Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Dvě sungské zprávy o Mongolech

Čao Kung: Úplná zpráva o Mongolech-Tatarech (1221)

Založení státu

Tataři zprvu povstali v zemi na severozápad od Kitanů;¹ jejich rod je odnoží Ša-tchoů,² a proto o nich v dřívějších dobách nebylo slyšet. Jsou tří druhů: Černí, Bílí a Divocí.³ Takzvaní Bílí Tataři mají rysy poněkud jemnější, jsou uctiví, ohleduplní a oddaní rodičům; když jim zemře otec nebo matka, rozřezávají si tvář a pláčou. Jezdíval jsem s nimi bok po boku, a kdykoli jsem viděl někoho, kdo nebyl ošklivý a měl na líci jizvy po noži, ptal jsem se: „Bílý Tatar?“ Odpovídali: „Ano.“ Děti, které uloupí v Číně, vychovají a potom je zase propouštějí;⁴ v hovoru s lidmi jsou vlídní. Dnes žijí potomci onoho kmene a jejich zemi zatím spravuje princezna beki, dcera tatarského vládce Čingise.⁵ Su-pu-chan, který nedávno přijel s poselstvím k nám do sungské říše jako zástupce vyslance, je Bílý Tatar.⁶ Kdykoli jsme jeli vedle sebe, nikdy mě neopomněl provázet vlídným slovem a těšit mě, a říkal: „Máte těžkou cestu a my vás nemáme čím pohostit; nikterak se proto nehněvejte.“

Takzvaní Divocí Tataři jsou velmi chudí a neohrabaní a ničeho nedovedou; umějí jen jezdit na koni a táhnout s ostatními. Nynější císař Čingis i jeho vojevůdci, ministři a velcí hodnostáři jsou vesměs Černí Tataři.

Tataři většinou nejsou příliš vysocí; nejvyšší nemají víc než pět stop a dva tři palce⁷ a tlustí mezi nimi nejsou. Tváře mají široké, odshora dolů krátké, s vystouplými lícními kostmi, oči bez záhybu na horním víčku, vousů velmi málo; vzhledu jsou dost ošklivého. Jen nynější tatarský vládce Temüdžin je postavy statné, má široké čelo a dlouhý vous, je to muž mohutný a silný, a tím se od ostatních liší. Čingis je syn někdejšího náčelníka s odznakem Ťie-loua;⁸ náčelník s odznakem je v jejich zemi velitel deseti mužů.⁹ Dnes je zakladatelem státu, v překladu se mu říká „císař Čingis“; táhne na východ i na západ a jeho stát je mocný.

Počátky tatarského vládce

Nynější císař Čingis se narodil v roce ťia-sü.¹⁰ V jejich zemi původně cyklické znaky let neznali; píši to podle toho, co jsem vyrozuměl z jejich řečí, aby bylo snadno vidět, jak je starý. Podle jejich zvyku je jedním rokem každé zazelenání trávy; zeptá-li se někdo na věk, řeknou: tolik a tolik trav. Ptal jsem se jich také na měsíc a den; se smíchem odpověděli: „To jsme nikdy nevěděli a ani si nepamatujeme, zda to bylo zjara či na podzim. Kdykoli vidíme měsíc v úplňku, je to jeden měsíc; a když se tráva zazelená opožděně, teprve poznáme, že ten rok má přestupný měsíc.“

Čingise v mládí zajali Ťinové a drželi ho jako otroka; teprve po více než deseti letech utekl domů, a proto zná důkladně poměry ťinského státu.¹¹ Je to muž udatný a rozhodný, velkorysý, dovede k sobě připoutat množství lidí, ctí Nebe a Zemi a váží si věrnosti a spravedlnosti. Temüdžin, jak se mu říká, je jen jeho osobní jméno; příjmení nikdy neměl a neměl ani jméno, jež by se nesmělo vyslovovat.¹² V posledních letech má ve službách odpadlé a uprchlé džürčenské hodnostáře,¹³ a proto se jeho titul překládá „císař Čingis“. Někteří říkají: „Čingis je překlad dvou znaků tchien-s’, ‚Nebem darovaný‘.“¹⁴

Název státu a letopočet

Sousedy tatarské země jsou vpředu kmeny ťiou,¹⁵ vlevo i vpravo Ša-tchoové a jiné kmeny. Kdysi existoval stát Mongusů;¹⁶ za ťinské nepravé éry Tchien-chuej¹⁷ také sužoval ťinské barbary¹⁸ nájezdy. Ťinští barbaři s ním stále válčili a později si pokoj koupili hojnými dary zlata a hedvábí. Li Liangovy Zápisky o tažení proti Mongům uvádějí:¹⁹ „Mongové kdysi vyhlásili éru Tchien-sing a jejich vládce si dal titul Tchaj-cu, císař Jüan-ming.“ Dnešní Tataři jsou velmi prostí a neotesaní a nemají skoro žádná zřízení. Já, Kung, jsem se na to u nich často vyptával a slyšel jsem, že Mongové jsou už dávno vyhubeni. Státy na severu, ať měří tisíc li na každou stranu, nebo sto li,²⁰ totiž vznikají a upadají, povstávají a zanikají a netrvají dlouho.

Když dnešní Tataři povstali, neměli vůbec žádné písemnosti; kdykoli vydávali rozkazy a vysílali posly sem a tam, dělali si jen vruby na paměť.²¹ Posel se neodváží přidat ani ubrat jediné slovo; takový je zvyk jejich země. Protože byly jejich mravy tak prosté a sousedili s Ujgury, kteří vždy jezdili obchodovat do obou krajů Che a prodávali v jejich zemi,²² užívají dodnes v písemnostech určených jiným zemím vesměs ujgurského písma, které vypadá jako čínské značky pro flétnu.²³ Teprve v posledních dvou letech je odpadlíci a uprchlíci z ťinského státu, kteří se jim poddali, neměli kam složit hlavu a chtěli jejich zemi sloužit, začali učit písemnostem; ve styku s ťinským státem užívají čínských znaků.

Loni na jaře jsem já, Kung, v listinách, které vydávali, vídal ještě označení „Velký dvůr“²⁴ a léta nazývali „rok zajíce“, „rok draka“. Teprve od loňska to změnili a píší „rok keng-čchen“ a letos „rok sin-s’“.²⁵ A protože obdivují Mongy jako někdejší mocný stát, dali svému státu název „Velký mongolský stát“; i to je naučili uprchlí džürčenští hodnostáři. Já, Kung, jsem na vlastní oči viděl jejich zastupujícího císaře, krále Muchaliho:²⁶ sám o sobě vždy říkal „my Tataři“. Také všichni jejich velcí hodnostáři a vrchní velitelé o sobě říkají „my Tataři“²⁷ a ani nevědí, co je to za jméno „Mong“, co je název státu a co název éry. Všechny písemnosti, které dnes vydávají, je naučili psát gramotní uprchlí hodnostáři, kteří se dělají znalými věcí. Zápisky o přesídlení na jih²⁸ uvádějí, že Tataři poslali ťinskému státu výnos datovaný devátým rokem éry Lung-chu; to není pravda. Podle mého skromného soudu je odpadlí hodnostáři ťinských barbarů za pár let jistě naučí i stanovit den vládcova narození a slavit jej jako svátek a jistě je naučí i měnit léta a vyhlašovat éry.

Princové a knížata

Císař Čingis je ze čtyř bratrů. Čingis je nejstarší; první z císařových mladších bratrů dávno padl v boji; druhý se jmenuje Belgütej-nojan a je nyní v jejich zemi; třetí se jmenuje Temüge-otčigin, velí vojsku složenému většinou z vlastních lidí, je dobrý válečník a má zásluhy.²⁹

Čingis má velmi mnoho synů. Nejstarší, Pi-jin, padl při tažení proti ťinskému státu, když dobývali Západní hlavní město Jün-čung;³⁰ „velkým princem“ je tedy nyní druhý syn jménem Džoči; třetí princ se jmenuje A-taj, čtvrtý Toluj, pátý Lung-sun.³¹ Všichni jsou z hlavní manželky. Po nich je ještě přes deset dalších, z vedlejších žen.

Dcer je sedm. Nejstarší princezna se jmenuje Chodžin-beki a je provdána za císařského zetě Butua.³² Druhá princezna se jmenuje Alachaj-beki, podle zvyku jí říkají „paní beki“; byla provdána za Paj-s’-pua, hodnostáře, který odpadl od ťinského státu; ten zemřel a ona žije jako vdova.³³ Nyní řídí záležitosti země Bílých Tatarů; den co den čte posvátné knihy³⁴ a slouží jí několik tisíc žen. O všech válečných taženích i popravách rozhoduje sama. Třetí princezna se jmenuje A-wu a je provdána za syna předsedy státní kanceláře, císařova švagra.³⁵ O ostatních nevím. Vnuků je velmi mnoho.

Vojevůdci a zasloužilí hodnostáři

Nejzasloužilejší je jejich velký učitel a král Mo-chej-ču; to je jeho osobní jméno. Číňané mu říkají Mo-chou-luo a v jejich výnosech se píše Mou-che-li; je to zkomolení dané rozdílnou výslovností jihu a severu.³⁶ Nyní má tituly vrchní velitel vojsk celé říše, správce pohyblivé kanceláře, velký učitel a král. Je to Černý Tatar. Deset let táhne na východ i na západ a jeho moc otřásá barbary i Čínou. O velkých věcech válečných rozhoduje vždy sám, proto mu říkají „zastupující císař“; v oděvu a obřadech se řídí ve všem ceremoniálem Syna Nebes. Má staršího bratra jménem Ťi-li-ke-na, který má vlastních tisíc jezdců a žádný úřad nezastává. Mladší bratry má dva: starší se jmenuje Mo-ke a je nyní u Čingise v tělesné stráži; mladší, kníže Tajsun, je stále v jeho družině.³⁷ Král své velitele a vojáky vždy nabádá, aby s ním jednali jako s vlastním bratrem a oslovovali ho jen osobním jménem; nedovoluje jim říkat mu „králi“. Má jediného syna jménem Bol;³⁸ je krásného zjevu, nechce si dát vyholit pcho-ťiao,³⁹ nosí jen šátek a čapku a úzký šat a umí jazyky několika zemí.

Po něm následuje velký preceptor a vévoda Tucha,⁴⁰ jehož věhlas je hned za Muchaliho. Dále je tu Džebe,⁴¹ rovněž vysoké hodnosti; nyní je při Čingisovi a velí silnému vojsku. Další je Alči-nojan,⁴² nyní s titulem předsedy státní kanceláře, mladší bratr Čingisovy hlavní manželky; i on má pod sebou přes sto tisíc jezdců a lidé, jimž velí, dosti dbají řádu. Tataři sami říkají: kdo táhne s králem, jsou samí zlí, kdo s předsedou kanceláře, samí dobří.

Další je Liou Po-lin,⁴³ rodák z Jün-nej-čou v kraji Jen; dříve byl u Ťinů velitelem vojska, přeběhl a poddal se tatarskému vládci. Má velmi statečného syna; když nejstarší syn tatarského vládce Temüdžina padl v boji, provdali vdovu po něm za Po-linova syna. S Tatary dobyl Jen-ťing⁴⁴ a jiná místa a má velké zásluhy. Po-lin už byl povýšen na krále a nedávno odešel na odpočinek domů; jeho syn je nyní místodržícím v Západním hlavním městě. Další je „pan ministr Ta-ke“,⁴⁵ který je z lidu ťiou; nyní je místodržícím v Jen-ťingu. Další je Džabar,⁴⁶ Ujgur, už starý, rovněž v Jen-ťingu. Spolu s nimi zastává úřady v Jen-ťingu a jinde ještě velmi mnoho dalších: vrchní velitel Č’-čchan-er, vrchní velitel Š’,⁴⁷ vrchní velitel Liou a jiní. Každý má své vojsko a všichni poslouchají rozkazů krále Muchaliho.

Ministři

První ministr, velký učitel Tchuo-che, je starší bratr velkého preceptora Tuchy.⁴⁸ Původem je Džürčen, nadmíru lstivý; oba bratři se přidali k tatarskému vládci a stali se vojevůdci a ministry. Po něm je ministr z Tatarů, Cu-le Tchuo-che. Dále je tu ministr Čchi-ťin, Džürčen. Jména ostatních neznám; jsou to vesměs uprchlí džürčenští hodnostáři.⁴⁹ Dříve se vyprávělo, že ministry jsou Paj Ťien a Li Cao; nyní jsem jen na jednom místě viděl nápis „Paj Lun sem přivedl vojsko“ a nevím, zda ještě žijí.⁵⁰ V Jen-ťingu je nyní I-la Ťin-čching,⁵¹ Kitan, který složil státní zkoušky; nyní jako člen akademie vede písemnosti. Dále je tu Jang Piao, ministr úřadu pro obsazování úřadů, a Jang Cao, jejich místodržící v Severním hlavním městě.⁵² U krále jsem já, Kung, viděl dva tajemníky Levého a Pravého úřadu;⁵³ když přijdou vyslanci, tito dva tlumočí jejich řeč. Jsou to bývalí ťinští prefekti, Džürčeni.

Vojenství

Tataři se rodí a vyrůstají v sedle a každý se sám cvičí v boji. Od jara do zimy den co den honí zvěř, to je jejich živobytí; proto nemají pěší vojáky, všechno je jízda. Postaví několik set tisíc vojáků, a písemností přitom skoro není; rozkazy se předávají ústně od vrchního velitele k tisícníkům, setníkům a náčelníkům s odznakem.

Kdykoli útočí na velké město, napadnou nejprve malé okresy a pochytají obyvatele, aby je mohli hnát na práci. Vydají rozkaz: každý jezdec musí zajmout deset lidí. Když je lidí dost, musí každý dodat určité množství trávy nebo dříví, hlíny nebo kamení. Ve dne v noci je ženou a liknavé zabíjejí; hnáni zasypávají příkopy, které jsou v mžiku srovnány se zemí, nebo slouží u „husích chodeb“,⁵⁴ u stanovišť metacích strojů a podobně. Nelitují ani desetitisíců lidí; když takto útočí na hradby, není města, které by nepadlo. Když město padne, pobijí všechny bez rozdílu, staré i mladé, hezké i ošklivé, chudé i bohaté, vzdorující i povolné, bez nejmenšího slitování. Kdo tváří v tvář nepříteli neuposlechne rozkazu, je popraven, i kdyby byl vznešený.

Co získají při dobytí města, rozdělí podle podílů od nejvyšších po nejnižší; ať je toho mnoho nebo málo, vždy ponechají jeden díl jako dar císaři Čingisovi a zbytek se rozdělí podle hodnosti. Svůj díl dostávají i ministři a jiní, kteří zůstali v poušti a do boje netáhli.

O válečných taženích se radí předem ve třetím a čtvrtém měsíci a rozhodnutí se rozešle do všech zemí; při hostině pátého dne pátého měsíce pak společně uradí, kam se ten podzim potáhne. Potom se každý vrátí do své země přečkat léto a pást stáda. V osmém měsíci se všichni shromáždí v Jen-tu a pak vytáhnou.

Koně

Tatarská země má hojnost vody a trávy a hodí se pro ovce a koně. Koně v prvním a druhém roce života na stepi tvrdě objíždějí a cvičí, potom je tři roky nechají růst a teprve pak na nich znovu jezdí; protože jsou cvičeni od počátku, nekopou a nekoušou. Stáda po stech a tisících jsou tichá, bez ržání; když jezdec sesedne, nemusí koně držet ani uvazovat a kůň neuteče; jsou povahy velmi dobré. Ve dne je nikdy nekrmí, teprve na noc je pouštějí na pastvu; pasou je volně podle toho, je-li tráva zelená nebo suchá. Za svítání je osedlají a jedou; boby, proso a podobné věci jim nedávají nikdy. Při tažení má každý muž několik koní a denně je střídá, takže se koně nevyčerpají.

Potrava

Země Tatarů oplývá vodou a trávou a hodí se pro ovce a koně. Živí se jen tím, že pijí kobylí mléko, jímž zahánějí hlad i žízeň. Mléko jedné klisny nasytí tři lidi. Doma i na cestách pijí jen kobylí mléko nebo zabijí ovci. Proto kdo má u nich jednoho koně, má jistě šest sedm ovcí; kdo má sto koní, má stádo šesti sedmi set ovcí. Když táhnou do Číny a ovce dojdou, střílejí k jídlu zajíce, jeleny a divoké kance. Proto může tábořit vojsko několika set tisíc mužů, a nezvedne se kouř z ohnišť. V posledních letech uloupili za otroky čínské lidi, a ti se nasytí jen obilím; loupí proto také rýži a pšenici a v ležení vaří kaši. V jejich zemi jsou také jedno dvě místa, kde roste černé proso; i z něho umějí vařit kaši.

Válečná tažení

Když byli Tataři ještě ve své zemi, za éry Ta-ting ťinských barbarů,⁵⁵ kolovala v Jen-ťingu a v kitanských krajích říkanka: „Tataři přijdou, Tataři odejdou, císaře zaženou, že nebude mít kam jít.“ Náčelník Ke Jung⁵⁶ se o ní oklikou doslechl a polekán řekl: „To jistě Tataři budou pohromou mého státu.“ Vydal rozkaz, aby vojsko vytáhlo až do nejzazších pustin a hubilo je; každé tři roky posílal vojsko na sever zabíjet a říkalo se tomu „snižování počtu mužů“. Lidé v Centrální planině si to dodnes všichni pamatují a říkají: „Před dvaceti lety – která rodina v Šan-tungu a Che-peji si nekoupila Tatary za malé otroky? Všechny je přivedla vojska jako kořist.“ Mnozí z dnešních tatarských velmožů byli tehdy uloupeni a žili v ťinském státě. Nadto když jejich země každoročně přinášela tribut, přijímali Ťinové jejich dary za hraničními opevněními a posílali je zpět; do Jen-ťingu je nepouštěli. Tataři prchali do pouště a zášť jim vnikla až do morku kostí.

Když nastoupil nepravý Čang-cung, zakázal v éře Ming-čchang zabíjení;⁵⁷ Tataři se proto ponenáhlu vraceli do své země, mužů přibývalo a dorůstali. Čang-cung v tom zase viděl nebezpečí, postavil severně od Ťing-čou novou Dlouhou zeď⁵⁸ a osadil ji lidem tangutských ťiou. Když se tangutští ťiou vzbouřili, spojili se jejich náčelníci s ťiou Ťi-la-tu, Mu-tien, Mie, Chou-tien a dalšími a vzbouřili se všichni. Ťinové vyslali vojsko a potlačili je; lidé ťiou se rozprchli a přidali se k Tatarům. Nadto byl jeden Ujgur příjmením Tchien,⁵⁹ velmi bohatý, obchodující ve velkém, který jezdil po Šan-tungu a Che-peji; ten podrobně vylíčil, jak je tam lidnato a bohato, a spolu s ťiou přemlouval Tatary, aby vyzbrojili vojsko a vpadli tam.

Temüdžin, rozhořčený jejich ponižováním, proto napadl hranice; pohraniční kraje byly všechny poraženy a pobity a on táhl dlouhým pochodem na Jen. Barbaři řekli Tatarům: „Náš stát je jako moře, váš jako hrst písku; jak byste jím mohli otřást?“ Tataři, staří i mladí, si ta slova pamatují dodnes. Teprve když padlo Západní hlavní město, vládce barbarů i jeho hodnostáři se velmi zděsili; sebrali všechno vybrané vojsko v zemi a vrchní velitel Chu-ša-chu⁶⁰ vedl proti nim pět set tisíc jezdců a pěších. Barbaři utrpěli velkou porážku. Znovu sebrali z Šan-tungu, Che-peje a odjinud i z císařovy tělesné stráže tři sta tisíc mužů a koní a vrchním velitelem jmenovali Kao Čchiho;⁶¹ byli poraženi podruhé. Tak Tataři dotáhli až pod hradby Jen-ťingu. V těch bojích se vyčerpala vojenská síla, kterou ťinští barbaři hromadili sto let; byla zničena a rozprášena skoro beze zbytku a jejich stát od té doby upadal. Když pak Tataři obléhali kraje v Che-peji, Šan-tungu a severně od Jen, barbaři se už nikde neodvážili postavit se jim.

Úřady

Tataři převzali zvyklosti ťinských barbarů a zřídili také úřady předsedy státní kanceláře, levého a pravého ministra, levého a pravého správce a podobně, a také hodnosti vrchního velitele a jiné. Nosí zlaté tabulky.⁶² Nejvyšší hodnostáři mají tabulku se dvěma tygry obrácenými proti sobě, zvanou „zlatá tabulka zápasících tygrů“, s čínským nápisem: „Svatý rozkaz Nebem darovaného císaře Čingise: ať jedná podle vlastního uvážení.“ Následuje hladká zlatá tabulka s nápisem: „Svatý rozkaz Nebem darovaného císaře Čingise. Spěšně.“ Potom stříbrná tabulka se stejným nápisem. Čingis vydává také výnosy, nařízení a podobné listiny; tomu všemu ho naučili odpadlí hodnostáři ťinských barbarů. Ti, které vysílá spravovat lid, se nazývají süan-čchaj, císařští zmocněnci. Správci jednotlivých krajů se všichni nazývají ťie-š’. Udatní muži, kteří jsou vládci po boku, nosí luky a šípy a slouží mu, se nazývají tělesná stráž.⁶³

Mravy

Tataři si málo váží starých a mají rádi silné. Soukromé rvačky a sváry u nich nejsou zvykem. Prvního dne prvního měsíce se vždy klanějí Nebi a stejně tak pátého dne pátého měsíce; to proto, že dlouho pobývají v kraji Jen a převzali řád zbylý po Ťinech; hodují přitom a veselí se. Kdykoli se král Muchali vrátí z tažení, jeho ženy po řadu dní jedna po druhé pořádají hostinu, chystají víno a jídla; nižší to dělají stejně.

Většinou si nemyjí ruce; berou do nich ryby a maso, a když mají ruce mastné, utřou si je do šatů. Šaty neperou, dokud se nerozpadnou. Ženy si často natírají čelo žlutým pudrem; i to je staré čínské líčení, které se beze změny zachovalo dodnes. Od Čingise nahoře až po prostý lid dole si všichni holí pcho-ťiao jako čínské děti: nechávají tři chomáče vlasů; ten nad temenem, když trochu povyroste, zastřihují, ty po obou stranách svazují do malých uzlů, které visí na ramena.

Výstroj a zbraně

V Čingisově průvodu se vztyčuje velká čistě bílá korouhev jako znamení; kromě ní nejsou žádné jiné prapory a standarty, jen slunečník je červený nebo žlutý. Sedí na skládacím křesle s dračími hlavami, obloženém zlatem; křeslo královo má místy stříbro, tím se liší. I jeho sedlo a koňské řemení zdobí svinutí draci ze zlata; u krále je tomu stejně. Král nyní vztyčuje jen jednu bílou korouhev s devíti ocasy a s černým měsícem uprostřed; rozvine ji, když táhne do pole. Pod ním má korouhev jen ten, kdo je vrchním velitelem. Král má jediný buben a užívá ho v bitvě. Sedla jsou ze dřeva, velmi lehká a důmyslná. Luky mají sílu přes jeden š’;⁶⁴ šípy mají dřík z písečné vrby. Šavle jsou velmi lehké, tenké a zahnuté.

Vyslanci

Jejich vyslanci se nazývají süan-čchaj. Přicházejí-li od císaře nebo od krále, ve všech krajích a okresech, jimiž projíždějí, i u velitelů vojsk jim všichni vycházejí prokázat úctu; bez ohledu na výši hodnosti jednají s každým jako rovný s rovným. Projíždějí branou s halapartnami, usedají v úřední síni kraje a prefekt jim osobně vkleče slouží; nocují v prefektově úřední síni. S bubny, píšťalami, prapory a hudebnicemi je před městem vítají i vyprovázejí. Kdekoli uvidí koně, vymění si je, a také celý jejich doprovod smí koně měnit; říká se tomu „jet na staničních koních“ a je to totéž co starodávná jízda poštou.⁶⁵

Když nedávno náš vyslanec přijel k jejich králi, byly obřady při setkání velmi prosté a řeč velmi přímá; král řekl: „Vy ve Velkém Sungu máte dobrého císaře a dobré ministry.“ Vcelku jsou povahy prosté a upřímné, jako za pradávných časů. Je k zlosti, že je učí odpadlí hodnostáři ťinských barbarů: ti teď „provrtávají Chaos“,⁶⁶ ničí jejich přirozenou prostotu a učí je úskokům; to je ohavné.

Oběti

Kdykoli věští štěstí a neštěstí, postup či ústup, zabíjení a tažení, užívají ovčí lopatku; propalují ji rozžhaveným železným bodcem a podle prasklin rozhodují o velkých věcech. Podobá se to věštění z želvích krunýřů.⁶⁷ Kdykoli pijí, nejprve ulijí oběť. Nejvíce ctí Nebe a Zemi a při každé věci se dovolávají Nebe. Když slyší hrom, bojí se a neodváží se táhnout s vojskem; říkají: „Nebe křičí.“

Ženy

Při tažení s sebou podle zvyku berou, vznešení i prostí, většinou ženy a děti; sami říkají, že je mají k tomu, aby se staraly o zavazadla, šaty, peníze a podobné věci. Ženám přísluší stavět plstěné stany, sedlat a odsedlávat koně, nakládat a skládat zavazadla, vozy a břemena; jezdí na koni znamenitě. Oblékají se do čehosi jako čínský taoistický šat. Manželky náčelníků nosí pokrývku hlavy zvanou ku-ku,⁶⁸ spletenou ze železného drátu, tvarem podobnou „bambusové manželce“,⁶⁹ vysokou asi tři stopy a ozdobenou červeným a modrým brokátem s výšivkou nebo perlami a zlatem. Nahoře je ještě hůlka ozdobená červenou a modrou vlnou. Mají také šat s širokými rukávy jako čínský jeřábí plášť, široký a dlouhý, vlekoucí se po zemi; při chůzi jej nesou dvě otrokyně.

Muži a ženy sedí pospolu a navzájem si připíjejí a pobízejí se k pití; nic to nezakazuje. Když byl náš vyslanec přijat u jejich krále, ihned mu král dal podat víno; seděla s nimi jeho manželka, najmanská princezna,⁷⁰ a osm dvorních dam, jimž se říká „paní“. Při všech hostinách sedí vždy u téže tabule. Ty dámy jsou všechny zářivě bílé a krásné; čtyři jsou z rodu vznešených konkubín ťinských barbarů, zbylé čtyři jsou Tatarky. Čtvrtá paní je z nich obzvlášť půvabná a těší se největší přízni. Všechny nosí jen barbarský šat a barbarské čepice.

Hostiny, tanec a hudba

Když král táhne do pole, provázejí ho i hudebnice, zpravidla sedmnáct osmnáct krasavic, velmi bystrých; hrají většinou na čtrnáctistrunný nástroj a podobné skladby jako „Hudbu velkých úředníků“. Takt udávají tleskáním, velmi tichým; jejich tanec je velmi zvláštní.

Podle tatarského zvyku drží hostitel podnos s číší a pobízí hosta; nechá-li host při pití byť jen kapku, hostitel číši zpět nepřijme; teprve když vidí, že je dopito, má radost. Když hrají pólo,⁷¹ je to jen kolem dvaceti jezdců; víc koní nasadit nechtějí, protože nemají rádi zmatek a hluk. Po hře poslal král posla pozvat našeho vyslance; když přišel, řekl mu: „Dnes se hrálo s míčem; proč jsi nepřišel?“ Vyslanec odpověděl: „Neslyšel jsem, že by mě Vaše Výsost ráčila pozvat, proto jsem se neodvážil přijít.“ Král na to: „Přišel jsi do mé země, tak jsi jako z rodiny. Kdykoli je hostina, hra s míčem nebo obkličovací lov, prostě přijď a bav se s námi; nač ještě čekat, až tě někdo přijde zvát!“ Dal se do hlasitého smíchu a uložil mu za trest šest číší. Den vždy končí až velkým opilstvím.

Při pití je také zvykem, že si sousedé navzájem ochutnávají a vyměňují číše. Drží-li soused číši jednou rukou, chce, abych ochutnal doušek, a teprve pak se odváží pít sám; drží-li ji oběma rukama, vyměňuje si číši se mnou: mám vypít jeho víno do dna a potom mu nalít na oplátku. Proto se člověk snadno opije. Kdykoli vidí, že cizí host v opilosti hlučí a zapomíná na slušnost, zvrací nebo ulehne, mají velkou radost a říkají: „Když se host opije, je s námi jedné mysli a není mezi námi rozdílu.“

V den, kdy se náš vyslanec loučil, přikázal král průvodci poselstva: „V každém dobrém městečku zůstaňte o pár dní déle; je-li dobré víno, dejte mu pít, je-li dobrý čaj, dejte mu pít, a ať se pěkně píská na flétničky a tluče na bubínky.“ „Dobrým městečkem“ míní dobré kraje a okresy.