Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

XI. Bukurešťský mír

Už v Brestu Litevském se množily zprávy, že Rumunsko nemíní pokračovat ve válce. Ty zprávy nabyly zcela určitého charakteru po míru uzavřeném s Ukrajinou. Jak ten mír, tak postoj Trockého nenechaly v Bukurešti nikoho na pochybách o tom, že Rumunsko už nemůže počítat s další kooperací Ruska, a patrně u tamních mocipánů zčásti probudily myšlenku ustoupit. Říkám zčásti, neboť jedna skupina byla do posledního okamžiku pro to v boji pokračovat.

Už v brestlitevské době jsem se začal spojovat s vůdci uherského parlamentu, abych dosáhl shody v mírových cílech vůči Rumunsku. Bylo jasné, že program bezanexního míru bude vůči Rumunsku obtížnější provést než vůči kterémukoli jinému státu, protože zrádné přepadení Rumunů probudilo v celých Uhrách přání po lepších strategických hranicích. Narazil jsem, jak se dalo očekávat, na prudký odpor ze strany Uhrů, kteří si pod jménem strategické úpravy hranice skutečně přáli větší anexe. První, s nímž jsem jednal, byl István Tisza, který s velkou námahou své původní stanovisko modifikoval a nakonec mohl být přiveden tak daleko, že myšlenky, na nichž ten mír spočíval, označil za „snesitelné“. Dne 27. února 1918 mi předal promemoria s žádostí, abych je ukázal císaři, v němž rozvinul své už mírnější stanovisko, stanovisko, které přece jen ještě dost zřetelně dávalo poznat jeho nespokojenost s mými úmysly. Promemoria znělo:

„Promemoria.

Bohužel nemůže Rumunsko vyjít z této války tak oslabeno, jak by to žádala jak spravedlnost, tak oprávněný zájem monarchie.

Ztráta Dobrudže je vyvážena územním ziskem v Besarábii, zatímco námi žádaná úprava hranice není v žádném poměru k vině Rumunska a k jeho vojenské situaci.

Naše mírové podmínky jsou tak mírné, že by měly být poraženému Rumunsku nabídnuty jako velkomyslný dar a vůbec by se neměly stát předmětem jednání. V žádném případě by ta jednání neměla nabýt charakteru obchodování nebo smlouvání. Odepře-li Rumunsko uzavřít mír na námi nabídnutém základě, může být naší odpovědí jen obnovení nepřátelství.

Pokládám za nanejvýš pravděpodobné, že na to rumunská vláda nechá dojít, aby před západními mocnostmi a vlastním obyvatelstvem podala důkaz své nouze. Právě tak pravděpodobné však je, že se po přerušení jednání co nejrychleji podvolí a skloní se před naší přesilou.

V nejhorším případě by krátké tažení mělo za následek úplné zhroucení Rumunska.

Podle vší lidské předvídavosti je téměř jisté, že vývoj věcí vezme průběh podobný poslední fázi míru se severním Ruskem a bude znamenat snadný a plný úspěch Ústředních mocností. Že úpravu hranice prosadíme jako conditio sine qua non [nezbytná podmínka], tvoří oprávněný, důležitý zájem monarchie ryze obranné povahy a energický požadavek celého vlasteneckého veřejného mínění Uher. Zdá se vyloučeno, že by se ministr zahraničí, který by v té otázce projevil jiný postoj, mohl v delegaci udržet.

Tento postup je nadto — a na to budiž položena největší váha — naprosto nutný, aby nebyly kompromitovány šance všeobecného míru.

Z veřejných prohlášení vedoucích státníků západních mocností je jasně patrné, že k přijatelnému míru nejsou ochotni proto, že nevěří v naši schopnost a v naši pevnou vůli vydržet. Všechno, co je v tom názoru posiluje, nás od míru dále vzdaluje: jediná cesta, která nás k míru skutečně přibližuje, je postoj, který je s to tu víru zničit.

To má tvořit směrnici ve všech našich rozhodnutích a jednáních. Použito na rumunský mír je jasné, že by povolnost vůči Rumunsku v hraniční otázce — zvláště následuje-li ze strachu před přerušením jednání — musela mít politováníhodný účinek na to, jak nás nepřátelé hodnotí. Bylo zajisté správné nevyužít zoufalé situace Rumunska a poskytnout umírněné mírové podmínky, které jsou v souladu s našimi zásadními prohlášeními. Nevystoupíme-li však na té umírněné základně s potřebnou pevností, posílíme západní mocnosti ve víře, že není naprosto nutné uzavřít s námi mír na základě integrity našeho území a naší svrchovanosti, a bude třeba těžkých, krvavých bojů, aby byly poučeny lépe.

27. února 1918.

Tisza.“

Právě tak se Andrássy a Wekerle chovali velmi odmítavě k mírnějšímu zacházení s Rumunskem, a tak byl celý uherský parlament v té otázce sjednocen. Jaké stanovisko zaujal Károlyi, mi není jasné, a nevím, zda v tom okamžiku dominovala jeho „tygří duše“, kterou svého času vůči Rumunsku odhalil, nebo jeho pacifistická duše, kterou později položil k nohám generálu Franchetu1 d'Espèrey.

Už v Brestu Litevském, když se rumunský mír objevil na obzoru, jsem tedy zastával stanovisko, že je třeba posílit ten směr, který si mírová jednání přál.

Obraz rumunského míru nesmí být vytržen z velkého obrazu války. Rumunský mír byl přesně tak jako mír brestlitevský z vojenského stanoviska nutností, protože se zdálo nutné dostat co nejrychleji volná vojska na východě, aby mohla být vržena na západ. Bylo proto naléhavě žádoucí a vojenští činitelé to stále znovu zdůrazňovali, abychom s Rumunskem co nejdříve došli ke konci. Abych toho brzkého výsledku dosáhl, poradil jsem už z Brestu Litevského císaři, aby dal tajnou cestou králi Ferdinandovi říci, že může počítat s čestným mírem, bude-li si přát vstoupit do jednání. Císař tu radu přijal a plukovník Randa měl jedno nebo dvě setkání s jedním pánem z okolí králova, který jeho pánovi císařské poselství tlumočil. Němci zastávali od počátku stanovisko, že král Ferdinand „musí být za svou zradu potrestán“, a proto se s ním nesmí jednat. Z toho důvodu a abych se vyhnul bezplodným kontroverzím, uvědomil jsem pana von Kühlmanna teprve o dokonaném faktu a sdělil jsem mu, že jsme s králem Ferdinandem vstoupili tajnou cestou ve spojení. Ten postup odpovídal úplně paritnímu postavení uvnitř našeho spolkového společenství, podle něhož byl každý spojenec oprávněn postupovat podle nejlepšího uvážení a byl povinen jen informovat spřátelené mocnosti o svém postupu. Neměli jsme povinnost žádat Německo o dovolení k takovému kroku.

Důvod, proč jsem byl v té otázce jiného názoru než Německo, byl v podstatě trojí. Za prvé jsem zastával stanovisko, že není naším úkolem vykonávat božskou spravedlnost a ukládat trest, nýbrž ukončit válku co nejrychleji, a že je proto mou povinností chopit se každého prostředku, abych zabránil dalšímu pokračování boje. Budiž přitom zmíněno, že názor rozšířený v mnoha kruzích, jako by Rumuni byli úplně na konci svých sil a museli proto přijmout všechny podmínky, byl zcela mylný. Rumuni stáli ve velmi silných pozicích, morálka jejich armády byla vynikající a při posledním velkém útoku u Mărășești2 si Mackensenova vojska krvavě natloukla hlavy. Ten úspěch Rumunům ohromně stoupl do hlavy a v řadách rumunského vojska bylo velmi mnoho a velmi směrodatných hlasů, které bezpodmínečně stály na straně těch, kdo chtěli vést boj à outrance [do krajnosti] dál. Nepočítali přitom tolik se skutečným vítězstvím, byli však neseni nadějí, že se ještě nějaký čas budou moci udržet v obranném postavení a že během té doby rozhodující úspěchy jejich západních spojenců jim přinesou vítězství. Báli se patrně přitom i toho, že by je uzavření míru s námi trvale uvrhlo v nemilost Dohody, že by proto ztratili přátelství Dohody, naše nezískali a sedli si mezi dvě židle. Druhý důvod, který mě vedl k tomu, abych bezpodmínečně trval na jednání s králem, byl ten, že jsem pokládal z dynastického stanoviska za nanejvýš nemoudré sesazovat z trůnu cizího krále. Panovala tehdy už jistá baisse [pokles kursu] v králích na evropském trhu a obával jsem se tu baisse vystupňovat v déroute [úplný rozvrat], kdybychom na trh vrhli ještě další krále. Třetí důvod směřoval k tomu, že jsme museli mít k uzavření míru plnohodnotného kontrahenta v Rumunsku. Kdybychom krále sesadili, byli bychom Rumunsko rozštěpili na dva tábory a mohli bychom v nejlepším případě uzavřít jen nelegitimní mír s tím směrem, který by sesazení krále přijal. Jen s legitimní hlavou Rumunska bylo možno uzavřít rychlý a legální mír.

V úvodních rozhovorech, které měl plukovník Randa s důvěrníkem rumunského krále 4. a 5. února, položil tento otázku, zda se všechny mocnosti Čtyřspolku k tomu zmíněnému kroku připojí a zda bude obsazené Rumunsko uvolněno. Byl jsem o tom dotazu králově uvědomen a sdělil jsem mu nato, že se mu podle mého přesvědčení nedostane odmítnutí ani od ostatních Ústředních mocností, obrátí-li se na ně za účelem dosažení čestného míru. K otázce územního držebního stavu jsem prohlásil, že se zatím nemohu vyjádřit, protože to musí tvořit předmět jednání, která je třeba zahájit.

Stanovisko, které němečtí vojenští činitelé ve shodě s uherskými politiky hájili, totiž že se s Rumunskem musí nakládat jinak, a to podstatně přísněji než s kterýmkoli jiným státem, bylo, hledí-li se na celou otázku z hlediska odplaty, samozřejmě odůvodněné. Chování Rumunska vůči nám bylo ještě podstatně zrádnější než chování Itálie. Itálie mohla následkem své geografické polohy a následkem okolnosti, že byla úplně závislá na západních mocnostech, že mohla být nakonec blokádou donucena podvolit se postulátům západních mocností — Itálie mohla v této světové válce jen velmi těžko zůstat neutrální. Rumunsko nebylo jen úplně nezávislé, bylo, jak už dříve zdůrazněno, díky svým bohatým obilnicím zásobeno nadbytkem. Odhlédne-li se od toho, že Rumunsko vlastní vinou nechalo věci dojít tak daleko, že mu Rusko nakonec mohlo předložit ultimátum, aby je vehnalo do války, bude se muset přiznat, že Rumunsko bylo dohodové ingerenci zdaleka méně přístupné než Itálie. Ale i to ruské ultimátum by nikdy nebylo mohlo účinně vzejít, kdyby se Rumunsko nebylo vědomě a záměrně politicky a vojensky dostalo do situace, která je vydala ruskému násilí. Brătianu mi v jednom ze svých posledních rozhovorů řekl: „Rusko to dělá jako tetřev, který tančí před svými slepicemi.“ Setrvá-li se u toho výstižného příkladu, musí se říci, že ta ženská bytost toužící po objetí konečné znásilnění přímo vyprovokovala.

Kdyby byl Brătianu nenechal po dva roky štvát veřejné mínění své země proti nám a kdyby byl nakonec ruskou hranici úplně nezbavil všech vojsk, zůstalo by ruské ultimátum bez účinku.

V Rumunsku jsme našli vládu Averescovu3. První rozhovor jsme měli Kühlmann a já sami s Averescem 24. února na zámku prince Știrbeye4 v Buftei5. V tom rozhovoru, který trval jen krátce, se mluvilo výlučně o dobrudžské otázce. Úpravy hranic, které byly v rakousko-uherském programu, se zmínily sotva vůbec a i hospodářských otázek, které později hrály dost významnou roli, se rozhovor jen dotkl. Averescu zastával stanovisko, že postoupení Dobrudže je naprosto vyloučeno, a rozhovor skončil „non possumus“ [nemůžeme — kategorické odmítnutí ze zásady] rumunského generála, které se rovnalo přerušení jednání. V dobrudžské otázce jsme byli v nouzovém postavení. Takzvaná „stará“ Dobrudža, to jest ta část, kterou Rumunsko v roce 1913 Bulharům odňalo, byla Bulharům smlouvou, která sahala ještě k císaři Františku Josefovi, přislíbena jako cena jejich kooperace, a kus země, který se nachází mezi tou hranicí a dráhou Constanța—Cernavodă, bouřlivě žádalo Bulharsko. Bulhaři šli ve svých aspiracích ještě mnohem dál, žádali celou Dobrudžu včetně ústí Dunaje, a velké spory, které o tom budou popsány později, dávají poznat, s jakou houževnatostí a insistencí Bulhaři na tom postulátu lpěli. Protože současně existovalo nebezpečí, že Bulhaři, příliš silně zklamáni ve svých aspiracích, od nás odpadnou, bylo naprosto vyloučeno ponechat Rumunům Dobrudžu. Všechno, oč bylo možno usilovat, bylo zajistit Rumunům volný přístup do Constanțy a dále najít východisko z oné obtíže, která mezi Turky a Bulhary ohledně Dobrudže existovala.

Abych sotva navázanou nit nepřetrhl, navrhl jsem Averescovi, aby svému králi proponoval setkání se mnou. Má myšlenka přitom byla objasnit králi, že teď může uzavřít mír spojený ovšem s jistými ztrátami, mír však, který mu zachová korunu, že naproti tomu při pokračování války už nemůže počítat s šetrností ze strany Ústředních mocností. Doufal jsem, že dotek té struny umožní pokračování mírových jednání.

Setkal jsem se s králem 27. února na malé stanici v obsazeném Moldavsku.

Příjezd do Focșani6 se uskutečnil v poledne, odtud autem až k liniím, u nichž se na rumunské straně objevili plukovník Ressel a několik rumunských důstojníků, aby mě pozdravili. V německých automobilech, které mi byly dány k dispozici, jsme projeli oboustranná postavení a jízda pokračovala až k železniční stanici Pădureni. Tam byl připraven salonní vůz, v němž jízda pokračovala do Răcăciuni7, kam jsme dorazili po páté hodině.

Rumunský dvorní vlak přijel o několik minut později a já jsem ihned šel ke králi.

Můj rozhovor s králem Ferdinandem trval zhruba dvacet minut.

Protože král rozhovor nezahájil, uvedl jsem jej já a řekl jsem mu, že jsem nepřišel vyprosit si mír, nýbrž pouze z pověření císaře Karla, který chce přes zradu Rumunska projevit mírnost a šetrnost, bude-li chtít král Ferdinand ihned uzavřít mír za podmínek dohodnutých mocnostmi Čtyřspolku, jejichž sdělení by bylo účelem mého dnešního příchodu.

Nepřistoupí-li král na to, je pokračování boje nevyhnutelné, a to znamená konec Rumunska a dynastie. Neboť už dnes je prý naše vojenská převaha velmi značná, a teď, kdy je naše fronta od Baltského moře po Černé moře volná, bylo by prý pro nás snadné svou nynější převahu v nejkratší době ještě značně zvýšit. Víme prý, že Rumunsko zanedlouho už nebude moci mít žádnou munici, a kdyby byl boj obnoven, přestalo by prý království a dynastie nejdéle za šest týdnů existovat.

Král všeobecně neodporoval, mínil však, že podmínky jsou strašlivě tvrdé. Bez Dobrudže prý Rumunsko nemůže dýchat; o opětovném postoupení staré Dobrudže by prý se dalo případně ještě mluvit.

Odvětil jsem králi, stěžuje-li si na tvrdé podmínky, že se ho chci jen zeptat, jaké asi by byly ty jeho, kdyby byla jeho vojska přišla do Pešti; jinak jsem prý ochoten zaručit mu, že Rumunsko nebude odříznuto od moře, nýbrž dostane volný přístup do Constanțy.

Král si nato opět stěžoval na tvrdost jemu stanovených podmínek a mínil, že by nikdy nenašel vládu, která by je přijala.

Namítl jsem, že tvoření kabinetu je vnitřní záležitostí Rumunska, že by se však podle mého osobního názoru kabinet Marghilomanův, aby Rumunsko zachránil, se stanovenými podmínkami smířil. Mohu prý jen opakovat, že na mírových podmínkách Čtyřspolku, které byly králi sděleny, není co měnit. Nepřijme-li je král, dostali bychom prý za čtyři týdny daleko lepší mír než ten, který se Rumunsko dnes může pokládat za šťastné dostat.

Jsme prý ochotni propůjčit Rumunsku svou diplomatickou podporu k získání Besarábie, a Rumunsko tak prý mnohem více získá, než ztratí.

Král zdůraznil, že na Besarábii mu nezáleží, je prý „zamořená bolševismem“ a Dobrudža prý nemůže být postoupena; jinak prý se odhodlal k válce proti Ústředním mocnostem jen pod největším nátlakem — zavedl pak ale zase řeč na jemu přislíbený volný přístup k moři, který se mu zdál postoupení podstatně ulehčovat.

Mluvili jsme pak o podrobnostech a já jsem králi činil výtky za příšerné zacházení s našimi internovanými v Rumunsku, které král předstíral litovat.

Nakonec jsem ho požádal, aby nám do osmačtyřiceti hodin dal jasnou odpověď, zda chce na základě našich návrhů jednat, nebo ne.

Výsledkem rozhovoru bylo jmenování vlády Marghilomanovy a pokračování jednání.

Než se Marghiloman odhodlal převzít vládu, vstoupil se mnou v jednání, aby zvěděl přesné podmínky.

S první a nejtěžší podmínkou, postoupením Dobrudže, se prohlásil srozuměn, protože lépe a rychleji než král nahlédl, že díky závazku, který jsme vůči Bulharsku přijali, není v tom bodě co měnit. Co se týká našich územních požadavků, prohlásil jsem Marghilomanovi, že kladu hlavní váhu na to dojít po míru k trvalému přátelskému poměru k Rumunsku, a jsem proto prodchnut přáním snížit žádaná postoupení na tu míru, kterou Rumunsko samo označí za snesitelnou. Na druhé straně nechť on, Marghiloman, pochopí, že musím aspoň do jisté míry brát ohled na uherské aspirace — a Marghiloman, který byl starý ostřílený parlamentní politik, si nedělal žádné iluze o nouzovém postavení, v němž jsem se nacházel. Shodli jsme se nakonec na tom, že postoupení obydlených míst a měst jako Turnu Severin8 a Ocna se nemá konat a všeho všudy se mají původní požadavky snížit zhruba na polovinu. Ten kompromis Marghiloman prohlásil za přijatelný. Velkou roli v jednáních hrálo mé přání vstoupit s Rumunskem do trvalého hospodářského společenství — nebo aspoň do trvalého hospodářského spojenectví. Bylo mi jasné, že ten postulát je v rakouském, a ne v uherském zájmu, domnívám se však i dnes, že bylo v tom případě mou povinností, ačkoli jsem byl společný ministr, zastat se rakouských zájmů, protože nedostatek potravin činil zpřístupnění rumunských obilnic bezpodmínečně žádoucím. Jak se ani nedalo očekávat jinak, narazil ten postulát v Uhrách na nejprudší odpor a Uhry se aspoň při prvním náběhu pro tu myšlenku nedaly získat. Nicméně jsem od toho postulátu nikdy neupustil a byl jsem pevně rozhodnut mír nepodepsat, nestane-li se skutečností. Odešel jsem ze svého postu uprostřed mírových jednání a můj nástupce tomu momentu nepřikládal stejný význam jako já.

Na německé straně se ihned uplatnil onen neutišitelný apetit, který jsem už mohl pozorovat v Brestu Litevském. Němci si přáli získat jakousi nepřímou válečnou náhradu tím, že Rumunsko mělo postoupit své petrolejové oblasti, své domény, železnice a přístavní místa německým společnostem a podrobit se trvalé německé kontrole svých financí. Ty požadavky jsem od prvního okamžiku co nejrozhodněji potíral, protože jsem byl přesvědčen, že podmínky toho druhu úplně vylučují budoucí přátelský poměr. Šel jsem tak daleko, že jsem císaře Karla požádal, aby v té otázce telegrafoval přímo císaři Vilémovi, což se také s jistým úspěchem stalo. Nakonec byly německé postuláty sníženy zhruba o padesát procent a v té zmírněné formě Marghilomanem také přijaty. V petrolejové otázce se shodli na devadesátiletém pachtu, v otázce dodávek obilí se mělo Rumunsko zavázat dodávat po řadu let své zemědělské produkty Ústředním mocnostem. Myšlenka trvalé kontroly Německa nad rumunskými financemi byla opuštěna. V otázce cen úplně prorazilo rumunské stanovisko. Nejnemožnější německý požadavek, udržovat okupaci v Rumunsku ještě pět až šest let po všeobecném uzavření míru, nám připravil velké obtíže. Byl to ten bod, který nejenergičtěji žádalo německé vrchní armádní velení, a teprve po velké námaze a velmi prudkých sporech bylo dosaženo toho, že se při uzavření míru v zásadě vrátí celá zákonodárná a výkonná moc rumunské vládě a my si ponecháme jisté kontrolní právo jen ohledně omezeného počtu agend, avšak i to ne přes všeobecný mír. Nemohu s určitostí říci, zda to stanovisko za mého nástupce v mírovém instrumentu úplně prorazilo — ale jisté je, že Marghiloman převzal úřad jen pod podmínkou, že jsem se mu zaručil, že to právě zmíněné stanovisko budu honorovat.

Jak už bylo dříve zmíněno, připravila otázka Dobrudže velké obtíže ve dvojím ohledu. Za prvé bylo postoupení právě tím požadavkem, který Rumunům připadal vůbec nejtěžší a dal míru charakter míru násilného, a za druhé ta otázka vyvolala spor mezi Turky a Bulhary.

Bulhaři zastávali stanovisko, že jim musí být přiřčena celá Dobrudža včetně ústí Dunaje a hájili je s houževnatostí, s jakou jsem se ještě zřídka setkal. Šli tak daleko, že prohlásili, že nejen nynější vláda, ale ani žádná jiná vláda by nebyla s to vrátit se do Sofie s jiným výsledkem, a dali zřetelně na srozuměnou, že při odmítnutí jejich postulátu už nemůžeme s Bulharskem počítat. Turci na druhé straně se stejnou vehemencí hájili stanovisko, že Dobrudža byla dobyta s pomocí dvou tureckých armádních sborů, že je nemorální a nespravedlivé, aby zisk, jehož bylo dosaženo hlavně tureckými silami, připadl nyní výlučně Bulharům, a že nikdy a za nic nemohou připustit, aby Bulharsko dostalo celou Dobrudžu, aniž by za to Turci dostali kompenzaci. Jako kompenzace jim tanul na mysli nejen onen kus země, který při vstupu Bulharů do války Bulharsku postoupili (Adrianopol), nýbrž ještě značný kus navíc.

V bezpočetných konferencích, v nichž se ta otázka projednávala, hráli Kühlmann a já roli poctivých prostředníků, kteří vynaložili veškeré úsilí, aby obě tak rozcházející se stanoviska uvedli v soulad. Oba jsme si byli vědomi toho, že výsledkem může být odpadnutí Bulharů nebo Turků, kdyby nedošlo ke kompromisu. Nakonec se nám po velké námaze podařilo učinit formuli přijatelnou pro obě strany. Ta formule zněla tak, že stará Dobrudža má být ihned vydána Bulharsku, zbývající Dobrudža však přejde do držení sjednocených Ústředních mocností a její definitivní určení bude proto ponecháno pozdějšímu okamžiku.

Tím rozhodčím výrokem nebyli úplně uspokojeni ani Turci, ani Bulhaři, ale ani jedna ze sporných stran nebyla dohnána k zoufalství, a bylo to, jak věci stály, jediná možnost, jak postavit most mezi Turky a Bulhary.

Podobně jako Anglie a Francie dosáhly vstupu Itálie do války londýnským paktem, učinili císař František Josef a Burián, jakož i berlínská vláda Bulharům závazné sliby za jejich kooperaci, a ty přísliby se později ukázaly jako největší překážka kompromisnímu míru. Přesto nemůže žádný rozumný člověk popřít, že je samozřejmé, že si stát v boji na život a na smrt hledá spojence a zatím se neptá, zda mu dodržení slibů připraví později větší nebo menší obtíže. Hasiči, kteří hasí hořící dům, se neptají, zda proud vody sám něco ničí. Když nám Rumunsko vpadlo do zad, byla nouze veliká, dům hořel jasným plamenem a první starostí mého předchůdce v úřadě bylo přirozeně a zcela oprávněně to největší nebezpečí zažehnat. Nešetřilo se tedy sliby a Bulharům se slíbila Dobrudža. Zda a nakolik měli Turci na základě příslibů právo žádat zpět území, které ze své strany Bulharsku postoupili, je sporné. Tvrdili, že dostali ústní přísliby v Berlíně — morální právo bezpodmínečně měli.

Při rumunském míru na jaře 1918 byla pak nebezpečná příliš silná zatěžkávací zkouška spojenecké věrnosti jak Bulharů, tak Turků; první delší dobu tajně koketovali s Dohodou a spojenectví s Tureckem spočívalo na dvou mužích, Talaatovi a Enverovi. Talaat mi však v Bukurešti zcela určitě řekl, že bude nucen podat demisi, vrátí-li se s prázdnýma rukama, a v tom případě by bylo odpadnutí Turecka velmi pravděpodobné.

Tak jsme se v Bukurešti pokoušeli mezi různými úskalími proklouznout — Rumuny smrtelně nezranit, charakter kompromisního míru pokud možno zachovat a přesto si udržet Bulhary a Turky.

Postoupení Dobrudže bylo strašlivě tvrdým požadavkem na Rumuny a stalo se pro ně snesitelným teprve tehdy, když jsme jim Kühlmann a já s největší námahou proti nejprudšímu bulharskému odporu prosadili volný přístup k Černému moři.

Byla-li nám potom jedním dechem činěna dvojí výtka, že jsme Rumunům vnutili mír násilný a že jsme bulharské nároky a přání dostatečně nešetřili — pak protiklad těch obžalob bije do očí. Protože jsme museli brát ohled na Bulharsko a Turecko, museli jsme žádat Dobrudžu a sáhnout na Rumuny tvrději, než bychom to byli jinak udělali. Turci a Bulhaři byli nakonec pro naše prostředkovací návrhy získáni, a měřeno měřítkem Versailles byl bukurešťský mír mírem kompromisním. Jak co se týká formy, tak co se týká obsahu.

Vyjednavači Ústředních mocností ve Versailles i v St. Germain by byli velmi spokojeni, kdyby s nimi bylo zacházeno tak jako s vládou Marghilomanovou.

Rumuni ztratili Dobrudžu, podrželi si však zajištěný přístup k moři, ztratili ve prospěch náš pruh téměř neobydleného pohoří a získali naším přičiněním Besarábii.

Získali mnohem víc, než ztratili.

Louis Franchet d'Espèrey (1856–1942) — Francouzský generál, od června 1918 vrchní velitel spojenecké orientální armády na soluňské frontě.↩︎
Mărășești — Místo v Moldavsku, kde se v srpnu a září 1917 ubránila rumunsko-ruská fronta Mackensenovu útoku.↩︎
Alexandru Averescu (1859–1938) — Rumunský generál a ministerský předseda leden – březen 1918. Vedl první kolo mírových jednání s Ústředními mocnostmi.↩︎
Barbu princ Știrbey (1872–1946) — Správce rumunských královských domén a hlavní politický důvěrník královny Marie.↩︎
Buftea — Zámek knížete Știrbeye severozápadně od Bukurešti, kde byl 5. března 1918 podepsán předběžný mír s Rumunskem.↩︎
Focșani — Město v Moldavsku, kde bylo 9. prosince 1917 podepsáno zastavení palby mezi Rumunskem a Ústředními mocnostmi.↩︎
Răcăciuni — Železniční stanice na Siretu v Moldavsku, kde Czernin v únoru 1918 předložil králi Ferdinandovi mírové podmínky.↩︎
Turnu Severin — Rumunské dunajské město u Železných vrat, dnes Drobeta-Turnu Severin.↩︎