Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

Příloha I. Usnesení londýnské konference

Dne 28. února 1917 uveřejnila „Izvestija“ text této úmluvy:

„Italský velvyslanec v Londýně, markýz Imperiali1, má na rozkaz své vlády čest předat ministru zahraničních věcí siru E. Greyovi, francouzskému velvyslanci v Londýně panu Cambonovi2 a ruskému velvyslanci v Londýně hraběti Benckendorffovi3 následující pamětihodný záznam:

§ 1. Mezi generálními štáby Francie, Velké Británie, Ruska a Itálie má být neprodleně uzavřena vojenská konvence. Ta konvence stanoví nejmenší míru branných sil, které má Rusko uvést do pohybu proti Rakousku-Uhersku pro případ, že by ta země zaměřila všechny své síly proti Itálii, pokud by se Rusko odhodlalo vrhnout se hlavně na Německo. Zmíněnou vojenskou konvencí mají být stejným způsobem upraveny otázky týkající se příměří, pokud takové otázky svou povahou náležejí do oboru působnosti vrchního armádního velení.

§ 2. Itálie se zavazuje vést tažení všemi prostředky, které má k dispozici, jednotně s Francií, Velkou Británií a Ruskem proti všem státům, které s nimi válčí.

§ 3. Námořní branné síly Francie a Velké Británie mají Itálii poskytovat nezeslabenou činnou pomoc až do zničení rakouského loďstva nebo do okamžiku uzavření míru. Mezi Francií, Velkou Británií a Itálií má být neprodleně uzavřena námořní konvence.

§ 4. Při nadcházejícím uzavření míru má Itálie obdržet: území Tridentska, celé jižní Tyroly až k jejich přirozené zeměpisné hranici, za niž je třeba pokládat Brenner, město a oblast Terstu, hrabství Gorice a Gradiška, celou Istrii až k Quarneru včetně Voloscy a istrijských ostrovů Cherso a Lussin, jakož i menších ostrovů Plawnica, Unie, Canidole, Palazzoli, jakož i ostrovů St. Peter von Nembi, Asinello a Gruica spolu se sousedními ostrovy. Poznámka4 1: K doplnění § 4 má být hranice vedena následujícími body: Od vrcholu Umbrailu severním směrem ke Stelviu a dále po rozvodí Rétských Alp až k pramenům řek Adiže a Eisack, potom přes Reschen-Scheideck, Brenner a Ötztalské a Zillertalské Alpy. Odtud se má hraniční čára obrátit k jihu, protnout toblašské pohoří a dojít k nynější hranici Krajiny, která vede přes Alpy; sledujíc ji, půjde k horám u Tarvisu, pak dále po rozvodí Julských Alp přes výšinu Predilu, horu Mangart, horskou skupinu Triglavu a průsmyky Podbrda, Podlaneskan a Idria. Odtud postoupí hranice jihovýchodním směrem k Schneebergu tak, že pánev řeky Sávy s jejími pramennými toky nepřipadne do italského území. Od Schneebergu se hranice obrátí k pobřeží, zahrnujíc Castuu, Matuglie a Voloscu do italských držav.

§ 5. Stejným způsobem obdrží Itálie provincii Dalmácii v jejím nynějším tvaru včetně Lissariku a Trebinje na severu a všech držav až k linii vedené na jihu od pobřeží u mysu Planka na východ po rozvodí, takže tímto způsobem připadnou do italské držby všechna údolí ležící podél toku řek vlévajících se u Sebenica, jako Cikola, Kerka a Budisnica, se všemi údolími ležícími na jejich pramenných tocích. Stejně budou Itálii přiřčeny všechny ostrovy ležící severně a západně od dalmatského pobřeží, počínaje ostrovy Premuda, Selve, Ulbo, Skerda, Maon, Pago a Puntadura atd., na severu až po Meledu, na jihu s připojením ostrovů St. Andrea, Busi, Lissa, Lesina, Torcola, Curzola, Cazza a Lagosta se všemi k nim patřícími útesy a ostrůvky, jakož i Pelagosa, avšak bez ostrovů Velká a Malá Zirona, Bua, Solta a Brazza.

Neutralizaci podléhají: 1. celé pobřeží od mysu Planka na severu po jižní konec poloostrova Sabbioncello a na jihu včetně celého jmenovaného poloostrova do neutralizovaného území; 2. část pobřeží, počínaje místem ležícím deset verst5 jižně od mysu Alt-Ragusa až k řece Vojusa na jihu, takže do hranic neutralizované zóny připadne celý záliv Cattaro s jeho přístavy Antivari, Dulcigno, San Giovanni di Medua a Durazzo, přičemž práva Černé Hory, vyplývající z deklarace vypracované smluvními stranami v dubnu a květnu roku 1909, nesmějí být dotčena. Vzhledem k tomu, že však ta práva byla uznána jen pro nynější državy Černé Hory, nesmějí být napříště rozšířena na ty země nebo přístavy, které snad budou v budoucnu Černé Hoře přiděleny. Tímto způsobem nepodléhá neutralizaci ani v budoucnu žádná část pobřeží, které nyní náleží Černé Hoře. V platnosti zůstávají omezení týkající se přístavu Antivari, s nimiž se Černá Hora roku 1909 sama prohlásila srozuměna; 3. konečně ostrovy, které nejsou Itálii přiřčeny.

Poznámka 3: Následující země v Jaderském moři přiřknou mocnosti Čtyřdohody územím Chorvatska, Srbska a Černé Hory: Na severu Jaderského moře celé pobřeží, počínaje zálivem Volosca na hranici Istrie až k severní hranici Dalmácie, včetně celého nyní Uhrám náležejícího pobřeží, celého pobřeží Chorvatska, přístavu Fiume a malých přístavů Novi a Carlopago, jakož i ostrovů Vena, Pervicchio, Gregorio, Goli a Arbe. Na jihu Jaderského moře, kde jsou zainteresovány Srbsko a Černá Hora, celé pobřeží od mysu Planka až k řece Drině s nejdůležitějšími přístavy Spalato, Ragusa, Cattaro, Antivari, Dulcigno a San Giovanni di Medua a s ostrovy Velká Zirona, Bua, Solta, Brazza, Jaklian a Calamotta.

Přístav Durazzo může být přidělen samostatnému mohamedánskému státu Albánii.

§ 6. Itálie obdrží do plného vlastnictví Valonu, ostrov Sasseno a dostatečně rozsáhlé území, aby je zajistila po vojenské stránce, přibližně od řeky Vojusa na severu a východě po hranici okresu Chimara na jihu.

§ 7. Obdrží-li Itálie Tridentsko a Istrii podle § 4, Dalmácii a ostrovy v Jaderském moři podle § 5, jakož i záliv u Valony, nebude se v případě vytvoření malého autonomního neutralizovaného státu v Albánii stavět proti případnému přání Francie, Velké Británie a Ruska rozdělit severní a jižní pohraniční pásy Albánie mezi Černou Horu, Srbsko a Řecko. Jižní pobřežní pás od hranice italského území Valony po mys Stiloa podléhá neutralizaci.

Itálii je přislíbeno právo řídit zahraniční vztahy Albánie; v každém případě je Itálie zavázána prohlásit se srozuměna s přenecháním dostatečně rozsáhlého území Albánii, aby hranice té země na západ od Ochridského jezera sousedily s hranicemi Řecka a Srbska.

§ 8. Itálie obdrží do plného vlastnictví všechny ostrovy Dodekanésu, které nyní obsadila.

§ 9. Francie, Velká Británie a Rusko zásadně uznávají skutečnost zájmu Itálie na zachování politické rovnováhy ve Středozemním moři, jakož i právo získat při rozdělení Turecka stejný podíl na pánvi Středozemního moře, jaký obdrží ony, a to v té části, která hraničí s provincií Adalia, kde Itálie už nabyla zvláštních práv a rozvinula zájmy, o nichž se zmiňuje italsko-britská konvence. Zóna, která poté připadne v držení Itálie, bude svého času přesněji vymezena v souladu se životními zájmy Francie a Velké Británie. Stejným způsobem je třeba vzít v úvahu zájmy Itálie i pro ten případ, že by mocnosti územní neporušenost asijského Turecka po další časový úsek ještě udržovaly a mělo by dojít jen k rozhraničení sfér vlivu. Kdyby Francie, Velká Británie a Rusko během nynější války obsadily některé oblasti asijského Turecka, má být Itálii přenecháno celé území sousedící s Itálií a níže přesněji označené; Itálie také obdrží právo je obsadit.

§ 10. V Libyi se Itálii uznávají všechna ta práva a nároky, které dosud ještě náležely sultánovi na základě lausannské smlouvy. § 11. Itálie obdrží tu část válečné kontribuce, která odpovídá míře jejích obětí a vypětí.

§ 12. Itálie přistupuje k deklaraci vypracované Francií, Anglií a Ruskem, podle níž jsou Arábie a svatá místa mohamedánů přenechány samostatné mohamedánské moci.

§ 13. Pro případ rozšíření francouzského a anglického koloniálního držení v Africe na úkor Německa uznávají Francie a Velká Británie zásadně právo Itálie žádat pro sebe jisté kompenzace ve smyslu rozšíření svých držav v Eritreji, Somálsku, v Libyi a v koloniálních oblastech sousedících s koloniemi Francie a Anglie.

§ 14. Anglie se zavazuje usnadnit neprodlené uskutečnění půjčky ve výši nejméně 50 milionů liber šterlinků za příznivých podmínek na londýnském trhu.

§ 15. Francie, Anglie a Rusko na sebe berou závazek podporovat Itálii v záležitosti nepřipuštění zástupců Svatého stolce k jakýmkoli diplomatickým krokům týkajícím se uzavření míru nebo úpravy otázek, které s nynější válkou souvisejí.

§ 16. Tato smlouva má být udržována v tajnosti. Co se týká přistoupení Itálie k deklaraci z 5. září 1914, bude ta deklarace vydána veřejnosti, jakmile bude Itálií nebo Itálii vyhlášena válka.

Po vzetí tohoto pamětihodného záznamu na vědomí se zástupci Francie, Velké Británie a Ruska, k tomu příslušně zplnomocnění, shodli se zástupcem Itálie, rovněž pro tu záležitost svou vládou zplnomocněným, takto: Francie, Velká Británie a Rusko prohlašují svůj plný souhlas s tímto pamětihodným záznamem, který jim byl italskou vládou předložen. S ohledem na §§ 1, 2 a 3, týkající se dorozumění o podnicích armády a loďstva všech čtyř mocností, prohlašuje Itálie, že vystoupí aktivně v co možná nejbližší budoucnosti a v každém případě nejpozději do jednoho měsíce po podepsání tohoto dokumentu smluvními stranami.

Tuto listinu podepsali v Londýně ve čtyřech exemplářích dne 26. dubna 1915 a svými pečetěmi stvrdili

Sir Edward Grey,
Cambon,
markýz Imperiali,
hrabě Benckendorff.“

1. Guglielmo markýz Imperiali (1858–1944) — Italský velvyslanec v Londýně 1910–1920, za Itálii podepsal londýnskou smlouvu.↩︎

2. Paul Cambon (1843–1924) — Francouzský velvyslanec v Londýně 1898–1920.↩︎

3. Alexander hrabě Benckendorff (1849–1917) — Ruský velvyslanec v Londýně 1903–1917.↩︎

4. Poznámka 3 — Předloha přechází od Poznámky 1 rovnou k Poznámce 3; Poznámka 2 v tisku chybí. Není to vynechávka edice. – Pozn. překl.↩︎

5. deset verst — Versta je ruská délková míra, 1066,8 m; deset verst tedy necelých jedenáct kilometrů. Text úmluvy prošel ruským zněním, které 28. února 1917 uveřejnila Izvestija, a ruskou míru podržel i německý překlad předlohy.↩︎