Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce

Příloha V. Protokol o jednáních v Brestu Litevském

„Rakousko-uherská vláda šla na mírová jednání do Brestu Litevského s úmyslem dospět tam co nejrychleji k mírové smlouvě, která by, kdyby proti našemu úmyslu neměla vést k všeobecnému míru, přece aspoň na východě vytvořila spořádané poměry. Byl také vzat do Brestu návrh preliminárního míru, který obsahoval tyto body:

1. zastavení nepřátelství; nedojde-li k všeobecnému míru, neposkytne žádná ze smluvních stran nepřátelům druhé strany jakoukoli podporu;

2. žádné odstoupení území; Polsko, Kuronsko a Livonsko dostanou právo rozhodnout sama o svém budoucím osudu;

3. žádná náhrada válečných nákladů a škod způsobených vojenskými operacemi;

4. zastavení hospodářské války a odčinění škod způsobených hospodářskou válkou soukromým osobám;

5. navázání obchodního styku, a to prozatímně na základě staré obchodní smlouvy, a dvacetiletá doložka nejvyšších výhod s omezením stran celních svazů případně uzavřených se sousedními zeměmi;

6. vzájemná výpomoc v surovinách a průmyslových výrobcích.

Počítalo se dále s bodem o vyklizení obsazených území, jehož formulace však byla odložena až po projednání s německým vrchním armádním velením, s nímž muselo být vzhledem k promíšení německých a rakousko-uherských vojsk na ruské frontě dosaženo dorozumění. Armádní vrchní velitelství označilo pro vyklizení za nutnou lhůtu nejméně šesti měsíců.

Při projednávání tohoto návrhu s německými vyjednavači vznikly zvláště ve dvou bodech velké obtíže. Jedna se týkala otázky vyklizení. Německé armádní velení kategoricky prohlásilo, že nemůže za žádných okolností souhlasit s vyklizením obsazených území před uzavřením všeobecného míru. Druhý rozpor vyvstal v otázce zacházení s obsazenými územími. Německo totiž trvalo na tom, aby bylo v mírové smlouvě s Ruskem pouze konstatováno, že Rusko přiznalo národnostem na svých územích sebeurčovací právo a že tyto národy tohoto práva už použily. Jasné stanovisko zaujaté v našem návrhu jsme nedokázali prosadit, ačkoli je sdíleli i ostatní spojenci. Při redigování odpovědi na ruské mírové návrhy, dané potom 25. prosince 19116, došlo přece jen na naše vytrvalé naléhání ke kompromisnímu řešení, které alespoň prozatím nedalo zamítavému německému stanovisku v obou těchto otázkách proniknout. V otázce vyklizení obsazených území byl z německé strany učiněn ústupek, že o stažení jednotlivých vojenských útvarů by případně mohlo být dosaženo dohod už před všeobecným mírem.

V otázce anexí bylo možno dosáhnout uspokojivé formulace tím, že byla vztažena jen na případ všeobecného míru. Kdyby tehdy byla Dohoda ochotna k všeobecnému míru, byla by zásada ‚žádné anexe‘ pronikla dokonale.

Ačkoli tato odpověď mocností Čtyřspolku na ruské mírové návrhy brala zřetel na vstřícné názory, které uplatnila naše strana, byli v německém hlavním stanu nad danými prohlášeními krajně rozhořčeni. Dokazovaly to různé krajně ostře laděné telegramy německého vrchního armádního velení německým vyjednavačům. Vedoucí německé mírové delegace se tím ocitl v nebezpečí svržení a v takovém případě by vedení německé zahraniční politiky pravděpodobně dostal do rukou vyslovený exponent nejostřejších vojenských názorů. Protože to však mohlo mít na další chod mírových jednání jen nepříznivý účinek, muselo být z naší strany vynaloženo všechno, aby se pan von Kühlmann udržel. K tomu účelu mu bylo k předání do Berlína sděleno, že setrvá-li Německo na své ostré politice, shledá se Rakousko-Uhersko nuceným uzavřít s Ruskem separátní mír. Toto prohlášení ministra zahraničí nezůstalo v Berlíně bez dojmu a podstatně přispělo k tomu, že se Kühlmann tehdy dokázal udržet.

Tato obtížná situace Kühlmannova a jeho přání znovu upevnit své postavení učinily projednávání územních otázek, které přišly 27. prosince poprvé oficiálně na přetřes, ale byly už dříve probírány v soukromých rozhovorech s ruskými delegáty, zvlášť choulostivým. Z německé strany se trvalo na tom, aby tehdejší ruská fronta byla vyklizena teprve půl roku po uzavření všeobecného míru. Z ruské strany byli ochotni to přijmout, žádali však na druhé straně, aby o osudu Polska bylo rozhodnuto teprve po provedeném vyklizení, a to cestou plebiscitu. Proti tomu byli na německé straně nakloněni upustit od původního stanoviska, že totiž obyvatelstvo obsazených území už použilo přiznaného sebeurčovacího práva, a připustit nové dotázání obyvatelstva, trvali však na tom, že se toto dotázání má konat ještě za obsazení území. V této otázce nebylo možno najít východisko, ačkoli z rakousko-uherské strany bylo opětovně prostředkujícím způsobem zasahováno. V tomto stadiu byla jednání, když byla 29. prosince poprvé přerušena.

Při obnovení mírových jednání 6. ledna byla situace málo změněna. Kühlmannovo postavení se sice poněkud upevnilo, avšak jen za cenu ústupku vůči stanovisku německých vojenských kruhů. Za těchto poměrů vedla jednání, jichž se na ruské straně účastnil nyní jako mluvčí Trockij, k naprosto neplodným teoretickým diskusím o územních otázkách a o právu na sebeurčení, jež nemohly přivodit žádné sblížení stanovisek, jichž se obě strany strnule držely. Aby se jednání dostala přes mrtvý bod, usilovala rakouská strana soustavně o to, přivodit kompromis mezi německým a ruským stanoviskem, a to tím spíše, že by nám bylo bývalo obecně, a speciálně také pro Polsko, naprosto žádoucí řešit územní otázky na základě úplného sebeurčovacího práva. Naše návrhy německým vyjednavačům směřovaly k tomu, vyjít ruskému stanovisku vstříc tak, že by se plebiscit požadovaný Rusy konal sice, jak žádala německá strana, ještě za okupace těch území, byl by však vybaven rozsáhlými zárukami svobody projevu vůle národů. O tom se s německými vyjednavači konala opětovná zdlouhavá jednání, jimž byly podkladem námi podrobně vypracované návrhy.

Tomuto našemu úsilí však tentokrát zůstal úspěch zcela odepřen. Důvody toho, stejně jako průběhu mezitím zahájených jednání s ukrajinskou delegací, tvoří události, které se v těchto dnech odehrály v našem zázemí. Ta v první rozmluvě odmítla jakékoli vyrovnávání s polskými zástupci a požadovala přiznání celé Cholmské země a poněkud zastřeněji odstoupení východní Haliče i ukrajinských území severovýchodně od Uher, takže jednání stála těsně před přerušením. V tomto okamžiku vypukla v Rakousku potravinová krize, ministerstvu zahraničí do té doby v této ostrosti neznámá, která speciálně Vídeň přivedla v nebezpečí, že zůstane během několika dní bez mouky. Téměř bezprostředně nato nastoupilo stávkové hnutí, které mělo hrozivý ráz. Tyto události v zázemí monarchie oslabily postavení ministra zahraničí jak vůči německému spojenci, tak vůči protivníkům v jednání — s oběma musel tehdy zápasit — právě v nejkritičtějším okamžiku v míře, kterou bylo možno z dálky sotva správně odhadnout. Od Německa, na něž měl vykonávat tlak, musel ministr zahraničí potravinovou výpomoc co nejnaléhavěji nikoli požadovat, nýbrž vyprošovat, neměla-li Vídeň během několika dní stát před potravinovou katastrofou. S nepřáteli však musel s ohledem na situaci v zázemí dospět k míru, který měl být přes potravinovou krizi a stávkové hnutí, jež protivníkům nezůstaly skryty, příznivý.

Tato naprosto změněná situace posunula základy jednacích cílů a taktiky ministra zahraničí. Musel od Německa dosáhnout požadované obilní výpomoci, a tedy zmenšit politický tlak na ně, na druhé straně však přimět sovětské delegáty k pokračování v jednáních a konečně hledět dospět za co možná přijatelných podmínek k míru i s Ukrajinou, který by — pokud možno — učinil konec stále naléhavějším starostem o výživu.

Za těchto poměrů už nebylo možno v tomto okamžiku vůči německým vyjednavačům vynést myšlenku, že Rakousko-Uhersko případně uzavře s Ruskem separátní mír, nechtělo-li se ohrozit německou potravinovou výpomoc — tím méně, že zástupce německého vrchního armádního velení tehdy prohlásil, že je lhostejné, uzavře-li Rakousko-Uhersko mír, nebo ne; Německo prý bude za všech okolností pochodovat na Petrohrad, jestliže ruská vláda neustoupí. Na druhé straně však ministr zahraničí přiměl vůdce ruské delegace, aby ponechal v nerozhodnu provedení oznámeného úmyslu své vlády odvolat ruské delegáty pro nedostatek upřímnosti na německo-rakousko-uherské straně.

Současně pokračovala jednání s ukrajinskou delegací. Ve zdlouhavých, namáhavých konferencích se podařilo přivést její požadavky na krajně možnou míru a vymoci jako protislužbu závazek Ukrajiny dodat do srpna 1918 nejméně 1 000 000 tun obilí. Od požadavku Cholmské země, který jsme chtěli mít odkázán na cestu jednání s Polskem, nebylo možno ukrajinské zplnomocněnce odvrátit, přičemž měli zjevně podporu generála Hoffmanna. Německá vojenská strana byla vůbec ukrajinským požadavkům velmi nakloněna, vůči polským nárokům však naprosto zamítavá, takže jsme nedokázali dosáhnout přibrání polských zástupců k jednáním, které jsme opětovně žádali, tím méně, že i Trockij odmítal uznat je za rovnoprávné kontrahenty. Jediný dosažitelný výsledek byl, že Ukrajinci omezili své nároky na Cholmsko jen na území obydlená ukrajinskou většinou a přistoupili na korekturu jen obecně stanovené hraniční čáry smíšenou komisí a podle přání obyvatelstva, přijali tedy zásadu národnostního rozhraničení pod mezinárodní ochranou. Územních nároků vůči monarchii se ukrajinští delegáti vzdali, žádali však proti tomu zajištění autonomního vývoje svých soukmenovců v Haliči. K oběma těmto závažným ústupkům se ministr zahraničí prohlásil ochotným jen za předpokladu, že Ukrajina splní převzatou povinnost dodat obilí v termínech, a žádal vzájemné svázání těchto plnění a protiplnění tak, že při nesplnění jednoho má protizávazek zaniknout. Formulace těchto bodů, která narazila na ukrajinské straně na největší obtíže, byla odložena na pozdější dobu.

V tomto stadiu jednání nastala nyní nová přestávka, aby se jednotlivým delegacím poskytla příležitost podat svým vládám zprávu o dosavadních výsledcích a vyžádat si jejich konečné pokyny. Ministr zahraničí odjel do Vídně a vyložil všem rozhodujícím místům stav jednání. Při těchto poradách byla schválena jeho politika dospět k míru s Ruskem a s Ukrajinou na základě zamýšlených ústupků. Při těchto poradách byla projednána i otázka, má-li monarchie v krajním případě uzavřít s Ruskem separátní mír, kdyby jednání s tímto státem měla ztroskotat na německých požadavcích. Tato otázka byla tehdy při plném poznání všech důvodů mluvících proti tomu zodpovězena in thesi [zásadně] kladně, protože poměry v zázemí monarchie zřejmě nepřipouštěly jiné řešení.

Při obnovení jednání v Brestu Litevském byl ještě jednou podniknut pokus přimět Německo poukazem na důsledky jeho strnulého postoje k povolnosti. V rozhovorech, které se o tom konaly s panem von Kühlmannem, se s velkou námahou podařilo získat souhlas německých vyjednavačů k poslednímu kompromisnímu pokusu, který chtěl ministr zahraničí podniknout. Kompromisní návrh měl tento myšlenkový podklad:

Už měsíce se vede spor o to:

1. zda v těch územích, v nichž mají následkem války nastat státoprávní změny, bylo sebeurčovací právo již vykonáno, anebo se lidové dotázání teprve má konat;

2. zda se má případné dotázání obrátit na ústavodárné shromáždění, nebo formou referenda přímo na lid;

3. zda se má toto dotázání konat před vyklizením obsazených území, nebo po něm; a

4. jakým způsobem by mělo být zorganizováno (všeobecné volební právo, kuriové volební právo atd.). Bylo by radno a odpovídalo by to i zásadám zastávaným ruskou stranou ponechat rozhodnutí o všech těchto otázkách samotným národům a přenést je do oněch ‚dočasných samosprávných orgánů‘, které mají být i podle ruského návrhu (Kameněv) ihned zřízeny. Celá rozprava v mírových jednáních mohla být pak soustředěna na jediný bod: na otázku složení těchto dočasných orgánů. Zde by se však dal najít kompromis tím, že by Rusko mohlo připustit, že i orgány už existující, které vysouvá do popředí Německo, jsou oprávněny vyjádřit část vůle lidu, zatímco Německo by vyslovilo souhlas s tím, aby tyto orgány byly po dobu obsazení doplněny zástupci, kteří by vzešli, v souladu s ruským stanoviskem, ze svobodné volby.

Dne 7. února, bezprostředně poté, co byl dán souhlas pana von Kühlmanna k prostředkování na tomto základě, obrátil se ministr zahraničí na vůdce ruské delegace Trockého a došlo s ním k řadě rozhovorů. Právě rozvinutá kompromisní myšlenka nalezla u Trockého malý ohlas a ten prohlásil, že proti projednávání otázky sebeurčovacího práva mocnostmi Čtyřspolku v každém případě podá protest. Naproti tomu se v těchto rozhovorech podařilo nalézt jiný základ pro odstranění vzniklých obtíží. Spor o to, zda mají být územní změny, které uzavření míru přinese, označeny za ‚anexe‘, jak chtěli ruští delegáti, nebo za ‚výkon sebeurčovacího práva‘, jak chtělo Německo, neměl být dále veden, nýbrž příslušné územní změny měly být v mírové smlouvě prostě vyjmenovány. (‚Rusko bere na vědomí, že…‘) Trockij však vázal svou ochotu uzavřít takovou smlouvu na dvě podmínky: jednou bylo, aby Moonsundské ostrovy a baltské přístavy byly ponechány Rusku, druhou, aby Německo a Rakousko-Uhersko neuzavíraly samostatný mír s ukrajinskou lidovou republikou, jejíž vláda byla tehdy bolševiky prudce ohrožována a podle jednotlivých zpráv už svržena. Ministr zahraničí nyní usiloval dospět i v této otázce ke kompromisu, přičemž do jisté míry nalezl podporu pana von Kühlmanna, zatímco generál Hoffmann se co nejostřeji stavěl proti každému dalšímu ústupku.

Všechna tato kompromisní jednání ztroskotala na tom, že pana von Kühlmanna donutilo německé vrchní armádní velení k rychlému postupu. Ludendorff prohlásil, že jednání s Ruskem musí být do tří dnů u konce, a když byl v Berlíně zachycen telegram z Petrohradu, který se pokoušel vyvolat revoluci v německé armádě, dostal pan von Kühlmann striktní rozkaz nespokojit se jen s dosud požadovanými odstoupeními, nýbrž žádat k tomu ještě odstoupení neobsazených území Livonska a Estonska. Pod tímto tlakem neměl vůdce německých vyjednavačů sílu prosadit kompromis. Došlo proto k podpisu smlouvy s Ukrajinou, mezitím namáhavě dojednané. Tím se vlastně zdálo, že úsilí ministra zahraničí už ztroskotalo. Přesto pokračoval ve svých rozhovorech s Trockým, které však zůstaly bezvýsledné, protože ho Trockij přes opětovně kladené otázky až do posledního okamžiku nechával v nejasnosti o tom, zda za daných poměrů mír s mocnostmi Čtyřspolku vůbec podepíše, či nikoli. Teprve plenární schůze 10. února přinesla v tom jasno; Rusko zastavilo nepřátelství, neuzavřelo však mírovou smlouvu.

Situace vytvořená těmito prohlášeními nezavdávala podnět, aby se vzala v úvahu svého času ventilovaná myšlenka separátního míru s Ruskem, protože mír se zdál nastalým via facti [fakticky]. Rozmluva diplomatických a vojenských vyjednavačů Rakouska-Uherska a Německa o cestě, kterou je nyní třeba nastoupit, konaná večer 10. února, přinesla až na jediný hlas shodu v tom, že stav vytvořený Trockého prohlášeními musí být přijat. Jediný odchylný hlas, hlas generála Hoffmanna, zněl, že na Trockého prohlášení musí být odpovězeno vypovězením příměří a postupem na Petrohrad, dále otevřenou podporou Ukrajiny proti Rusku. Ačkoli si nyní ve slavnostní závěrečné schůzi 11. února pan von Kühlmann osvojil stanovisko zastávané většinou mírových delegací a zdůraznil je ve velmi působivé řeči, bylo přece o několik dní později, jak to generál Hoffmann vyložil, příměří z německé strany vypovězeno, nařízen postup německých vojsk proti Rusku a vytvořena ona situace, která pak vedla k podpisu mírové smlouvy. Z rakousko-uherské strany bylo prohlášeno, že se této akce neúčastníme.“

1. 25. prosince 1916 — Odpověď mocností Čtyřspolku na ruské mírové návrhy byla dána 25. prosince 1917; brestlitevská jednání začala až v prosinci 1917. Autorova nepřesnost; text se neopravuje. – Pozn. překl.↩︎