Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

VII. Lahnstein, Koblenz a Vestfálsko (1636)

Na jaře jsme se svým plukem vyrazili a měli jsme táhnout před Horní a Dolní Lahnstein¹ a ona dvě místa dobýt samotným plukem. První noc jsme Dolní Lahnstein, protože to bylo jen otevřené městečko, snadno dobyli; vojáci, kteří v něm byli, se po poplachu stáhli na hřbitov, který je obklopen impozantní zdí a leží v rohu, kde se Lahn vlévá do Rýna, na místě tak půvabném, jaké jsem za svého života neviděl. Také v té noci dorazil ke hřbitovu poručík s lodí, 50 muži a proviantem, a když zjistil, že dvůr u brány, z něhož vedl na jedné straně podél Lahnu přístup ke hřbitovu, je obsazen námi, odebral se také na hřbitov, k svému velkému neštěstí. Bránili se tam houževnatě jak ze zdi, tak z kostela, kde měli na všech 40 místech srubové domky,² a také z věží. K večeru připadlo střídání na faře na mě. Hned jsem začal razit podkop v lisovně, která stála těsně u hřbitovní zdi, a když se trochu setmělo, nechal jsem k jedné bráně, která vedla vedle fary na hřbitov, nanosit slámu a dřevo; při tom byl zastřelen náš major. Pak jsem to nechal zapálit a tu bránu vypálit. Ráno jsem poslal na hřbitov bubeníka, aby vyzval kostel ke vzdání a vzkázal jim, že už jsem zhotovil podkop až pod věž, který lze každou hodinu vyhodit do povětří, a že tedy ať velitel ušetří krásný kostel i své lidi; kdyby tomu nechtěl věřit, ať vyjde na čestné slovo ven a podkop prohlédne; ten však nebyl delší než 3 sáhy.

Zmíněný velitel byl Francouz a neuměl ani slovo německy a já jsem neuměl francouzsky. Byl to sice jen seržant, ale statečný chlap, měl u sebe 50 Francouzů, a spolu s vůdcem, kterého německý poručík, jenž se uchýlil na hřbitov, vyslal jejich jménem, aby podkop prohlédli a pak vyjednali dohodu, vyšel ven. Když jsem zjistil, že seržant neumí německy, poslal jsem pro svého kamaráda, kapitána Walise, který byl v městečku nejblíže, v němž byl ubytován náš pluk, aby ke mně přišel na jídlo; to se hned stalo. Jakmile přišel, ukázal jsem těm dvěma podkop, na jehož konci jsem před sebou zavěsil černý plášť. Když ho seržant a vůdce prohlíželi, nenechal jsem je jít dál k plášti, kam jsem postavil hlídku s taseným kordem, a vůbec nechtěl, aby se k němu přiblížili, neboť podkop nebyl delší a bylo by práce na 6 nebo 7 dní, než bychom se dostali pod věž. Pak jsem ty dva spolu se svým kamarádem odvedl do farní jizby a nechal připravit jídlo. Po celou dobu o podkopu pochybovali a doufali, že budou z Koblenze, který leží jen 3 malé míle níže, vyproštěni; nakonec se ale, když byli podnapilí, se mnou dohodli, že ráno mezi 9. a 10. hodinou vytáhnou. To jsem nechtěl připustit, nýbrž jsem chtěl, aby vytáhli ještě týž večer, což by pro ně bylo největším štěstím, ale trvali na svém. Poslal jsem to tedy svému podplukovníkovi, neboť náš plukovník ještě nebyl u pluku, a dal mu to na vědomí; ten sám přišel ke mně na faru a dohodu schválil, a já jsem hned přikázal 50 mužů na hřbitov dovnitř, důstojníci však šli zase do kostela.

Ráno brzy přijel náš generálmajor Schneder³ od našeho nového generálního polního maršálka hraběte Götze, kterému můj podplukovník oznámil, že jsem, protože jsem včera držel postavení, uzavřel dohodu, jak je psáno, a že lidé brzy vytáhnou. Řekl, že se jim dohoda dodržet nebude, musí všichni zemřít. Vytáhli jsme tedy s plukem ven na krásné pole a louky a byli jsme postaveni v šiku před hřbitovem. Když tato posádka vyšla, musili se Němci postavit po pravé a Francouzi po levé ruce a složit zbraně. Francouzský seržant tehdy zvolal, že je to proti dohodě. Generálmajor Schneder rozkázal, aby byl seržant oběšen, ale protože náš plukovní profous neměl žádného kata, měl ho oběsit sám; ten však přemluvil svého hostitele a dal mu tolar, a ten tu dovednost řádně vykonal. Pak měl být oběšen německý poručík, my jsme však vyprosili, aby byl zastřelen z arkebuz, a jeho německé vojáky jsme vyprosili úplně, a on nám je daroval, abychom je zařadili do pluku. 50 Francouzů jsme měli pobít, proti čemuž jsme však protestovali s tím, že kdybychom, jak se nedá než očekávat, přitáhli před Koblenz a někdo z našeho pluku byl, jak se při obléhání snadno stane, zajat, oběsili by i jeho; že jsou tu přece 3 roty jezdců, které to mohou vykonat. Tím se věc rozhodla a jezdci je museli pobít.

Poté jsme se vrátili do svého kvartýru, a protože jsme každou hodinu očekávali našeho plukovníka von Reinacha, bratra mého někdejšího generála, bylo mu ponecháno volné ubytování, do něhož se přestěhoval pan generálmajor. Druhého dne jsme udělali most přes Lahn a náš plukovník toho dne poprvé přišel k pluku. Dalšího dne objeli generálmajor a můj plukovník s 30 koňmi město Oberlahnstein a rekognoskovali, kde by se nejlépe mohl udělat začátek přibližovacích prací. Nejstarší kapitán pluku, von Hagenbach, se svým praporečníkem a poručíkem a 300 muži tam pak za noci sestoupil a z rozkazu generálmajora musel začít vést přibližovací práce od městského příkopu,⁴ což se u naší armády dosud nikdy nestalo. Generálmajor Schnetter byl přitom střelen skrz rameno, a nepřítel se téže noci po žebřících tajně vyšplhal ze svého městského příkopu, který byl docela suchý, ale dosti hluboký, kapitána střelil skrz stehno a odvlekl jej s sebou jako zajatce. Další den k večeru byli přikázáni k výměně dva naši kapitáni a kapitán Vogelgsang byl s 100 muži přikázán do vinic poblíž příkopu na dostřel mušket, aby byl v pohotovosti mě vystřídat, já jsem ale šel do příkopu, kam se mnou šel můj plukovník spolu s jedním inženýrem. Ten předchozí noc vyměřil tak pěkně, že jsme museli začít vést přibližovací práce od městského příkopu směrem ven; také určil, abych tu noc zhotovil redutu, což jsem také udělal. Fašiny však položil sám, ale redutu založil tak velkou, že by se v ní bylo vešlo dobrých 200 mužů. Řekl jsem mu: „Ta reduta je velká, bude z toho šance.“

On odpověděl, že je to tak nařízeno, a vojákům uložil, aby začali kopat příkop, ale uvnitř. Řekl jsem: „To jsem za celý svůj život neviděl.“ Odpověděl: „Vidím to teď.“ Rozzlobil jsem se a řekl mu: „Jste blázen. Kdyby nepřítel udělal na mě výpad, musel bych tu stát dole v hloubce a on by přišel ke mně po rovné zemi. Kde se mám držet v tomto velkém díle, které je zcela nízké a není víc než 50 nebo 60 kroků od příkopu? Dalo by se střílet dovnitř ze zdi, o mnoha věžích ani nemluvě, takže se přes den nesmí nikdo uvnitř ukázat. K čemu je mi takové dílo?“ Odpověděl, že to jinak nedělá, že vytyčil možná víc než já udělal. Řekl jsem: „To není pravda. Jsi horší než Bernheutter,⁵ tak pomoz dokončit a zůstaň; zítra budeme sedět nebo stát spolu v této pěkné redutě, ale ty tu určitě dlouho nezůstaneš.“ Šel tedy k mému plukovníkovi, který byl trochu stranou a nechal nás se hádat, a postěžoval si na mě. Můj plukovník mě tedy povolal stranou a zeptal se, jestli nechávám pracovat; odpověděl jsem, že ne, neboť je to stejně všechno nadarmo. Pak mi plukovník přikázal, abych položil fašiny a udělal dílo i příkop podle svého mínění, že inženýra, který se strašně žaluje na pána, že ho nazval Bernheutterem, odvede na tak dlouho stranou, dokud pán nezačne s příkopem zvenčí. Šli tedy za druhým kapitánem, který byl v pohotovosti.

Mezitím jsem s prací statečně pokračoval, a při ní byl můj poručík střelen do břicha, takže upadl na zem, a nechal se odnést k ohni, kde stál zmíněný kapitán v pohotovosti. Já jsem za ním poslal von Flaxlandta, který byl mým sluhou, aby se podíval, jak je vlastně střelen, neboť kdybych byl zasažen do břicha, bylo by se mnou konec; ať tedy dobře pozoruje, kam byl zasažen. Když se sluha vrátil, přišel i můj plukovník s inženýrem ke mně a viděl mou práci, kterou plukovník pochválil a řekl: „Takto se pán může bránit a hájit celý přibližovací příkop, dokud ho pan kapitán Vogelgsang nevystřídá.“ Inženýr ji ani nepochválil, ani nezhanil, nýbrž mi dával samá dobrá slova. Kromě toho se můj plukovník zmínil o mém poručíkovi, že má strašnou ránu, a to přímo do břicha; je celý modrý a tam, kam kulka zasáhla, je to místo celé černé jako bubnová blána, je tedy „pevný“⁶ a má ďábelské umění, ale trpí strašnými bolestmi. Můj plukovník a inženýr se se mnou rozloučili a odjeli do kvartýru, já jsem však svou redutu dokončil ještě před svítáním, a k večeru, jakmile se setmělo, jsme byli vystřídáni, a z mé strany nebyli postřeleni více než 2 vojáci. Sedmého dne poté začali vyjednávat, načež mě a kapitána Vogelgsanga⁷ generálmajor poslal dovnitř. Požadovali volný odchod se vším všudy, s rozvinutými prapory a za zvuku bubnů a trubek. Toto jejich rozhodnutí jsme poslali ven generálovi a zároveň jsme mu ústně vzkázali, že 4 statečné roty se jen stěží dají od jejich záměru odvrátit.

Na to nám poslal rozkaz, abychom uzavřeli dohodu, jak nejlépe dovedeme. Protože nechtěli jinak, a my jsme také nevěděli (jak nám to teprve potom ukázali), že mají tak málo proviantu, uzavřeli jsme dohodu tak, že odtáhnou bez bubnování, se svinutými čili sklopenými praporky. Dohodu jsme sepsali a poslali generálmajorovi k podpisu, neboť oni mu nedůvěřovali kvůli Niederlahnsteinu,⁸ protože jim tam dohoda nebyla dodržena. Jakmile dohoda dorazila dovnitř, provedli nás všude po hradbách a věžích. Podivili jsme se, že se tak brzy dohodli, protože jsme neměli žádná děla a nemohli bychom místo dobýt ani za 5 nebo 6 týdnů, ba i déle, a že to budou jen stěží moci obhájit před svou vrchností. Odpověděli nám, že by si všichni zasloužili oběsit, kdyby neměli jiný důvod ke kapitulaci, a že nám hned ukáží, čeho se jim nedostává. Ukázali nám své zásoby, totiž půl sudu prachu, jeden cent doutnáku a půldruhého pytle mouky. Těch půldruhého pytle mouky ještě téhož večera upekli a rozdělili mezi své vojáky. Druhého rána odtáhli. Můj plukovník tam byl místo generálmajora a místo obsadilo 100 mužů od nás, ale po 3 dnech nás vystřídali vojáci mohučského kurfiřta.

Poté jsme se odebrali k pevnosti Ehrenbreitstein⁹ čili, jak se jí obecně říká, Hermannstein, a s plukem jsme se ubytovali ve vsi tři čtvrtě hodiny cesty nad ní, kde jsme zůstali, dokud nepřitáhla celá armáda, což se stalo do 10 dnů. Mezitím byl čtvrt hodiny nad námi postaven lodní most, a pak celá armáda vytáhla před Koblenz a řádně jej oblehla. Při výpadu byly odkomandované oddíly Thonauova pluku,¹⁰ které měly tehdy právě předvoj, vytlačeny z přibližovacích příkopů. Zajali jim jednoho kapitána spolu s naším kapitánem Reutnerem,¹¹ který šel od našich oddílů k thonauskému kapitánovi, a oba byli převezeni přes Rýn do pevnosti. Tam ho chtěli hned pověsit z okna, a kdyby neuměl francouzsky, byli by to udělali. Když je však informoval, že jsme Francouze v Niederlahnsteinu nepobili my, nýbrž jezdci na rozkaz generálmajora Schnettera, darovali mu život. Jeho podobu však, jak mají ve zvyku, vycpali slámou a pověsili z okna pevnosti dolů, a přitom přísahali, že kdyby se jim dostal do zajetí generálmajor nebo třeba i jen obyčejný voják, jistě bude oběšen. Po několika dnech jsme se svými přibližovacími pracemi dostali blízko k příkopu. Hned vedle jsme postavili baterii o 11 kusech¹² a město bez ustání ostřelovali a nakonec je dobyli ztečí. Tehdy jsem získal klobouk generála Pöse¹³ se třemi krásnými pery. On sám se s 1500 muži odebral městem k Rýnu na své lodi, které tam byly připraveny, odplul po Rýnu dolů do krásné nové budovy pod pevností a stáhl se tam. My jsme zajali ne mnoho přes 50 prostých vojáků a několik důstojníků.

Za ně jsme výměnou za jednoho poručíka a dva praporečníky dostali zpět svého kapitána. Poté, co jsme průlom¹⁴ u města Koblenz opevnili kolem příkopu jako kontreskarpu, vytáhli jsme s hlavní armádou pod velením hraběte Götze, odtamtud se vydali do Hesenska a dobyli městečko Homburg.¹⁵ Odtud byl také ostřelován a atakován zámek ležící na vysoké hoře, ale naši lidé, protože průlom byl ostřelován příliš vysoko a žádné žebříky nedosáhly nahoru, museli opět s velkými ztrátami ustoupit. Tehdy byl můj plukovník Melchior von Reinach zasažen kamenem do hlavy, takže na pravé oko oslepl; byl také střelen skrz levou paži. Podplukovník Weyhr zahynul, náš kapitán Vogelgsang zahynul a náš kapitán Hagenbach byl střelen skrz stehno; z armády bylo přes 500 mužů mrtvých a raněných.

Poté jsme se vydali k Warburgu, oblehli jej a dobyli, a po tomto jsme vytáhli na Paderborn a oblehli jej úplně. Protože můj plukovník byl postřelen, podplukovník tou dobou nebyl na místě, Hagenbach byl postřelen a kapitán Vogelgsang padl, velel jsem pluku jako nejstarší kapitán. S plukovníkem Steffanem Albrechtem, s jeho plukem a plukem mého plukovníka, jsme zaútočili na jednu šanci, jak se to stalo i u jiných opevnění. Byl jsem se dvěma kapitány z pluku mého plukovníka, kapitánem Folzerem a kapitánem Franckem, hned při prvním útoku na šanci nahoře. Mě však trefil kámen z brány, která stála v tom opevnění, do levého oka, takže jsem z předprsně šance, na němž jsem stál, spadl dolů do příkopu. Hned jsem se ale vzpamatoval, podruhé jsem na šanci vylezl a kapitán Franck šel za mnou. Šanci jsme tedy sice dobyli, ale stáhli jsme se zpět na předprseň a nechali jsme pálit na zeď a střílny. Mezitím byl dole v příkopu střelen jeden kapitán z pluku plukovníka Steffana Albrechta, stejně jako mnoho vojáků. My jsme však ještě viseli na předprsni, když přišla zpráva, že generálové vidí, že se nic nepořídí a že se nikdo v šancích udržet nemůže, a máme tedy ustoupit. Když to bylo nařízeno, lidé v příkopu šance se ve velkém zmatku stáhli zpět, vždyť ani nebylo mnoho času na dlouhé otálení. I my jsme se tedy zvedli a chtěli jsme pomalu sestoupit ze šance do příkopu a dále k přibližovacímu příkopu.

Řečený kapitán Franck však vedle mě padl mrtev, mě pak zepředu na zbroji¹⁶ kulka minula, ale prošla mi vedle kloubu levou paží a všechny šlachy přetrhla. Podobně byl můj sluha u mě střelen skrz zadní část těla, můj osobní střelec skrz paži, druhý však mrtev, a můj fourýrský střelec skrz nohu čili chodidlo. Kdo tedy mohl běžet, utíkal pryč k přibližovacímu příkopu. Já jsem však, protože jsem se kvůli ráně kamenem a střele strašlivě vykrvácel, v půli cesty k příkopu, který přitom nebyl daleko, padl a zůstal ležet. Tu vyskočil z příkopu můj poručík, v rychlosti mě popadl za nohu, protože nepřítel bez přestání silně pálil, odvlekl mě a běžel se mnou k příkopu a hodil mě dovnitř, neboť nevěděl, jestli jsem živ nebo mrtev. Pak mě omyli vínem a namazali, přivázali mě na 4 píky, protože jsem tak silně vykrvácel a byl tak slabý, že jsem nemohl ani jít, ani jet na koni, a nechali mě odnést do tábora. Druhého dne nepřítel začal vyjednávat a město vydal. Ležel jsem tam několik dní, ale náš polní felčar, který mě chtěl léčit, dal do ran čili střelných kanálů měděnku, stejně tak mému fourýrskému střelci, který byl rovněž střelen skrz paži, a z toho jsme dostali nesnesitelné bolesti, zejména protože mi byly přetrhány všechny šlachy.

Po opravě opevnění jsme vytáhli na Soest, ostřelovali jej a dobyli, přičemž odtáhl jeden pluk pěchoty a 3 roty jezdců, hesenské oddíly. Odtud jsme šli na Werl, a ten jsme také ostřelovali, dobyli a obsadili. Odtamtud jsme se vydali před Unnu a hlavní město Dortmund v Markském hrabství, oblehli je a dobyli. Tam byl kapitán Harr, který měl jen jedno oko, střelen oběma stehny nahoře v tlusté části, takže musel celý rok ležet na zádech. Odtud jsme šli na Lünen, také jej dobyli, odtud pak na Hamm.¹⁷ Ten jsme úplně oblehli a podnikali tvrdé útoky, protože v něm ležel silný nepřítel, ale nakonec se vzdal dohodou. Kapitán Folzer byl od nás střelen skrz paži, takže jsme byli během krátké doby všichni od plukovníka dolů, kromě plukovníka Zinta,¹⁸ který tehdy nebyl u pluku, a nejmladšího kapitána Degeleho, buď postřeleni, nebo zůstali mrtvi. Měli jsme tedy dobrý důvod vzpomenout si na doktora Werffa.¹⁹ Odtud jsme šli na Dorsten, což je hlavní pevnost. Přitáhli jsme k ní a polní maršálek sám zavedl náš pluk docela blízko k bráně do chmelnice, která ležela zcela nízko čili v prohlubni. Tu nepřítel na koních i pěšky, přes 1500 mužů silný, na nás vypadl. Generál tryskem odjel k starému plukovníkovi Kolbovi a nařídil mu, aby nás vysvobodil, což on horlivě vykonal, nepřítele zahnal až k jeho padacímu mostu a mnoho nepřátelských lidí tam padlo. I nás a plukovníka Kolba to stálo ztráty. Když se plukovník Kolb vrátil, oznámil generálovi, že tam s plukem stát nemůžeme, jinak budeme všichni rozstříleni na kusy.

Ten nás tedy hned odvolal a nechal pochodovat k armádě, která stála nejblíže. Přitom nám nepřítel ještě z pevnosti pořádně nalil z děl a mušket, takže ještě několik lidí zahynulo a bylo pohmožděno. Když se však generál od dvou zajatců, které starý Kolb přivedl s sebou, dozvěděl, že v ní leží Hesenci a Holanďané, přes 3000 na koních i pěšky, a že už je také pozdě v roce, odtáhli jsme odtud a vydali se do zimního kvartýru v Bergisches Land.