Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

IV. S Pappenheimem: Vezera, Maastricht, Lützen (1632)

Po čtrnácti dnech jsme ze Stade vytáhli, nechali je neobsazené a vyrazili na Verden; pak před Lemgo, které jsme oblehli a dobyli, odtud na Herford, které jsme rovněž oblehli a dobyli (jsou to pěkná města); odtud jsme se vydali před pevné město Einbeck, znovu je oblehli a dobyli. Odtud jsme táhli do Hesenska, vyhnali Hesenské z Volkmarsenu a Mündenu, dobyli je a obsadili. Poté jsme šli na Trendelburg, na Witzenhausen, pak na Allendorf a Eschwege, což jsou pěkná hesenská města; všechna jsme dobyli. Odtud jsme šli na Eichsfeld a dobyli jsme pevný hrad Rusteberg; u něho byl z našeho pluku střelen poručík jménem Zuckhsbrätl na intimní místo, takže hned padl, ale zase se uzdravil. Potom jsme šli před Heiligenstadt a také před Duderstadt, tato dvě místa jsme oblehli a dobyli a hessenští vojáci byli zařazeni do našich pluků. Poté jsme u Bollu přešli přes Vezeru a spojili se s hrabětem Gronsfeldem; hrabě z Pappenheimu se pak ve velkém spěchu vydal s jízdou na Brakel, kde zastihl 14 rot hesenské jízdy, napadl je a zcela zničil, mnoho jich pobil a spolu s mnoha důstojníky zajal 400 mužů. Odtud jsme vytáhli na Höxter.¹ Město jsme ostřelovali z jednoho vrchu, kde se nám jedna půlkarthauna rozjela a sjela z vrchu dolů, takže jsme ji tam museli nechat ležet až do noci. V noci, když jsem u samého města obsadil vedle jednoho kapitána z našeho pluku, jménem Vogelgsang, mlýn, přišel k nám generál Pappenheim a ptal se, co dělají ti ve městě a zda usilovně pracují. Odpověděli jsme, že jsou docela zticha.

Tehdy jsem generála požádal, aby mě nechal s dvěma dobrými chlapy jít k nejbližšímu ravelinu,² který ležel před tou branou, na rozvědku. Tu žádost ode mne ochotně přijal a nechal mě jít. Připlížil jsem se tam v naprostém tichu, jak nejlépe jsem uměl, a když jsem došel k opevnění, zvedl jsem se pomalu, a protože jsem nikoho neslyšel, vystoupil jsem se svými dvěma chlapy pozvolna přes valy nahoru, ale nenašel jsem tam živé duše. Pak jsem šel dál až k městské bráně, kterou jsem nalezl zavřenou. Hned jsem proto poslal jednoho ze svých dvou vojáků k hraběti s prosbou o 50 mužů k obsazení ravelinu. Ty mi hned poslal, a když jsem je dostal, začal jsem, protože ve městě bylo všechno tiché, sekat do městské brány. Někdo na to zavolal, kdo tam je a co chceme. Odpověděl jsem, že je tu osobně jeho excelence hrabě z Pappenheimu, a pokud neotevřou, bude město ráno za svítání ostřelováno a nikomu nebude dána ani zachována dohoda či milost. Odpověděli mi, že ti, kdo s pánem mluví, jsou jen měšťané a rádi by otevřeli, jen kdyby se jim nic nestalo, neboť nepřítel již přešel přes lodní most a ve městě po něm nezůstal ani človíček. To jsem hned oznámil generálovi, který ve mlýně čekal, co pořídím, a dal jsem mu vědět, jak se věc má a jak to vypadá.

Přišel ke mně hned s radostí, spolu s již zmíněným kapitánem Vogelgsangem a se zbylými vojáky, kteří byli odveleni do mlýna, a ptal se: „Jak je, Dlouhý šelmo?“ (tak mi totiž od onoho času neříkal jinak). Odpověděl jsem, že je dobře: nepřítel je přes lodní most a žádný z jeho lidí už není ve městě, jak mi oznámili měšťané, kterým však nelze důvěřovat. Zeptal se mě tedy, zda se se svými 50 muži odvážím vstoupit pod bránu, až měšťané otevřou. Odpověděl jsem, že zcela jistě; nebudou to přece žádní šibalové, i když na mně a mých mužích příliš nezáleží, a že to s Boží pomocí risknu. Jeho excelence pak kapitánovi nařídila, aby mě, kdyby se stalo něco nepříznivého, vysvobodil; sám pak vyšel před ravelin a nařídil celé pěchotě, aby táhla. Já jsem pak zavolal, ať měšťané otevřou, což se hned stalo; otevřeli mi a purkmistr mi odevzdal klíče. Přesto jsem mu nedůvěřoval, purkmistra jsem hned zajal a nechal si ho u sebe a jednoho desátníka s deseti mušketýry jsem poslal městem na lodní most, aby se přesvědčil, zda je to tak, jak mi měšťané tvrdili. Za půl hodiny se desátník vrátil a oznámil mi, že neviděl ani jediného nepřítele a že lodě u lodního mostu jsou od sebe odříznuty a visí podél Vezery. Toho desátníka jsem s touto zprávou poslal před ravelin, kde hrabě s dychtivostí čekal na pěší pluky, které záhy dorazily. Hrabě přišel právě oním ravelinem ke mně pod městskou bránu a ptal se: „Jak se vede, Dlouhý šelmo?“ Odpověděl jsem, že výborně.

Pak již zmíněnému kapitánovi nařídil, aby s jeho lidmi prošel městem až pod vodní bránu, kde měl nepřítel lodní most, a zůstal tam až do dalšího rozkazu a aby nikdo nedovolil plenit žádný dům ani cokoli jiného. Mně nařídil, abych zůstal pod touto branou, dokud neprojde všechna pěchota, a potom že mi dovolí vybrat výkupné od tří nebo čtyř domů jako mou odměnu. To jsem až do rána svědomitě dodržel. Ráno se pak do města přestěhoval hlavní stan; pěchota ale ještě před úsvitem přešla přes lodní most, který byl v největším spěchu znovu spojen a dán do pořádku. Jízda přešla Vezeru nad městem, kde byl dobrý brod. Nepřátelská jízda stála ještě výše u lesa při silnici k Mündenu.³ Náš generál s našimi jezdci proti ní vytáhl, nepřátelské lidi neboli jezdce hned u lesa napadl, zahnal je na útěk a pronásledoval je až těsně k Mündenu. Přivedl zpět 7 standart spolu s mnoha důstojníky a 150 zajatců a podle výpovědi všech jezdců pobil přes 400. Generál se téhož večera se všemi jezdci vrátil.

Odtud jsme opět přešli přes Vezeru, zamířili k Rýnu a naší cestou jsme došli k Maastrichtu, kde jsme se utábořili. Španělé, kteří měli na druhé straně Mázy svůj tábor o 36000 mužích, postavili pěkný lodní most z lehkého dřeva a třetí den poté nám poslali přes řeku 10000 mužů spolu s 10 krásnými kusy děl, z nichž každé mělo 16 až 20 koní, v každém spřežení téže barvy, a to koně nad míru krásné. Druhého dne asi v 9 hodin byl z našeho pluku jeden kapitán jménem Martin Augustin odvelen s 300 muži k dobytí statku, který ležel hned u opevnění Holanďanů. Ten ihned zaútočil a Holanďany, kteří v něm neleželi příliš silně, po drobné šarvátce vyhnal. My jsme s celou armádou stáli před svým táborem na jednom vrchu a přihlíželi té hře. Holanďané mezitím znovu silně vyrazili a našeho kapitána se ztrátou mnoha vojáků z něj vyhnali. Náš generál, hrabě z Pappenheimu, proto poslal kapitánovi na pomoc 1000 mužů, kteří statek hned plnou silou znovu dobyli a pobili vše, co se jim od Holanďanů dostalo do rukou. A protože si náš generál dobře dovedl představit, že vyrazí znovu, aby se pomstili, když statek leží tak blízko jejich opevnění a hned vedle jedné brány, odešel ve spěchu s celou naší armádou dolů a postavil se před jejich pěkné, vysoko vystavěné opevnění do bojového šiku. Španělská děla dal postavit vedle nás. Holanďané však před našima očima vyrazili na koních i pěšky a chtěli naše lidi z onoho statku vyhnat.

Náš generál jim osobně s 5 jezdeckými pluky přispěl na pomoc, zahnal je až k jejich zvedacímu mostu, a od té chvíle i potom jsme museli celý den stát v poli pod nepřátelskými děly, a to kvůli španělským dělům, neboť u nich nebyli koně – ti s nimi pro hrozné střílení, ač jich bylo mnoho zastřeleno, ujeli. Někdy bylo i po 5, 6 a 7 jezdcích střelbou z děl svrženo z koní, stejně jako u pěchoty, a měli jsme tak horký a ostrý den, jaký se kdy v bitvě udál. I když nám bylo spolu se španělskými děly posláno 10000 mužů, zůstali ti na rozkaz našeho generála, který byl sám také na stehně škrábnut mušketovou kulí, stát na vrchu a dívali se na nás, místo aby k nám sestoupili. Stejně tak španělská armáda, která podle svých řečí měla 26000 mužů a ležela klidně na druhé straně Mázy ve svých táborech, nebyla ani jednou vyvedena před tábor. Kdyby se Španělé jen se svou armádou postavili do pole a předstírali, že chtějí něco podniknout, dostali bychom se snad na své straně do holandského tábora, neboť ti už všechna svá zavazadla poslali přes Mázu. Ale nikdo nám nechtěl pomoci, nechali nás viset na kříži, dokud nepřišla milá noc, a pak jsme s velkou ztrátou mnoha statečných lidí a s hanbou odtáhli. Třetí den poté vzdali Španělé ležící v Maastrichtu město Holanďanům před očima dvou armád, protože viděli, že my jsme sice na své straně udělali, co jsme mohli, ale jejich vlastní lidé je vysvobodit nechtějí. My jsme se pak s velkou nelibostí našeho generála druhého dne zvedli a vydali se přímou cestou zpět. Polní maršálek tehdy odtáhl s jízdou k Venlo⁴ a u Ruhrortu⁵ se k nám opět připojil.

Tam jsme pak s celou armádou opět přešli přes Rýn a zamířili k Hildesheimu, který jsme oblehli. Mezitím dostal náš generál zprávu, že vévoda Jiří Lauenburský⁶ stojí před Wolfenbüttelem. Poslal tedy polního zbrojmistra hraběte z Merode s celou jízdou, aby město vyprostil, což se šťastně a dobře podařilo: řečeného vévodu od něj odrazil, získal všechna děla i zavazadla a přivedl do tábora před Hildesheimem mnoho vysokých důstojníků a vojáků s dobrou kořistí. Mezitím jsme s obléháním silně pokračovali a když jsme byli ještě sto kroků od příkopu a já jej dvakrát prozkoumal, byl jsem z valu, neboť nepřítel třikrát dokola vypálil salvu, střelen do hlavy, takže mi kulka v hlavě, v kosti nad okem, zůstala vězet, z čehož musím, bohužel, teprve v 28. roce⁷ trpět velké bolesti. Třetí den město vzdali. Já byl v generálově kočáru dovezen do města a skrze Boží milost jsem byl tak vyléčen, že jsem po uplynutí deseti dnů, co jsme do města přišli, zase vyšel ven.

Odtud jsme šli k pevnosti Heldrungen, dobyli jsme ji ztečí a pobili všechny kromě velitele. Odtud jsme šli k Sangerhausenu a také jej dobyli a odtud jsme přes Míšeňsko⁸ šli k Weißenfelsu, kde jsme se spojili s vévodou frýdlantským. U Weißenfelsu jsme celý den stáli v bojovém šiku; také švédský král s několika tisíci muži vyšel z Naumburgu a nechal se s našimi jezdci šarvátkovat. Až k večeru jsme my s našimi 10 pluky a s naším generálem z Pappenheimu museli odtáhnout od císařské armády a jít do Halle, císařští ale šli k Lützenu, kde je nepřítel ráno hledal a zaútočil na ně. V té noci kolem 12. hodiny dostal náš generál hrabě z Pappenheimu od vévody frýdlantského rozkaz, aby s lidmi táhl k Lützenu. Protože ale bylo nemožné dostat se s děly v takové černočerné noci kupředu, nařídil mému plukovníkovi z Reinachu,⁹ jako polnímu podmaršálkovi, aby hned za svítání s děly a pěchotou silně následoval. To se také svědomitě stalo, ale pro dálku cesty jsme dorazili až k večeru, kdy nám již našeho milého generála vezli v jeho kočáru mrtvého vstříc.

Jakmile jsme dorazili, šel můj plukovník z Reinachu, s nímž jsem musel jít, k vévodovi frýdlantskému a prosil ho, aby mu dovolil s těmito čerstvými lidmi obsadit bojiště, zvláště když byli všichni ochotní a dychtiví bojovat. Vévoda frýdlantský mu odpověděl: „Pane z Reinachu, my víme něco víc: kurfiřt saský a Lauenburský¹⁰ přicházejí s 16000 muži; ihned odtáhneme, a pán ať zde zůstane stát.“ To se odehrálo hned u větrného mlýna, kde stála naše největší děla; a že má tvořit zadní voj, dokud vše neprojde, kromě Chorvatů, 25 rot, které mají rozkaz zůstat za ním; jen ať prý nenechá vzadu žádné ze svých děl. To šlo také dost pomalu, takže jsme na bojišti zůstali přes tři hodiny, než byla naše děla a všechno odvezeno. Mezitím jsem šel na zvědy a vzal s sebou jednoho důvěryhodného desátníka. Doplazili jsme se po čtyřech k větrnému mlýnu, a protože bylo dost ticho, zvedli jsme se a viděli jsme celé pole, pokud jsme dohlédli (což pro tmu noci nebylo daleko), plné světel, která jsem považoval za doutnáky a poněkud jsem se zarazil. Nakonec jsem sestoupil z pahorku s větrným mlýnem a šel dále, a teprve tehdy jsem spatřil, že jsou to jen lucerničky, které vojáci drželi v rukou a na bojišti s nimi šmejdili nebo prohlíželi mrtvé. Pak jsem šel k našim velkým dělům, kde však nebyl nikdo z našich, nýbrž nepřítel. Odtud jsem se vrátil vedle větrného mlýna zpět a šel jsem ke generálovi, všechno jsem mu oznámil, i že frýdlantská děla stojí hned za větrným mlýnem, a že kdybychom měli jen koně a postroje, mohli bychom je docela snadno odvézt. Můj plukovník, polní maršálek z Reinachu, na to mocně naříkal, že mu vévoda frýdlantský nedovolil táhnout na bojiště.

Když pak byla naše děla, která jsme přivezli z Halle, i všechna zavazadla pryč, vytáhli jsme také asi v 10 hodin v noci a za dne jsme došli do Lipska, kam vévoda o půlnoci přitáhl se svou armádou a kam rovněž dorazil. Leželi jsme tam téhož dne klidně až k večeru, ale hned jsme dostali rozkaz táhnout až na hranice Čech. Táhli jsme tedy celou noc a došli tam, kde jsme si pak asi tři dny odpočinuli, a potom jsme šli dále do zimních kvartýrů v Čechách. Pluk mého plukovníka přišel jednou polovinou do Litoměřic, druhou do Mělníka.