Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

Příloha IV. Řeč v rakouské delegaci

Ministr zahraničí hrabě Czernin:

„Vysoký výbore! Je mou povinností vyložit pánům věrný obraz mírových jednání, osvětlit různé fáze dosavadních výsledků a vyvodit z nich ty konkluze, jež jsou pravdivé, logické a oprávněné.

Zdá se mi především, že ti, kdo shledávají průběh jednání zdánlivě příliš pomalým, si ani přibližně nedovedou učinit představu o obtížích, na něž přitom musíme přirozeně narážet na každém kroku. Dovolím si v dalším tyto obtíže vylíčit, chtěl bych jen hned předem poukázat na jeden kardinální rozdíl mezi mírovými jednáními v Brestu Litevském a všemi těmi, jež se kdy v dějinách konala. Nikdy, pokud vím, se mírová jednání nekonala při otevřených oknech. Je zcela vyloučeno, aby jednání, která se rozsahem a hloubkou vyrovnají nynějším, mohla od první minuty probíhat hladce a bez nejmenšího odporu. Jde o to vybudovat nový svět, všechno to, co nejnelítostnější ze všech válek zničila a zadupala do země. Při všech mírových jednáních, která známe, probíhaly jejich jednotlivé fáze více méně za zavřenými dveřmi a teprve po skončení jednání byl světu sdělen výsledek. Ze všech knih dějin vyplývá — a je to ostatně zcela samozřejmé —, že namáhavá cesta takových mírových jednání vedla vždy přes hory a doly, že vyhlídky se leckterý den zdály příznivější, leckterý den méně příznivé. Jsou-li však tyto různé fáze, podrobnosti jednotlivého dne, telegrafovány do světa, je zase zcela samozřejmé, že při nervozitě ovládající celý svět působí jako elektrické rány a bičují veřejné mínění. Nevýhoda tohoto postupu nám byla zcela jasná. Přesto jsme přání ruské vlády po této veřejnosti ihned vyhověli, protože jsme se chtěli ukázat vstřícnými, protože nemáme co skrývat a protože by to bylo mohlo vzbudit falešný dojem, kdybychom byli setrvali na dosud platném způsobu prozatímního utajování. Ale nutným rubem této úplné veřejnosti jednání je to, že velká veřejnost, že zázemí a především vůdcové musí zachovat klidné nervy. Partie musí být dohrána s chladnou krví a dojde k dobrému konci, podpoří-li národy monarchie své odpovědné zástupce na mírové konferenci.

Budiž řečeno předem: základem, na němž Rakousko-Uhersko jedná s různými nově vzniklými ruskými říšemi, je zásada ‚bez kompenzací a bez anexí‘. To je program, který jsem vyslovil před rokem krátce po svém jmenování ministrem vůči těm, kdo chtěli mluvit o míru, který jsem opakoval ruským vládcům v odpověď na jejich první mírovou nabídku a od něhož se neodchýlím. Ti, kdo věří, že mne lze odtlačit z cesty, kterou jsem se rozhodl jít, jsou špatní psychologové. Nikdy jsem veřejnost nenechal na pochybách, jakou cestou jdu, a nikdy jsem se nedal z této cesty odtlačit ani o vlas, ani doprava, ani doleva. Stal jsem se od té doby nesporným miláčkem všeněmců a těch v monarchii, kdo všeněmce napodobují. Zároveň mne jako válečného štváče vykřičují ti, kdo chtějí mír za každou cenu, jak mi dokazují nesčetné dopisy. Obojí mne nikdy netrápilo, naopak, toto dvojí spílání je mým jediným rozveselením v této vážné době. Prohlašuji zde znovu, že od Ruska nežádám ani čtvereční metr, ani krejcar a že, staví-li se Rusko, jak se zdá, na totéž stanovisko, musí mír přijít. Ti, kdo chtějí mír za každou cenu, by mohli chovat pochybnosti o mých bezanexních úmyslech vůči Rusku, kdybych jim se stejnou bezohlednou otevřeností neřekl do očí, že se nikdy nepropůjčím k tomu, abych uzavřel mír, který by šel nad právě načrtnutý rámec. Kdyby naši ruští kontrahenti od nás žádali odstoupení území nebo válečnou náhradu, pak bych ve válce pokračoval, přes touhu po míru, kterou mám právě tak jako vy, anebo bych podal demisi, kdybych se svým názorem nepronikl.

Když jsem toto předeslal a znovu zdůraznil, že pro tento poslední pesimistický předpoklad, že mír ztroskotá, není důvodu, protože se jednající komise shodly na bezanexním a bezkontribučním základě a tento základ by mohly posunout jen nové instrukce různých ruských vlád nebo jejich zmizení, přecházím k dvěma největším obtížím, které v sobě obsahují důvody, proč jednání neprobíhají tak rychle, jak bychom si všichni přáli.

První obtíž je, že nejednáme vůbec s jedním ruským kontrahentem, nýbrž s různými nově vzniklými ruskými říšemi, které mezi sebou své sféry působnosti ještě vůbec neohraničily a nevyjasnily. Přicházejí tu v úvahu: Rusko řízené z Petrohradu, za druhé náš skutečný nový sousední stát, velká Ukrajina, za třetí Finsko a za čtvrté Kavkaz.

S prvními dvěma státy jednáme přímo, myslím tváří v tvář, s oběma dalšími zatím cestou více méně nepřímou, protože dosud neposlaly do Brestu Litevského žádné vyjednavače. Proti těmto čtyřem ruským kontrahentům stojíme my čtyři mocnosti, a například případ Kavkazu, v němž přímo ovšem nemáme vůbec žádné obtíže urovnávat, který je však v konfliktu s Tureckem, dokazuje rozsah jednacích témat.

Co nás musí speciálně v první řadě zajímat, je onen nově vzniklý velký stát, s nímž budeme v budoucnu sousedit, Ukrajina. V jednáních s touto delegací jsme už dospěli velmi daleko. Shodli jsme se na výše zmíněném bezanexním a bezkompenzačním základě a ujasnili si ve velkých rysech, že a jak mají být obnoveny obchodní vztahy s nově vzniklou republikou. Ale právě tento příklad Ukrajiny ukazuje jednu z vládnoucích obtíží. Zatímco ukrajinská republika zastává stanovisko, že je oprávněna jednat s námi zcela autonomně a samostatně, vychází ruská delegace z toho, že hranice její říše a hranice Ukrajiny nejsou ještě pevně stanoveny, že hranice Ukrajiny nejsou vůbec ještě definitivně ujednány a že Petrohrad je tudíž oprávněn se těchto našich jednání s Ukrajinou účastnit — názor, k němuž se pánové z ukrajinské delegace nechtějí připojit. Ale tato nevyjasněná situace vnitřních poměrů Ruska byla příčinou obrovského zdržení. Byli jsme se i přes tuto obtíž přenesli a domníval jsem se, že jednání, jež mají být za několik dní obnovena, najdou zde cestu volnou.

Jak věc dnes stojí, nevím; neboť jsem včera dostal od svého zástupce v Brestu Litevském tyto dva telegramy:

‚Pan Ioffe zaslal dnes večer jako předseda ruské delegace delegacím čtyř spojených mocností oběžník, v němž oznamuje, že „dělnická a rolnická vláda Ukrajinské republiky“ se usnesla vyslat do Brestu dva delegáty s úkolem zúčastnit se mírových jednání jako zástupci ústředního výboru všeukrajinských dělnických, vojenských a rolnických sovětů, avšak uvnitř ruské delegace jako její doplňující součást. Pan Ioffe k tomuto sdělení dodává, že ruská delegace je ochotna tyto ukrajinské zástupce přijmout do svého stavu. K uvedenému sdělení je připojen opis „prohlášení“ „dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky“, datovaného z Charkova a adresovaného předsedovi ruské mírové delegace v Brestu, v němž se oznamuje, že kyjevská Centrální rada zastupuje pouze majetné třídy a nemůže tudíž jednat jménem celého ukrajinského lidu. Dělnická a rolnická vláda ukrajinská prohlašuje, že případné dohody delegátů kyjevské Centrální rady, uzavřené bez jejího přičinění, neuznává, že se však sama usnesla vyslat do Brestu Litevského zástupce, kteří tam budou vystupovat jako doplňující součásti ruské delegace, kterou uznává za zplnomocněnce federativní vlády Ruska.‘

Dále: ‚Německý překlad ruského původního znění dopisu pana Ioffeho, došlého včera večer ve věci delegátů charkovské ukrajinské vlády, jakož i jeho dvou příloh zní takto:

„Panu předsedovi rakousko-uherské mírové delegace. Pane ministře!

Zasílaje v příloze opis prohlášení delegátů dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky V. M. Šachraje1 a J. G. Medvěděva2 a jejich mandátů, jež jsem obdržel, mám čest Vám sdělit, že ruská delegace v plné shodě s právem na svobodné sebeurčení všech národů — mezi nimi ovšem i ukrajinského —, jež opětovně uznala, neshledává žádné překážky pro účast zástupců dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky na mírových jednáních a přijímá je v souladu s přáním, které vyslovili, do stavu ruské mírové delegace jako zplnomocněné zástupce dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky. Uváděje toto ve Vaši známost, prosím Vás, pane ministře, abyste přijal výraz mé dokonalé úcty. Předseda ruské mírové delegace A. Ioffe.“

Příloha 1. „Panu předsedovi mírové delegace Ruské republiky. Prohlášení.

My, zástupci dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky, lidový komisař pro věci vojenské V. M. Šachraj a předseda všeukrajinského ústředního výkonného výboru sovětů dělnických, vojenských a rolnických deputací J. G. Medvěděv, kteří jsme byli delegováni do Brestu Litevského k vedení mírových jednání se zástupci Německa, Rakouska-Uherska, Bulharska a Turecka v plné shodě se zástupci dělnické a rolnické vlády ruské federativní republiky, za niž je třeba považovat radu lidových komisařů, prohlašujeme tímto toto: generální sekretariát ukrajinské Centrální rady nemůže být v žádném případě uznán za zástupce celého ukrajinského lidu. Jménem ukrajinských dělníků, vojáků a rolníků kategoricky prohlašujeme, že všechna usnesení, která generální sekretariát učinil bez dohody s námi, ukrajinský lid neuznává, že nemohou být provedena a nemohou být v žádném případě uvedena ve skutek.

V plné shodě s radou lidových komisařů, tudíž i s delegací ruské dělnické a rolnické vlády, povedeme napříště mírová jednání s delegacemi Čtyřspolku společně s ruskou mírovou delegací.

Přitom uvádíme ve Vaši známost, pane předsedo, tuto rezoluci, kterou přijal ústřední výkonný výbor všeukrajinských sovětů dělnických, vojenských a rolnických deputátů dne 30. prosince 1917 (12. ledna 1918): Ústřední výkonný výbor se usnesl: ‚Delegovat k účasti na mírových jednáních předsedu ústředního výkonného výboru soudruha Medvěděva a lidové sekretáře Zatonského3 a Šachraje, kteří jsou pověřeni kategoricky prohlásit, že všechny pokusy ukrajinské Centrální rady vystupovat jménem ukrajinského lidu je třeba považovat za svévolné kroky buržoazních skupin ukrajinského obyvatelstva proti vůli a zájmům pracujících tříd Ukrajiny a že žádná usnesení, která Centrální rada učinila, neuznává ani ukrajinská sovětská vláda, ani ukrajinský lid, že ukrajinská dělnická a rolnická vláda považuje radu lidových komisařů za orgán všeruské sovětské vlády oprávněný vystupovat jménem celé ruské federace a že delegace ukrajinské dělnické a rolnické vlády, vyslaná za tím účelem, aby odhalila svévolné kroky ukrajinské Centrální rady, bude vystupovat společně s všeruskou delegací a v plné shodě s ní.‘

Dodatek: Mandát udělený lidovým sekretariátem ukrajinské dělnické a rolnické republiky dne 30. prosince 1917.

Poznámka: Lidový sekretář pro lidovou osvětu Vladimir Petrovič Zatonskij cestou onemocněl, a nedostavil se proto současně s námi.

Leden 1918.

Předseda ústředního výkonného výboru ukrajinských sovětů dělnických, vojenských a rolnických deputátů J. Medvěděv.

Lidový komisař pro věci vojenské Šachraj.

S originálem souhlasí:

Tajemník mírové delegace Lev Karachan4.“

Příloha II.

„Z usnesení ústředního výkonného výboru sovětů dělnických, rolnických a vojenských deputátů Ukrajiny zplnomocňuje lidový sekretariát Ukrajinské republiky jménem dělnické a rolnické vlády Ukrajiny tímto předsedu ústředního výkonného výboru sovětů dělnických, vojenských a rolnických deputátů Ukrajiny Jefima Grigorjeviče Medvěděva, lidového sekretáře pro věci vojenské Vasilije Matvejeviče Šachraje a lidového sekretáře pro lidovou osvětu Vladimira Petroviče Zatonského, aby se jménem Ukrajinské lidové republiky zúčastnili jednání s vládami Německa, Rakouska-Uherska, Turecka a Bulharska o mírových podmínkách mezi jmenovanými státy a ruskou federativní republikou. K tomuto účelu se jmenovaným zplnomocněncům Jefimu Grigorjeviči Medvěděvovi, Vasiliji Matvejeviči Šachrajovi a Vladimiru Petroviči Zatonskému přiznává právo ve všech případech, kdy to budou považovat za nutné, činit prohlášení a podepisovat písemnosti jménem dělnické a rolnické vlády Ukrajinské republiky. Všechny své úkony jsou zplnomocněnci ukrajinské dělnické a rolnické vlády povinni uvést v soulad s úkony zplnomocněnců dělnické a rolnické vlády ruské federativní republiky, za niž je třeba považovat radu lidových komisařů.

Jménem dělnické a rolnické vlády Ukrajinské lidové republiky lidoví sekretáři pro věci mezinárodní, pro věci vnitřní, pro věci vojenské, pro justici, pro práci, pro zásobování.

Správce lidového sekretariátu.

Charkov, 30. prosince 1917 / 12. ledna 1918.

S opisem souhlasí:

Předseda ruské mírové delegace: A. Ioffe.“‘

To je v každém případě nová obtíž, neboť se nemůžeme a nechceme vměšovat do vnitřních věcí Ruska.

Je-li však tato cesta jednou volná, nenaskytne se ani dále žádná obtíž; budeme ve shodě s Ukrajinskou republikou konstatovat, že staré hranice mezi Rakouskem-Uherskem a dřívějším Ruskem platí i mezi námi a Ukrajinou.

POLSKO

Pokud jde o Polsko, jehož hranice ostatně ještě nejsou přesně stanoveny, nechceme od tohoto nového státu vůbec nic. Svobodně a neovlivněno ať si polské obyvatelstvo zvolí vlastní osud. Nekladu přitom sám vůbec žádnou zvláštní váhu na formu příslušného lidového hlasování: čím jistěji bude zrcadlit obecnou vůli lidu, tím milejší mi bude. Neboť chci jen dobrovolné připojení Polska — jen v příslušném přání Polska vidím záruku trvalé harmonie. Neodvolatelně trvám na stanovisku, že polská otázka nesmí uzavření míru prodloužit ani o den; bude-li Polsko po uzavření míru hledat oporu u nás, neodstrčíme je — mír polská otázka nesmí a nebude ohrozit.

Rád bych byl viděl, kdyby se byla polská vláda mohla jednání zúčastnit, neboť podle mého názoru je Polsko samostatný stát. Petrohradská vláda však zastává stanovisko, že dnešní polská vláda není oprávněna mluvit jménem své země, neuznala ji za kompetentního exponenta země, a proto jsme od svého záměru upustili, abychom nevyvolali případný konflikt. Otázka je zajisté důležitá, ale důležitější mi je ještě odstranění všech obtíží, které zdržují uzavření jednání.

NĚMECKO-RUSKÉ ROZPORY O OBSAZENÁ ÚZEMÍ

Druhá obtíž, která je dána a která také v listech nalezla největší ohlas, je názorový rozpor našeho německého spojence a petrohradské vlády o výkladu sebeurčovacího práva ruských národů, totiž oněch území, jež jsou obsazena německými vojsky. Německo zastává stanovisko, že nezamýšlí žádné násilné územní zisky od Ruska, ale řečeno dvěma slovy je ten názorový rozpor dvojí:

Za prvé stojí Německo na oprávněném stanovisku, že četné projevy vůle po samostatnosti a nezávislosti ze strany zákonodárných korporací, obecních zastupitelstev atd. v okupovaných provinciích by měly platit za prozatímní základ lidového mínění a měly by být později přezkoušeny lidovým hlasováním na široké základně — stanovisko, k němuž se ruská vláda zatím staví ještě odmítavě, protože stávajícím orgánům v Kuronsku a Litvě nepřiznává právo mluvit jménem těchto provincií, stejně jako je nepřiznává polským.

Za druhé v tom, že Rusko žádá, aby se toto lidové hlasování konalo poté, co se všechna německá vojska a správní orgány z okupovaných provincií stáhly, zatímco Německo poukazuje na to, že taková evakuace, provedená do nejzazších důsledků, by vytvořila vakuum, které by neodvolatelně muselo vyvolat vypuknutí naprosté anarchie a největší nouze. Zde je třeba prohlásit, že všechno, co dnes v okupovaných provinciích umožňuje státní život, je německý majetek. Dráhy, pošta, telegraf, celý průmysl, ale i celý správní aparát, policie, soudnictví, to vše leží v německých rukou. Náhlé stažení celého tohoto aparátu by skutečně vytvořilo stav, který se jeví prakticky neudržitelný.

V obou otázkách jde o to najít střední cestu, která nalezena být musí. Rozdíly v obou stanoviscích nejsou podle mého názoru dost velké, aby mohly ospravedlnit ztroskotání jednání.

Taková jednání se však nedají ukončit přes noc, potřebují čas.

Dospějeme-li jednou s Rusy k míru, pak podle mého názoru už nelze všeobecný mír dlouho odvracet, přes všechno úsilí západních státníků Dohody.

Doslechl jsem se, že se tu a tam neporozumělo, proč jsem ve své první řeči po obnovení jednání prohlásil, že v Brestu nejde nyní o všeobecný mír, nýbrž o separátní mír s Ruskem. Bylo to nutné konstatování jasné skutečnosti, kterou bez výhrad uznal i pan Trockij, a bylo nutné proto, že se jedná na jiném základě, tj. v omezenějším rámci, jde-li o mír se samotným Ruskem, než jde-li o mír všeobecný.

Ačkoli si nedělám žádné iluze o tom, že plod všeobecného míru nedozraje přes noc, jsem přesto přesvědčen, že dozrává a že je jen otázkou vytrvání, zda dostaneme všeobecný, čestný mír, či nikoli.

WILSONOVO POSELSTVÍ

V tomto názoru mne nově utvrdila mírová nabídka, kterou pan prezident Spojených států amerických adresoval celému světu. Je to mírová nabídka; neboť ve 14 bodech rozvíjí pan Wilson ony základy, na nichž se pokouší přivodit všeobecný mír. Je zcela samozřejmé, že žádná taková nabídka nemůže být vypracována tak, aby se jevila ve všech podrobnostech přijatelná. Kdyby tomu tak bylo, pak by byla jednání vůbec zbytečná, pak by přece mír mohl být uzavřen prostým přijetím, prostým ano a amen. Tak tomu ovšem není.

Nerozpakuji se však prohlásit, že v posledních návrzích prezidenta Wilsona nacházím značné přiblížení k rakousko-uherskému stanovisku a že mezi jeho návrhy jsou jednotlivé, s nimiž můžeme dokonce s velkou radostí souhlasit.

Je-li mi nyní dovoleno zabývat se těmito návrhy blíže, musím předeslat dvě věci:

Pokud se návrhy vztahují na naše spojence — je v nich řeč o německém držení Belgie a o Turecké říši —, prohlašuji, že jsem pevně rozhodnut jít, věren převzatým spojeneckým povinnostem, při obraně spojenců až do krajnosti. Předválečný stav držby našich spojenců budeme hájit jako vlastní. To je stanovisko uvnitř čtyř spojenců při naprosté reciprocitě.

Za druhé musím poznamenat, že rady, jak máme doma vnitřně vládnout, zdvořile, ale rozhodně odmítám. Máme v Rakousku parlament všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva. Není na světě demokratičtějšího parlamentu a jen tento parlament spolu s ostatními ústavně oprávněnými činiteli má právo rozhodovat o vnitřních věcech Rakouska. Mluvím jen o Rakousku, protože v rakouské delegaci nemluvím o vnitřních věcech uherského státu. Nepovažoval bych to za ústavní. Ani my se nemícháme do amerických věcí, ale stejně tak si nepřejeme cizí poručnictví kteréhokoli jiného státu. Když jsem toto předeslal, dovoluji si na zbývající body odpovědět toto:

ODPOVĚĎ NA WILSONOVY NÁVRHY

K bodu, který mluví o odstranění ‚tajné diplomacie‘ a úplné otevřenosti jednání, nemám co poznamenat. Pokud je řeč o veřejném jednání, nemám ze svého stanoviska proti takové metodě, pokud spočívá na plné reciprocitě, žádnou námitku, i když živě pochybuji, že je za všech okolností nejpraktičtější a nejrychlejší cestou, jak dojít k výsledku. Diplomatické smlouvy nejsou nic jiného než obchody. Snadno si ovšem dovedu představit případy, kdy by například měly být mezi státy sjednány obchodněpolitické dohody, aniž by bylo žádoucí sdělovat předem celému světu dosud nehotový výsledek. Při takových jednáních začínají přirozeně obě strany tím, že svá přání vyšroubují co nejvýš, aby postupně jedno i druhé přání zužitkovaly jako kompenzaci, až je konečně dána ona rovnováha vzájemných zájmů, jíž musí být dosaženo, aby uzavření smlouvy bylo možné. Kdyby se taková jednání vedla před velkou veřejností, nebylo by možno vyhnout se tomu, aby veřejnost pro každé jednotlivé z těchto přání vášnivě nezaujala stanovisko, načež by se každé vzdání se takového přání, i kdyby bylo vysloveno jen z taktických důvodů, považovalo za porážku. Exponuje-li se veřejnost pro takové přání zvlášť silně, může tím být uzavření smlouvy znemožněno, anebo bude smlouva, dojde-li přece k uzavření, pociťována jako porážka, snad na obou stranách. Tím by však pokojné soužití nebylo podporováno, nýbrž naopak by se rozmnožily třenice mezi státy. Co však platí pro obchodní smlouvy, platí i pro politické dohody, které přece pojednávají o politických obchodech.

Míní-li se odstraněním tajné diplomacie to, že by neměly být žádné tajné smlouvy, že smlouvy bez vědomí veřejnosti nemohou existovat, nemám nic proti tomu, aby tato zásada byla uskutečněna. Jak je myšleno provedení této zásady a dohled nad ní, ovšem nevím. Jsou-li vlády dvou států zajedno, budou vždy moci uzavřít tajnou dohodu, aniž se o tom někdo doví. Ale to jsou vedlejší věci. Nelpím na formulích a na více či méně formální otázce u mne nikdy neztroskotá rozumné uspořádání.

O bodu 1 se tedy dá mluvit.

Bod 2 se týká svobody moří. Pan prezident mluvil při tomto postulátu všem ze srdce a podepisuji toto přání Ameriky plně a zcela, zvláště proto, že pan prezident připojuje klauzuli: ‚Outside territorial waters‘ [mimo pobřežní vody], tj. tedy svoboda otevřeného moře, ale ovšem žádný násilný zásah do příslušných výsostných práv našeho věrného tureckého spojence. Jejich stanovisko v této otázce bude naším.

Bod 3, který se definitivně vyslovuje proti budoucí hospodářské válce, je tak správný, tak rozumný, tak námi požadovaný, že k němu rovněž nemám co dodat.

Bod 4, který žádá všeobecné odzbrojení, vyslovuje ve zvlášť dobré, jasné stylizaci nutnost stlačit svobodnou zbrojní konkurenci po této válce na tu míru, kterou vyžaduje vnitřní bezpečnost států. Pan Wilson to vyslovuje zcela jasně a zřetelně. Dovolil jsem si tutéž myšlenku rozvinout před několika měsíci ve své budapešťské řeči, tvoří součást mého politického vyznání víry a každý hlas, který se zvedá v témže smyslu, vítám s nejvřelejším díkem.

Pokud jde o ruský pasus, dokazujeme už činy, že usilujeme vytvořit přátelský sousedský poměr.

Pokud jde o Itálii, Srbsko, Rumunsko a Černou Horu, mohu jen opakovat stanovisko, které jsem už vyjádřil v uherské delegaci.

Odpírám figurovat jako pojištění nepřátelských válečných dobrodružství.

Odpírám činit našim nepřátelům, kteří zatvrzele setrvávají na stanovisku ‚boje do konečného vítězství‘, jednostranné ústupky, které by monarchii trvale prejudikovaly a daly nepřátelům nezměrnou výhodu vléci válku poměrně bez rizika do nekonečna.

Nechť pan Wilson použije velkého vlivu, který nepochybně vykonává na všechny své spojence, k tomu, aby oni sami vyslovili podmínky, za nichž jsou ochotni mluvit, pak si získá nezměrnou zásluhu, že uvedl v život všeobecná mírová jednání. Stejně otevřeně a stejně svobodně, jako zde odpovídám panu Wilsonovi, budu mluvit se všemi těmi, kdo sami chtějí mluvit; je však zcela samozřejmé, že čas a další trvání války nemohou zůstat bez vlivu na příslušné poměry.

Řekl jsem to už jednou: Itálie je toho výmluvným příkladem. Itálie měla před válkou příležitost učinit bez jediného výstřelu velký územní zisk. Odmítla to, vstoupila do této války, ztratila statisíce mrtvých, miliardy na válečných nákladech a zničených hodnotách, přivodila nouzi a bídu vlastnímu obyvatelstvu. A to všechno jen proto, aby navždy ztratila výhodu, kterou jednou mít mohla.

Pokud jde konečně o bod 13, je veřejným tajemstvím, že jsme stoupenci myšlenky, aby byl zřízen ‚nezávislý polský stát, který by měl zahrnovat území obydlená nepochybně polským obyvatelstvem‘. I o tomto bodu bychom se, myslím, s panem Wilsonem brzy dohodli. A korunuje-li prezident své návrhy myšlenkou všeobecného Svazu národů, nenarazí tím v rakousko-uherské monarchii zřejmě nikde na odpor.

Jak vyplývá z tohoto srovnání mých názorů s názory pana Wilsona, shodujeme se v podstatě nejen ve velkých zásadách, podle nichž má být svět po skončení války znovu uspořádán, nýbrž naše pojetí se sbližuje i v několika konkrétních mírových otázkách. Rozdíly, které zbývají, se mi nezdají tak velké, aby rozprava o těchto bodech nemohla vést k vyjasnění a sblížení.

Tato situace, která vyplývá zřejmě z toho, že Rakousko-Uhersko na jedné straně a Spojené státy americké na druhé jsou v obou nepřátelských skupinách států oněmi velmocemi, jejichž zájmy si nejméně odporují, vnuká úvahu, zda by právě výměna myšlenek mezi těmito dvěma mocnostmi nemohla tvořit východisko pro smířlivou rozpravu mezi všemi těmi státy, které dosud nevstoupily do rozhovorů o míru. Tolik o Wilsonových návrzích.

PETROHRAD A UKRAJINA

A nyní, pánové, spěchám k závěru. Ale tento závěr je snad to nejdůležitější, co vůbec mám říci. Pracuji na míru s Ukrajinou a s Petrohradem.

Mír s Petrohradem na našem definitivním postavení nemění vůbec nic. Nikde nestojí rakousko-uherská vojska proti vojskům petrohradské vlády — máme proti sobě ukrajinská — a z Petrohradu se také nedá nic vyvážet, protože sám nemá nic než revoluci a anarchii. Vývozní artikl, který by bolševici snad rádi vyváželi, jehož přijetí však co nejzdvořileji odmítám. Přesto chci i mír s Petrohradem, protože nás přibližuje všeobecnému míru jako každé uzavření míru.

Jinak se věc má s Ukrajinou. Neboť Ukrajina má zásoby potravin, které bude vyvážet, dohodneme-li se obchodně. Potravinová otázka je dnes otázkou peněz. Všude, u našich protivníků, ale i v neutrálních státech, hraje vynikající roli. Chci uzavření míru s oněmi ruskými říšemi, které mají vývozní kvantum potravin, využít k tomu, abych pomohl našemu obyvatelstvu. Můžeme vytrvat a vytrváme i bez tohoto přídavku. Ale znám svou povinnost a má povinnost mi káže pokusit se o všechno, abych trpícímu obyvatelstvu ulehčil odříkání, které musí nést, a proto se z nějaké hysterické nervozity nevzdám této výhody pro naše obyvatelstvo jen proto, abych přinesl mír o pár dní nebo o pár týdnů dříve. Takový mír potřebuje svůj čas, přes noc to udělat nelze. Neboť při uzavření míru musí být stanoveno, zda, co a jak ruský kontrahent dodá, a to proto, že Ukrajina si přeje uzavřít obchod nikoli po uzavření míru, nýbrž při něm.

Řekl jsem vám už, že nevyjasněné poměry v těchto nově vzniklých říších znamenají velké ztížení a přirozené zdržení jednání.

APEL NA ZÁZEMÍ

Padnete-li mi do zad, donutíte-li mne uzavřít mír střemhlav, pak nebudeme mít žádné hospodářské výhody a pak se prostě naše obyvatelstvo bude muset vzdát výhody, kterou by z uzavření míru mohlo mít.

Musí-li lékař provést obtížnou operaci a za ním stojí lidé s hodinkami v ruce a nutí ho operaci za několik minut skončit, pak bude snad operace provedena v rekordním čase, ale nemocný poděkuje potom za ten způsob provedení.

Vzbudíte-li u našich dnešních protivníků od základu nesprávný dojem, že musíme uzavřít mír za každou cenu a ihned, nedostaneme ani metrický cent obilí a úspěch bude více méně platonický. Nejde už vůbec v první řadě o ukončení války na ukrajinské frontě; ani my, ani Ukrajinci nemáme v úmyslu ve válce pokračovat, když jsme se shodli na bezanexním základě. Nejde — opakuji to po desáté — o ‚imperialistické‘, nejde o anexionistické plány a úmysly, jde o to zajistit konečně našemu obyvatelstvu zaslouženou odměnu za neochvějné vytrvání a přivést mu ty potraviny, které rádo přijme. Naši partneři jsou dobří počtáři a přesně pozorují, zda mne uvádíte do nouzového postavení, či nikoli.

Chcete-li si zkazit mír, chcete-li se vzdát přísunu obilí, pak je logické tlačit na mne řečmi, usneseními, stávkou a demonstracemi, jinak nikoli. A tisíckrát není pravda, že jsme v situaci, kdy bychom museli uzavřít raději dnes špatný mír bez hospodářských výhod než zítra dobrý s hospodářskými výhodami.

Potravinové obtíže neodpovídají v poslední instanci nedostatku potravin; jsou to krize uhelné, dopravní a organizační, které musí být odstraněny. Pořádáte-li v zázemí stávky, pohybujete se v circulu vitiosu [bludném kruhu]; stávky ony zmíněné krize zvyšují a vyostřují a ztěžují přísun potravin a uhlí. Řežete si tím do vlastního masa a všichni, kdo věří, že takové prostředky mír urychlí, se dopouštějí strašného omylu.

V monarchii prý muži roztrušují pověst, že vláda stávkám není vzdálena. Ponechávám těmto lidem volbu, chtějí-li platit za zločinné pomlouvače, nebo za blázny.

Kdybyste měli vládu, která chce jiný mír než drtivá část celého obyvatelstva, kdybyste měli vládu, která prodlužuje válku z dobyvačných úmyslů, pak by byl boj zázemí proti vládě z jeho stanoviska samozřejmý. Protože vláda chce přesně totéž co většina monarchie, tj. co nejrychlejší dosažení čestného míru bez anexionistických cílů, je šílenství padat jí do zad, brzdit ji a rušit ji. Ti, kdo to dělají, nebojují proti vládě; bojují jako slepí proti národům, jimž prý chtějí pomoci, a proti sobě samým.

Vy, pánové, máte nejen právo, máte povinnost k této alternativě: buď máte ke mně důvěru, abych vedl mírová jednání dál, pak mi musíte pomáhat, nebo ji nemáte, pak mne musíte svrhnout. Jsem si jist, že mám za sebou většinu uherské delegace. Uherský výbor mi vyslovil důvěru. Je-li zde totéž pochybné, pak věc vyjasněte. Ať je položena otázka důvěry, a mám-li většinu proti sobě, vyvodím z toho ihned důsledky. Radost všech těch, kdo mne chtějí z tohoto místa odstranit, bude pak přece jen ještě mnohem menší než má vlastní. Na tomto místě mne nedrží nic než pocit povinnosti zůstat tak dlouho, dokud mám důvěru císaře a většiny delegací. Slušný voják nedezertuje. Žádný ministr zahraničí však nemůže vést jednání tohoto dosahu, neví-li, neví-li celý svět, že je nesen důvěrou většiny ústavně oprávněných korporací. Jde o všechno. Máte důvěru, nebo ji nemáte. Musíte mi pomáhat, nebo mne svrhnout; třetí možnost není. Skončil jsem.“

1. Vasyl Šachraj (1888–1919) — Lidový sekretář pro vojenské věci sovětské ukrajinské vlády v Charkově.↩︎

2. Jefim Medvěděv (1886–1938) — Předseda ústředního výkonného výboru sovětů Ukrajiny, vedl charkovskou sovětskou delegaci v Brestu Litevském.↩︎

3. Volodymyr Zatonskij (1888–1938) — Lidový sekretář pro osvětu sovětské ukrajinské vlády v Charkově. Zastřelen za velké čistky.↩︎

4. Lev Karachan (1889–1937) — Tajemník sovětských mírových delegací v Brestu Litevském. Zastřelen za velké čistky.↩︎