Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

VI. Řezno, Nördlingen a Lotrinsko (1634–1635)

Na jaře jsme s celou armádou vytáhli s komandovanými oddíly před Straubing, přičemž od každého pluku bylo komandováno 300 mužů s kapitánem, praporečníkem a poručíkem. To postihlo i mne, a jelikož jsem byl praporečníkem plukovníkovým a tedy v podstatě kapitánem-poručíkem a praporečníci našeho pluku předcházeli poručíky, byl jsem komandován jako kapitán. Straubing jsme formálně oblehli a po 7 dnech dobyli dohodou o kapitulaci. Plukovník Vorhauer¹ vytáhl s 800 muži, ale protože mezi nimi bylo 300 mužů původně císařských, přešli ihned s ostatními na naši stranu a nechali se přijmout do služby. Poté vtáhli do města Aldringen, Reinach a Jan z Werthu. Potom, když skončily zimní kvartýry, vytáhli jsme se dvěma armádami před Řezno a formálně je oblehli. Byly tam tvrdé boje a po většinu času špatné deštivé počasí, nakonec však bylo římskému králi předáno dohodou plukovníkem Coyou² dne 12. června. Poté co bylo Řezno obsazeno, vytáhli jsme na Donauwörth, oblehli jej a dobyli, pak jsme šli na Gundelfingen a také ta místa jsme dobyli a obsadili. Odtud jsme táhli přímo na Nördlingen, oblehli jsme je, a vévoda Bernard se tehdy ubytoval nedaleko od nás, na vysoké hoře asi hodinu cesty vzdálené, takže mu bylo dobře vidět do našeho tábora. Město jsme drželi v obležení tak či onak, až nakonec dorazili Španělé s kardinálem-infantem a několika tisíci mužů. Tehdy nepřítel jednoho večera zaútočil s několika tisíci koní na náš odkomandovaný oddíl dragounů, kteří stáli za řekou a drželi stráž, a zahnal je přes vodu zpět. Přitom byl ve vodě zastřelen podplukovník Gans.³

Naši jezdci pak přispěchali s celou mocí a pronásledovali nepřítele, který zřejmě chtěl dostat do města ještě víc lidu, zase přes vodu zpět; padlo tam mnoho nepřátelských důstojníků, také kníže Altenprandini.⁴ Poté jsme dostali zprávu, že nás nepřítel, který obdržel posilu, hodlá druhý den ráno brzy napadnout. Hrabě Götz, který měl na naší straně velení a toho rána prostřílel průlom a nechal nás marně útočit, proto dostal rozkaz, aby se hned po setmění stáhl s vojskem a se čtyřmi půlkarthaunami.⁵ Já jsem byl s 100 muži z přibližovacích příkopů přikázán ke čtyřem půlkarthaunám, abych tam zůstal, dokud nebudou kusy odvezeny odtud do tábora. Nahoru jsem se nedostal dřív než v 10 nebo 11 hodin, a sotva jsem si trochu pojedl a domníval se, že zůstanu až do rána, přišel major s tím, že pan kapitán bude znovu přikázán s 300 muži a že na něj vpředu u praporu už čeká generální pobočník, který ho má vést. Šel jsem tedy se svou partyzánou k praporu, a jakmile se lidé sešli, vedl mě generální pobočník před tábor do šance, v níž stálo 11 kusů. Když ráno nastalo, statečně jsem z kusů střílel na nepřátelské levé křídlo, na které jsem zpočátku mohl velmi dobře dosáhnout. A protože konstábli stříleli velmi dobře, takže rány dopadaly doprostřed oddílů, aniž se zvedl prach, poslal římský král, který stál nedaleko od mé šance, mého plukovníka, tedy polního zbrojmistra, u něhož ještě stály hlavní kusy, ke mně a nechal mi vzkázat, abych přece nechal střílet lépe, protože není vidět žádný prach. Odpověděl jsem: „Když je vidět mnoho prachu, jde to mimo jezdce a oddíly.“ Generál tedy odjel zpátky k římskému králi a oznámil, co jsem odpověděl.

Generál de Werth pak spolu s Chorvaty několikrát napadl ony oddíly nedaleko nad jedním kostelíkem, ale pokaždé byl zahnán zpět. Když však za kostelíkem stálo několik pluků našich německých jezdců a v kostelíku byl náš plukovní kapitán von Angellach, přikázaný tam s 200 muži, vzal pan generál de Werth onoho kapitána ze hřbitova, zamíchal ho mezi jezdecké pluky a s těmi jezdci a Chorvaty vyrazil celou mocí na nepřátelské jezdce. A protože nepřátelé měli mezi sebou rozdělené i mušketýry, byli tito, jichž bylo asi 300, takřka v okamžiku pobiti. Jan z Werthu se hned vypravil dál a zaútočil na pěchotu, která také dlouho nevydržela, neboť když viděla, že jejich jezdci utekli, chtěla také uprchnout, ale málokdo z ní vyvázl. Stejně nijak jinak to nedopadlo ani na našem levém křídle, kde stáli Španělé, a tak byla bitva vyhrána v průběhu 6 hodin. Na nepřátelské straně zůstalo na bojišti ležet 12000 mrtvých, zatímco na naší straně nepadlo víc než 1200 mužů. Sotva bitva skončila, hned jsme se opět přesunuli před Nördlingen, které se však druhý den vzdalo a bylo námi obsazeno. Odtud jsme táhli ke Štrasburku a dále do Durlachu, dobyli jsme jej a několik dní v něm zůstali ležet. Mezitím Jan z Werthu zaútočil na rýnského hraběte,⁶ rozprášil ho, zahnal do útěku a do Kinzigu,⁷ takže s velkým nebezpečím přeplaval se svým koněm. Z Durlachu jsme táhli na württemberskou zemi, kde jsme dostali dobré zimní kvartýry, a pluk mého plukovníka byl uložen v Herrenbergu a v tamějších okrscích.

Po skončení tohoto kvartýru jsme se zase vrátili do Alsaska, přešli jsme u Breisachu⁸ a Colmarčanům a Schlettstadtčanům jsme zničili a zpustošili úrodu na polích, také jsme oblehli město Reichenweier⁹ a dobyli je ztečí. Tehdy jsem generálnímu polnímu zbrojmistrovi von Reinachovi, který byl v Breisachu, poslal několik sudů vína, neboť na tom místě roste nejlepší víno v celém Alsasku. Poté jsme šli kolem Thannu,¹⁰ přes St. Marthinsthal¹¹ a do Lotrinska, dobyli jsme a obsadili Rambervillers a odtud jsme táhli na Remiremont, také je dobyli a byl tam zřízen hlavní kvartýr. Leželi jsme tam dlouho v klidu a opevnili se. Pan generál de Werth tehdy zašel za francouzský tábor, napadl 2 pluky jízdy, které měly doprovodit do tábora kupce s nákladem, a úplně je porazil; získal také kořist v hodnotě asi 20000 zlatých. Potom přitáhl generál Gallas s impozantní armádou, ale zůstali jsme bez výsledku nečinně ležet až do podzimu, až silně a tvrdě zamrzlo, a zahynulo mnoho tisíc vojáků a koní. Když jsme už hlady nemohli stát, vytáhli jsme znovu z Lotrinska ven, přes dolní Falc do Trevírska k Mosele do zimního kvartýru. Ze 117 vozů, které jsme se svým plukem přivezli do Lotrinska, jsme do kvartýru přivezli jen jedenáct. Tam jsme pak měli velmi dobré kvartýry a v té zimě se hrabě Götz stal naším polním maršálkem.