Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

V. Švábsko, Alsasko a přepad v Altkirchu (1633)

Z těchto zimních kvartýrů jsme šli do Falce,¹ pak k Řeznu, tam přes ně a do Švábska, dále k Memmingenu, který jsme oblehli a dobyli. Odtud jsme šli ke Kemptenu a po desetidenním obléhání jsme jej dobyli ztečí a všechny v něm pobili. Odtud jsme přešli přes Dunaj k Steinu,² dobyli jej útokem a obsadili, 200 Švédů jsme v něm pobili a zbytek, 200 mužů, se stáhl k Donauwörthu. Odtud jsme šli k Bodamskému jezeru, abychom se spojili s duca de Feria,³ španělským generálem. Když se to stalo, šli jsme k Biberachu, oblehli jej a silně mu dobývali střelbou a vhazováním ohně, dokud se v něm ležící švédské jednotky, jízda i pěchota, nevzdaly a s dohodou neodtáhly a město jsme neobsadili my. Odtud jsme táhli do Alsaska a zaujali jsme postavení u Sulzu,⁴ kde se nepřítel postavil proti nám ve volném poli. Duca de Feria, můj plukovník, generál z Reinachu, a všechno vojsko měli chuť bojovat, ale generál Aldringen nechtěl a mému plukovníkovi, který mu přál štěstí k vítězství, odpověděl, že má svázané ruce a bít se nesmí. Nepřítel proto druhého dne časně ráno vytáhl a odtáhl pryč, a my jsme se také zvedli a zamířili k Čtyřem lesním městům:⁵ Steinu, Laufenburgu, Waldshutu a Säckingenu, ta jsme dobyli a obsadili. Odtud jsme šli k Rheinfeldenu a dobyli jej ztečí, kde jsem byl při útoku na žebříku první s 50 muži. Kapitán z Mercyho pluku, který měl tyto lidi vést, byl při náběhu zastřelen, dřív než jsme došli k přistaveným žebříkům.

Proto jsem s těmito muži pokračoval a šťastně jsem se dostal nahoru. Za mnou přišel kapitán Zinckh z pluku mého plukovníka s 300 muži; já jsem se svými 50 muži opět šel první a obsadil jsem na náměstí hřbitov. Nato již zmíněný kapitán se svými lidmi také přišel, ale žádné vojáky nezastihl. Měšťané, kteří vyhlíželi z oken, nám řekli, že velitel se s vojáky stáhl na rýnský most. Kapitán Zinck a já jsme tedy hned zamířili tam, a když jsme došli k městské bráně, našli jsme zvedací most, který se zvedá do města, obložený celou hromadou zapálené slámy. Kdyby byla vzplála, nemohli bychom se dostat na rýnský most, na němž stojí Bauhof, a oni by se tam mohli zavřít a docílit tak dohody o kapitulaci. Onu zapálenou slámu jsme však ihned nechali krátkými zbraněmi či halapartnami shodit do Rýna a se vší zuřivostí jsme na ně vyrazili. Z Bauhofu na nás zahájili palbu, a tak byli tři nebo čtyři vojáci zastřeleni a několik jich bylo zraněno. Násilím jsme se přesto probili dovnitř k nim do Bauhofu. Tu velitel, podplukovník von Anlau,⁶ zavolal na kapitána Zincka: „Ach, bratranče a bratře Zincku, dej mně a mým vojákům milost!“ Zinck mu odpověděl: „Bratranče, ty jsi lotr, sloužíš proti císaři i proti své vlasti,“ a vrazil mu partyzánu⁷ do těla, takže se zřítil k zemi. Pak jsme všechny pobili a nedali jsme milost nikomu jedinému, neboť naši vojáci byli nesmírně rozžhaveni zlostí, protože z nás někteří, když jsme vcházeli na rýnský most, byli zastřeleni a zraněni.

Třetí den poté měl můj generál, který měl v Rheinfeldenu dům, u sebe na hostině polního maršálka Aldringena spolu s dalšími generály a plukovníky i mnoha svými přáteli. Byl tam také jeho pan bratr Hans Badt ze Steinachu,⁸ vrchní fojt v Altkirchu, kterému během stolování přišlo psaní tohoto znění: že z rýnskohraběcího pluku⁹ má brzy ráno přijet do výše zmíněného městečka Altkirch plukovní kvartýrmistr vybrat zbývající kontribuci, protože jeho pluk již odtáhl; totéž mají učinit všechny roty, a jakmile každý vybere své nedoplatky, mají se všichni odebrat do Altkirchu, tam se spojit, městečko vyplenit a zapálit, a pak spěchat za svým plukem. Po tomto psaní mě generál zavolal k sobě a řekl: „Vy se rád pouštíte do takových věcí. Tady máte důvěryhodného posla, ale musíte mu dát koně, protože teprve přišel a je unaven během. Vezměte třicet nejlepších fourýrských střelců a mého fourýra, který je ve městečku dobře známý, a jeďte ještě dnes celou noc, abyste byli ve městečku před rozbřeskem. Až v něm budete, žádní jezdci vám nic neudělají.“ Vyjel jsem tedy mezi pátou a šestou hodinou ve jménu Božím a jel jsem celou noc, kromě asi jedné hodiny před svítáním, kdy jsme nechali koně nakrmit, protože byli silnou jízdou poněkud unaveni a abychom, kdyby na nás narazil nějaký oddíl, mohli tím lépe bojovat, nebo v případě přesily tím lépe uniknout. Pak jsme zase pokračovali. Posel nás vedl stranou, abychom nevjeli do žádné vsi a nebyli prozrazeni, ale když se rozednilo, vedl nás zpět na správnou cestu.

Jeli jsme pak vsí, která patřila panu z Rabensteinu, jenž byl mezi námi kapitánem, a já poslal posla napřed do vsi, zda tam nejsou nějací jezdci nebo zda o nich lidé něco neslyšeli. Ti mi dali vzkázat, že včera navečer přijel do Altkirchu oddíl jezdců. To se mi sice nelíbilo, ale tak či onak jsem šel dál a vsí prošel. Když posel lidem řekl, že jsme císařští, rozběhli se pod vrata domů a volali: „Bůh všemohoucí vám dej štěstí a požehnání,“ a žehnali se křížem.

Za půl hodiny jsem dojel k lesíku, kde jsem nechal své lidi stát, a s poslem jsem jel až na jeho konec. Tam hned následoval další malý lesík, z něhož vyšli dva měšťané; když nás spatřili, protože posel jel na koni, nepoznali ho hned a vrátili se zpět do lesa. Řekl jsem proto poslovi, ať za nimi statečně vyjede a zavolá na ně, což učinil, a přivedl je ke mně. Ti mi oznámili, že včera večer přijel do městečka oddíl třiceti a několika jezdců a že tam mají přijet i oddíly ze všech rot, jakmile na venkově vyberou své nedoplatky. S těmito měšťany jsem se vrátil ke svým lidem a poradil jsem se s naším pobočníkem a se sluhou svého generála, kteří jeli s námi jen pro zábavu. Ti mi ponechali, ať se vším naložím, protože nemají co velet, a řekli, že se podřídí všemu, co poručím jim i fourýrským střelcům, neboť odpovědnost nesu já. Hned jsem se tedy rozhodl a s oddílem jsem šel oběma lesy do úvozu nedaleko městečka. Tam jsem nechal 15 fourýrských střelců sesednout z koní a vzít muškety, a protože mi oba měšťané řekli, že někteří jezdci z toho oddílu, když odcházeli, pili v předměstí před hostincem, poslal jsem pobočníka a sluhu, aby šli před mnou z úvozu až k předměstí, kam jsme se nepozorovaně dostali, a rozkázal jsem jim, aby ihned zamířili k hostinci. Já sám jsem s 15 muži zamířil k bráně, která mi byla hned otevřena, protože posel předtím zašel k vrátnému, a spěšně jsem pokračoval k zámku.

Zatím moji lidé podle výpovědi měšťanů zastihli jezdce ještě před hostincem, několik jich zastřelili a pronásledovali. Já jsem mezitím došel k zámecké bráně a našel ji zavřenou. Přistoupil jsem až k ní a stiskl západku malých dvířek vyříznutých ve velké bráně, která se ihned otevřela. Poručil jsem svým lidem, aby se měli dobře na pozoru, dávali pozor na zbraně a pilně mě následovali. Pak jsem šel zámeckým nádvořím a po schodišti, které mě vedlo přímo nahoru před světnici, kde u stolu seděl rýnskohraběcí plukovní kvartýrmistr s několika jezdci a počítal peníze. Otevřel jsem dveře a zeptal se, zda chtějí milost. Nikdo z nich neodpověděl, byli dost vyděšeni. Plukovní kvartýrmistr, který měl mimořádně pěkný červený kabát lemovaný stříbrem, vstal od stolu a vyrazil proti mně s taseným kordem, ale já jsem ho pistolí, kterou jsem držel v ruce, střelil do prsou, takže se hned převrátil. Moji fourýrští střelci také zastřelili dva jezdce, ostatní vyklouzli dveřmi ven, a běželo se k penězům ležícím na stole. Jezdci se však opět ukryli v zámku, a také někteří byli ve městě venku, ale všichni byli nalezeni; tak se tři z nich uchýlili na věž v zámku, vystavěnou ze samých kvádrů.¹⁰ Byl mezi nimi rytmistr Mütternacht,¹¹ který byl tehdy jen dobrovolníkem či sluhou u rýnského hraběte, ale později se stal rytmistrem v naší armádě. V roce 1648, když jsem byl velitelem v Ambergu, ležel u mě vedle rytmistra Neustaina, a já jsem v přítomnosti těchto dvou rytmistrů a několika svých důstojníků tento případ vyprávěl u stolu.

Zmíněný rytmistr se začal smát, a když jsem se ho zeptal, proč se směje, zda si snad myslí, že to tak nebylo, odpověděl mi, že moje vyprávění dobře může věřit, protože u stolu byl sám, když počítali peníze, a viděl také, jak jsem kvartýrmistra zastřelil; on se prý jen rozhlížel, kudy by ven ze dveří, a tak se spolu s dalšími dvěma uchýlil na vysokou věž, kde jsem mu sám slíbil milost. Musel se proto smát, že jsem ho už neznal.

Když byli tedy všichni jezdci, kromě deseti, kteří pili v předměstí a byli mými fourýrskými střelci na koních zahnáni nebo zčásti postříleni, zajati, a bylo jich dohromady ještě 26, nechal jsem je posadit pohromadě na dobře střežené místo. Zatím přišel vrátný od druhé brány a oznámil mi, že venku stojí třicet a několik jezdců s kornetem a trubačem a žádají vstup do města. Poručil jsem vrátnému, aby jim řekl, že brána je zatarasena hnojem a že ji tak brzy nelze otevřít, ať jedou jen k druhé bráně, ta že je vždy otevřená. Mezitím jsem vzal své lidi, spěšně se postavil pod bránu, dva fourýrské střelce dal do vrátnice s rozkazem, aby také stříleli mezi přijíždějící jezdce, jakmile já vystřelím, a vrátnému jsem poručil, aby jezdcům bránu otevřel, jakmile přijedou, a až budou celí uvnitř, aby ji za nimi zase zavřel, což také pilně vykonal. Já jsem s lidmi zůstal u vnitřní brány, která byla od té nejzazší dost daleko, a nechal ji zavřenou, dokud jezdci nepřijeli. Trubač statečně troubil a mezitím volali, ať se otevře. Otevřel jsem tedy malá dvířka vyříznutá ve velké bráně a zeptal se jich, zda chtějí milost. Sáhli po pistolích, ale já jsem hned z brány vystřelil z pistole na kornetu a zasáhl ho tak, že ihned spadl z koně. Moji dva fourýrští střelci také podle rozkazu vystřelili z vrátnice mezi ty jezdce, a když chtěli obrátit koně a jet zpět, viděli, že se vnější brána za nimi zavřela. Zavolal jsem ještě jednou, zda chtějí milost, a oni s velkým strachem odpověděli, že ano. Poručil jsem jim tedy, aby ihned vystřelili své pistole, sesedli z koní a složili zbraně na jednu hromadu. Teprve když se to stalo, otevřel jsem bránu a s 13 fourýrskými střelci, kromě dvou, kteří byli, jak řečeno, ve vrátnici, jsem k nim vyšel a hned je zajal; kromě kornetu jich bylo ještě 34. Odvedl jsem je k ostatním do vazby.

Za půl hodiny se vrátili také pobočník a sluha Reuttner s fourýrskými střelci na koních a přivedli 3 zajaté jezdce, z čehož jsem měl radost, že jsem svůj nevelký oddíl zase pohromadě. S pobočníkem a sluhou jsem šel k svým zajatcům a ukázal jim je, vyprávěl jsem jim, jak jsem si počínal a jak se mi šťastně dařilo. Během tohoto rozhovoru přišel vrátný od druhé brány a oznámil mi, že před bránou je zase oddíl 15 jezdců. Poručil jsem mu znovu jako předtím, ať je pošle k druhé bráně a řekne jim, že tato brána je zatarasena, a také druhému vrátnému jsem přikázal, aby jezdce, kteří teď přijedou, nechal jen vejít. Fourýrské střelce, kteří teprve přijeli, jsem rychle nechal vsednout na koně a s plným počtem lidí jsem spěšně běžel k bráně. Tam jsem u vnitřní brány, kterou jsem předtím kvůli nepočetnosti svých lidí držel zavřenou a otevřenou nechal jen malá dvířka, nyní, když jsem měl pohromadě celé mužstvo, nechal otevřenou velkou bránu a nepřátelský oddíl tam očekával. Když ti vešli vnější branou a vrátný ji za nimi zavřel, jako to bylo u prvního oddílu, hned jsem na ně zavolal, zda chtějí milost. Neodpověděli hned, ale rozhlíželi se, a když viděli, že nemohou zpět, prosili o milost, kterou jsem jim udělil. Museli však ihned sesednout z koní; hned jsem je nechal odvést k ostatním zajatcům a koně do zámku. Tak jsem získal i s koněm zastřeleného kornetu 79 koní a 77 zajatců.

Po tomto průběhu jsem o věci podal zprávu svému plukovníkovi, jenž byl generálním polním zbrojmistrem, a přišlo ke mně do města přes 15 šlechticů; město nás nakrmilo, ale nemělo co pít. Poslal jsem tedy ihned ke dvěma luterským šlechticům, poskytl jsem své kořistní koně, protože ve městě žádní nebyli, a nechal jsem přivézt obilí i vína dost. Po osm dní jsem pak stále udržoval dlouhý stůl se šlechtici s jídlem a pitím. Když jsem se doslechl, že Uriel,¹² který nepříteli se svými lidmi, které k sobě v zemi přibral, působil značné škody, leží před pevným zámkem, v němž byl francouzský poručík, odebral jsem se také tam a nechal jsem jen 2 vojáky na ochranné stráži.¹³ Měšťané zatarasili jednu bránu hnojem a druhou silně hlídali. Když jsem tam dorazil, poslal jsem k zmíněnému Urielovi a dal mu o tom vědět; velice se ze mne zaradoval a doufali jsme, že zámek brzy dobudeme. Vzal jsem s sebou jednoho trubače z mých zajatců a poslal jsem ho nahoru na zámek vyzvat jej k vydání. Velitel ho nechal vytáhnout v koši na provaze, opil ho do němoty, pověsil mu na krk dvojitý dukát a spustil ho zase dolů s vzkazem, že kdyby mu do tří dnů nepřišla pomoc, vzdá se. Naše radost však v tu noc skončila: hned vedle městečka, kde jsem byl ubytován, vypukl velký křik, který jsme všichni slyšeli, a strašlivý poplach, a velitel také na zámku zapálil oheň.

Uriel, který ležel na hoře, kdežto já dole na tržišti, s rolníky odtáhl, a protože jsem neznal jinou cestu než do Altkirchu, poslal jsem jednoho udatného chlapa ze svých lidí na průzkum do nejbližší vsi. Brzy se vrátil a přinesl zprávu, že tam jsou kvartýrmistři z 5 císařských jízdních pluků a že připravují ubytování. Zaradoval jsem se, a tu noc jsem zůstal ještě v městečku. Ráno jsem se se svými lidmi, protože Uriel s rolníky a se čtyřmi děly, které měl u sebe, již předešlého večera odtáhl, vydal také zpět do Altkirchu, kde jsem našel odpověď od generálního polního zbrojmistra, že se mám vrátit k armádě a k pluku.

Ačkoli by mi purkmistr a rada rádi dali nějaký obnos peněz jako odměnu za to, že jsem je zachránil před požárem (neboť kdyby bylo přišlo všechno mužstvo, z každé roty jedno, byli by město zapálili, což zajatci přiznali), neměli právě po ruce hotové peníze, a vydali mi proto pod pečetí obce písemný závazek, že mi do roka složí sto dukátů do Štrasburku nebo kam budu žádat. Se zajatci jsem se tedy šťastně a ke spokojenosti generála vrátil k pluku, poté co jsem několika šlechticům dal po koni a každému fourýrskému střelci také jednoho. Potom jsme táhli k Breisachu a tam přes Rýn, několik dní jsme leželi klidně u Freiburgu, ale protože už byla pozdní část roku, přešli jsme přes Schwarzwald a dále přes Dunaj do Bavorska do zimních kvartýrů. Také španělský vévoda z Feria¹⁴ zemřel tu zimu. Já jsem měl svůj kvartýr s osobní rotou v Dingolfingu.