Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

Příloha II. Nóta americké vládě

„Z aide-mémoire amerického velvyslanectví ve Vídni z 18. února t. r. vyrozumělo c. a k. ministerstvo zahraničí, že washingtonský kabinet vzhledem k prohlášením učiněným c. a k. vládou dne 10. února m. r. a 31. ledna t. r. chová pochybnosti o tom, jaký postoj hodlá Rakousko-Uhersko napříště zaujmout při vedení ponorkové války a zda ujištění, které c. a k. vláda washingtonskému kabinetu v průběhu jednání o případech lodí ‚Ancona‘ a ‚Persia‘ dala, nebylo snad zmíněnými prohlášeními pozměněno nebo odvoláno.

Přání spolkové vlády, aby ty pochybnosti byly odstraněny konečným a jasným vyjádřením, je c. a k. vláda ráda ochotna vyhovět.

Budiž přitom dovoleno nejprve co nejstručněji probrat metody užívané dohodovými mocnostmi při vedení námořní války, protože ty tvoří východisko zostřené ponorkové války, kterou Rakousko-Uhersko a jeho spojenci uvedli v život, a odtud padá i jasné světlo na postoj, který c. a k. vláda v otázkách z toho vyplývajících dosud zaujímala.

Když Velká Británie vstoupila do boje proti Ústředním mocnostem, uplynulo teprve několik málo let od oné pamětihodné doby, kdy sama ve spolku s ostatními státy začala v Haagu klást základy moderního námořního válečného práva; brzy nato shromáždila anglická vláda v Londýně zástupce velkých námořních mocností, aby haagské dílo, především ve smyslu spravedlivého vyrovnání mezi zájmy válčících a neutrálů, dále vybudovala. Netušené úspěchy těch snah, které dosáhly nic menšího než společně dohodnutého stanovení právních norem, jež byly s to zjednat zásadě svobody moří a zájmům neutrálů platnost i ve válečných dobách, neměly národy dlouho těšit.

Sotva se Spojené království odhodlalo zúčastnit se války, začalo vzápětí prolamovat ty zábrany, které mu stanovily normy mezinárodního práva. Zatímco Ústřední mocnosti ihned na začátku války prohlásily, že se chtějí držet londýnské deklarace, která nesla i podpis britského zástupce, hodila Anglie nejdůležitější ustanovení téže přes palubu. Ve snaze odříznout Ústřední mocnosti od přísunu po moři rozšiřovala krok za krokem seznam zapovězeného zboží, až nechybělo nic z toho, co lidé dnes k zachování života potřebují. Poté uvalila Velká Británie na pobřeží Severního moře, která tvoří i pro námořní obchod Rakouska-Uherska důležitou průchozí bránu, onu uzávěru, kterou sama označila za ‚blokádu‘, aby zabránila vstupu do Německa všemu zboží, které na seznamu zapovězeného zboží ještě chybělo, jakož i každému lodnímu styku neutrálů s těmi pobřežími a aby zamezila jakémukoli vývozu přes ně. Že ta uzávěra stojí v nejkřiklavějším rozporu s tradovanými normami blokádního práva, stanovenými mezinárodními smlouvami, vyložil právě pan prezident Spojených států amerických slovy, která budou v dějinách mezinárodního práva žít dál. Protiprávním bráněním ve vývozu z Ústředních mocností zamýšlela Velká Británie zastavit nesčetné továrny a provozy, které si pracovité a vysoce vyvinuté národy ve srdci Evropy vytvořily, přivést jejich dělníky k zahálce, a tím ke vzpouře a odboji. A když do řad nepřátel Ústředních mocností vstoupil jižní soused Rakouska-Uherska, bylo jeho prvním činem prohlásit celá pobřeží svého protivníka za blokovaná, ovšem následuje příkladu spojence, při nedbání oněch právních pravidel, na jejichž vytvoření měla Itálie krátce předtím činný podíl. Rakousko-Uhersko neopomnělo neutrálním mocnostem ihned vyložit, že ta blokáda postrádá jakékoli právní účinnosti.

Přes dva roky Ústřední mocnosti váhaly. Teprve potom, a poté co pro a proti dlouho a zrale uvážily, přikročily k tomu oplácet stejné stejným a jít protivníkům na moři na tělo. Jako jediné z válčících, které udělaly vše, aby zajistily platnost smluv, jež měly neutrálům zaručit svobodu moří, pociťovaly hořkým srdcem nátlak hodiny, který jim kázal tu svobodu porušit; ale učinily ten krok, aby splnily neodbytnou povinnost vůči svým národům, a v přesvědčení, že je způsobilý dopomoci svobodě moří nakonec přece jen k vítězství. Prohlášení, která vydaly posledního lednového dne tohoto roku, se jen zdánlivě obracejí proti právům neutrálů; ve skutečnosti slouží obnovení těch práv, která nepřátelé neustále porušovali a která by, kdyby byli vítězi, navždy zničili. Tak zvěstují ponorky, které obkružují pobřeží Anglie, národům, jež potřebují moře — a který by ho nepotřeboval? —, že den už není daleko, kdy budou vlajky všech států v lesku nově vydobyté svobody pokojně vlát nad moři.

Smí se patrně chovat naděje, že ta zpráva najde všude, kde žijí neutrální národy, ozvuk, a že jí porozumí zejména velký národ Spojených států amerických, jehož nejpovolanější zástupce v průběhu této války vystoupil plamennými slovy za svobodu moře jako cesty všech národů. Udrží-li lid a vláda Unie před očima, že ‚blokáda‘ uvalená Velkou Británií není určena jen k tomu podrobit Ústřední mocnosti hladem, nýbrž koneckonců podrobit moře svému panství a tou cestou založit svou vládu nad všemi národy, zatímco naopak uzavření Anglie a jejích spojenců slouží jen k tomu učinit ty mocnosti přístupnými míru v cti a zajistit všem národům svobodu plavby a námořního obchodu, a tím zabezpečenou existenci, pak je otázka, který z obou válčících táborů má na své straně právo, už také rozhodnuta. Jakkoli je Ústředním mocnostem vzdáleno ucházet se ve svém boji o spojence, domnívají se přece, že na to smějí vznášet nárok, aby neutrálové ocenili jejich snahu, aby zásady mezinárodního práva a rovnoprávnosti národů mohly v zájmu všech opět ožít.

Přistupuje-li nyní c. a k. vláda k tomu zodpovědět otázku položenou v dotčeném aide-mémoire z 18. února t. r., budiž nejprve podotčeno, že se ve výměně nót, která se týkala případů ‚Ancona‘ a ‚Persia‘, omezila na to zaujmout stanovisko ke konkrétním otázkám, které se v jednotlivých případech vyskytly, aniž by rozvinula svůj zásadní právní názor. Ve své nótě z 29. prosince 1915, vztahující se k případu ‚Ancona‘, si však vyhradila předložit obtížné mezinárodněprávní otázky, které s ponorkovou válkou souvisejí, k rozpravě v pozdějším okamžiku. Vrací-li se nyní k té výhradě a podrobuje-li otázku potápění nepřátelských lodí, na niž ono aide-mémoire naráží, krátkému projednání, vede ji k tomu přání vyložit americké vládě, že se nadále neochvějně drží ujištění, které sama udělila, jakož i snaha předejít nedorozuměním mezi monarchií a americkou unií tím, že vyjasní onu nejdůležitější otázku vyplývající z ponorkové války — nejdůležitější proto, že se dotýká příkazů lidskosti.

Především by c. a k. vláda chtěla zdůraznit, že i podle jejího názoru tvoří teze vyslovená americkou vládou a zastávaná i v několika učených spisech, že nepřátelské obchodní lodě, odhlédne-li se od případů pokusu o útěk a odporu, nesmějí být ničeny, aniž by bylo postaráno o bezpečnost osob na palubě, takřka jádro celé věci. Nahlíženo z vyššího hlediska lze ovšem tu tezi zařadit do širší myšlenkové souvislosti a tím i přesněji vymezit oblast jejího použití: Lze z příkazů lidskosti, které si c. a k. vláda i washingtonský kabinet stejným způsobem berou za vodítko, odvodit obecnější zásadu, že při výkonu práva ničit nepřátelské obchodní lodě je třeba se ztrátě lidských životů pokud jen možno vyhnout. Té zásadě může válčící vyhovět jen tím, že před výkonem toho práva vydá výstrahu. Může přitom nastoupit cestu, kterou naznačuje řečená teze vlády Unie, podle níž velitel válečné lodi směruje výstrahu na samo plavidlo, které má být potopeno, aby se posádka a cestující mohli ještě v posledním okamžiku uvést do bezpečí; nebo však může vláda válčícího státu, pokud v tom poznala neodvratnou válečnou nutnost, vydat výstrahu s plným účinkem už před vyplutím lodi, která má být potopena, nebo se konečně může, uvede-li v činnost rozsáhlé opatření k potírání nepřátelského námořního obchodu, posloužit si všeobecnou výstrahou určenou pro všechny nepřátelské lodě přicházející v úvahu.

Že zásada, podle níž je třeba pečovat o bezpečnost osob na palubě, snáší výjimky, uznala sama vláda Unie. C. a k. vláda by však chtěla věřit, že ničení bez výstrahy je přípustné nejen tehdy, když loď prchá nebo klade odpor. Zdá se jí, že — má-li být uveden jen jeden příklad — musí být brán v úvahu i charakter lodi samé: obchodní nebo jiné soukromé lodě, které se dávají do služeb vedení války, například jako transportní nebo avizové lodě, nebo které vezou na palubě vojenskou posádku či zbraně, aby páchaly nepřátelské činy jakéhokoli druhu, smějí být podle platného práva patrně zničeny bez dalšího. Případu, že je válčící zproštěn každého ohledu na lidské životy, vysílá-li jeho protivník nepřátelské obchodní lodě ke dnu bez jakékoli předchozí výstrahy, jak se to stalo v opakovaně vytýkaných případech lodí ‚Elektra‘, ‚Dubrovnik‘, ‚Zagreb‘ atd., nemusí c. a k. vláda připomínat, protože v tomto směru přes své nesporné právo nikdy stejné stejným neoplatila. V celém průběhu války nezničily rakousko-uherské válečné lodě ani jedinou nepřátelskou obchodní loď bez předchozí, byť i jen všeobecné výstrahy.

Opakovaně zmíněná teze spolkové vlády připouští i několik výkladů, pokud je totiž sporné, zda, jak se z mnoha stran tvrdí, ospravedlňuje zničení lodi s osobami na palubě jen ozbrojený odpor, nebo i odpor jiného druhu, jaký je snad dán tehdy, když posádka záměrně opomene cestující vysadit do člunů (případ ‚Ancona‘), nebo když cestující sami vysazení do člunů odepřou. Podle názoru c. a k. vlády je i v případech posledního druhu zničení varované lodi bez záchrany osob na palubě přípustné, protože by jinak bylo do rukou každého cestujícího vloženo zmařit právo na potopení, které válčícímu přísluší. Ostatně budiž poukázáno na to, že ani v tom není jednoty, v jakých případech je zničení nepřátelských obchodních lodí vůbec přípustné.

Závazek vydat výstrahu bezprostředně před potopením lodi vede podle názoru c. a k. vlády na jedné straně k tvrdostem, jimž by se bylo možno vyhnout, na druhé straně je za jistých okolností způsobilý poškodit oprávněné zájmy válčících. Nejprve totiž nelze popřít, že záchrana osob na moři je téměř vždy ponechána slepé náhodě, neboť zbývá jen volba vzít je buď na palubu válečné lodi vystavené každému nepřátelskému působení, nebo je v malých člunech vydat nebezpečím živlů, a že proto zásadám lidskosti mnohem lépe odpovídá odradit osoby včas vydanou výstrahou od použití ohrožených lodí. Dále se však c. a k. vláda přes zralé přezkoumání všech právních otázek přicházejících v úvahu nemohla přesvědčit o tom, že příslušníci neutrálních států mají nárok cestovat na nepřátelských lodích bez obtěžování.

Zásada, že neutrálové požívají výhod svobody moří i ve válečných dobách, platí jen pro neutrální lodě, nikoli však pro neutrální osoby na palubě nepřátelských lodí. Neboť válčící jsou, jak známo, oprávněni zabránit nepřátelskému lodnímu styku, pokud jsou toho s to. V držení potřebných válečných prostředků smějí přitom, pokládají-li to k dosažení svých válečných cílů za nutné, zakázat nepřátelským obchodním lodím plavbu po moři pod hrozbou okamžitého zničení, jestliže jen ten svůj úmysl předem ohlásí, aby se každý, ať nepřítel, nebo neutrál, mohl vyhnout ohrožení svého života. I kdyby se však o oprávněnosti takového postupu měly vyskytnout pochybnosti a protivník snad hrozil odvetou, byla by to záležitost, kterou je třeba vyřídit jedině mezi válčícími, kteří jsou nesporně oprávněni učinit z volného moře jeviště svých vojenských operací, každé rušení těch operací odvracet a svrchovaně rozhodovat, jaká opatření je třeba proti nepřátelské plavbě učinit. Neutrálové nemají v takovém případě žádný jiný oprávněný zájem, a proto ani žádný jiný právní nárok, než aby jim válčící svůj zákaz namířený proti nepříteli včas oznámil, aby se mohli vyhnout tomu svěřit svou osobu a svůj majetek nepřátelským lodím.

C. a k. vláda smí patrně předpokládat, že washingtonský kabinet s předcházejícími, podle jejího plného přesvědčení nenapadnutelnými výklady souhlasí, neboť popírání jejich správnosti by bez pochyby vedlo k tomu, že by — což názoru spolkové vlády jistě neodpovídá — neutrálům příslušelo míchat se do vojenských operací válčících, ba koneckonců vyšvihnout se přímo na soudce nad tím, které válečné prostředky smějí být proti nepříteli uvedeny v použití. I zdál by se dán křiklavý nepoměr, kdyby neutrální vláda, jen aby svým příslušníkům umožnila cestovat na nepřátelských lodích, zatímco by právě tak dobře, ba s mnohem větší bezpečností mohli použít neutrálních lodí, zadržela ruku válčící mocnosti, která snad o svou existenci bojuje. Nemluvě o tom, že by byly otevřeny dveře dokořán nejtěžším zneužitím, kdyby se chtělo válčícího nutit sklonit zbraně před každým neutrálem, jemuž se právě zlíbí posloužit si na svých obchodních nebo zábavních cestách nepřátelských plavidel. Nikdy se také nevzbudila ani nejmenší pochybnost o tom, že neutrální státní příslušníci musejí škodu, kterou tím utrpí, nést sami, vstoupí-li na souši na území, kde se odehrávají válečné operace. Není zjevně žádný důvod nechat pro námořní válku platit jinou normu, zvláště když druhá mírová konference vyslovila přání, aby mocnosti do té doby, než bude pro námořní válku nalezena smluvní úprava, použily právo platné pro válku pozemní v námořní válce tak dalece, jak jen možno.

Ve smyslu předeslaného utrpí pravidlo, že výstraha má být směrována na samu loď, která má být potopena, výjimky různého druhu: za jistých okolností, například v případech útěku a odporu uvedených spolkovou vládou, smí být loď zničena bez jakékoli výstrahy, v jiných případech je potřeba výstrahy před vyplutím lodi. C. a k. vláda smí podle toho konstatovat, že — ať se washingtonský kabinet postaví k jednotlivým zde nadhozeným otázkám jakkoli — je přece, pokud jde o ochranu neutrálů před ohrožením jejich života, se spolkovou vládou v podstatě jednoho smyslu. Nespokojila se v průběhu nynější války s tím převést svůj názor ve skutek, nýbrž přes to šla a své chování s úzkostlivou péčí přizpůsobila tezi postavené washingtonským kabinetem, ačkoli ujištění, které sama udělila, znělo jen tak, že se názoru spolkové vlády ‚v podstatě přiklonit může‘. Se zvláštním zadostiučiněním by c. a k. vláda uvítala, kdyby se washingtonský kabinet shledal nakloněn podpořit ji v jejím snažení, neseném nejvřelejší lidumilností, uchránit americké občany před ohrožením na moři, a to poučením a výstrahou svých svěřenců.

Co se nyní týká cirkulární verbální nóty z 10. února min. r. o zacházení s ozbrojenými nepřátelskými obchodními loděmi, musí c. a k. vláda ovšem konstatovat, že je, jak už z předcházejícího naznačeno, toho názoru, že ozbrojení obchodních plavidel, i jen k účelům obrany proti výkonu práva kořisti, není v moderním mezinárodním právu podloženo. Válečná loď je zpravidla povinna chovat se k nepřátelskému obchodnímu plavidlu pokojně. Má to plavidlo určitými znameními zastavit, vstoupit ve styk s kapitánem, prozkoumat lodní listiny, sepsat protokol a případně pořídit i inventář atd. Splnění těch povinností však patrně jako samozřejmost předpokládá, že válečná loď má plnou jistotu o tom, že se k ní obchodní loď sama bude chovat pokojně. Taková jistota však nepochybně neexistuje, nese-li obchodní loď výzbroj, která postačuje k potírání válečné lodi. Na válečné lodi lze sotva žádat, aby konala svůj úřad pod ústími nepřátelských děl, ať už byla ta děla na palubu dopravena k jakémukoli účelu. Nemluvě ani o té skutečnosti, že obchodní lodě dohodových mocností jsou přes všechna opačná ujišťování prokazatelně opatřeny děly k útočným účelům a i jich k takovým účelům používají. I znamenalo by to zneuznávat povinnosti lidskosti, kdyby se chtělo od posádek válečných lodí žádat, aby se vydaly zbraním nepřátel bez obrany. Žádný stát nesmí cenit povinnosti lidskosti vůči povolaným obráncům vlasti níže než povinnosti vůči příslušníkům cizích mocností.

C. a k. vláda by proto byla podle svého přesvědčení mohla vycházet z toho, že se její příslib daný washingtonskému kabinetu od počátku nevztahuje na ozbrojená obchodní plavidla, protože ta je třeba podle platných právních norem, jež omezují nepřátelství na organizované branné síly, pokládat za lodě lupičské, jež bez dalšího podléhají zničení. Jak dějiny učí, nebylo podle obecného mezinárodního práva nikdy připuštěno, aby se obchodní lodě bránily výkonu práva kořisti válečnými loděmi. I kdyby se ovšem prokázala norma toho obsahu, nebylo by tím ještě doloženo, že se lodě smějí opatřovat zbraněmi. Je také třeba vzít v úvahu, že ozbrojení obchodních lodí musí vedení války na moři úplně přetvořit a že ta přeměna nemůže odpovídat úmyslům těch, kdo se snaží dopomoci v námořní válce zásadám lidskosti k platnosti. Vskutku od zrušení korzárství až před několika málo lety žádná vláda ani v nejmenším nepomyslela na to obchodní lodě ozbrojovat. V celém průběhu druhé mírové konference, která se zabývala všemi otázkami námořního válečného práva, nebylo ozbrojení obchodních lodí ani slovem zmíněno. Jen jedinkrát a mimochodem padlo vyjádření, které pro tu otázku má význam, a je příznačné, že to byl vysoký britský námořní důstojník, který nezaujatě prohlásil: ‚Lorsqu'un navire de guerre se propose d'arrêter et de visiter un vaisseau marchand, le commandant, avant de mettre une embarcation à la mer, fera tirer un coup de canon. Le coup de canon est la meilleure garantie que l'on puisse donner. Les navires de commerce n'ont pas de canons à bord.‘ [Chystá-li se válečná loď zastavit a prohlédnout obchodní plavidlo, dá velitel, dříve než spustí šalupu na vodu, vypálit ránu z děla. Rána z děla je nejlepší záruka, jakou lze dát. Obchodní lodě nemají děla na palubě.]

Přesto Rakousko-Uhersko i v té otázce na svém příslibu setrvalo; ve zmíněné cirkulární verbální nótě byli neutrálové včas varováni, aby svou osobu a svůj majetek ozbrojené lodi nesvěřovali; ohlášené opatření také nebylo ihned uvedeno v život, nýbrž byl povolen odklad, aby se neutrálům umožnilo ozbrojené lodě, na něž již nastoupili, zase opustit. Konečně je c. a k. válečným lodím uloženo, aby i v případě setkání s ozbrojenými nepřátelskými obchodními loděmi, bude-li to podle stavu věcí možné, dbaly na vydání výstrahy a na záchranu osob na palubě.

Údaj amerického velvyslanectví, že ozbrojené britské parníky ‚Secondo‘ a ‚Welsh Prince‘ potopily rakousko-uherské ponorky bez výstrahy, spočívá na omylu. C. a k. vládě mezitím došlo sdělení, že se c. a k. válečné lodě potopení těch parníků vůbec neúčastnily.

Stejným způsobem jako ve vícekrát zmíněné cirkulární verbální nótě vydala c. a k. vláda — a tím se vrací k otázce zostřené ponorkové války probírané na začátku tohoto aide-mémoire — i ve svém prohlášení z 31. ledna t. r. výstrahu namířenou na adresu neutrálů se stanovením přiměřené lhůty; ba celé to prohlášení nepředstavuje svou podstatou nic jiného než výstrahu toho obsahu, aby žádná obchodní loď nevplouvala do mořských oblastí přesně označených v prohlášení. Kromě toho jsou c. a k. válečné lodě pověřeny varovat pokud možno i obchodní plavidla, na něž snad v těch oblastech narazí, a uvést posádku a cestující do bezpečí. C. a k. vláda je také v držení četných hlášení, že mužstva a cestující z lodí, které byly v těch oblastech zničeny, byli zachráněni. Za případné ztráty lidských životů, které by se přesto mohly vyskytnout při zničení lodí ozbrojených nebo potkaných v uzavřených oblastech, nemůže však c. a k. vláda převzít odpovědnost. Mimochodem budiž podotčeno, že rakousko-uherské ponorky operují jen v Jadranu a ve Středozemním moři, a že se proto sotva lze obávat poškození amerických zájmů c. a k. válečnými loděmi.

Po všem, co bylo na začátku tohoto aide-mémoire vyloženo, patrně není teprve třeba ujištění, že uzávěra mořských oblastí označených v prohlášení naprosto neslouží úmyslu ničit lidské životy nebo je byť jen ohrožovat, nýbrž že je, odhlédneme-li od vyššího účelu zkrácením války ušetřit lidstvu další útrapy, určena jen k tomu uvést Velkou Británii a její spojence — kteří, aniž nad pobřeží Ústředních mocností uvalili právně účinnou blokádu, podvazují námořní styk neutrálů s těmito mocnostmi — do téže situace izolace a učinit je tím nátlakem povolnými k míru, který v sobě nese záruku trvání. Že Rakousko-Uhersko přitom užívá jiných válečných prostředků než protivníci, je způsobeno převážně okolnostmi, nad nimiž lidem není dána moc. C. a k. vláda si je však vědoma, že učinila vše, co mohla, aby ztrátám na lidských životech předešla. Cíle sledovaného uzávěrou západních mocností by dosáhla nejrychleji a nejjistěji, kdyby v oněch částech moře nepřišel nazmar ani jediný lidský život a ani jediný se neocitl v nebezpečí.

Shrnuto je c. a k. vláda s to konstatovat, že ujištění, které washingtonskému kabinetu v případě ‚Ancona‘ dala a v případě ‚Persia‘ obnovila, nebylo jejími prohlášeními z 10. února 1916 a z 31. ledna 1917 ani zrušeno, ani omezeno. V rámci toho ujištění vynaloží, společně se svými spojenci, i napříště vše, aby se národy země brzy zase staly účastnými požehnání míru. Vidí-li se při sledování toho cíle — který, jak je jí dobře známo, požívá plných sympatií washingtonského kabinetu — nucena zamezit i neutrální plavbu v jistých mořských oblastech, nechtěla by k ospravedlnění toho opatření poukazovat ani tak na chování protivníků, které se jí zdá vším jiným spíše než hodné napodobení, jako mnohem spíše na to, že Rakousko-Uhersko uvedla houževnatost a zlovolnost jeho nepřátel, pomýšlejících na jeho zničení, do stavu nutné obrany, pro nějž dějiny neznají typičtějšího příkladu. Jako se c. a k. vláda povznáší ve vědomí, že boj, který Rakousko-Uhersko vede, neslouží jen zachování jeho životních zájmů, nýbrž i uskutečnění ideje stejného práva všech států, tak klade v této poslední a těžké fázi války, která, jak hluboce želí, žádá oběti i od přátel, největší váhu na to slovem i skutkem stvrdit, že jí stejnou měrou svítí na cestu zásady lidskosti jako příkaz úcty k důstojnosti a zájmům neutrálních národů.“