Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

XII. Závěrečná úvaha

Čím dále světová válka postupovala, tím více ztrácela charakter díla vedeného jednotlivými lidmi. Nabyla charakteru kosmické události, která se ingerenci jednotlivců — i těch nejmocnějších — víc a víc vymykala.

Úmluvy, na nichž koalice spočívaly, přikovaly kabinety k určitým válečným cílům; vlastním národům dané přísliby náhrady, rozdmýchané naděje na výhody konečného vítězství, uměle vypěstovaná bezmezná nenávist, vzrůstající zdivočení a zhrubnutí světa — to vše vytvořilo situaci, která z každého jednotlivce činila malý oblázek kamenné laviny, jež se řítí dolů bez vůdce, bez volby a bez cíle — která už není řiditelná a kterou už nikdo neřídí.

Versailleská Rada čtyř se nějaký čas pokoušela přesvědčit svět, že má moc vybudovat Evropu znovu podle svých idejí. Podle svých idejí! To byly především čtyři zásadně různé ideje, neboť v Římě, v Paříži, v Londýně a ve Washingtonu viděli lidé čtyři velmi různé světy. A ti čtyři zástupci — the big four, jak se jim říkalo — byli zase každý jednotlivě zajatcem svých programů, svých příslibů a svých národů. Měsíce trvající pařížská jednání za zavřenými dveřmi, která byla nejlepší předehrou evropské anarchie, měla svůj dobrý důvod. Sporům nebylo konce, a proto musely dveře a okna zůstat zavřeny.

U nás se Wilson proklínal a tupil, protože svůj program nechal na holičkách; zajisté také není ani nejmenší podobnost mezi čtrnácti body a mírem versailleským a saintgermainským, ale zapomíná se, že Wilson už vůbec neměl moc prosadit svou vůli proti třem ostatním. Co se za zavřenými dveřmi dělo, nevíme, ale můžeme to tušit, a Wilson patrně o svůj program bojoval týdny a měsíce. Mohl vše přerušit a odcestovat! Jistě, to mohl, ale bylo by snad chaosu méně, bylo by pro svět lépe, kdyby jediný, kdo nevyzařoval jen dobyvačnou chtivost, hodil flintu do žita? Ale ani Clemenceau, Wilsonův protichůdce, nebyl ve svém jednání volný. Zajisté ten stařec, který ještě na sklonku svého života mohl ukojit svou nenávist k Němcům z roku 1870, vychutnával ten triumf s rozkoší — ale odhlédneme-li od toho, kdyby se pokusil uzavřít „wilsonovský mír“, byli by se proti němu zvedli velcí i malí rentiéři Francie, neboť jim bylo po pět let vyprávěno: „que les boches payeront tout.“ [že to všechno zaplatí Němčouři] Učinil to, co učinil, s požitkem, ale musel to učinit, jinak by ho byla Francie vyhnala.

A Itálie! Od Milána po Neapol je slyšet podzemní dunění ohlašující se revoluce; jediný prostředek, jak převrat zadržet, se vládě zdál spočívat v tom utopit revoluci v národních vlnách. Domnívám se, že italská vláda by byla v roce 1917, kdy všeobecná nespokojenost byla ještě mnohem menší a její finance ještě mnohem lepší, mohla přijmout wilsonovské stanovisko mnohem spíše než po konečném vítězství. Tehdy nechtěla — ve Versailles byla otrokyní svých příslibů. A věří někdo, že by byl Lloyd George měl ve Versailles moc rozšířit wilsonovskou zásadu sebeurčovacího práva na Irsko? Přirozeně to vůbec nechtěl — právě tak málo, jako Clemenceau nechtěl nic jiného než to, co udělal —, ale o to tu nejde, nýbrž o to, že by to byli nemohli udělat mnoho jinak, ani kdyby byli chtěli. Zdá se mi, jak už bylo zmíněno, že historickým okamžikem, v němž Wilson ztratil moc a imperialismus ji strhl na sebe, byl rok 1917, v němž prezident Spojených států opomněl vnutit svůj program spojencům. Tehdy měl díky toužebně očekávaným americkým vojskům moc v rukou, později, po vítězství, už ne.

A tak přišlo to, co přišlo. Byl uzavřen mírový diktát nejstrašlivějšího druhu a tím položen základ k dalším nedomyslitelným poruchám, zápletkám a válkám.

Přes všechnu zdánlivou moc, přes vítězné armády, přes všechno, co si Rada čtyř nárokuje, umírá ve Versailles jeden svět: svět militarismu. Vytáhnuvši zničit pruský militarismus, zvítězila Dohoda tak důkladně, že všechny vnější zábrany a překážky odpadly a ona se může nebržděně oddávat všem proudům násilí, pomsty a vášně. A Dohoda je ve svém zničujícím opojení žíznícím po pomstě natolik zaslepena, že si zjevně vůbec nevšímá, že zatímco se domnívá ještě vládnout a poroučet, už se rozpadla. Jako strašlivý přízrak stojí na obzoru světová hladová nouze, a tím světová revoluce. Nedostatek uhlí a potravin přinese v nejbližších letech příšerné krize. Dohoda, která válku nenechala skončit a hladovou blokádu ještě měsíce po skončení nepřátelství protahovala, učinila z anarchie světové nebezpečí. Anarchie a bolševismus jsou sourozenci. Bolševismus je nejpříšernější grimasa státních zřízení. Válka je jeho otec, hladová nouze jeho matka, zoufalství jeho kmotr.

Versailles není konec války, je to jen jedna její fáze. Válka pokračuje dál, byť i ve změněné podobě. Domnívám se, že příští pokolení nebude to velké drama, které už pět let ovládá svět, vůbec nazývat světovou válkou, nýbrž světovou revolucí, a bude vědět, že ta světová revoluce světovou válkou teprve začala.

Ani Versailles, ani St. Germain nevytvoří trvalé dílo. V tom míru se skrývá rozkladný zárodek smrti. Křeče, které Evropou otřásají, dosud neslábnou, tak jako při mohutném zemětřesení trvá podzemní hřmění dál. Stále znovu se brzy tu, brzy tam otevře země a vychrlí oheň proti nebi, stále znovu se přes země budou hnát ničivé události elementárního charakteru a elementárního násilí. Dokud nebude smeteno všechno, co připomíná šílenství této války a francouzské mírové smlouvy.

Pomalu, za nevýslovných muk, se zrodí nový svět. Příští pokolení budou hledět zpět na naši dobu jako na dlouhý zlý sen, ale po nejčernější noci přijde jednou den. Pokolení klesla do hrobu, zavražděna, vyhladovělá, podlehnuvší nemoci. Miliony zemřely ve snaze ničit a bořit, s nenávistí a vraždou v srdci.

Ale povstanou jiná pokolení a s nimi nový duch. Ta budou budovat, co válka a revoluce zničily. Po každé zimě přichází jaro. I to je věčný zákon v koloběhu života, že po smrti následuje vzkříšení.

Blaze těm, kdo budou povoláni jako vojáci práce pomáhat budovat nový svět.

Červenec 1919.