Staré texty

Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

I. Úvodní úvahy

1.

Nežli se bouře vybije bleskem a hromem, odehrávají se v ovzduší zcela určité děje. Elektrické náboje se oddělí a bouře je výsledkem jistého, již neudržitelného napětí v atmosféře; zda ty děje dovedeme rozpoznat podle vnějších znaků, či nikoli, zda se nám mraky jeví více či méně hrozivými, nic nemění na skutečnosti, že elektrické napětí musí trvat, nežli se bouře strhne.

V palácích ministerstev zahraničí stál politický barometr po léta na bouři. Zvedal se občas, aby znovu klesl, kolísal — samozřejmě —, ale po léta vše nasvědčovalo tomu, že světový mír je ohrožen.

Viditelné počátky toho evropského napětí sahají léta nazpět — až do doby Eduarda VII1. Na jedné straně strach Anglie z obrovitě rostoucího Německa, na druhé berlínská politika, jež se stala postrachem na Temži, víra, že v Berlíně zapouští kořeny myšlenka strhnout na sebe vládu nad světem; tyto obavy, které jen zčásti pramenily ze závisti a nepřízně, zčásti však i ze skutečných, upřímně míněných starostí o vlastní existenci — tyto obavy vedly k obkličovací politice Eduarda VII. a s ní začala veliká štvanice na Německo. Je známo, že se Eduard VII. pokusil přímým působením na císaře Františka Josefa2 odvrátit jej od spojenectví a připojit jej k mocnostem obkličujícím Německo. Je dále známo, že císař František Josef tu myšlenku odmítl, a ten okamžik byl osudovým obratem Rakouska-Uherska. Od toho okamžiku jsme již nebyli samostatnými pány svého osudu. Náš osud byl připoután k osudu Německa, Německo nás spojenectvím vleklo s sebou, aniž jsme o tom věděli.

Nechci přitom naprosto popírat, že Německo mělo v posledních letech před válkou stále ještě možnost jí zabránit, kdyby v evropském veřejném mínění rozptýlilo podezření ze snění o světovládě. Neboť jsem dalek toho, abych tvrdil, že západní mocnosti podnikly tu válku rády; zdůrazňuji naopak své pevné přesvědčení, že rozhodující činitelé západních mocností chápali situaci tak, že nepodaří-li se jim Německo porazit, bude německá světovláda nezadržitelná. Říkám: západních mocností, neboť se domnívám, že silná vojenská strana v Rusku, jež měla svou hlavu ve velkoknížeti Nikolaji Nikolajeviči3, smýšlela jinak a začala tu válku s uspokojením. Strašlivá tragika toho největšího neštěstí všech dob — a tím je tato válka — tkví v tom, že jako útok ji v podstatě nechtěl nikdo z odpovědných a že vzešla z toho, že srbští vrahové a potom válkychtiví ruští generálové vytvořili situaci, v níž byli panovníci a státníci velmocí událostmi zaskočeni. Je ovšem třeba činit v tom ohledu mezi nepřátelskými státy velmi podstatný rozdíl. Francie a Anglie v roce čtrnáctém válku nechtěly. Francie udržovala myšlenku odvety vždy bdělou, neměla však podle všech známek v roce čtrnáctém vůbec úmysl udeřit, nýbrž ponechala tehdy, jako po padesát let, budoucnosti okamžik, kdy má začít válku. Válka ji zastihla zcela nepřipravenu. Anglie chtěla přes svou protiněmeckou politiku zůstat neutrální a jiného smýšlení nabyla teprve vpádem do Belgie. V Rusku byl car, který nevěděl, co chce, a nemohl, co chtěl, a válečná strana, jež bezpodmínečně hnala k válce. Rusko skutečně zahájilo válku bez vyhlášení války. Státy, které následovaly, Itálie a Rumunsko, vstoupily do války z dobyvačných úmyslů. Zejména Rumunsko. Itálie ovšem také, ale Itálie byla svou zeměpisnou polohou vystavena víc a vydána většímu tlaku Anglie — zůstat neutrální pro ni bylo těžší než pro Rumunsko.

Ale světová válka by nikdy nebyla vypukla, kdyby rostoucí nedůvěra Dohody v německé plány nebyla situaci již rozpálila k bodu varu. Způsob, jakým se Německo chovalo, řeči císaře Viléma4, vystupování Prusů ve světě, ustavičné honosení se vlastní silou a řinčení šavlí vzbudily na celém světě pocit antipatie a obav a přivodily onu mravní koalici proti Německu, která v této válce došla tak strašlivého praktického výrazu. Na druhé straně jsem pevně přesvědčen, že německé, či lépe řečeno pruské snahy ve světě byly nepochopeny a že rozhodující němečtí činitelé nikdy neměli úmysl usilovat o světovládu. Chtěli uhájit své místo na slunci, chtěli plout mezi prvními mocnostmi světa; to bylo jejich právo, ale tyto skutečné i domnělé ustavičné německé provokace a jimi vyvolané, stále rostoucí obavy Dohody vytvořily právě onu osudnou zbrojní soutěž a onu koaliční politiku, jež se ve válce vybila jako strašlivá bouře.

Jen na půdě těchto evropských obav se mohla francouzská myšlenka odvety rozvinout v čin. Anglie by nikdy netasila meč jen proto, aby dobyla Alsasko-Lotrinsko — ale do politiky, kterou zahájil král Eduard a která nevzešla z francouzských, nýbrž z anglických pohnutek, se francouzská myšlenka odvety znamenitě vpravila.

Z toho strachu před útokem a před obranou vzešla ona šílená zbrojní horečka, jež byla charakteristikou předválečné doby. Závod o to mít víc vojáků a víc děl než soused musel vést ad absurdum. Zbroj, kterou národy nesly, ztěžkla tak, že ji již nebylo lze unést, a každému bylo zajisté již dávno jasné, že nastoupenou cestou nelze pokračovat, že jsou jen dvě možnosti: buď dobrovolné všeobecné odzbrojení, nebo válka.

Tichý pokus o to první byl učiněn roku 1912 v jednáních o odzbrojení loďstev mezi Německem a Anglií; nedostal se přes první počátky a ztroskotal nikoli jednostrannou vinou. Anglie nebyla mírumilovnější a vstřícnější než Německo, byla jen obratnější, a podařilo se jí vsugerovat světu přesvědčení, že je mocností ohroženou německými výbojnými plány.

Vzpomínám si na velmi výstižné vylíčení, které jsem slyšel od vynikajícího politika jednoho neutrálního státu. Ten pán plul přes oceán na americkém parníku a v cestovní společnosti se nalézali mimo jiné prominentní německý velkoprůmyslník a jeden Angličan. Němec mluvil rád a mnoho a s oblibou vyprávěl před co největším auditoriem o „vzmachu Německa, o nezadržitelném expanzivním puzení německého národa, o nutnosti proniknout svět německou kulturou“ a o „pokrocích ve všech těchto snahách“. Líčil vzmach německého obchodu v různých dílech světa, jmenoval místa, kde dnes vlaje německá vlajka, zdůrazňoval, že „Made in Germany“ je slovo, které musí svět dobýt a dobude, a neopomněl zdůraznit, že všechny ty velkorysé projekty jsou postaveny na pevném základě, neboť jsou vojensky „podezděny“. To bylo německé. A když se můj zpravodaj zeptal tiše opodál sedícího, usmívajícího se Angličana, co on k těm výkladům říká, odpověděl: „Není třeba mluvit, vždyť vím, že svět patří nám.“ To bylo anglické. Je to jen obrázek nálady, momentka toho, jak se německá a anglická psýcha zrcadlily v hlavě neutrálního státníka. Ale je symptomatická, protože tisíce lidí měly týž dojem a protože ten dojem útočného germánského ducha tak nesmírně přispěl ke katastrofě.

Aehrenthalova5 politika, která na rozdíl od toho, nač jsme byli na Ballplatzu6 dosud zvyklí, sledovala s velikou silou a energií expanzivní snahy, ještě zesílila nedůvěru světa vůči nám. Neboť se prosadila myšlenka, že vídeňská politika je odnoží berlínské, že ve Vídni hodlají nyní postupovat zrovna tak jako v Berlíně, a všeobecné obavy stouply. Mraky byly stále černější, oka sítě se stahovala stále hustěji — neštěstí bylo na cestě.

Daleko nazpět sahají příčiny světové války. Poslední podnět vedle nich mizí. Prožíváme dnes znovu něco podobného. Francouzská mírová ujednání budou tvořit příčiny nových válek, ať pak bude posledním popudem cokoli. 2.

Krátce před vypuknutím války jsem byl v Cařihradě a měl jsem s naším tamním velvyslancem, chytrým a prozíravým markrabětem Pallavicinim7, dlouhý rozhovor o politické situaci. Pojímal situaci neobyčejně vážně. Se zkušeností, kterou mu dalo desítiletí pozorování politiky, hmatal Evropě puls, a jeho diagnóza zněla, že nenastane-li rychlá změna celého kursu, míříme k válce. Rozvedl, že jedinou možnost, jak se vyhnout válce s Ruskem, vidí v tom, abychom se definitivně zřekli svého vlivu na Balkáně a vyklidili Rusku pole. Pallavicini si byl úplně jasně vědom, že takové rozhodnutí by znamenalo naši abdikaci jakožto velmoci, ale zdálo se mi, že sám té tvrdé eventualitě dává přednost před válkou, kterou viděl přicházet. Vyprávěl jsem ten rozhovor brzy nato arcivévodovi následníku trůnu Františku Ferdinandovi8 a shledal jsem, že na něj silně zapůsobil pesimistický názor Pallaviciniho, o němž měl, jako všichni, kdo jej znali blíže, nanejvýš vysoké mínění. Následník trůnu prohlásil, že chce tu otázku co nejdříve probrat s císařem. Nikdy více jsem jej už nespatřil. Byl to poslední rozhovor, který jsem s ním měl, a nevím ani, zda svůj záměr, probrat tu otázku s mocnářem, ještě provedl.

Obě balkánské války byly blýskáním na časy stahující se evropské bouře. Každému znalci balkánských poměrů bylo jasné, že tamní mírové smlouvy nevytvořily definitivní výsledek, a v Rumunsku tak nadšeně oslavovaný bukurešťský mír roku 1913 nesl zárodek své smrti již při zrození. Bulharsko pokořené a zmenšené, Rumunsko a především Srbsko nepoměrně zvětšené, zpupností, která se vymyká každému popisu, Albánie jako jablko sváru mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií — to byl obraz, jenž nesliboval uvolnění, nýbrž jen nové války. Člověk musel žít na Balkáně, aby pochopil tu bezměrnou nenávist, jež mezi jednotlivými národy panovala. Když se ta nenávist ve světové válce vybila, přinesla nejstrašlivější výjevy, a je například notoricky známo, že Rumuni zajaté Bulhary rozsápali zuby a že Bulhaři zase zajaté Rumuny nejhroznějším způsobem umučili k smrti. S jakou brutalitou si ve válce počínali Srbové, o tom dovedou naše vojska vyprávět lépe než kdo jiný. Císař František Josef zcela jasně předvídal, že mír po druhé balkánské válce není nic jiného než oddech k novým válkám. Když jsem se před svým odjezdem do Bukurešti roku třináctého dostavil v audienci ke kmetskému císaři, řekl mi: „Bukurešťský mír je neudržitelný a jdeme vstříc nové válce. Dej jen Bůh, aby zůstala lokalizována na Balkán!“ Srbsko, zvětšené téměř na dvojnásobek, bylo dalece vzdáleno tomu, aby bylo nasyceno, naopak mělo více než kdy jindy ctižádost stát se velmocí. Situace se ještě zdála klidná. Naopak nastal několik týdnů před katastrofou v Sarajevu stav, který by bylo možno označit téměř za zlepšení poměru mezi Vídní a Bělehradem. Ale byl to klid před bouří. 28. června se závoj protrhl a z jednoho okamžiku na druhý stála katastrofa hrozivě před světem. Lavina se dala do pohybu.

Byl jsem v té době již vyslancem v Rumunsku, a mohl jsem tedy vídeňské a berlínské události pozorovat jen zdáli. Ale mluvil jsem přece později s četnými rozhodujícími osobnostmi o tom, co se v kritických dnech dělo a ze všeho toho, co jsem slyšel, jsem si mohl učinit určitý a jasný obraz o těch událostech. Pro mne nepodléhá vůbec žádné pochybnosti, že Berchtold9 ani ve snu nepomyslil na světovou válku v těch rozměrech, v jakých vypukla, že byl především přesvědčen, že Anglie zůstane neutrální, a že byl velvyslancem Tschirschkym10 utvrzen v přesvědčení, že válka proti Francii a Rusku musí skončit vítězně. Domnívám se, že stav duše, v němž hrabě Berchtold adresoval Srbsku ultimátum, byl ten, že si říkal: buď Srbsko ultimátum přijme, a pak to znamená veliký diplomatický úspěch — nebo je odmítne, a pak přivodí díky pomoci Německa vítězná válka proti Rusku a Francii znovuzrození nové a nesrovnatelně silnější monarchie. Že ta úvaha byla řetězem omylů, nebudiž ani na okamžik popíráno, ale budiž pouze konstatováno, že podle mého přesvědčení hrabě Berchtold sám ultimátem válku nechtěl, nýbrž do posledního okamžiku doufal, že vítězství vybojuje perem — že však v německých ujištěních spatřoval zajištění i proti válce, jejíž účastníci a vyhlídky na vítězství byly rovněž opět zcela mylně odhadnuty. Za Berchtoldem stáli jiní, kteří smýšleli jinak a kteří jej postrkovali. Tím nebyl jeho postoj jednotný.11

Pochybnost o tom, že srbská válka přivodí ruskou, Berchtold patrně neměl. Alespoň zprávy mého bratra12 z Petrohradu mu o tom pochyb nenechaly.

Srbsko přijalo ultimátum jen neúplně a srbská válka vypukla. Rusko zasáhlo ozbrojeně.

V tom okamžiku se však udály neobyčejně důležité události. 30. července v poledne se Tschirschky dostavil na ministerstvo zahraničí a sdělil podle příkazu Berchtoldovi obsah telegramu došlého od Lichnowského13. Ten důležitý telegram obsahoval toto: On — Lichnowsky — prý právě přichází od Greye14. Ten prý je velmi vážný, ale naprosto klidný, zdůrazňuje však, že se situace stále více komplikuje. Sazonov15 prý prohlásil, že po vyhlášení války již není s to jednat přímo s Rakouskem-Uherskem, a požádal Anglii, aby se zprostředkování opět ujala. Předpokladem prý je prozatímní zastavení nepřátelství. Grey prý navrhuje zprostředkování ve čtyřech. Jemu — Greyovi — prý se zdá možné, aby Rakousko-Uhersko po obsazení Bělehradu oznámilo své podmínky. Grey prý soukromě dodal, že upozorňuje Lichnowského, že válka mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem by umožnila neutralitu Anglie, že by se však situace musela změnit, kdyby byly vtaženy Německo a Francie. Také veřejné mínění v Anglii, jež prý bylo po vraždě pro Rakousko velmi příznivé, prý se začíná obracet, protože rakouské zatvrzelosti nerozumí. Lichnowsky prý připojil, že Grey řekl italskému velvyslanci, že se domnívá, že by Rakousku bylo při přijetí zprostředkování opatřeno každé zadostiučinění. Srbové prý budou v každém případě potrestáni. Rakousko prý může i bez války dosáhnout záruk do budoucna. To byl obsah zprávy z Londýna, tlumočené Tschirschkym. Bethmann16 k tomu připojil, že vídeňskému kabinetu co nejdůtklivěji doporučuje zprostředkování přijmout.

Berchtold vzal obsah na vědomí a odebral se s touto zprávou k císaři. Jeho situace byla ta, že Rusko již bylo s monarchií ve válce, že měl být večer téhož dne císaři předložen rozkaz k všeobecné mobilizaci a že se mu zdálo pochybným, zda je odklad vlastní mobilizace vzhledem k ruskému přepadu ještě možný. Musel přitom brát v úvahu, že v Rusku panovaly různé proudy a že nebylo záruky, že zvítězí ten, který si zprostředkování přál. Odsunutí mobilizace mohlo mít v tom případě nevypočitatelné vojenské následky. Nepřátelství zřejmě začala bez vědomí a vůle carovy; měla-li být nyní vedena dále i proti jeho vůli, přicházelo Rakousko-Uhersko pozdě.

Nikdy jsem s Berchtoldem o této fázi nemluvil, ale materiál, který mám k dispozici, nenechává pochyb, že se zajisté cítil zavázán osvětlit i tuto stránku otázky a rozhodnutí pak ponechat císaři Františku Josefovi.

31. července, tedy nazítří, sdělil Tschirschky na Ballplatzu obsah telegramu krále Jiřího17 princi Jindřichovi Pruskému. Zněl takto18:

„Thanks for telegram. So pleased to hear of William’s efforts to concert with Nicky to maintain peace. Indeed I am earnestly desirous that such an irreparable disaster as an european war should be averted. My government is doing its utmost, suggesting to Russia and France to suspend further military preparations, if Austria will consent to be satisfied with occupation of Belgrade and the neighbouring Servian territory as a hostage for satisfactory settlement

of her demands, other countries meanwhile suspending their war preparations. Trust William will use his great influence to induce Austria to accept his propose thus proving that Germany and England are working together to prevent what would be an international catastrophe. Pray assure William I am doing and shall continue to do all that lies in my power to preserve peace of Europe. George.“

Oba citované návrhy byly 31. července ve Vídni přijaty, avšak za předpokladu jistých vojenských pojistek — přijetí podmíněné, jež v Londýně nestačilo. A nyní se události překotily.

Na Temži jako v Berlíně chtěli konflikt lokalizovat na Srbsko, a stejně tak Berchtold. V Rusku pracovala mocná strana na tom, aby válku vynutila za každou cenu. Ruský vpád vytvořil hotovou skutečnost a ve Vídni se v posledním okamžiku již neodvážili mobilizaci zastavit, ze strachu, že přijdou v obraně pozdě. Velvyslanci zčásti nemluvili tak, jak chtěly jejich vlády; příkazy tlumočili korektně, ale jejich odchylné osobní mínění nezůstalo tajemstvím a padalo na váhu. To zvyšovalo nejistotu a nejasnost. Berchtold kolísal, zmítán sem a tam různými vlivy. Šlo však již jen o hodiny. Ty minuly nevyužity a neštěstí se přivalilo.

Rusko vytvořilo stav nouze a rozpoutalo tím světovou válku.

Několik měsíců po vypuknutí války jsem dlouho hovořil s uherským ministerským předsedou hrabětem Istvánem Tiszou19 o všech těchto otázkách. On sám, Tisza, byl rozhodně proti ostrému ultimátu, protože válku předvídal a nechtěl ji. Je jedním z nejrozšířenějších omylů, je-li dnes Tisza označován za jednoho z „válečných štváčů“. Byl proti válce, nikoli z všeobecně pacifistických sklonů, nýbrž proto, že byl toho mínění, že chytře vedená spojenecká politika může síly monarchie během několika let značně posílit. Zvláště se stále znovu vracel k Bulharsku, které bylo tehdy ještě neutrální a které chtěl získat dříve, než válka začne. Od Tiszy jsem slyšel také různé podrobnosti o činnosti německé vlády, respektive o činnosti německého velvyslance v poslední době před válkou. Rozlišuji úmyslně mezi německou vládou a německým velvyslanectvím, protože mám dojem, že pan von Tschirschky podnikl různé demarše, aniž k nim byl zmocněn, a řekl-li jsem dříve, že ne všichni velvyslanci mluvili tak, jak chtěly jejich vlády, mínil jsem tím pana von Tschirschkyho, jehož celé bytosti a temperamentu odpovídalo mluvit s jistou vehemencí a ne vždy nejtaktnějším způsobem do našich záležitostí a monarchii „vyburcovat ze spánku“.

Není vůbec pochyby, že všechna soukromá vyjádření pana von Tschirschkyho byla v té době laděna na tón: „Teď, nebo nikdy!“ A je jisté, že německý velvyslanec prohlásil své mínění tak, že „v nynějším okamžiku je Německo odhodláno podpořit naše stanovisko veškerou mravní i vojenskou mocí — zda tomu tak bude i v budoucnu, spolkneme-li srbský políček, zdá se mu pochybné“. Domnívám se, že právě Tschirschky byl proniknut přesvědčením, že Německo bude muset v nejbližší době prodělat válku proti Francii a Rusku, a že pokládal rok 1914 za příhodnější než dobu pozdější, a to proto, že za prvé nevěřil v bojovou pohotovost Ruska a Francie, a protože za druhé — a to je velmi důležitý bod — byl přesvědčen, že monarchii nyní může a dokáže vtáhnout do války s sebou, kdežto se mu zdálo pochybné, zda starý mírumilovný císař František Josef tasí pro Německo meč při jiné příležitosti, kde by stál méně ve středu útoku. Chtěl tedy využít srbského incidentu, aby si byl Rakouskem-Uherskem v rozhodujícím boji jist. To však byla jeho politika, a nikoli Bethmannova.

To je, opakuji, dojem z dlouhých líčení, jež vycházela především z úst hraběte Tiszy, ale byla mi podobným způsobem potvrzena i z jiné strany. Jsem však přesvědčen, že Tschirschky způsobem svého vystupování daleko překročil okruh své působnosti. Izvolskij nebyl jediný svého druhu. Soudím tak z toho, že Tschirschky, jak je zřejmé z dřívější depeše, nikdy nebyl v situaci, aby mohl vydat úřední prohlášení v takovém, k válce ženoucím smyslu, nýbrž zdá se, že mluvil jen tak, jak mluvívají diplomatičtí zástupci, snaží-li se politiku své vlády „korigovat“ ve vlastním smyslu.

Tschirschky zajisté tlumočil příkazy korektně a loajálně a nic nezadržel ani nezatajil. Velvyslanec však podle toho, s jakou energií se zasazuje o úmysly své vlády, dosáhne více či méně. A „soukromý“ názor velvyslance nelze za jistých okolností snadno oddělit od jeho „úředního“. V každém případě bude první ovlivňovat druhé, a Tschirschkyho soukromý názor mířil k ostřejší tónině.

V naprosté neznalosti připravujících se událostí jsem několik dní před ultimátem přijel do Štýrska, abych tam usadil rodinu na léto. Tam jsem dostal Berchtoldův příkaz co nejrychleji se vrátit na svůj post. Uposlechl jsem té výzvy ihned, měl jsem však předtím ještě audienci u císaře Františka Josefa v Ischlu. Shledal jsem císaře velmi sklíčeným. O nastávajících událostech mluvil jen zcela krátce a položil mi pouze otázku, zda mohu v případě války zaručit neutralitu Rumunska. Odpověděl jsem kladně, pokud bude žít král Carol20; dál že je diagnóza nemožná.

3.

Jisté, neobyčejně důležité podrobnosti z doby bezprostředně před vypuknutím války se vysvětlují jen vlivem oné skupiny, jejímž exponentem byl Tschirschky. Především je nepochopitelné, proč jsme svým tehdejším spojencům, Itálii a Rumunsku, tak usnadnili roli odpadlíků tím, že jsme je ultimátem postavili před hotovou věc, místo abychom je pro ni získali — abychom je do ní zapletli.

O tom, co se dělo v Římě, nedokážu přesně soudit; v Rumunsku by však král Carol určitě vším způsobem usiloval pohnout Srbsko k povolnosti. To by se mu pravděpodobně nebylo podařilo, neboť Srbsko ani nepomýšlelo na to, aby se vzdalo svých velkosrbských plánů — ale pravděpodobně by došlo k přinejmenším zkalené náladě mezi Bukureští a Bělehradem, jež by další průběh rumunské politiky silně ovlivnila v náš prospěch.

V Bukurešti byl z toho diplomatického postupu vytěžen největší kapitál.

Před první rozhodující korunní radou domlouval italský vyslanec baron Fasciotti v tomto smyslu všem účastníkům a prohlásil, že situace Rumunska a Itálie je stejná a že pro obě strany není důvodu ke kooperaci, neboť ani Řím, ani Bukurešť nebyly předem o ultimátu zpraveny. Jeho snahy měly úspěch.

Dne 4. srpna 1914 jsem poslal Berchtoldovi tento telegram:

„Ministerský předseda mi právě sděluje výsledek korunní rady:

Po vřelém apelu králově, aby byla smlouva uvedena v život, prohlásila korunní rada všemi hlasy proti jednomu, že žádná strana nemůže převzít odpovědnost za tuto akci.

Korunní rada se usnesla, že poté, co Rumunsko nebylo o rakousko-uherské demarši v Bělehradě ani zpraveno, ani na ni dotázáno, casus foederis [případ spojenecké povinnosti] nenastal. Korunní rada se dále usnesla, že budou podniknuta vojenská opatření k zajištění hranice, v čemž by byla výhoda pro rakousko-uherskou monarchii, neboť její hranice by tím byly na několik set mil kryty.

Ministerský předseda připojil, že již nařídil zesílení stavů, po němž bude v nejbližší době postupně následovat všeobecná mobilizace.

Vláda zamýšlí uveřejnit jen krátké komuniké o vojenských opatřeních usnesených k zajištění hranic.“

Za druhé se zdá nepochopitelné, proč bylo ultimátum sepsáno v této formě. Tato forma se nevysvětluje berchtoldovským přáním války, nýbrž přáním jiných živlů, především patrně Tschirschkyho. Bismarck21 chtěl roku 1870 válku, ale emská depeše byla střižena zcela jinak. To znamená, že se zdá nepochopitelné, proč byla zvolena nóta, která způsobem svého sepsání musela odpudit mnohé, kdo nám dosud byli nakloněni.

Kdybychom byli velmocem, které nám po atentátu zčásti nebyly nepříznivé, především Anglii, dodali před ultimátem a pod rukou důvěrně důkazy, že z Bělehradu inscenovaný politický atentát skutečně byl, byli bychom tamní vládu uvedli do zcela jiného rozpoložení. Místo toho jsme hodili jí i celé Evropě ultimátum přes hlavu.

Pravděpodobně se tehdy na Ballplatzu obávali, že by sdělení mocnostem mělo za následek jejich intervenci v podobě nové „velvyslanecké konference“ a že by věc uvázla v bahně. Ale v roce 1914 stál případ přece zcela jinak než dříve — právo bylo před ultimátem tak nepochybně na naší straně.

Tschirschkyho skupina se každopádně takového rozmělněného řešení obávala, a naléhala proto na co možná ostrý postup. Bismarck byl roku 1870 útočníkem a podařilo se mu role vyměnit. Nám také, ale v opačném smyslu.

4.

Potom přišlo naše největší neštěstí: německý vpád do Belgie.

Kdyby Anglie zůstala neutrální, neprohráli bychom válku. Jagow vypráví ve své knize „Příčiny a vypuknutí světové války“ na straně 172, že se k němu 4. srpna ke konci zasedání říšského sněmu dostavil anglický velvyslanec a znovu položil otázku, zda bude Německo respektovat belgickou neutralitu. V té době již byly německé jednotky na belgické půdě. Po této zprávě se velvyslanec vzdálil, přišel však o několik hodin později znovu a žádal do dvanácté hodiny noční prohlášení, že bude další postup německých vojsk v Belgii zastaven, jinak že je zmocněn vyžádat si své pasy a Anglie že bude Belgii chránit. To Německo odmítlo. Nato následovalo anglické vyhlášení války.

Že Anglie téhož dne vzkázala Belgii, že porušení její neutrality bude „všemi silami klást odpor“, shoduje se zcela s berlínskou demarší anglického velvyslance.

O dva dny dříve, 2. srpna, dal ovšem anglický kabinet Francii ujištění, že kromě ochrany belgické neutrality požaduje i upuštění od akce loďstva proti Francii, a rozpor mezi oběma stanovisky je očividný. Zdá se mi však, že se dá vysvětlit jen tak, že Anglie své stanovisko z 2. srpna dne 4. srpna již nezastávala. Neboť německým přijetím anglického ultimáta z večera 4. srpna by Anglie pozbyla mravní možnost klást další požadavky. Kdyby byla Anglie 4. srpna hledala záminku k válce, pak by vedle belgického požadavku byla vznesla i požadavek upuštění od akce loďstva. Neučinila to, omezila své ultimátum na belgickou otázku a svázala si tím sama ruce pro případ, že by Německo ultimátum veřejně přijalo. Dne 4. srpna, mezi devátou a dvanáctou hodinou večerní, záleželo rozhodnutí, zda Anglie zůstane neutrální, či nikoli, na Německu.

Německo zůstalo při rozhodnutí porušit belgickou neutralitu, přes jistotu anglického vyhlášení války, jež s tím bylo spojeno. To bylo první osudné vítězství vojáků nad diplomaty v této válce. Neboť vojáci byli ovšem tou hnací silou.

Myšlenka německých vojenských činitelů byla ta, že Francii smetou a potom se celou vahou vrhnou na Rusko. Na Marně ten plán ztroskotal.

Ve více než jednom ohledu zahynula německá politika na bismarckovském dědictví. Nejen že dobytí Alsaska-Lotrinska trvale bránilo přátelství s Francií a hnalo ji stále do náručí každé protiněmecké koalice — ale Bismarckovo dědictví se stalo Německu prokletím, protože Němci chtěli kráčet v jeho šlépějích a nebyl tu nikdo, kdo by na to měl formát, aby to dokázal.

Přes Düppel22, Hradec Králové a Sedan vytvořil Bismarck Německou říši. Jeho politika byla politikou „krve a železa“ — ta politika násilí a násilných prostředků seděla po padesát let jako evangelium diplomatického umění v hlavě každého německého gymnazisty — ale geniální obratnost, chytrost a také opatrnost v užívání svých násilných prostředků, tu Bismarck německému národu odkázat nemohl. Bismarck války roku 1866 a 1870 pečlivě připravil a udeřil, když měl v ruce dobré karty; Německo Viléma II. válku nechtělo; vrhlo se však jednoho dne po hlavě do ní a vytvořilo v prvním týdnu politické situace, na něž už nedostačovalo. Zacházelo s Belgií a Lucemburskem podle bismarckovské zásady „moc jde před právem“ a popudilo proti sobě svět. Říkám svět, neboť moc Anglie sahala přes celý svět.

Anglie stála na počátku války se zbraní u nohy. Bylo by zcela odpovídalo její tradiční politice nechat Německo bojovat proti Francii a Rusku a navzájem se oslabovat a pak v daném okamžiku zasáhnout a nařídit mír. To by zabránilo, aby válka došla do krajnosti. Tím, že Německo hrozilo usadit se v Belgii, přinutilo Anglii zasáhnout. Nakolik se německý vpád do Belgie dá mravně omluvit francouzskými úmysly učinit totéž, není dnes vyjasněno — ale pro Lucembursko nemůže tento argument platit, a porušení práva zůstává totéž, ať je země, na níž je spácháno, větší nebo menší.

Vpád do Belgie a Lucemburska byl bismarckovskou politikou násilí, provedenou nikoli politiky, nýbrž generály, ale bez bismarckovského daru propočítat zhoubné následky.

Později, v průběhu války, užilo německé vrchní armádní velení opakovaně násilných prostředků, které nám více uškodily než prospěly — ale později byly ty prostředky mravně ospravedlněny a vysvětleny, ba přímo vynuceny tím, že Německo bojovalo o svou existenci a že mu protivníci, kteří nechtěli dohodu, nenechávali volbu prostředků. Použití dusivých plynů, letecké útoky na otevřená města byly prostředky zoufalství proti nelítostnému nepříteli, jenž vydával ženy a děti hladové smrti a den co den prohlašoval, že Německo musí být zničeno.

Při vyhlášení války tento vražedný moment chyběl, a teprve vpádem do neutrálních území začalo ono ovzduší příšerné nenávisti a pomsty, jež vtisklo boji ráz vyhlazovací války.

Také politika Anglie proti Napoleonovi I. byla více diplomatická než vojenská a vše nasvědčuje tomu, že Anglie původně neměla v úmyslu do toho požáru zasáhnout, nýbrž že by se spokojila s tím nechat Německo oslabit vlastními spojenci.

Pokud jsem s to posoudit situaci tehdejší doby, nestíhá naše velvyslance v Londýně žádná vina na mylném odhadu anglické psýchy. Předpověděli správně a varovali, a poslední rozhodnutí o dříve zmíněném anglickém ultimátu padlo přece v Berlíně, a ne v Londýně. Také by se bylo německé ministerstvo zahraničí nikdy dobrovolně k tomu násilnému kousku nepropůjčilo, ale vojáci, kteří nedbali ani diplomatických zpráv, ani politických komplikací, všechno smetli. Vždy zůstane neobyčejně obtížné vymezit ve válce vojenské kompetence proti politickým. Obě činnosti zasahují do sebe natolik, že tvoří celek, a ve válce ovšem náleží přednost vojenským nutnostem. Úplné posunutí parity do poměru podřízenosti, k němuž však došlo v Německu a jež se vyjádřilo tím, že si německé vrchní armádní velení strhlo ve státě na sebe veškerou rozkazovací moc, bylo neštěstím. Kdyby dali na politické činitele Berlína, nedošlo by ani ke vpádu do Belgie, ani k zostřené ponorkové válce, a kdyby k obojímu nedošlo, zachránilo by to Ústředním mocnostem život.

Císař Vilém byl od prvního dne zajatcem svých generálů.

Slepá víra v nepřekonatelnost vojska byla, jako leccos jiného, dědictvím z Bismarckovy pozůstalosti, a „pruský poručík, kterého Německu nikdo nenapodobí“, se stal jeho osudem. Veškerý německý národ věřil ve vítězství, a císař, který by svým generálům zadržel ruku, vzal by na sebe odpovědnost, jež by překročila normální míru snesitelného. Tak nechal císař Vilém své generály vládnout a konat, a zpočátku se zdálo, že je jejich taktika také provázena úspěchem. První bitva na Marně byla pro Dohodu pomocí v nejvyšší nouzi. Později zase, když válka dávno nabyla zcela jiného rázu, když zákopová válka přikovala vojska na místo a vznikali nám stále noví nepřátelé, když vystoupily Itálie, Rumunsko a konečně Amerika, tu konali němečtí generálové divy strategie; Hindenburg23 a Ludendorff24 se stali bohy německého národa, jen na ně hledělo celé Německo, jen od nich očekávalo vítězství. Byli mnohem mocnější než císař a on méně než kdy jindy s to jim oponovat.

Oba generálové získali po později probíraných mírových pokusech v roce 1917 tu téměř nesmírnou míru své moci přímo od Dohody. Neboť ta nenechávala německý národ na pochybách, že musí zvítězit, nebo zemřít — a tak se vystrašený a trýzněný národ přimkl k těm, kdo mu jedině mohli přinést vítězství.

5.

Jakmile byla válka v chodu, byl by separátní mír z naší strany, který by vydal Německo, zradou. Kdyby mír ztroskotal na německých nárocích, byli bychom mravně oprávněni odloučit se, neboť jsme byli spojeni k obranné válce, nikoli k válce dobyvačné. Ačkoli němečtí vojenští činitelé stále snili a mluvili o výbojích a ačkoli to zajisté odpovídalo nepochopení situace, nebyla přece tato okolnost výlučným důvodem, jenž míru bránil, nýbrž ten, že Dohoda naopak nechtěla Německu za žádných okolností dát milost. Řekl jsem to již v řeči z 11. prosince 1918, v níž jsem mluvil o politice za světové války: „Ludendorff byl zrovna takový jako státníci v Anglii a ve Francii, nikdo nechtěl kompromis, nýbrž jen vítězství — v tom ohledu mezi nimi nebylo rozdílu.“ Dokud jsem byl v úřadě, nechtěla se Dohoda s Německem nikdy vyrovnat inter pares [jako rovný s rovným], a tím nám přímo vnucovala roli obranné války. Kdybychom byli dosáhli toho, oč jsme se tak často pokoušeli, totiž přimět Dohodu, aby vyslovila to vykupující slovo, kdybychom byli Dohodu někdy mohli pohnout k prohlášení, že je ochotna uzavřít s Německem mír na základě status quo, byli bychom byli zproštěni svých mravních povinností. Lze proti tomu namítnout: Salus rei publicae suprema lex [blaho státu je nejvyšší zákon] — aby byla monarchie zachráněna, muselo by se vydat Německo, a proto je třeba osvětlit tu druhou otázku, zda vůbec existovala „fyzická možnost“ separátního míru. Mluvil jsem o tom rovněž v dříve zmíněné řeči a prohlásil jsem tehdy výslovně, a nic z toho neberu zpět, že jsem po vstupu Anglie, potom Itálie, Rumunska a konečně Ameriky do války pokládal „vítězný mír“ z naší strany za utopii. Ale do posledního okamžiku svého úřadování a ještě poté jsem se držel naděje na kompromisní mír, od měsíce k měsíci, od týdne k týdnu, ba ode dne ke dni jsem doufal, že události poskytnou možnost dospět k takovému kompromisnímu míru, byť i za cenu ústupků. Konec, který skutečně nastal, stav, který dnes máme, ten jsem předvídat nemohl, ten jsem předvídal právě tak málo jako kdokoli jiný. Katastrofa takové velikosti a takového rozsahu nikdy v mých obavách místa nenašla. Zpráva uveřejněná v dříve zmíněné řeči, kterou jsem napsal císaři Karlovi v roce 1917 a později reprodukoval, končí rovněž tím, že říkám: „vítězný mír je vyloučen, musíme tedy přivodit mír vykoupený ústupky“. Císařův návrh postoupit Halič Polsku a nepřímo Německu vzešel z tohoto myšlenkového pochodu, stejně jako všechny mírové sondy vůči Dohodě, které vždy dávaly najevo, že jsme ochotni ke snesitelným obětem.

Že Dohoda bude z těla monarchie rvát cáry, bylo odjakživa jasné; při kompromisním míru právě tak jako při separátním míru — odpovídalo to za prvé usnesením londýnského paktu z 26. dubna 1915. Ustanovení té konference, jež připravovala vstup Itálie do války, byla pro další průběh války rozhodující, neboť obsahovala jako výsledek rozdělení monarchie a vnucovala nám proto obrannou válku do krajnosti. Domnívám se, že i Londýn a Paříž později, v okamžicích, kdy se zdálo, že se k nám válečné štěstí kloní, těchto londýnských usnesení litovaly, protože na Seině a na Temži znemožňovala jakékoli sblížení s námi, které si občas přály.

Již roku 1915 jsme dostávali mlhavé zprávy o obsahu těch přísně tajných londýnských ujednání, autentický text jsme se však dověděli teprve v únoru 1917, když revoluční ruská vláda uveřejnila příslušný protokol, jenž byl potom reprodukován i v našich listech.

Připojuji ten protokol ke knize v příloze; přes svou eminentní důležitost nenašel v naší veřejnosti dostatečné povšimnutí.

Podle těch ujednání, jež vázala čtyři státy — Anglii, Francii, Rusko a Itálii —, bylo Itálii přiřčeno: Trentino, celé Jižní Tyrolsko až k Brenneru, Terst, Gorice, Gradiška, celá Istrie a řada ostrovů, Dalmácie atd.

Dále se Dohoda v průběhu války pevně zavázala i Rumunům a Srbům — monarchie tedy měla být rozdělena.

Když jsem tohle předeslal, rád bych vysvětlil, proč byl separátní mír z naší strany fyzickou nemožností, jinými slovy, jaké byly důvody, které nám bránily válku ukončit a stát se „neutrálními“, důvody, které nám ponechávaly jen možnost vyměnit protivníka a bojovat místo s Německem proti Dohodě s Dohodou proti Německu. Především nutno konstatovat, že až do poslední doby před mým odchodem z úřadu obsahovala východní fronta rakousko-uherská a německá vojska zpřeházená dohromady a že celá ta armáda stála pod říšskoněmeckým velením. Neměli jsme na východě vlastní armádu ve vlastním smyslu slova, nýbrž splynula s německou. To byl následek naší vojenské méněcennosti. Stále a stále znovu jsme potřebovali německou pomoc. V Srbsku, Rumunsku, Rusku a Itálii jsme opakovaně volali po německé pomoci a pokaždé jsme ji museli koupit vydáním jednotlivých kusů své samostatnosti. Ta notorická méněcennost byla nejméně vinou jednotlivého vojáka, byla spíše produktem rakousko-uherských poměrů vůbec. Špatně vystrojeni, s nanejvýš nedostatečným dělostřelectvem jsme vstoupili do války — vinu na tom nesli různí ministři války a parlamenty. Uherský parlament léta armádu škrtil, protože jeho národní postuláty nebyly brány v úvahu, a sociální demokraté Rakouska oponovali každému vybudování obrany, protože v něm čichali plány útočné, a ne obranné.

Náš generální štáb byl zčásti zcela špatný. Výjimky tu byly, ale ty pravidlo potvrzují. Především mu chyběl jakýkoli styk s vojskem. Páni seděli vzadu a vydávali rozkazy. Voják je skoro nikdy neviděl v přední linii a tam, kde hvízdaly kule. Vojsko se naučilo generální štáb za války nenávidět. V německé armádě to bylo jinak. Němečtí důstojníci generálního štábu žádali mnoho, ale také mnoho dokázali; především se také sami vystavovali nebezpečí a dávali příklad. Ludendorff dobyl Lutych, provázen několika muži, se šavlí v ruce! Pak jsme u nás měli ve vedoucích místech arcivévody, kteří se na ty posty nehodili. Zčásti byli zcela neschopní. Arcivévodové Fridrich25, Evžen26 a Josef27 tvořili výjimku. Zvláště první z nich pojímal své postavení zcela správně nikoli jako řídícího operací, nýbrž jako pojítko mezi námi a Německem a mezi armádou a císařem Františkem Josefem, postupoval vždy s vynikajícím taktem a velmi korektně a odstranil mnohé obtíže. Po Lucku28 jsme ztratili téměř celý zbytek své samostatnosti. Abych se tedy vrátil k výše rozvinuté myšlence: separátní mír, který by obsahoval rozkaz našim východním vojskům složit zbraně nebo odpochodovat zpět, byl by bezpochyby ihned vedl k ozbrojeným konfliktům na samotné frontě. Při krajním odporu, který by němečtí velitelé takovému rozkazu přirozeně kladli, byly by vídeňskými rozkazy a berlínskými protirozkazy vznikly poměry úplné dezorganizace, ba anarchie. Pokojné rozpletení fronty bez boje bylo podle lidského propočtu vyloučeno. Říkám to, abych vysvětlil své pevné přesvědčení, že představa, jako by se takové oddělení obou armád bylo mohlo provést ve vzájemném dorozumění, spočívá na zcela mylných předpokladech, a abych tím dokázal, že tu je dán první moment, z něhož vyplývá, že bychom separátním mírem válku neskončili, nýbrž byli bychom zapleteni do války nové.

Co by se však bylo odehrálo na frontě, to by se v zesílené míře opakovalo v celém zázemí: občanská válka by byla nezadržitelná.

Musím zde vyjasnit druhé nedorozumění, které rovněž vyplývá z mé již citované řeči z 11. prosince a které koření v mém výroku: „Německo by, kdybychom vystoupili, nemohlo ve válce pokračovat.“ Ten výrok — přiznávám, není formulován jasně — byl vykládán tak, jako bych byl chtěl říci, že kdybychom vystoupili, bylo by okamžité zhroucení Německa danou skutečností. To jsem říci nechtěl a nikdy jsem to neřekl ani nemínil. Chtěl jsem říci, že naše odpadnutí od Německa by znemožnilo vítězné ukončení války nebo i jen trvale úspěšné pokračování války pro ně, že by tedy Německo bylo touto eventualitou postaveno před alternativu buď podrobit se diktátu Dohody, nebo užít krajních bojových prostředků a monarchii potlačit, respektive připravit jí týž osud jako svého času Rumunsku. Chtěl jsem říci, že Rakousko-Uhersko, které vpouští dohodová vojska, bylo pro Německo tak strašlivým nebezpečím, že by bylo nuceno vynaložit všechno, aby nás co nejrychleji předešlo a takový šachový tah paralyzovalo. A kdo se domnívá, že by němečtí vojenští činitelé k této poslední eventualitě nesáhli, ten je zná velmi špatně a velmi špatně odhaduje jejich psýchu. Aby bylo možno ten myšlenkový pochod objektivně posoudit, je třeba vmyslet se do ducha tehdejší situace. V dubnu 1918, když jsem z jiných důvodů podal demisi, byla jistota německého vítězství silnější než kdy jindy. Východní fronta byla vyřízena — Rusko a Rumunsko vyřazeny —, vojska se valila na západ, a nikdo, kdo zná tehdejší situaci, mi nebude moci odporovat, tvrdím-li, že v tom okamžiku se němečtí vojenští činitelé cítili blíže svému vítěznému míru než kdy jindy, že byli přesvědčeni, že dobudou Paříž a Calais a srazí Dohodu na kolena. Je zcela vyloučeno, aby byli v takovém okamžiku a za takových poměrů odpověděli na odpadnutí Rakouska-Uherska jinak než násilím.

Ale všechny, kdo tu argumentaci nechtějí připustit, upozorňuji na skutečnost, kterou lze asi stěží odbýt: o půl roku později, když bylo německé zhroucení již zcela zřejmě prokázáno, když Andrássy29 vyhlásil separátní mír, vrhli Němci skutečně vojska do Tyrol. Jestliže ve stavu úplného vyčerpání, již poraženi a zničeni, s revolucí ve vlastních zádech, na tom rozhodnutí setrvali a pokusili se učinit z rakouské půdy válčiště — oč spíše by totéž učinili o šest měsíců dříve, kdy stáli v plné síle a jejich generálové snili o vítězství a triumfu. To druhé tedy, co jsem chtěl konstatovat, bylo, že separátní mír by měl bezprostřední následek učinit z Rakouska-Uherska válčiště. Tyroly jako Čechy by se staly bojišti — tomu by se nedalo nijak vyhnout.

Tvrdí-li se dnes, že veliká únava z války, jež ovládala celou monarchii již před dubnem 1918, by způsobila, že by se veškeré obyvatelstvo dřívější monarchie bylo seskupilo kolem toho ministra, který by uzavřel separátní mír, je to vědomá nebo nevědomá nepravda. Zajisté, Češi byli bezpodmínečně proti Německu a nebyly by to důvody spojenecké politiky, které by jim bránily souhlasit. Ale rád bych věděl, co by byl český národ řekl, kdyby se z Čech udělalo válčiště a kdyby ke všemu utrpení, které ten národ snášel zrovna tak jako všechny ostatní národy, bylo přišlo ještě to, že by mu byla zpustošena vlast; a nechť nikdo vůbec nepochybuje o tom, že by německá vojska vpadající ze Saska byla s rozvinutými prapory pronikla ku Praze a ještě dále. Neměli jsme v Čechách vůbec žádné vojenské síly, nebyli jsme vůbec s to je zadržet, a mnohem rychleji, než bychom byli my nebo Dohoda s to opatřit do severních Čech vojsko, které by stálo za řeč, byli by Němci ze svých téměř nevyčerpatelných rezervoárů načerpali vojska, jež by pochodovala proti nám — nebo proti Dohodě na naší půdě. Veřejnost Německého Rakouska by však takového ministra vůbec nebyla následovala; němečtí nacionálové a německé měšťanstvo určitě ne.

Němečtí nacionálové uveřejnili 28. října své příslušné stanovisko tímto způsobem:

„Členové německonárodních stran byli způsobem, jakým hrabě Andrássy odpověděl na Wilsonovu30 nótu, hluboce pobouřeni. Hrabě Andrássy přišel z Uher a nedohodl se ani s německou říšskou vládou, ani se zástupci výkonného výboru, než nótu sepsal. Ačkoli bylo mírové jednání co nejživěji vítáno a pokládáno za nutné, vyvolal přece jednostranný postup hraběte Andrássyho, že nechal nótu dojít Wilsonovi bez dorozumění s Německou říší, mezi německými stranami nejhlubší pobouření. Ještě před několika dny byla v Berlíně deputace Německého výkonného výboru a nalezla u německé říšské vlády vstřícnost ohledně zásobování Německého Rakouska. Přestože němečtí vojáci v alpských zemích a v Karpatech bojovali po boku našich, byla nyní porušena forma a na Wilsona se obrátili bez dorozumění s Německou říší, jak se ostatně v nótě také výslovně praví. Kromě toho se nehledalo ani předchozí dorozumění se zástupci Německého výkonného výboru, nýbrž na Wilsonovu nótu bylo odpovězeno přes jeho hlavu. Německonárodní strany vznášejí proti takovému neslýchanému postupu rozhodný odpor a budou v Německém výkonném výboru naléhat, aby bylo sebeurčovací právo Německého Rakouska bezpodmínečně zachováno a mír prosazen v dorozumění s Německou říší.“

Ale ani německorakouští sociální demokraté by do takového obratu nebyli šli. Jde o chtěné a úmyslné překroucení skutečností, tvrdí-li se dnes, že Národní shromáždění nebo i rakouští sociální demokraté by takovou politiku schválili a podpořili. Připomínám opět dny Andrássyho.

30. října zaujalo Národní shromáždění k jeho kroku stanovisko. Zprávu podal Dr. Sylvester a uvedl přitom toto:

„Nebylo však nutné, a tedy nepřípustné, podniknout ten pokus takovým způsobem, že tím může mezi Německým Rakouskem a Německou říší vzniknout nezhojitelná trhlina, která ohrožuje budoucnost našeho národa. Národní shromáždění Německého Rakouska zjišťuje, že nóta c. a k. ministra zahraničí prezidentu Wilsonovi ze dne 27. října byla sepsána a odeslána, aniž se se zástupci německorakouského lidu jakkoli jednalo. Proti tomuto postupu podává Národní shromáždění ohrazení tím spíše, že národ, k němuž nynější ministr zahraničí náleží, každou sounáležitost výslovně odmítá. Národní shromáždění prohlašuje, že jedině a výhradně ono a jeho orgány jsou oprávněny zastupovat německorakouský lid ve všech záležitostech zahraniční politiky, zvláště při mírových jednáních.“

Odpor proti tomu „ohrazení“ v Národním shromáždění nenastal.

Po referentovi mluvil sociální demokrat Dr. Ellenbogen31 a uvedl:

„Místo aby nyní řekla německému císaři, že jeho setrvání v úřadě je nejsilnější překážkou míru (živý potlesk u sociálních demokratů) a že má-li kdy Curtiův skok smysl, má jej dnes ze strany německého císaře k záchraně jeho národa, vybírá si tato koalice nynější okamžik pro odpadnutí od Německa, padajíc tím německé demokracii do zad. Panstvo přichází pozdě, aby si získalo zásluhu o mír. Co nyní zbývá, je chladná, hanebná věrolomnost, onen dík z domu Rakouského, jak jej označil slavný německý básník.“ (Potlesk u sociálních demokratů a německých radikálů.)

(Řeč je citována z „Arbeiterzeitung“ z 31. října 1918.)

Byl to útok proti separátnímu míru, který poskytl vzácnou příležitost, že sociální demokraté a němečtí radikálové tleskali společně — patrně také první případ za celá ta válečná léta.

Jestliže se tohle mohlo stát v okamžiku, kdy již bylo jasné, že vůbec neexistuje žádná možnost dospět společně s Německem ke kompromisnímu míru — co by se stalo, ptám se, v době, kdy to převažující většině obyvatelstva zdaleka nebylo tak jasné, v době, kdy ještě nebylo vůbec jisté, a matematicky už vůbec ne dokazatelné, že časem přece jen nemůžeme dospět společně s Německem k snesitelnému kompromisnímu míru: rozklad na frontě — boj všech proti všem v ní, monarchie proměněná ve válčiště, občanská válka uvnitř, to by bylo výsledkem pokusu o separátní mír. A to všechno, aby se nakonec umožnilo provedení londýnských usnesení na našem těle. Neboť Dohoda od těch usnesení nikdy neupustila — jak ještě rozvedu —, protože byla vázána na Itálii a Itálie žádnou změnu nepřipustila. Taková politika by byla sebevraždou ze strachu před smrtí.

V roce 1917 jsem jednou probral celou tu otázku se zesnulým Dr. Viktorem Adlerem32 a vyložil jsem mu eventuality separátního míru. Dr. Adler mi odvětil: „Proboha, nevrhejte nás do války s Německem!“ — a po vpádu bavorských vojsk do Tyrol (Adler byl tehdy již ve státním sekretariátě zahraničí) mi tu rozmluvu připomněl a dodal: „Teď máme tu katastrofu, o které jsme tehdy mluvili. Z Tyrol se stane válčiště.“

Celý svět v Rakousku chtěl mír, ale nikdo novou válku — a separátní mír by nebyl přinesl mír, nýbrž válku s Německem.

V Uhrách vykonával István Tisza téměř neomezenou moc; byl mnohem mocnější než celá Wekerlova33 vláda dohromady. Uplatněn na Uhry znamenal separátní mír rovněž provedení dohodových slibů, to jest ztrátu největších a nejbohatších území na severu a na jihu ve prospěch Čechů, Rumunů a Srbů. Je někdo, kdo může poctivě tvrdit, že by byli Maďaři v roce 1917 k těmto obětem svolili bez krajního odporu? Každý člověk, který ty poměry zná, musí připustit, že by byl Tisza v tom případě měl za sebou v nejprudším boji proti Vídni celé Uhry. Brzy po svém nástupu do úřadu jsem s ním poprvé dlouho a velmi vážně hovořil o německé a mírové otázce. Tisza rozvedl: s Němci prý je těžké pořízení, jsou domýšliví a despotičtí; bez nich však prý nemůžeme válku skončit. Požadavek postoupit uherské území (Sedmihradsko), ale i myšlenka vynucené vnitřní uherské reformy ve prospěch národností jsou prý zcela nediskutovatelné. Londýnská konference roku 15 prý učinila šílená usnesení, která se nikdy nestanou skutečností; vyhlazovací vůli Dohody prý však lze zlomit jen násilím. Musíme prý proto za všech okolností vytrvat po boku Německa. V Uhrách prý je mnoho různých proudů — v okamžiku však, kdy by se Vídeň chystala obětovat části Uher, povstanou celé Uhry proti tomu jako jeden muž. Od něho — Tiszy — až po Károlyiho34 prý v tom není rozdíl. Tisza připomněl Károlyiho postoj před rumunským vyhlášením války, dovolával se celého parlamentu a zdůraznil: „má-li být mír uzavřen na úkor Uher, odloučí se Uhry od Rakouska a budou postupovat samostatně“.

Odvětil jsem, že není řeč ani o odloučení od Německa, ani o vydání uherského území — že si však musíme ujasnit, co máme dělat, budou-li nás německá dobyvačná přání vléci dál.

Tisza nato rozvedl, že situace je jiná: „Neví se přesně, co londýnská konference usnesla (protokol tehdy ještě nebyl uveřejněn), ale že bylo uherské území slíbeno Rumunsku, je právě tak jisté, jako že Dohoda zamýšlí vměšování do vnitřních záležitostí Uher, a obojí je nepřijatelné. Zaručí-li Dohoda Uhrám status quo ante [předchozí stav] a upustí od každého vměšování, změní to situaci. Do té doby se musím vyslovit proti každému mírovému pokusu.“

Rozmluva se v průběhu stala prudší, zvláště na mé výtky, že on — Tisza — nahlíží celou politiku jen z uherského stanoviska, což vůbec nepopíral, zdůraznil však — správně —, že ten spor je spíše platonický, neboť mírové podmínky Dohody se zdají takové, že z Rakouska zbude ještě mnohem méně než z Uher. Ať prý zatím konstatuji, jaké jsou podmínky, za nichž bychom mohli uzavřít mír — teprve potom se prý ukáže, je-li krajní nátlak na Německo radno doporučit, či nikoli. Nemá prý přece smysl radit v Německu k míru, chce-li ono bojovat dál. Neboť Německo prý bojuje především za integritu monarchie, která bude ztracena v okamžiku, kdy Německo složí zbraně. Zda němečtí politikové a generálové mluví to či ono, prý je menšího významu; dokud Londýn trvá na tom uspokojit své spojence z našeho území, je prý Německo jediným štítem proti těm plánům.

Výbojů prý si nepřeje žádných kromě ochrany hranice proti Rumunsku, a proti připojení nových států (Polska) je prý bezpodmínečně; to prý je oslabení, ne posílení Uher.

Po dlouhé rozpravě jsme se závazně shodli na taktice, kterou je třeba zvolit, a to:

  1. Dokud zůstává usnesení londýnské konference, to jest rozbití monarchie, pro Dohodu směrodatné, musí se bojovat, v jisté naději, že se ta vyhlazovací vůle zlomí.

  2. Protože je však naše válka jen válkou obrannou, nebude v ní v žádném případě pokračováno pro výboje jakéhokoli druhu.

  3. Každému zdání oslabení našeho spojeneckého poměru je nutno se vyhnout.

  4. Ústupky z uherského území nesmějí být činěny bez vědomí uherského ministerského předsedy.

  5. Shodne-li se rakouská vláda s ministrem zahraničí na vydání rakouského území, uherský ministerský předseda přirozeně souhlasí.

Pokud šlo o londýnskou konferenci a rozbití monarchie, měl Tisza úplně pravdu; že i jinak zůstal až do konce na svém stanovisku, dokazuje jeho poslední návštěva u Jihoslovanů, kterou vykonal bezprostředně před zhroucením z příkazu císařova a při níž vystoupil co nejrozhodněji proti jihoslovanským aspiracím. Kdo se snaží soudit objektivně, nesmí, hledě zpět z dneška, vydávat vše, co se od té doby přihodilo, za předem rozpoznatelné skutečnosti, nýbrž musí uvážit, že přes všechen pesimismus a přes všechny obavy naděje na snesitelný kompromisní mír, byť i s ústupky, stále ještě trvala a že nebylo možné vrhnout monarchii do okamžité katastrofy ze strachu, že přijde později.

Líčí-li se dnes situace tak, jako by obyvatelstvo monarchie a zvláště i sociální demokraté byli pro každou eventualitu, tedy i pro separátní mír, musím znovu co nejrozhodněji odporovat. Připomínám, že sociální demokracie, která byla bezpochyby stranou, jež se nejrozhodněji zasazovala o mír, že sociální demokracie v Německu jako u nás opakovaně zdůrazňovala, že existují jisté meze jejího mírového přání. Nikdy němečtí sociální demokraté nepřipustili, že by se smělo postoupit Alsasko-Lotrinsko, a nikdy naši nesouhlasili s vydáním Terstu, Bozenu a Meranu. To by však bylo za všech okolností bývalo cenou míru — také cenou separátního míru —, neboť londýnská konference, která, jak zmíněno, spadá do roku 1915, převzala přece již závazné povinnosti k rozdělení monarchie a všechno to přidělila Itálii.

Rozpad monarchie byl i při odloučení od Německa, to jest i při obratu do řad Dohody, zcela nezvratný, neboť Italům, Rumunům, Srbům byly jejich nároky přislíbeny. I v tomto případě by se byla monarchie rozpadla, bylo by vzniklo Německé Rakousko tak, jak vzniklo dnes, a pochybuji, že by role, kterou by tato země při tom procesu byla sehrála, ji byla doporučila zvláštní protekci Dohody. Odkazuji na roli, kterou sehrála rakouská sociální demokracie v otázce připojení. Byla hnací silou připojení k Německu a její listy denně opakovaly, že žádné materiální výhody, které by Dohoda mohla Německému Rakousku nabídnout, nemohou to rozhodnutí změnit.

Jak ale vypadala situace ještě v březnu, krátce před mou demisí? Německo stálo na vrcholu svých úspěchů. Nechci říci, že ty úspěchy byly reálné. Na tom v této souvislosti nezáleží, ale Němci byli přesvědčeni, že se zcela přiblížili vítěznému konci, že se po vyřízení východní fronty vrhnou na západní frontu a skončí válku dříve, než bude mít Amerika čas „dorazit“. Ten propočet byl chybný. To dnes víme všichni. Ale pro německou generálskou psýchu byl směrodatný, a všechna rozhodnutí, která by Německo učinilo proti odpadajícímu Rakousku-Uhersku, byla by vzešla z této německé vítězné psýchy.

Jak jsem již zdůraznil, prohlásil jsem ve své již několikrát citované řeči o zahraniční politice z 11. prosince, že ani Dohoda, ani Německo nechtěly uzavřít mír za cenu vzdání se nároků. Měl jsem však od té doby příležitost mluvit s různými osobnostmi Dohody a musím na základě všech shodných zpráv, kterých se mi dostalo, výše uvedenou větu formulovat ještě ostřeji: nabyl jsem pevného přesvědčení, že Dohoda, a především Anglie — alespoň od léta 17 — měla neoblomné odhodlání Německo rozdrtit.

Rozvedu později, jaké poměry nastaly v létě 17. Od toho okamžiku se zdá, že Anglie s onou houževnatostí, jež tvoří hlavní rys jejího charakteru, byla rozhodnuta s Německem již nejednat, nýbrž odložit meč teprve, až bude Německo zničeno ležet na zemi. To nic nemění na tom, že se němečtí vojáci, a to z jiných důvodů, z úplného nepochopení vyhlídek na vítězství, vždy zdráhali usilovat o mír vykoupený ústupky, i v době, kdy to snad ještě bylo možné. Ta skutečnost je historická, ale musím ke cti pravdy výslovně konstatovat, že pochybuji, zda by pozdější ústupky byly osud Německa změnily. Mohli jsme v roce 1917 nebo ještě 1918 přeběhnout k nepříteli — mohli jsme na rakousko-uherské půdě bojovat společně s Dohodou proti Německu, pak by bylo zhroucení Německa nepochybně nastalo ještě rychleji, ale rány, které by při tom bylo Rakousko-Uhersko utrpělo, nebyly by menší než ty, jež má dnes — zahynulo by v boji proti Německu tak, jako zahynulo v boji s Německem.

Hodina Rakouska-Uherska odbila. I mezi těmi nemnoha státníky, kteří v létě 1914 ve válku doufali — jako například Tschirschky a Biliński35 obávající se o budoucnost Bosny —, nebude snad ani jeden, který by svých názorů již po několika měsících nelitoval a nerevidoval. Neboť ani oni nemyslili na světovou válku. Přesto se dnes domnívám, že rozpad monarchie by nastal i bez té války a že srbský atentát byl toho za všech okolností prvním příznakem.

Arcivévoda následník trůnu byl obětí velkosrbských aspirací; ty aspirace, jež směřovaly k odtržení našich jihoslovanských provincií, by však nebyly usnuly, kdyby byla monarchie přes tu vraždu přešla k dennímu pořádku. Naopak by se uplatnily v zesílené míře a bez ustání a posílily by odstředivé tendence ostatních národů uvnitř monarchie. Jako blesk v noci na vteřiny ukáže krajinu, tak působila záře výstřelů v Sarajevu. Bylo jasné, že byl dán signál k rozpadu monarchie. Zvony Sarajeva, které začaly vyzvánět půl hodiny po vraždě, byly umíráčkem monarchie.

A pocit, že v Sarajevu šlo o víc než o zavraždění císařského prince a jeho choti, že to byl poplašný výstřel k počátku zničení habsburské říše, byl tehdy v rakouském a zvláště ve vídeňském obyvatelstvu všeobecný. Vyprávělo se mi, že se v té době mezi atentátem a válkou konaly ve vídeňských restauracích a lidových zahradách denní válečné demonstrace, zpívaly se vlastenecké a protisrbské písně a Berchtold byl zesměšňován, protože se nedokázal „vzchopit k žádné energické demarši“. To nemá být omluvou případných chyb rozhodujících činitelů — neboť vedoucí státník se nemá nechat ovlivňovat křikem ulice —, má to jen dokázat, že výše rozvinutá myšlenka byla v roce 1914 zřejmě všeobecná. — A snad je dovoleno připojit k tomu úvahu, kolik z těch, kdo tehdy volali po válce a pomstě a žádali „energii“, dnes, když se experiment důkladně nezdařil, „zločinný postup Berchtoldův“ bičuje a odsuzuje.

V jaké formě by se rozpad monarchie odehrál, kdyby bylo válce zabráněno, nelze ovšem říci. Méně strašlivě než touto válkou zajisté. Pravděpodobně také pomaleji a snad bez toho, že by byl strhl do víru celý svět. — Museli jsme zemřít. Způsob smrti jsme si mohli zvolit, a zvolili jsme si ten nejstrašnější. Vypuknutím války jsme ztratili, aniž jsme o tom sami věděli, svou samostatnost. Ze subjektu jsme se stali objektem.

Protože ta neblahá válka jednou začala, nemohli jsme ji již skončit — londýnská konference vyslovila nad říší Habsburků rozsudek smrti, a separátní mír by nebyl mírnějším způsobem smrti než vytrvání u našich spojenců.

  1. Eduard VII. (1841–1910) — Britský král 1901–1910, syn královny Viktorie a strýc Viléma II. Za jeho vlády uzavřela Británie dohodu s Francií (1904) a s Ruskem (1907).↩︎

  2. František Josef I. (1830–1916) — Rakouský císař a uherský král 1848–1916.↩︎

  3. Nikolaj Nikolajevič (1856–1929) — Ruský velkokníže, bratranec cara Alexandra III. Vrchní velitel ruské armády od července 1914 do srpna 1915, kdy velení převzal Mikuláš II. osobně; poté místokrál na Kavkaze.↩︎

  4. Vilém II. (1859–1941) — Německý císař a pruský král 1888–1918.↩︎

  5. Alois Lexa von Aehrenthal (1854–1912) — Rakousko-uherský ministr zahraničí 1906 – únor 1912, strůjce anexe Bosny a Hercegoviny roku 1908.↩︎

  6. Ballplatz — Ballhausplatz ve Vídni, sídlo rakousko-uherského ministerstva zahraničí; označení se užívá i pro ministerstvo samo.↩︎

  7. Johann markrabě Pallavicini — Rakousko-uherský velvyslanec v Cařihradě 1906–1918, nejdéle sloužící velvyslanec monarchie.↩︎

  8. František Ferdinand (1863–1914) — Rakouský arcivévoda a od roku 1896 následník trůnu. Zavražděn 28. června 1914 v Sarajevu.↩︎

  9. Leopold hrabě Berchtold (1863–1942) — Rakousko-uherský ministr zahraničí od února 1912 do ledna 1915. Autor ultimáta Srbsku z 23. července 1914.↩︎

  10. Heinrich von Tschirschky (1858–1916) — Německý velvyslanec ve Vídni 1907–1916. V červencové krizi roku 1914 hlavní kanál mezi Berlínem a Vídní.↩︎

  11. Protokoly Státního úřadu pro zahraniční věci, uveřejněné během tisku, nedávají patrně zcela nestranný obraz této fáze. (Pozn. aut.)↩︎

  12. Otto hrabě Czernin (1875–1962) — Autorův mladší bratr. Před válkou rada rakousko-uherského velvyslanectví v Petrohradě; za červencové krize roku 1914 zastupoval velvyslance Szapáryho jako chargé d’affaires. Od ledna 1917 vyslanec v Sofii.↩︎

  13. Karl Max kníže Lichnowsky (1860–1928) — Německý velvyslanec v Londýně 1912–1914. V memorandu o své londýnské misi označil za hlavního viníka války německou diplomacii.↩︎

  14. sir Edward Grey (1862–1933) — Britský ministr zahraničí 1905 – prosinec 1916.↩︎

  15. Sergej Dmitrijevič Sazonov (1860–1927) — Ruský ministr zahraničí 1910 – červenec 1916.↩︎

  16. Theobald von Bethmann Hollweg (1856–1921) — Německý říšský kancléř 1909 – červenec 1917.↩︎

  17. Jiří V. (1865–1936) — Britský král 1910–1936.↩︎

  18. „Děkuji za telegram. Velmi mě těší, že se Vilém snaží dohodnout s Nickym na zachování míru. Opravdu si vroucně přeji, aby bylo zabráněno takové nenahraditelné pohromě, jakou by byla evropská válka. Má vláda vynakládá veškeré úsilí a navrhuje Rusku a Francii, aby pozastavily další vojenské přípravy, svolí-li Rakousko spokojit se s obsazením Bělehradu a sousedního srbského území jako zárukou uspokojivého vyřízení svých požadavků, přičemž ostatní země mezitím pozastaví své válečné přípravy. Věřím, že Vilém užije svého velkého vlivu, aby přivedl Rakousko k přijetí toho návrhu, a dokáže tím, že Německo a Anglie spolupracují, aby zabránily tomu, co by bylo mezinárodní katastrofou. Prosím ujisti Viléma, že činím a budu dále činit vše, co je v mé moci, aby byl v Evropě zachován mír. Jiří.“ — Mikuláš II. (1868–1918) — Ruský car 1894–1917; „Nicky“ je jeho familiární jméno v korespondenci evropských panovníků. — německý překlad telegramu — Předloha tiskne pod anglickým originálem vlastní německý překlad, který se od něj na čtyřech místech odchyluje: z „nenahraditelné pohromy, jíž je evropská válka“ se stává „nepředvídaná událost“, z návrhu Rusku a Francii nátlak na ně, Bělehrad jako záruka vyřízení požadavků vypadává a Vilémův vliv na Rakousko se mění v pouhý souhlas s návrhem. Český překlad této poznámky vychází z anglického originálu. – Pozn. překl. (Pozn. aut.)↩︎

  19. István hrabě Tisza (1861–1918) — Uherský ministerský předseda červen 1913 – červen 1917. V červenci 1914 nejdéle odmítal válku proti Srbsku; roku 1918 zavražděn.↩︎

  20. Carol I. (1839–1914) — Rumunský kníže od roku 1866 a král 1881 – říjen 1914. Roku 1914 marně žádal, aby Rumunsko vstoupilo do války po boku Ústředních mocností podle tajné smlouvy z roku 1883.↩︎

  21. Otto von Bismarck (1815–1898) — Kancléř Německého císařství 1871–1890.↩︎

  22. Düppel — Dybbølské šance u Sønderborgu, kde Prusko a Rakousko porazily v dubnu 1864 Dánsko.↩︎

  23. Paul von Hindenburg (1847–1934) — Šéf německého generálního štábu od srpna 1916. S Ludendorffem tvořil faktickou vojenskou diktaturu, jíž se podřizovala i zahraniční politika.↩︎

  24. Erich Ludendorff (1865–1937) — První generální ubytovatel německého generálního štábu 1916–1918.↩︎

  25. arcivévoda Fridrich (1856–1936) — Arcivévoda, vévoda těšínský. Vrchní velitel rakousko-uherské armády od července 1914 do prosince 1916, kdy velení převzal císař Karel.↩︎

  26. arcivévoda Evžen (1863–1954) — Rakouský arcivévoda a polní maršál.↩︎

  27. arcivévoda Josef (1872–1962) — Arcivévoda z uherské (palatinské) větve habsburského rodu, rakousko-uherský generál. Velel sboru v Haliči a v Karpatech, od listopadu 1916 frontě proti Rusku a Rumunsku.↩︎

  28. Luck — Město na Volyni, kde v červnu 1916 Brusilovova ofenziva rozdrtila 4. rakousko-uherskou armádu.↩︎

  29. Gyula hrabě Andrássy mladší (1860–1929) — Poslední rakousko-uherský ministr zahraničí, ve funkci od 24. října do 2. listopadu 1918. Jeho nóta prezidentu Wilsonovi znamenala faktické vypovězení spojenectví s Německem.↩︎

  30. Woodrow Wilson (1856–1924) — Prezident Spojených států 1913–1921.↩︎

  31. Wilhelm Ellenbogen (1863–1951) — Lékař a sociálnědemokratický poslanec rakouské říšské rady 1901–1918.↩︎

  32. Victor Adler (1852–1918) — Zakladatel a vůdce rakouské sociální demokracie. Jeho syn Friedrich zastřelil roku 1916 ministerského předsedu Stürgkha.↩︎

  33. Sándor Wekerle (1848–1921) — Uherský ministerský předseda 1892–1895, 1906–1910 a od srpna 1917 do října 1918. První uherský premiér nešlechtického původu.↩︎

  34. Mihály hrabě Károlyi (1875–1955) — Vůdce uherské opozice žádající okamžitý mír. Od října 1918 uherský ministerský předseda, poté první prezident.↩︎

  35. Leon Biliński (1846–1923) — Společný ministr financí a správce Bosny a Hercegoviny 1912–1915.↩︎