Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Dvě sungské zprávy o Mongolech

Pcheng Ta-ja a Sü Tching: Stručná zpráva o Černých Tatarech (1237)

Země a vláda

Stát Černých Tatarů (to jest severních šan-jü)¹ se nazývá Velký Mongol. V poušti je hora Mongol a tatarsky se stříbru říká „mongol“. Džürčeni nazvali svůj stát „Velké zlato“, a proto Tataři nazvali svůj „Velké stříbro“.²

Jejich vládce, který si první přisvojil císařský titul, se osobním jménem jmenoval Temüdžin a přisvojený titul zněl „císař Čingis“. Nynější se osobním jménem jmenuje Ögedej;³ těch, kdo si spolu s ním přisvojují titul, je osm.⁴

Jeho synové jsou Köten, Köčü, Chašidaj (ustanovený nepravým následníkem; čte čínské knihy, jeho učitelem je tajemník Ma) a Charačar.⁵

Jeho ministři jsou čtyři: Alčidaj (Černý Tatar, rozvážný a rozhodný), I-la Čchu-cchaj (zdvořilostním jménem Ťin-čching, Kitan; někdy se mu říká náměstek státního sekretariátu) a Nien-che Čchung-šan (Džürčen; někdy se mu říká generál), kteří společně spravují čínské záležitosti; a Činkaj (Chuej-chuej), který spravuje výhradně záležitosti zemí Chuej-chuejů.⁶

Když jsem já, Tching, přišel do stepi, Alčidaj už úřad nezastával. Nien-che Čchung-šan provázel nepravého následníka Köčüa při vpádu na jih. Příštího roku Köčü zemřel, nahradil ho Alčidaj a Nien-che Čchung-šan mu byl opět pomocníkem.⁷ I-la a Činkaj si sami říkají „páni ministři sekretariátu“ a řídí veškeré záležitosti státu; Činkaj nespravuje jen Chuej-chueje. Tataři označení „ministr“ nemají, říkají jim prostě „bičeči“. Bičeči je čínsky písař; pověřují je vedením písemností.⁸

Kraj a živobytí

Jejich země: za průsmykem Ťü-jung (přes sto li severozápadně od Jen) se postupně zvedá a rozšiřuje; za Ša-ťingem (osmdesát li od okresu Tchien-šan) je na všechny strany rovná a širá, pustina sahá k nebi. Občas jsou vidět vzdálené hory; zprvu se zdají vysoké a strmé, ale zblízka jsou to jen svahy a pahorky. Většinou je tam samý písek a kamení.⁹

Písek a kamení, které jsem já, Tching, viděl, také nebyly nijak velké; je to jen drobný písek a malé kamínky.

Jejich podnebí je mrazivé; není čtvera ročních dob ani osmi svátků (například o „probuzení hmyzu“ nehřmí).¹⁰ Ve čtvrtém a osmém měsíci často sněží a počasí se mění jen málo. Blíž, severně od průsmyku Ťü-jung, na místech jako Kuan-šan a Ťin-lien-čchuan, sněží i v šestém měsíci.

Když jsem se já, Tching, vracel ze stepi, nocoval jsem pod hřebenem Jie-chu-ling právě pátého dne sedmého měsíce; ráno byla taková zima, že mi zmrzly ruce i nohy.

Co tam roste: divoká tráva. Ve čtvrtém měsíci se začíná zelenat, v šestém bují, v osmém už zase usychá. Kromě trávy tam není nic.

Jejich dobytek: skot, psi, koně, ovce a velbloudi. Barbarské ovce mají hustou vlnu a ocas jako vějíř; čínským ovcím říkají „ku-lü“. Velbloudi jsou dvouhrbí, jednohrbí i bezhrbí.

Já, Tching, jsem viděl, že stepní skot je samý žlutý skot, veliký jako jihočínští buvoli; výborně chodí. Neorá, jen tahá vozy; většinou nemá provrtaný nos.

Jejich obydlí: klenuté jurty (to jest plstěné stany). Hradeb a domů není; stěhují se za vodou a trávou bez ustání. Tatarský vládce každý den přenáší stan a jede za lovem; když s ním táhnou všichni jeho nepraví hodnostáři, říká se tomu „zvednout tábor“. Vozy tahá skot, koně a velbloudi. Komůrka na voze, v níž lze sedět i ležet, se nazývá stanový vůz. Do čtyř rohů vozu zasazují hole nebo kříží prkna na znamení úcty k Nebi; tomu se říká jídelní vůz. Jedou v pěti proudech a vinou se jako mravenčí šik, na délku patnáct li a na šířku polovinu toho. Kde najdou vodu, zastaví; tomu se říká „postavit tábor“. Vládcův stan je obrácen k jihu a stojí sám v přední řadě; za ním jsou ženy, za nimi nepravá tělesná stráž a nepraví hodnostáři. Místu, kde stojí vládcův lovecký stan, se vždy říká „ordo“. Jen zlatý stan (sloupy má ze zlata, odtud jméno), u něhož táboří pohromadě všechny nepravé císařovny a celé ležení, se nazývá „velké ordo“. Staví je v kotlině opřené o svahy, aby se zlomila síla větru. Je to jako čínské císařské sídlo na cestách; ani ono nemá stálé místo a stěhuje se po měsíci nebo po čtvrtletí.

Když jsem já, Tching, přišel do stepi, zlatý stan postavili; myslím proto, že vyslance tentokrát poslal sám císař naší dynastie, a tak jej postavili, aby ukázali svou nádheru. Když přijelo dřívější poselstvo vyslance Cou, nestavěli jej, a nepostavili jej ani při pozdějším poselstvu velkého vyslance Čchenga a ještě pozdějším vyslance Čou.¹¹ Je to prostě veliký stepní plstěný stan, shora dolů pokrytý plstí; uprostřed jsou okna spletená z vrbového proutí, jimiž prochází světlo. Drží jej přes tisíc provazů. Práh i sloupy jsou obloženy zlatem, odtud jméno. Vejde se do něho několik set lidí. Křeslo, na němž tatarský vládce ve stanu sedí, je jako kazatelna v čchanovém klášteře a je rovněž zdobeno zlatem. Císařovny a ženy sedí podle hodností jako v divadelních lóžích.

Jurty jsou dvojí. U jen-ťingského druhu je kostra z vrbového dřeva, právě jako u jižních mřížových zástěn, a dá se složit i rozložit. Vpředu jsou dveře, nahoře je to jako žebra slunečníku a ve vrcholu je otvor, zvaný nebeské okno; celé je to potaženo plstí a dá se vézt na koni. U stepního druhu je z vrbového proutí upleten tuhý kruh, napříč potažený plstí; složit se nedá a vozí se na voze. Když dojde voda a tráva, stěhují se; pevně stanovený den k tomu nemají.

Jejich jídlo: maso, obilí nikoli. Z ulovené zvěře je to zajíc, jelen, divoký kanec, sysel, divoká ovce (z její páteře se dá udělat naběračka), žlutá ovce (má žlutý hřbet a ocas velký jako vějíř), divoký kůň (podobá se oslu)¹² a ryby z říčních pramenů (dají se dopravit, protože je tam zima). Z chovaných zvířat porážejí obvykle ovce, potom skot; koně zabíjejí jen při velkých hostinách. Devět dílů z deseti opékají na ohni, dva tři díly vaří v kotli. Maso krájejí na kousky, nejprve jedí sami a potom dávají jíst druhým.

Já, Tching, jsem žil ve stepi přes měsíc a neviděl jsem, že by Tataři zabili k jídlu dobytče.

Jejich nápoj: kobylí mléko a kyselé mléko kravské a ovčí. Při prvním nalévání se první vždy napije sám a pak teprve dá pít druhému. Než se druhý napije, dá usrknout prvnímu, třetímu a čtvrtému; tomu se říká „přiložit ústa“. Nepije-li první, podá se třetímu. Když třetí dopije, nalije a oplatí druhému; ten ještě nepije a dá pít čtvrtému, který učiní totéž co třetí. Teprve pak se druhý napije, nalije a oplatí prvnímu, a první zase po řadě nalévá třetímu a čtvrtému; tomu se říká „výměna číší“. Původně to bylo opatření proti jedu, později se z toho stal zvyk.

Jejich koření: jedině sůl.

Já, Tching, jsem vyjel průsmykem Ťü-jung, přešel hřeben Jie-chu-ling a po dalších více než tisíci li jsem vstoupil do stepi u jezera Ťie-li-po.¹³ Jeho voda se večer nalije a přes noc se z ní stane sůl; kupci ji přijíždějí směňovat za rýži, ročně až několik tisíc š’. Dál ve vnitrozemí jsem viděl sůl, kterou jedí Tataři, zvanou „měřicová sůl“: je bělejší než sníh, větší než zub a dole rovná jako měřice, odtud jméno; je to výkvět soli. Čím dál na sever, tím víc je půda solná a tráva dobrá pro koně.

Čím topí: „travním uhlím“ (trusem skotu a koní).

Čím svítí: knot je z travního uhlí, olejem je ovčí lůj.

Zvyky

Jejich obyčej je lov s lukem. Kdykoli jejich vládce pořádá obkličovací lov, svolá veliké množství lidí; kopou jámy, zarážejí kůly jako znamení, spojují je provazy ze srsti a na ně věší kusy plsti a peří. Je to stejný důmysl jako u čínských sítí na zajíce, jen se to táhne na sto dvě stě li. Když vítr zavane a peří zavlaje, zvěř se poleká a neodváží se prchnout; potom kruh stáhnou a zvěř pobíjejí.

Já, Tching, jsem viděl, že tatarským domácnostem nařizují odvádět provazy ze srsti a plsť, a je to pro ně dost tíživé. Staniční koně, na nichž jsem cestou jezdil, měli většinou ostříhanou hřívu. Když jsem se ptal, řekli: „Dělají se z ní provazy a odvádějí se do orda pro lov.“ Obkličovací lovy začínají v devátém měsíci a končí ve druhém. V době lovu jedí obvykle ulovenou zvěř a ovcí zabíjejí méně.

Jejich úprava hlavy: vlasy rozpuštěné a svázané v uzel, v zimě čapka, v létě klobouk; ženy nosí na hlavě ku-ku.¹⁴

Já, Tching, jsem viděl, jak se ku-ku dělá: kostra je z malovaného dřeva a je potažena červeným hedvábím se zlatem. Nahoře je čtyři pět stop dlouhá vrbová hůl nebo hůl vykovaná ze železa, obalená modrou plstí. Vznešené ji zdobí ledňáčkovými květy naší dynastie nebo pestrým hedvábím, aby se třepetalo; nižší bažantím peřím. Ženy si podle svého vkusu natírají tvář vlčím trusem.¹⁵

Jejich oděv: zapíná se napravo a má hranatý límec. Dříve byl z plsti, srsti a kůže, nyní z hedvábí a zlatých nití; barvy jsou červená, fialová, tmavomodrá a zelená, vzory slunce, měsíc, drak a fénix. Rozdíl mezi vznešenými a nízkými se nedělá.

Já, Tching, jsem to zkoumal: je to právě jako střih starého „hlubokého šatu“. Původně má jen spodní límec, zrovna jako límec taoistického šatu naší dynastie, a proto se mu říká hranatý. Horní čtyřhranný límec je už dílo Číňanů; tatarský vládce, lidé ze sekretariátu a jiní vysoce postavení ho nenosí. V pase je šat nahusto složen do drobných záhybů, jichž je bezpočet; hluboký šat má jen dvanáct dílů, Tataři mají záhybů víc. Přes pás si ještě dávají šňůru stočenou z červeného a fialového hedvábí, zvanou „pasová šňůra“; chtějí, aby byl pás na koni pevně stažen a vystupoval a aby to bylo pestré a pěkné na pohled.

Jejich řeč má zvuky, ale ne písmo; hodně se vypůjčuje a pojmenovává podle zvuku. Těm, kdo ji překládají, se říká tlumočníci.

Jejich jména: mají osobní jméno, ale ne příjmení; mají-li z něčeho neblahé tušení, jméno si změní.

Já, Tching, jsem viděl, že se odshora dolů nazývají jen osobním jménem; příjmení neměli nikdy a nemají ani úřední tituly. Kdo vede písemnosti, je „bičeči“, kdo spravuje lid, „darugači“, kdo je v tělesné stráži, „chorči“.¹⁶ Ministři, tedy Čchu-cchaj a jemu podobní, si sami říkají „páni ministři sekretariátu“; a Wang Ťi¹⁷ si sám říká „velmož stříbrné a modré slávy“, „hlavní cenzor“, „uklidňující zmocněnec“ a „státní vyslanec“; tatarský vládce jim nic takového neudělil.

Jejich zdvořilost: místo úklony se obejmou; klanějí se pokleknutím na levé koleno.

Já, Tching, jsem jejich objetí viděl; je to prostě vzájemné objímání kolem ramen.

Jejich pořadí míst: nejčestnější je střed, potom pravá strana, nejnižší je levá.

Jejich letopočet: dříve užívali obrazů dvanácti zvířat (například rok krysy), nyní užívají šedesátkového cyklu (například „prvního nebo třicátého dne prvního měsíce roku ťia-c’“); to vše je naučili Číňané, Kitani a Džürčeni. Podle původního tatarského zvyku tomu nerozuměli: zazelená-li se tráva, je to jeden rok, objeví-li se nový měsíc, je to jeden měsíc. Zeptá-li se jich někdo na věk, počítají na prstech, kolikrát se zazelenala tráva.

Já, Tching, jsem v Jen-ťingu a v kraji Süan-te viděl kalendáře, dokonce tištěné a svázané. Když jsem se ptal, řekli, že je I-la Čchu-cchaj sám vypočítal, sám dal vytisknout a sám rozeslal; tatarský vládce o tom ani neví. Čchu-cchaj se vyzná v hvězdářství, v básnictví, ve hře na citeru i v čchanové meditaci; je velmi všestranný. Má úplně černý vous, který mu sahá až ke kolenům a který si obvykle svazuje do uzlů; postavy je velmi statné.¹⁸

Když volí den pro nějaký podnik, řídí se přibýváním a ubýváním měsíce (dnů před třetím dnem měsíce a po poslední čtvrti se varují). Když uvidí nový měsíc, vždy se mu pokloní.

Písmo a úřední moc

Své záležitosti zapisují dřevěnou hůlkou;¹⁹ písmo vypadá jako vyplašení hadi a zkroucené žížaly, jako nebeské talismany nebo jako značky hudebního zápisu; s písmem Chuej-chuejů je skoro jako bratr s bratrem.

Já, Tching, jsem to zkoumal: Tataři původně písmo neměli, dnes však užívají trojí. Ve vlastní tatarské zemi užívají jen malá dřívka, tři čtyři palce dlouhá, na jejichž čtyřech hranách dělají vruby; mají-li například poslat deset koní, vyříznou deset vrubů. Většinou vyřezávají jen počet. Jejich mravy jsou prosté a mysl soustředěná, a proto se ve slovech nemýlí. Podle jejich zákona se lež trestá smrtí, proto se nikdo neodváží podvádět. Ač nemají písmo, dovedli tak založit stát. Tato dřívka jsou totéž co starodávné dřevěné vrubovky. Mezi Chuej-chueji užívají písma Chuej-chuejů; to má na starosti Činkaj. Písmo Chuej-chuejů má jen jednadvacet písmen, ostatní se skládá přidáváním po stranách.²⁰ Mezi Číňany, Kitany a Džürčeny, tedy v zaniklých státech, užívají jen čínských znaků; to má na starosti I-la Čchu-cchaj. Avšak i tam na konec, před datum, vlastnoručně připisuje Činkaj písmem Chuej-chuejů: „Vydáno tomu a tomu.“ To je namířeno právě proti Čchu-cchajovi: písmo Chuej-chuejů slouží jako ověření a bez něho listina neplatí. Chtějí nejspíš, aby vše šlo přes Činkaje a aby se oba navzájem hlídali. V jen-ťingských městských školách se většinou učí písmu Chuej-chuejů a tatarské řeči. Kdo se naučí tlumočit, hned se stane tlumočníkem, chodí s Tatary, svévolně si hraje na pána a vymáhá dary i jídlo. Kitani a Džürčeni měli původně vlastní písmo; neužívá se žádné.

Jejich pečeť má nápis „Poklad pro vyhlašování rozkazů“; znaky jsou ve vrstveném pečetním písmu, je čtverhranná a měří něco přes tři palce. Opatruje ji Činkaj a není tu žádná pojistka v podobě závěry nebo spolupodpisu. Ve všech věcech, velkých i malých, má rozhodovat sám nepravý náčelník. Čchu-cchaj, Čchung-šan a Činkaj však společně drží otěže tatarské moci. V záležitostech čtyř světových stran přešla moc nad životem a smrtí, nad udílením a odnímáním do rukou těch, kdo vládnou pečetí, i když rozkaz tatarského vládce třeba ještě nevyšel.

Já, Tching, jsem to zkoumal: jen v tom, co prochází listinami, mohou Čchu-cchaj a Činkaj prosadit své soukromé záměry, protože tatarský vládce neumí číst. O velkých věcech, jako jsou tažení a užití vojska, rozhoduje vládce sám a radí se o nich jen s vlastními pokrevními příbuznými; Číňané a jiní k tomu přístup nemají. Tatarům říká vždy „naše vlastní kosti“. I v nejdrobnějších sporech jdou lidé s dary přímo před tatarského vládce, ale nakonec odcházejí bez rozhodnutí.

Jejich věštění: propalují ovčí lopatku a podle toho, zda praskliny jdou souhlasně nebo protisměrně, rozeznávají štěstí a neštěstí. Zda Nebe něco zavrhuje nebo dává, rozhoduje se jen tím; věří tomu velmi pevně. Říkají tomu „pálení pchi-pchy“.²¹ Není věci tak nepatrné, aby o ní nevěštili, a věští vždy třikrát čtyřikrát znovu.

Když jsem já, Tching, přišel s poselstvem do stepi, tatarský vládce několikrát pálil pchi-pchu, aby vyvěštil, zda má poselstvo odejít, nebo zůstat; v pchi-pche zřejmě vyšlo, že se máme vrátit, a tak nás propustil. Pálení pchi-pchy je totéž co navrtávání želvího krunýře.

Jejich obvyklá řeč je: „Opřeni o sílu Věčného Nebe a o ochranu císařova štěstí.“ O tom, co hodlají učinit, říkají: „Tak to Nebe káže.“ O tom, co už někdo učinil, říkají: „Nebe to ví.“ Není věci, kterou by nepřičítali Nebi. Od tatarského vládce až po jeho lid to dělají všichni.

Daně a obchod

Jejich dávkám se říká čchaj-fa.²² Mléko mají od koní a jídlo od ovcí; dávky se proto vybírají od každé domácnosti podle velikosti stád, podobně jako čínské dodávky pro dvůr. Pokud jde o zřizování stanic, ponechává se jednotlivým náčelníkům, aby sami určili, jak dlouho se má sloužit. Od čínského lidu, vyjma řemeslníky, se bez rozdílu pohlaví vybírá ročně: ve městech za dospělého dvacet pět liangů hedvábí a padesát liangů hedvábí za skot a ovce (tak říkají náhradě za stříbro vypůjčené od Chuej-chuejů na stravu projíždějících poslů); od venkovanů sto liangů hedvábí na osobu.²³ Rýže se bez ohledu na rozlohu polí vybírají čtyři š’ ročně na domácnost. Stříbra se ze všech krajů dohromady dopravuje dvacet tisíc tingů ročně.²⁴ A co se vymáhá postranními cestami a oklikami, nelze ani vypovědět.

V poušti, kterou jsem já, Tching, projížděl, má od tatarského vládce, nepravých císařoven, následníka, princezen a příbuzných dolů každý své území. Domácnosti jejich lidu dodávají jako čchaj-fa skot a koně, vozy, nosiče, skopové maso a kobylí mléko. Tataři totiž mají step rozdělenu do správy a každý díl odvádí čchaj-fa; nikdo, vznešený ani nízký, toho není ušetřen. Je ještě další druh: každý odvádí čchaj-fa na potřeby stanic ve svém území, a i v tom jsou si vysocí i nízcí rovni. To je stepní čchaj-fa. Pokud jde o čchaj-fa v čínských zemích, kromě hedvábí a hedvábné vaty, které se od každé domácnosti a každého dospělého převádí na stříbro, se pokaždé, když projíždějí poslové nebo se přesouvá vojsko, potraviny a zbraně, i pro všechny ostatní potřeby vrchnosti vypočítá, kolik je čeho třeba, a rozvrhne se to na domácnosti. Lidé zaniklých států tím velmi trpí a jejich hořkost a hněv sahají k nebi, ale nakonec proti tomu nic nezmohou. Tatarský vládce čas od času posílá ze stepi úředníky stanovit čchaj-fa v čínských zemích. V Jen-ťingu jsem já, Tching, viděl, jak přijel ministr Chu;²⁵ jeho hrabivost byla ještě děsivější. Stříbro jako čchaj-fa museli dát dokonce i cech učitelů a cech žebráků. Jen-ťingský cech učitelů o tom složil báseň:

I od cechu učitelů žádají stříbro;
žáků je poskrovnu a bída až příliš čistá.
Lu Ťing-šan, hodný Zlatého koně a Nefritové síně,
Fan C’-žen, čistý jako jasný měsíc a svěží vítr.
K Liům se sotva vejde, kdo vykládá ctnost,
Čangova světnička stačí právě těm, kdo zpívají u oltáře deště.
Pojďme spolu prosit ministra Chu:
až nám to promine, bude sajn.²⁶

Z toho je vidět, jak vybírají dávky.

Jejich směna: ovce a koně, zlato a stříbro, hedvábné látky.

Jejich obchodování: od tatarského vládce až po nepravé krále, nepravé prince, nepravé princezny a ostatní svěřují všichni stříbro Chuej-chuejům nebo je půjčují lidu na rostoucí úrok. Z jistiny jednoho tingu je po deseti letech obracení úrok tisíc dvacet čtyři tingů.²⁷ Jindy za ně nakoupí všelijaké zboží a obchodují s ním, nebo předstírají, že byli v noci okradeni, a vymáhají náhradu na lidu.

Já, Tching, jsem viděl, že Tataři umějí jen žádat dary; obchodování nerozumí ani jediný. Od tatarského vládce dolů prostě dávají stříbro Chuej-chuejům a nechávají je, ať jdou sami obchodovat a odvádějí úrok. Chuej-chuejové je buď sami půjčují dál, nebo všelijak obchodují, nebo lživě tvrdí, že byli oloupeni, a vymáhají náhradu na domácnostech v krajích a okresech. Tataři chtějí vcelku jen hedvábí, železné kotle a barvené dřevo; jejich potřeby nepřesahují jídlo a šat. Číňané, Chuej-chuejové a jiní to vozí do stepi a Tataři to směňují za ovce a koně. U Tatarů je opravdu zvykem, že nikdo nezvedne, co leží na cestě; zloději se přece jen najdou, ale jsou to jen lidé ze zaniklých států. Chuej-chuejové také pokládají věci na opuštěné místo a zdaleka je pozorují; jakmile o ně někdo zavadí, přiběhnou a křivě ho obviní. Lstivosti Chuej-chuejů je třeba se bát nejvíc; jsou přitom velmi zruční, umějí řeči mnoha zemí a jsou zkrátka všeho schopní.

Tituly, zákazy a tresty

Jejich úřední tituly: přisvojují si titul krále státu, zastupujícího císaře, knížete nebo císařského zmocněnce. Zajatci ze zaniklých států se nazývají ministry sekretariátu, generály, náměstky nebo uklidňujícími a dopravními komisaři; každý si přivlastňuje jméno, jaké se mu zlíbí. Jmenovací výnosy a listiny u nich nikdy nebyly.

Já, Tching, jsem to zkoumal: Tataři nikdy neznali jmenování do úřadů ani platy a tatarský vládce ani nechápe, co úřední tituly znamenají. Tataři mají jen zlatou tabulku s tygří hlavou, hladkou zlatou tabulku a hladkou stříbrnou tabulku. Má-li někdo zásluhy, sám dodá zlato nebo stříbro a požádá tatarského vládce; ten mu dovolí dát si tabulku zhotovit. Je na ní vyryto písmo Chuej-chuejů a neříká nic víc než ono „silou Věčného Nebe“ a podobně. Jsou tu také hodnostáři zaniklého ťinského státu, kteří se smísili s nádeníky, klesli mezi řezníky a krčmáře nebo odešli mezi taoisty, a všichni se dosud nazývají starými tituly. V domě zmocněnce Wanga je několik vozků, kterým se říká „pane komisaři“ a „pane náměstku“. V chrámu Čchang-čchun-kung²⁸ je mnoho dvořanů zaniklého ťinského státu; unikli tam holení hlavy i podřadným robotám a dostanou šat i jídlo. Je to nadmíru žalostné.

Řád jejich lidu: desíti lidem velí náčelník s odznakem; od deseti ke stu, od sta k tisíci, od tisíce k deseti tisícům má každý oddíl svého velitele.

Zákazy jejich státu: kdo ryje zemi v době, kdy roste tráva, a kdo zanedbá oheň a zapálí trávu, toho rodina je popravena. Kdo zvedne ztracenou věc, kdo šlápne na práh, kdo bije koně přes tvář a oči a kdo se dopustí smilstva, je popraven sám. Komu při jídle zaskočí a komu teče krev z úst nebo z nosu, je viněn, že jeho srdce věští zlé. Kdo sroluje plstěný závěs dveří směrem ven, je obviněn, že svazuje hrdlo tatarského vládce.²⁹ Jedou-li jezdci proti sobě a míjejí se zleva, říká se tomu shoda; podává-li kdo druhému maso a ten je bere levou rukou, říká se tomu protivenství. Kdo při nalévání kyselého mléka převrhne nádobu, o tom se říká, že mu vymře potomstvo. Koho zasáhne hrom nebo oheň, opustí všechen svůj majetek i dobytek a uteče; vrátí se až po roce.

Já, Tching, jsem viděl, že Tataři, kdykoli uslyší hřmění, zacpou si uši a přikrčí se až k zemi, jako by se schovávali.

Jejich odměny a tresty: podle jejich zvyku je služba samozřejmost a nikdo se neodváží pokládat ji za zásluhu. Navzájem se napomínají slovy: „Pošle-li mě pán do ohně nebo do vody, půjdu za něho.“ Mluvit o hladu, zimě a strádání je podle nich „taj“ (taj znamená „nedobré“). Proto v jejich státě v době míru odměn není. Jen při vítězství ve válce odměňují koňmi, zlatými a stříbrnými tabulkami nebo kusy hedvábí. Při dobytí města nechají vojsko volně loupit děti, ženy, nefrit a hedvábí. Kdo loupí dřív a kdo později, řídí se stupněm zásluh; zarazí-li první šíp do dveří, další se neodváží vejít. Kdo se proviní, toho zabijí; tomu říkají „aldachu“.³⁰ Nezabijí-li ho, zařadí ho za trest do vojska ba’aturů (obdoba čínských mužů odhodlaných k smrti),³¹ a to třikrát nebo čtyřikrát, a teprve pak mu vinu prominou. U nejlehčích provinění zabaví polovinu majetku.

Já, Tching, jsem viděl, že jeden jejich zákon je nejlepší: kdo lže, zemře.

Kdo se dopustí loupeže, toho zabijí a jeho ženu, děti a dobytek zabaví a dají domácnosti, která byla oloupena. Ukradne-li otrok jednoho věc druhému nebo věc otrokovi druhého, zabaví ženy, děti a dobytek pána i otroka a otroka i pána zabijí; tomu se říká „rozsudek i nad pánem“. Když něco vidí, hned to chtějí; tomu říkají „sauga“.³² Dostanou-li to, řeknou „sajn“, což je tatarsky „dobré“. Nedostanou-li, řeknou „mau“, což je tatarsky „nedobré“. Sauga znamená čínsky vyžadovat.

Jízda a koně

Jejich jízda a střelba: už jako nemluvňata je přivazují šňůrami k prkénku a upevní na koně, takže jezdí všude s matkou. Ve třech letech je provazem přivážou k sedlu, aby se měli čeho držet, a cválají se všemi. Ve čtyřech pěti letech nosí malý luk a krátké šípy. Když dorostou, zabývají se po celý rok lovem. Při cvalu stojí na špičkách a nesedí, takže osm devět dílů síly mají v nártech a jeden dva díly ve stehnech. Jsou rychlí, jako když přižene vichřice, a prudcí, jako když se sesune hora; obracejí se vlevo i vpravo jako na křídlech, takže dovedou hledět doleva a střílet doprava, aniž se přidržují podocasníku.

Při střelbě vpěší stojí s chodidly do tvaru osmičky, široce rozkročeni a v pase přikrčeni; proto mají sílu, jež prorazí pancíř.

Já, Tching, jsem viděl, jak tatarská žena porodila v pustině dítě; sotva bylo po všem, otřela je ovčí vlnou, zabalila do ovčí kůže a přivázala do vozíčku čtyři pět stop dlouhého a stopu širokého; ten si hned vzala pod paži na koně a jela dál.

Jejich koně se pasou volně, bez sena a obilí; teprve v šestém měsíci, když se nasytí trávy, ztloustnou. Hřebce vyřežou, když mají čtyři zuby; proto jsou statní a silní, poddajní a bez vrtochů, snášejí vítr a mráz a dlouho vydrží. Nevyřezaní jsou pravým opakem, snadno ržají a plaší se a nelze s nimi číhat v záloze. Koním, kteří mají tenká kopyta a bojí se kamení, je podbíjejí železem nebo destičkami; říká se tomu „drsné nohy“. Při rychlé jízdě nesmějí být nakrmeni. Po odsedlání jim vždy uvážou hlavu vzhůru a čekají, až se jim dech zklidní a čtyři kopyta vychladnou; teprve pak je pustí k vodě a trávě. Pastevcům se říká „ulači“;³³ tři díly z nich jsou Chuej-chuejové, sedm dílů Číňané.

Já, Tching, jsem zkoumal, jak Tataři chovají koně. Jakmile zjara skončí tažení, pustí všechny dobré válečné koně volně k vodě a trávě a nedovolí na nich jezdit. Až když se chystá západní vítr, pochytají je, nechají je zhubnout, přivážou u stanů a dávají jim jen trochu vody a trávy. Po měsíci jim sádlo spadne a ztvrdnou; ujede-li se na nich několik set li, ani se nezpotí, a proto vydrží daleké cesty a mohou do boje. Když jsou běžně na cestě, nesmějí cestou vodu ani trávu vůbec dostat; kdyby totiž žrali a pili při námaze, nenabrali by sílu a onemocněli by. To je správný způsob chovu koní. Lidé na jihu dělají opak, a proto jsou jejich koně často nemocní. Z hřebců nechávají jen ty nejstatnější a nejlepší na plemeno, těm říkají „i-la“; ostatní většinou vyřežou, a proto jsou všichni silní. I-la je hřebec; není vyřezán, má na starosti stádo klisen a nechodí mezi valachy. Valaši a klisny tvoří každý své stádo. Koně bývají ve stádech po čtyřech pěti stech kusech a starají se o ně jen dva ulači; v ruce drží místo biče železnou palici v podobě kuřecího srdce a koně se jí bojí, jen ji zahlédnou. Každé ráno a večer přivede každý ulači koně, které má na starosti, postaví je do kruhu před pánův stan a po chvíli se zase rozejdou. Při napájení může u studny pít jen čtyři pět koní; přicházejí sami jeden po druhém podle pořadí, napijí se a odejdou, a přijdou další. Předběhne-li některý, ulači zdaleka zamává železnou palicí, kůň sklopí hlavu a zastaví se; žádný se neodváží dělat zmatek, je v tom dokonalý pořádek. Ve stádě klisen připadá na jednoho hřebce padesát šedesát klisen. Vyjde-li klisna ze stáda, hřebec ji kousáním a kopáním zažene zpět; přijde-li hřebec z jiného stáda, zdejší hřebec ho kousáním a kopáním vyžene. Jak oddaně a přitom odděleně žijí, je obzvlášť pozoruhodné.

Jejich sedla a uzdy jsou lehké a jednoduché, aby se dobře cválalo; neváží ani sedm osm ťinů. Křídla sedla jsou vpředu vztyčená a vzadu plochá, takže se jezdci při obratech neodřou paže. Třmeny jsou okrouhlé, takže noha stojí uprostřed a nesklouzává do strany, a mají široké dno, takže do nich bota snadno vklouzne. Třmenové řemeny se měkčí v ruce a nevydělávají se ledkem; napouštějí se ovčím lojem, takže v dešti nepraskají a nehnijí. Nejsou širší než palec a jsou krátké, takže je velmi snadné stát v třmenech a otáčet se.

Vojsko a zbraně

Jejich vojskem je všechen lid od patnácti let výše. Mají jezdce, ale ne pěší; každý má dva tři koně, nebo i šest sedm. Padesáti jezdcům se říká jeden ťiou (to jest oddíl). Stateční náčelníci a silní otroci se sami sdružují do pětic a zdržují se výhradně po boku hlavního velitele; těm se říká vojsko ba’aturů. Když dříve útočili na Che-si, na Džürčeny a na jiné státy, hnali jejich lidi před sebou na jejich vlastní města.

Já, Tching, jsem cestou stepí tam i zpět neviděl jediného člověka jít pěšky. Při tažení jede velitel na jednom koni a dalších pět šest nebo tři čtyři koně jdou s ním, stále připraveni pro případ nouze; i kdo jich tolik nemá, potřebuje aspoň jednoho dva.

Jejich zbraně: mají zbroj z vrbových lístků a zbroj kroužkovou (ze šesti vrstev kůže); luky z rohu divoké ovce (rohová plocha je spojena s rukojetí, celková délka tři stopy); hvízdavé šípy, šípy z velbloudí kosti a šípy s jehlovým hrotem; zářez pro tětivu vyřezávají ve dřevě a opeření berou z orlích per. Mají zahnuté šavle podle vzoru Chuej-chuejů, lehké a ostré, s malou a úzkou rukojetí, takže se s nimi snadno máchá. Mají dlouhá i krátká kopí s ostřím plochým jako dláto, které po cíli nesklouzne a prorazí těžký pancíř. Mají boční štíty z prutů propletených kůží, jinak z vrby, třicet palců široké a jedenapůlkrát tak dlouhé; okrouhlé štíty, které nosí na paži jen předvoj, když sesedne a střílí, a které slouží výhradně k rozbití nepřítele; železné okrouhlé štíty, jimiž nahrazují přilby, protože se s nimi v boji lépe otáčí; a podpírané dřevěné štíty, které při dobývání měst chrání před metacími stroji. Každý velký náčelník má korouhev, a to jen jedinou (nižší ji mít nesmějí); bývá stále svinutá a položená a jen při povelu k boji ji rozvinou a hned zas svinou. Při dobývání měst mají metací stroje; ty mají přístřešky a přístřešky mají sítě z provazů, které kryjí muže tahající za lana. Když nedávno dobývali Feng-siang, soustředili všechnu sílu na jeden roh hradeb a postavili tam čtyři sta strojů.³⁴ Ostatního náčiní je mnoho a nelze je vypočíst. V čem vynikají nejvíc, je luk a šíp; na druhém místě je šavle.

Já, Tching, jsem to zkoumal: Tataři byli zprvu v naprosté temnotě a ze sta řemesel neměli ani jediné. Co jiného jejich země plodila než dobytek? Lid byl prostý a hrubý; co mohl umět? Sedlové kostry dělali jen z holého dřeva potaženého ovčí kůží a i třmeny vyřezávali ze dřeva. Hroty šípů byly z kosti, železo neměli odkud vzít. Teprve když zničili Chuej-chueje, měli zboží, řemeslníky i zbraně. Chuej-chuejové totiž vynikají ve všech řemeslech a uměních a zvlášť dokonalé jsou jejich stroje na dobývání měst. Když potom zničili ťinské barbary, měli už všechna řemesla úplná.

Jejich vojenskou potravou jsou ovce a dojené klisny (stiskem ruky vytlačovat mléko se nazývá dojit). Když mají klisny po ohřebení mléko, nechávají ve dne pít hříbata a na noc klisny shromáždí a dojí. Mléko uchovávají v kožených nádobách a několik nocí je stloukají; když trochu zkysne, dá se pít. Říkají mu „kobylí mléko“.³⁵ Sotva vstoupí na cizí území, věnují se především plenění; to je ono Sun-wuovo „brát potravu od nepřítele“.³⁶

Já, Tching, jsem často viděl dojit klisny i za dne, a když jsem se na to ptal, řekli, že na dni či noci vůbec nezáleží. Dojí se takto: nejprve nechají hříbě sát, aby mléko spustilo, pak hříbě odeženou, člověk dojí rukou do koženého vědra, mléko přelije do koženého měchu a stlouká je; obyčejní lidé je pijí už po několika nocích. Když jsme poprvé přišli do zlatého stanu, dal nám tatarský vládce napít kobylího mléka; bylo čiré a sladké, docela jiné než obyčejné, které je bílé a kalné a chutná kysele a pižmově. Říkají mu „černé kobylí mléko“; je totiž tak čiré, že se zdá černé. Když jsem se ptal, řekli: „To se stlouká sedm osm dní; čím víc se stlouká, tím je čiřejší, a když je čiré, není cítit.“ Pil jsem je jen tenkrát, jinde jsem je už neviděl. Takové lahůdky dostává panovník. Také nám dvakrát ve zlatém stanu poslali hroznové víno ve skleněné láhvi; z jedné láhve bylo přes deset malých číšek. Barvu mělo jako jižní šťáva z tomelu a bylo velmi sladké; prý se jím člověk také opije, vypije-li ho hodně, jenže hodně jsme ho nedostali. Je to dar ze zemí Chuej-chuejů.

Tažení a boj

Na pochodu se stále bojí přepadu ze zálohy. I když jde jen část vojska, vyšlou vždy nejprve vybrané jezdce, kteří se rozjedou na čtyři strany, vystupují na výšiny, rozhlížejí se do dálky a zvědy zajíždějí na sto dvě stě li. Chytají usedlé i pocestné a zjišťují, jak je to vlevo i vpravo, vpředu i vzadu: kterou cestou lze postupovat, na které město zaútočit, na kterém místě bojovat, kde tábořit, kde je nepřátelské vojsko, kde je obilí a píce. To vše mají na starosti jízdní zvědové, kteří se vracejí s hlášením. Když se spojí hlavní síla vojska a naježí se jako jeden muž, nejprve pálí pchi-pchu a vyberou jediného, kdo bude velet všem oddílům.

Já, Tching, jsem viděl, že Tataři nikdy nedrží silné vojsko uvnitř měst. V krajích a okresech na jih i na sever od Řeky, jimiž jsem projížděl, nebyl ve městech jediný voják; jen ve vsích za hradbami byli rozestaveni jízdní zvědové, roztroušení jako hvězdy. Zvedne-li se náhle poplach, zvědové si odpovídají, zjišťují na všechny strany, a když se dovědí pravdu, spěšně to hlásí velitelům a hlavní síle vojska.

Pro tábor volí vždy výšinu. Stan hlavního velitele je vždy obrácen k jihovýchodu; před něj postaví hlídkové jezdce, tatarsky „toloči“, kteří se střídají ve střežení okolí (jen vpředu žádný vojenský tábor není). Vojska po levici a pravici stanu i za ním se drží každé svého náčelníka a táboří v pořadí. Tábory mají být rozdělené a co nejřidší, aby byla pastva pohodlná. V každém táboře nechávají dva koně, kterým na noc nesundávají sedlo, pro nenadálé případy. Jméno velitele tábora je nočním heslem. Je-li v jednom táboře poplach, sousední tábory připraví koně a čekají, zda bude třeba pronásledovat; ostatní zůstávají v pořádku a nehnou se. Jen tábor zvědů je jiný: velitel je uprostřed, vojáci kolem na čtyřech stranách a místo nočních obchůzek si předávají dřevěnou vrubovku (to je čínský vojenský způsob předávání šípu). Koně krmí uvnitř tábora, aby neutekli. Před soumrakem rozdělají v táboře ohně; tomu se říká „ohňové stanoviště“. V noci se pak přesunou na místo, kde je nikdo nevidí, aby se chránili před nočním přepadem, a ohně hoří dál na místě prvního tábora až do svítání.

Já, Tching, jsem viděl, že často užívají hlídek se psy. Tábor staví ještě za časného dne, protože si chtějí důkladně prohlédnout okolí vlevo i vpravo.

Jejich šik je výhodný pro boj v otevřeném poli; nevidí-li výhodu, nepostupují. Z toho, jak se nepřítel hýbe a jak stojí, poznají, je-li silný, nebo slabý. Sto jezdců v kruhu dokáže obklíčit deset tisíc mužů; tisíc jezdců rozvinutých do šíře dokáže zaplnit sto li. Rozbít pevný šik a vniknout do něho je věcí předvoje; první jdou obrnění, zpravidla tři z deseti. Kdykoli narazí na nepřátelský šik, drží se po třech, po pěti a po čtyřech a pěti a rozhodně se neshlukují, aby je nepřítel neobklíčil. Vcelku platí, že pěším se hodí být sevřeni a jezdcům rozptýleni. Rozdělí-li se nepřítel, rozdělí se také; spojí-li se nepřítel, spojí se také. Proto jejich jízda vyráží hned zdaleka, hned zblízka, hned v množství, hned v hrstce, hned sražená, hned rozptýlená, hned se vynoří, hned zmizí; přichází, jako když spadne z nebe, a odchází, jako když zmizí blesk. Říká se tomu „šik havraních vojáků a rozsypaných hvězd“. Když se mají ze spojení rozdělit, hledí, kam ukáže bič; když se mají z rozptýlení spojit, řídí se zvukem bubnu ku-kuej,³⁷ který je jejich znamením. Z blízka do dáli jsou za okamžik o tisíc li. Při nočním shromáždění poznají podle kouře ohňů, kde se má bojovat. Je-li třeskutá zima a nepadá sníh, třou kameny a modlí se k Nebi.³⁸

Já, Tching, jsem viděl, jak Tataři táhnou do pole: je to prostě bezohlednost a hrubý nátlak, nic víc.³⁹ I oni jsou lidé; jak by se nebáli smrti? Jenže od doby, co vedou vojska na jih, utrpěli málokdy škodu, a proto jejich smělost rostla a troufají si na nehoráznosti. Potravou Tatarů jsou ovšem jen ovce a koně, kteří jdou s nimi, a zásobování nepotřebují. Kolik je však v jednom vojsku Tatarů? Všichni ostatní jsou lidé ze zaniklých států. Ovce a koně, které s sebou Tataři vedou, nestačí ani jim samým, a lidé ze zaniklých států potřebují k jídlu také obilí. Z toho je vidět, že se nesmí jen velebit síla Tatarů a nemyslet na to, jak zesílit sami.

Když chtějí rozbít nepřítele, vystoupí na výšinu, rozhlédnou se do dálky, nejprve si prohlédnou tvar krajiny a zjistí, co je u nepřítele pravda a co klam; hledí jen na to, jak využít zmatku. Proto na začátku střetnutí pokaždé vyrazí oddíl jízdy přímo na nepřátelský šik. Jakmile se šik po prvním nárazu pohne, ženou se bez ohledu na počet daleko vpřed, a nepřítel neodolá, i kdyby měl sto tisíc mužů. Nepohne-li se, přední oddíl projede napříč a narazí další. Nemůže-li ani ten vniknout, učiní zadní oddíl totéž. Zatímco takto na nepřítele dorážejí, protahují čas, aby mohli rozestavit vojsko vlevo, vpravo i vzadu. Když je vojsko sevře ze čtyř stran, ten, kdo dorazil poslední, jednou udeří na ku-kuej, ze čtyř stran a osmi směrů mu odpovědí a všichni spojenou silou udeří najednou. Kromě toho jindy navléknou okrouhlé štíty na paže, sesednou a střílejí pěšky; jakmile šíp z jednoho kroku zasáhne, obě křídla se jistě zhroutí, zhroucení přejde ve zmatek a ve zmatku do nepřítele rychle vniknou. Nebo když vidí příležitost, natlačí jízdou na pěší; tehdy se zadní oddíl pěších zastaví a jízda se žene nepříteli vstříc.⁴⁰ Opevní-li se nepřítel tak, že sto úskoků selže, vženou do něho dobytek nebo bičem poštvou neochočené koně, aby živou silou rozvrátili nepřátelský šik; zřídkakdy to selže. Vztyčí-li nepřítel les halaparten a postaví zvenčí zátarasy proti koním, aby zamezil výpadům, objíždějí ho jezdci v řídkém kruhu a čas od času vystřelí šíp, aby nepřítele unavovali. Trvá-li to déle, dojde nepříteli jídlo nebo dříví a voda a musí se pohnout; tu na něj vojsko dotírá. Nebo když se nepřátelský šik už pohnul, schválně neudeří hned, počkají, až bude vyčerpán, a teprve pak do něho vrazí. Nebo je-li jejich vojska málo, nejprve rozhazují hlínu a potom vlekou dřevo, aby se prach zvedl k nebi a nepřítel myslel, že je jich mnoho; nepřítel se tak často rozprchne sám. Nerozprchne-li se, udeří, a jeho porážka je jistá. Nebo ženou do boje poddané zajatce a nechají je prohrát; když se síla nepřítele vyčerpá, udeří vybraným vojskem. Nebo sotva zkříží zbraně, předstírají porážku a prchají, schválně odhazují zavazadla a rozhazují zlato a stříbro; nepřítel uvěří, že opravdu prohráli, pronásleduje je bez přestání, narazí na jízdu v záloze a zpravidla je do jednoho zničen. Nebo ze skutečné porážky dovedou lstí udělat vítězství. Vše záleží na tom, kdy jedni jdou podél a druzí napříč, a jsou v tom věci, o nichž staré návody nemluví. Zvítězí-li, jdou nepříteli v patách, pobíjejí ho a nenechají nikoho uniknout; prohrají-li, rozprchnou se na čtyři strany a pronásledovatel je nedostihne.

Velitelé a země

Jejich velitelům vojsk se dříve říkalo „sedmnáct náčelníků“:⁴¹ Temüdžin (to jest Čingis; po jeho smrti vede jeho vojsko sama Ögedejova matka), nepravý první princ Džoči (už byl zabit), nepravý druhý princ Čagataj (nyní střeží země Chuej-chuejů), nepravý třetí princ Ögedej (nynější tatarský vládce), nepravý čtvrtý princ Toluj (po návratu z Che-nanu zemřel na nemoc; tito čtyři jsou Temüdžinovi synové),⁴² Temüge-otčigin (říká se mu také Wo-čchen nebo velký král Niao-šeng; je to Temüdžinův mladší bratr), Alčidaj (Temüdžinův synovec, mladší bratranec Ögedejův),⁴³ císařský zeť Butu (Temüdžinův zeť), Paj-s’-ma (jinak Paj-s’-pu, nepravý následník Bílých Tatarů, Temüdžinův zeť, dřívější manžel nepravé princezny Alachaj),⁴⁴ král státu Muchali (Černý Tatar, otec Bola a děd Čalauna),⁴⁵ kníže Che-tche (Černý Tatar),⁴⁶ paní Siao (Kitanka; má na starosti domácnosti poddaných a vozy s metacími stroji),⁴⁷ A-chaj (Kitan, původně sídlil v Te-singu), Tchu-chua (A-chajův mladší bratr, původně sídlil v Süan-te), Ming-an (Kitan; jeho synem je Chan-tcha-pu, nynější „Velký bratr“ a správce pohyblivé kanceláře v Jen-ťingu)⁴⁸ a Liou Po-lin (první velitel deseti tisíc mezi Číňany). Kolik mají vojska, nelze zjistit. Avšak jeden muž má několik žen a jedna žena několik dětí; dříve jich bylo málo, nyní je jich hustě, jen přibývají a neubývají. Kolik je náčelníků dnes, už také nikdo neví; ze starých náčelníků a zkušených velitelů víc než polovina zemřela. Z těch, kdo dříve bojovali s ťinskými barbary mezi průsmyky a Řekou, jsou Sübetej, Temüdej, Tačar (nyní zvaný Pen-čan) a Alčar dosud naživu;⁴⁹ a protože se válčí bez ustání, zdá se, že o další schopné vojáky nouze nebude.

Já, Tching, jsem viděl, že podle jejich zvyku má jeden muž několik desítek žen nebo i přes sto žen a majetek jedné ženy v dobytku je velmi velký. Čingis ustanovil zákon, že jen chce, aby se jeho plémě a potomstvo množilo, a nedovoluje, aby některá žárlila. Nynější tatarský vládce Ögedej se narodil v roce ping-wu.⁵⁰ Je vousatý a tmavý; Tataři mají vousů málo, proto si hustého vousu jistě cení. Před zlatým stanem jsem já, Tching, náhle uviděl tatarského vládce, jak vyšel s jedním dvěma lidmi ven střílet z luku. Vystřelil jen čtyři pět šípů, a to na vzdálenost dvou set kroků; když dostřílel, vrátil se do zlatého stanu.

Rozložení jejich náčelníků: Otčiginovo vojsko je v Liao-tungu, Čagatajovo u Chuej-chuejů, vojsko císařského zetě Butua v Che-si; každý má o co pečovat za zády. Černých Tatarů velitelů deseti tisíc je osm, ale jejich muži nedosahují deseti tisíc; vojska strýců, bratrů, synů, synovců a příbuzných se však do počtu těchto tem nezahrnují. V čínských zemích jsou čtyři velitelé deseti tisíc: Jen Š’ v Jün-čou (to je nynější Tung-pching) má vojsko Šan-tungu; Š’ Tchien-i (to jest Š’ Třetí) v Čen-tingu má vojsko Che-tungu a Che-peje; Čang Žou v Man-čchengu (okres kraje Pao-čou) má vojsko jižně od Jen; Liou Chej-ma (Po-linův syn) v Tchien-čchengu (okres Západního hlavního města) má vojsko z Jen, Ťi a krajů za horami.⁵¹ Jsou i jiní, kdo velí množství lidí, ale žádný se počtem vojska a mocí nevyrovná těmto čtyřem. Vojska Liao-tungu, Che-si, zemí Chuej-chuejů a jiných se počítají mimo čínské temy.

Ve stepi jsem já, Tching, viděl, jak jejich velitelé a domácnosti lidu táhnou s celým domem, s vozy naloženými zavazadly, se starými i malými a s dobytkem; trvalo to několik dní bez přestání a bylo mezi nimi i mnoho třinácti- a čtrnáctiletých. Když jsem se ptal, řekli: „To všechno jsou Tataři odvelení na tažení proti zemi Chuej-chuejů. Na cestě budou tři roky; komu je dnes třináct čtrnáct let, tomu bude sedmnáct osmnáct, až tam dojde, a to už bude schopný voják. Všechny druhy Chuej-chuejů se už poddaly, jen tento jediný druh, který leží právě naproti zadní bráně S’-čchuanu. Jeho města zabírají tři sta li, kraj je velmi bohatý a teplý, rodí se tam pět druhů obilí, ovoce a stromy a melouny tak velké, že je sotva obejmeš; dodnes se nechce poddat. Čagataj proti němu válčí už několik let, a proto sem posílají další vojsko.“⁵²

Státy, které krutě zpustošili: už rozbité, které se nebrání, jsou na jihovýchodě Bílí Tataři a ťinští barbaři (Džürčeni); na severozápadě Najmani (též Naj-man), Wu-jü, Su-li, Sartaulové a Kanglyové (jména zemí Chuej-chuejů); přímo na severu Tataři (to jest plémě Wu-lu-su) a Merkité; přímo na jihu Západní Sia.⁵³ Ty, s nimiž bojovali a ještě neskončili, jsou: na východě Korea a liaotungský Wan-nu (to jest džürčenský stát Velký Čen),⁵⁴ jehož ministrovi Wang Sien-cuovi je přes devadesát let a má dar vědět, co přijde; na severovýchodě Ni-šu a Nochaj-irgen (to jest země psů; muži mají tváře hrbolaté a prsa chlupatá a během dostihnou cválajícího koně, ženy jsou krásné; Tataři na ně útočili, a nezvítězili) a Usu-irgen (Vodní Tataři);⁵⁵ na jihozápadě Mu-po (tibetské kmeny, které nemají panovníka);⁵⁶ na severozápadě Kipčakové (země Chuej-chuejů, plémě ujgurské);⁵⁷ ti se nejprve Tatarům poddali, potom odpadli a brání se za vodou. Temüdžin za života říkával: „Bez deseti let práce se s nimi neskoncuje; a kdybychom čekali, až s nimi skoncujeme, zbytky Ťinů se zase rozmnoží. Lépe je nechat tam na stráži Čagataje, nejdřív vyhladit zbytek Ťinů a potom se o to postarat.“ V roce kuej-s’ byl Čagataj přepaden jejich následníkem.⁵⁸ Dále Hindové (černí Chuej-chuejové; v jejich zemi neprší a stát žije z prodeje vody);⁵⁹ a přímo na severu Kara-Kitajové (Černí Kitani, jinak Kitani nebo Velcí Kitani, to jest stát Ta-š’ Lin-ja).⁶⁰ Některým okleštili území, jiným zajali lid. Koreu, Wan-nua, zemi psů, Vodní Tatary a Mu-po lze všechny nechat stranou a nestarat se o ně; jen stát Kipčaků je poněkud bojovný, a neuhasí-li se doutnající popel, hrozí požár stepi. O ten musí Tataři bojovat.

Já, Tching, jsem slyšel od Wang Ťiho: „Táhl jsem kdysi s Čingisem proti Západnímu Sia. V zemi Západního Sia je zvykem, že od vládce dolů všichni uctivě slouží státnímu učiteli. Každá dívka musí být nejprve nabídnuta státnímu učiteli a teprve pak se smí vdát. Když Čingis jejich stát zničil, dal nejprve státního učitele rozsekat na kusy. Státní učitel je buddhistický mnich. Později jsem táhl s Čingisem proti ťinské prefektuře Feng-siang; město padlo a Čingis zemřel.⁶¹ Jeho nástupce Ögedej ve smutku řekl: ‚Ťinský stát pevně drží průsmyk Tchung-kuan a Žlutou řeku a tak brzy ho nezlomíme. Uvažuji, že Feng-siang je spojen se S’-čchuanem a ze S’-čchuanu na jih jistě vede cesta, kterou se lze dostat ke Žluté řece.‘ Později skutečně ze S’-čchuanu oklikou vnikli do krajů Ťin a Fang, vyšli u Fou-kuangu, dostali se přímo do zázemí Žluté řeky a nakonec ťinský stát zničili.“⁶² Tataři totiž hledají jen pevnou cestu pro koňská kopyta. A když se poselstvo chystalo odjet ze stepi, řekl Čchu-cchaj velkému vyslanci: „Vy se spoléháte jen na Velkou řeku. Kam dojdou kopyta koní naší dynastie – je-li to do nebe, půjdou do nebe, je-li to do moře, půjdou do moře.“⁶³

Smrt a hroby

Zemře-li někdo na tažení, odvezou jeho tělo na velbloudu domů; jinak ho pohřbí se vším, co měl u sebe.

Já, Tching, jsem viděl: zemře-li někdo ve vojsku a jeho otrok dokáže sám dovézt tělo pána domů, dostane jen dobytek; dopraví-li je někdo jiný, připadnou mu ženy, otroci i dobytek zemřelého všichni.

Jejich hroby nemají mohylu; nechají je udupat koňmi, aby byly jako rovná zem. U hrobu Temüdžinova jsou zaraženy šípy jako ohrada (v šíři přes třicet li) a hlídkoví jezdci jej střeží.

Já, Tching, jsem viděl, že Temüdžinův hrob je u řeky Lu-kou a je obklopen horami a vodami.⁶⁴ Vypráví se, že se tu Temüdžin narodil, a proto je tu po smrti pohřben; zda je to pravda, nevím.

Konec Stručné zprávy o Černých Tatarech.

Doslov Sü Tchinga

Když jsem se já, Tching, vrátil ze stepi, sepsal jsem po pořádku tamní poměry a obyčeje. Když jsem pak dorazil do E-ču,⁶⁵ setkal jsem se náhodou s Pcheng Ta-jou, tajemníkem předchozího poselstva; každý jsme vytáhli, co jsme sepsali, a navzájem to porovnali. Velké rozdíly v tom nebyly. Vzal jsem proto za základ to, co sepsal Pcheng, a kde se něco lišilo, připojil jsem já, Tching, pod to svůj výklad. I tak je to jen vylíčení v hrubých rysech; podrobnosti jsou v Deníku severní výpravy.⁶⁶ Prvního dne prvního letního měsíce roku ting-jou éry Ťia-si⁶⁷ napsal Sü Tching, zdvořilostním jménem Čchang-žu, z Jung-ťia.

Kolofony opisovačů

Tento spis mi opsal a poslal pan Liao, který si vypůjčil sungský tisk z rodinné sbírky akademika Wanga. V první dekádě osmého měsíce, na podzim roku žen-jin éry Ťia-ťing.⁶⁸

Tento spis byl v rodinné sbírce zesnulého akademika Wang Mao-čunga; nedávno jsem si jej vypůjčil k opsání u jeho mladšího bratra, pana studenta. Podzimní dny jsou trapně krátké a dokončil jsem to až při lampě; kdo jsou stejného smýšlení, pochopí mé pohnutky. V noci za úplňku devátého měsíce, na podzim roku ting-s’ éry Ťia-ťing, zapsal Jao C’, taoista Čcha-meng z Kou-wu, v pavilonu Chan-lü-süan u pana Chua z ministerstva trestů.