Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

VIII. Wittenweier a Breisach (1638)

V dubnu roku 1637¹ jsem byl poslán od pluku do Mnichova. Na kamenném mostě v Koblenzi mě potkal kurfiřtský kurýr, který měl odvolat armádu, neboť Jan z Werthu a kníže Savelli byli poraženi a zajati. Poté jsem přijel do Mnichova a byl jsem poslán do Horní Falce verbovat. Mezitím armáda táhla dál do Švábska, a já jsem se u Gengenbachu opět připojil k pluku a k armádě. Odtud jsme šli na Offenburg, kde se začalo se zásobováním Breisachu. Každý, kdo měl dva vozy, musel jeden dát k naložení proviantu, a bylo nařízeno, že kdo chce nechat své nejlepší věci v Offenburgu, ať je tam přinese. Já jsem to neudělal, protože jsem ještě jeden vůz měl, ponechal jsem si všechny své věci u sebe a řekl jsem svému majorovi von Hagenbachovi: „Kde zůstane hlava, tam i ostatní.“ On si pak své věci, které už měl ve městě, nechal přivézt zpět, a tak jsme oba v bitvě u Wittenweieru² přišli o všechno své. Já jsem ztratil 5000 tolarů, celý pytel stříbrného nádobí, vybrané tapiserie a 6 koní se 2 pacholky a vozem, které jsem půjčil k přepravě proviantu.

Z Offenburgu jsme táhli ke Schutternu, což je klášter, a tam jsme přes noc leželi za Schutterem, malou říčkou. Ráno přitáhl vévoda Bernard k dlouhé vsi blízko Schutternu od městečka Lahr.³ Tehdy bylo vysláno 1000 mušketýrů s 10 kapitány, mezi nimi i já, a byl s námi můj podplukovník Zint, a na každý most ve vsi bylo určeno sto mužů s jedním kapitánem. Mně připadl dolní most vsi, kudy vedla hlavní zemská silnice. Z pluku Jeho Excelence polního maršálka přišel na nejbližší most kapitán von Starzhausen. Můj podplukovník mi nařídil, abych most zatarasil nějakým dřevem, což jsem sice udělal, ale kdyby přišla přesila, bylo by to k málu platné, neboť jak rychle jsem to tam položil a zatarasil, stejně rychle by to jiní mohli zase odhodit. Já jsem však, abych nebyl z postavení vyhnán s posměchem, vymyslel lepší řešení. Vzal jsem s sebou desátníka s 15 muži, přešel jsem vedle mostu přes malou lávku, pod níž byl strašlivě hluboký příkop, a skrz jednu hospodu (dvě velké totiž stály proti sobě) a zavedl jsem desátníka do zahrady za hospodou, do rohu na konci zahrady. Nařídil jsem mu, jakmile se nepřátelské oddíly, které stály nejblíže, čtvrt hodiny od této vsi u vinných vrchů, dají do pohybu, aby mi to dal vědět po jednom mušketýrovi. Sám pak měl s mužstvem zůstat stát, dokud se k němu nepřiblíží na dostřel mušketou, pak mezi ně dát salvu a stáhnout se ke mně do vsi.

Jakmile nepřítel začal pochodovat, desátník mi to oznámil a vzkázal, že 2 pluky pěchoty a jeden jízdy jdou po mé silnici sem, ostatní však šli k hoře nad vsí, kde stál plukovník Güntter se svým plukem. Když jsem se dozvěděl, že na mne míří 3 pluky, mohl jsem si dobře představit, že s tak málo mužstvem nejsem s to jim bez výhody odolat, zvlášť kdyby obsadily ty 2 velké a vysoké hospody, nemohl bych se vůbec ukázat. Rychle jsem se tedy rozhodl, abych nemusel jako k posměchu ustupovat a couvat, vybrat ze dvou zel to menší. Poslal jsem svého fourýra s jeho fourýrským střelcem přes hluboký příkop a nechal jsem obě vysoké hospody ve spěchu zapálit. Brzy poté dal můj desátník salvu, takže byl čas, že obě budovy hořely jasným plamenem. Já jsem se svým mužstvem stál u mostu, a jakmile nepřítel vešel mezi zahrady, nechal jsem své vojáky pomalu po pěti pálit od mého mostu. Když nepřítel viděl, že kvůli ohni, který z častěji zmíněných hospod šlehal proti sobě dohromady, nemůže projít, vrátil se zpět za zahrady k nejbližšímu mostu, kde měl své postavení kapitán Starzhausen. Hned ho z mostu zahnali a on byl vzápětí střelen do hlavy. Kdyby ten dobrý kavalír udělal jako já, snad by byl vyvázl. A třebaže byl nepřítel rozhodnut jít dál vsí, přece jen mezitím dorazila armáda za ves a hned vyrazilo 1000 mušketýrů pod velením plukovníka Steffana Albrechta na tyto oddíly a zahnalo je zpět skrz ves.

Také pan plukovník Güntter se svým plukem a 4 kusy se na své hoře choval tak dobře, že nepřítel, ač se přece jen s velkou ztrátou musel stáhnout, ustoupil v největším zmatku zpět k městečku Lahr. Já jsem pak s 15 mušketýry vyběhl ven na pole a za jedním plukem pěchoty jsem získal muniční vůz se 6 koni. A kdybychom byli tehdy s naší armádou nepřítele pronásledovali, byli bychom ho jistě porazili, ale nechali jsme ho jít, až nás druhý den porazil, jak bude následovat.

Po těchto událostech jsme se, když jsme už nic z nepřítele neviděli, vrátili zpět ke klášteru, tam přes Schutter do našeho ležení a celou noc jsme leželi v bojovém šiku. Ráno, velmi brzy, vytáhl císařský generál Savelli s předvojem napřed na Wittenweier, a následoval naložený proviant a všechna zavazadla. Tam nám dali několik hodin odpočinku. Mezitím jsme uslyšeli střelbu z děl a přišla zpráva, že nepřítel dorazil na náš předvoj a že ho nezpozoroval, dokud mezi ně nezačal pálit z děl. Na to jsme s naší zadní strážou, v níž byly téměř ty nejlepší pluky, ve spěchu a jak jen vojáci uměli běžet, pochodovali dál. A když jsme došli k zemskému valu,⁴ viděli jsme po pravé ruce, že naše pluky z předvoje utíkají. Když jsme se svým plukem postoupili, přijel k nám generál Savelli spolu s císařskými plukovníky a řekl mému plukovníkovi, totiž von Reinachovi: „Pane, moji lidé jsou poraženi, tamhle v křovích je nepřítel.“ Na to jsme se na ně hned vrhli; byly to 2 spojené pluky, totiž pluk generálmajora Schmidtberga a jeden francouzský. Vyhnali jsme je z jejich výhodného postavení a hned jsme od nich získali 4 černé a bílé prapory. Toto stanoviště jsme drželi celé odpoledne a udrželi je, dokud nás pan generálmajor neodvedl odtud na naše pravé křídlo nahoru; tam jsme spolu s předvojem, který vedl generál Götz, stáli, dokud se nesmrklo.

Potom jsme asi v 10 hodin v noci vyrazili a pochodovali celou noc, takže jsme s příchodem dne dorazili do Offenburgu, já a můj major von Hagenbach, jak bylo již vyprávěno, bez peněz a bez všeho, co jsme předtím měli. Tam jsme několik hodin odpočívali a pak jsme táhli dál do Oberkirchu, kde jsme přenocovali, a třetího dne zase dál přes Schwarzwald do Neustadtu.⁵ Tam byli vsazeni do vazby důstojníci, kterých byla plná radnice a kteří se při tomto střetnutí v předvoji nezachovali dobře. A protože k nám opět přišlo několik císařských pluků, vytáhli jsme na pomoc Breisachu.⁶ Když jsme však shledali, že nepřítel je tak silně opevněn, leželi jsme několik dní před jeho ležením v klidu, a potom jsme nenadále vyrazili a postavili se do bojového šiku nad Breisachem vedle jednoho lesíka. Nepřítel tam měl 2 šance, ležící mezi pěknou tekoucí vodičkou, která teče na této straně Rýna k Breisachu, a jedním malým ramenem Rýna. Z císařských byl vyslán pluk Conhagův,⁷ z našich pak 1000 mužů pod velením plukovníka Marschalcka,⁸ u nichž jsem byl i já. Obě šance jsme dobyli, první útokem, kde byli samí Francouzi, všichni „zmrazení“ čili „pevní“,⁹ a ty jsme všechny pobili; z druhé se okamžitě rozutekli. Poté jsme obě šance obsadili a mně bylo přikázáno do první, podplukovníku Götzovi do druhé. Plukovník Marschalck táhl s ostatními vojsky dál k lodnímu mostu, který měl nepřítel přes jedno rameno Rýna. Kdyby byl jen 2 lodě odřízl od kotev, byl by nepřítel rozdělen na dvě části; protože to však bylo přehlédnuto, přijel vévoda Bernard s mnoha jezdci tryskem z velkého ostrova přes most ramene Rýna, který se skládal z 5 lodí, převzal velení nad vojskem, sesedl z koně a zatlačil naše lidi zpět, avšak ne dál než k mé šanci.

Mezitím byl pan plukovník von Neimöck¹⁰ s 1000 jezdci vyslán, aby u mé šance přebrodil rameno Rýna. Sotva vjel do vody, byl z malého děla zasažen pod levou paží do zbroje, takže ze sedla spadl do vody; jeho lidé ho však hned vytáhli a odnesli. Poté se i jezdci vrátili zpět. Když generál viděl, že se náš záměr nedaří, nechal nás, vyslané oddíly, zavolat zpět k armádě. Ihned jsme znovu vyrazili a táhli k Gutachskému údolí, kde jsme nějaký čas leželi v klidu. Odtud jsme šli do zimních kvartýrů, a pluk mého plukovníka se dostal do biskupského území wienerského¹¹ a do Heilbronnu; můj plukovník šel do Neustadtu u Velké lípy¹² a já do kvartýru v Möckmühlu. Tam jsem se stal majorem. Jeho císařské Veličenstvo mi tehdy za dobytí Heidelbergu zcela bezplatně darovalo šlechtický list, a rovněž Jeho kurfiřtská Milost mohučská bezplatně prominula to, co se týkalo říšské kanceláře, neboť se tehdy právě nacházela ve Vídni. A pan generální zbrojmistr svobodný pán von Reinach mi zmíněný šlechtický list, takto zcela bezplatný, přivezl.