nikdy nepřipustil, aby se naše armáda dostala zcela pod kuratelu Německa. To by šlo proti srsti jeho silně vyvinutému autokratickému rysu, a byl také politicky příliš chytrý, než aby nechápal, že tím ztrácíme každou politickou svobodu jednání. Za druhé by nebyl, jako císař Karel, revoluci ustoupil. Shromáždil by kolem sebe své věrné a padl by se šavlí v ruce; padl by stejně jako jeho největší a nejnebezpečnější protivník István Tisza.

Ale na bitevním poli cti zemřel přece první, a to jako hrdina, statečně a ve službě. Zlaté paprsky mučednické koruny obklopily hlavu umírajícího. Mnozí z malých a nejmenších si oddechli jako zbaveni můry, když dostali zprávu o jeho smrti. Na vídeňském dvoře a v budapešťské společnosti bylo víc radujících se než truchlících, a ti první se správnou předtuchou, neboť by s nimi strašlivě zatočil. Nikdo z nich nemohl tušit, že ten mocný je strhne ve svém pádu s sebou a že rozpoutaná světová katastrofa je všechny pohltí.

Také obraz Františka Ferdinanda „kolísá ještě v dějinách, zmaten záštím a přízní stran13“. Ale jeho tragická smrt po boku jeho ženy, která chtěla být ještě v umírání s ním spojena, vrhá mírné, smířlivé světlo na celý život toho svérázného muže. Poslední tepy toho horkého srdce patřily jeho vlasti a jeho povinnosti.

V tehdejší monarchii byl dost rozšířen mylný názor, že arcivévoda má hotový, propracovaný program pro svou budoucí činnost. Tak tomu nebylo. Arcivévoda měl určité, a to velmi vyhraněné směrnice, podle nichž projektoval přestavbu monarchie, ale byly to přece jen všeobecné směrnice, řekl bych rámec programu, který nikdy nebyl podrobně vyplněn. Arcivévoda byl ve spojení s odborníky různých resortů, vynikajícím vojákům i sobě blízkým politikům rozvíjel základní myšlenky svého budoucího programu a nechával si dávat podněty, jak je uskutečnit — ale ke skutečně hotovému, propracovanému programu nikdy nedošlo. Základní linie jeho programu byly, jak již výše naznačeno, odstranění dualismu a přestavba monarchie ve federativní stát. Jemu samotnému ještě nebylo zcela jasné, v kolik zemí by se habsburská monarchie rozpadla, ale zásadou byla přestavba monarchie na národním základě. Vycházeje stále z myšlenky, že předpokladem zdaru je oslabení maďarského vlivu, přál si arcivévoda co možná silné zvýhodnění národností žijících v Uhrách, především Rumunů. Teprve po mém vyslání do Bukurešti, o němž bude řeč později, a po mých příslušných zprávách pojal arcivévoda plán postoupit Sedmihradsko Rumunsku pod podmínkou, že se toto nově vytvořené Velké Rumunsko zařadí do habsburské říše.

V Rakousku si představoval německý, český, jihoslovanský a polský stát, které by byly v mnohém ohledu autonomní, v mnohém ohledu závislé na centrální Vídni. Ale jak zmíněno, zcela pevně a jasně, pokud vím, jeho program nestál, a různé modifikace, jimiž procházel i v jeho hlavě, byly velmi značné.

Živou nechuť měl arcivévoda k oněm Němcům speciálně severních Čech, kteří byli přívrženci pangermanistické myšlenky, a například poslanci Schönererovi14 jeho postoj nikdy neodpustil. Bezpodmínečnou zálibu měl v Němcích alpských zemí, jako vůbec celý jeho směr měl nejblíže ke křesťanským sociálům. Lueger15 byl jeho politickým ideálem. Když byl Lueger již velmi nemocen, řekl mi arcivévoda: „Kdyby nám jen Bůh toho muže chtěl zachovat, lepší ministerský předseda je nemyslitelný.“ Neobyčejně silná byla u Františka Ferdinanda touha po pevné centralizaci armády. Byl nejprudším odpůrcem maďarských snah, které směřovaly k samostatné uherské armádě, a otázka emblémů, velícího jazyka a příslušné věci se, dokud žil, nedaly dovést do konce, protože kladl všem uherským výpadům největší odpor.

Zvláště vřelé srdce měl následník trůnu pro loďstvo. Jeho časté pobyty na Brioni mu přiblížily naše námořnictvo, a myšlenka loďstvo jednou pozvednout a přetvořit ve skutečné velmocenské loďstvo jej provázela stále. V zahraničněpolitickém směru se arcivévoda vždy držel myšlenky spolku tří císařů. Vedoucím motivem při té myšlence patrně bylo, že ve třech panovnících z Petrohradu, Berlína a Vídně, kteří se tehdy zdáli tak mocní, spatřoval nejjistější oporu proti revoluci a tím si přál vztyčit silný val proti převratu. Ve vídeňsko-petrohradské konkurenci na Balkáně viděl veliké nebezpečí pro dobré dorozumění mezi Ruskem a námi, a byl proto — zcela v protikladu k pověstem, které o něm kolovaly — mnohem spíše příznivcem než odpůrcem Srbů. Byl pro Srby již z toho důvodu, že byl proniknut přesvědčením, že hlavní důvod věčných rozladění Srbů tvoří malicherná maďarská agrární politika. Byl za druhé pro vstřícnost vůči Srbsku, protože srbskou otázku pociťoval jako rušivou mezi Vídní a Petrohradem, a byl za třetí pro Srby, protože z osobních a věcných důvodů nebyl přítelem bulharského krále Ferdinanda16, který sám provozoval protisrbskou politiku. Domnívám se, že kdyby ti, kdo poslali na arcivévodu vrahy, byli věděli, jak málo právě ty úmysly, pro něž jej zavraždili, u něho vůbec existovaly, upustili by od svého vražedného plánu.

Neobyčejně silný byl přitom u Františka Ferdinanda pocit, že monarchie musí přes všechna spojenectví zůstat samostatná. Byl odpůrcem každého ještě užšího připojení k Německu, nechtěl být k Německu připoután úžeji než k Rusku, a onen plán, který později nabyl formy pod pojmem „Mitteleuropa17“, byl vždy mimo jeho přání a snahy.

Jeho budoucí ideje nebyly vypracované, nebyly hotové, namnoze kusé, ale byly zdravé. To však ještě zdaleka nestačí k víře, že by se jejich provedení také bylo zdařilo. Energie sama bez potřebné trpělivosti může za určitých okolností nadělat více škody než požehnání.

Agenor hrabě Gołuchowski mladší (1849–1921) — Rakousko-uherský ministr zahraničí 1895–1906.↩︎
arcivévoda Otto (1865–1906) — Mladší bratr Františka Ferdinanda a otec pozdějšího císaře Karla.↩︎
zdatný nenávistník — Obrat Samuela Johnsona, jímž charakterizoval lékaře Richarda Bathursta: „he was a very good hater“. Czernin jej přejímá v uvozovkách jako citát (ein guter Hasser). Anglické „good“ tu neznamená morálně dobrý, nýbrž zdatný, dokonalý ve svém druhu — míněn je člověk, který nenávidí důkladně a bez vlažnosti.↩︎
korunní princ Rudolf (1858–1889) — Jediný syn Františka Josefa, zemřel v Mayerlingu.↩︎
Belveder — Horní Belvedér ve Vídni, oficiální rezidence Františka Ferdinanda a politické středisko jeho okruhu.↩︎
Albrecht Württemberský (1865–1939) — Vévoda württemberský, německý generál polní maršál, švagr Františka Ferdinanda.↩︎
kníže Karel Schwarzenberg (1859–1913) — Karel IV. ze Schwarzenbergu, 5. kníže orlický; poslanec českého zemského sněmu a od roku 1911 předák pravice v panské sněmovně, rytíř Řádu zlatého rouna. Pradědeček Karla Schwarzenberga (1937–2023).↩︎
Žofie z Hohenbergu (1868–1914) — Choť Františka Ferdinanda, původem hraběnka Chotková; sňatek byl morganatický. Zavražděna spolu s manželem v Sarajevu.↩︎
Veselí — Veselí nad Lužnicí, železniční uzel na dráze císaře Františka Josefa mezi Třeboní a Táborem.↩︎
Chlumec — Chlumecké panství v jižních Čechách, zděděné Františkem Ferdinandem roku 1875 a od roku 1902 jeho letní sídlo. Obec se do roku 1908 jmenovala Chlumec, dnes Chlum u Třeboně.↩︎
Franz Conrad von Hötzendorf (1852–1925) — Náčelník rakousko-uherského generálního štábu 1906–1911 a 1912 – březen 1917. Nejhlasitější zastánce preventivní války.↩︎
Karl hrabě Stürgkh (1859–1916) — Rakouský ministerský předseda 1911 – říjen 1916. Zastřelen při obědě sociálním demokratem Friedrichem Adlerem.↩︎
zmaten záštím a přízní stran — Volná citace prologu k Schillerovu Valdštejnovu táboru (1798): „Von der Parteien Gunst und Haß verwirrt, schwankt sein Charakterbild in der Geschichte.“↩︎
Georg Ritter von Schönerer (1842–1921) — Vůdce rakouských alldeutschů, poslanec říšské rady od roku 1873 a znovu 1897–1907. Hlásal připojení německých zemí monarchie k Německu, roku 1898 zahájil hnutí „Pryč od Říma“ a zůstal až do konce nepřátelský habsburské dynastii i katolické církvi.↩︎
Karl Lueger (1844–1910) — Vídeňský purkmistr 1897–1910, zakladatel křesťanskosociální strany.↩︎
Ferdinand I. Bulharský (1861–1948) — Bulharský kníže od roku 1887 a car 1908–1918. Na podzim 1915 přivedl Bulharsko na stranu Ústředních mocností; v říjnu 1918 odstoupil ve prospěch syna Borise III.↩︎
Mitteleuropa — Plán hospodářského a vojenského sepětí Německa s Rakousko-Uherskem a dalšími státy střední a jihovýchodní Evropy, pojmenovaný podle knihy Friedricha Naumanna Mitteleuropa (1915).↩︎