Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

III. Stade a šance na Oste (1627–1632)

V noci poté vedl můj plukovník von Reinach tři tisíce vyčleněných mužů pěchoty o míli pod Stade přes bažinu. Já jsem šel s padesáti muži napřed a nechával jsem pokládat prkno za prknem přes bažinu, která byla půl míle široká. Půl hodiny před úsvitem jsem byl hotov a dorazil jsem k Cassel,¹ kde jsem hned zabral a obsadil hřbitov. O hodinu později dorazil můj plukovník se zbytkem vojska. V městečku Cassel jsme pak ihned zatarasili všechny cesty vozy naloženými hnojem. Potom můj plukovník ještě obsadil několik míst u hřbitova a se zbytkem jsme se přiblížili těsně k městečku a pozvolna jsme zahájili palbu na tři pluky jízdy, které stály vně hráze a čekaly na lodě, aby je převezly. Nijak se totiž žádného nepřítele neobávaly, neboť dokud nepadne Stade, nemůže se k nim nikdo dostat; také si nepředstavovaly, že by někdo mohl přejít bažinu, přes kterou nás vedl jeden brémský šlechtic jménem Eßdorf. Když ty tři pluky jezdců viděly, že je to vážné, a nemohly se dostat ani přes vodu, ani jinam, začaly vyjednávat o dohodě: důstojníkům se mají ponechat koně i jejich věci a mají být odvezeni lodí do Kirchen an der Oste;² řadoví jezdci, kteří mají chuť sloužit, si mají ponechat koně a budou zařazeni k našim, ostatním se vezmou koně, sedla a výstroj a budou propuštěni, kam kdo bude chtít. Tuto dohodu poslal můj plukovník Jeho Excelenci panu hraběti Tillymu, který všechno schválil, podepsal ji a nařídil ji dodržet.

Důstojníci byli i se všemi svými věcmi v Geversdorfu na Oste³ naloženi do tří lodí a odvezeni proti proudu Oste do Kirchen an der Oste, což je pěkné městečko. Tam stál pan generál hrabě z Anhaltu⁴ s vyčleněnými vojáky a domníval se, že ty tři pluky zachytí; protože to však bylo marné a dozvěděl se, že s nimi von Reinach uzavřel dohodu, vyčlenil z vojska, které měl u sebe, jednoho poručíka s padesáti muži; padlo to na poručíka z pluku mého plukovníka, z roty našeho majora Fuggera, a ústně mu nařídil, aby se s těmi padesáti muži ihned odebral na lodě, nechal je vyplenit a vzal důstojníkům všechno, co mají. Poručík na to žádal písemný rozkaz, který mu po dlouhém naléhání také dali. Když pak vstoupil na lodě a všechno ukořistil, poslali oni dva důstojníky ke generálu Tillymu a dali mu to oznámit. Ten hned nařídil mému plukovníkovi, aby poručíka, který porušil jeho dohodu, nechal pověsit; a kdyby neměl písemný rozkaz, byl by jistě musel viset.

Když to bylo vyřízeno a velitel ve Stade se dozvěděl, že jsme už pod Stade v kraji Kötten⁵ a že už není s to naši armádu na tomto průsmyku déle zdržet, stáhl se zpět do Stade. My jsme poté dobyli Buxtehude a Horneburg. Potom jsme s naším plukem zaujali kvartýr v kraji Kötten a po celou zimu jsme na té straně Schwingy Stade blokovali; za Schwingou ve Starém kraji (Altes Land) byl ubytován pluk hraběte Gronsfelda a blokoval Stade z té strany, a na třetí straně, k Šibeničnímu vrchu, držel blokádu Hörmantstorffský pluk,⁶ který ležel v Horneburgu. Tak jsme před městem leželi celou zimu. Na jaře však už zmíněný velitel Morgan, protože tam ležel s velkou silou a dostal se do nedostatku proviantu, začal vyjednávat a odtáhl se 41 rotami pěchoty a třemi jízdy. Tak jsme Stade dne 7. května dobyli a obsadili je plukem Gronsfeldovým. My, totiž pluk mého plukovníka, jsme šli do kvartýrů v Pustém kraji (Wusstlandt)⁷ ležícím na Labi a Vezeře, a leželi jsme tam i ve Stade přes tři roky; mezitím byl dne 12. května roku 1631 uzavřen s králem dánským mír.⁸

Na podzim předtím napadl zmíněný dánský král se 42 loděmi šanc Belheimb,⁹ v níž jsem ležel skoro dva roky; vysadil své lidi, asi 1800 mužů pěchoty s 80 jezdci, a dal šanc vyzvat k vydání. Já jsem však neměl v úmyslu dát jim nic než prach a olovo. Dvakrát na šanc s veškerou silou zaútočili, ale pokaždé byli se ztrátami odraženi; utrpěli značné škody a mnoho jich padlo. Mně v šanci padlo jen pět osob; a poručík mého plukovníka, jménem Grueber, který ležel v kvartýru půl hodiny cesty od Belhemu, se k nám dostal do šance s třiceti a několika muži, aby pomohl šanc bránit, a byl střelen skrz obě čelisti. Nepřítel zůstal ležet za hrází, jezdce však rozeslal po nejbližších vsích, aby je vyplenili a odehnali dobytek. K večeru přišel na pomoc můj podplukovník von Crode s 500 muži; protože se však shledal příliš slabým, vyslal ještě poručíka se 70 muži, aby šli k šanci přes příkopy po dvou či třech prknech. Ten šel jen přímou cestou k šanci, ačkoli nás neustále slyšel střílet, a když přišel k hrázi nejblíže šanci, za níž ležel nepřítel, vyrazil nepřítel proti němu se vší silou a všech 70 mužů, kromě jednoho desátníka, který byl zastřelen, bylo zajato.

Když se však vrátil příliv, totiž voda, nepřítel se odebral zpět na lodě, a když už byla většina vojska na lodích, zvedl kotvy, vytáhl plachty a plul zpět k Lipstattu,¹⁰ odkud přišel. Dvě z jeho lodí, na nichž bylo sedm kusů, se však zapletly příliš hluboko do Oste a nepřetržitě s těmi svými děly pálily na šanc. A protože voda, totiž Oste, byla těsně u šance, nechal jsem na lodě stále střílet; přitom byl na jedné z nich zastřelen kapitán lodi, takže ty lodě pro silnou palbu nemohly zůstat u plachet a řídit je, a prosily o milost. Mezitím přišel můj podplukovník; já jsem pak s dvaceti mušketýry vyplul na ty dvě lodě, vojáky, kterých bylo 40, a 20 lodníků jsem nechal usadit do své lodice, či jak se jí říká „Eber“,¹¹ a odvést do šance a obě lodě zavést do přístavu u šance. Můj plukovník si z lodí vzal děla, ale ty dvě lodě mi daroval a já je prodal jednomu Hamburčanovi. V šanci jsem pak zůstal ležet, dokud se biskup brémský nestal naším nepřítelem; tehdy jsme se spolu s Comargovým plukem odebrali do města Stade a leželi jsme tam, dokud nás generál Todt¹² spolu s brémským biskupským vojskem blokoval. Ač byl odhadován na dobrých 18 000 mužů, neodvážil se nás oblehnout, neboť jsme na celou míli za jeho hlavní kvartýr, který měl v Horneburgu, podnikli výpad a způsobili velké škody.

Také když přitáhli se 400 jezdci před město, bez varování, takže byl jen poplach, druhý svátek svatodušní, a zastřelili naši stráž stojící u nejzazší závory, ale protože jsme na ně ihned zahájili palbu z děl i mušket, ustoupili zpět za Šibeniční vrch. Nato vyjel plukovník Comargo s padesáti jezdci a můj plukovník mi přikázal, abych mu pilně dělal doprovod. Několik jezdců z nepřátelského oddílu se postavilo ke šarvátce, plukovník však nikoho z oddílu nepustil. Tu nečekaně vyjel jeden desátník na koni a pustil se do šarvátky s jedním z nich; potom přijeli ještě dva. Když jsem to uviděl já a štolba mého plukovníka, vyjeli jsme bez svolení plukovníka Comarga z oddílu, abychom desátníka vyprostili, a šarvátkovali jsme se vedle něho; každý jsme šel na svého muže, já na jednoho v úplně rudém oděvu. Sotva jsem vystřelil z jedné pistole, vytáhl on zpod pláště karabinu, a jakmile na mě vypálil, poodjel kousek zpět; já jsem za ním šel s druhou, ještě nabitou pistolí. Štolba však, když obracel koně, uviděl, že můj kůň je střelen, přijel rychle ke mně a volal: „Poručíku, u sta ďáblů zpátky, tvůj kůň je střelen!“ Podíval jsem se dolů a viděl, že obě nohy koně jsou celé zalité krví. Pak jsme všichni odjeli k oddílu a viděl jsem, že můj kůň je střelen přímo vpředu do prsou a druhá kulka mi ustřelila kousek mosazného třmenu.¹³ Plukovník Comargo zvolal: „Kéž by Bůh dal, abyste byl zasažen!“ Tiše jsem tedy odjel do města do svého ubytování, nechal jsem osedlat jiného koně, usedl na něj a zase vyjel ven, abych si opatřil jiného. Když jsem přijel k oddílu plukovníka Comarga, přinesli mi toho dobrého desátníka, kterého jsme před tím vyprostili, už úplně nahého, mrtvého na jeho druhém koni. Plukovník mi opět řekl: „Vidíte-li, jak odvážejí desátníka, tak se povede i vám.“

Mezitím přijíždělo stále víc jezdců. Asi za čtvrt hodiny přijel poručík Aichelberger s asi 60 či 70 jezdci a jen tak před námi projel; stejně tak přijel poručík Jän s asi 40 jezdci a připojil se ke zmíněnému poručíku Eichelbergerovi. Když to nepřítel viděl a dobře věděl, že jsme čtyři pěkné roty jezdců, každá přes 120 koní silná, stáhl se zpět přes hráz rybníka a na výšině postavil po obou stranách po dvou oddílech. Poručík Eichelberger tehdy volal, že kdo je jezdec, ať k nim přijde, jinak jsou všichni darebáci; a všichni odjeli a připojili se k oběma poručíkům. Plukovník se hrozně rozzlobil a odpřisáhl, že zmíněného poručíka Eichelbergera nechá pověsit. Já jsem řekl, že je dohoním a vyřídím jim, co si pan plukovník přeje. On mi řekl, abych jel k těm dvěma poručíkům a řekl jim: půjdou-li s tak malým počtem mužů na nepřítele a zbytečně ztratí lidi, ať se ve jménu ďáblově klidí zpátky, nebo budou oba pověšeni.

Když jsem k nim dojel a sdělil jim to, řekl Eichelberger, že velitelem je von Reinach, a ne Comargo. Zmíněný Aichelberger mě pak oslovil: „Bratře, chceš mi pomoci vést můj oddíl?“ Odpověděl jsem: „Proč ne?“ Jäna oslovil, zda povede ostatní oddíly a bude tvrdě na ně tlačit, aby nám ty dva nepřátelské oddíly nemohly přijít do zad. Poručík Jän odpověděl: „Dívejte se jen, abyste ty dva oddíly napravo pořádně vyčistil, já ty druhé dva oddíly tak napadnu, že na vaše záda dobře zapomenou.“ Vzali jsme jezdce, kterých však nebylo přes 170 či 180 (tak jako jsem čestný), a ve jménu Božím s velkým křikem – jezdci byli většinou opilí – jsme s velkou prudkostí vyrazili na nepřítele, napadli jej a porazili na hlavu tak, že jsme přivedli přes sto osedlaných koní a přes 70 zajatců, mezi nimi dva rytmistry, dva poručíky a jednoho kornetu, a s dobrou kořistí a velkým jásotem jsme se vrátili do města.

Plukovník Comargo pak poručíka Aichelbergera u mého plukovníka obžaloval a chtěl, aby byl pověšen, což však von Reinach neudělal, naopak nás všechny pochválil, že jsme se tak statečně drželi. Rytmistři, kterých byli čtyři, však byli druhého dne pořádně vyplísněni, že vůbec žádný z nich u toho nebyl ani nevyjel;¹⁴ já jsem tak byl za svou škodu odškodněn, neboť mi ten krásný Stuzohr¹⁵ od výstřelu zahynul, a dostal jsem za něj tři koně: dva na můj podíl a nejlepší byl dán mému plukovníkovi, který mi jej také daroval. Ti dva poručíci dostali také každý dva, ostatní byli rozděleni mezi jezdce, protože se tak statečně drželi.

Zůstali jsme pak ve Stade ležet, dokud k nám roku 1632 nepřitáhl pan generál hrabě z Pappenheimu, poté co vyprostil Magdeburk¹⁶ a odňal generálu Banérovi osm kusů. Odtud táhl přímou cestou na Stade; já jsem mu byl vyslán na pět mil vstříc s padesáti jezdci v noci skrz nepřátelský kvartýr a musel jsem mu podat zprávu o všem, kde a jak nepřítel leží a jak silný se odhaduje. Na to se hned rozhodl, že ráno, dá-li Bůh, na nepřítele zaútočí, a za mé přítomnosti ihned nechal napsat rozkaz všem plukům, aby se za svítání dostavily před hlavní kvartýr, což se také stalo. Ihned byl nařízen pochod na nepřátelský hlavní kvartýr, který byl v Horneburgu, tři míle od našeho hlavního kvartýru. Jakmile se však nepřítel dozvěděl o příchodu Pappenheimově, vytáhl ze svých kvartýrů, kolem Stade, kde mu naši jezdci ze Stade způsobili velkou škodu a zajali mnoho jeho lidí, a pochodoval ke Cronenburskému mostu, kde přešel přes Oste a most za sebou strhl. Jakmile Jeho Excelence pan hrabě z Pappenheimu zjistil, že nepřítel přešel přes Oste, změnil směr pochodu a pochodoval přímou cestou na Stade, kde zřídil hlavní kvartýr, a nechal celou armádu rozejít se do kvartýrů přes Göttinger a Altes Land;¹⁷ tam se armáda slušně občerstvila.