Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války
I. Čechy a Falc (1620–1622)
Roku 1620. Nejprve jsme s bavorskou armádou vytáhli z Lince k Mauthausenu, přes Dunaj na Freistadt a odtud přes tamní les1 do Dolních Rakous na Drosendorf, který jsme dobyli, a spojili jsme se s císařským hrabětem Bucquoyem.2 Poté jsme společně vtáhli do Čech k Vodňanům,3 oblehli je a dobyli ztečí. Odtud jsme šli k Písku,4 kde hofmistrovi kapitána Schona Juliana odstřelili u stolu paži. Druhého dne jsme město dobyli ztečí a všechny v něm pobili. Odtud jsme s armádou táhli dál na Plzeň, kde jsme několik dní odpočívali. Tam onemocněl generálmajor Haslang a odjel do Bavorska, a spolu s ním i choť mého plukovníka Schmidta, oba však zajali Uhři. My jsme s armádou táhli dále k Rakovníku, kde jsme nepřítele našli seřazeného v bojovém šiku5 a zakopaného. Naši i nepřátelští jezdci tam svedli mnoho šarvátek a z obou táborů se na sebe střílelo i z děl. Z našeho pluku a z jednoho italského pluku jsme kostelík obehnaný pěknou zdí, který ležel uprostřed mezi oběma armádami a byl obsazen 400 muži, po prostřílení breše na očích nepřítele dobyli ztečí a všechny v něm pobili. Druhého dne zrána nepřítel vytáhl a táhl k Praze, a my jsme jej stejně následovali. Další ráno jsme dorazili asi na míli cesty k jedné vsi, kde nás postavili do bojového šiku.6 Poté jsme 7. listopadu7 se vší silou zaútočili na Čechy, napadli je v opevněné pozici, docela je porazili a rozprášili. Druhého dne pak byly pluky mého plukovníka a Bauerův ubytovány na Starém Městě a na Malé Straně, plukovník Bauer však na Novém Městě.
Prvního května8 jsme vytáhli z Prahy a přes Čechy do Horní Falce, k Waidhausu, kde měl Mansfeld hlavní šanc na vysokém vrchu a svůj tábor vedle šance. Jakmile jsme dorazili k Roßhauptu, rozbili jsme tam tábor. Pěších bylo asi 3000 pod velením plukovníka Bauera, a v tomto počtu jsem byl i já s kapitánem jménem Legerant z pluku tehdejšího mého plukovníka Schmidta. Tam jsme byli vysláni do malého lesíka proti nepřátelskému táboru. Z Mansfeldova tábora proti nám bylo vysláno několik tisíc mužů na koních i pěšky a strhla se hrozná šarvátka mušketami i děly, která trvala až do večera. Když nám přivezli čerstvý prach, byl pan plukovník Bauer střelen mušketovou kulkou do hlavy, a můj kapitán Legerant, který byl u pana plukovníka – a já jsem stál u něho –, byl také střelen skrz stehno. Poté jsme byli s vojskem odveleni zpět, protože už bylo velmi pozdě a našim jezdcům stál v cestě malý potůček, který protékal mezi naším a Mansfeldovým táborem a který oni naskrz zatarasili zátarasy, a vtáhli jsme do svého tábora. Tam pak každý den docházelo k šarvátkám, dokud Mansfeld netáhl dál a rychle neprošel Horní Falcí a Franky do Dolní Falce k Mannheimu. Kvůli Neckaru jsme jej tam nemohli následovat, a proto jsme po plucích dobyli ztečí několik měst: Hilsbach,9 Neckargemünd, kde kapitán Kögler při útoku spadl z žebříku na mne a zůstal mrtev, a rovněž Wiesloch, všechna tři spolu se zámkem Steinsberg, a všechny v nich jsme pobili. Poté, protože nastala zima, byl pluk mého plukovníka rozložen do kvartýrů v Ladenburgu, dvě míle pod Heidelbergem.
Na jaře jsme vytáhli brzy do pole a hnali jsme Mansfelda z Wieslochu zpět k Mingolsheimu.10 To je pěkná dlouhá ves, kterou Mansfeld zapálil, a my jsme se svým plukem dostali rozkaz projít skrz vypálenou ves. Sotva jsme s prvními eskadronami vyšli do pole, vyrazilo na nás několik jezdeckých pluků, které se držely za jedním návrším, a zaútočily tak, že jsme museli ustoupit a stáhnout se skrz vypálenou ves. Oni však pro požár a velkou vodu, neboť krátce předtím pršelo, jako by se protrhla mračna, nemohli pronásledovat. Stáli jsme tam až do večera. Jakmile nastala noc, protože náš generál dostal zprávu, že nám chce markrabě durlašský s armádou přijít do zad, pochodovali jsme celou noc a za svítání jsme dorazili k Windtsen,11 kde jsme několik hodin odpočívali. Toto místo bylo obsazeno 300 muži ze všech pluků a velitelem se stal major Lung z Haslangova pluku. My jsme s armádou táhli dále k Wimpfenu, kde jsme dva dny leželi v zahradách, dokud nebyl hotov lodní most. Pak nás převedli přes Neckar, kde jsme několik dní odpočívali a opevnili se u Wimpfenu. Tehdy dorazil Durlašský, a téhož večera jsme byli ještě z kvartýrů vyvedeni do pole, kde se k nám ještě téhož večera připojilo několik pluků jízdy i pěchoty, španělský lid, pod velením dona Córdoby.12
Druhého dne postavil nepřítel svou armádu proti nám v bojovém šiku a obvedl svou pěchotu špicovými vozy.13 Z obou stran se na sebe silně střílelo z děl. Když však náš generál nechal každému vojákovi dát půl mázu vína, hned jsme vytáhli a vyrazili na nepřítele. Protože už stál ve výhodné poloze a my jsme na něj táhli, střílel mezi nás hrozně z děl, takže bylo z našeho pluku najednou zastřeleno pět praporečníků, mezi nimi i mému praporečníkovi, jistému von Cederichovi, byla odstřelena pravá noha nad kolenem, takže ještě téhož večera zemřel. Dále mušketýrovi z plukovníkovy tělesné roty, zvanému Gräzl, odstřelilo dělo pravou kapsu u kalhot s 50 nebo 60 říšskými tolary, jaké tehdy nechal razit vévoda bavorský a kterým se říkalo kočičí hlavy.14 Rozlehl se proto křik, jako by Durlašský na posměch střílel k nám bavorské tolary. A protože náš pluk narazil na pravé křídlo nepřítele a stál docela blízko jejich špicových vozů, vznikl ze čtyř kusů, které stály těsně vedle nás, a z nepřátelské i naší střelby tak hrozný dým, že jsme sotva na pistolový dostřel viděli před sebe. A kdyby k našemu velkému štěstí nemusel jeden fourýr našeho pluku, zvaný Passauer, kvůli své potřebě odejít stranou – jak pak přiběhl, držel kalhoty v rukou a křičel „Nepřítel, nepřítel!“ a tak dále –, byli bychom to odnesli. Byly to dva jezdecké pluky. Náš plukovník proto ihned obrátil pluk napůl doleva, nechal projít píky, a pak nechal dát palbu pravé i levé křídlo, načež se obrátili a ustoupili.
Protože naše čtyři děla, která stála po levé ruce, když na nás jezdci zaútočili, opustili naši konstáblové, odebrali se k nim někteří mušketýři z roty mého plukovníka, mezi nimi i zmíněný Gräzl, kterému byla odstřelena kapsa, a kusy neustále nabíjeli a stříleli do nepřítele, dokud nepříteli nevzplál prach a nebyl námi úplně poražen. Náš fourýr Passauer zajal vévodu Magnuse Württemberského, ale dva jezdci mu jej odebrali, koně vraníka, na kterém vévoda jel, mu však nechali. S tím však nebyl spokojen, nýbrž se na něj posadil, a když jezdci vedli zmíněného vévodu kolem našeho pluku, dojel fourýr zezadu a zastřelil jej a zachránil se do pluku, jinak by to snad stálo život i jeho.
Poté, když mezitím Mansfeld, který se kvůli velení s Durlašským před bitvou rozešel, odtáhl k Ladenburgu a dobyl jej, v němž ležely dva španělské pluky, vytáhli jsme, jakmile to náš generál zaslechl, z Wimpfenu, zamířili k Ladenburgu, znovu jej dobyli a pronásledovali Mansfelda dále. U Lohru, nedaleko Bergstraße, jsme zastihli jeho zadní voj a v Lohrském lese jsme mu dost zatopili. Mansfeld se se zbytkem stáhl u Mannheimu přes neckarský most, a protože jsme mu už nemohli nic udělat, táhli jsme proti Frankfurtu na bláznivého vévodu Kristiána Brunšvického, u Höchstu jsme jej porazili a vzali mu děla i všechna zavazadla. Mnozí se také utopili v Mohanu, protože se jim prolomil lodní most. Můj plukovník byl s naším plukem vyslán vystřídat anhaltské,15 u nichž vzplál nepřátelský prach a kteří utrpěli velkou škodu. Tam jsme se usadili hned u brány, zcela blízko níž vzplál prach, u ní a na valu. Ač nepřítel z hradby silně střílel z dvojitých hákovnic a mušket, nemohl nám způsobit mnoho škody, protože jsme se už dostali tak blízko. Proto ještě téže noci začali vyjednávat a ráno odtáhli.
Poté jsme se s armádou opět obrátili k Bergstraße na Heidelberg, přes Storbach,16 kde byl hlavní kvartýr, přešli jsme a šli na Martinsberg a Heidelberg úplně oblehli. Přibližovacími pracemi jsme se dostali až těsně k Trutzbayeru, což je nově vystavěná věž. Císařští se přibližovali stejně k podobné věži, zvané Trutzkaiser. Až u obou těchto věží se prostřelila bresche, protože byly výtečně opevněny, a potom jsme ztečí nejen obě věže s jejich šancemi, nýbrž i jiné pěkné šance a vnější opevnění spolu s předměstím dobyli, a všechno, co bylo nalezeno ve zbrani, bylo pobito. V noci jsme pak vpadli i do města a co se z vojáků dopadlo, bylo buď zajato, nebo pobito. Byla tam značná kořist v penězích, zlatě a stříbře. Když byl zámek po několika dnech vydán plukovníkem Ferrem,17 šli jsme přímo na Mannheim, oblehli jej a po velké námaze a práci jsme i město dobyli ztečí. Většina vojáků se uchýlila do pevnosti, která se po tvrdém obléhání vzdala. Odtáhli se vším všudy a s 25 prapory pěchoty, většinou samými Angličany. Poté jsme byli přeloženi do zimních kvartýrů ve Wetterau.
Vysvětlivky
-
Ediční poznámka: „Walt“ v originále; zřejmě les (Waldviertel, Mühlviertel) mezi Freistadtem a Drosendorfem. Zeměpisné ztotožnění je nejisté. ↩
-
Ediční poznámka: „Conte Boye“ = Charles Bonaventure de Longueval, hrabě z Bucquoy, velitel císařské armády. ↩
-
Ediční poznámka: V originále „Budian“; nejspíše Vodňany (něm. Wodnian), jichž se spojená císařská a bavorská armáda zmocnila koncem září 1620 (?). ↩
-
Ediční poznámka: V originále „Brißca“, na okraji tisku „Prißca“; nejspíše Písek, dobytý ztečí 30. září 1620 (?). Jméno kapitána „Schon Julian“ je nejisté. ↩
-
Vysvětlivka: „Petali“ (z it. battaglia; něm. Schlachtordnung) = bojový šik, seřazení vojska k bitvě. Fritsch tento výraz užívá v celém deníku. ↩
-
Poznámka vydavatele (1792): Dvorní lékař a chirurg Tobias Geiger říká ve svém zanechaném deníku: „Roku 1620 jsem byl jako polní lékař v Čechách při bitvě u Prahy a při dobytí Horních Rakous, Dolních Rakous a celých Čech; tam jen z bavorské armády zůstalo mrtvých až na dvacet tisíc lidí, většina jich však zemřela“, dílem pro nedostatek proviantu, dílem strádáním, protože se na pochodu ku Praze muselo za sněhu a krutého mrazu tábořit v širém poli, přičemž umrzlo množství krásných koní. ↩
-
Ediční poznámka: Bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu 1620 podle nového kalendáře (29. října podle starého); datum v originále 7. listopadu je nepřesné. ↩
-
Ediční poznámka: Rok není v originále uveden; jde o jaro 1621 (Waidhaus, Mansfeld v Horní Falci). ↩
-
Ediční poznámka: „Hichlbach“ v originále; zřejmě Hilsbach u Sinsheimu (?). Dále „Näckhergmündt“ = Neckargemünd, „Wisenloch“ = Wiesloch, „Schloß Steinberg“ = zámek Steinsberg. ↩
-
Ediční poznámka: „Müngelheimb“ v originále; zřejmě Mingolsheim, kde se 27. dubna 1622 odehrála potyčka s Mansfeldem. „Ladeburg“ = Ladenburg. ↩
-
Ediční poznámka: „Windtsen“ v originále; místo se nepodařilo spolehlivě ztotožnit (?). ↩
-
Ediční poznámka: „Don Cortua“ = Gonzalo Fernández de Córdoba, španělský velitel u Wimpfenu (bitva 6. května 1622). Markrabě durlašský = Jiří Fridrich Bádenský-Durlašský. ↩
-
Vysvětlivka: „Spitzwägen“ = patrně vozy opatřené hroty či překážkami proti jezdectvu, použité jako vozová hradba kolem pěchoty. ↩
-
Vysvětlivka: „Katzenköpfe“ (kočičí hlavy) = lidová přezdívka tehdy ražených bavorských tolarů; její původ je nejistý (?). ↩
-
Ediční poznámka: „die anhaltischen“ v originále; patrně oddíly ligistického generála hraběte z Anholtu (Bronckhorst-Anholt) (?), u nichž u Höchstu 1622 vzplál nepřátelský prach. ↩
-
Ediční poznámka: „Storbach“ a „Marttinsberg“ v originále; místo u Heidelbergu se nepodařilo spolehlivě ztotožnit (?). Heidelberg padl v září 1622, Mannheim 2. listopadu 1622. ↩
-
Ediční poznámka: „Obrist Ferr“ v originále; velitele, který vydal heidelberský zámek, se nepodařilo jistě ztotožnit; snad zkomolené jméno anglického generála Horace Verea, který však kapituloval v Mannheimu (?). ↩