Knihovna · Soumrak starého světa · Ve světové válce
Příloha VI. Protokol o jednáních v Bukurešti
„S možností dospět k mírovým jednáním s Rumunskem se počítalo už tehdy, když jednání s ruskou mírovou delegací v Brestu Litevském začínala. Aby se zabránilo tomu, že se k těmto jednáním připojí i Rumunsko, dala německá strana rumunské vládě na vědomí, že se nechce jednat s nynějším králem a s nynější vládou. Tento krok měl však jen ten účel, umožnit oddělená jednání s Rumunskem, protože Německo se obávalo, že zahrnutí Rumunů do brestských jednání by mohlo ohrozit vyhlídky míru. Nato se zdála nabývat vrchu myšlenka Rumunska vést válku přece dál. Koncem ledna byla proto ze strany Rakouska-Uherska vyvinuta iniciativa, aby jednání s Rumunskem byla umožněna. Císař poslal dřívějšího vojenského atašé u rumunské vlády plukovníka Randu k rumunskému králi a ujistil ho svou ochotou povolit Rumunsku čestný mír.
Z uherské strany bylo v souvislosti s mírovými jednáními kategoricky vzneseno, přes odpor ministra zahraničí, přání korektur hranice, které měly zabránit opakování rumunského vpádu do Sedmihradska z roku 1916 nebo je aspoň ztížit. Strategická hranice vedená armádním vrchním velitelstvím, které se ostatně zdrželo zásahů rušících mír, probíhala čarou, při níž by Uhrám musely být odstoupeny Turnu Severin, Sinaia, Ocna a několik cenných naftových oblastí v Moldavsku. V uherském veřejném mínění byla zastávána ještě širší přání. Uherská vláda byla toho názoru, že parlament by míru, který v tomto bodě neodpovídá obecným přáním, činil největší obtíže, a vedoucí uherští státníci, i opoziční strany, prohlašovali korektury hranice za conditio sine qua non [nezbytnou podmínku] míru. Tak především Wekerle a Tisza. Přes toto rozhodné stanovisko zaujalo ministerstvo zahraničí v plné shodě s císařem ještě před začátkem jednání, v polovině února, stanovisko, že hraniční požadavek nemá být překážkou uzavření míru. Korektury hranice měly být proto vážně zastávány jen potud, pokud se tak může stát na základě takového loajálního dorozumění s Rumunskem, které nevylučuje budoucí přátelský poměr.
Uhry pohlížely na tento povolný postoj ministerstva zahraničí s rostoucí nelibostí. Poukazovali jsme na to, že hraniční čára, při níž by Uhrám připadla města a naftové oblasti, by byla v každém ohledu pochybená. Vnitropoliticky, protože by se tím zvýšil počet nemaďarského obyvatelstva, vojensky, protože by tím v části Uher hraničící s Moldavskem vznikl hraniční pruh s nespolehlivým rumunským obyvatelstvem, a konečně ze stanoviska zahraniční politiky, protože jde přitom o anexe a o přesouvání národů sem a tam a protože se tím nadto stával každý přátelský poměr k Rumunsku nemožností. Na původně zamýšlené hraniční čáře se přesto muselo ještě nějaký čas trvat, protože této otázky mělo být využito k přivození režimu v Rumunsku, přátelštějšího Ústředním mocnostem. Ministr zahraničí usiloval zvláště o to, aby vznikla Marghilomanova vláda, která měla inaugurovat nám přátelskou politiku. Věřil, že s takovou vládou snáze vznikne kompromisní mír, a byl také rozhodnut takový mír umožnit rozsáhlými ústupky, především také tím, že Marghilomanovi přislíbil diplomatickou podporu v besarabské otázce. Sdělil Marghilomanovi a dal mu to i písemně, že vládě, do jejíhož čela by vstoupil, učiní rozsáhlé ústupky a zvláště se vzdá odstoupení obydlených míst, jako Turnu Severin a Ocna. Když Marghilomanova vláda vznikla, byly pak také hraniční požadavky Rakouska-Uherska přes živý odpor uherské vlády sníženy o něco více než o polovinu. Vyjednávání s Rumunskem se vyostřilo zvláště v otázce míst Azuga a Bușteni1 a v otázce oblasti Lotru2. Dne 24. března učinil hrabě Czernin těmto jednáním konec tím, že prohlásil, že je ochoten vzdát se úplně Azugy a Bușteni a vedle toho i poloviny sporné oblasti Lotru, bude-li Marghiloman ochoten upravit hraniční otázku na tomto základě. Marghiloman s tímto kompromisem vyslovil souhlas. Následujícího dne jej však uherská vláda zamítla a teprve po novém telegrafickém styku s císařem a s Wekerlem bylo možno získat souhlas všech kompetentních činitelů s kompromisem, který ostatně v Uhrách široké kruhy považovaly za nedostatečný.
Druhý požadavek Rakouska-Uherska, který hrál v bukurešťských jednáních jistou roli, se vztahoval k plánu uzavřít hospodářský svazek mezi Rakouskem-Uherskem a Rumunskem. O tento požadavek se zajímala zvláště rakouská vláda, která o hraniční požadavky, ačkoli byly zčásti i k prospěchu Rakouska, zájem neměla, naopak se k nim stavěla spíše zamítavě. Plán takového hospodářského svazku však narazil v Uhrách na obtíže. Bezprostředně před začátkem bukurešťských jednání byl podniknut pokus překonat tento odpor uherské vlády a získat její souhlas k tomu, aby byl aspoň podmínečně, pro případ uskutečnění zamýšleného celního svazku s Německem, vzat v úvahu i hospodářský svazek s Rumunskem. Tento souhlas však tehdy nebylo možno získat. Uherská vláda si vyhradila zaujmout k otázce stanovisko později a 8. března uvědomila své zástupce v Bukurešti, že plán musí zamítnout, protože budoucí hospodářský poměr k Německu nelze ještě odhadnout. Následkem toho nemohla tato otázka v mírových jednáních zatím hrát roli a bylo se třeba spokojit tím, že se rozhodující rumunské osobnosti pouze soukromě vysondují, jak by se k takovému návrhu stavěly. Podnět byl na rumunské straně vcelku přijat příznivě a zaujímalo se tam stanovisko, že takový hospodářský svazek by byl v zájmu Rumunska naprosto žádoucí. Následkem toho byl pokus překonat odpor uherské vlády obnoven během přestávky, která v jednáních nastala o velikonocích po parafování mírových ujednání; tato jednání však byla ještě v chodu, když ministr zahraničí odstoupil ze svého úřadu.
Na německé straně bylo už před začátkem bukurešťských jednání zamýšleno uložit Rumunsku v mírových jednáních, zvláště na hospodářském poli, řadu závazků, které měly tvořit jakousi nepřímou válečnou náhradu. Nejprve bylo v úmyslu udržet okupaci Valašska ještě pět až šest let po uzavření všeobecného míru. Dále mělo Rumunsko odstoupit své naftové oblasti, své železnice, své přístavy, své domény do vlastnictví německých společností a nechat si také líbit trvalou kontrolu svých financí. Z rakousko-uherské strany byly tyto požadavky od počátku potírány s odůvodněním, že s hospodářsky tak dokonale vyloupeným Rumunskem budou přátelské vztahy nemožné, Rakousko-Uhersko je však odkázáno na to, aby s Rumunskem žilo v dobrém přátelství. Zvlášť důrazně a ne zcela bez úspěchu bylo toto stanovisko zastáváno na konferenci konané 5. února u říšského kancléře. V polovině února se císař obrátil osobní depeší na německého císaře, aby varoval před těmito plány, které by mohly být uzavření míru na překážku. Rumunům byly tyto požadavky sděleny teprve v poměrně pozdním stadiu jednání, teprve po jmenování Marghilomana. Do té doby tvořily tyto otázky předmět nepřetržitých rozprav mezi Německem a Rakouskem-Uherskem. Rakousko-Uhersko trvale usilovalo zmírnit požadavky Německa, nejen v zájmu dosažení kompromisního míru, nýbrž i proto, že uchycení Německa v Rumunsku v původně zamýšleném rozsahu by bylo pro rakousko-uherské hospodářské zájmy nevýhodné. Od požadavků, které byly původně zamýšleny stran rumunských železnic a domén, pak také německá strana upustila a i plán odstoupení rumunských přístavů byl přeměněn v plán rumunsko-německo-rakousko-uherské přístavní provozní společnosti, která ostatně nakonec nevznikla. Také v naftové otázce se už nemluvilo o odstoupení, nýbrž o devadesátiletém pachtu státních naftových terénů a o zřízení obchodní monopolní společnosti pro naftu pod německým vedením. Konečně byla připravována hospodářská dohoda, která měla zemědělské produkty Rumunska zajistit na řadu let Ústředním mocnostem. Od myšlenky stálé kontroly Německa nad rumunskými financemi bylo na rakousko-uherský odpor rovněž upuštěno. Jednání, která byla o těchto otázkách vedena s Marghilomanem a jeho zástupci, se silně protahovala. Zvlášť velké rozpory byly u hospodářské dohody v otázce cen; ty bylo možno odstranit teprve v poslední chvíli, před parafováním smlouvy, k němuž došlo 28. března, přijetím rumunského stanoviska. V naftové otázce, v níž se protiklady vyostřily zvlášť silně, se nakonec proti zamítavému postoji německých hospodářských vyjednavačů na jedné straně a rumunského ministra zahraničí Ariona3 na druhé dohodli na kompromisní formuli, podle níž se mají zvláště o ustanoveních naftové dohody vztahujících se k obchodnímu monopolu konat nová jednání a původní návrh má vstoupit v platnost jen v tom případě, nepovedou-li tato jednání k výsledku.
I německý požadavek prodloužení okupace o pět až šest let po všeobecném míru hrál v několika stadiích jednání velkou roli a byl z rakousko-uherské strany od počátku rozhodně potírán. Rakousko-Uhersko se zasazovalo o to, že je třeba Rumunsku uzavřením míru zásadně vrátit celou zákonodárnou a výkonnou moc a vyhradit si jen stran omezeného počtu agend jisté kontrolní právo, avšak ne nad rámec všeobecného míru. Na podporu tohoto stanoviska uváděl ministr zahraničí zvláště, že vznik nám přátelské vlády v Rumunsku (v onom okamžiku ještě trvala Averescova vláda) by byl nemožný, chceme-li držet Rumunsko trvale ve svém jhu. Všechno naše úsilí musí být naopak zaměřeno k tomu, aby toho, čeho má být vůči Rumunsku dosaženo, bylo dosaženo dorozuměním s těmi politiky, kteří jsou ochotni sledovat Ústředním mocnostem přátelskou politiku. Hlavní cíl naší politiky, dát takovým mužům v Rumunsku přijít ke kormidlu a umožnit jim setrvání ve vládě, se však příliš ostrými požadavky stává nedosažitelným. Dosáhli bychom touto cestou něčeho na několik let a zaplatili bychom za to celou budoucností. Podařilo se nám také přesvědčit německého státního tajemníka Kühlmanna o nesprávnosti požadavku vztahujícího se k prodloužení okupace, který zastávalo zvláště německé vrchní armádní velení. Po Averescově odstoupení Marghiloman skutečně prohlásil, že by mu tyto požadavky učinily sestavení vlády zcela nemožným. A když mu bylo z německé strany prohlášeno, že německé vrchní armádní velení na tomto požadavku setrvává, svolil k sestavení vlády teprve tehdy, když se rakousko-uherský ministr zahraničí zaručil, že bude nalezeno příznivé řešení okupační otázky. Podařilo se pak později dospět i v této otázce k dorozumění s Rumunskem.
K rozhodujícím otázkám uzavření míru s Rumunskem patřila konečně otázka odstoupení Dobrudže, které bylo z bulharské strany požadováno tak bouřlivě, že nebylo možno se přes to přenést. Ultimátum, které předcházelo preliminárnímu míru v Bufteji, muselo být také postaveno hlavně na otázce Dobrudže, protože Bulharsko už mluvilo o nevděku Ústředních mocností, o zklamání Bulharska a o zlých následcích tohoto zklamání pro další vedení války. Hrabě Czernin dokázal prosadit pouze to, aby bylo Rumunům pro případ odstoupení Dobrudže přislíbeno aspoň bezpečné spojení k přístavu Constanța. V hlavní věci došla otázka Dobrudže vyřízení už v Bufteji. Když se později na bulharské straně vynořilo přání vykládat ustanovení preliminární smlouvy, podle něhož měla být Dobrudža odstoupena až po Dunaj, tak, že se tím míní odstoupení území až k severnímu dunajskému rameni, rameni kilijskému, byl tomuto požadavku kladen jak z německé, tak z rakousko-uherské strany nejrozhodnější odpor a v mírové smlouvě bylo výslovně stanoveno, že Dobrudža má být odstoupena jen po rameno sv. Jiří. Toto stanovisko Bulhary znovu rozladilo, bylo však nevyhnutelné, protože vznesení tohoto nového požadavku by bylo pravděpodobně znovu otevřelo i preliminární mír.
V tomto stadiu byla jednání, když hrabě Czernin odstoupil ze svého úřadu.“
Azuga a Bușteni — Města v Prahovském údolí pod Predealem, sporná při úpravě rumunsko-uherské hranice roku 1918.↩︎
Lotru — Řeka v jižních Karpatech, pravý přítok Oltu; „oblast Lotru“ je její povodí.↩︎
Constantin C. Arion (1855–1923) — Rumunský ministr zahraničí roku 1918, za Rumunsko podepsal bukurešťský mír.↩︎