Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

Příloha III. Helfferich o ponorkové válce

„Norddeutsche Allgemeine Zeitung“ z 1. května 1917 otiskuje následující řeč státního tajemníka dr. Helffericha o hospodářských účincích ponorkové války, vyjma části, které obsahují důvěrné výklady:

„Ve včerejším zasedání jeden poslanec právem zdůraznil, že se v odhadu účinků ponorkové války postupovalo technicky i hospodářsky opatrně. Technicky je opatrnost v posouzení úspěchu zcela zřejmá: potopení překročila v prvním měsíci o více než čtvrtinu, ve druhém téměř o polovinu odhadnutých 600 000 tun a i pro běžný měsíc máme právo na nejlepší očekávání. Technický úspěch zaručuje úspěch hospodářský s téměř matematickou jistotou. Ovšem hospodářský úspěch se nedá číselně tak snadno zjistit a shrnout v jedinou velkou číslici jako technický účinek v počtu tun potopení. Hospodářské účinky ponorkové války se projevují na mnohotvárném poli, jehož nepřehlednost se nepřítel snaží ještě uměle zvýšit — řekl bych: statistickým vyvíjením dýmu.

Anglická statistika je dnes téměř nejzajímavější tím, co moudře zamlčuje. Státní tajemník říšského námořního úřadu včera poukázal na to, jak rychle pobledla hrdost britské otevřenosti. Angličané dnes před svou veřejností zatajují naše zprávy o našich ponorkových úspěších a naše sdělení o našich ponorkových ztrátách, neodvažují se oznámit potopený lodní prostor, nýbrž mystifikují anglické obecenstvo lodní statistikou, která v anglickém tisku samém budí všeobecné pohoršení. Anglická vláda nechává své lidi klidně věřit fantaziím, že místo šesti potopených ponorek jich leží sto na mořském dně. Dále světu zatajuje, jak se od začátku neomezené ponorkové války vyvíjel tunový prostor připlouvajících a odplouvajících námořních lodí v britských přístavech. Především anglická vláda od února co nejpřísněji potlačuje všechna čísla, která by mohla vrhnout světlo na situaci obilního trhu. U vývozu uhlí jsou údaje o zemích určení potlačeny. Měsíční obchodní politika, která jinak byla s uznáníhodnou přesností vždy už kolem desátého následujícího měsíce uveřejňována, vyšla už za únor opožděně a s mezerami, za březen dosud vůbec nevyšla. Je politováníhodné, že nám ta náhlá zdrženlivost ztěžuje úsudek o hospodářském účinku ponorkové války; ale věc sama má i potěšitelnou stránku: nelze přece předpokládat, že Anglie náhle mlčí proto, aby zakryla svou sílu.

Ostatně: co zůstává viditelné, stačí nám k tomu udělat si obraz.

Začínám nákladovým prostorem. Víte, že v prvních dvou měsících neomezené ponorkové války bylo potopeno více než 1 600 000 tun, z čehož patrně značně více než 1 milion tun připadá na anglickou vlajku.

Odhady anglického obchodního tunového prostoru, který je dnes ještě k dispozici, se rozcházejí; ale lhostejno, zda se odhaduje výš, nebo níž, ztráta více než 1 milionu tun ve dvou měsících je pro Anglii snesitelná jen krátkou dobu. I jen přibližná náhrada novými loděmi je vyloučena. V roce 1914 měla Anglie ze stavby nových lodí přírůstek 1 600 000 tun; 1915 to bylo ještě 650 000 tun, 1916 jen 580 000 tun, přes všechna vypětí. Přitom se normální úbytek anglického obchodního loďstva v mírových dobách sám odhadoval na 700 000 až 800 000 tun. Chtít zrychlováním stavby nových lodí zadržet zkázu je marné počínání. Pokus přinutit neutrální tunový prostor cukrem a bičem opět do britských služeb může zde i onde mít úspěch ke škodě neutrálů; ale i zde klade zájem neutrálů na zachování vlastního loďstva pro dobu míru těsné hranice. Ještě v lednu t. r. připadalo zhruba 30 % lodního prostoru připlouvajícího do britských přístavů na cizí vlajky. Slyšel jsem odhady, které pro odstrašení neutrálního tunového prostoru docházejí k 80 %; je-li z toho správných jen 50 %, je to zmenšení britského lodního styku zhruba o šestinu. Spolu s potopeními omezilo odstrašení příjezdy do britských přístavů, počítáno nízko, již o čtvrtinu, pravděpodobně dokonce o třetinu proti lednu. Příjezdy činily v lednu ještě 2,2 milionu netto tun. Doplňuji chybějící anglickou statistiku tím, že v březnu činily příjezdy už jen 1,5 až 1,6 milionu netto tun, a přenechávám panu Carsonovi1, aby mě dementoval. Těch 1,5 až 1,6 milionu znamená proti průměrnému příchodu v mírové době se 4,2 milionu tun už ne docela 40 %. Ten úzký podíl se bude progresivně dále zmenšovat. Lloyd George se na počátku války spoléhal na poslední miliardu. To jsou minulé časy. Pak postavil své plány na munici. Anglie na tom poli, podporována Amerikou, vykonala mimořádné věci. Ale Somma a Arras ukazují, že nás ani těmi mohutnými prostředky donutit nedokáže. Nyní, ve svém pozdravu americkému spojenci, Lloyd George zvolal: Lodě, lodě a ještě jednou lodě! A tentokrát bude mít pravdu: na lodích se rozhodne osud britské světové říše.

I Američané to pochopili. Chtějí stavět 1000 dřevěných lodí o 3000 tunách. Ale než tyto budou moci vstoupit do akce, nebude už, jak pevně doufám, co zachraňovat.

Tu důvěru čerpám z příznaků, které se dosud přes všechny anglické pokusy o zatemnění staly viditelnými.

Vezměme britský celkový obchod! Čísla za březen ještě chybějí; ale i únor říká už dost.

Britský dovoz činil v lednu t. r. 90 milionů liber šterlinků, v únoru už jen 70 milionů liber šterlinků, vývoz klesl ze 46 na 37 milionů liber šterlinků — v dovozu a vývozu pokles o více než 20 % v prvním měsíci ponorkové války. Přitom stoupání všech cen od začátku ponorkové války pokračovalo zostřeným tempem, takže se pokles dovezených množství z jednoho měsíce na druhý na 25 % patrně neodhaduje příliš vysoko. Číslice dovozu a vývozu potvrzují tedy můj předpoklad poklesu tunového prostoru námořního styku britských přístavů.

Britská vláda se pokusila drastickými prostředky, přísnými dovozními zákazy pro všechny méně důležité věci, odvrátit zmenšení přísunu od životně důležitých dovozních statků. Ten pokus se může podařit jen neúplně.

V roce 1916 připadlo z celkového dovezeného množství 42 milionů tun na samotné tři důležité skupiny zboží — potraviny a poživatiny, dřevo a železnou rudu — zhruba 31 milionů tun, na všechno ostatní zboží, a mezi tím jsou válečně důležité věci jako jiné rudy a kovy, petrolej, bavlna a vlna, kaučuk, jen 11 milionů tun, tedy jen zhruba čtvrtina. Pokles dovezeného množství o čtvrtinu, jaký přinesl první měsíc neomezené ponorkové války, musí tedy zasáhnout i věci pro vedení války a pro život nepostradatelné.

Pokles dovozů v únoru 1917 proti únoru 1916 činí:

u vlny 17 %, u bavlny 27 %, lnu 38 %, konopí 48 %, juty 74 %, u vlněných látek 83 %;

u mědi a měděné rudy 49 %, u železa a oceli 59 %; o dovozu železné rudy sdělím přesnější čísla;

u kávy 66 %, u čaje 41 %;

u surového cukru 10 %, u rafinovaného cukru 90 %;

u hovězího masa 17 %, u másla 21 %, u sádla 21 %, u vajec 39 %;

u dřeva 42 %.

Pozoruhodný vzestup vykazují jen: useň, surové kůže, kaučuk, cín.

O skupině zboží, která nás zajímá nejvíce, o různých druzích obilí, nebyla od února už uveřejňována žádná množstevní čísla.

Pouhé postavení dvou srovnávacích okamžiků proti sobě ovšem nedává úplný obraz. Je třeba si uvědomit, že neomezená ponorková válka zastihla na svém počátku v Anglii již nikoli normální hospodářské ústrojí, nýbrž ústrojí dvěma a půl lety války už silně oslabené. Správný úsudek je tedy možný jen tehdy, vezme-li se v úvahu i celkový vývoj dovozu za války.

Vyberu jen to nejdůležitější zboží.

U železné rudy uhájila Anglie dosud své postavení nejlépe:

" " " 1916 6,9 " "

v lednu 1913 689 000 tun, v únoru 1913 658 000 tun, " 1916 526 000 " , " 1916 404 000 " " 1917 512 000 " , " 1917 508 000 "

Proti mírovému roku 1913 vykazují přece jen i zde měsíce leden a únor nikoli nepatrný pokles, i když dovoz byl speciálně v únoru 1917 větší než v témže měsíci 1916.

" " " " 1916 5,9 " "

v únoru 1913 . . . . . . . . 406 000 loadů " 1916 . . . . . . . . 286 000 " " 1917 . . . . . . . . 167 000 "

Pokud jde zvláště o důlní dříví, jehož přísun klesl z 3,5 milionu loadů v roce 1913 na 2,0 v roce 1916, vykazují prosinec 1916 a leden 1917 se 102 000 a 107 000 loady nejnižší dovozní čísla, jaká byla zjištěna od počátku roku 1913; za únor údaj o dovozu důlního dříví chybí.

Než přejdu k dovozu potravin, slovo o vývozu uhlí!

Celkový vývoz uhlí klesl ze 78 milionů tun v roce 1913 na 46½ milionu tun v roce 1915; v roce 1916 bylo vyvezeno už jen zhruba 42 milionů tun. V prosinci 1916 klesl vývoz poprvé pod 3 miliony tun, zatímco v měsících lednu až listopadu 1916 se držel mezi 3,2 a 3,9 milionu tun. V lednu 1917 bylo opět dosaženo 3,5 milionu tun; o to významnější je, že vývoz uhlí, který už z povahy věci podléhá v jednotlivých měsících jen poměrně nepatrným výkyvům, klesl v únoru 1917 znovu na 2,9 milionu tun (proti 3,4 milionu tun v únoru předchozího roku) a dosáhl tak téměř opět dosavadního dna — prosince 1916. Přitom je tu jako u všeho ostatního vývozního zboží třeba vzít v úvahu, že potopené transporty se v anglické vývozní statistice přirozeně ještě objevují.

Podrobnosti o zemích určení vývozu uhlí se od počátku letošního roku už neuveřejňují. Anglie chce zřejmě ušetřit Francouze a Italy bolesti číst i nadále černé na bílém v úředních výkazech katastrofální pokles jejich zásobování uhlím. Jak silný byl tento pokles už do konce roku 1916, vyplývá z těchto čísel:

Anglický vývoz uhlí do Francie činil v prosinci 1916 jen 1 128 000 tun proti 1 369 000 v lednu téhož roku; do Itálie bylo v prosinci 1916 vyvezeno už jen 278 000 tun proti 431 000 tunám v lednu a zhruba 800 000 tunám v měsíčním průměru mírového roku 1913.

O dalším vývoji od konce února mohu uvést zajímavý jednotlivý údaj. Vývoz uhlí ze Skotska činil v prvním dubnovém týdnu 103 000 tun proti 194 000 tunám v předchozím roce, od počátku roku 1 783 000 tun proti 2 486 000 tunám v předchozím roce. To dovoluje zpětný úsudek, jak ponorková válka zasahuje železnice a válečné podniky anglických spojenců u kořene.

Lloyd George ukázal ve velké řeči 22. února t. r. Angličanům, jak by se mohli zvýšením výroby ve vlastní zemi chránit proti účinkům ponorkové války. Proveditelnost a účinek jeho rad jsou více než pochybné. Zcela však pominul říci svým spojencům, jaký prostředek jim doporučuje proti přiškrcení přísunu uhlí.

Dostávám se k nejdůležitějšímu bodu, k potravinové situaci Anglie.

Nejprve bych vám rád znovu připomněl několik lapidárních čísel o závislosti Anglie na zámořském přísunu potravin.

Podíl dovozu na celkové britské spotřebě činil v průměru posledních mírových let:

u chlebového obilí téměř 80 %,

u krmného obilí (ječmen, oves, kukuřice, jichž lze užít jako náhrady a k nastavování chlebového obilí) 50 %, u masa více než 40 %, u másla 60 až 65 %. Potřeba cukru musela být pro nedostatek domácí výroby kryta zcela dovozem.

Připomínám dále, že naše ponorky bojují, pokud jde o anglickou potravinovou situaci, za zcela zvlášť příznivých podmínek: po světově rekordní sklizni roku 1915 následovala světová neúroda roku 1916 — výpadek 45 až 50 milionů tun chlebového a krmného obilí. Nejsilněji jsou postiženy severoamerické zásobovací oblasti, pro Anglii nejpříznivěji položené. Účinky vystupují nyní, kdy hojné zásoby ze staré sklizně jsou spotřebovány, den ze dne a všude ostřeji najevo. Argentina vydala zákaz vývozu obilí. Jak věci stojí ve Spojených státech, vyplývá z těchto čísel:

Zemědělský departement odhaduje zásoby pšenice, jež se k 1. březnu 1917 nacházely ještě v rukou farmářů, na 101 milionů bušlů, to je o málo více než 2½ milionu tun. V téže době předchozího roku činily tyto zásoby 241 milionů bušlů. Nikdy, pokud jsem čísla zpětně sledoval, nebyly zásoby ani přibližně tak nízké. Pro zásoby kukuřice platí totéž. Proti zásobě 1 138 000 bušlů k 1. březnu 1916 stojí letos jen 789 000 bušlů.

Mimořádná nouze o zásoby se vyostřuje v paniku. Pohyb cen v posledních týdnech je přímo fantastický. Kukuřice, která v Chicagu počátkem ledna 1917 ještě kotovala 95 centů, stoupla do počátku dubna na 127 centů a do 25. dubna dále na 148 centů. Pšenice v New Yorku, která se v červenci 1914 pohybovala na 87¼ centu a počátkem roku 1917 už dospěla na 191½ centu, stoupla počátkem dubna na 229 centů a 25. dubna kotovala dokonce 281 centů — třiapůlkrát tolik co za míru! V německých penězích při mírovém kurzu znamená 281 centů asi 440 marek za tunu, při nynějším kurzu dolaru asi 580 marek za tunu.

Tak vypadá oblast, která má Anglii pomoci v hladové válce, kterou sama svévolně rozpoutala!

V samotné Anglii se už o dovozech a zásobách obilí žádná čísla neuveřejňují. Mohu však říci toto:

V poslední den uveřejňování zásob, 13. ledna 1917, činily viditelné zásoby pšenice v Anglii 5,3 milionu quarterů2 proti 6,3 a 5,9 milionu quarterů v obou předchozích letech. Od ledna do května a června nastává pravidelně silné zmenšení zásob; přísuny nekryjí v těchto měsících ani v normálních letech spotřebu. V červnu 1914 a 1915 činila viditelná zásoba už jen zhruba 2 miliony quarterů, což odpovídá potřebě sotva tří týdnů.

Nemáme důvod předpokládat, že by se věci letos vyvinuly příznivěji. Svědčí o tom ještě uveřejněná dovozní čísla za leden. Dovoz chlebového a krmného obilí — beru vzhledem k anglickým předpisům o nastavování všechno dohromady — činil jen 12,6 milionu quarterů proti 19,8 a 19,2 v obou předchozích letech.

Za únor zaznamenává anglická statistika vzestup dovozní hodnoty nespecifikovaných dovezených množství všech druhů obilí o 50 % proti únoru 1916. To dává — rozdělí-li se celkové množství mezi jednotlivé druhy obilí stejně jako v lednu a vezme-li se v úvahu cenový vzestup, který mezitím nastal — přibližně stejné dovozní množství jako v předchozím roce. Vzhledem k silně pokleslé americké lodní přepravě obilí a vzhledem k nepatrnému množství, které mohlo dojít z Austrálie a Indie, je tento výsledek málo věrohodný. Smíme předpokládat, že březen přinesl další zhoršení a že dnes, v době, kdy se blížíme třítýdenní zásobě viditelného zboží, jsou anglické zásoby nižší než v předchozích letech.

Angličané to sami potvrzují. Lloyd George řekl v únoru, že britské zásoby obilí jsou nižší, než kam sahá lidská paměť. Vysoký úředník anglického ministerstva zemědělství, sir Allwyn Fellown3, dodal počátkem dubna na zemědělském shromáždění, že se obává, že se tato situace následkem ponorkové války, pro Anglii nanejvýš vážné, ještě značně zhoršila.

Captain Bathurst4 z britského válečného úřadu pro výživu nedávno, 19. dubna, prohlásil, že nynější spotřeba chlebovin přesahuje o 50 % zásoby jsoucí i očekávané. Snížení spotřeby chleba o celou třetinu je prý nutné, aby se vystačilo.

Krátce předtím vyložil pan Wallhead5, poslanec za Manchester, na konferenci nezávislé dělnické strany v Leedsu, že podle jeho informací se Anglie za šest až osm týdnů ocitne ve stavu úplného hladomoru.

Krize, v níž se Anglie nachází — dnes už to můžeme klidně nazvat krizí —, se zostřuje tím, že se zásobování Anglie ostatními důležitými potravinami utvářelo rovněž nepříznivě.

Dovoz masa vykazuje v únoru 1917 nejnižší stav za celá léta s jedinou výjimkou září 1914.

Silný pokles dovozu másla — v únoru 1917 jen polovina proti předchozímu roku — není ani zdaleka vyvážen dovozem margarínu, který Anglie podporuje všemi prostředky.

Také dovoz sádla — hlavní zemí odběru jsou Spojené státy — ochabuje působením špatné americké sklizně krmiv. Cena sádla stoupla v Chicagu z 15½ centu počátkem ledna 1917 na 21½ centu k 25. dubnu, ceny vepřů v téže době z 9,80 na 15,65 dolaru.

Nejhorším vyostřením obilní nouze je však pro Anglii přímo katastrofální nedostatek brambor. Sklizeň v Anglii byla nejhorší za celou generaci. Přísun je zcela nepatrný. Captain Bathurst prohlásil 19. dubna, že asi za čtyři týdny budou anglické zásoby brambor úplně vyčerpány.

Plná vážnost situace stojí dnes anglickým státníkům před očima. Dosud věřili, že nebezpečí zažehnají dobrovolnou šetrností. Nyní se vidí nuceni sáhnout k donucovacím opatřením. Myslím, že je pozdě.“

Státní tajemník podává podrobný výklad dosavadních anglických opatření k zásobování potravinami a pokračuje:

„Ještě 22. března prohlásil anglický potravinový diktátor lord Devonport ve sněmovně lordů, že silné omezení spotřeby chleba je nutné, bylo by však národním neštěstím, kdyby Anglie musela sáhnout k donucení.

Jeho zástupce Bathurst řekl v téže době: Nechceme zavádět tak neanglický systém. Za prvé proto, že věříme, že můžeme své přání šetrnosti svěřit vlastenectví lidu, dále však proto, že — jak ukazuje příklad Německa — donucovací systém neslibuje úspěch; konečně proto, že takový systém vyžaduje příliš spletitý správní aparát a příliš rozsáhlý personál mužů a žen, který může být lépe zaměstnán jinde.

Mezitím se anglická vláda, jsou-li poslední zprávy správné, rozhodla přejít k tomuto neanglickému systému, který v Německu ztroskotal, a tvrdí, že celá organizace je připravena.

Měl bych říci ještě slovo o velkorysých opatřeních, která byla uvedena v život k podpoře zemědělství v Anglii. Pomíjím je, neboť tato opatření nepomohou ani do příští sklizně, ani pro příští sklizeň. Výpadek v podzimním osevu sotva bude možno vyrovnat jarním osevem i při největším vypětí. Teprve sklizeň roku 1918 by mohla v nejlepším případě přinést úspěch. Dotud je příliš daleká cesta, křížová cesta pro Anglii, pro všechny země, které jsou odkázány na přísun potravin.

Neklamou-li všechna znamení, bude po světové neúrodě 1916 následovat světová neúroda 1917. Ve Spojených státech zní úřední odhad stavu osení hůře než kdy jindy, na 63,4 proti 78,3 v předchozím roce. Výnos ozimé pšenice se odhaduje jen na 430 milionů bušlů proti 492 milionům v předchozím roce a 650 milionům v roce 1915.

Také perspektiva nového hospodářského roku je tedy kalná a neslibuje našim nepřátelům záchranu.

Jak stojíme my, je pánům známo: skrovně, ale jistě; neboť stojíme na vlastních nohou. Dnes můžeme říci: hladová válka, tento fantastický zločin na lidstvu, se obrátila proti svému původci. Držíme nepřítele železným sevřením. Nikdo osud neobrátí. Ani apoštolové lidskosti za velkou vodou, kteří nyní začínají uplatňovat ochranu malých národů tím, že vývozními zákazy blokují neutrály sousedící s námi a chtějí je tak hladovým bičem vehnat do války proti nám.

Nepřátelé cítí pěst, která jim sedí na šíji. Hledí si vynutit rozhodnutí. Anglie, vládkyně moří, hledá rozhodnutí na souši, žene své syny po statisících na smrt a do zkázy. Je to Anglie, která může na svém ostrově pohodlně čekat, až nás donutí hlad, která může čekat, až se velký bratr za Atlantikem objeví na scéně s loďstvem a milionovými armádami a rozmáchne se vše drtící přesilou k zničujícímu úderu? — Nikoli, pánové, naši nepřátelé už nemají čas čekat. Čas pracuje nyní pro nás. Zajisté, zkouška, které nás světové dějiny podrobují, je nesmírná. Co vykonávají naše vojska, co vykonávají naši modří hoši, stojí vysoko nad každým srovnáním. Ale oni to dokážou. I doma je to těžké — zdaleka ne tak těžké jako venku, ale dost těžké. I domov to musí dokázat a dokáže to. Zůstaneme-li věrni sami sobě, udržíme-li vlastní dům v pořádku, zachováme-li vnitřní sevřenost, pak jsme získali pro svou vlast bytí a budoucnost. Jde o všechno. Německý národ má v těchto týdnech, těžkých rozhodnutím, ukázat, že je hoden obstát.“

1. Edward Carson (1854–1935) — První lord britské admirality prosinec 1916 – červenec 1917.↩︎

2. 5,3 milionu quarterů — Quarter je anglická dutá míra, osm bušlů čili 2,909 hektolitru; u pšenice se počítal na 480 liber, tedy asi 218 kg. Pět a tři desetiny milionu quarterů je tak zhruba 1,15 milionu tun.↩︎

3. sir Ailwyn Fellowes (1855–1924) — Britský úředník, v letech 1917–1919 řídil program zvýšení domácí produkce potravin. Předloha tiskne jeho jméno zkomoleně.↩︎

4. Charles Bathurst (1867–1958) — Parlamentní tajemník britského ministerstva výživy 1916–1917.↩︎

5. Richard Wallhead (1869–1934) — Činitel britské Nezávislé labouristické strany. Poslancem se stal teprve roku 1922.↩︎