Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Dvě sungské zprávy o Mongolech

Úvod

Tato kniha přináší dvě nejstarší čínské zprávy o Mongolech, které sepsali očití svědkové. Obě pocházejí z jižní Číny, z říše dynastie Sung, a obě vznikly jako zpravodajství: jejich autoři byli úředníci vyslaní k mongolskému vojsku či ke dvoru velkého chána a doma měli podat zprávu o tom, s kým má jejich stát co do činění.

Ve dvacátých a třicátých letech 13. století se na severu Číny rozhodovalo o osudu celé východní Asie. Severní polovinu Číny tehdy ovládala džürčenská dynastie Ťin, která Sungy roku 1127 vytlačila z jejich staré metropole a od té doby vládla nad Žlutou řekou. Roku 1211 do jejích zemí vpadl Čingischán (asi 1162–1227),¹ roku 1215 dobyl Jen-ťing, dnešní Peking, a Ťinové se stáhli za Žlutou řeku. Sungský dvůr přihlížel s nadějí i s obavami: starý nepřítel slábl, ale na jeho místě vyrůstala síla, o níž na jihu nikdo nic nevěděl. Roku 1234 Mongolové spolu se Sungy Ťiny dorazili; hned příštího roku se však bývalí spojenci střetli a začala válka, která skončila až roku 1279 pádem sungské říše.

Čao Kung a jeho Úplná zpráva

Roku 1221 vyslal sungský komisař pro kraj Chuaj-tung Ťia Še k mongolskému vojsku v Che-peji svého poradce Čao Kunga. Mongolům tehdy v severní Číně velel Muchali (1170–1223),² Čingischánův místodržící s titulem „král státu“, zatímco sám chán táhl daleko na západě proti Chórezmu. Čao Kung strávil u Muchaliho nějaký čas v Jen-ťingu, jezdil s mongolskými hodnostáři, hrál s nimi pólo, pil s nimi a vyptával se jich. Domů se vrátil s Muchaliho dary pro sungský dvůr a sepsal Meng-Ta pej-lu, tedy Úplnou zprávu o Mongolech-Tatarech.

Spis je krátký, rozdělený do sedmnácti oddílů o původu Mongolů, o Čingischánovi a jeho rodině, o vojevůdcích a ministrech, o vojsku, koních, stravě, zvycích, úřadech, ženách a hostinách. Čao Kung píše věcně a se zvědavostí; vidí neotesané barbary, ale i jejich prostotu a přímost, a varuje, že je odpadlí ťinští úředníci učí čínským úskokům. Spolehlivý je tam, kde popisuje, co viděl sám; kde reprodukuje, co slyšel (o Čingischánově mládí, o jeho synech), často se mýlí.

Protože Čao Kung nejel jménem císaře, ale jen jako vyslanec pohraničního velitele, sungské dějiny o jeho cestě mlčí. Už od středověku se proto spis připisoval slavnému sungskému generálovi Meng Kungovi (1195–1246), který s Mongoly roku 1234 dobýval poslední ťinské baště. Omyl vyvrátil až Wang Kuo-wej (1877–1927),³ který v předmluvě ke svému vydání ukázal, že autorem je Čao Kung. Text se dochoval jen díky tomu, že ho do svého rozsáhlého sborníku Šuo-fu pojal ve 14. století Tchao Cung-i.

Pcheng Ta-ja, Sü Tching a jejich Stručná zpráva

Druhý spis, Chej-Ta š’-lüe, Stručná zpráva o Černých Tatarech, je o patnáct let mladší a vznikl za jiných poměrů. Na přelomu let 1232 a 1233 jelo k Mongolům sungské poselstvo vedené Cou Šen-č’em, aby se domluvilo na společném postupu proti Ťinům. Jeho tajemníkem byl Pcheng Ta-ja, který si na cestě zapisoval, co viděl. Sám Pcheng se později stal místodržícím v S’-čchuanu a dal opevnit Čchung-čching, který potom desítky let odolával mongolským útokům; zemřel však v nemilosti.

Druhé poselstvo Cou Šen-č’e vyrazilo koncem roku 1234, kdy už se schylovalo k válce mezi Sungy a Mongoly, a do chánova tábora ve stepi dorazilo v létě 1236. Byl s ním Sü Tching z Jung-ťia, který si rovněž vedl zápisky. Na zpáteční cestě se v E-ču na Jang-c’-ťiangu setkal s Pcheng Ta-jou, porovnali své poznámky a shledali, že se v hlavním shodují. Sü Tching proto vzal za základ Pchengův text a ke každému heslu připsal, co sám viděl jinak nebo navíc. Hotový spis opatřil doslovem z léta 1237.

Výsledkem je text o dvou hlasech. Pcheng Ta-ja píše stručná, téměř úřední hesla začínající slovem „jejich“ (jejich země, jejich jídlo, jejich vojsko); Sü Tching za ním vstupuje v první osobě, s živými podrobnostmi z cesty, s vlastními úsudky a občas i s polemikou. Spis je o poznání podrobnější než Čao Kungův, zejména pokud jde o mongolskou válečnou taktiku, chov koní, daně a správu dobytých čínských krajů. Vznikl ve chvíli, kdy bylo jasné, že Sungové budou s Mongoly bojovat, a jeho autoři to vědí: Sü Tching varuje, že se nesmí jen velebit síla Tatarů a zapomínat, jak zesílit sami.

Text se dochoval v jediném opisu: roku 1557 jej opsal mingský knihomil Jao C’ ze sungského tisku, který měla ve sbírce rodina akademika Wang Mao-čunga.

Tataři, Mongolové a „nepraví“ vládci

Oba spisy nazývají Mongoly Tatary (čínsky Ta-ta) a rozlišují Tatary Černé, Bílé a Divoké. Tatary původně byl jen jeden z mongolských kmenů, kterého Čingischán roku 1202 vyhubil; Číňané však tímto jménem označovali kočovníky severu vůbec a podrželi je i tehdy, když Čingischán dal svému státu název Velký mongolský stát. Obě zprávy jsou psány ze sungského hlediska: mongolští vládcové jsou v nich „nepraví“ a jejich tituly „přisvojené“, Ťinové jsou „ťinští barbaři“ a lidé ze západu „Chuej-chuejové“. Tyto výrazy v překladu ponecháváme, protože vypovídají o tom, jak Sungové své sousedy viděli.

Oběma textům se dostalo zasvěceného komentáře od Wang Kuo-weje, který je roku 1926 vydal s rozsáhlými poznámkami; z nich vychází i řada vysvětlivek této knihy. Do angličtiny je přeložil Christopher P. Atwood (2021), do němčiny Peter Olbricht a Elisabeth Pinks (1980); první z nich přeložil do ruštiny N. C. Munkujev (1975). Český překlad dosud nevyšel.

Ediční poznámka

Předloha. Úplná zpráva o Mongolech-Tatarech je přeložena podle textu sborníku Šuo-fu (svazek 54, sazba Commercial Press, Šanghaj 1927), Stručná zpráva o Černých Tatarech podle textu čínské Wikisource; oba texty byly porovnány s vydáním Wang Kuo-weje (Meng-Ta pej-lu, Chej-Ta š’-lüe ťien-čeng, předmluva 1926; sken Národní knihovny Číny z Wikimedia Commons). Kde Wang Kuo-wej text opravuje a jeho čtení dává lepší smysl, řídíme se jím a v poznámce to uvádíme. Moderní překlady jsme nepoužili.

Úprava textu. Oddíly Úplné zprávy mají nadpisy původní. Mezititulky ve Stručné zprávě jsou doplněny vydavatelem; v originále text plyne jako řada hesel. Základní text Pcheng Ta-ji je sázen obyčejně, dodatky Sü Tchinga jsou odsazeny a začínají slovy „Já, Tching“. Drobné glosy, které v originále stojí v textu menším písmem (podle Wang Kuo-weje jsou to Pchengovy vlastní poznámky), jsou v kulatých závorkách. Báseň jen-ťingských učitelů je sázena ve verších.

Jména a pojmy. Čínská jména a názvy přepisujeme českou transkripcí (Jen-ťing, Liou Po-lin, Čchu-cchaj). Mongolská jména, která čínský text podává zkomoleně, uvádíme v podobě obvyklé v české literatuře (Čingis, Temüdžin, Muchali, Ögedej, Sübetej), pokud je lze spolehlivě určit; jinak ponecháváme čínský přepis a v poznámce uvádíme, co o osobě víme. Čínská data převádíme v poznámkách na roky našeho letopočtu. Míry a váhy (li, stopa, š’, liang, ting) ponecháváme a vysvětlujeme.

Poznámky. Poznámky jsou číslovány zvlášť pro každý spis. Vysvětlují osoby, místa, pojmy a narážky a upozorňují na omyly autorů a na místa, kde je text porušen nebo jeho výklad nejistý.

Překlad. Překlad pořídily Staré texty s pomocí umělé inteligence; prošel kontrolním čtením a sporná místa byla ověřena v komentovaném vydání Wang Kuo-weje. Nejde o vědeckou edici.